Zločin ve městě 03

MEZITÍM…..

Pod hradbami na severním okraji města bydlela chudina. Stahovaly se sem i různé kriminální živly a každý počestný občan se těmto místům vyhýbal.

„Janku, jsi doma?“ zabušil kdosi na dveře chatrče.
„Ah..ah.. neotvírej….božeeee…už….óóóch…áááááh,“ sténala dívka s roztaženýma nohama a na ní se zmítalo přirážející tělo. Muž ji právě plnil semenem a dívka dosáhla svého vrcholu.
Bušení na dveře se ozvalo znovu.
„No jóóó,“ zavolal muž, natáhl si nohavice a šel otevřít. Dívka si srovnala suknici a zamířila k ohništi a začala rozdmýchávat oheň.
„Tos ty?“ opáčil udiveně nad návštěvníkem. „Pojď dál. Co potřebuješ?“

Návštěvník vešel dovnitř a pousmál se na dívku. „Potřeboval bych být s Janem sám, můžeš na chvíli odejít?“
Dívka kývla a vzala vědro, že dojde pro vodu.
Sotva zmizela, návštěvník tasil nůž a chytil muže pod krkem.
„Cos mi to prodal? Tvrdil jsi, že ten medailon je tvůj a ne, že byl toho písaře! Mám teď na krku rychtáře! Dostal si mě do maléru, tak mi teď pomůžeš! Nebo tě podříznu a z tvý sestry udělám děvku!“
„Počkej, počkej,“ brzdil ho Jan poplašeně. „Ten medailon byl opravdu ve váčku. Nechtěl jsem, aby se to vědělo, a tak jsem ti to zatajil. Jinak bych ho neprodal. Co mám udělat?“
„Tak za prvé. Zabiješ rychtáře Piwoňku. On ho má u sebe. Všude slídí a hledá, kdo ho a od koho koupil,“ řekl ostře návštěvník a Jan strnul.
„Za-bít rych-tá-ře?“ slabikoval zděšeně.
„Vražda jako vražda. Zabil jsi jednou, zabiješ podruhý, jaký je v tom rozdíl,“ ušklíbl se neznámý.
„A to zadruhé?“ zeptal se Jan opatrně.
„Teď půjdeš pryč a já si potěším s Andělou,“ muž se zachechtal.
„Je ti k službám,“ opáčil Jan již uklidněn a šel ven.
Byl rád, že o vlásek unikl. Zabít rychtáře, to nějak provede a že se on potěší s jeho sestrou, ho nezajímalo. Sám už se na ní dnes uspokojil.

Když se Anděla vrátila domů, návštěvník seděl za stolem a její bratr byl pryč.
„Kde je Jan?“ otázala se,
„Nechce nám překážet. Chci si zašpásovat.“
„Nemám zájem,“ vzdychla Anděla, ale hned si uvědomila, že udělala chybu. Tomuhle muži se neodmlouvá!
Poznala to vzápětí, když vyskočil, sevřel ji v náručí a pohodil na lože. Sám si stáhl nohavice a odhalil už připravený tvrdý ocas. Anděla si chvatně vyhrnula suknici a rozepjala živůtek, aby odhalila prsa.
Muž na ni nalehl, přirazil ocasem do úzké pochvy a za jejího bolestného sténání do ní zajel až po kořen.
„Tak ty nemáš zájem! Já ti ukážu! Jen křič…moc se mi to líbí,“ chrochtal muž a hned rozjel prudké a hluboké přírazy.
Anděla se pomalu uvolňovala a pociťovala větší slast, ale muž měl opravdu velký úd na její malý klín.
Muž jí hnětl prsa a líbal naběhlé bradavky.
„Už dlouho jsem si to takhle neužil…ty malá doroto,“ funěl muž mezi přírazy a vnímal slast ze tření ocasu v úzké pochvě. „Seš hezky úzká….na obtěžkání je tě škoda.“
A muž se zvedl do kleku, roztáhl dívce doširoka nohy, držel je za kotníky a začal prudce přirážet.
„Ach..ach..nééé…to…bolííí,“ sténala Anděla, protože byl v ní opravdu hluboko.
Náhle jí v pochvě zacukalo a sotva z ní vyjel ven, ze špičky ocasu vytryskl proud semene.
„Oááách,“ vydechl muž a trhavě vypouštěl semeno dívce na břicho.
Anděla cítila v klíně slastnou úlevu. Ze styku nic neměla a byla ráda, že už to má sebou.
Muž nerušeně vstal, mlaskavě ji plácl po stehnech a odešel. Anděla ještě chvíli ležela, apatická a odevzdaná osudu života chudého děvčete.

