Vzpomínka na léto 15

Ranní probuzení bylo zvláštní, takové hořkosladké. Na jednu stranu bylo příjemné mít Veroniku vedle sebe, ani mi nevadilo, že se ke mně tiskla, že měla přese mě přehozenou nohu a ruku, přestože jsem to obvykle nesnášel. Na stranu druhou jsem věděl, nebo možná tušil, že to bylo poslední probuzení vedle ní. Pochyboval jsem, že by si na mě našla ještě volný víkend, nebo dokonce i víc než jen pár dnů, během posledních dvou týdnů, kdy měla ještě prázdniny.

„Na co myslíš?“ vytrhla mě z myšlenek Veronika.
„Na tebe, na nás… na promrdané przniny…“
„Hmm,“ řekla se stopami smutku v hlase, zatímco si prsty pohrávala s mými chloupky na hrudi.
„Nikdy bych netušil, že…“
„Pššš,“ dala mi prst přes rty, „nekaž to… pojď si raději ještě trochu užít.“

Prst vyměnila za své rty. Pod její péčí jsem byl za chvíli tvrdý jako kámen, a tak si mě mohla krásně osedlat. Pomalu na mě dosedala a já se nořil hlouběji do jejího těla. Snažila se ovládnout svou vlastní touhu, bylo jí vidět na očích, jak bojuje s chutí okamžitě dosednout. Spouštěla se dolů velmi zvolna. Milimetr za milimetrem jsem do ní pronikal a vychutnával si vlhko a teplo mladého nadrženého těla. Konečně jsem v ní zmizel celý. V předklonu se mi houpala její ňadra před obličejem. Nadzdvihl jsem se a zabořil mezi hlavu. Veronika se zasmála nádherným zvonivým smíchem. Stejně mučivě pomalu jako dosedala, tak se i nadzvedávala. Už jsem byl téměř celý venku, už jen špička byla mezi lapličkami, když opětovně změnila směr, s nezměněnou pomalostí. To pomalé pronikání stupňovalo mé vzrušení. Funěl jsem a vzdychal s hlavou zabořenou mezi její poklady. Nemohl jsem se jich nabažit. Kolem nás přestalo všechno existovat. Zbývalo jen pomalé něžné milování, horký střed jejího těla a naprosto dokonalá ňadra.

„Aaahhh… ooohhhh…“ hekal jsem slastí, „toooo… hle dlouho… oooohhh nevydržím…“
„A to vadí?“
„Ale… vždyť si to… oooohhh… neužiješ…“
„A to říkal kdo?“
Na další odpověď už jsem neměl kapacitu. Jen jsem zavřel oči a užíval si její péči. Mírně zvýšené tempo a dostával jsem se do bodu, odkud není návratu.

„Aaahhh…“ vykřikl jsem a prudce ji stáhl na sebe. Zaražený uvnitř až po koule jsem stříkal jako puberťák, ostatně jsem si tak připadal.
Verča zůstala na mně, dokud ocas neochabl a nevyklouzl sám ven. Za ním se vyřinulo množství našich šťáv. Cítil jsem, jak mi kape do rozkroku. Veronika se přesunula vedle a upírala pohled směrem k mému klínu. Otočila se, vyplázla jazyk a začala slízávat směsici našich tekutin.
Jak změnila polohu, měl jsem ničím nerušený výhled na její ulepenou a upatlanou pičku. Neodolal jsem a musel si s ní alespoň pohrát. Vnikal jsem do ní prsty, pohyboval s nimi uvnitř a dráždil zduřelý poštěváček až to mlaskalo. Musela zanechat pro mě nanejvýš příjemné činnosti, aby se náhodou nestala nehoda. Přestávala odolávat mému dráždění a hlasitě sténala.

Když může ona, proč ne já? Řekl jsem si v duchu a pustil se do orálního cvičení. Vyhekla překvapením, ale během několika okamžiků už se mi tiskla k obličeji.
„Bože už buduuuuu…“ hekala v extázi. Přestože se mi nedostávalo kyslíku snažil jsem se nepolevovat.
„Aaahhh…“ vykřikla a uvěznila mě mezi svými stehny, měl jsem co dělat, abych se neudusil.

„No vidíš, a pak že si to neužiju,“ prohlásila, když už zase začala vnímat svět.
„Snídaně?“ navrhl jsem.
„Spíš oběd, když už je skoro půl dvanáctý.“
„Takže oběd?“
„Asi jo, ale nejdřív potřebuju sprchu.“
„Hmm. A můžu s tebou? Taky bych se měl umýt.“
„Můžeš, ale abychom stihli alespoň ten oběd.“
Odebrali jsme se do sprchy.

