Z okna do okna Hadí královna 10/10

Z OKNA DO OKNA HADÍ KRÁLOVNA 10/10

Do neděle jsem makal jako šroub i dlouho do noci. Mariana chápala, že to kvůli ní chci dokončit co nejdříve a tak mne k ničemu nesváděla. Pouze v poledne jsme si dopřáli jednu rychlovku a večer mne jen přišla pohladit a políbit než se odebrala na kutě.

Odpoledne posledního dne v týdnu jsem byl konečně hotov a spustil jsem dlouhodobý testovací proces. Mariana to přivítala s neskutečnou radostí a nedala jinak, než že to musíme oslavit důkladným protažením jejího komínku. Nebyl jsem proti. Dělal jsem co jen šlo, abych Marianu co nejvíce uspokojil a tak mi, po jeho úplném naplnění, její štěstím zářící obličej a jiskřící oči byly velkou odměnou.

Po osprchování jsem zamířil do pracovny. Počítač si spokojeně přežvykoval úlohu a zatím nikde nebyla známka toho, že by došlo k nějaké chybě. V ten okamžik by se totiž test zastavil a na monitoru by se ukázala zpráva s podrobnostmi o nastalém problému. Uspokojen s dosavadním průběhem jsem se chystal vrátit k Marianě, když jsem si pojednou vzpomněl, že jsem za poslední dny nezkontroloval tajný mobil. Vzal jsem ho sebou a poté, co jsem se uvelebil vedle Mariany, jsem ho zapnul.

Samozřejmě, že v telefonu byla den stará esemeska s prosbou o zavolání. Podíval jsem se na Marianu, a když přikývla, přidržel jsem příslušné tlačítko a zapnul odposlech. Zvedla to okamžitě.
„Prosím tě, kdes byl?“ ozvalo se vyčítavě.
„Měl sem frmol, moc práce,“ omlouval jsem se.
„A to jako s šoustáním, nebo s tím co děláš,“ zeptala se neotesaně.
„S tím druhým.“
„Aha. Já jen, že sem ti chtěla říct, že u toho zbohatlíka to bylo fantastický. Je to docela príma chlap a má hezkýho syna, jenže děsně nesmělýho. Když sem vodcházela, přišel za mnou a snad pět minut trvalo, než se vykoktal, jestli by mě moh pozvat na večeři. A že sem byla zvědavá, tak sem souhlasila. Druhej den jsme byli v hodně drahý hospodě. Furt na mě čuměl a čuměl, tak se mu nakonec řekla, že si se mnou určitě chce zaprcat. No, zčervenal jak rajče a chvíli trvalo, než ze sebe dostal, že jo. Tak příští víkend jedem na chalupu, tak mě drž palce, ať to s ním stojí zato. No, a co ty? Jebeš, jebeš?“

Jak Mariana poslouchala co říká, vložila mi ruku do klína a začala oživovat spícího protahováka. Nahlas jsem se zasmál a řekl:
„Momentálně ne, ale čísi ruka mi zrovna masíruje koule, tak se za nějakej ten čas i dočkám. Jo, a můžeš mě kdykoliv brnknout. Telefon budu mít vypnutej jen výjimečně.“
„Bezva!“ zavýskla Vilma. „Vozvu se ti hned jak s ním skončím. A teď už tě nebudu zdržovat. Určitě ti už stojí, tak ji tu zahrádku pořádně vobdělej.“
Zahihňala se a zavěsila. No a mně nezbylo, než Marianinu zahrádku opravdu „pořádně vobdělat“.

V neděli dopoledne se dokončilo testování. K mé nezměrné úlevě se žádné problémy v programu neprojevily. Bezpečnostní systém, který jsem tam zabudoval, pracoval bezchybně a byla značná naděje, že tomu tak po nějakou dobu bude i nadále. Pokud se ovšem nevynoří něco nového.

Odpoledne jsme tedy s Marianou s lehkým srdcem vyrazili na procházku. Nic moc jsme toho nenamluvili, oba jsme se zabývali vlastními myšlenkami a představami, co bude dál. Blížila se totiž doba, kdy bude muset Mariana odejít. Vůbec jsem si nedokázal představit, jak budu vegetovat bez ní. Strašně jsem si na její přítomnost zvyknul. Něco mi říkalo, že možná přemýšlí podobně.

