Vynálezce 🇨🇿

Venku se ženili všichni čerti, ale Adolf stál poklidně u okna a se zaujetím pozoroval blesky. Už nějaký čas se opájel myšlenkou, zda by se nedala využít jejich síla k nějaké praktické činnosti, než je nechat zbytečně ničit stromy a zapalovat domy.

Oproti jeho klidu, služebná Tonka seděla schoulená na lavici u kamen a při každém záblesku a zahřmění se vyděšeně křižovala. Zapálená hromnička na stole jistě dům ochrání a nechápala, jak pán může jen tak stát u okna. Přece nevyhlíží, jestli se mu paní Kateřina nevrací domů. Adolf opravdu ženu nevyhlížel. Byl by to holý nesmysl se v tomto pouštět ven. Kateřina se jistě někde schovala, než se to přežene. Ostatně není to poprvé, kdy v takovém nečase není doma.
Jeho žena totiž měla zvláštní zálibu či potřebu zajít na pole, louku nebo na trávu zrovna v den, kdy bylo dusno a počasí napovídalo, že něco přijde. Většinou se tak i stalo a ona tu slotu pak musela přečkat někde schovaná. Někdy v seníku, v krmelci, či jen tak pod stromem. Alespoň takhle mu to po návratu říkala. Byla přitom samý úsměv a vlepila mu pusu, aby se o ni nebál, že se přece o sebe umí postarat…

„To umí,“ pomyslel si Adolf trochu hořce. Už nějaký čas měl podezření, že jeho Kateřina mu jak se říká „zanáší“.

***

Adolf Macoun, ač drobný chalupník, se považoval hlavně za vynálezce. Po rodičích mu zbyly nějaké peníze a ty investoval do různých hejblátek a strojků, snažíc se vynaleznout něco praktického. Nápadů měl spoustu.
Třeba rozbíječ vajec. Jenom že jistou mouchou bylo, že do mísy s vejcem spadla i rozbitá skořápka. Nebo čistič prádla. Do plechového kruhového sudu s dírami se dalo prádlo, sud se uzavřel do bedny plné horké vody a prostým kýváním bedny ze stranu na stranu, se mělo prádlo vyprat, jenže pro ženu to byla snad ještě větší námaha, než byly necky a valcha.

Během jedné obzvlášť silné bouřky ho zaujala myšlenka poutání blesků. Chápal sílu a energii, ale nevěděl jak ji zachytit a využít, případně odvést bezpečně do země.

A tak místo plnění manželských povinností, Adolf seděl celé noci u stolu, přemýšlel, kreslil a sestrojoval své vynálezy a na obtěžkání manželky mu už čas jaksi nezbýval.
Kateřina nežadonila, ani se neprosila jeho sémě a rozhodla se své potřeby řešit jinak a to jiným živým ocasem.

***

V domácnosti snad jen služka Tonka věřila, že pán jednoho dne uspěje, stane se bohatým mužem a ona jim bude sloužit ve velkém domě ve městě…
Snila o tom ve své komůrce a svoji velkou oddanost pánovi dala najevo jednoho dne, kdy se paní Kateřina vypravila na trh.

Adolf se lopotil s čímsi u stolu a pak zasakroval a zabručel, že to nejde a potřebuje se uklidnit.
„Dovolíš, pane, že bych se toho ujala?“ pípla Tonka.
„Co? Čeho?“
„Toho… ehm… uvolnění,“ přispěchala a dřepla si před něj.
„A jak?“ nechápal Adolf, ale Tonka už mu šikovnými prsty uvolnila z kalhot splihlý ocas, olízla ho a vsála do úst.

Adolf oněměl překvapením. Tohle nečekal, vlastně ani nikdy nezažil a netušil, že to ženy mužům dělají. Bylo to však veskrze příjemné. Pohyby rtů po ocase, teplý dech a vlhkost úst způsobily erekci a sání tuhého stonku tak bylo stále slastnější.
Sama dívka nepředpokládala, že by paní Kateřina takto manžela uspokojovala. Ona sama se to dozvěděla od služky ze mlýna, kterou to naučil krajánek, který tam byl po žních na výpomoc a sám tuto znalost přinesl z Itálie. Tamní konkubíny prý tak uspokojují zákazníky už léta.

Tonka v tom neviděla nic mimořádného, protože sama z toho nic neměla, snad jen vnitřní potěšení, že dokáže uspokojit pána, aniž si nechá údem rabovat klín. Jeho sémě ovšem polknout nedokázala. Byla to lepkavá beztvará hmota divné pachuti.
Adolf si tedy užíval to, co muži v Itálii a byl spokojen.

