Vzpomínka na léto 02

V nemocnici už to šlo ráz na ráz. Žádné velké zdržování a ihned do ambulance.

V kantýně jsem si koupil něco k pití a vyčkával, až s Veronikou skončí, abychom se domluvili co dál. Volat Pavlovi se mi bez Veroničina vědomí nechtělo, přeci jen už byla dospělá a o takových věcech by si měla rozhodovat sama.

Konečně vyjelo ven křeslo a něm zbídačená pobledlá Veronika se zavázanou nohou. Jednou rukou držela berle, druhou přidržovala zabalené mokré plavky a cyklistický úbor.
Zřízenec mi ji doslova vrazil do ruky se slovy: „Tak tady ji máte, všechno bude v pořádku a v pondělí na převaz. Na shledanou.“

Zůstal jsem stát jako opařený a zíral na zavřené dveře.
„Tak co teď?“ zeptal jsem se Veroniky.
„Nevím,“ v očích se jí zaleskly slzy, „jak se dostaneme domů?“
Rychle jsem v hlavě spřádal různé plány.
„Buď můžeme dojít na městskou,“ začal jsem a ve Veroničiných očích se zračil úlek, „nebo zavoláme tvému tátovi a ten si pro tebe dojede…“
„To ne,“ vyhrkla okamžitě.
„Nebo tady chvíli počkáš, já vyrazím domů pro auto a vrátím se sem pro tebe.“
„Hmm, tak já tady asi počkám,“ řekla smutně.
„Neboj, sedneš si v kantýně, něco si dáš a já budu do půl hodiny zpátky.“
„Tak dobře.“

Dovezl jsem ji do kantýny, usadil ji ke stolu, donesl něco k pití a zákusek na spravení nálady a vydal jsem se na cestu domů.
Doma jsem popadl klíče a papíry od auta a uháněl zase zpátky, ani jsem si neuvědomil, že Aleš není doma.

V nemocnici jsem pomohl Veronice do auta, odvezl zpátky kolečkové křeslo, a konečně jsme mohli jet domů. Čím víc jsme se blížili, tím víc byla Veronika smutná.
„Co se děje?“
„Ale nic, jen naši nejsou doma a já se o sebe asi nepostarám…“
„V pohodě, tak já tě vezmu k sobě a postarám se o tebe, než se ti rodiče vrátí.“
„Opravdu?“
„Jasně.“
„A co Aleš?“
„Tomu je to jedno. A navíc tě aspoň nebude muset šmírovat přes okno.“
„Počkej, jak šmírovat přes okno?“
„Okno tvého pokoje je shodou okolností přímo proti oknu Alešova pokoje a mé pracovny.“
„Aha,“ zkonstatovala, když si všechno uvědomila.
„No právě.“
„Takže Aleš…“
„Jo,“ odsouhlasil jsem její myšlenky.
„A ty?“ zeptala se.

Netušil jsem na co přesně se ptá a už vůbec, jaká je správná odpověď.
„Já?“ vrátil jsem jí otázku a získal trochu času na rozmyšlenou, „Jsi nádherná holka, která má všechno, co má mít a umí to všechno správně nosit. Byl by hřích se nepodívat a neocenit tu nádheru.“
„Díky,“ špitla a začervenala se.

Dojeli jsme domů, pobral jsem věci, došel odemknout a vrátil se pro Veroniku.
„Tak kam to bude slečno?“ zeptal jsem, „do obýváku k televizi, nebo raději do ložnice?“
„Na co ty hned nemyslíš. Zrovna teď nejsem ve stavu, že bych se mohla věnovat nemravnostem, ale zase tam určitě bude velká postel a já si aspoň odpočinu.“
„Rozkaz madam.“

Vzal jsem ji do náruče a už jsem ji odnášel do své ložnice.

„Ještě nějaké přání?“
„Jo, ráda bych se zbavila těch nemocničních hadrů.“
„Ale já tu pro tebe asi nic mít nebudu.“
„Aha, tak v tom případě tady asi budu nahá.“
„Jo a Aleš se z toho zblázní.“
„Počkej, skočím ti alespoň pro nějaké svoje triko nebo košili, ty to budeš mít jako šaty.“

