Vltavská romance – vánoční příběh

Atmosféra vánoc byla všudypřítomná. Výzdoba výloh lákala k navštívení obchodů a ziskuchtiví obchodníci nutili zákazníkům všemožné zboží jako nejvhodnější dárek pod stromek.
Tu a tam se z pootevřených oken linula vůně vánočního cukroví a celou tu atmosféru dokreslovala melodie koled, ozývající se z trhů na nedalekém náměstí. Jak se blížil večer, řídl ruch v ulicích, i davy lidí rychle ubývaly. Tu a tam proběhli kolem Josefa zapomnětlivci, kteří v doposud otevřených obchodech na poslední chvíli kupovali naprosto nevhodné dárky pro své nejbližší.

Josef kráčel potemnělou ulicí a nepřítomně pozoroval toto hemžení. Vánoce mu letos nic neříkaly.
Ještě dopoledne byl zapálit svíčku u Anniny urny. Teď přemýšlel o tom, jak vůbec stráví Štědrý večer. Sám ve studeném bytě? Ani stromek nekupoval, natož aby si dělal starost se slavnostní večeří.
Nejspíše si ohřeje párek a vezme si k němu kousek chleba, pokud ještě doma nějaký má.
„Ani nevím, co dávají večer v televizi?“ napadlo ho. „Určitě zase nějakou hloupou pohádku, kterou vídáme každý rok. No nic, asi půjdu spát,“ rozhodl nakonec.

Nad město se snesla úplná tma, když procházel náměstím. Poslední stánkaři balili. Těch pár opozdilců, kteří kolem nich procházeli, stejně už o nákup nejevilo zájem.
U kádě s rybami postávali dva prodavači a marně vyhlíželi někoho, kdo by koupil posledního kapra, který sebou mrskal v kádi, ze které už vypouštěli vodu.
Vtom si jeden z prodavačů všiml Josefa.
„Hej pane, nechcete rybu?“ oslovil ho.
„Děkuju, co já s ní. Jsem sám a snad ani nebudu svátky slavit,“ odpověděl Josef na nabídku. „Navíc k ní nic nemám. Teď už asi salát nikde nekoupím,“ zauvažoval.
„Nic za ní nechci,“ podával mu prodavač kapra. „Vezměte to ode mě jako dárek, však vy si s ním už nějak poradíte.“
„Děkuji,“ odpověděl Josef a s igelitku a mrskajícím se kaprem odcházel prázdným náměstím.
Ještě se ohlédl za oběma prodavači s tím, že jim zapomněl popřát hezké vánoce.
K jeho překvapení prodavači zmizeli a ani kádě tam nebyly. Že by se mu to všechno jen zdálo?
Nezdálo. V ruce stále držel igelitovou tašku s kaprem. Jsou vánoce a určitě k nim patří tyto nevysvětlitelné jevy.

„Jenže co já s tím kaprem budu dělat? Vždyť ho neumím ani zabít,“ uvažoval Josef, když před sebou uviděl hladinu řeky.
„To není normální,“ napadlo ho. „Proč mě ta řeka pořád tak přitahuje. Že by to vyvolaly vzpomínky na Aňu?“
Zadíval se do tmavých vln Vltavy. Na hladině se odrážela světla pouličních lamp, osvětlujících nábřeží a vlny narážely do oblázků kamenitého břehu.
Josef zavřel oči.
Náhle před sebou uviděl jako v mlžném oparu svou blonďatou lásku s vlasy spletenými do dvou copánků.
Chtěl k ní vztáhnout ruce, ale nešlo to. V jedné z nich ho tížila igelitová taška s dvoukilovým kaprem.
Mrskající se ryba ho vrátila zpět do reality.

V tu chvíli ho osvítila bohulibá myšlenka. Daruje kaprovi život a vrátí ho do řeky. Sestoupil ke břehu, sedl si na bobek, připraven rybu vypustit do chladných vln.
„Nedělejte to,“ ozval se nad ním z nenadání dívčí hlas.
Otočil se. Nad ním stála dívka v kabátě s kapucí na hlavě. Pod ní jí vykukovaly lokýnky světlých vlasů.
„Aňo,“ vydechl Josef.
„Zřejmě jste si mě s někým spletl, i když já se taky jmenuji Anna, ale určitě ne ta, kterou myslíte,“ odpověděla dívka na břehu. „Neházejte toho kapra do vody,“ znovu ho varovala. „Život mu tím nedáte, spíš ho zabijete.“
„Ale co s ním mám dělat?“ zeptal se Josef. „Jsem sám, dostal jsem ho a chtěl jsem ho zachránit.“

„Tak pojďte konečně nahoru ať nespadnete do vody, byla by to škoda,“ podávala mu dívka ruku.
„Anna,“ představila se, když se Josef vyškrábal na břeh.
„Josef.“
„Jsem taky sama,“ vyzradila dívka na sebe. „Jestli ti to nebude vadit, můžeme dnešní večer oslavit spolu. Toho kapra udělám k večeři.“

Josef nic nenamítal a nechal se vést dívkou k jejímu domu. Prošli několik ulic. Za mnoha okny již zářily rozsvícené vánoční stromky, tu a tam se ozýval radostný smích dětí těšících se z dárků, které pod nimi našly.
Občas potkali několik opozdilců, kteří pospíchali do tepla svých příbytků.

