Vzpomínka na léto 20

Monokl, který mi Pavel před pár dny uštědřil, se pěkně vybarvoval. A já stále myslel na Veroniku a netrpělivě jsem očekával nějakou odpověď. Nejspíš ani sama dost dobře nevěděla, co má dělat.

Konečně jsem se dočkal.

Ahoj Honzo,
Taky mi chybíš. Jak ses to dozvěděl? Sama to vím sotva pár týdnů a pořád se s tím nemůžu nějak srovnat.

Představoval jsem si, jak si u toho hladí pomalu rostoucí bříško.

Ze všech sil se teď snažím dodělat školu, přesunuju předměty a zkoušky, jak to jen jde. Na nic jiného mi nezbývá síla a ani čas.
Myslíš tu nabídku vážně? Při našem loučení si nevypadal z představy dalšího potomka nijak nadšeně.
Měla bych se vrátit domů na Vánoce, alespoň na skok před zkouškami. Moc ráda bych tě viděla, abychom si promluvili. Je mi to všechno moc líto.
Líbám tě. Veronika.
PS: A kdybys nekecal, vím, jak sis to s Ivou a Anetou užil.

Přemýšlel jsem, co s tím. V hlavě jsem měl guláš a přemýšlel, čeho lituje, jestli toho, že byla se mnou, nebo toho dítěte, nebo čehokoli jiného. Najednou jsem dostal strach, aby nechtěla provést nějakou blbost.

Ahoj Veru,
Byl za mnou tvůj táta, a tak nějak ručně-stručně mi to prozradil. Hlavně se tím nestresuj, myslím, že jsme si to vyříkali.
Vím, že je škola důležitá, kdybys cokoli potřebovala, tak si řekni, napiš, udělám pro tebe cokoli, co budu moct.
Jen doufám, že se nechystáš udělat nějakou blbost. Mrzí mě, co jsem tenkrát říkal, nějak mě nenapadlo, že by to dítě mohlo být s tebou. Nebo jsem se snažil si to nepřipouštět, když dohoda zněla jen na léto. Navíc to, že by mě mohla chtít taková holka jako ty, to bylo pro mě z říše snů.
Copak Iva a Aneta… ty dvě by mě za chvíli zničily. To, žes mi je poslala jako dárek… jak to říct, něco takového pro mě nikdo nikdy neudělal. Ale stejně, žádná z nich nebyla jako ty. Ty jsi jediná, neopakovatelná a nejlepší…
Miluju tě.
Honza.

Dny ubíhaly a Veroničina odpověď stále nikde. Nechtěl jsem na ni nijak tlačit, bylo mi jasné, že toho má moc. Abych na ni tolik nemyslel, snažil jsem se zabavit prací. V dílně jsem trávil celé dny, naštěstí zakázek bylo dost. A když se našla volná chvilka, rozhodl jsem se přichystat pro Veroniku překvapení a vyrobit kolébku. Jen jsem netušil, jakou barvu by měla mít.

Konečně jsem se dočkal a přišla dlouho očekávaná odpověď.

Ahoj Honzo,
To se táta nepochlubil, že byl za tebou. Snad jste oba v pořádku.
Nic, co bys mohl udělat, mě teď nenapadá, jen snad, že potřebuju chvíli času si to všechno srovnat, přebrat a rozmyslet. Nečekala jsem, že se to stane tak brzy. Musím se soustředit na školu a musím ji nutně dodělat. Všichni mi tady vychází vstříc a vypadá to, že bych všechno měla stihnout. Jen ty ranní nevolnosti jsou peklo. Nezlob se proto na mě, když nebudu psát, já… Každý tvůj dopis, každá zpráva od tebe mě moc potěší, jen se pak nedokážu soustředit na školu a důležité věci, jak mám v hlavě jen tebe. Na Vánoce přijedu, je to za pár týdnů, tak doufám, že se uvidíme. Dám vědět, kdy přiletím.
Líbáme Tě
Tvá Veronika.
PS: Vím, že je na to ještě brzy, ale jako bych cítila, jak se to malé vrtí, když na tebe myslím.
PPS: Na dělání blbostí už je stejně pozdě, tak se neboj.

Musel jsem si to přečíst několikrát. Na jednu stranu jsem jí naprosto chápal, na druhou mi to všechno bylo hrozně líto. Představoval jsem si, jak kvůli mně trpí a já jí nemohl nijak pomoci. Jak od rána do večera sedí nad učením, aby všechno stihla, psaní prací a esejí. Kdybych znal adresu, rozjel bych se za ní. Bylo mi ale jasné, že tohle by nedopadlo dobře.