***

Na večerní schůzku se Ondra ozbrojil nožem. Netušil, co paní Lucie zamýšlí, ale varování Františky raději bral vážně.
Opatrně prošel domem a zaklepal na dveře v patře.
„Jen dál,“ ozval se milý hlas.
Vešel dovnitř a slušně pozdravil.
Paní Lucie měla oblečený krásný šat, ještě více zvýrazňující její křivky a pohled na stůl naznačoval i hostinu.
„Vítej a zasedni. Jídlo se má jíst teplé. Budu tě obsluhovat sama, služce jsem dala volno. Chci mít klid, ničím nerušený. Jen ty a já.“
„Čím jsem si zasloužil vaši pozornost, vzácná paní?“ zajímalo Ondru
„Říkej mi Lucie, prosím. O tom později, nyní jez a pij,“ usmála se mile a servírovala mu maso v hříbkové omáčce, podala bílý chléb z ošatky a nalila mu víno.
Sama jedla málo a stále se tvářila mile, ale i nervózně.

Po jídle se zhluboka napila a spustila.
„Vím, že máš jisté pletky se Františkou. Nic mi do toho není, ale syn pláteníka a služka, není to málo? Jsou snad ctnostné panny počestných měšťanů nedostupné? Já si to nemyslím.“
„No, jak se to vezme,“ pousmál se Ondra a vzpomněl si na útěk od Dorky, čímž to celé začalo.
„Hm. A co měšťanky? Ženy kupců, vdovy?“ vyzvídala Lucie dál.
„Tak vysoko nepomýšlím. Navíc, jejich touhy jsou mi skryté a nechci se dostat do řečí, že snad loudím, či urážím jejich ctnost,“ odvětil Ondra a stále dumal, co má Lucie za lubem.
„Chápu. Ženy to nedávají tak na odiv, ale i ony potřebují něhu a lásku, to mi věř a to v každém věku. A pokud tě to zajímá, tak i já jsem velmi potřebná. Muž mě uspokojoval jen zřídka, ale bylo to aspoň někdy. Teď není nic a já se necítím ještě tak stará, abych žila jak jeptiška, jak jistě chápeš,“ a pak se odmlčela, nadechla a dodala. „A proto jsi tady. Slyšela jsem vaše…ehm…milování a myslím, že by ses mohl zhostit..toho..ehm..mě..uspokojit. Budu ti velmi vděčná.“

Ondra vykuleně poslouchal nabídku, která se neodmítá. Takovou ženu by si nikdy nedovolil oslovit, natož ji dostat do lože. Teď se mu sama nabízí..tak proč váhat?.
„Jistě. Lucie, rád tě uspokojím, jak nejlépe mohu. Jsem potěšen tvou nabídkou,“ vylámal se sebe a Lucie se usmála a pokynula ke dveřím.
„Jdi do pokoje, přijdu za tebou,“ a opustila kuchyň.

Zatímco Ondra se svlékal a zahříval lože, Lucie vyběhla chodbou ven a vyhlédla na ulici, Nikde se nic nehnulo.
„Kde, saprlot, je ten Piwoňka?“ ptala se polohlasně, ale pak si řekla, že rychtář je určitě poblíž někde skryt a přijde včas.
A tak se vrátila do domu s vědomím, že přece jen bude muset chvíli předstírat vášeň z milování. Jen ať to netrvá moc dlouho.

***

MEZITÍM U RYCHTY

Jan se plížil tmou k rychtě. Za pasem měl skrytý velký nůž. Až rychtář vyjde ven, padne ani nehlesne. Jestli tedy dnes vůbec ven půjde.
Stál v temném koutě podloubí a čekal. Nakonec se dveře otevřely a ven vyšla temná rozložitá postava. Jan vyskočil a vrazil jí do břicha nůž.
Muž zaúpěl, otočil se a Jan ke své hrůze zjistil, že je to městský biřic Matěj. Také ten ho poznal a z posledních sil ho sevřel kolem krku a něco sípal.
A pak se to všechno seběhlo hrozně rychle. Z rychty vyšli další muži a ti zareagovali bleskově. Jan byl jat a Matěj skončil na stole v komoře a Kristýna chvátala pro ranhojiče.

