Zmrzlina s příchutí kapučína 🇨🇿

Ještě stále nevěřícně kroutím hlavou nad příhodou, která se mi stala letos v létě. Já, věčný šprýmař, jsem se setkal s ženou, která mě svým šarmem, ale hlavně svým chováním, naprosto vykolejila.
Pointa našeho seznámení byla natolik neobvyklá, že mi to nedá a musím se o tento zážitek podělit.

Začalo to naprosto nevinně v uličce jednoho supermarketu. Zatímco většina zákazníků má svůj nákup předem pečlivě napsaný na kousku papíru již z domova, já nakupuji systémem, co regál dá.
Vyhnu se tak hledání příslušného tovaru v regálech, nebo nepříjemného zjištění, že poslední karton v akci má někdo již v nákupním vozíku.

Projížděl jsem se svým doposud prázdným vozíkem kolem vitrín s mraženým zbožím, když mou pozornost zaujala žena, prohlížející si vaničku se zmrzlinou.
Zřejmě ji nezaujala svým obsahem, nebo složením surovin na štítku, a tak ji vrátila zpět do vitríny.
Je známo, že ty výrobky s lákavějšími obaly jsou většinou uloženy vysoko, takže osoby menšího vzrůstu na ně těžko dosáhnou.
No a mezi ně tato žena patřila. Její pozornost zaujala jiná zmrzlina, která ale byla uložena poněkud výše, a tak jí nezbývalo nic jiného, než se pro ni natáhnout. Přitom se jí vyhrnula sukně výše a odhalila krásně tvarovaná stehna.
Zahučelo mi v hlavě. No v hlavě, spíše v hlavičce, asi o metr níže.
V tu chvíli nastala příležitost pro mě.
„Dovolíte, paní,“ přistoupil jsem k ženě s nabídkou pomoci. „Kterou zmrzlinu chcete podat,“ usmál jsem se na ni.
Můj pokus o seznámení začal vcelku dobře. Žena mi úsměv vrátila a přitom odhalila krásné bílé zuby.
„Jestli můžu poprosit tu s příchutí kapučína,“ sdělila mi své přání.
Poděkovala a jala se prohlížet složení, vytištěné ve čtyřech světových jazycích.

Tím by to mohlo skončit, ale mně to nedalo. Ta žena mě opravdu zaujala a tak jsem pokračoval v hovoru.
„Máte vkus a dobře jste vybrala,“ začal jsem uplatňovat metodu seznamování v tomto neobvyklém případě. „Je to moje nejoblíbenější zmrzlina,“ doslova profesionálně jsem zalhal. „Mám pro vás návrh,“ a hned jsem začal rozvíjet své plány.
„Jaký?“ zřejmě jsem v ženě probudil zvědavost.
„Když vám nebude ta zmrzlina chutnat, tak mi zavoláte, já si pro ni přijdu a koupím ji od vás zpět.“

Okamžitě jsem začal po kapsách hledat kousek papírku.
„Nemáte tužku?“ zeptal jsem se jí, když jsem zjistil, že jí nemám čím telefonní číslo napsat.
Zřejmě rozhozená neobvyklou konverzací, zahrabala v kabelce a podala mi propisovačku, stále na mě udiveně hledíc.
Napsal jsem jí číslo a vrátil propisku.
Odcházel jsem a ona stále za mnou hleděla, jako by nechtěla uvěřit tomu, co se před chvílí odehrálo.

***

Málem bych na celou příhodu zapomněl, kdyby mi jednoho dne nezazvonil telefon.
Na displeji se objevilo neznámé číslo. Taková čísla zásadně nezvedám a již jsem chtěl odmítnout hovor, když mi došlo, že by to mohla volat ona neznámá ze supermarketu.
„Prosím?“

„Mluvím s pánem, který je ochotný ode mě koupit zmrzlinu?“ ozvalo se na druhé straně.
„Jo, jsem to já,“ ožil jsem. „Co, nechutnala?“
„To vám řeknu, až si pro ni přijdete,“ odpověděl příjemný ženský hlas.
„Ale kam?“
„V sobotu odpoledne. Šeříková 25.“
„A jméno?“
„Na zvonku je jméno květiny, o kterou se můžete popíchat,“ vrátila mi vtipnou odpovědí mé vystoupení v supermarketu.
V mobilu to cvaklo, zřejmě ukončila hovor.
Ještě několikrát jsem do telefonu zvolal: „Haló,“ ale marně.