Potřeboval jsem si s někým promluvit, někomu se svěřit. Pavla jsem od onoho odpoledne, kdy mi dal pěstí, neviděl. Navíc on rozhodně nebyl tou správnou osobou. Bývalou ženu jsem zavrhnul rovnou a ani mé příležitostné milenky nepřicházely v úvahu. Nakonec mi moc možností nezůstalo.

„Ahoj kanče,“ ozvalo se v telefonu.
„Ahoj.“
„Copak potřebuješ? Zase si chceš užít? Upozorňuju, že Iva má kluka, takže to bude chtít asi trochu přemlouvání, to víš, je čerstvě zamilovaná.“
„Ne, o to nejde. Potřebuju si s někým popovídat a nemám s kým.“
„Ale, ale… Tak jsem to vyhrála já?“
„Vypadá to na to.“
„A myslíš, že o to stojím?“
„Vzhledem k tomu, že si potřebuju promluvit o Veronice, tak jsem doufal…“
„O Veronice? Tak to se snad i obětuju.“
„Jsi zlato. Kdy a kde?“
„Jo tak zlato… To záleží, jak moc velké soukromí na ten rozhovor potřebuješ.“
„Nemusel by nás u toho zrovna nikdo slyšet.“
„Aha. Takže to moc možností není, u mě to nejde, to přece víš.“
„Jo, u mě by to šlo, jestli budeš ochotná za mnou přijít.“
„No to nevím…“
„Kafe mám, víno taky, klidně můžeme udělat i nějaký svařák…“
„Víš, že mě nemusíš opít, abys mě dostal do postele. Že stačí říct…“
„O sex mi nejde…“
„Odkdy tobě nejde o sex?“

Už jsem se nadechoval k odpovědi, když mě přerušila.

„Fajn, takže zítra v pět u tebe doma?“
„Super. Moc děkuju. Tak zítra.“

Druhý den před pátou odpolední jsem nervózně přecházel po bytě a každou chvíli koukal z okna, jestli nezahlédnu někde Anetu. Konečně. Přicházela. Rychle jsem seběhl dolů, abych jí otevřel dveře. Co čert nechtěl, zrovna když procházel brankou, objevil se za plotem Pavel.
„Koukám, že ti moje dcera nestačí, co ty prasáku. Musíš prznit další mladé masíčko? Nebo je to snad eskort?“
„Závidíte co?“ vložila se do toho Aneta dřív, než jsem stihl odpovědět. „Vám už žádná mladá nedá, zbyly na vás jen ty staré. A i kdybych byla z eskortu, tak na mě byste stejně neměl. Nebo spíš by vám to stará pak dala pořádně sežrat. Jó, to tady Honza, to je jinej kanec… ten mě dokáže uspokojit a nejen jednou, hned několikrát…“

Pavel zůstal s hubou dokořán neschopný slova. Jen jsem pokrčil rameny, zavřel branku a doprovodil Anetu domů.
„Kdo to byl?“ ptala se Aneta, když se usadila v obýváku.
„Ty nevíš?“
„Ne, to bych se neptala.“
„Tak to byl Veroničin táta.“
„A dopr…“ vykřikla a pak se rozesmála, „To mi to Veronika pěkně spočítá, jestli se to domákne.“
„Já jí to říkat nebudu,“ uklidnil jsem ji.

„Já taky ne. Tak o čem si chtěl mluvit?“
„O Veronice.“
„Aha. A co je s ní?“
„Je v tom.“
„Já vím. A co s tím?“
„Je to moje.“
„A to se ptáš nebo to konstatuješ?“
„Konstatuju.“
„Fajn. Co od ní vím, tak to tvoje je. A kde je problém? Pokud vím, tak jsi rozvedený, takže o co jde?“
„Ani nevím.“
„Ach jo, vy chlapi. Užít si, to jo, ale postarat se o zbouchnutou, to už je horší. To jako, že zbouchnutou Veroniku nechceš?“

„To nééé,“ okamžitě jsem odporoval, „chtěl bych jí nějak pomoct a nevím jak.“
„Teď jí asi těžko pomůžeš. Když je pryč.“
„No právě.“
„A chceš ji nebo ne?“
„Chci.“
„Tak co řešíš? Prostě kup prstýnek, až přijede, tak jí ho dej. Dojdi si to vyřídit k sousedům a je po problému.“
„Hmm.“
„To jsi mě sem táhnul jen kvůli tomuhle?“
„Asi jo.“
„Aha, a co teď?“
„Co bys ráda?“
„Sex,“ řekla rozhodně a začala se svlíkat.