Chvíli jsem se přehraboval ve skříni a pak jí podal tričko, které mám na spaní.
„Bude stačit tohle?“
„Jo bude, díky. Kalhotky bych měla mít v batohu, jen mi s tím budeš muset pomoct.“
Vylovil jsem z batohu titěrné kalhotky a s tázavým pohledem se na ni podíval.
„Jo, to jsou ony,“ přitakala.
„Ještě něco?“
„Mohl bys pro mě ještě něco udělat?“ zaprosila.
„Co bys ráda?“
„Potřebovala bych se umýt.“
„Aha,“ odpověděl jsem a rázem mi při té představě vyschlo v krku.
„A pomůžeš mi?“
„To víš, že jo. Jen tu chvíli počkej, dojdu pro žínku a pro ručník, pak tě odvedu do koupelny.“

Všechno jsem nachystal a do sprchového koutu donesl dvě židle, aby si na jednu mohla sednout a na druhou, aby si dala zraněnou nohu.
Veroniku jsem doprovodil do koupelny. Už jsem pomalu chtěl odejít

„Přeci mě tu nenecháš samotnou… vždyť se ani sama nesvléknu, natož abych se umyla.“
„Ale to se přece nehodí…“ snažil jsem se odporovat.
„Aspoň se budeš moct pořádně podívat a nemusíš mě šmírovat přes okno.“
„Ale já…“ chtěl jsem se ještě bránit, ale její pohled byl více než výmluvný, tak jsem rezignoval, „Dobře.“

Pomalu jsem jí přetáhl tričko přes hlavu a mohl tak obdivovat zblízka její poprsí. I ty drobné nedokonalosti, které přes okno a záclonu nebyly vidět, jí dělaly krásnou.
„Teď ještě ty kalhoty,“ pobízela mě, abych pokračoval ve svlékání.

Zatáhl jsem za šňůrky a kalhoty spadly na zem. Neohrabaně se z nich snažila vyprostit. Nezbylo mi nic jiného, než si kleknout a pomoci jí. Nepředloženě jsem zvedl hlavu. A zůstal jsem zírat. Její podbřišek zdobil úzký proužek tmavých chloupků, jinak vše ostatní dokonale hladké. Rtíky kundičky lákaly k políbení. Skoro jako by se přede mnou rozestupovaly a zvaly mě na návštěvu. Zachvěl jsem se vzrušením, když jsem ucítil její vůni.
„Ehmm, ehmmm, tak teď nevím, koho se mám bát víc, jestli tebe nebo Aleše.“

Její hlas mě vrátil do reality. Pomohl jsem jí vystoupit z kalhot. Nasměroval jsem ji na židli ve sprchovém koutě, podal jí žínku, šampon i mýdlo.
„A to mi víc nepomůžeš?“
„A jak ti mám pomoct?“
„Asi umýt záda a nohy, zbytek snad nějak zvládnu.“
„Fajn,“ souhlasil jsem, tady už nemělo cenu odporovat.
„No snad nepůjdeš za mnou v oblečení?“

Zahodil jsem triko a kraťasy.

„A co ten zbytek?“ rozčilovala, když jsem za ní vlezl do sprchy ve spodkách.
„Veru…“ snažil jsem se ještě vzdorovat.
„No co, ty mě budeš očumovat a osahávat a já tě ani neuvidím? To přece nejde,“ utnula rázně mé protesty.
Na nic nečekala a stáhnula mi spodky ke kotníkům. Napružený ocas ji málem švihl do obličeje.
„Takže je to pravda,“ špitla.
Fascinovaně hleděla na nalitý úd, který rozhodně nepatřil k těm menším. Pomalu se k němu přibližovala hlavou, jako by ho chtěla ochutnat.

Nastavil jsem vodu a opatrně ji osprchoval. Sprcháč vyšplíchl na žínku, stoupl jsem si za ni a dal se do umývání jejích zad. Pak jsem přešel na nohy. Celou dobu jsem se snažil se nedívat do míst, která mi ochotně vystavovala, což mi popravdě moc nešlo. Když jsem skončil, podal jsem jí žínku, aby to mohla dokončit.
Mezitím jsem se umyl také, když už jsem byl stejně celý mokrý.
„Počkej tu, dojdu se jen obléknout,“ zavelel jsem a zmizel z koupelny.
„Kvůli mně nemusíš,“ zaslechl jsem ještě její poznámku.

Za chvíli jsem byl zpět, abych jí pomohl ven. Za mé vydatné pomoci opatrně vyhopkala ze sprchového koutu, při každém poskočení se jí parádně zhoupla ňadra.
„Líbí?“ zeptala se, když si všimla směru mého pohledu, „I když je každé trochu jinak velké?“
„Opravdu, ani jsem si nevšiml,“ odpověděl jsem jí.

