Z dávných časů

Rejtar Hanuš Lotrinský odhodil šavli a otřel si zpocené čelo. Bylo po bitce a oddíl císařských vojáků byl rozprášen. Byla to už kolikatá šarvátka od doby, co saská armáda překročila zemské hranice a blížila se ku Praze. Pak však přišel rozkaz podpořit Švédy, kteří do Čech vtrhli u Náchoda a cestou měli těžké ztráty.
Zaznělo troubení k nástupu a saský pěší batalion a sbor jezdectva se sformoval a dal na pochod. Když vojsko minulo městečko Přelouč, ohlásil se průzkum, který zvěstoval soustředění císařské armády v městě Pardubice. Velitelský štáb se rozhodl zničit toto středisko odporu a potom pokračovat dál na Jaroměř, naproti Švédům.

V císařském ležení však také nebyli žádní nováčci, ale zkušení válečníci. O Sasech věděli již dávno a včas se připravili. Zadržovací taktika malých šarvátek sice přinesla zbytečné ztráty, ale hlavní síly měly čas na doplnění zásob a posil.
Plukovník Jan Čapek z Vartenberka, potomek slavného husitského hejtmana Jana Čapka ze Sán, generál Clam-Gallas a Heřman Černín měli připravený plán na obranu Pardubic s opěrným bodem na nedalekém Kunětickém hradě.
V posledních válečných letech byl hrad znovu dobře opevněn a vyzbrojen. Hájila ho zkušená a silná posádka. 22.císařský sbor granátníků a 128.sbor pěšáků císařské gardy tvořily ve městě silné obranné postavení a s důvěrou očekávali vývoj situace ve svůj prospěch.

Sasové neměli ani ponětí o síle nepřítele a postupovali proto poněkud lehkomyslně. Cestou se „bavili“ rabováním a pleněním vesniček a statků.
Že Pardubice jsou na dohled, poznali, když je zasáhla uvítací salva dělostřelectva na hradbách. Armáda se zastavila a velitelé promýšleli taktiku pro nadcházející střetnutí.
Zrána vytáhli severním směrem, ale tam narazili na pevný, obsazený hrad, který je zasypal přívalem dělových granátů.
Hrabě Staedler z Malborku, hrabě Speer von Schleswig a generál Holstein zaveleli své oddíly k útoku. Kunětický hrad byl obležen a ostřelován polním dělostřelectvem. Po dvou dnech dělostřelby se ukázalo, že hrad je příliš pevný. Pokus o zteč v ranním šeru také skončil nezdarem a na hradbách padlo zbytečně mnoho mužů.
Zájem se tedy znovu soustředil na Pardubice. Obléhání však nemělo žádný účinek, dokud se neobjevil předvoj švédské armády, který rychlým postupem přitáhl od Jaroměře. Generál Tollstrem byl rozhodný muž a zkušený válečník. Zhodnotil situaci a večer zahájil poradu.
„Pánové, celkové obléhání nás vyčerpává a na obsazení hradeb nemáme dost sil. Musíme se semknout a soustředit svůj nápor na jediné místo. A to je zde!“ zabodl prst do mapy.
Velitelé se překvapeně podívali na sebe. Generál ukázal přímo na zámek, nejsilněji bráněné místo.
„Až soustředěný útok zaměstná obránce sem,“ pokračoval generál. „Moji kyrysníci zdolají slabší obranu na jižní straně, otevřou bránu jezdectvu a město je naše.“
„Komu bude město vydáno k vyplacení?“ zajímalo hraběte Staedlera.
„Kdo první vyvěsí svou korouhev na věži zámku, je pánem města!“ prohlásil Tollstrem, aniž hnul brvou. „Staniž se,“ odvětili generálové a porada skončila.

Jan Čapek, generál Clam-Gallas a generál Černín právě probírali nejnovější poznatky o nepříteli, když se ohlásil pozorovatel z věže zámku.
„Pane generále,“ zahlásil se ve štábu, „nepřítel přeskupuje své síly na severní a jižní stranu města!“ Generál Clam-Gallas zabručel: „To je typický Tollstrem. Taktika útoku na dvě místa. Který útok však bude ten hlavní? Elitní pluk necháme zde a císařské střelce pošleme na podporu jižní brány. Budiž nám bůh milostiv.“
Muži vydali příslušné rozkazy a rozešli se do svých komnat. Na Heřmana již čekala jeho milenka Terezie Liechtenstein.
„Co je ti, drahý?“ ptala se, když viděla jeho zasmušilý obličej.
„Nerad tě tu vidím, má milá,“ odvětil Heřman. „Měla jsi odjet s ostatními, dokud to šlo. Blíží se rozhodující boj a chtěl jsem tě ušetřit pohledu na všechnu tu hrůzu…,“ nedořekl, aby ji více nevyděsil. Tušil, jaký osud ji čeká. Její rodina není dost bohatá na vykoupení, a tak by se stala hračkou pro nadržené plukovníky a generály dobyvatelů.  A až by se jí nabažili, předhodili by ji armádě. Jak taková žena skončí, viděl sám v císařské armádě, při polském tažení.
Takto přemítal, zatímco mu Terezie masírovala šíji. Jemné dotyky mu rychle zaháněly chmury z hlavy, a tak se začal věnovat příjemnějším věcem. Otočil se a začali se vášnivě líbat. Terezie byla dokonalá milenka. Věděla, co jejímu milému dělá dobře a přitom si i sama přišla na své.
Když pak nazí leželi na lůžku, Heřman jemnými polibky postupoval po jejím těle od krku, přes hruď a bříško až k pasu. Terezie ho hladila ve vlasech a jemným zataháním vždy upozornila, kde má v laskání ještě pokračovat. Když se Heřman špičkou jazyka dotkl ochlupení, cítil vlhkost a vzrušení své partnerky. Jazyk zmizel v hlubinách klína, Terezie mocně vzdychla a pozdvihla pánev proti laskajícímu jazyku. Ten pronikal, co nejdál se dostal a Heřman k laskání přidal i prst, který pohroužil do vlhkého otvoru.
Pak se dvojice vyměnila a nyní Terezie měla vyplněná ústa mohutným mužovým údem a zbytek penisu, který se jí do úst nevešel, obemkla prsty a jemně honila v rytmu pohybů hlavy.
Když zaslechla Heřmanův zrychlující se dech a vzdychání, ustala v kouření a kmitajícím jazýčkem mu polaskala chlupaté koule.
Poté nasedla na stojící penis a pomalu dosedala, až v ní zmizel po kořen. Terezie zůstala v klidu a vychutnávala si jeho plnost hluboko v sobě. Heřman ji rukama hnětl velké visící prsy a zvolna začal přirážet. Žena se usmála a začala se nadzvedávat do rytmu. Rukama se vzepřela o jeho mohutnou, chlupatou hruď a svou sílu soustředila do pánve, kde si kontrolovala hloubku proniku.
Pak se náhle z něj svezla a klekla si na všechny čtyři. Vzápětí do ní mohutný úd zajel zezadu a silné ruce ji až bolestivě zmáčkly prsa. Zapřela se o kraj postele a Heřman ji začal tvrdě projíždět a přírazy stále zrychloval.
Mlaskavé zvuky soulože a milostné vzdychání milenců bylo slyšet snad až na chodbě.
Terezie křičela: „Už už…už…,“ Heřman jen funěl a pak ji plnil dávkami semene, zatímco Terezie se s táhlým zasténáním odbavila.
Když z ní vyšel, otočila se a chtěla ho přivést opět k erekci, ale Heřman zavrtěl hlavou, a tak ulehli a v objetí usnuli.