Rychtář Piwoňka pochopil, že útok byl určen jemu, a tak hned zahájil výslech.
Jan nezapíral, věděl, že to je konec. Ale co bude s jeho nebohou sestřičkou? Musí si to přiznání promyslet.
„Rychtáři…já se vám ke všemu přiznám, ale až ráno. Jsem hrozně unaven. Dejte mi žejdlík piva a zítra vám všechno řeknu.“
Rychtář kývl hlavou.
„Dobrá. Pivo nedostaneš, dokud se nedozvím, jak je na tom Matěj a celou noc tě budou hlídat dva chlapi, aby tě nenapadla nějaká nepředloženost,“ a s dalším biřicem se vypravil k Lucii.
Už tak jdou pozdě.

***

DOMA U LUCIE

Ondra se mazlivě zaobíral nádherným tělem Lucie a rozséval a vtiskával jí polibky všude po těle. Od krku jí přejel na hruď, kde pomazlil dva nádherné kopečky pevných ňader, polaskal dva hroty tvrdých bradavek, olízl temně rudé dvorce a přes bříško klesal k Venušinu pahorku porostlém tmavými chloupky.
Pak ji sjel na levé stehno, koleno, holeň až ke kotníku a po druhé noze jí mazlivě stoupal zase nahoru k pasu. Lucie měla dlouhé a krásně tvarované štíhlé nohy a Ondra se jich nemohl nabažit a vynadívat se na ně.
Lucie celé to laskání vnímala zpočátku odmítavě a držela stisklé zuby, ale Ondra byl jemný a něžný a jeho dotykům a polibkům nešlo odolat.
Už několikrát z ní vyšlo nechtěné zasténání a vzdechnutí a pak už se tomu poddala úplně. Mozek reagoval odmítavě, tělo vyhladovělé po slastným prožitcích reagovalo přirozeně.
Ondra už byl v polibcích zpět u pasu a nyní směřoval přímo do brány lásky. Sevřené nohy jí mírně rozevřel a když špička jazyka se dotkla stažené štěrbiny, Lucie hlasitě vykřikla.
„Ach…ano…dobrý bože…ááááh!“ Potlačovaná slast už se nedala zadržet.
Ondra dál pokračoval v lízání a štěrbina se mu otevírala a uvolňovala šťávy za hlasitého sténání Lucie. Ta již byla téměř v tranzu z nepopsatelné a dlouho neprožívané slasti. Tělem jí projížděly výboje rozkoše a plně ji ovládly. Kmitající jazyk laskal plátky závojíčků a Lucie tekla jak rozvodněná řeka. Krví nalitý klitoris velikosti hrášku byl definitivní spouštěč bouřlivého orgasmu. Lucie upadla do lehkého bezvědomí, jak její tělo nedokázalo vstřebat sílu slasti, kterou v ní Ondra vyvolal.

Když se probrala, cítila, jak jí rytmicky projíždí tvrdý silný ocas a slastně se tře o stěny pochvy, což jí přineslo další krásné pocity. Ondra vzepřen na rukách jí hleděl do očí a strojově do ní za mlaskavých zvuků vnikal.
„To nesmíme…nemůžeme,“ zavzdychala a zablikal v ní plamének ostražitosti, že toto nebylo v plánu, ale Ondra jí začal líbat prsa a plamének zase pohasl.
Rytmické přirážení v ní vyvolávalo stoupající vlny rozkoše a cítila, že opět dosáhne té předchozí záplavy slasti.
„Ano..ano…ještě…bože…ano…jááá…ááh…áááá,“ vykřikovala omámeně a pak pocítila v pochvě cukání a prudký výron horkého semene.
„Oááách,“ projel jí tělem orgasmus a děloha ve stazích nasávala husté semeno pro oplodnění. Ondra se vzepjal a vyprazdňoval se do těla té úžasné ženy. Život je tak krásný!

Náhle se rozrazily dveře a tam stál rychtář Piwoňka s biřicem a pousmáli se nad tím výjevem.
„Kontrola počestného spaní!“ zahromoval rychtář a oba milenci ztuhli úlekem.
„To jest mýlka. On mě zhanobil!“ rychle se Lucie probrala do reality.
„Ano? Tak se chop toho zlosyna a odchod!“ opět rychtář zahromoval a biřic skočil a sevřel Ondřeje v pevném držení a vlekl ho pryč.
„Kde jste?“ otázala se Lucie. „Tohle už jako zhanobení nevyjde!“
„Zatím ho zavřeme a uvidíme. V chládku třeba změkne,“ podotkl rychtář, vzal Ondřejovy šaty sebou a odešel.
Lucie si zase lehla. Bože, to co prožila bylo tak úžasné….. že by stálo za to, to prožít znova. A ani sama nevěděla proč, se rozplakala. 

