Vltavská romance 03

Již první pohled do zrcadla naznačil, jak si stáří vybírá svou daň.
Prstem jsem si přejel po nově se tvořících vráskách kolem očí, prohrábl si bradku, která se začala nekompromisně bělat a zaregistroval i první šedivé vlasy na skráních.
Pracovní vytížení, které mě hnalo z jednoho projektu do druhého i nečekaná pauza, zaviněná covidem, to vše zanechávalo své stopy.
Kolik je to už vlastně let, kdy jsem byl navštívit sestru v tom krásném koutu Jižních Čech? Patnáct?
Zavřel jsem oči a opět se viděl, jak se procházím po březích Vltavy a pozoruji líně plynoucí řeku, odpovídám na pozdravy vodáků, nebo pod železným mostem sleduji, kolik těch odvážnějších projelo nebezpečnou šlajsnou.
Na travnatých březích protější strany posedávají na nově zbudovaných lavičkách milenci a o něco dále, za posledními domky již jen pokračuje vyšlapaná cesta v trávě, zleva provázena žlutohnědou řekou, zprava rozlehlou loukou a zalesněným kopcem, kde mezi stromy tu a tam prosvítá holá skála, až k soutoku s Lužnicí.
Tam jsem se kdysi seznámil se svou velikou láskou, dívenkou s dlouhými světlými vlasy spletenými do dvou copánků, s mou Aničkou Copatou.

Přejel jsem dlaní plochu zrcadla ve snaze smáznout ten obrázek stárnoucího muže a v té chvíli ve mně zvítězilo okamžité rozhodnutí.
Sáhl jsem po telefonu a vymáčkl číslo svého nadřízeného.
„Neptej se proč a dej mi týden neplaceného volna. Až se vrátím, vysvětlím ti to,“ vychrlil jsem do sluchátka a ani jsem nečekal na jeho odpověď.
Rychle jsem naházel do cestovní tašky několik kusů náhradního oblečení a pospíchal jsem na autobusové nádraží, abych chytil nejbližší spoj, odjíždějící směrem na České Budějovice.

Po necelých dvou hodinách jsem vystoupil na ospalém náměstí malebného města. Do kamenné dlažby pražilo letní slunce a tak většina obyvatel i návštěvníků trávila čas na březích řeky, nebo někde ve stínu stromů a pod slunečníky kavárny.
Rozhlédl jsem se po skoro prázdném náměstí. Kam mám jít dříve? K sestře, nebo se napřed podívat na hřbitov? No a protože byl hřbitov blíže, vykročil jsem tam.
Snad si ještě pamatuji to místo odpočinku Aničky. Skromný pomníček poblíž zdi, porostlé břečťanem.
Proplétal jsem se mezi hroby, tu a tam si přečetl nápisy na nich, až jsem konečně stanul v místech, kde měla Anička odpočívat. Marně jsem ale hledal pomníček s jejím jménem. Že bych si spletl místo? Tam kde se měl skrývat malý náhrobek, byl honosný mramorový pomník, nesoucí jméno rodiny Klosnerových.

Ještě dlouhou dobu jsem bloudil prázdným hřbitovem a vracel se zpět do míst předpokládaného hrobu Aničky, ale marně.
Jakási stará paní, která ohnuta u jednoho z hrobů vytrhávala plevel, si všimla mého marného bloudění.
„Hledáte někoho?“
„Hledám hrob slečny Hrdličkové.“
„Hrdličková… Hrdličková…? přemýšlela nahlas stará paní. „Ne… nic mi to neříká,“ zavrtěla po chvíli hlavou. „Nikdo takový tady neleží, alespoň co já vím.“
Že by nakonec to, co se stalo před patnácti lety, nebyla pravda, že by se mi to jen všechno zdálo? Skoro jsem si radostí povyskočil a vydal se na druhou stranu města k sestře.

„Ahoj, ztracený bratře,“ přivítala mě vřelým objetím. Její, kdysi bujná prsa časem povadla, a tak když se ke mně přitiskla, prakticky jsem je necítil.
„Co jsi celou dobu dělal, že jsi se neukázal?“ zeptala a zahlcovala mě dalšími otázkami.
„Vždyť jsme si několikrát volali,“ oponoval jsem.
„Dáš si kávu?“ a aniž čekala na můj souhlas, zapnula rychlovarnou konvici. „Vyprávěj!“ vyzvala mě.