Brzy ráno zaduněla dělostřelba, což znamenalo, že nepřítel zahájil útok na úsek hradeb v prostoru zámku. Přes značné ztráty útočníci zdolali hradby a nastala krvavá řež muže proti muži. Hanuš Lotrinský se svými muži se pomalu probojovával vpřed, když ho náhle zasáhl výstřel z muškety a ustřelil mu levou tvář.
Hanuš jen vydechl: „Áááh,“ a padl na znetvořenou tvář.
Jeho pobočník se vzápětí skácel s rozseknutou lebkou vedle svého velitele. Císařští brigadýři uměli bojovat!
Švédové definitivně opanovali hradby, generál Tollstrem vyslal kurýra na jižní stranu, kde už netrpělivě vyčkávaly další saské síly, jezdectvo a střelci švédského královského pluku. Když kurýr přivezl rozkaz, všichni ožili. Vždyť město oplývá mnohými radostmi života a po čase zase bude nějaká zábava, jak vojáci nevinně říkali plenění a rekvírování.

Hrabě Staedler vítězoslavně mával rozkazem a skoro běžel do velitelského stanu.
„Tak je to tady, pánové,“ promluvil ke sboru velitelů.
„Již jsem si myslel, že Tollstrem si všechnu slávu nechá pro sebe. Nuže, zaútočíme a mějte na paměti, že čí korouhev zavlaje na věži, toho je i město. Do boje!“ zavelel a vykročil ke svému oddílu.
Obranu jižní hradby zesilovala domobrana z pardubických obyvatel a elitní sbor císařských střelců. Stejně jako u zámku, i zde, bez ohledu na ztráty, se útočníci dostali na hradby.
Saský oddíl plukovníka Heydricha byl nahoře první, v čele se svým velitelem, který vzápětí padl proklát halapartnou v rukách rozlíceného měšťana z domobrany. Měšťan padl po chvíli, když se mu do zad zabodla šavle saského pěšáka. Elitní oddíl císařských střelců pálil salvu za salvou, ale příval útočníků byl rychlejší, než stačili nabíjet, a tak naposledy vystřelili, tasili šavle a vrhli se do vřavy. Sasové se Švédy poněkud zakolísali, neboť nečekali takový odpor. Obyvatelé města hájíce svůj majetek a životy spolu s císařskými vojáky, vytvářeli nezdolatelnou barikádu odporu.
Posel mezitím přivezl hraběti Staedlerovi zprávu od generála Tollstrema, cože se děje na jihu, když jeho vojáci již pronikají do zámku.
„Hrome!“ křikl zlostně Staedler „Tollstrem vyvěsí svůj praporec na věži a bude pánem města!“ A rozhodl se jít příkladem, nasadil si přilbici a s osobní ochranou a vlajkonošem se vrhl na hradby.
Vojáci, vidíce svého velitele, sebrali zbytek sil, soustředili se kolem něho a razili si cestu k bráně.
Za branou již netrpělivě čekal Tobias Krakowski s jízdou kyrysníků a švédští halapartníci.
Hrdinný hrabě Staedler náhle padl do mušky císařskému střelci. Jeho pozlacená helmice a kyrys jasně značila hodnost svého nositele. Střelec vypálil a viděl, jak muž v přilbici se zapotácel, pustil šavli a drže se za krk, se kácí k zemi. Dál už se nedíval, od boku střelil bambitkou nejbližšího Švéda, tasil šavli a opodál hrdinně padl, proklát halapartnou saského žoldnéře.
Oběť hraběte Staedlera však nebyla marná. Útočníkům se podařilo dobýt bránu a otevřít ji svým soukmenovcům. Záplavě nepřítele se už tak nedalo čelit, císařští začali ustupovat a domobrana se rozprchla. Do ulic se vevalila záplava mužů toužících po kořisti. Velitelé však své vlajkonoše směrovali k zámku.
Zámek ještě nepadl, ale již se bojovalo na vnitřním nádvoří. Vojáci ustupovali do pater a postřelovali prostranství před zámkem i vnitřní nádvoří, kde se vršili mrtví útočníci.
Švédský kapitán Larsson pronikl se svými muži pod věž, ale všichni zde padli v křížové palbě mušket. Po urputném boji byli císařští zatlačeni a vstup do věže byl uvolněn.
Švédové valící se nahoru, byli pobiti císařskými vojáky na ochozu a muži se zřítili schodišťovou šachtou zpět do přízemí. Nahoru už se ale drali Sasové se zástavou generála Holsteina, jiní zase hraběte Schleswiga a hraběte Staedlera, každý chtěl být nahoře první. Vojáci na ochozu nestačili nabíjet muškety a v boji muže proti muži nakonec podlehli přesile.
Pak nastala bitka mezi Sasy a Švédy o vyvěšení korouhve.
Kaprál Niellsen už byl téměř na ochozu, když ho setník Mayer zezadu probodl dýkou. Na ochoz se ale nedostal, neboť vzápětí ho kapitán Witmann z 25.pěšího pluku generála Holsteina proklál šavlí. Chroptícího Niellsena dorazil další z Witmannových mužů a sám kapitán vyvěsil Holsteinovu zástavu na ochozu. Generál Tollstrem zklamaně protáhl obličej, ale nedalo se nic dělat, město bylo ve správě Sasů.
Boj však ještě neskončil. Zbytek císařských se stáhl do východního křídla zámku a dál se tvrdošíjně bránil.
Poté co se rozpadla obrana jižní brány, se řada vojáků dala na útěk a snažila se najít úkryt nebo civilní převlek.
V tento kritický okamžik vlastního přežití si v ničem nezadali s chováním dobyvatelů. V domech si vzali, co potřebovali a protestující majitele nijak nešetřili. Ovšem zase třeba kožešník Lebeda bránil svoje zboží tak vehementně, že tři vojáci rekvírování vzdali a šli raději o dům dál.
Bystřejší obyvatelé pochopili, že teď už jde o všechno a dali se na útěk z města. Čas se však krátil všem, kteří ještě váhali.

