Výlet s překvapením

Marie, zvaná přáteli Majka, položila telefon a s pohledem na hodinky zjistila, že má jen slabou půlhodinku čas.
„Tak co na sebe? No jasně, kraťasy, tričko, sebou šusťákovou soupravu, co kdyby sprchlo,“ hlasitě uvažovala a rychle se převlékala.
Kamarádi ji pozvali na výlet do Českého ráje a vzpomněli si opravdu brzo, hodinu před odjezdem. Do batůžku ještě něco k jídlu a už vyběhla ven a tam stálo Pavlovo BMW. Z okýnka se zubila Renča, Pavel a Mirek.
Majka nastoupila, pneumatiky zakvílely a za chvíli bylo město za nimi.

„Kam že to vlastně jedeme? A co vás to tak najednou napadlo?“ ptala se Majka a od volantu řekl Pavel.
„Milá Majko, pokud sis nevšimla, tak tohle je nový auto a potřebuju ho trochu provětrat. No a když je takovej hezkej den, proč to nespojit s pěším výletem po skalách, no ne?“
„Aha,“ pokrčila Majka rameny.
Samozřejmě, že si všimla. Pavel si vždycky potrpěl na BMW a tmavě modrou metalízu a měnil je poměrně často.
Nyní jsi tedy seděla v BMW V5, které se ji moc líbilo. A pak všichni začali probírat zážitky a události od posledního setkání.

***

Po hodině jízdy zastavili na návsi vísky Klokočí a za posledními domky se už zvedaly bizarní útvary pískovcového skalního města. Modrá „vymydlená“ obloha, zeleň borových lesů a bíložluté odstíny skal vytvářely překrásnou souhru barev, až skoro kýčovitou. Bude to pěkný výlet.

„Jdeme,“ zavelel Mirek. „Znám to tady a protáhnu vás nejkrásnějšími místy,“ sliboval a s jistotou zamířil mezi skály, bez ohledu na turistické značky.
Po nějaké době kličkování skalním městem se mu podařilo všechny dostatečně dezorientovat, ale cíl cesty byl před nimi.
„Tohle je největší pískovcová jeskyně v Českém ráji,“ řekl Mirek a ukázal na malý úzký temný otvor ve skále.
„Nevypadá na to,“ pousmála se Renča.
„Tak tam vlezem a uvidíme,“ řekl Pavel a po kolenou lezl do temného otvoru.
„Jdu taky,“ řekla Majka a lezla za ním.
„Páni, to je prostor,“ zahlaholil zevnitř Pavel.

Když se v přítmí trochu rozkoukali, byl vidět vskutku impozantní prostor bez viditelného konce.
„Jeskyně se jmenuje Postojna, nebo též Amerika,“ vysvětloval Mirek.

Ale když vylezli ven, viděli, že počasí se poněkud změnilo. Ze západu táhla temná mračna a dosud jasná obloha byla poseta bílými mráčky. A taky vítr zesílil.
„Tak tohle bude asi konec výletu,“ pronesl Pavel.
„Pojďte,“ popohnala je Renča.
„Vezmem to zkratkou,“ navrhl Mirek a zahnul do úzké spáry mezi skalami.
Následovala další škvíra a další a další. Mirek se tu skutečně „vyznal“, protože po chvíli zastavil a řekl: „Tak, teď nevím kudy!“

Cestičky se zde rozbíhaly do tří směrů.
„Počkejte tady, jdu to omrknout“ řekl po chvíli přemýšlení.
„Ale dělej, ať nás to tady nechytne!“ zaprosila nervózně Renča a rachot hromu doprovázel její slova.
Mezi skalami se rachot ještě znásobil a znělo to dost strašidelně. Čekání Majka využila a oznámila ostatním, že si jde odskočit, ale nezdálo se, že by ji věnovali pozornost.
Když se totiž po chvilce vrátila zpět, nikdo už tam nebyl. Udiveně se rozhlížela okolo, jestli jsi na správném místě.