Domů jsme se vrátili až v podvečer příjemně unaveni. Po lehké večeři, kdy jsme zasedli před televizi, mi zazvonil mobil. Vilma nezapomněla.
„Tak co, jak to šlo,“ ozval jsem se jí a zapnul hlasitý odposlech. Vzápětí se na nás vyřinul vodopád nadšení.
„Tý brďo,“ hlaholila Vilma, „to bylo NĚCO! Na to, že je příšerně nesmělej a vůbec na nic nevypadá, tak je to hotovej bejk. Jen v pátek mě to uďál pětkrát, za sobotu vosumkrát, a dneska než sme vodjeli to stihnul šestkrát. Byl děsně spokojenej a já taky. Tak sme si domluvili, že víkendy budou naše. Ale to neznamená, že tě vodsouvám stranou. Až jednou budeš moct, tak ve všední den kdykoliv,“ ujišťovala mě.
Na moment se odmlčela, aby nabrala dech a začala na nás chrlit detaily průběhu jejich pobytu na chalupě. Prostě se musela vypovídat, dostat ze sebe tu eufórii, která v ní byla. Od více podrobností nás zachránilo jen to, že se vybila baterie mobilu.

„Ta je tedy nymfomanka,“ řekla užasle Mariana.
„No, dyť mi to taky tehdá hned řekla,“ připomněl jsem.
„A to je to, co se ti na ni líbí?“
„Ale né. Mně jen zlákaly ty extra pozice, nic víc. S tebou je to vo mnoho lepší. Když si spolu můžem lehnout do postele, popadnout tě za kozičky, položit ti nohu mezi nohy, ty mě zase chytnout za…“
Urychleně jsme se přesunuli do ložnice, kde jsme si navzájem názorně předvedli, co jsem měl na mysli.

Poslední dny Marianiny přítomnosti jsme si užívali, jak nejlépe jsme dovedli. Poslední ráno, kdy jsme se naposledy společně probudili v posteli, jsme se pomilovali, jak nejněžněji jsme dovedli. Marianě se v očích objevily slzy a já k tomu také neměl daleko. Pak přijeli dva páni.
Prvního jsem znal. Byl to ten z Centra. Obezřetně se rozhlížel, jakoby kontroloval, nedopustil-li jsem se nějakého přestupku proti jejich nařízením. Ten druhý vyčkávavě sledoval, kdy už mu konečně předám výsledek své práce. Otevřel jsem trezor a vyndal z něj výsledek své námahy, včetně stručného manuálu a toho, co mi dali k dispozici. Uložil si to do bezpečnostního kufříku a prohlásil, že za sebe už je hotov.

„Chtěl bych s váma mluvit,“ obrátil jsem se na muže z Centra. Přikývl, že naslouchá. Tak jsem mu řekl svůj názor na jejich podmínky, a že s nimi nesouhlasím, protože pozornost spíše přitahují, než aby mne utajovaly.
„Tohle byla výjimka. Dělejte si co chcete, jenom sem nikdy nikoho nepouštějte,“ odpověděl stručně, aniž na mne pohlédl.
„Fajn. Jestli tomu rozumím, tak jen tahle místnost je tabu, do postele si můžu přivýst koho chci. Je to tak?“ Přikývl. „Tak by bylo možná dobrý, kdybyste mi ještě dal na sebe telefon, kdybych něco potřeboval.“
Zaváhal, ale nakonec mi podal navštívenku s doporučením, že jen v naléhavých případech.

Objevila se Mariana, že už je připravena k odjezdu. Lehce jsem ji objal a políbil.
„Nevolej mi,“ zašeptala mi do ucha a vymanila se z objetí. Na chodbičce popadla dva velké kufry a vypochodovala ven. Ti dva zmetci ji vůbec nepomohli a nechali ji s tím vláčet se až k autu. Nasedla do něj, aniž by se podívala k oknu, za kterým jsem stál a díval se. Myslím, že jsem ji rozuměl; nechtěla si dělat loučení těžším, než bylo nutné.
Osaměl jsem.

Až do této chvíle jsem netušil, jak moc mi bude smutno. Zmocnila se mě tíseň, jakou jsem ještě nikdy nezakusil. Byla pryč jen pár minut a já už ji nesmírně postrádal. V tu chvíli jsem si uvědomil, co jsem si dosud nechtěl přiznat; že jsem se do ní – zamiloval.