V zámku nastalo poslední dějství dramatu. Obrana se v pozdním odpoledni zúžila jen na dvě patra v části východního křídla. Tady se opevnili vojáci a obyvatelstvo zámku.
Švédové zámek obklíčili a generál Tollstrem si vymohl na generálu Holsteinovi, že zámek a jeho zařízení bude pod jeho pravomocí. Generál zuřil, ale nakonec kapituloval. Natruc pak od zámku odvolal všechny saské oddíly a nechal v tom Tollstrema samotného.
„Chce zámek, má ho mít! Proč tu má však téci německá krev?“ bručel sám sobě a generálovi vzkázal, ať se zámkem nakládá jak libo.
Tollstrem tušil, že ho v zámku nečeká žádný poklad, ale chtěl se alespoň trochu pomstít, když už jeho muži nestihli vyvěsit korouhev na věži. Heřman Černín a Jan Čapek se mezitím přeli o dalším postupu. „Jestli budeme bojovat do posledního muže, Švédové se pak pomstí na ostatních,“ soudil plukovník, zatímco Heřman hájil myšlenky další obrany s tím, že Tollstrem jim určitě nabídne volný odchod za ukončení boje. Dokud ale nabídka nepřijde, nezbývá než bojovat.
„Pokud vůbec někdy přijde,“ zabručel plukovník.
Generál Tollstrem si opravdu dával načas. Jakoby četl myšlenky obránců.
Jenomže vojáci i velitelé začali reptat, že tu bojují, zatímco ve městě již Sasové začali s kořistěním.
Generál neměl na výběr a vyslal k obráncům posla s nabídkou smíru a volného odchodu pro císařskou posádku. Nabídka byla přijata a později ze zámku vyšel průvod zbylých vojáků císařské posádky, kteří měli volnou cestu k bráně, včetně svých velitelů. Muži a ženy vyššího stavu byli zadrženi, ale Švédově s nimi jednali kavalírsky. Na služebnictvo se však již žádné záruky nevztahovaly. Zděšený jekot, křik a volání o pomoc nebylo vyslyšeno a houfy Švédů všechny obrali o poslední skrovný majetek, mnohdy i šaty.

Večer pozval generál Tollstrem internované panstvo k večeři.
„Vznešené dámy a pánové,“ promluvil k osazenstvu. „Děkuji, že jste přijali mé pozvání. Nehodlám se zde dlouho zdržet, neboť jsem očekáván jeho milostí, králem Gustavem. Věřím, že vaši příbuzní nebudou otázku vašeho vyplacení dlouho zadržovat.“
Sál zašuměl. Heřman Černín, Clam-Gallas i Jan Čapek o sebe strach neměli, budou vyplaceni, o tom nebylo pochyb, ale co ti méně bohatí?
Bylo zde mnoho společnic a dvorních dam, kde jejich majetkové poměry stěží dosahovaly požadované částky. Heřman tušil, o co Tollstremovi jde. Armádě předhodí služky, ale tyto ženy jsou odsouzeny stát se konkubínami samotného Tollstrema, celého velitelského štábu a dalších důstojníků armády. Možná i jako trofej pro královský dvůr, kdoví?
Po večeři požádal Heřman Tollstrema o rozhovor a žádal odchod pro sebe i svou přítelkyni, Terezii Liechtenstein.
„Ale, ale, pane hrabě,“ usmál se Tollstrem. „Je mi známo, že vaší paní je snad hraběnka De la Pye a tato..ehm.. jak říkáte…přítelkyně…tedy nespadá pod vaši ochranu. Bude-li vyplacena svými příbuznými, propustím ji, ale to jde zcela mimo vás.“
„Vyplatím ji i za sebe,“ vyhrkl Heřman.
„Pokud o ní tak stojíte, žádám dvojnásobnou částku,“ odvětil Tollstrem.
„Ovšem pochybuji, že tuto částku za vás i přítelkyni vaše paní složí.“
„Přesto žádám do doby, než se záležitost vyjasní, abyste se k ní choval rytířsky.“
„Ale, jistě, jistě,“ šveholil generál. „Sám se můžete ujistit, že všichni jsou v pořádku. Nejsme přece žádní barbaři.“
„Jistě“ odtušil Heřman a odešel ze sálu.