„Ano, tady jsme čekali,“ uvažovala. „Ale kde jsou? Renčóóó,Pavléééé, Mirkůůůů,“ marně volala na všechny strany.
Vytáhla mobil, ale byl bez signálu, co taky jinýho uprostřed skal. Na hlavu ji dopadla velká kapka.
„Sakra, už to začíná, Tak kudy? Tudy,“ rozhodla se pro zlatou střední cestu.
Štěrbina se rozšiřovala, zase zužovala, ale zdála se průchodná.
Prudká zatáčka a….nestačila ani vykřiknout. Ozval se praskot větví, noha ztratila oporu a pod ní se otevřela skrytá průrva, do které se zřítila. Pád skončil zaklíněním mezi balvany na dně. Zapadla tam jako špunt do láhve.
Po počátečním úleku se snažila zjistit nějaká zranění. Nohy zaklíněné mezi balvany bolely, ale na zlomeninu to nevypadalo a pár odřenin na rukou taky skoro nic nebylo. Mobil byl opět pochopitelně bez signálu.

Začínalo poprchávat, setmělo se a celková ponurá atmosféra ji přiměla volat o pomoc. Její hlas se hezky nesl skalami a vracel se v ozvěnách, ale odpovědí jí bylo jen tiché šumění deště.
„Tady mně těžko někdo pomůže! Musím to zvládnout sama,“ zahájila Majka sama sobě vyprošťovací práce.
Nakonec se ji podařilo nohy uvolnit a prohlédnout si ošklivé odřeniny. Ale na vylezení skály už sílu neměla.
Déšť pískovcovou stěnu proměnil v pohádkovou skleněnou horu. Po chvilce marným pokusů zase začala volat o pomoc.

„Ahoj, můžu ti pomoct?“ ozvalo se náhle ze shora.
Překvapeně spatřila mladého muže s lanem svinutým na zádech, jak se naklání nad její vězení.
„Ahoj. Spadla jsem sem a nemůžu nahoru. Ale dík, já si nějak poradím,“ zavládla v ní hrdost.
Horolezec se pousmál.
„Jasně. A jinak jsi v pohodě, nemáš zranění?“ zajímal se.
Ze zad sundal lano a začal ho rozvazovat.
„Jo, mám pár odřenin,“ odvětila a to už k ní spouštěl lano se smyčkou.
„Utáhni si ji pod rukama kolem hrudníku a počkej, musím si tě zajistit a najít oporu,“ řekl a na chvíli ji zmizel ze zorného pole.
Pak se zase objevil a začal s instruktáží.
„Musíš lézt rozponem, to je rozkročením nad dírou. Půjde to těžko, ale když se utrhneš, zůstaneš viset. Snaž si vždycky najít chyt pro ruku. Tak se udržíš.“
„Jo, jdem na to,“ řekla Majka odhodlaně.
Lano se napnulo a ona postoupila o krok výš. Provedla rozpon, jak o něm mluvil a hledala něco na chycení.
„Hej. Vlevo máš hodiny,“ ozvalo se zeshora.
„Cože?“ nechápala radu.
„Takovou díru se sloupkem,“ dostalo se ji odpovědi.
A skutečně, nahmátla jakýsi sloupek a vší silou se o něj vzepřela.
„Počkej, ne tolik!“ křikl zachránce, ale už bylo pozdě. Sloupek ji zůstal v ruce a Majka se řítila zpátky.
„Škub!“ lano se napnulo a bolestivě se ji zařízlo do těla.
„Najdi si oporu pro nohy,“ zazněl povel.

To se ji povedlo až napodruhé. Skála klouzala čím dál víc, ale vrcholek se blížil.
Pak se ji před obličejem objevila ruka a jedním tahem ji její zachránce vytáhl z průrvy. Muž ji vyvlékl ze smyčky a hbitě svinoval lano.

„Jdem se někam schovat, bude hůř,“ a sotva to dořekl, déšť zesílil a blesk rozčísl temnou oblohu. Okamžitý burácivý hrom dával tušit, že bouřka je přímo nad skalním městem. Provazce vody zalily jejich těla a trička odkrývala víc, než by si Majka přála. Hrudník a vystouplé bradavky se přímo nabízely k pohledu. Horolezce to zjevně nezajímalo, ale přece jen zaregistrovala jeho letmý pohled a lehké pousmání.
Vykročil a vyznal se tu lépe než Mirek. Náhle se na malém prostranství objevil dřevěný srub.
„To je lovecká chata, ale teď není sezóna a nikdo tu není,“ řekl a pomocí kovové skoby ze svého batohu ulomil zámek.
„Račte dál,“ a oba vstoupili dovnitř.

