Vzpomínka na léto 01

Upršené podzimní, skoro už zimní, odpoledne narušilo drnčení zvonku.

Koho to sem čerti nesou, pomyslel jsem si a šel otevřít.
Hodil jsem na sebe kabát a šel otevřít. Kromě neustávajícího zvonění, někdo bouchal na branku a lomcoval klikou.
„Hoří snad? Nechte toho!“ zavolal jsem ode dveří domu, „vždyť už jdu.“

Vsunul jsem klíč do zámku. Otočil jsem jím jednou, pak podruhé. Jen tak tak jsem stihl uskočit, jinak bych dostal dveřmi do hlavy.
„Co blbneš Pavle? Málem si mi rozbil hlavu dveřma,“ houkl jsem na souseda.

Ten se ani neomluvil a rovnou mi vrazil jednu pěstí, až jsem upadl. Aby toho nebylo málo, pokusil se mě nakopnout do rozkroku. Naštěstí jsem to zvládl vykrýt nohou, ale i tak to bolelo.
„Sakra, co blbneš?“ ptal jsem se, zatímco jsem se sbíral ze země.
„Já? Ty parchante, ty mi zbouchneš dceru a ptáš se, co blbnu? Měl bych tě vykastrovat,“ křičel na celou ulici.
„Cože? Já?“ divil jsem se.
„Tak ty ani nepopíráš, že si s ní spal?“
„Počkej, pojď dovnitř a konečně mi to vysvětli.“
„Takhle si jí nalákal? Že ti není hanba, vždyť je stejně stará jako tvůj syn. Ty prasáku, takhle zneužít mladou holku.“
Otočil se, prásknul dveřmi a zmizel.

Rukou jsem si držel tvář, druhou jsem zamknul a odpotácel se domů. Zamířil jsem rovnou do koupelny, abych se dal trochu do pořádku. Další cesta vedla k mrazáku, trochu ledu na hubu a trochu do skleničky a štědře zalít kvalitním alkoholem. Než jsem se svalil na gauč a začal přemýšlet, co se vlastně stalo, zasedl jsem k počítači a poslal email Veronice. Sice chvíli trvalo, než jsem vymyslel nějakou rozumnou formulaci a hned na první dobrou neprokecl, že vím, že je těhotná.

Ahoj Verčo,
Víš, že mi moc chybíš? Těch pár týdnů s tebou bylo nádherným osvěžením mých jinak jednotvárných dnů. Bylo to jako by mi zase bylo dvacet, všechno to svádění, vzrušování a dovádění… opět to bylo nové neotřelé a nádherné.
Od té doby, co si odjela, nikdo jiný nebyl, žádná se ti nemůže vyrovnat. A byl bych tím nejšťastnějším, kdyby ses vrátila. Však víš, že dům je pro nás dost velký, i kdybychom se náhodou rozrostli.
Líbám tě, tvůj Honza.

Myšlenky se vrátily o pár měsíců zpátky, začínaly prázdniny a předpověď slibovala léto se spoustou slunce.

Jak ono to všechno vůbec začalo?

V ulici tenkrát prudce zabrzdilo auto a ozvalo se zatroubení. Bylo to ráno myslím, že kolem osmé, protože jsem ještě lenošil v posteli, byla zrovna sobota. S hartusením jsem se zvedl a šel se podívat k oknu, jestli se náhodou něco nestalo. Byl to taxík a z něj vystupovala na první pohled tuctová černovláska, mohlo jí být tak kolem dvaceti.
No jo, mladá holka jede domu z mejdanu, prošlo mi hlavou.
Otočil jsem se a zamířil zpět do postele. Něco mě ale donutilo se vrátit k oknu. Zadíval jsem se na ni zpoza záclony.
Když pokládala tašku na zem, hezky u toho špulila zadek v těsných šortkách. Měla pěkně klenuté, možná trošku širší boky. Ani zepředu nebyla k zahození, nebyla to žádná vychrtlina, někdo by možná řekl, že měla i nadváhu, ale jí to rozhodně slušelo. Věděla, jak to všechno nosit.
A prsa také lahodila mému oku. Nebyla to žádná oslnivá kráska, ale něco v ní bylo. Něco, co mě nutilo se na ni dívat. Strávil jsem u okna ještě pár minut, abych alespoň věděl, kam zamíří. Nakonec to bylo vedle k sousedům.