 

Na město padal soumrak, který jakoby zvěstoval nejbližší chvíle, které rozhodně měly být temné. Rozvášnění Sasové a Švédové zaplavili město a začali s pleněním a drancováním. V ničem si nezadali s dávnými nájezdy Avarů, ač civilizace pokročila o stovky let dopředu.
Velitelé oddílů šli v tomto svým mužům příkladem a každý se snažil uchvátit co největší kořist a také ukojit své touhy a choutky.
Konšel Dobrodínský byl naivní, když na radnici očekával rytířské chování nového majitele města. Nevěděl, že první hodiny po bitvě patří vždy vojákům. Konšel seděl za svým stolem v pracovně a naslouchal dupotu po schodišti.
Náhle se rozrazily dveře a dovnitř se nahrnul hlouček zarostlých a divoce se tvářících mužů. Mluvili německy.
„Takže Sasové,“ řekl si konšel a vyšel jim vstříc. „Vítám vás, pánové,“ ale muži ho neposlouchali.
Jeden ho uchopil pod krkem a zakřičel mu do tváře. „Kde jsou dukáty, víno, kde máš ženu, mluv!!“ Zaskočený konšel jen zasípal „Ale…pánové…tady nic není.“
„Pse!“ zasyčel muž, kopl konšela do břicha a po vzoru ostatních začal převracet zařízení místnosti vzhůru nohama.
Když pak muži místnost opouštěli, každý mu znovu uštědřil kopanec a pokračovali v rabování o místnost dále. Sténající konšel pak zalezl pod stůl a zkázu města tak přežil v relativní pohodě. Ostatní představitelé města měli více mozku v hlavě než Dobrodínský a rozhodně nehodlali vydat nepříteli vše, co chtějí.
Otec tří dcer, konšel Ressl, jednal prozíravě. Cenné městské listiny, městskou pokladnu, ženu a dcery ještě před pádem města zazdil v jedné odbočce rozsáhlého sklepení svého domu.  Ponechal jim tam zásobu jídla a pod stropem malý dýchací průduch a ke zdi narovnal spoustu harampádí. V šeru sklepa nebylo nové zdivo vidět.
Když do domu vtrhli Švédové, zajímaly je cennosti a ženy. Ressl jim tvrdil, že ženy z města už dříve odjely. Tak ho aspoň surově ztloukli, ale Ressl a ženy drancování přežili.
Hokynář Picek se bránil střelbou. Spolu se synem pálili z oken obchodu ránu za ranou, než podlehli přesile a Švédové je zabili. Ze sklepa pak vytáhli zoufale se bránící hokynářovu ženu se snachou a odtáhli je pryč. O jejich smutném osudu nebylo pochyb.

Bohatý pláteník Michna z Heraltic byl šlechtického původu. Byť byl potomkem zchudlého zemanského rodu, jeho vzdálení předkové pocházeli odněkud od Trocnova, a tak si zakládal na tom, že je možným pokračovatele rodu samotného Žižky. Jeho srdnatost ho však stála život. Skupina Sasů ho srazila k zemi a šavle mu rozpoltila hlavu.
Dvě dcery ukryté za skříní v kuchyni, viděly škvírami mezi prkny, jak místnost prošmejdilo několik mužů a dva pak zasedli ke stolu. Ze spíže si vzali kus masa a krájené plátky zajídali chlebem.
„Hrome, chci potěšit se tělem panny a zdež nic není!“ prohodil jeden.
„Hmmm,“ s plnou pusou na to druhý.
„Já nemám zájem. Raděj se posilním a sbalím si rance. Plátna je tu dosti.“
Muži odešli, ale dívky ještě dlouho neopouštěly úkryt. Když se toho odvážily, na prahu obchodu narazily na otcovu mrtvolu. Společně ho uložily do postele k poslednímu pomazání.
Je třeba zajít pro pana faráře, řekly si, ale pak se v objetí schoulily pod okno a daly do pláče.
Majitel vinného šenku Tadeáš Hausler si myslel, že nabídne-li nepříteli víno, uchrání si majetek od rabování. Proto útočníky uvítal plnými stoly a poháry. Skupina Švédů, kteří první vnikli do šenku, byla poněkud zaskočena, ale nakonec v poklidu zasedli a dali se do hodování.
Hausler a dvě šenkýřky se hbitě otáčeli a netrvalo dlouho a muži byli opilí. Další čas už byla jen hrůzná podívaná. Opilí Švédové Hauslera zabili, obě šenkýřky zhanobili, ale naštěstí se jim posléze podařilo uniknout, protože pak přišli do šenku Sasové, obě skupiny se popraly a dalších osm mrtvol doplnilo hrůzyplné divadlo.