Se smíchem ještě několikrát schválně poskočila. Vzhledem k tomu, že v koupelně bylo trochu mokro, jsem ji zabalil do ručníku a odnesl zpět do postele.
„Po tomhle jsem toužila celý den,“ řekla, když jsem ji ukládal do postele.
Místo, aby mě pustila, přitáhla si mě ještě blíž a pořádně mě políbila. Ještě mě neopustily zbytky zdravého rozumu a sebeovládání, vymanil jsem se z jejího objetí a podal jí oblečení.
„A má cenu se oblékat?“ zeptala se.
„Myslím, že jo. Nevím, kdy se vrátí Aleš. Kdyby tě tu takhle našel, tak nevím, co by to s ním udělalo. A navíc si říkala, že nejsi ve stavu, abys ses mohla věnovat nemravnostem.“

Natáhla si triko i ty titěrné kalhotky. Dokud je neměla na sobě, neměl jsem ani tušení, co to se mnou udělá, zdůrazňovaly vše, co by mělo zůstat skryto. A boule na mých kalhotách ještě víc narostla.
„Koukám, že tě vzrušují bezmocné zraněné holky…“
Nekomentoval jsem to a raději odešel do kuchyně pro pití a nějaké malé občerstvení. Na stole jsem objevil lístek od Aleše.
Ahoj, jdu s klukama ven, vrátím se večer. Aleš.

„Tady máš ovladač na televizi, pití a něco k jídlu,“ řekl jsem a položil servírovací stolek na volnou postel, „Já zatím sjedu pro ta kola, ať nám je nikdo nesebere. Počítám, že tak do hodiny budu zpátky. Kdyby něco, kde je koupelna s toaletou, to už víš. Jo a Aleš by se měl vrátit až večer, takže to je taky v klidu.“
„Děkuju.“

Cestou pro kola jsem myslel na Veroniku, jestli to takhle půjde dál, tak buď ji ošukám, nebo si ho budu honit jako puberťák. Málem jsem přejel. Prudce jsem zabrzdil a zastavil u cesty, tam co před pár hodinami stála sanitka a vydal se pro kola. Nandal jsem je na nosič a vyrazil zpátky.

Co čert nechtěl, zrovna ve chvíli, kdy jsem sundával Veroničino kolo z auta, přijel i Pavel.
„Ahoj, kde je Veronika? Stalo se něco?“
„Ahoj. Veronika je u mě doma.“
„Můžeš mi jí zavolat?“
„Počkej, jen sundám kola.“

Pavel postával u auta a netrpělivě si podupával nohou. Sundal jsem obě kola, a to Veroničino mu hned šoupnul do ruky. Svoje jsem postavil za plot a zamkl auto.
„Tak zavoláš mi jí?“
„Pojď se mnou a hlavně nevyšiluj.“
„Co je? Co se děje?“
„V klidu.“

Vešli jsme ke mně do domu a já ho vedl směrem k ložnici.
„To si ze mě děláš prdel, ne,“ rozčiloval se, „snad ji nemáš v ložnici.“
„Klid…“

Otevřenými dveřmi nakoukl do ložnice. Na zemi se válel pohozený ručník, Veronika ležela na posteli, triko vyhrnuté pod prsa. Titěrné kalhotky odhalovaly téměř vše.
„Ty prasáku, to snad nemyslíš vážně…“ rozčiloval se, „a ještě mě sem dovedeš, abych to viděl.“
V tom se Veronika probrala.
„Tati, co ty tu děláš?“
„Co já tu dělám? Ty se tady válíš v cizí posteli skoro nahá a ptáš se, co já tady dělám?“
„Nerozčiluj se. Náhodou Honza se o mě báječně postaral…“
„To si dokážu představit, je to pořádnej prasák,“ prohlásil a už chtěl odejít.
„Počkej,“ zadržel jsem ho, „laskavě se na ni koukni pořádně, než začneš někoho obviňovat.“
„Jo, on za nic nemůže. Byli jsme se vykoupat na pískovně a já tam šlápla na střep.“

V tu chvíli se Pavel proměnil ve starostlivého otce. Sedl si k ní na postel a začal ji zpovídat. Při tom se snažil nedívat se na její kalhotky. Nechal jsem je o samotě a šel dolů do kuchyně. Po pár minutách přišel Pavel.
„Díky, že ses o ni postaral.“
„Není zač, byla se mnou, tak je to snad samozřejmé.“
„Ale i tak dík. Zavolám do práce, že už nepřijedu a vezmu ji zpátky k nám.“
„Mně to nevadí, stejně teď bude ještě spát, tak ji tu nech, dojeď do práce vyřídit co potřebuješ a pak se domluvíme.“
„Vážně ti to nevadí?“
„Mně ne. Jestli se mám starat jenom o Aleše nebo i o ní, tak je to jedno. Jídlo tu je, pití taky a práci mám stejně z domova, tak je to jedno.“
„Fakt? Nevadí to?“
„Nevadí. Ale domluv se s Veronikou, je přece už dospělá.“
„To je fakt.“
„Není dobrý jednat o ní bez ní.“

Odběhl nahoru a za chvíli byl zpět.
„Tak domluveno. Jí to taky nevadí, tak dík,“ zabouchl dveře a zmizel.