Už měsíc uplynul od okamžiku, kdy Mariana odjela a já se s tím pořád nemohl srovnat. Abych na ni nemusel myslet, pracoval jsem od nevidím do nevidím, jen výjimečně jsem toto konání narušil tím, že jsem došel na nákup, protože v lednici už nic nebylo. Málo jsem jedl, málo jsem spal.
Občas mne vyrušila svým telefonátem Vilma, aby mi s patřičným nadšením vylíčila průběh svých sexuálních radovánek. Nevím proč, ale bral jsem skoro jako povinnost ji vyslechnout a pak ji říci, že jí to moc přeju. Nikdy se však ani slovíčkem nezmínila, že by zatoužila po mně. Zřejmě jí ten bohatý amant dostatečně vytěžoval a necítila potřebu se někým jiným zabývat. Nevadilo mi to.

Uběhl další měsíc. Přes totální pohroužení do práce na mne začala čím dál víc doléhat samota. Po dlouhých úvahách jsem se nakonec rozhodl pro radikální krok a ve středu v podvečer zavolal Vilmě. Chvíli trvalo, než telefon zdvihla.
„Jéje, to seš ty? Co děláš, jak se máš?“ zaševelila mi překvapeně do sluchátka.
„Mizerně,“ odpověděl jsem podle pravdy. „Nevzbudil jsem tě náhodou?“ projevil jsem starost nad tím, že se hned neozvala.
„Né, to né. Jen sem měla roztažený nohy a to víš, chvíli trvá, než je zase dám k sobě,“ zachichotala se.
„Aha, zapomněl sem, že máš asi napilno. To se vomlouvám a nebudu tě rušit. Zavolám jindy,“ ospravedlňoval jsem se.
„Né, to je dobrý. Když už spolu mluvíme tak povídej.“
„Nó, víš… tak sem si říkal, jestli bys ještě měla chuť se se mnou… si se mnou…“
„Jasně že jo,“ skočila mně do řeči. „Blbý je akorát to, že do konce tejdne to nepude. To víš, ten můj Bivoj je k neutahání. Myslím, že už v pondělí by to šlo, vlastně kdykoliv v tejdnu. Každopádně ti v sobotu, nejpozději v neděli brnknu a řeknu ti jestli jo a kdy. A teď mě vomluv, musím roznožit, protože se do mě dobejvá hodně napružený péro. Tak pa.“
Zaslechl jsem zavýsknutí a pak telefon zmlknul.

Sklesle jsem odložil mobil. Do ničeho se mi nechtělo, byl jsem v depresi a tíživá samota na mne doléhala ještě silněji. Pustil jsem si televizi, ale program jsem moc nevnímal. Stejně tak i v následujících dnech. Až v sobotu navečer mne z letargie probrala zpráva, že se nedaleko odtud stala dopravní nehoda, při níž zahynul třiadvacetiletý J. H. a šestadvacetiletá V. P. Srazili se s velkým nákladním autem, které neočekávaně vybočilo do protisměru. Fotografie, kterou ukázali, byla příšerná. Sportovní vůz byl z poloviny napasován pod přední kapotu náklaďáku a bylo zcela jasné, že nikdo nemohl přežít. Přesto mi ten sporťák připadal povědomý, až mi došlo, že jsem v něm jednou viděl jet Vilmu.
Bezmyšlenkovitě jsem popadl mobil a stiskl Vilmino číslo. Dlouho to nikdo nebral, až se nakonec ozval cizí mužský hlas.

„Mohl bych mluvit s Vilmou,“ požádal jsem neznámého.
Zeptal se kdo volá. Řekl jsem mu smyšlené jméno, načež mi sdělil, že slečna Poskočilová (no vida, netušil jsem, že má tak příhodné jméno) zahynula při dopravní nehodě a jestli jsem ji dobře znal. Odpověděl jsem, že jen málo a připustil, že mi může zavolat, kdyby potřebovali nějaké bližší informace. Hned nato jsem zavěsil a z telefonu okamžitě vytáhl SIM kartu a zničil ji.

Ta zpráva moji depresi jen prohloubila a v noci jsem ani nemohl spát. Na druhý den jsem si pustil tajné nahrávky z její první návštěvy u mne abych si ji připomněl. Nedokoukal jsem se ani do poloviny a musel jsem vypadnout ven. Před očima se mi střídal její obraz s obrazem Mariany. Byl jsem z toho zoufalý a nevěděl jsem co s tím. Až v neděli se mi podařilo trochu uklidnit, i když by se asi mohl spíše říct, že se mne zmocnila apatie, netečnost. V poledne jsem se rozhodl zajít do hospody, protože jsem od té zprávy nejedl a teprve teď jsem pocítil hlad.