Zatím na zámku probíhala nevázaná zábava na počest vítězství. Heřman zůstal v komnatě s Terezií a usilovně přemítal, jak ji zachránit. Terezie byla již smířena s osudem, že po propuštění ostatních, si ji jako konkubínu vybere nějaký švédský důstojník. Její rodina nebyla dost zámožná a tisíc zlatých? To bylo dost i na bohatého šlechtice. Heřman Terezii miloval a rozhodl se proto k ráznému činu. Roztrhal povlečení a upletl poměrně zručně provaz.
„Prchneme oknem!“ řekl stručně Terezii, která na něj hleděla s úžasem.
„Ale drahý…já neumím…šplhat,“ zaprotestovala, zděšena výškou a úkonem, který by musela provést. „Chceme-li spolu být i nadále, musíme pryč! Jdu první a ty dělej všechno po mě!“ nedbal protestů Heřman, vyšvihl se do okna a zmizel.
Terezie ho pozorně sledovala a pak se po jeho vzoru, držíce se uzlů, pomalu sesouvala po zdi dolů. V poslední třetině se už neudržela, ale padla do náruče Heřmana, který, zdálo se, s tím počítal. Dopad těla mu sice bolestivě pohmoždil ruku, ale na Terezii se usmál.
„Jsi skvělá! Jdeme“ zašeptal a podél zdi zámku se dostali na první nádvoří.
V bráně narazili na hlídku. Dvojice Švédů byla překvapena a Heřman hned jednoho odzbrojil kopancem mezi nohy, ale druhý ho hravě zkrotil halapartnou. Druhý Švéd se sebral ze země, odplivl si a s pohledem na Terezii řekl Heřmanovi. „Teď uvidíme, jestli jsi mě nepřipravil o všechnu sílu, mizero!“ a prudkou ranou pěstí ho srazil na zem, až ztratil vědomí.
Probral se ve strážnici pod bedlivým dozorem jednoho strážného.
Před ním ve svitu loučí ležela na stole na břiše Terezie, tváří k němu a zezadu do ní pronikal druhý strážný. Terezie měla vyhrnuté šaty nad pas, a muž slastně funěl při každém přírazu. Žena měla pevně stisknuté rty, ale občas bolestně sykla a upřeně hleděla na Heřmana, který se začal kroutit ve snaze jí pomoci, ale ostří šavle položené na hrdle mu v tom bránilo.
Měl pocit, že v tom pohledu ho obviňuje, že se útěk nepovedl a ona tu trpí.
Mezitím se muž uspokojil a semenem ji potřísnil záda. Pak dvojici odvedli před generála Tollstrema, kde vylíčili, co se stalo.
„Věru jste mě překvapil tím smělým činem. Jste voják a vaše chování tomu plně odpovídá. Navíc jste dokázal, že o tu dámu opravdu stojíte. Částku na vyplacení ruším a snižuji na pět set zlatých za oba. Jak si tento vztah zodpovíte před bohem a paní De la Pye, už je vaše věc… Můžete jít,“ blahosklonně mu pokynul a generálův lokaj je zavedl do vyhrazené komnaty.
„Vida, okno již má mříž. Ten Švéd nedělá jednu chybu dvakrát,“ zamumlal si pod vousy Heřman a Terezie skončila v pláči v  jeho náručí.

Jan Černín, mladší bratr Heřmana si přečetl právě došlý list a podal ho jeho manželce Jeanette, hraběnce De la Pye z hrabství Pattis-Mondyelle.
„Bratr je zajat a čeká na zaplacení výkupného,“ řekl ještě dříve, než si ho přečetla.
„Bože,“ vydechla žena a list si položila na hruď.
„Musíme ho přece zachránit,“ dodala potom a s otazníkem v očích se podívala na Jana, který naopak zamítavě vrtěl hlavou.
„On se k tobě vrátí a co naše láska? Jak tě mám dále milovat v přítomnosti bratra? Naopak toto je jedinečná příležitost, jak spolu zůstat nadále!“
„Ale je to stále můj manžel,“ oponovala mu Jeanette, „a je mojí povinností stát mu věrně po boku.“ „Věrně?“ s úsměškem řekl Jan a Jeanette se zadívala do rohu komnaty a vzpomněla si na ten letní den.

 Komorná dokončila její ranní toaletu a Jeanette přišla k snídani. Vždy dobře naladěný Jan už na ni čekal a složil ji, jako každý den, kompliment na šaty a krásu. Dělal ji společnost od doby, co byl Heřman povolán zpět ke svému pluku.
To bylo před pár měsíci a obraz Heřmana se jí začal ztrácet před očima a její mysl začal vyplňovat Jan. Bránila se tomu, ale každodenní setkání s ním obranu oslabovalo. Cítila, že mu není jako žena lhostejná a přímo ji mrazilo z jeho přímých pohledů do očí, v nichž mihotaly se plaménky vášně a chtíče.
Toho dne si vyjeli na koních. Cestou ji Jan bavil rozličnými historkami z jeho pobytu v Paříži.
Její rodový zámek se nacházel nedaleko Paříže, a tak si měli o čem povídat.
Náhle se jí kůň splašil a dal se do divokého běhu. Jeanette ho nedokázala zastavit a hrozilo, že v trysku spadne a ublíží se. Jan byl ale skvělý jezdec. Dohnal je a odvážným manévrem přetáhl ženu k sobě. Zastavil a pohlédl na ženu, po které toužil a kterou teď svíral v náručí. Tak blízko, že jí mohl políbit.
Když její rty zašeptaly „děkuji“, neudržel se a skutečně ji políbil. K jeho překvapení polibek přijala a sama mu vyjela jazykem vstříc. To, co cítil a chtěl Jan, cítila a chtěla i ona. Právě teď a tady.
Sesedli z koně a ulehli přímo na zem do vysoké trávy neposečené louky.
Jan ženu zbavil šatů a sám si stáhl kabátec a kalhoty. Pak ji dychtivě líbal a hladil po těle, pomazlil její malá ňadra i klín. Jazykem vnikl dovnitř a Jeanette jen vzdychala a uvolňovala šťávy slasti. Vzdechy se změnily ve slastné sténání, Jeanette měla doširoka rozevřené nohy a přirážela pánví proti jazyku, že Jan už déle nevydržel. Nalehl na ni a vztyčený penis zasunul do vlhkého klínu. Žena vyjekla nad hloubkou proniku, neboť Janův pyj se vyznačoval nadměrnou délkou, ale pak mu šla sama naproti.
Objala ho kolem krku a vzpínala pánev proti němu.
„Můj bože…jsi úžasný…och..och… neustávej,“ vyrážela mezi steny a za chvíli už Jan do ní pumpoval své sémě. Snažil se vymanit ze sevření, ale Jeanette ho nepustila.
„Chci to,“ řekla, a když teplý proud zalil její nitro, dosáhla i ona vrcholu.
Jan se odvalil stranou a Jeanette, k jeho překvapení, se mu přesunula ke klínu, povadlý úd vzala do pusy a začala ho sát a pomáhat si i rukou. Jemně mu mnula koule a jazykem ho laskala po celé délce a jemně tepala fialový žalud. Pak pevně sevřela rty a tuhý klacek si zasouvala do sebe, co nejdál to šlo.
Jan slastně vzdychal, až ucítila záškuby přes rty a vzápětí ji proud spermií zalil ústa. Vše spolykala a jazykem mu úd ještě očistila, než ho pustila ze zajetí svých úst.
„Jsi nejlepší žena mého života,“ vydechl Jan.
Před očima Jeanette sice opět vyvstal obraz Heřmana a večer měla výčitky svědomí, ale druhý den se s Janem opět milovala. Nemohla si zkrátka pomoci. Cítila, že to není láska, ale ohromná fyzická touha, která ji žene do jeho náruče. Svého muže si vážila a měla ho ráda, ale dlouhá doba odloučení udělala své.