***

Srub byl skromně vybaven, ale byla tu kamna, stůl a postel.
„Sedni si, já rozdělám oheň,“ sehnul se ke kamnům. „A hele, už je tu připraveno. Prima,“ škrtl sirkou a za chvíli už zapraskal oheň.
Když vstal a otočil se k Majce, mohli se konečně vzájemně prohlédnout a seznámit. Usmíval se ni vysoký, urostlý, s vyrýsovanými svaly, černovlasý, krátce střižený mladý muž, tak kolem 30 let a podával ji ruku se slovy: „Já jsem Jirka.“
„Majka,“ opětovala úsměv. „Moc ti děkuju. Odtamtud bych se nedostala. Jak jsi na mě přišel?“
„Slyšel jsem volání o pomoc. Nejdřív kolem mě proběhla parta lidí. Říkám si, co dělají v takovém nepřehledném terénu, ale nic. V klidu jsem se zabalil, no a pak slyšel volání…“
„S těmi třemi jsem tu byla, ale ztratila jsem se a při hledání cesty..“
„Až jsi spadla do díry,“ doplnil za ni Jirka. „Hele, Majko, kamna už hřejí, musíme se usušit, Já se otočím, klidně se svlíkni a pak se zabal tady do mýho spacáku,“ a postavil se k oknu a koukal ven.
Majka se svlékla do prádla, mokré věci rozvěsila po šňůrách okolo kamen a zabalená ve spacáku si sedla na postel.
Jirka si sundal triko a kraťasy a odhalil své vypracované tělo. Jako horolezec nebyl žádný Stallone, ale měl vypracované svaly, hlavně na rukách a břiše.

Pojedli něco ze zásob a náhle Jirka sáhl do batohu a vytáhl placatici.
„Mám tady něco pro zahřátí. Teda, jestli holduješ whisky.“
Oba si zavdali, příjemné teplo se rozlilo v těle a hned bylo veseleji.
Venku zatím propuklo opravdové peklo. Blesky křižovaly oblohu a byla tma jak v noci.
„Hmm, to vypadá na dlouho a nám došlo suchý dřevo,“ konstatoval Jirka a přiložil posledních pár prkýnek. „Zbývá nám jen tohle,“ ukázal na láhev.
Majka se cítila unavená a malátná. „Docela bych se natáhla.“
„Klidně. Až to venku skončí, probudím tě,“ řekl Jirka a přerovnával si věci v batohu.

Jak dlouho spala, nevěděla, ale déšť stále bubnoval do střechy. V místnosti se citelně ochladilo a Jirka si u stolu listoval horolezeckým průvodcem.
„Je docela chladno,“ konstatovala Majka.
„No jo. Došlo dřevo a mokrý z přístěnku jen čoudí,“ kývl Jirka.
„A není ti zima?“ zeptala se s ohledem na jeho polonahé tělo. „Hele, pojď sem. Pod spacákem mám teplo, tak ať kvůli mý záchraně nenastydneš.“
„Tak jo, jestli se nebojíš obtěžování,“ ušklíbl se a přilehl k ní.
Ruce si složil pod hlavu a mlčky koukal do stropu.
„Tys jel do skal sám? Já myslela, že horolezci lezou ve dvou,“ zeptala se Majka po chvilce mlčení.
„To jo,“ souhlasil. „Ale teď zrovna jsem sám, a tak se věnuju boldrování. To je cvičné lezení do bezpečných výšek. Když spadneš, nic se ti nestane. A pokud si chci slanit skálu, musím jen tu, na kterou se pěšky dostanu z druhý strany. Jestli chceš, můžeme to někdy zkusit. Teda, jestli tě to vůbec zajímá. A co, že tě tví přátelé nebo přítel nehledají?“ otázal se zase on.
„To jsou jen kamarádi. Teď zrovna stálého přítele nemám, jestli mi rozumíš,“ dodala a náhle si uvědomila. „No jo, mobil,“ zalovila v batůžku a opět bez signálu.
„Sakra!“ a zkusila poslat aspoň SMS. „To by mě zajímalo, jestli mě šli hledat, nebo sedí někde v hospodě a aspoň na mě myslí.“