***

Když za Ondrou zaklaply dveře cely, rozhlédl se a v šeru spatřil na zemi schoulenou postavu.
„Proboha!“ ulekl se a podvědomě couvl.
„Bůh už tady není,“ ozval se muž. „Aspoň pro mě už je nebe uzavřeno,“ dodal truchlivě.
„Kdo jste? Vrah?“ otázal se Ondra a také usedl na trošku slámy na vlhké podlaze kobky.
„Vidíš snad,“ pozvedl muž ruce svázané řetězy a ukotvené do zdi. „To všechno Vogel….a ten medailon,“ brumlal si pro sebe.
Ondra prudce zvedl hlavu.
„Říkal jste medailon? Ten písaře Durmanna?“
„Co ty o tom víš?“ hlesl muž.
„Docela mnoho. Kvůli medailonu jsem považován za vraha. Ale já ho poctivě koupil! Od nějakého holohlava v šenku a docela levně, za pět stříbrňáků,“ vykládal Ondra.
„Ha,ha,“ zasmál se chraplavě muž. „Chlapče, ten má cenu mnohem nižší. Není to žádný drahý šperk. Žid Izák ho odmítl a tvrdil, že je to jen pozlacený kousek plechu. Obrázek je hezky vyvedený, ale valnou cenu to nemá.“
„To vy…vy jste zabil písaře?“ ulekl se Ondra.
„Jo. Na příkaz Vogela. Ten viděl v šenku seděl písaře s nějakým mladíkem. Měl prý měšec hezky naditý. Poslal za mnou podomka, abych písaře na cestě domů přepadl. Jenže jak jsem tam číhal… písař byl o hlavu vyšší…jsem dostal strach, že mě přepere…tak jsem ho umlčel navždy. V měšci byl ten medailon. Ten jsem vzal a Vogelovi předal peníze. Pak jsem zašel za Izákem, ale ten medailon odmítl, tak skončil taky u Vogela a pak u tebe. Jsem zatracen,“ a muž se rozeštkal.

Ondra nyní věděl všechno, ale jak z té šlamystyky ven?
„Přiznáte se?“ zeptal se.
„Budu muset, jinak mě čeká útrpný výslech u kata a to bych nevydržel. Jsem smířen se smrtí, ale co má nebohá sestřička? Co si počne sama na světě…“
„Když se přiznáte jen k vraždě a já odhalím toho Vogela, postarám se o vaši sestru. Vezmu ji do služby,“ nabídl mu Ondra.
„A kdo jste, mladíku?“ otázal se muž a přestal štkát.
„Jsem pláteník. Zatím tovaryš, ale už mám před zkouškami. Žiju jen s otcem. Hospodyně nám přijde vhod.“
„Jsem Jan. S Andělkou žijeme pod hradbami, vedle rasovny. Tam už se doptáš. Vážně bys ji přijal do služby?“
„Přísahám,“ řekl Ondra, ale tušil, že přísaha není tak pevná. Tohle ještě musí schválit otec.

***

Druhého dne učinil Jan přiznání k vraždě a pak se dožadoval výslechu i Ondra.
„To jsou věci,“ smál se rychtář. „Zločinci se chtějí přiznat. Ty, chlapče, půjdeš na pranýř, tak nespěchej.“
„Když mě pustíte, dostanete ještě další důležitou informaci o tom medailonku,“ nadhodil Ondra a vyčkával. „Ten komplot s paní Lucií jste totiž na mě nastražili, myslíte si, že jsem tak hloupý?“
Rychtář se zarazil. Ten čin byl skutečně nehodný jeho úřadu, ale co měl dělat? Když Ondru ušetří pranýře, dozví se ale něco zásadního?
„Dobrá. Ale musí to stát za to. Jinak nemá smysl se mnou vyjednávat,“ souhlasil s návrhem.

A Ondra spustil vyprávění o setkání s jistým Vogelem v šenku „U zelených šišek“, koupi šperku, ale vlastně takřka bezcenné tretky, i o tom, že v prodeji kradených věcí jede i šenkýř.
Rychtář ho pozorně vyslechl.
„Ověřím to a pak se rozhodnu. Do té doby budeš ve vězení. Ale abys neřekl, že jsem nelida, počkáš u mě doma a Kristýna ti dá najíst.“
A tak se Ondra s Kristýnou ocitli o samotě. Oběma to přišlo mimořádně vhod.