Konečně stanul Josef s neznámou dívkou před spoře osvětleným starým secesním domem. Vždy se domníval, že toto město docela dobře zná, ale tento dům viděl poprvé. Stačil si zapamatovat jméno ulice i číslo nad portálem dveří.
Vystoupali po prošlapaných kamenných schodech do prvního patra. Anna odemkla oprýskané dveře s mosaznou jmenovkou na níž bylo vyryto jméno Anna Hrdličková.
Josef chvíli civěl na to jméno. Tak se přece jmenovala jeho copatá láska.
„To je určitě jenom shoda jmen,“ vysvětlila mu dívka. „Víš kolik takových jmen může být na světě? Pojď dál a udělej si pohodlí,“ zvala ho do bytu.

„Posaď se v pokoji, nalij si něco, já zatím udělám toho kapra,“ zmizela Anna v kuchyni.
V bytě bylo kupodivu příjemné teplo. Josef se usadil na pohodlné pohovce, poslouchal Annino počínání ve vedlejší místnosti a rozhlížel se kolem sebe.
Zaujal ho krásně ozdobený stromek v rohu místnosti. Marně hledal zdroj tepla. Nikde neviděl žádné radiátory a ani kamna, nebo krb.
Oči se mu začaly zavírat a on určitě na nějakou dobu usnul.

„Pojď ke stolu, večeře je hotová,“ probudil ho hlas dívky. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval v neznámém prostředí.
Ve vedlejší místnosti ho přivítal svátečně prostřený stůl a na talířích voněla smažená ryba a bramborový salát.
„Tak se posaď a nech si chutnat,“ ukázala mu Anna na židli.
Teprve nyní si všiml, že se ještě stačila převléci do svátečních šatů s hlubokým výstřihem. Moc jí to slušelo a Josef se nemohl pohledem odtrhnout od výstřihu ve kterém se rýsoval žlábek mezi prsy.

Když dojedli, Anna vstala a přistoupila k Josefovi.
„Mám pro tebe dárek,“ podala mu ruku. „Pojď,“ zvedla ho ze židle a vedla ho do další místnosti, které dominovala široká postel.
Otočila se k němu zády a požádala ho: „Buď tak hodný a rozepni mi prosím šaty.“

Josef roztřesenými prsty uchopil zip a pomalu jej začal stahovat. Šaty se rozevíraly a obnažovaly hebkou pleť jejího těla. Ta ho tak přitahovala, že neodolal a políbil ji na šíji. Odhrnul ještě více látku, přetáhl ji dívce přes ramena a nechal ji spadnout až k Anniným bokům.
Znovu zatáhl za zip, a šaty se po dívčiných bocích sesunuly na zem.
Anna byla nahá.
Chvíli tak stála a nechala ho kochat se pohledem na její dokonalou postavu. Pak se k němu začala pomalu otáčet.

Krev se mu hrnula nejen do hlavy, když spatřil její pevné prsy s tmavými dvorci, ze kterých trčely ztuhlé bradavky. Klesal pohledem po jejím těle přes ploché bříško až k chomáčku světlých chloupků, které mezi stehny tvořily vzrušující trojúhelník.
„Svlékni se taky,“ zašeptala a sama se mu snažila rozepínat knoflíky košile. Kus po kuse končilo jeho oblečení na koberci.

Stáli proti sobě oba nazí. Anna ho objala oběma rukama kolem krku, a jejich ústa se spojila ve vášnivém polibku, při kterém se oba jazyky začaly divoce proplétat. Přitiskla se k němu celým tělem.
Josef vzrušeně vnímal všechny detaily jejího těla a ztopořeným údem se dotýkal chloupků jejího pohlaví.

Krůček po krůčku couvali k širokému lůžku, až nakonec padli do měkkých peřin. Anna ještě stačila rozevřít nohy.
Dlouho se mazlili než uchopila jeho přirození a sama si ho zavedla do do roztouženého těla.
Dlouhé, něžné milování bylo provázeno silnými vzdechy obou, až skončilo společným, bouřlivým vyvrcholením.

I přes zavřená okna uslyšeli zvuk zvonů, zvoucích na půlnoční mši.
Anna pohladila Josefa po tváři a vtiskla mu na rty dlouhý polibek.
„Miláčku,“ zašeptala mu do ucha. „Blíží se půlnoc, budeš muset odejít.“
„Proč?“ podivil se Josef, „vždyť je nám tak krásně.“
„Musíš,“ odpověděla mu dívka smutně. „Jednou ti to vysvětlím, proč. Ale teď už prosím jdi. Je nejvyšší čas.“

Neochotně Josef vstával a schválně se pomalu oblékal, aby co nejvíce prodloužil chvíle s touto záhadnou dívkou.
Nakonec stanul před domem. Chlad mu otřásl tělem. Z oblohy začaly padat první vločky sněhu a potemnělou ulici oblékaly do bílého hávu.
Kdesi na konci této ulice se z kostela ozval zvuk varhan a sborový zpěv zahájil půlnoční mši.
Josef kráčel k domovu s hlavou plnou zážitků z tajemstvím obestřeného Štědrého večera.

Tu noc již neusnul. Před očima měl stále tu krásnou dívku se světlými vlasy, spojenou se zážitky z krásného milování.
„Musím ji zase vidět,“ rozhodl nakonec, když okny začalo svítat do nového dne.
Spěšně se oblékl, vyhrnul si límec a vydal se zasněženou ulicí za Annou.
Marně bloudil ulicemi starého města a hledal dům, ve kterém nedávno prožil nezapomenutelné chvíle. Secesní dům s popisným číslem 85, jako by se propadl do země.
Nakonec stanul na břehu Vltavy. Dlouho se díval do temných vln řeky a stále nechápal, co se před několika hodinami odehrálo.

Dvě bílé labutě připluly až k břehu v klamné naději, že jim hodí něco dobrého.
Po chvíli si všiml ještě jedné labutě. Osamocena plula v uctivé vzdálenosti od labutího páru a smutnýma očima pozorovala Josefa.