***

V sobotu odpoledne jsem postával v Šeříkové ulici před panelákem u vchodu číslo 25 s kyticí růží a hledal jméno na štítku zvonku.
„Jak že to říkala, že se jmenuje? Jako květina, o kterou se můžu píchnout?“
Trochu více jsem stiskl kytici, kterou jsem držel za zády.
„Au,“ sykl jsem a v tu chvíli mi to docvaklo. „Růžička.“
Stiskl jsem tlačítko. V reproduktoru se ozvalo: „Páté patro,“ a domácí vrátný zavrčel na znamení, že jsou dveře otevřené.
Výtah jel nezvykle pomalu, jako by tušil moji nedočkavost po setkání.

Žena už čekala u otevřených dveří, přivítala mě s úsměvem a zvala mě do bytu.
„Zmrzlina nechutnala?“ nemohl jsem potlačit svou zvědavost, když jsem se v předsíni zouval.
„Nebuďte nedočkavý,“ ozvalo se z obývacího pokoje, „a pojďte dál.“
Vstoupil jsem a zvědavě se rozhlédl.
Paní Růžičková seděla v křesle, na stolku byla již připravená láhev vína a skleničky.
„Posaďte se u nás,“ vyzvala mě a rukou pokynula na protější křeslo.

„Musím vám poděkovat za dobrý typ,“ začala hovor. „Zmrzlinu jsem ochutnala, a je opravdu dobrá. Nesnědla jsem ji celou, je ještě trochu v mrazáku. Nedáte si?“
„Když si dáte se mnou?“
Vstala a odešla do kuchyně, naporcovat zmrzlinu.
„Žijete tu sama?“ rozhlížel jsem se po obývacím pokoji.
„Ne, ještě s manželem,“ ozvalo se z kuchyně.
„Manžel není doma?“ zeptal jsem se opatrně, v předtuše, že naše setkání neskončí jen u zmrzliny.
„Je doma,“ zazněla odpověď.
„Že tu není s námi?“ rozhlížel jsem se kolem sebe.
„Je ve vedlejším pokoji.“
„Tak proč nepřijde mezi nás?“
„Nemůže chodit.“

V první chvíli mě napadlo, že je manžel invalidní a že leží ve vedlejším pokoji na lůžku.
„To jsem netušil, omlouvám se.“
„Nemáte proč,“ odpověděla mi žena mezi dveřmi s tácem v ruce, na kterém byly dvě misky naporcované zmrzliny.
Udiveně jsem hleděl na tác, a nechápal jsem, proč nepřipravila misky tři.
„Pán si s námi nedá?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Nedá, nemůže jíst. Abyste chápal, on je tam na skříni.“
Díval jsem se na ni, opravdu jsem nevěděl, oč jde.

„Jestli vám zvědavost nedá, jděte se spolu seznámit,“ vybídla mě žena, vstala a otevřela dveře do vedlejšího pokoje.
Opatrně jsem vstoupil do místnosti a rozhlédl se. Můj pohled spočinul na skříni. Rázem mi bylo všechno jasné.
„Snad abych raději šel,“ vysoukal jsem ze sebe. Situace byla více než trapná.
„Nikam nechoďte,“ požádala mě žena. „Je to spoustu let a už jsem se s tím smířila.“
Vzala urnu a schovala ji do skříně.

Vrátili jsme se do obývacího pokoje. Cítil jsem se divně a veškerý humor mě přešel.
„Vezměte si konečně tu zmrzlinu, nebo se nám rozteče,“ vyzvala mě hostitelka, „a taky otevřete to víno.“

Snědl jsem několik lžiček zmrzliny, uchopil jsem láhev a zbavil ji uzávěru.
„Tak na co si připijeme?“ zeptala se žena, když jsem nalil víno do obou skleniček.
Pokrčil jsem rameny.
„Tak na setkání a na tykání. Klára. A na manžela už nemysli. On by mi to určitě schvaloval,“ ťukla svou skleničkou o moji.
„Josef.“

„Jsem už dlouho sama,“ začala se Klára svěřovat. „Trvalo to, než jsem si zvykla být sama, manžel, nebo spíš muž mi začal stále více chybět. Nejen proto, že scházela šikovná ruka, ale stýskalo se mi po jeho humoru i po tom druhém. S ním jsem se nenudila,“ zasnila se.