***

Rychtář se třemi biřici se hnal do šenku „U zelených šišek.“ Po ránu tam bylo prázdno a přítomen nebyl ani šenkýř! Obě sklepnice vypověděly, že hned ráno přišel holohlavý muž a se šenkýřem odešli. Kam, to netuší.
„A hrome!“ rozezlil se rychtář.
Holohlavec Vogel byl poměrně známá postava podsvětí, ale nikdy nebyl za nic dopaden a nic na něj neměli. Teď mu ale hrozilo konkrétní obvinění, tak se pokusí pláchnout.
„Vy dva, rychle k bráně, ať neopustí město a my dva půjdem k tomu Janovi,“ rozhodl rychtář a biřici se rozešli.

***

Když se rychtář s biřicem přiblížili k domku u rasovny, zaslechli hluk a křik. Nečekali na nic a vtrhli dovnitř.
V chudé světnici bylo všechno převráceno naruby, na loži se zmítalo nahé dívčí tělo a mezi roztaženýma nohama ležela tlustá postava šenkýře s odhalenou zadnici přirážela do klína nebohé dívky. Ta bolestně sténala a volala o pomoc. Nad nimi stál holohlavý muž a rukou si třel odhalený ocas.
„Dělej, už to nevydržím!“ povzbuzoval šenkýře.
Teď naráz překvapeně vzhlédli, kdo vrazil dovnitř a vzápětí měl holohlavec o břicho opřenou špičku meče rychtáře, šenkýře zpacifikoval biřic.
Dívka se schoulila do klubíčka a usedavě plakala.
„Skončil jsi, Vogele!“ pronesl rychtář temně a biřic oba muže spoutal.
„Co chtěli?“ otočil se pak na dívku.
„Hledají nějaké cennosti, jestli je Jan neschoval. Ale my nic nemáme, jsme chudáci, ani na jídlo už nezbylo,“ kňourala dívka.
„Půjdeš s námi! Bratr je v šatlavě a tihle dva mu budou dělat společnost. Na rychtě ti dáme najíst,“ rozhodl rychtář a skupinka se vydala na cestu zpět.

***

Na rychtě se zatím Ondra miloval s Kristýnou. Ta ležela v kuchyni břichem na stole s vyhrnutou suknicí a funící Ondra zezadu do ní mocnými přírazy vnikal .
„Ach…ach…júúúú,“ sténala slastně Kristýna, které nezvyklý směr proniku a tření vyvolával proudy rozkoše. Když ještě Ondra zapojil ruce a zespoda jí promnul prsa, bylo její štěstí dokonalé. Tentokrát se i stihla odbavit, než vyvrcholil i on a pocákal semenem podlahu.

Jen taktak stihli dát vše do pořádku, když se domů navrátil rychtář s neznámou dívčinou.
„To je Anděla, sestra Jana,“ představil ji. „Dej jí najíst a ty pojď,“ pokynul Ondrovi a otevřel dveře do vedlejší komnaty, kde měl pracovnu.
„Tvé informace byly užitečné,“ pokýval hlavou. „Tys ten medailon skutečně koupil od muže jménem Vogel, který byl spolčený se šenkýřem a hostům nabízel věci z krádeží. Jsi tedy nevinen, ač jsem doposavad tě pokládal za spoluviníka vraždy, ale případ je uzavřen a můžeš jít domů.“
„A ten medailon?“ otázal se Ondra.
„Je to uloupená věc a bude navrácena majiteli, tedy paní Lucii. Pokud ji požádáš, možná ti ho dá, nebo prodá, má-li pro tebe takovou cenu,“ usmál se rychtář a dodal. „I když, mezi námi, co jsem tam viděl a slyšel, řekl bych, že ti ho dá za opětovnou službičku.“
Ondra se jen ušklíbl a pak se ťukl do čela.
„Jo, ještě jsem si vzpomněl. Co bude s tou Janovou sestrou?“
„Má hlad. Jinak je volná, ale bratra jí popraví,“ konstatoval rychtář. „Zajímá tě?“
„Slíbil jsem mu v šatlavě, že ji vezmu k nám do služby, ale musím to nejdřív projednat s otcem,“ řekl Ondra a rychtář kýval hlavou.
„To by byl od tebe záslužný čin. Běž za otcem. Počkám tady, jak to dopadne.“

Ondra prošel kuchyní, na Kristýnu se usmál, dívce věnoval krátký pohled, ale i to mu stačilo. Byla velmi mladá a hezká.