„Potřebovala bych to…“ začala Veronika, jakmile začala téct voda.
„Co? Myslíš TO?“
„Neee… musím na záchod.“
„A proč to nepustíš tady? Voda to spláchne a po včerejšku je to stejně jedno,“ řekl jsem, a i přes nedávné vyvrcholení mi nad tou představou zacukalo v koulích.
„Ty seš ale prasák,“ konstatovala se škodolibou radostí v hlase.
Rozkročila se, rozevřela lapličky a už jsem sledoval zurčící potůček tryskající z její těla.
„Ach jo. To jsem si zase našla úchyla. Przní mladou sousedovic dceru, šmíruje jí oknem, honí u toho, v noci na ni myslí tak, že musí prát povlečení a teď navíc ho vzrušuje zlatý déšť…“ pronesla, když viděla můj fascinovaný pohled. „Ještě, že aspoň ten sex není špatný.“
„Ó, jaká to chvála od nadržené nemravy, co si musí mastit díru tak, aby jí u toho každý viděl, co svádí starší chlapy, šuká na veřejnosti a nechá se u toho načapat, chodí na návštěvy jen v kabátu…“
Ani jeden z nás už neudržel kamennou tvář a museli jsme se rozesmát.

„A tobě to děsně vadí, viď,“ pošeptala mi s rukou na mém ptákovi.
„Už se otoč, ať ho do tebe můžu zase vrazit.“

Bez otálení poslechla a vyšpulila na mě zadek. Zajel jsem dovnitř a s kakaovou dírkou si pohrával prstem. Překonat odpor svěrače a vniknout dovnitř palcem, bylo dílem okamžiku. Tentokráte nešlo o žádné pomalé milostné hrátky, tvrdě jsem plenil její kundičku, divoce přirážel, až voda stříkala všude okolo.
Veronika ochotně držela a vychutnávala si divokou jízdu. Měla co dělat, aby se udržela na nohou, byla stále ještě nadmíru citlivá po předchozím dráždění, tak jí netrvalo moc dlouho dostat k vrcholu. Ani já nebyl o tolik pozadu. Naposledy jsem vnikl až na dno a ani nevím po kolikáté za tenhle víkend se do ní vysemenil.

Opatrně jsme dokončili očistu, oblékli se, sbalili věci a odnesli je do auta a konečně se vydali alespoň na ten oběd. Po obědě byl čas dojít nakoupit suvenýry, samozřejmě tekuté. Z toho, co jsme včera ochutnali a popili jsme vybrali několik odrůd a vinařství a rozhodli se je obejít a nakoupit si nějakou zásobu domů.

Cesta nás zavedla přes inkriminovaný park, kde se včera odehrávalo rušení nočního klidu společně s veřejným pohoršením. Teď za světla bylo vidět, že jsme neměli k nějakému utajení šanci, kamer tady bylo všude dost. Ani jsem se nedivil, že na nás přijela policie.

„Na co myslíš?“ zeptala se Veronika, když jsem se tak rozhlížel kolem, „Že bychom zopakovali včerejší procházku?“
„Rád bych, ale myslím, že to včera asi stačilo. Policajti z nás museli mít dobrý porno kanál.“
„Jak to myslíš?“
„Tak se rozhlídni, kolik je tady kamer.“
„A ty vole!“ vykřikla, jakmile zjistila, že na ten strom míří nejméně tři kamery, pravděpodobně zůstaly natočené od včera. „To jsem myslela, že jsme byli schovaní.“
„Já taky, ale nějak to nevyšlo.“

„Dobrý den,“ pozdravil nás příslušník hlídky městské policie, „Snad zase nechcete budit veřejné pohoršení.“
„Dobrý den,“ odpověděli jsme na pozdrav, „my a budit veřejné pohoršení?“
„Ano, včera jste byli pěkně pod vlivem. A to, co jste tady provozovali, se také na veřejnosti nedělá.“
„My už tady vlastně vůbec nejsme,“ řekl jsem rychle a snažil se i s Veronikou zmizet. Za námi se ještě ozýval smích hlídky.

Obešli jsme sklípky, nakoupili, co bylo potřeba a vydali se na cestu domů. Tentokráte se žádné zastávky nekonaly, ani jeden z nás neměl náladu. Oba jsme si bolestně uvědomovali, že nám naše prázdninové milostné dobrodružství zanedlouho končí.