Takže tohle je ta jejich dcera, co studuje někde v zahraničí…

Zpátky do postele se mi už nechtělo. Navíc na oběd měl dorazit můj šestnáctiletý syn Aleš, cloumala jím puberta a já byl docela rád, že žije s matkou, a ne se mnou. Ne, že bych ho neměl rád, ale ty jeho pubertální nálady jsem nevydržel snášet déle než dva tři dny.

Dal jsem si něco k snídani, došel nakoupit a začal chystat oběd. Ještě, než jsem to všechno zvládl, přiřítil se Aleš s kufrem a batohem a hned mi oznámil, že u mě zůstává tři týdny.
Po obědě jsem zavolal exmanželce, abych zjistil, co a jak. Nakonec z ní vylezlo, že má s novým přítelem naplánovanou čtrnáctidenní dovolenou a Aleše sem vyslala naprosto cíleně. Povzdechl jsem si a trochu jí i vynadal, že kdyby mi to mohla říct rovnou a nemusela se mnou hrát tyhle hry. A tak začalo mé třítýdenní soužití s Alešem.

Když to vezmu, tak jsme se ani moc nepotkávali, vstával kolem desáté, něco málo posnídal, uvelebil se u bazénu, pak oběd, zase bazén, pak večeře a už jsem ho neviděl, zůstával zavřený ve svém pokoji. Když to nebylo na koupání, byl v pokoji celou dobu, vysedával tam u počítače a já raději ani nechtěl vědět, co tam dělá.

Po několika dnech, co byl Aleš u mě, jsem se rozhodl, že místo vaření budeme grilovat. Večer předem jsem naložil maso, sýr a houby. Když jsem během dopoledne chystal gril na večer, vyšla ven sousedovic dcera a nesla koš s prádlem. Bylo celkem teplo a já se po zahradě pohyboval jen v šortkách. Ani ona toho na sobě moc neměla, jen lehké letní šaty. O podprsence jsem pochybovat nemusel, tu rozhodně neměla.
Při přípravě grilu jsem ji po očku pozoroval. Rozhodně jí to slušelo, při předklonu se jí prsa vždy pěkně zhoupla a šatičky vykasaly tak, že jsem skoro odhalil kalhotkové tajemství.

„Budete grilovat?“ zeptala se, když jsem na ni asi civěl už moc dlouho.
„Jo, večer. Teď je na to horko,“ odpověděl jsem, „klidně se stavte na ochutnávku.“
„Tak fajn, ráda,“ odpověděla s úsměvem a dál se věnovala prádlu.
Pečlivě vybírala, který kousek kam pověsí, jako by se snažila některé věci schovat. To upoutalo mou pozornost. Gril už byl nachystaný, tak jsem se mohl věnovat něčemu jinému. Vyndal jsem kolo a přesto, že to nebylo potřeba, začal ho kontrolovat. A samozřejmě tak, abych měl dobrý výhled. Chvílemi jsem si připadal jako šmírující puberťák. To mi připomnělo Aleše a nějak automaticky jsem zvedl pohled k jeho oknu. Schovával se tam za záclonou a šmíroval mladou sousedku. Už mi bylo jasné, co dělá celý den doma.
Obrátil jsem pozornost zpět ke kolu a také k tomu, co se dělo za plotem. Právě včas, abych viděl, co mělo zůstat pravděpodobně skryto. Na předem připravené místečko na sušáku právě věšela své spodní prádlo, rafinované krajkované kalhotky a podprsenky, které vyburcovaly mou fantazii k maximálním obrátkám, ale i bavlněné spoďáry a sportovní podprsenky, to jsem chápal, bylo to praktické a pohodlné. Všechno to za chvilku schovala za pár triček. Ale i tak mi v paměti uvízly ty krásné kousky.
Raději jsem se věnoval kolu, než na mě začne být vidět, na co myslím.

„Jezdíte?“ zaslechl jsem zpoza plotu.
„No jo, občas o víkendu si někam vyrazím. A jinak když to jde, tak i do práce, i když to nemám daleko.“
„To je fajn,“ usmála se.
„A co vy?“ vrátil jsem jí otázku.
„Když mám čas… ale samotnou mě to nebaví…“
Než jsem stihl cokoli další říct, zmizela v domě se slovy, že vaří oběd.