Teď tu seděla a pozorovala Jana, jak přechází komnatou a vysvětluje ji svůj postoj k zaplacení výkupného. Jan tím samozřejmě sledoval i své cíle. Nebude-li Heřman, stane se majitelem celého panství a ještě získá jeho krásnou ženu. A pokud Heřman zemře, může ji časem pojmout za manželku. Bratr je v zajetí, tak ať tam zůstane! Nahlas to však neřekl a před Jeanette mluvil jen o jejich vztahu a lásce. Ta se však už rozhodla a řekla pevně.
„Vyplatím ho. Promiň, Jene, ale je to můj muž a očekává, že mu pomohu. Nelze jinak!“
Danou částku odvezl speciální kurýr a oba milenci si užívali poslední dny. Jan si ženu bral při každé příležitosti a příliš svůj vztah neskrývali, až to vzbudilo tichou nevoli služebnictva.

Heřman byl propuštěn spolu s Terezií. Oba zamířili na Plzeňsko, kde měl v Chudenicích rod Černínů své sídlo.
Pouť však dočasně přerušili v Rokycanech na zámku Heřmanova bratrance Aloise Antonína.
Ten je srdečně uvítal a pohostil, ale večer, při sklence vína, zvážněl.
„Milý bratranče, jsem rád, že jsi v pořádku, ale kam máš namířeno?“
„Domů,“ odvětil Heřman, „čeká mě manželka a bratr.“
„Nečekají tě,“ nesouhlasil Alois. „Příliš dlouho jsi byl pryč a ti dva mají spolu…ehm… jisté pletky. Teď není vhodná doba se tam objevovat. Pro Jana tvůj návrat není žádoucí. Nemyslím, že by ti přímo hrozilo nebezpečí, ale tvůj návrat je třeba řádně připravit a promyslet. Mimochodem, co zamýšlíš se svou …průvodkyní?“ pomyslel Alois na Terezii.
Heřman mlčel a cítil zklamání, které mu připravili jeho nejbližší.
„Chci se o tvých slovech přesvědčit. Na vlastní oči. Pak se rozhodnu jak dál,“ rozhodl se nakonec.
„Hm. To asi nebude problém. Máš víc věrných poddaných, než si myslíš,“ pousmál se Alois a dodal: „A ta tvá…přítelkyně…no, vždycky sis uměl vybrat. To ses chtěl domů vrátit s ní?“
„Nevím, zatím jsem ji chtěl nechat u tebe, ale věci se vyvíjejí, zdá se, jinak. Každopádně, pojedu tajně domů. Zařiď mi to,“  řekl Heřman a Alois kývl: „Pozítří můžeš jet.“
V noci Heřman Terezii oznámil odjezd v neodkladné záležitosti a poprvé po propuštění ze zajetí se spolu milovali, ale Terezie byla ještě plná vzpomínek na své ponížení, tak úplné uvolnění to nebylo.