Ač neznalá toho umění, ho snaživě cumlala, olizovala a sála a v dlani jemně mnula chlupaté koule. Když z jeho vzdechů a cukání ocasu poznala, že vrchol se blíží, sevřela pevně rty a jakmile jí ústa zaplavilo semeno, ihned ho vyplivla na podlahu. Něco jí sice dostříklo až do krku, ale většinu zadržela v puse. Pak vstala a šla se napít vody. Adolf si povadající ocas ještě se zbytky vytékajícího semene zastrčil do kalhot a byl spokojen.
„Díky,“ broukl k Tonce a vrátil se zpět ke své práci.
A opravdu, hned byl plný elánu a energie.

***

Bylo dusné povětří a přes modrou vymetenou oblohu to nevěstilo nic dobrého.
„Půjdu na trávu,“ pronesla Kateřina po poledni.
„Teď? Něco se přižene. Zase se budeš muset někde schovat, “ varoval ji Adolf jako vždycky, a marně jako vždycky.

Dnes ale bylo přece jen něco jinak. Krátce po jejím odchodu totiž z domu zmizel i on.
Tonce došlo, že jde tajně za ženou, protože ho z okna viděla přikrčeně se plížit směrem k lesu, kam Kateřina chodila na hustou a šťavnatou trávu. Na kraji panského lesa se sice vyžínat nesmělo, ale že by tam hajný hlídal teď, v době před bouřkou? Zatím to Kateřině vždycky vyšlo a vrátila se domů s plnou nůší.

Nyní ale o trávu nešlo. Jak Adolf měl možnost vidět, u lesa na Kateřinu čekal soused Kuna. Hned se objali a líbali a pak se přesunuli na okraj louky, kde byla pokosená tráva a v jedné kupce sena si dvojice milenců udělala pohodlí.

Adolf si zlostně hryzal ret, když spatřil, jak si Kateřina vyhrnula suknici k pasu, Kuna si stáhl kalhoty pod kolena, nalehl mezi její roztažené nohy a s hlasitým zafuněním do ní vnikl. Žena mu odpověděla slastným vzdechnutím a pak byl vidět jen bílý kopulující zadek a pokrčené roztažené nohy. Milenci byli docela hluční, vzdychali a sténali bez obav, že by mohli být odhaleni a nebe se zatím ocelově zatáhlo v předtuše silného lijáku a pravděpodobně bouře.

Došukali ve chvíli, kdy z nebe začaly padat první kapky, a tak se rychle uschovali pod velkou rozložitou lípou, kde si Kuna natahoval kalhoty a Kateřina urovnávala pomačkanou suknici.

Adolf si zalezl hlouběji do křovisek na kraji lesa. Nad ním se tyčily husté smrky, takže déšť snad přečká bez většího promočení.
Bouře nebyla nijak divoká. Dokonce se zdálo, že už odeznívá, když vtom nebe rozčísl oslnivý záblesk, vzápětí ho doprovodil hrom a rozložitá lípa na kraji lesa dostala přímý zásah!
Když se Adolf probral z úleku spatřil lípu doslova rozpůlenou bleskem a dvě ležící nehybná těla. Okamžitě se tam rozběhl, ale nikomu z nich už nebylo pomoci. Boží posel je zasáhl.

***

Adolf osaměl. Domácnost s ním dál sdílela oddaná Tonka, ale ač se všemožně snažila, nikdy nenahradila jeho milovanou, i když nevěrnou Kateřinu. Sice s ní pravidelně spával a žili pod jednu střechou v celkem spokojeném svazku, manželkou se nikdy nestala. Ne snad, že by toho nebyla hodna svým původem, ale Adolf se zařekl, že žádnou jinou ženu už za choť nepojme a toho se držel do konce života. Tonce nezbylo, než to respektovat, nebo ze služby odejít. A ona zvolila to první a měli spolu tři nemanželské děti. K těm se sice Adolf hlásil, aby nebyli prohlášeni za pancharty, ale jejich matku si stejně nevzal.

***

Ve svém úsilí pomstít se nebesům a zejména bleskům, vztyčil Adolf na zahradě vysoký dřevěný stožár na konci opatřenou kovovou špicí a rozvětvenými vodorovnými železnými tyčemi jako větve na stromě. Ty vzájemně pospojoval řetězem a na třech místech řetěz svedl až k zemi a pevně ukotvil. Stožár svou výškou sice nepřesahoval nejvyšší stromy v okolí, ale jak známo, blesk si nevybírá.

30.září 1753 přišla bouře a blesk sjel přímo do stožáru. Adolf stojící u okna strnul úlekem.
„Heuréka,“ chtělo se mu vykřiknout, jak spatřil oslňující záblesk v ohlušující ráně hromu a stožár dál pevně stál. Když se ta věc zmenší a dá na střechy domů, blesk neškodně sjede do země a nic nezapálí. Jenže ujme se to? Pochopí a uznají úředníci na patentovém úřadě, že prostý chalupnkl vymyslel bleskosvodné zařízení?

***

Ať už bleskosvod vymyslel a sestrojil Prokop Diviš, Benjamin Franklin či Adolf Macoun, lze konstatovat, že za některými praktickými vynálezy stojí jen obyčejná nevěra.