Dodělal jsem kolo a šel domů nachystat nějaký oběd. Odpoledne se Aleš vyvalil u bazénu, stejně jako mladá sousedka, já seděl v pracovně u počítače a řešil nějakou práci. Čas ubíhal a já si uvědomil kolik je hodin, až když jsem slyšel bouchnutí dveří a dusot nohou po schodech, jak se Aleš vrátil od bazénu a běžel do pokoje.
Zvedl jsem oči od monitoru. V protějším okně se něco dělo. Ta mladá holka měla pokoj přímo proti mé pracovně. A Alešovu pokoji, došlo mi vzápětí. Všiml jsem si, že pobíhá po pokoji zahalená v ručníku. Usmál jsem se a užíval si ten výhled. Otevřela skříň, pár šuplíků a naházela oblečení na postel. Ručník šel k zemi. Chvíli se jen tak nakrucovala před zrcadlem, co měla na skříni, než se začala oblékat. Přes záclonu nebylo vidět moc detailů, ale dovedl jsem si představit, co to muselo udělat s Alešem.
Zvedl jsem se a šel do kuchyně nachystat nádobí, zeleninu a pití na grilování.

Míjel jsem Alešův pokoj, dveře nebyly zcela zavřené a já zaslechl hekání. A nejen to.
„Joo… oohhh… dělej ty kurvičko… seš hezká mrdna…,“ vykřikoval, nebylo pochyb o tom, co tam dělá.

Nechal jsem ho jeho zábavě a šel všechno nachystat. Nanosil jsem ven vše potřebné, zapálil gril a čekal, až se rozhoří. Za plotem už mávala sousedka.
„Tak teda můžu?“ ozvala se.
„Jistě, jdu otevřít,“ odpověděl jsem.

Usadili jsme se venku.
„Pivo nebo víno?“ zeptal jsem se, „teda jestli na to máte věk.“
„No, já obvykle raději víno, ale k tomu grilu bude asi lepší pivo.“

Podal jsem jí otevřenou láhev a skleničku. Skleničku odmítla a napila se rovnou z láhve. Připili jsme si na tykání. Dal jsem na gril první várku masa, když v tom se objevil na zahradě Aleš. Zůstal stát mezi dveřmi a s otevřenou pusou zíral na Veroniku. Ani jsem se mu nedivil, těsné šortky a upnuté tričko, nenechávalo chladným ani mě. Ale to nejdůležitější bylo, že měla svoje kouzlo, takové to fluidum. Byla to prostě ŽENA, nebo spíš SAMICE. K tomu, aby uhranula chlapy, se ani nepotřebovala odhalovat.

„To je dost, že jdeš,“ řekl jsem mu, „pojď si k nám sednout.“
Z toho, jak se k nám šoural a klopil při tom oči, mi došlo, koho si před chvílí představoval. Sedl si k nám, tiše poslouchal a po očku sledoval Veroniku. Podal jsem mu také láhev s pivem, aby se trochu osmělil.

Maso už krásně vonělo, tak jsem jim oběma nandal. Hned jsem dal grilovat další kousky. 
Oba se s velkou chutí nacpávali a upíjeli pivo, což mě jako vrchního kuchaře potěšilo. Nachystal jsem si na talíř trochu zeleniny a sundal si také kus masa.

„Můžu ještě kousek? A i ten sýr?“ zeptala se Veronika, jakmile vyprázdnila svůj talíř.
„Jasně, hned ti dám,“ odpověděl jsem s plnou pusou.
Aleš se pubertálně zasmál. Verča nasadila nevinný úsměv, přehodila nožku přes nožku a trochu se předklonila. Doprovodila to téměř neslyšnou poznámkou: „Fakt?“
Odložil jsem talíř a dal grilovat další kousky.
„A co ty Aleši?“ položil jsem celkem zbytečnou otázku a hned si na ni sám odpověděl, „jasně, že se ptám.“

Čas docela příjemně utíkal, chvíle mezi jídlem byly vyplněné nezávaznou konverzací. Pivo postupně mizelo a přibývaly prázdné láhve. Jestli jsem dobře počítal, tak Aleš měl dvě, já asi tři a Veronika pila třetí. Nezdála se holka.