Pozítří, v doprovodu nadlesního Chymčáka, se Heřman v lesním skrytu, nepozorován, dostal na své panství do Chudenic. Zde se setkal se starým Nývltem, komorníkem jeho otce, který, po smrti starého hraběte, na zámku poklidně dožíval.
„Milosti,“ vydechl a pokorně se poklonil.
„Vstaň, Josefe,“ řekl Heřman, „a dostaň mě nepozorovaně do zámku. Řekni, jak žije můj bratr a paní hraběnka?“
„Milosti, váš pan bratr s její milostí De la Pye vytvořili jistý svazek, odpusťte mi, prosím, ten výraz, ale mají spolu pletky… které se vymykají veškerému počestnému životu a…“
„To stačí, Josefe,“ přerušil ho Heřman a Nývlt ho schodištěm pro sloužící vyvedl do patra zámku.
„Pan bratr je s její milostí hraběnkou v knihovně,“ zašeptal Josef a s úklonou se vytratil.
Heřman zaslechl kroky a uskočil za dveře. Zevnitř vyšla služebná a Heřman slyšel Jana: „Svačinu nechte přede dveřmi. Nechceme být rušeni.“
„Ano, pane,“ uklonila se dívka a opustila místnost.
Když služka zmizela na konci chodby, Heřman přešel do kuřáckého salónku a zlehka otevřel posuvné dveře akorát na pozorovací škvíru. Jan se potichu bavil s Jeanette, která se dívala z okna.
Pak ji položil ruku na záda, hladivě sjel k pasu a objal ji. Jeanette se otočila a oba splynuli v polibku. Po chvíli ji Jan posadil na stolek, vyhrnul šaty nad pas, uvolnil svůj ztopořený penis a zatlačil do ženy. Jeanette se prohnula, zapřela se rukama o hranu stolku a slastně vydechla.
Jan začal prudce přirážet a žena jen tlumeně sténala pod divokými přírazy.
Když se pak položila na záda, Jan ji pozvedl nohy na ramena a začal tvrdě přirážet, až Jeanette už křičela hlasitě a bez zábran, Heřmanovi se zpěnila krev v žilách.
„Ty proradná děvko,“ vykřikl a rozrazil dveře. Jan zvedl hlavu a úlekem ztuhnul. Podívala se i Jeanette, vykřikla hrůzou a sjela ze stolu.
Heřman stál ve dveřích jak anděl pomsty.
„Bra..tře..,“ koktal Jan, kterému již ztopořený ocas zvadl a komicky mu visel z rozepnutých kalhot jak oběšenec. Heřman se musel nechtěně pousmát, ale jeho úsměv oba spiklence ještě více vyděsil. „Bratře…neukvapuj se… vše vysvětlím,“ ustupoval Jan, když Heřman nakročil dopředu.
„Tebe si nechám napotom,“ pohlédl Heřman na Jeanette: „nejdřív si to vyřídíme spolu, bratře!“
„Nééé,“ zaječela Jeanette a postavila se před Jana. „Za nic nemůže, to já ho svedla. Mě suď! Jsem hodna zavržení, ale svého bratra ušetři, prosím tě!“
„Dobrá tedy. Poslouchejte oba. Na nějaký čas znovu odjedu, ale až se vrátím, nechci tady vás už nikdy spatřit! Rozumíte! Ty, Jene, podepíšeš místopřísežné prohlášení, že se vzdáváš dědických nároků na panství a běžte si, kam chcete! Pokud se budete vzpírat, vyřídíme to po našem!“ blýskl pohledem na Jana, který pochopil a svěsil hlavu.
U večeře se pak Jan odvážil požádat Heřmana o vážnou rozmluvu.
„Dobrá. Dáme víno a pohovoříme,“ souhlasil Heřman a už se těšil, neboť tušil, s čím asi Jan přijde.
Když Jan vešel do salonku, zůstal rozpačitě stát, až Heřman houkl.
„Posaď se přece! Budeme mluvit v klidu, jak si chtěl.“
„No…ehm.. já bych se chtěl omluvit. Co se stalo, nedá se vrátit, ale… ehm. Po tvém odchodu byla Jeanette tak nešťastná a já omámen jejím kouzlem, jsem ji chtěl rozveselit, stále ji nadbíhal….až..podlehla. Tak se to prostě stalo. Ale i když jde o mravně neomluvitelný čin, nemůžeš mě vydědit a vyhnat z domu!“ prohlásil Jan.
„Takhle přímo ne, ale ty budeš muset odejít! Jestli zůstaneš, musím tě v zájmu své cti vyzvat na souboj a víš sám, jak šermuješ. To mám snad zabít vlastního bratra? Pochop, Jene, je to jediná možnost,“ podal mu vysvětlení Heřman.
„Neměj strach, o peněžní apanáž se postarám, ale tady už prostě být nemůžete. Je to ti už jasné?“ „Ano,“ odvětil dutě Jan a vypil naráz celý pohár.
Po pár dalších pohárech už taktak stál a Heřman ho musel doprovodit do komnaty, kde padl na lože a chrápal, až okna drnčela.
Heřman vešel do ložnice Jeanette. Žena spala, ale měsíc byl v úplňku a bylo zde světlo jak ve dne. Heřman s povzdechem se zahleděl na její krásnou tvář a pružné tělo napůl odhalené zpod pokrývky. Sedl si na pelest a lehce ji pohladil po čele.
„Ach, jak jsem tě miloval,“ zašeptal a Jeanette se probudila.
Když spatřila manžela, vyděšeně vyjekla a prudce si sedla.
„Co tu chceš?“ otázala se v obavě nad jeho nějakým nekalým úmyslem.
„Rozloučit se. Odjíždím a ty také. Navždycky. Už se nikdy neuvidíme, ale ty stále jsi a budeš má žena. Dokud nás smrt nerozdělí,“ klidným hlasem řekl Heřman.
„Ach, Heřmane, je mi to všechno líto. Já…když tys mi tak chyběl,“ rozeštkala se Jeanette.
„Šššš, tiše, tiše,“ objal ji Heřman kolem ramen. „Odejdeš s Janem a začnete někde nový život.“
„Když Jan a ty, to se nedá srovnávat. Je milý, ale já ho nemiluju. Miluji tebe a my k sobě patříme. Vše se urovná,“ protestovala Jeanette.
„Neurovná a ty to víš! V zájmu cti bych ho musel vyzvat na souboj a tebe zapudit. Takhle odejdete volně a s penězi. Jan už to taky pochopil,“ trpělivě ji vysvětloval Heřman.
„Bože, jak jsi milý a já… proč se to jen stalo,“ znova se dala do pláče.
Heřman ji zvedl hlavu a pevně políbil na rty, že musela přestat plakat. Naopak otevřela ústa a jejich jazyky se střetly a propletly v líbání. Heřman ji vyhrnul noční košili a rukou zajel mezi nohy. Její dlaň zase přejížděla bouli na kalhotách a hledala knoflíky na uvolnění. Když se jí to podařilo, začala ho rychle honit. Heřman zatím pokračoval v proniku prstů do jejího klína, dál a dál. Jeanette doširoka rozevřela nohy a pánví se vlnila ze strany a stranu. Když na ni nalehl a hlavu sklonil k jejímu klínu, začala ho Jeanette vášnivě kouřit. Sevřela pevně rty a jezdila po celé délce, co nejdále to šlo. Občas tlumeně zasténala, jak ji Heřman jazykem dráždil v klíně, laskal klitoris, sál ho a mnul mezi rty.
Pak se otočil a prudce do ní vnikl. Jeanette mu prudce přirazila pánví a slastně sténala nad hloubkou spojení. Heřman se vzepřel na pažích a rytmicky ji projížděl. Na to ji přikázal: „Otoč se!“
„Ne, drahý, víš, že to nemám ráda…bolí to,“ zaprotestovala Jeanette, ale Heřman ji silnou paží přetočil na břicho, rozpáčil ji kolenem nohy a sám si ho do ní zavedl. Zajel na dno, až žena vykřikla: „Ach, to bolí!“ Heřman ale neustával a naopak ještě zrychlil a zběsile zezadu přirážel.
„Ááách…pusť mě…moc..to …bolí!“ začala křičet Jeanette a zmítala tělem.
Heřman ji ale hravě přemohl, a tak jen bezmocně ležela a nechala se tvrdě souložit.
„Chovej se jako děvka!“ zasyčel ji ho ucha Heřman. „Děláš to, co já chci!“
Jeannette pochopila, že se s ní nemiluje z lásky, ale dává ji najevo, za co ji považuje. Jen nástroj k ukojení chtíče.
„Ano..jsem.. děvka… dělej mi …to ..ještě..víc,“  bolestně sténala, aby ho uspokojila.
Heřman zatím tvrdě přirážel a teprve po delší chvíli ji konečně vyplnil semenem a Jeanette volně vydechla, když z ní vystoupil. Pak vstal.
„Choval jsem se k tobě jako k děvce. To bylo mé poslední pozdravení a taky abys věděla, co si o tobě myslím!“ a odešel.
„K čertu s tebou,“ vyštěkla za ním Jeanette a dala se do pláče.