Zašel jsem do pracovny, sedl si k počítači a chtěl něco udělat. Místo práce jsem měl neustále před očima Veroniku a její kundičku. Ocas mi stál a já nebyl schopný myslet na nic jiného než na ni. Zabral jsem se do fantazírování, že jsem ani nepostřehl, že se Veronika dobelhala za mnou.
„Teda,“ prohlásila a já málem dostal infarkt, „to je ale pořádná knihovna.“
„Fuj, to jsem se lekl,“ řekl jsem a otočil se k Veronice, která se dál rozhlížela po mé pracovně.
„To mě tady teda hezky vítáš. A já tě přišla potěšit…“
„Promiň, já se tady do toho nějak zabral a nevnímal jsem.“
„Dobře, omluva se přijímá. Máš to tu hezký, křesílko, lampička, knížky… jen bar tu chybí…“
„Nechybí,“ odpověděl jsem a odklopil globus.
„No teda… a naleješ mi něco?“
„A můžeš vůbec pít?“
„Proč bych nemohla? Osmnáct už mi bylo dávno a těhotná nejsem.“
„To mě ani nenapadlo, ale spíš jde o to, jestli si náhodou v nemocnici nedostala nějaká antibiotika. Na ty by se pít nemělo.“
„Asi jo, ale to je blbost. Jsou sice některá, co nejdou s alkoholem dohromady, ale ta, co jsem dostala, to nejsou.“
„No, jak myslíš. Může být rumový likér?“ navrhl jsem a už jsem plnil dvě sklenky.
„Jasně,“ odpověděla Verča usazená v křesla s nohou nataženou na podnožce.

Nabízela mi tak výhled na svou kundičku. Vytahané triko jí padalo z ramene a částečně odhalovalo její poprsí. Svou erekci jsem se nesnažil nijak skrývat, stejně už to po sprše nemělo cenu. Přišel jsem blíž a podával jí skleničku. Natáhla se pro ni a druhou rukou přejala bouli na mých kalhotách.
„Měla bych se ti nějak odvděčit za záchranu a za pomoc.“

Odložila sklenku, aniž by se napila, a přitáhla si mě blíž. Přejela rukou po bouli na šortkách a chtěla mi je stáhnout. Chytil jsem ji za ruku.
„Veru… tohle opravdu nejde…“ zadržel jsem ji.
Zvedla hlavu a podívala se na mě.
„Ty to nechceš? To se ti nelíbím?“
„Tak to není…“ začal jsem.
„A jak to teda je? Viděl si mě nahou, a to ti stačilo? Jsem tlustá a prdelatá, co…“

Sedl jsem si k ní a vzal ji za ruku.
„Jsi nádherná holka a moc mě těší, že mě chceš, ale já prostě nemůžu…“

Ty seš ale vůl, táhlo mi hlavou, krásná mladá holka se ti tady nabízí a ty se bráníš.

„Nevypadá to, že bys nemohl,“ podotkla.
„Prostě to nejde, nechci ti ublížit, zklamat tě. Navíc ten věkový rozdíl… vždyť bys mohla být skoro moje dcera…“

Sám sobě jsem se divil, že jsem měl tolik síly ji neustále odmítat.

„Věk je jen číslo… a já to chci, oba víme, že na konci prázdnin zase odjedu… nechci nic trvalého, jen si trochu užít…“
„Navíc nechci zneužít tvé bezbrannosti a bezmocnosti.  A vem si, jak by tvůj táta řádil, kdyby to prasklo…“
„Jak chceš, doprošovat se tě nebudu. Nevíš, o co přicházíš… ale kdyby sis to přeci jen rozmyslel…“ s naštvaným výrazem se zvedla a odbelhala se domů k rodičům.

Věděl jsem to, nebo si alespoň myslel. Bylo mi jasné, že by stačilo jednou se s ní vyspat a lítal bych v tom. Měla nade mnou nějakou zvláštní moc, nějaké kouzlo… a já netušil, jak dlouho zvládnu ještě odolávat.