Zločin ve městě 02

Františka uklízela kuchyni, když náhle ostře vyštěkl hlas paní Lucie.
„Co to máš na krku, ukaž!“
„Sákryš,“ pomyslela si Františka, která si zapomněla sejmout ten medailon.
„To je dárek, paní, od mého chlapce,“ podávala ji šperk.

Lucie ho vzala do ruky a prohlížela. Náhle prudce vydechla, zalapala po dechu a ztěžka usedla na lavici.
„Co se stalo, paní, je vám dobře?“ vylekala se Františka a chytila ji, aby se nesesula k zemi.
„To..je…v pořádku..jen náhlá slabost… zajdi ihned k rychtáři, že s ním potřebuju mluvit. Běž!“ řekla Lucie a sotva Františka odešla, znovu pohlédla na medailon.
Pak si ho položila na hruď. „Dobrý bože!“

***

Rychtář Piwoňka se dostavil dle očekávání v čase oběda, takže dostal, pochopitelně, i on porci. Jáhlová kaše mu chutnala a žejdlík piva také, až zapomněl, proč tu vlastně je.

Pak Lucie vyhnala služku ven a poposedla blíže k rychtáři.
„Pohleďte,“ položila na stůl medailon.
„Hezký šperk. A co já s tím?“ otázal se rychtář, když si ho prohlédl.
„Otočte ho,“ vybídla ho Lucie a rychtář četl: „Lieb Helmut von Lucie, tedy drahému Helmutovi od Lucie?“
„Ano. Já jsem ta Lucie a Helmut byl můj manžel,“ kývala hlavou žena. „A tento šperk jsem dnes nalezla u mé služky! Měla ho zavěšený na krku jak nějaká měšťanka,“ pohoršovala se.
„Okradla vás? To nedává smysl,“ zamyslel se rychtář.
„Ne. Měl ho u sebe můj muž, když ho zavraždili. Všiml jste si té praskliny tady dole?“ ukazovala. „Měl zajít ke zlatníkovi, aby to spravil. Když mu sebrali měšec, měl tam zřejmě i ten medailon. A nyní ho má moje služka, což znamená?“
„Že ona ho nezabila, ale zná vraha od nějž má ten medailon,“ zadeklamoval rychtář a Lucie přitakala: „Přesně.“
„Takže, kdo je ten vrah?“ zajímalo rychtáře, kterého potěšilo rychlé vyřešení případu, aniž by hnul prstem.
„To si zjistěte sám,“ ušklíbla se Lucie. „Já netvrdím, že ten, kdo obdaroval služku, je přímo vrah. Mohl to od něj koupit, nebo to prošlo mnohýma rukama. Pátrejte a najděte vraha mého nebohého manžela.“

***

Nebylo to zase tak jednoduché někoho obvinit. Rychtář sice udeřil na Františku od koho ten medailon dostala, ale tím to skončilo. Obvinit syna počestného měšťana nebylo jen tak.
Přesto si ho dal večer zavolat na rychtu.
Jeho dcera Kristýna je obsluhovala a Piwoňka byl vtipný a přátelsky s Ondrou hovořil.
„Víš. Cesty dobré jsou trnité a spletité, cesty špatné jsou rovné, a obě končí buď v ráji nebo v pekle,“ začal zeširoka a Ondra nechápal.
„Tys dobrý syn svého otce a když si odmyslím nahánění pochybných ženštin či počestných panen, jakou cestou ses vydal?“
„Snad dobrou,“ broukl Ondřej, tenhle rozhovor se mu nelíbil.
„Dobrou, pravíš…..No, dobrá. A co je tohle?“ a položil na stůl medailon.
Ondra ztuhl a blekotal: „To…to..je dárek…koupil jsem ho.“
„Od koho, kdy, kde, za kolik? Rychle!“ zaznělo ostře.
„Já…já…nevím…jak se jmenoval. Bylo to „U zelených šišek“, asi dva dny po zabití toho písaře… nabízel ho za pět stříbrňáků…koupil jsem ho. Proč vás to tak zajímá?“
„Jistě! Stále stejné odpovědi. Nevím od koho, cizí muž, neznámý člověk. Ale věřím ti. Nyní skončeme tento hovor a popijme vína. Na zdraví,“ pozvedl rychtář číši a zhluboka se napil.
Ondra učinil po něm a pomalu mu svítalo, že ten medailon má asi nějakou spojitost s písařem Durmannem. Sakra práce!