Ráno už byl Heřman pryč a zanechal jen dopis s pokyny pro bratra. Oba milenci pak opustili do týdne Chudenice a odjeli do Francie, kde snad začali nový život.
Heřman se vrátil do Rokycan pro Terezii a odvezl si ji domů, jako novou hraběnku Černín-Liechtenstein. Spolu pak prožili krásných 30 let.
Terezie mu dala 5 dětí, a když Heřman ve věku 75 let umíral, mohl nejstaršímu synovi Josefu Maximiliánovi předat rozsáhlé a vzkvétající panství. Černínům pak patřilo až do roku 1945.
To už je ale jiný příběh.

 

0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
13 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
childe

Tak toto je opravdu pecka, která tu tak často není. Docela mě překvapuje hodnocení jen 3,7. U mě to bude naopak. Většině povídek dávám 4* jelikož jsou více než velmi dobré, ale 5* si nechávám na najstrštiky jako je ten dnešní.

Pardubice

Máte pravdu povídka je nadprůměrná, ale ty historické reálie 🙁 .Navíc ilustrace patří k bitvě u Wagramu z roku 1809.

Ivan

A? Foto je zcela ilustrační. Jestli se vám to nelíbí zkuste adminovi najít něco, co podle vás bude víc koser.

Shock

Jako autor se samozřejmě omlouvám za čiré fikce v ději. Pardubice sice byly i ve skutečnosti dobývány, leč neúspěšně, naopak Kunětický hrad padl. Některé osoby jsou skutečné, jiné jsou vymyšleny. 30-letou válku jsem nezažil, takže mám chabé znalosti o dobývání měst. Spíše mě šlo o nasazení děje na nějakou historickou dobu. Příště se snad polepším a nastuduji i nějakou tu literaturu.

Tomáš

Upřímně omlouvat se nemusíš… napsal jsi výbornou povídku a pokud jeden nemá orgasmus z toho, že to nedopovídá úplně historickým věcem, je to jeho smůla. 😉

Junior

Skvělá povídka z historie.
To že povídka neodpovídá historii mi nevadí. Jen nechápu proč autor chce studovat literaturu, na tomto serveru jde myslím především o sex a ne o pravdivou historii.
Když se budu chtít poučit o 30-leté válce tak si to mohu dohledat v literatuře.

tramp

Nebudeme se hrabat v tom,jaká je realita ilustrace. Jde prioritně o povídku a nikoliv o obrázky, že ano? Za mne za 5*

Kittikit

Skvela povidka 👍
Taky se krome palcu – libi – nelibi davaji i nejake hvezdicky? Ctu to tady z mobilu a nikde nic nevidim krome palcu 🤔

Shock

dříve se dávaly * a z toho byly %, ale bylo to neobjektivní , tak se změnilo na počet líbí/ nelíbí. většině je ale i ted zatěžko klikat,takže je to stejně jedno.

bert9k

Nádherná povídka, tedy skoro román. Protože jsem z Pardubic, líbila se o to víc.

Petee

Lepší honit u fikce než nad nebožtíky. Ale chápu, že prznění historických reálií někomu evokuje velmi drsný rape, který nemá rád každý… 😀 Každopádně mne to motivovalo ke googlení v oblasti historie naší krásné vlasti. Takže 2x dík!

bigbiz

Skvěle napsáno a vůbec nevadí, že jde o fikci. Já jsem si celý příběh užil. Hlavně ty popisy bitev a drancování byly dokonalé.

Martin

Moc hezky napsané . Takový malý výlet do historie . Že se to tak nestalo . No a co . Stát se mohlo . Super napsaný příběh . Děkuji .

13
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x