Na dotaz usměvavé servírky co si dám jsem odpověděl, že nechám na ni, co mi vybere k jídlu.
„Tak jo,“ zašvitořila a odběhla. Seděl jsem s hlavou skloněnou a čekal, co mi donese. Najednou se nade mnou ozval hlas.
„Teda vy vypadáte. Něco se přihodilo?“
Zvedl jsem hlavu. U stolu stála paní Silva a tvářila se starostlivě.
„Ani ne. Teď už je to dobrý,“ zahuhlal jsem v odpověď.
„No to bych neřekla,“ nesouhlasila se mnou. „Objednal jste si už něco?“
„Jo, řek sem servírce ať mi něco vybere,“ odvětil jsem netečně.
„Já to zařídím,“ řekla rozhodně a rychle odkvačila.

Zanedlouho mi donesla hodně plný talíř silné slepičí polévky, jakou zřejmě běžně nepodávají.
„Nejdřív tohle,“ nařídila. „Pak si popovídáme,“ oznámila mi rezolutně a čekala u mne, dokud jsem horkou polévku nedosrkal úplně všecku. „A teď poďte se mnou,“ pokynula mi.

Následoval jsem ji do jejího soukromého bytu. Zavedla mne až do ložnice a já byl tak indolentní, že jsem ani nepochopil proč.
„Něco vás pěkně sťalo a já ani nechci vědět co. Chci vám ale pomoct se z toho zventit. Co byste řek na menší dávku endorfinu?“
Rozhlédl jsem se kolem sebe a v tu chvíli mi to došlo. Podíval jsem se na ni. Odhadoval jsem, že je tak po čtyřicítce a jak už jsem řekl Renému, byla to opravdu festovní ženská, jak se říká, krev a mlíko. Jakoby se ve mně něco zlomilo, najednou pro mě byla velice přitažlivá, až mě zasvrbělo v rozkroku.

„Paní Silvo, myslím, že budete zklamaná. Renému se nemůžu rovnat,“ řekl jsem zvolna.
Mávla rukou.
„Hele, to je mně fuk. Potřebuješ píchnout, teda, spíš vopíchat, aby ti bylo zas dobře. Tak se nežinýruj a poď na to.“

S těmi slovy se pustila do mého oblečení a následně i do svého. Nezmohl jsem se ani na slovo. Bez odporu jsem se nechal položit na postel, kde se nade mnou rozklekla, připravená k akci. Její velká prsa, jakž takž odolávající zemské přitažlivosti, se pohupovala, jak se rukou snažila postavit do latě mého povaleče. Díky těsné přítomnosti dychtivé kundičky se jí to vmžiku podařilo. Bez meškání si ho vsunula dovnitř.

„Je perfektní,“ mlaskla uznale. „Jo, a tykat si budem jen v týhle cimře, jasný?“ ještě stačila dodat a pak už se rozjela. Na mou připomínku, že nemám gumu zareagovala, že do ní můžu, co se do ní vejde. Tak jsem to nechal plavat.
Naštěstí Silva nebyla žádné turbo. Pěkně pomalu si to užívala a já díky tomu vbrzku počal pociťovat slast. Endorfiny začaly působit. Bohužel brzy nabyly takové síly, že jsem Silvinu jeskyni vyplnil dřív než bych si přál.
„Byls teda dost rychlej, ale zas toho měls hodně,“ poznamenala Silva o něco později, když si utěrkou vytírala štěrbinu. „No, zaskočím tak na hodinku dolů a ty si zatím vodpočiň, ať mě to můžeš voplatit.“

Bylo to zcela jasné vyjádření, co chce. Když odešla, přetáhl jsem přes sebe deku a vmžiku usnul. Po hodině se Silva vrátila a přinesla mi pozdní oběd. Počkala, až se najím, a teprve potom si odložila a hupsla jak široká tak dlouhá do postele vedle mě. Stačila si však přitom všimnout, že jaksi ještě nejsem způsobilý a ihned zahájila přípravnou činnost. Současně se mne zeptala, co mne tak rozhodilo.