„Mám na tebe dotaz, ségra,“ začal jsem. „Stavil jsem se na hřbitově, ale marně jsem hledal hrob Aničky Hrdličkové. Nevíš, co se děje? Mně to připadá, jako by vůbec neumřela.“
Sestra se na mě soucitně podívala.
„Nejspíš si brácho špatně hledal. Za ty léta se hodně změnilo, asi jsi si spletl místo. Kdyby Anička žila, musela bych ji určitě mnohokrát potkat. Smiř se s tím už konečně.“
„Nejspíš asi budeš mít pravdu,“ jsem se nakonec s jejím vysvětlením smířil.
Hlavou mi přesto vrtala myšlenka, že to všechno byl nešťastný sen, a že Aničku určitě potkám.

Ani jsem pořádně nedopil kávu, jak jsem byl jako na trní, a už jsem stál u dveří.
„Kam zase běžíš?“ zeptala se sestra. „Počkej, udělám ti něco k jídlu. Určitě jsi ještě nejedl?“
„Až potom,“ odpověděl jsem jí mezi dveřmi a pospíchal jsem do míst, kde jsem se kdysi s Aničkou potkával.

Bloudil jsem po břehu Vltavy a pozoroval milence, sedící v trávě a záviděl jim jak se k sobě tisknou, hladí se a líbají. Totéž pozoroval i pár bílých labutí, plujících řekou.
Zahloubán do svých myšlenek a vzpomínek jsem se zastavil na místě našich setkání s milovanou dívkou a v té chvíli se ve mně doslova zastavil dech.

Seděla tam na břehu v lehkých letních šatičkách, se světlými vlasy, spletenými do dvou copánků.
„Aničko, lásko moje copatá,“ zvolal jsem. „Jsi to ty, tak jsem tě přecejen našel.“
„Prosím?“ obrátila ke mně dívka hlavu.
„Promiňte… prosím… spletl jsem se,“ omlouval jsem se a couval od řeky.
„To je v pořádku, nic se neděje,“ dostalo se mi odpovědi.

Sedl jsem si opodál do trávy a položil si hlavu do dlaní. „Pěkný trapas,“ napadlo mě, „taková ostuda, co si asi o mně ta dívka myslí.“
Podíval jsem se nenápadně jejím směrem.
Dívala se do vln řeky a občas zvedla malý kamínek a hodila ho do vody.

Paprsky slunce, koupající se ve vlnách Vltavy ji obarvily do zlatova. Lehký vánek, který se zvedl od řeky, jako by mě přenesl zpět o několik let zpátky a já se cítil zase mladý, plný síly a elánu.

Vtom mě čísi dívčí prsty zakryly obě oči. Snažil jsem se otočit hlavu, ale nešlo to.
„Hádej, kdo to je?“ oslovil mě známý hlas.
„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě.
„To jsem přece já, tvoje Anička copatá,“ ozvalo se za mnou.
Sevření prstů povolilo.
„Co? To není možné?“ otočil jsem se.

Za mnou stála opravdu ona, v letních kytičkových šatech, s dvěma roztomilými copánky… Anička.
„Lásko, jsi to ty. Já věděl, že jsi neumřela.“
„Proč bych umírala?“ nechápavě se na mě Anička usmála. „Čekám tady na tebe,“ řekla skoro vyčítavě. „Kde jsi byl takovou dobu?“
„Víš, nemohl jsem, měl jsem moc práce, ale pořád jsem na tebe myslel,“ kajícně jsem přiznával a marně hledal další slova na omluvu.
Vztáhla ke mně ruce.
„Pojď, půjdeme se zase projít k soutoku. Je tady moc lidí a já bych chtěla být s tebou sama.“

Drželi jsme se za ruce a kráčeli vyšlapanou cestičkou. Anička se mě občas pustila a popoběhla dopředu. Čekala, až ji dojdu, nechala se obejmout a přitiskla se ke mně v nekonečném polibku. Oči jí zářily štěstím.
I ta řeka se rozezpívala a šuměním svých vln rozehrála překrásnou melodii ódy na radost, lásku a krásu. Alespoň mně to tak znělo v uších.