„Neblbni, to nejde…“
„Proč by to nešlo? Normálně si naposledy užijeme, než se vrátí Veronika.“
„Protože to nejde, to jí nemůžu udělat.“
„A před tím to šlo?“
„Šlo, protože jsem nevěděl, jak to bude s Verčou. Teď když mám jasno, tak jí to zkrátka neudělám.“
„Ty jí to neuděláš?“ podivovala se.

„Jí to udělám kdykoli a kdekoli. Spíš tobě už to neudělám,“ snažil jsem se vymotat z těch dvojsmyslů, a přitom zíral na svlečenou Anetu a na ty její obří melouny.
„A nechtěl by sis naposledy sáhnout? Pěkně se s nimi pomazlit? Pohrát si s nimi?“
„Chtěl, ale neudělám to.“
„Ty si vážně sladkej,“ odpověděla a začala se oblékat, „ani já bych to Veronice neudělala, když teď vím, jak na tom jste.“

„Aha, takže to byl test věrnosti? Zkouška, jestli podlehnu?“
„Tak trochu. Jen jsem chtěla vědět, jestli to myslíš vážně.“
„Super. Ještě ze mě dělej vola.“
„Neřeš to.“
„Dobře. Takže co teď, když ne sex?“
„Večeře?“
„Tady nebo někam půjdeme?“
„Klidně nějaká restaurace, ať si to ještě užiju.“
„Copak? Tebe snad nikdo do restauraci na večeři nebere?“
„Ne, jen ty.“
„Tak to ti nezávidím. To musíš chodit s pěknýma blbama. Mít takovou holku jako jsi ty, tak se s ní všude chlubím.“
„No vidíš. Tak bys jim to měl říct. Všichni ze mě vidí jen ty kozy, do očí se mi nepodívají a chtějí mě jen na sex.“
„Ale já tě bral aspoň do restaurace a chtěl si povídat.“
„Jo, jenže ty zase teď nechceš ten sex,“ povzdechla si se smíchem.
„Však víš, jak to je. A co kdybys mi u večeře vyprávěla něco o Veronice? Třeba něco z vašich divokých dob?“
„Jsi si jistý, že to chceš slyšet?“

„Veronika naznačovala něco v tom smyslu, že jste si hodně blízké, že jste spolu zažily nejedno sexuální dobrodružství…“
„To jo,“ souhlasila a lehce se zasnila.

„Tak se oblékni, ať můžeme jít,“ vybídl jsem ji a vzápětí dodal, „i když takhle je na tebe moc pěkný pohled…“
„Dík,“ řekla a schválně se začala přede mnou ještě víc předvádět a nakrucovat. Vydržel by to snad jen svatý, takže mi pořádně stál, což samozřejmě nezapomněla patřičně okomentovat. Jen jsem si povzdechl a šel se také nachystat.

V restauraci jsme si sedli k zapadlému stolku, objednali láhev vína a večeři.
„Tak spusť,“ snažil jsem se z Anety něco vydolovat.
„Počkej, nejdřív si to musím rozmyslet…“ krotila mé nadšení, „nemůžu na Verču vykecat všechno, ta by mě pak zabila.“
„Já bych tě nedal.“
„To je hezký, ale ty už mi asi nedáš, tak je to jedno.“
„Co ty víš?“
„Pravda, Verča je taky všeho schopná a třeba by si ráda zopakovala trojku…“
„Verča a trojka?“
„No jasně.“
„A to jako ty, Veronika a Iva?“
„To taky. Ale tenkrát to bylo s mým klukem.“
„Povídej…“