Náhle se probudila ze vzpomínek a zahleděla se mi do očí.
„Pak jsem potkala tebe v obchodě. Zaujal jsi mě nejen svým vzhledem, ale hlavně svou neobvyklou pohotovostí, a zvláštním způsobem seznamování. To může být muž, s kterým by mi mohlo být dobře, napadlo mě. No a všechno ostatní už znáš a sedíš tu teď se mnou,“ ukončila monolog a pozvedla znovu skleničku s vínem.

Hovor plynul v příjemné atmosféře a Klára s přibývajícím množstvím vypitého alkoholu byla stále hezčí a přitažlivější, až jsme skončili vedle sebe na pohovce.
Už i sypký manžel ve vedlejším pokoji mi nevadil a chvílemi jsem na jeho podivnou přítomnost v bytě zapomínal.

Když Klára neodsunula mou ruku ze své, odhodlal jsem se k dalšímu kroku. Naklonil jsem se k ní a lehce ji políbil na rty.
Bylo to velice příjemné. Vlhké rty a neobvyklá chuť rtěnky, mě donutila k opakovanému, nyní již trochu delšímu polibku.
Klářina reakce byla trochu váhavá. Poté, co se naše ústa rozpojila, chvíli na mě mlčky hleděla, ale pak mě oběma rukama chytila hlavu a tentokrát se sama přisála k mým ústům a to tak silně, až zuby o sebe cinkly.
Mírně jsem otevřel ústa a její jazyk v nich okamžitě zmizel a začal se proplétat s mým.

Podvědomá reakce dalších částí mého těla na sebe nenechala dlouho čekat. Ta první byla, že se určité množství krve začalo přelévat do míst, která z muže dělají muže, ta druhá rozpohybovala nenechavé ruce, které začaly okamžitě putovat po jejím těle.
Zatímco jsem ji pravou rukou držel kolem ramen, druhá, levá se snažila rozepnout knoflíčky halenky.
Poté, co se jí to povedlo, neomylně zajela pod košíček podprsenky a zmáčkla pevně prso.
Na dlani jsem ucítil vzrušením ztvrdlou bradavku, což bylo impulzem pro další přísun krve do, pro muže tak důležitého orgánu.

Tutéž reakci asi očekávala i Klára, protože i ona zabloudila rukou do oněch míst, a přes látku stiskla tvrdý válec mého údu.
Instinktivně po něm začala pohybovat rukou.
Náhle do mě jemně strčila, až jsem se svalil na záda.
„Sundej si kalhoty,“ potichu zaprosila.
Uchopil jsem sponu opasku a snažil se ho rozepnout. Dívala se jak s páskem zápasím.
„Ukaž, já sama,“ řekla, když viděla mé nedočkavé a neohrabané počínání.
V okamžiku měla rozepnutý opasek, zatáhla za zip a rozevřela mi kalhoty. Nadzvedl jsem mírně zadek a Klára mi stáhla kalhoty ke kolenům. Uchopila gumičku slipů a pomalu, při čemž si vychutnávala dráždivé divadlo, je začala stahovat.
Nejprve se objevil chomáček chlupů, ale pak prudce vystřelil napružený úd, přímo před její obličej.

Chvíli se na něj se zalíbením dívala, a pak ho dvěma prsty uchopila a přetáhla kůžičku přes žalud.
Prstem nabrala kapku, která se objevila na jeho špičce a rozmazávala ji po obvodu penisu.
Nakonec se nad ním sklonila a já ucítil vlhkost jejích úst. Nechala si ho vniknout hluboko, aby ho vzápětí vytlačovala jazykem.
A její jazyk uměl doslova kouzla. Špičkou oblízla žalud a po obvodě údu se dolízala až k varlatům, které si následně vsála do úst. Jemně je stiskla zuby, ale mírně. Nebolelo to, naopak to silně vzrušovalo.