„Včera jsem přišel o jedinou známou a snad i přítelkyni, kterou jsem široko daleko měl,“ vymáčkl jsem ze sebe se značnou zdrženlivostí.
„Ta z tý bouračky?“ zeptala se. Přikývl jsem. „To je mě líto. Vo to víc doufám, že ti moje Mařka zvedne náladu.“

Vzhledem k tomu, že už nebylo co chystat. Svalila se vedle mne a roztáhla nohy. Cecky se jí poněkud roztekly do stran, jen ta černá lučina mezi stehny vypadala pořád stejně. A ta růžová štěrbina, jež ji protínala, vyzývavě zírala a vábila. Kdo by odolal. Překulil jsem se na Silvu a vsunul ztopořený ocas do jámy lvové. Nesežralo mě nic. Vlídně mě přivítala a hned se měla k dílu. Bleskurychle sesynchronizovala tempo a s různou intenzitou vycházela vstříc. Moje temné myšlenky odpluly do neznáma; endorfiny jsou prostě zázrak. Když ve mně tlak vystoupal ke kritické mezi, dal jsem si pauzu, abych to příjemné šoustání prodloužil. Vyplatilo se to. Přestože jsem se nehýbal, Silva dospěla k vrcholu. Zavřeštěla a silnými stahy přežvykovala zasunutou klobásu. Pokračoval jsem až poté, co se zklidnila a oznámila mi že – „doprdele, tohle sem nezažila ani nepamatuju“. Nevyvedlo mne to z míry. Nepřestal jsem a zdárně směřoval ke svému vyvrcholení.

Pak došlo k explozi. Silva mi sevřela zadek a horečnatě šeptala:
„Stříkej, stříkej, stříkej!“
Lehko se to žádá, ale nikdy to dlouho netrvá a tak i v tomto případě bylo v brzku hotovo. Položil jsem se na rozvalená koziska a vyčkal, až se samospádem dostanu ze Silvy.
Po chvíli mne ze sebe odkulila, vytřela si klín utěrkou a sklonila se nade mne s tím, že mi olíže péro, abych neodešel s upatlaným. Byla velice pečlivá, to musím uznat. Když byla hotova, zdvihla hlavu a zeptala se:
„Tak jak? Cejtíš se líp?“
„Jo, vo něco jo. Ale je to pořád hodně čerstvý, ale řek bych, že se s tím teď snad už líp poperu,“ řekl jsem popravdě, jak se cítím.
„To je dobře,“ poznamenala s příjemným pocitem vykonání dobrého skutku.

Oblékli jsme se. Silva mi položila ruku na rameno a podívala se mi zpříma do očí.
„Já vím, musím bejt pro tebe stará rašple, ale kdybys zase někdy potřeboval povzbudit, tak ti ta moje chlupatá díra bude dycinky k dispozici.“
Přešla ke kredenci, utrhla z debilníčku kousek papíru, něco na něj napsala a podala mi ho.
„Odvedu tě teďka zadem. Tady máš moje číslo. Zavolej dycky když budeš chtět přijít a já ti tam přídu vodevřít. Nechci, aby ses dostal, a ani já, do pitomejch řečí.“
„Děkuju, ale netroufám si říct kdy,“ odtušil jsem a nechal se zadním východem vystrnadit ven.

Byl podzim, plískanice a spolu s tím i blbá nálada. Vzpomínal jsem na obě, na Vilmu i na Marianu a jen pomalu jsem se s jejich ztrátou vyrovnával. Avšak, jak se říká, život jde dál. I ten můj musel jít dál. Nejvíc mi pomáhala práce. Zcela jsem se pohroužil do tvorby nových programů a vymýšlel stále nové a nové účelové softwarové prostředky proti kybernetickým útokům, určeným pro jedinečné speciální programy. Díky tomu můj smutek slábl, ale nikdy nevymizel docela. Došlo jen k určitému posunu, že jsem více vzpomínal na Marianu a Vilmu odsouval do pozadí.

Řekl bych, že během zimy jsem se dokázal vrátit k tzv. normálnímu životu. Svou monotónní existenci jsem občas narušil návštěvou Silvy, abych si odpočinul a nechal se nabudit endorfiny k veselejšímu pohledu na svět. Bylo to pořád dokola, jen jsem v tomhle zimním období přenesl běhání z přírody na běžící trenažér. A tak v tomto neměnném rytmu přešlo jaro a nastalo léto.

Bylo to zhruba v polovině prázdnin. Měl jsem spoustu práce a šibeniční termín jedné zakázky. Usoudil jsem, že rychlejší bude zajít na oběd k Silvě, než se snažit ukuchtit něco doma. Byla to chyba. Ukecala mě a já se zdržel víc, než mi bylo milé. Když jsem se pak vracel, všiml jsem si, že před domem na schodech kdosi sedí, zřejmě žena. Měla lokty opřené o kolena a zírala do země. Přišel jsem těsně k ní, a v tu chvíli se mi srdce málem zastavilo.
„Mariano!“ vydechl jsem v nevěřícném úžasu.

Zdvihla hlavu, podívala se na mne usouženým pohledem a řekla:
„Mohla… mohla bych s tebou bydlet?“