„Aleši, co bys řekl na to, kdybychom si někam zítra vyrazili na kole?“ nadhodil jsem.
„Ach jo… a je to nutný?“ zavrčel otráveně.
„Není, když nechceš. Ale třeba by Veronika jela s námi.“
„Já bych jela hned,“ hlásila se Veronika.
„Klidně. A co ty?“
„Já nevím, mě se nikam nechce… jdu spát. Dobrou noc.“
„Tak dobrou noc,“ odpověděl jsem mu a obrátil se k Verče, „a co my?“
„Mně se tady docela dobře sedí…“
Tak jsme seděli, popíjeli, jedli a povídali. Ukázalo se, že Veronika je fajn holka. Naplánovali jsme si tedy vyjížďku na kole. Otevřeli si každý ještě jedno pivo. A debata se začala stáčet k sexu, tak jsem to raději ukončil.

Ráno jsme se potkali před domem. Veronika to vzala celkem zodpovědně, navlékla se do cyklistického úboru, já vyrazil jen kraťasech a tričku. Několik okamžiků jsem si ji prohlížel a přemýšlel, jestli je opravdu správně oblečená, tedy pod cyklistickým dresem naostro. Když se předklonila, aby si upravila obuv, pochybovat jsem přestal, obrys její buclaté buchtičky byl více než výmluvný. Polkl jsem a snažil se potlačit nebo alespoň upozadit nemravné myšlenky.

„Máš plavky a ručník?“ zeptal jsem se Veroniky.
„Jo, neboj. A i kdybych neměla, tak to vadit nebude, nebo snad jo? A kde je Aleš?“
„Doma, nikam se mu nechce.“
„Aha.“

Nasedli jsme na kolo a vyrazili volným tempem po cyklostezce. Aniž bychom si to uvědomovali, ujeli jsme v příjemném tempu a konverzaci dvacet kilometrů.
„A že uhodnu, kam si chtěl jet…“
„Tak to zkus,“ vyzval jsem ji.
Než jsem se nadál, šlápla do pedálů, předjela mě a neomylně zamířila na cestu k pískovně. Pár okamžiků jsem se kochal jejím pozadím, ale musel jsem také přišlápnout, protože mi zmizela za zatáčkou.

„A sakra,“ zaslechl jsem a začal brzdit.
„Stalo se něco?“
„Jo. Mám prázdné kolo.“
„To si nejspíš píchla.“
„No to víš, když můžu, tak píchám…“ řekla dvojsmyslně.
„Aha,“ přešel jsem to, „tak to ten kousek povedeme a já ti s tím pak pomůžu.“
„Fakt?“ usmála se a zajiskřilo jí v očích.

Prošli jsme lesíkem k pískovně a usadili se na břehu. Rozložili jsme ručníky, já na sebe v rychlosti hodil plavky a pustil se do opravování kola. Sundat kolo a plášť, vyndat píchlou duši bylo dílem několika minut.
„Teda, tobě to jde,“ chválila mě Veronika a zasněně hleděla na moje ruce.

Otočil jsem se k ní. Ležela na břiše na ručníku a pozorovala mě. Na sobě měla jen spodní díl plavek. Najednou mi vyschlo v krku a vzrušením se mi roztřásly ruce.
„No co, ty jsi také nahoře bez, tak co bych nemohla já,“ řekla bezelstně, a ještě víc se vzepřela na loktech.
Raději jsem stočil pozornost opět ke kolu. Zkontroloval jsem plášť a našel pěkný trn. Vyndal jsem náhradní duši, naštěstí rozměr kola seděl, a znovu dal bicykl dohromady a nafoukl.

„Tak hotovo, teď už jen zalepit tu díru…“
„Opravíš mou duši a zalepíš díru?“ zopakovala svůdným hlasem Veronika.
„Jo, ale nejdřív se skočím zchladit,“ odpověděl jsem a doufal, že mi voda pomůže se trochu srovnat.
„Počkej, jdu s tebou…“ volala za mnou.
Otočil jsem se a viděl, jak se zvedá. Nejdřív pěkně na všechny čtyři. Neopomněla přitom pořádně vyšpulit zadek. A nejenom ten, klečela s koleny od sebe a na plavkách byla vidět vlhká skvrna i to, jak se pod nimi rýsují rtíky její štěrbinky.
Plavali jsme v krásně chladivé vodě a mě postupně opouštěly hříšné myšlenky.