Aneta se chopila sklenky, napila se a spustila.
„To bylo tenkrát docela veselý a trochu se nám to zvrhlo. Chodila jsem s jedním klukem, Pepa se jmenoval, Veronika byla tenkrát sama, nějak čerstvě po rozchodu, ani jsem se nedivila, že toho blba pustila k vodě. Byl to hroznej vůl a ani pořádně uspokojit ji neuměl.“
„Počkej, začínám se v tom ztrácet. Takže ty, tvůj Pepa a Veronika.“
„Jo, promiň, vzpomínky se vynořujou jedna přes druhou… Nevadí, zpátky k té trojce. Veronika potřebovala trochu pozvednout náladu, tak někdy chodila s náma. Do kina, na disco a tak.“
„Jasně, chápu.“
„No a tenkrát jsme se trochu picli a bylo nám veselo. Byli jsme domluvení, že přespím u Pepy. Takže jsme pomalu courali městem, až jsme došli k Pepovi. Veronice se tenkrát chtělo hrozně na záchod, tak jsme šli nahoru všichni. Veronika si odskočila a my mezitím seděli v obýváku. Pepa aktivně vyndal nějakou domácí medovinku, ani nevím kde to sebral, ale to je jedno, a nalil nám každýmu trochu, ať ochutnáme. Tak si k nám Veronika sedla. Pepa navrhnul, že bychom si mohli něco zahrát.“
„Tak to si dovedu představit – flašku nebo svlíkací poker, viď.“
„Jo, tak nějak. Ani jedné z nás se do toho moc nechtělo. Tak to Pepa nechal být a že si pustíme něco přes počítač. No a jak byl líznutej, tak zapomněl, že než jsme se sešli, tak koukal doma na porno.“
„Aha.“
„Jo, přesně tak. Sotva to pustil, tak se to rozjelo. Dvě holky a kluk. Jedna ležela na zádech a nechala se vylizovat od té druhé. A tu si bral ten kluk zezadu. Pepanovi se u toho hned postavil a bylo vidět, jak se u toho zasnil. Veronika to hned komentovala, ‚Nechápu, co na tom ti kluci vidí. Chtěli by mít v posteli dvě holky a nejsou schopný uspokojit ani jednu.‘ Pepan se hned kasal, že on by to určitě zvládl a tak podobně. Znáš chlapy. S Veronikou se chvíli takhle špičkovali a hecovali. Nemohlo to skončit jinak, než že Pepa chtěl Veronice dokázat, že nás zvládne obě. Mně to nevadilo, z toho porna a těch řečí kolem jsem už byla pěkně rozrajcovaná a nadržená. A Verča, jak byla připitá a neuspokojená, tak s tím souhlasila.“

„To bych do ní neřekl.“
„Viď, je to pořádná dračice…“
„To teda. A jak to teda bylo dál?“

„Jak asi. Pepa, s vidinou, že mu dovolím zasunout do jiné holky, se svlékl. Já ho v tom nenechala. A Verča ta střídavě koukala na Pepanův ocas a na moje kozy a pičku. ‚Haha, už couvá, už se bojí,‘ popichoval ji, když se k ničemu neměla. Ta si to nenechala líbit a stála před náma za chvilku taky nahá. Pepa už se chtěl po ní začít sápat, ale já ho zarazila, že ho vzrušilo koukání na holčičí lízání. Tak jsem se rozhodla, že mu předvedu trochu lesbické show. Vstala jsem a začala Verču líbat a hladit.
Zpočátku byla nesmělá, i když už jsme tohle nejednou měly za sebou, asi se před Pepou trochu styděla. Ale pak to taky rozjela. Všechno mi oplácela. Pak to přišlo. Veronika ležela na zemi a já na ní. Nejdřív jsem jí lízala, ale ona se dožadovala taky něčeho na hraní, takže jsme skončili v šedesátdevítce. Ten můj nadrženec kolem nás obcházel s pérem v ruce a prohlížel si nás. Chtěl ho vrazit do Veroniky, ale nějak neměl příležitost. Tak vzal zavděk aspoň mojí pičkou. Co ti budu povídat, Veroničin jazyk se pěkně činil a ani Pepan se nenechal zahanbit a pral to do mě co mu síly stačily. Během pár minut jsem se zmítala v orgasmu. Ani Pepa nevydržel udělal se do mě. Veronika moc nadšená nebyla, neuspokojená, a ještě jí na obličej kapalo sperma. Netvářila se, že by jí to zrovna dvakrát chutnalo.“

„To se dá pochopit, ne každá ráda polyká.“
„Ono záleží na chlapovi a na stravě a životosprávě. A to zrovna u Pepy nebylo… ani já tenkrát nechtěla moc polykat. To je ale jedno. Aby jí to nebylo líto, tak jsem sáhla do kabelky a vyndala takový malý kapesní vibrátor.“
„To tyhle věci nosíš běžně s sebou?“
„Jasně.“
„I teď?“
„Samo… kuličky, vibrátor, vajíčko…“

Jen jsem valil oči a péro mi z toho taky pěkně stálo, ještě, že pod stůl nebylo vidět.
„To víš, nikdy nevím, kdy budu mít chuť…“
„Myslel jsem, že u tebe je to jasný, že ty jsi pořád při chuti.“
„No to jo… hele a už ti ho nějaká vykouřila v restauraci pod stolem?“
Jen jsem polkl a zavrtěl hlavou.
„A co nohou? To už ti nějaká udělala?“

Poposedla si a já najednou ucítil její nohu v klíně, jak mi přes kalhoty přejíždí po ztopořenci. Oddychoval jsem a snažil se ovládnout své tělo.
„Počkej tady,“ řekla Aneta, sáhla po kabelce a zmizela na toaletu.
Než se vrátila, donesli nám jídlo, ale já na něj neměl ani pomyšlení. Spíš u mě převládala touha vyběhnout za Anetou a pořádně jí to tam někde udělat. Než jsem se k něčemu rozhoupal, už se vracela.