Vzrušovalo to tak, že jsem po chvíli ucítil semeno, jak se snaží dostat ven.
Než jsem ji ale stačil upozornit, že budu stříkat, vsunula si ho opět hluboko do úst.
Nedalo se tomu už zabránit. Aniž by ji to nějak vyrušilo, začala ho intenzivně sát a celou nadílku nakonec spolkla.
Pustila úd ze zajetí svých rtů, prstem si otřela koutky a řekla: „Chutnalo to hezky. Určitě líp, jak zmrzlina s příchutí kapučína.“

Vstala a omluvně ohlásila: „Hned se vrátím.“
Z koupelny byla slyšet tekoucí voda, zvuk kloktání a vyplachování úst. Chvíli bylo naprosté ticho.

Pak se dveře koupelny otevřely a do obývacího pokoje vstoupila Klára úplně nahá.
Pohled na její dokonalé tělo opět začal probouzet poněkud splihlý úd. Můj zrak se soustředil na perfektně upravený trojúhelník chloupků mezi stehny.
Přistoupila až ke mně, sklonila se nade mnou, takže jsem měl její ňadra přímo před očima.
Uchopila kalhoty a stáhla mi je úplně z těla. Po chvíli odletěly stranou i slipy a já ležel na pohovce jen v košili s údem trčícím do vzduchu.

Klára si nade mě rozkročmo klekla, vzala úd do ruky a navedla si ho k rozevřené štěrbině mezi chloupky. Nasadila si ho na kraj otvoru vagíny a pomalu začala na něj nasedat.
Napjatě a zároveň silně vzrušen jsem pozoroval, jak pomalu mizí v jejím těle.
To, že Klára neměla dlouho muže se začalo projevovat ihned, jak v ní úd zmizel celý, až po kořen.
Na chvíli ustala v pohybech, a silnými stahy vagíny ho začala masírovat.
Už jenom toto stačilo k tomu, abych začal okamžitě stříkat. Zatnul jsem zuby a snažil se myslet na něco jiného, ale nešlo to.

Klára se snažila si vynahradit dlouhý půst a chtěla si vychutnávat zásuny ve všech polohách.
Chvíli na mně klečela, pak se otočila a vystrčila na mně svůj překrásný zadeček a opět se napíchla na mé kopí.
Zřejmě se blížila ke svému vrcholu, protože ze mě nečekaně sesedla, svalila se vedle a prudce k sobě stiskla nohy. Snažila se ze sebe vydýchat vzrušení, ale moc jí to nešlo.
Ve chvíli byla na všech čtyřech a čekala, až si ji vezmu zezadu.

Tato pro mě velice vzrušující poloha vyburcovala ještě intenzivnější přírazy, což se projevilo na mém, stále se zrychlujícím se dechu.
Mlaskavé zvuky zpocených těl a hlasité Klářiny výkřiky avizovaly vzájemné vyvrcholení.
Doslova v poslední chvíli stačila vykřiknout: „Prosím tě, do mě ne!“

Rychle jsem ho z ní vytáhl, její tělo se zachvělo následující extází a Klára zůstala bezvládně ležet.
Ještě jsem ho stačil nasměrovat na bílý zadeček a pak už jsem všemu nechal volný průběh.
Bílé šňůry semene dopadaly na její půlky, některé skončily až na zádech.

„Mám to všude,“ konstatovala Klára, vstala a zmizela v koupelně. Zpátky se vracela zahalena v bílém krátkém župánku.
Sedla si vedle mě, uchopila nedopitou skleničku vína a se slovy: „Mám hroznou žízeň,“ ji vypila až do dna.

Příjemné sobotní odpoledne se pomalu chýlilo ke konci, za okny se začalo stmívat.
„Bylo mi s tebou krásně,“ zhodnotila Klára naše setkání. „Přijdeš zase?“
S radostí jsem jí to slíbil.
„Nezapomeň přinést něco s příchutí kapučína. Nemusí to být zmrzlina,“ zadívala se mi mezi nohy při loučení mezi dveřmi.