Na břehu jsem si lehl na ručník a čekal, až trochu oschnu, abych se mohl pustit do toho lepení.
„Namazal bys mi záda prosím, nerada bych se spálila…“
„Jasně. A máš krém?“
Natáhla se pro batoh a podala mi lahvičku.
Nanesl jsem si krém do dlaní a začal ho roztírat po jejích zádech. Ve vzpomínkách jsem zabloudil ke své ex, taky jsem jí tady kdysi takhle mazal. Jak začaly vzpomínky převládat, mazání se měnilo téměř v masáž. Až když mi Veronika začala pod rukama tiše vrnět a vzdychat, uvědomil jsem si, co dělám.
„To bylo příjemné,“ chválila mou práci, „ještě nohy, prosím.“
Přesunul jsem se tedy níž. Veronika si upravila plavky tak, aby odhalila větší část zadečku. Nepokrytě mě tady sváděla. Opatrně jsem natíral opalovacím krémem její nohy. Roztáhla je od sebe, a když jsem jel po stehnech nahoru, zavrtěla se a já se přes tenkou látku plavek dotkl její kundičky.

„Veroniko, co to děláš?“ zeptal jsem se.
Nadzvedla se a otočila na mě hlavu.
„Nic…,“ odpověděla naprosto suverénně, „neříkej, že se ti to nelíbí. Nebo se ti snad nelíbím já?“
„To ne. Seš hezká holka a mně to moc lichotí, ale to přece nejde. Vždyť bys mohla být moje dcera. Aleš by byl pro tebe vhodnější.“
„A chtěl bys, abych ti u toho říkala tati nebo snad jako správná sousedovic dcera ti mám říkat strejdo?“
„Nech toho,“ řekl jsem i když jsem tu myšlenku nemohl dostat z hlavy.
„Aleš? Vždyť je to mladý cucák…“
„Ale no tak.“
„Kolik si myslíš, že mi je.“
„Nevím, tak osmnáct, devatenáct?“
„Pětadvacet.“
„Hmm, tak to chápu, že o Aleše nemáš zájem.“
„Tak vidíš, já nejsem na zajíčky, jsem spíš na starší.“
„No dobře. A nejsem na tebe až moc starej?“
„Ty? Kdybych nevěděla, že Aleš je tvůj syn, tipovala bych ti sotva třicet.“
„Tak to děkuju, ale je mi sedmatřicet. A navíc, tvůj táta by nás zabil oba, kdyby se dověděl, co se tu dělo.“
„Já mu to říkat nebudu. A zatím se nedělo nic. Jen si mi mazal záda, abych se nespálila. A bylo to příjemný. Jen by to ještě chtělo namazat zepředu,“ vyprsila se přede mnou.
„Jasně. Hele já se raději vrhnu na tu duši a díru, ať máme náhradní, kdybys zase píchla, nebo já.“
„Počkej chvilku,“ vyhrkla a chytla mě za ruce.
„Copak?“

Držela moje ruce ve svých a pečlivě si je prohlížela z obou stran.
„Takové velké ruce a dovedou být tak něžné… Jestli pak je pravda, že velké ruce značí i velké…“
„Srdce?“ doplnil jsem.
„To, co mám na mysli je o hodně níž.“

Nečekal jsem až to začne zjišťovat, vzal jsem duši, trochu ji nafoukl a vydal se k vodě, abych našel místo, kde je v duši díra a mohl to zalepit.