***

O hodinu později už Piwoňka ležel hlavou na stole a hlasitě chrápal. Do jizby vešla Kristýna. Byla to štíhlá mladá dívka, ale starosti a péče o domácnost jí pár let přidávaly. Smutně pohlédla na taky ne zcela střízlivého Ondru.
„Pomůžeš mi s otcem, prosím?“
Společným úsilím ho dovlekli na lože. Dcera ho svlékla, přikryla a vrátili se nazpět do kuchyně. Zde si i ona zavdala vína.
„Takto to mám docela často,“ vysvětlovala. „Nemám to lehké, to mi věř. Mohla bych se i vdát, ale nemohu otce opustit. Pil by, zpustl a přišel by o úřad, o rychtu….. Bože, to je život,“ rozplakala se nakonec a proud slzí jí tekl po tváři.

Ondra vstal a pohladil ji po vlasech. „Neplač. Nemohu to vidět. Mohu tě nějak potěšit?“
„Ano..ano,“ vyskočila Kristýna od stolu a Ondru pevně políbila. Ten to málem neustál, ale to už ho dívka táhla do své jizby, kde ho obnažila, sama se svlékla a skončili v prostorném loži.

Kristýna převzala veškerou iniciativu a Ondra jen slastně vzdychal na kouřením ocasu. Takovou slast mu zatím dopřálo jen málo dívek a Kristýna je nyní všechny trumfla. Lízala ho, sála, olizovala žalud i koule a ruka jí kmitala po tvrdém údu. Věnovala se mu s takovou pečlivostí i vášnivostí, že mu ocas stál tvrdý a pevný, připravený na obšťastnění.
Pak Kristýna ulehla na záda a roztáhla nohy. Rukou se hladila v zarostlém klíně a rozevírala vnější pysky své broskvičky. Ondra na ní nalehl a zamířil s ním přímo do studny rozkoše.
„Áááách,“ vydechla Kristýna a pevně ho objala a tlačila na sebe, dokud v ní nebyl zasunutý celý.
Tělem jí běžel mrazivý pocit rozkoše, jak už dlouho ne. Ondra se zaobíral jejími prsy, které laskal jazykem a pak splynuli v líbání. Strojové přírazy vynášely oba na vrchol blaha. Slastí vzdychající Kristýna uvolňovala potoky šťávy a dorazy přirážejícího ocasu se mlaskavě rozléhaly jizbou.
„Prosím…..ne…do…mě….ano? Nechci…obtěžkat,“ hekala dívka, když Ondřej zrychloval přírazy a mrdal ji v rychlém rytmu blížícího se vlastního vrcholu.
Hlas Kristýny vnímal jen okrajově, ale slovo „obtěžkat“ zafungovalo jako memento. Dceru rychtáře obtěžkat opravdu nehodlal. Vzepjal se v posledním přírazu a ve vteřině vypuštění semene opustil její lůno a proudem jí zkropil celý klín. Kristýna vyjekla a rychle si tu bílou nadílku stírala z těla. Sama vrcholu nedosáhla, ale i tak byla spokojená.

Ondra divokým sexem skoro vystřízlivěl, takže poměrně v pořádku vyrazil k domovu, zatímco dívka s pocitem uspokojení sladce usnula.

***

Rychtář Piwoňka s bolavou hlavou kráčel k šenku „U zelených šišek“ ověřit si Ondřejovu výpověď. Šenkýř se klaněl až k zemi a na otázku odpověděl, že nikdo takový u něj v šenku nebyl.
„Podobná individua okamžitě vyhazuju, rychtáři. Nechci se dostat do problémů. A zde, prosím, jeden džbánek na účet šenku,“ podal mu čerstvě uvařený ležák. Rychtář se napil, zamlaskal a kývl šenkýři hlavou, že mu věří.

Nato zamířil své kroky k paní Lucii. Nyní už tušil, kdo je vrahem nešťastného písaře. Měl jistý plán a na to potřeboval sličnou vdovu. Ta, po jeho vyslechnutí, se zachmuřila.
„K čemu mě navádíte je opravdu nectné a děláte ze mě poběhlici. Ale pokud to má pomoci dopadnout vraha mého manžela, poslechnu vás.“
„Buďte bez obav, vzácná paní, budeme ve střehu a v pravý čas to zarazíme,“ oddychl si rychtář. To nejtěžší měl za sebou a vdovu přemluvil.

***

Ondra byl překvapen, když mu Františka donesla vzkaz od paní Lucie, že má zítra po večerní mši ji navštívit.
„Mám prý pak volno a mám opustit dům. Nelíbí se mi, co zamýšlí,“ byla Františka celá nesvá. „Nějak to snad souvisí s tím medailonem od tebe. Paní mi ho vzala… opravdu jsi ho koupil?“
„Jistě,“ přitakal Ondra a dívku políbil, aby tak zamezil dalším dotazům.