„A jsme na konci světa,“ doběhla Anička na špičku břehu, vybíhajícího do soutoku obou řek.
„Tady už mi neutečeš,“ uchopil jsem ji do náruče a několikrát se s ní zatočil. Byla lehounká jako peříčko.
Pomalu a něžně jsem ji položil do trávy a dlouho a dlouho se díval do jejích pomněnkových očí.
„Proč se na mě tak díváš?“ přivřela oči.
„Musím se dívat, abych si tě vryl pořádně do paměti, kdybys mi zase chtěla zmizet.“
„Proč bych ti měla mizet, můj hlupáčku,“ jemně mě pohladila po tváři.

Její malinové rty lákaly k dalšímu políbení. Sehnul jsem se k nim a ucítil nezaměnitelnou vůni roztouženého dívčího těla, tak zvláštní a omamnou, až se mi zatočila hlava.
Objala mě oběma rukama, nadzvedla hlavu a pošeptala mi do ucha: „Chci tě, moc tě chci, jako tenkrát.“
Jemně mě odstrčila, stoupla si přede mě, uchopila spodní cíp šatů zkříženýma rukama, pomalu si je vyhrnovala, nakonec je přetáhla přes hlavu a stanula přede mnou úplně nahá.
Její až podivně sněhobílé tělo kontrastovalo s hnědou vodou řeky a vyzařovalo kolem sebe auru, kterou jsem přičítal odrazu slunečních paprsků na hladině.

Vztáhl jsem k ní ruce. Nejprve si u mě klekla, a po chvíli se mi schoulila do náruče.
Leželi jsme vedle sebe a dívali se do modré oblohy, když jsem ucítil její ruku na přirození.
Několika něžnými tahy ve mně probudila touhu. Obrátil jsem se k ní. Čekala s rozevřenýma nohama.
„Nemusíš si dávat pozor, chci to tak,“ stačila ještě říci, než jsem ji umlčel vášnivým polibkem.

Padali jsme hluboko kamsi do vln řeky, abychom byli po chvíli vyneseni a stačili se nadechnout před opětovným ponořením se do hlubin. Poslední vlna nás vynesla zpět na břeh.
Anička tam ležela s roztaženýma rukama a vydýchávala doznívající vyvrcholení. „Děkuji, bylo to krásné, nikdy na to nezapomenu.“

Nečekaně vstala a rozeběhla se k řece. Stačilo několik kroků a byla po pás ve vodě. Otočila se zpět k břehu.
„Pojď taky do vody, je krásně teplá,“ lákala mě a rukou pleskala do hladiny.
„Nemám plavky,“ vymlouval jsem se.
„To nevadí, já jsem taky nahá. Tak pojď, nikdo tu přece není.“
Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ujistil, že jsme tam opravdu sami a stáhl si trenýrky.
Nahý jsem se rozeběhl k břehu. V tom jsem prudce zastavil a nevěřícně bloudil zrakem po klidné hladině. Po Aničce ani stopy. Řeka si líně plynula dál, jako kdyby se nikdy nic nestalo.
Ještě dlouho jsem běhal nahý po břehu a marně volal její jméno. I šaty, pohozené v trávě podivně zmizely.

Odkudsi náhle zavanul studený vítr. Otevřel jsem oči. Nad řekou se stmívalo a dívka, která před tím seděla o kousek dál, tam již nebyla. Že by se mi to všechno jen zdálo?

Záhada neexistujícího hrobu mi nedala spát. Druhý den jsem zašel na Městskou správu hřbitova. Ochotná paní mi vysvětlila, že hrob slečny Hrdličkové opravdu existoval. Po deseti letech, na které bylo hrobové místo zaplaceno, se nikdo z příbuzných neozval aby ho proplatil na další období, a tak byl hrob pronajat dalšímu zájemci.
Ostatky Anny Hrdličkové jsou uloženy v kryptě hřbitovního kostelíku pod číslem 375/22 a budou později uloženy do společného hrobu.
Nakonec jsem paní umluvil, že se o další osud Aničky postarám. U místní Pohřební služby jsem zařídil její zpopelnění.
Pronajal jsem si kolumbární okénko na jednom z pražských hřbitovů, kam jsem urnu uložil a Aničku pravidelně navštěvuji.