„Tak a je hotovo,“ prohlásil jsem, když jsem sbalil nářadí a lepení zpět do krabičky a do batohu.
„A co moje duše a moje díra?“ zeptala se Veronika.
Lehla si na bok a výmluvně zvedla jednu nohu.
„To přece byla tvoje duše a díra, nebo ne?“
„Ale já myslela jinou duši a díru?“

Ach jo, povzdechl jsem si v duchu a nahlas pokračoval, „A copak máš s dušičkou?“
„Moje dušička je zklamaná a dírka neukojená.“
„Ty toho nenecháš, viď. A čím je zklamaná tvá dušička?“ zeptal jsem se na to bezpečnější.
„Nenechám. Je zklamaná láskou. Před třema měsícema se mnou rozešel kluk po čtyřleté známosti. Nechal mě kvůli jiné…“
„To je mi líto.“
„Mně taky. To ty bys neudělal, viď.“
„Jsem rozvedený,“ zkoušel jsem se bránit, „proč myslíš, že se lidi rozvádí?“
„Protože se už nemají rádi.“
„Nebo proto, že je v tom někdo jiný.“
„To neklapne, vím, že ti manželka zahýbala a tys to nepřekousnul.“

Hmmm, tak takhle ji neodradím, pomyslel jsem si.
„Co ty všechno nevíš?“
„Něco by se našlo…“
„Jdu radši zase do vody,“ rozhodl jsem a bez otálení a otáčení vběhl do vody.

Plaval jsem svižným tempem, abych přišel na jiné myšlenky. Zaslechl jsem za sebou cákání vody, jak mě Veronika napodobila.
„Hej, počkej na mě,“ volala.
Zastavil jsem se a otočil. Stála po kolena ve vodě a mávala na mě. Vydal jsem se k ní. Udělala ještě pár kroků.
„Auuu,“ vykřikla a zmizela pod vodou.

Přidal jsem na tempu ještě víc. Veroničina hlava se vynořila. Trochu se nadechla a rozkašlala se. To už jsem byl nadosah. Zachytil jsem ji a vytáhl ji nad vodu. Sotva popadala dech, jak kašlala. Vzal jsem ji do náručí a opatrně ji odnášel na břeh.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se vyděšeně.
„Nevím,“ zasípala a znovu se rozkašlala, „Hrozně mě bolí noha.“

Podíval jsem se na její nohu, ze které tekla krev. Rychle jsem ji položil na ručník a dal se do prozkoumávání chodidla. Měla tam zaražený pořádně velký střep.
„Jak to vypadá? Bolí to jako čert.“
„Tohle tady nedáme, to chce sanitku. Máš tam fakt velký střep.“
„Kurva,“ zanadávala hlasitě, „a mám zkažené léto.“
„Neboj, to bude dobrý,“ snažil jsem se ji trochu uklidnit, zatímco jsem jí chodidlo omotával ručníkem, aby to tolik nekrvácelo. Ovázanou nohu jsem ještě podložil batohem s věcmi.

Jakmile jsem dokončil první pomoc, našel jsem telefon a zavolal sanitku.
„A co bude s kolama?“ strachovala se Veronika.
„Uvidíme,“ řekl jsem, „buď tady zamknu jen to tvoje, nebo obě dvě, a pak sem dojedu autem a naložím je.“
„Tak fajn,“ trochu se uklidnila.

Mezitím jsem pobalil zbytečné věci.
„Zvládneš to tu sama? Šel bych počkat na sanitku kousek k silnici, aby nás tu vůbec našli.“
„A nenecháš mě tu?“ ujišťovala se.
„To bych ti neudělal, ale jestli se chceš ujistit, tak si vezmi telefon a budeme si volat.“
„Dobře,“ souhlasila.

Sotva jsem se prodral k silnici, už jsem slyšel houkající sanitku. Máváním jsem na sebe upozorňoval. Sanitka zastavila kousek ode mě a zdravotník hned vyskočil a začal se vyptávat. Cestou k Veronice jsem se na všechno snažil odpovědět, na co jsem odpověď neznal, na to odpovídala Verča z telefonu. Zdravotník se nejprve trochu podivoval, ale pak to vzal jako dobrý nápad.

Veronice se dostalo profesionálního ošetření a mně pochvaly za dobrou první pomoc. Na dotaz, jestli můžu jet s nimi, se zdravotníci ptali, jestli jsem příbuzný. Zavrtěl jsem hlavou a než jsem stihl cokoli vysvětlit, udělala to Veronika.

„Je to můj milenec,“ vyhrkla bez obalu. Zdravotníci se na sebe podívali, pokrčili rameny a nakonec souhlasili. Posbíral jsem věci, kola odtáhl do lesa a zamkl je ke stromu.