Ještě chvíli si povídali, až Majka zase na chvilku usnula. Ležela na boku, zády k Jirkovi, když ji probralo hlazení na zádech.
Lehce jí sjížděl prsty po páteři až skoro k zadečku a zpět. Bylo to příjemné, a proto dál předstírala spánek.
Časem jeho dotyky přešly níže na stehna, kam až dosáhl. Jakmile ho opět ucítila na stehně, překryla mu ruku svou a stiskla. Jirka ji jemně zezadu políbil na krk. Majka se zvolna otočila na záda.
„Co to děláš?“
„Myslel jsem, že ti tahle masáž bude příjemná,“ odvětil tiše Jirka a v očích měl plaménky vášně a touhy.
„Je a velmi. Pokračuj,“ souhlasila a nechala Jirku políbit ji na rty.
Majka otevřela ústa a přijala jeho jazyk. Líbali se dlouho a Jirka pokračoval níž, na dekolt a prsa, když ji napřed zbavil podprsenky. Na stehnech cítila tlak něčeho tvrdého, doposud ukrytého v trenýrkách.

Rukou tam sáhla a sevřela tvrdý, ztopořený ocas.
Jirka ji vjel do kalhotek a jemně přejel klínem až k zadečku.
Zbavili se posledních zbytků oblečení a dál se mazlili po celém těle. Skončili v obrácené poloze 69. Jirka byl nahoře a před obličejem Majce stál jeho tvrdý úd, slušné délky i tloušťky.
Otevřela ústa a pojmula dovnitř. Jazykem laskala fialový žalud a snažila se ho do sebe vpravit co nejdál. Sevřela ho rukou u kořene a pomalu honila.
Jirkovo vzdychání značilo, že to dělá dobře a on ti na oplátku zabořil jazyk do klína a mezi chloupky si neomylně našel ta správná místa k polaskání. Pomáhal si prsty, roztáhl ji pysky a špičkou jazyka vjel mezi závojíčky dovnitř.
Majka vyjekla slastí a podvědomě vyrazila klínem proti jazyku. Jirka pokračoval v laskání a slízával praménky šťáv, které v rozkoši uvolňovala.

Když se opět střetli ústy v líbání, nalehl ji Jirka mezi rozevřené nohy a nasadil žalud na vlhký otvor. Zatlačil a pomalu vnikal hlouběji, až po kořen.
Majka hekla nad hloubkou proniku, ale jinak mu šla naproti. Vysunul ho vždy skoro celého ven a zase přirazil, až nadoraz. Tření silného a žilnatého ocasu o poševní stěny bylo úžasné a milostné sténání naplňovalo celý srub.
Jirka, vzepřený na pažích, přirážel a přidušeně vzdychal a rozséval ji polibky po tváři, ústech a prsou.
Pak z ní vyjel a zaprosil. „Otočíš se mi?“
Majka se mlčky otočila a rozkročila se. Pak cítila, jak jeho kláda pomalu do ní zajíždí. Nový směr proniku byl příjemný a vyvolával v ní nové exploze rozkoše.

„Uch…seš moc hluboko,“ cukla dopředu, když dosáhl dna a tlačil se dál.
Zastavil, aby si na něj zvykla a pak začal přirážet. Objal jí dlaněmi prsa a jemně je hnětl a prsty mnul bradavky. Přírazy a vzdechy se zrychlovaly a přibývaly na intenzitě.
To už ji pevně držel v pase a narážel na svůj pulsující tvrdý ocas.
„Můžu do tebe?“ zafuněl v předzvěsti orgasmu.
„Ah..ah…ano,“ vzdychala Majka a cítila, jak mu to v něm škube a cuká a pak teplo rozlévající se jí v břiše.
Ještě párkrát přirazil a zůstal v ní zasunutý, dokud nezměkl a nevyjel z ní sám. Políbil ji na záda a pak oddechujíce mlčky leželi vedle sebe.