„Tak dobrou chuť,“ popřál jsem jí, když se usadila zpátky.
„Dobrou chuť,“ odpověděla. „A co dřív? Povídání, uspokojování, nebo jídlo?“
Pokrčil jsem rameny. „Asi jídlo, aby to nevystydlo.“
„Hmm, asi jo.“
„A u toho klidně povídej.“

„Dobře, a kde jsem to skončila?“
„Myslím, že u vibrátoru.“
„Jo, to je fakt,“ souhlasila.
Mezi sousty pokračovala ve vyprávění.

„Takže jsem znovu zaklekla mezi její nohy a pustila se do uspokojování. Zkoušela jsem na ní všechno – prsty, jazyk i vibrátor. Hekala u toho pěkně hlasitě. Pepa nás zase obcházel a koukal. Tentokráte trochu závistivě a smutně. Určitě chtěl Veroniku a zatím se na něj nedostalo. Ocas mu jen tak zplihle visel, i když ho rukou povzbuzoval. Já mezitím přiváděla Verču na vrchol. Zmítala se pod náporem mých doteků a s jistotou se blížila k vrcholu.
Udělala se asi dvakrát po sobě. Pepa, jak to viděl, tak mu zase stál. Milostivě jsem se mu uvolnila místo a přidřepla si na Veroničin obličej. Před tím jsem se alespoň trochu utřela, když jí Pepan nechutnal. Přestože se Pepa udělal do mě, tak na něm bylo vidět, jak to na něj zase přichází. Nejspíš si to uvědomila i Veronika, která směrem k mé pičce vykřikla, že nesmí do ní. Takže ho z ní vytáhl a vyhonil si ho na moje prsa.“

„Pěkný…“
„Jo, nebylo to špatný.“
„To věřím, jen Veronika měla pravdu.“
„A v čem?“
„No, že ji Pepa neuspokojil.“
„Vidíš, to mi nějak nedošlo. I když už to s ním pak nemělo dlouhého trvání.“

„A co zákusek?“ zeptal jsem se, když jsme dojedli.
„Hmmm, jaký myslíš?“ zeptala se a aby náhodou nebyl pochyb, kam tím míří, zase jsem cítil její nožku.
„Tak tohle bych si nechal líbit…“
„Já taky. Vždyť víš, že stačí říct…“
„Vím,“ řekl jsem a zase si připadal jako tenkrát na začátku prázdnin, kdy se mi Veronika sama nabízela a já vůl ji odmítal.

„Veronika?“ ujišťovala se, když viděla, že jsem se ztratil ve vzpomínkách.
„Hmm, tu jsem taky nejdřív odmítal a podlehl jí až po nějaké době.“
„Takže mám naději, že mi taky podlehneš?“ řekla s trochu smutným úsměvem.
Nechal jsem to bez odpovědi, nechtěl jsem ji zklamat nebo jí ublížit.

„Tak si objednáme dezert, ať si spravíme náladu, a tady máš něco, aby ses nenudil,“ přisunula ke mně svůj telefon.
„Co to je?“ zeptal jsem se s pohledem na otevřenou aplikaci.
„Tak to zkus. To je ovládání kalhotkového vibrouše, takového motýlka.“
„Ty jsi neuvěřitelná.“
„Viď. Tak to ber jako přátelskou výpomoc. Ty máš tady ten telefon a já svojí nožku. A kdo se udělá první platí večeři.“
„To myslíš vážně?“ ujišťoval jsem se a začal zkoumat appku.
Aneta jen přikývla a přemáhala první slastné vzdechy.

Placení nakonec vyšlo na mě.

„K něčemu se ti musím přiznat,“ řekla Aneta, když jsme opustili restauraci.
„A k čemu? Snad jsi nepodváděla u naší sázky?“
„Trochu. Udělala jsem se první, ale doufám, že ti to nevadí.“
„A víš co? Já si to myslel, když jsem viděl, jak se koušeš do rtu.“
„Takže ti to nevadí?“ „Vůbec ne. A děkuju.“