„Jsi úžasná,“ řekl a rukou ji mazlivě přejížděl po těle.
Majka se poddala příjemným pocitům a netrvalo dlouho a viděla, že je opět připraven na další číslo.
Povalila ho na záda a nasedla na něj. Propnula se v zádech dozadu a pažemi zapřela o kolena. Takto na něm jezdila a sama si řídila směr a hloubku proniku.
Jirka ji hladil a mnul prsa a vychutnával si pohled na ocas zaražený v rozevřeném vlhkém otvoru v porostu tmavých chloupků.
V přicházejícím vrcholu zrychlovala, až Jirka zaprosil: „Úúúž…dost. Prosím, můžeš si lehnout?“ a pak se k ní zezadu přitiskl.
Majka pokrčila nohu, aby do ní mohl vniknout z boku, a už cítila přírazy zase v novém směru.
A opět nová poloha. Tentokrát si opřel její nohy o ramena a prudce do ní vjel. Pronikal dost hluboko, až párkrát sykla.
„Och..ne…tak…hluboko,“ ale jinak ji to dělalo dobře.
V této „bezbranné“ poloze mu byla vydána zcela napospas a Jirka si to evidentně vychutnával.
S táhlým zasténáním se Majka odbavila, zatímco Jirka ji dál projížděl, než se i on s úlevou vystříkal do její dělohy.
Byl to definitivní konec. Zachumlali se do spacáku a oba usnuli.

***

„Vstávej. Můžeš se oblíct. Pojedeš domů,“ vzbudil ji Jirka, taky sám už oblečený. „Venku je už hezky.“
„Co, jak jedu? Ty ne?“ v rozespalosti Majka nic nechápala.
„Já taky, ale pro tebe si přijdou za chvíli tví kamarádi“ usmál se Jirka. „Teď jsem s nimi mluvil mobilem.“
„Kde jsi vzal…?“ nedopověděla Majka a Jirka pokračoval.
„Mrknul jsem se na tvou neodeslanou textovku a vzal si číslo. Já tu signál mobilu chvíli mám i nemám. Promiň. Vím, že do cizího mobilu se neleze.“
„Tak dík,“ a Majka se začala se oblékat.
Jirka si hodil na záda batoh a podal jí ruku na rozloučenou. „Ahoj. Bylo to moc hezký. Budu na tebe myslet.“
„Počkej přece, než přijdou. Seznámím vás….,“ ale za Jirkou už bouchly dveře srubu.

Vůbec to nechápala, a tak si rezignovaně zabalila věci, uklidila stopy pobytu a vyšla ven. Nedaleko od srubu už byl slyšet hlahol přátel.
Renča z ní začala tahat podrobnosti už cestou k autu, ale nedočkala se žádných pikantností. Zabloudění a záchranu horolezcem Majka přiznala, ale milování sis nechala pro sebe.

***

Doma, při vybalování batohu, ven vypadl bílý lístek. „Jsi úžasná, ale v tuhle chvíli si netroufám ti to říct. Jestli to budeš chtít slyšet později, zavolej,“ stálo na něm i s číslem mobilu.
Tak proto ten rychlý odchod, došlo Majce.
Sedla si a přemýšlela nad celým průběhem setkání – záchrana, srub, milování… Pak vstala a sáhla po telefonu.

5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Trysky

Nepříjemná situace s velice příjemným závěrem. Palec nahoru a jen tak dál.

Martin

Nejsem si jistý jestli bych ještě někdy s takovými rádo by kamarády ještě někam jel . Ač se to ze začátku nevyvíjelo pro Majku dobře , vše nakonec dobře dopadlo a třeba i získala nejen přítele . Tady je happyend příběhu záchrana Majky . Pokud bys uvažoval o happyendu ve vztahu s Jirkou , tak to už by byl jiný díl 😀 Ale dobře ty 😉

Bob Romil

Nejdříve banda „suprových“ kámošů a dost drsná situace, ale potom záchrana z nebes panem Božským 🙂 Takové příběhy se mi líbí. Jen ten napínák na konci – číslovka v názvu není, tak si zřejmě každý budeme muset důvod chvatného odchodu Jirky vymyslet po svém. Nebo že by ….

Shock

Další díl nebude. Je to jen jednorázovka vycházející z reálné předlohy. JIrka Majce nechal vzkaz a ta zavolala. Už spolu mají tři děti…..

Juli

Prima 🤗, povedlo se ☺️.
.

5
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x