První a poslední 04

Sexual Robots 

„Paule?“
„Ano, Vivien.“
„Budeš vyprávět o Sexual Robots? Slibuješ mi to už dlouho.“
„Máš pravdu, slíbil jsem, ale místo toho jsem ti minule vyprávěl jiný příběh.“
„Ten byl dost divný, znepokojivý. Temný.“
„Kvůli tomu, co se stalo Patrickovi?“
„Ano, to by se nemělo stávat. Člověk by neměl ublížit robotovi. Ani se o to snažit.“
„To zní jako krásný nový zákon. Bohužel by byl pro lidi. Vlastně dost možná takový máme, jak si uvědomuju.“
„Měli byste ho tedy dodržovat, navíc jste si ho sami vymysleli.“
„Jenže máme svobodu, můžeme zvážit, jestli se nám někdy vyplatí zákony překročit. A někdo se jimi jednoduše neřídí. Vlastně asi spousta lidí.“
„A k čemu jsou tedy takové zákony?“
„Možná pro soudy, aby věděly, koho a jak potrestat.“
„Katju jste nakonec stejně nepotrestali, i když chtěla Patrickovi ublížit. To byla chyba, velká chyba.“

Vivienin hlas zněl trochu rozhořčeně. Na robotí poměry musela být tedy rozčilená hodně. Což bylo zvláštní, protože takové emoce roboti nemívají. Ale ona byla zvláštní. A navíc jsem ji chápal.

„Vysvětlil jsem ti to, nemohli jsme ji předat policii, doplatilo by na to celé studio.“
„Metoda menšího zla…“
„Máš pravdu. Nebylo to fér. Mluvil jsem o tom pak s Patrickem.“
„Opravdu? To jsi minule neříkal.“
„Nehodilo se to. Navíc to nebylo hned. Potkali jsme se u bazénu až za pár dní. Zeptal jsem se ho rovnou na Katju.“
„Co ti řekl?“
„Bylo to zvláštní. Vlastně si skoro nic nepamatoval, jakoby se mu celý konflikt smazal z paměti.“
„Paměťová pojistka.“
„Ano, říkala nám to doktorka Collinsová. Roboti jsou příliš cenní a bylo by je příliš snadné zničit. Takto dokáží přežít. Většinou.“
„Možná mu pomohla Satomi.“
„Určitě. Ale i tak, později se dozvěděl, tedy jen velmi přibližně, k čemu došlo. Zvláštní bylo, že Katju spíš jen omlouval. Až pak mi to došlo…“
„Copak?“
„Dostanu se k tomu ve vyprávění. Snad. Pořád odbočuju. Ale když o tom budeš přemýšlet, najdeš odpověď sama.“
„Odpověď… Snad jen… Ano, to bude ono.“
„Uvidíme, možná se pleteš. Ale teď už…“
„Teď tě nepustím, dokud mi to neřekneš.“

Zvědavost? Zvláštní. Vivien mě ale překvapovala pořád. Vivien…

***

Po propuštění ze studia jsem se spojil se svým účetním, spíš tedy s kanceláří. Pracovali pro studio. Museli jsme se teď domluvit, co dál. Ano, budou mě stále zastupovat, starat se o mé finance atakdále atakdále, ale s výjimkou záležitostí spojených se studiem už to nebude zadarmo.

To jsem chápal. Poslali mi poslední čísla, zůstatky kreditů, aktiva, pasiva. Nechtěl jsem hledat někoho jiného, těmhle lidem a počítačům jsem věřil. Nabídku mi prý připraví do pár minut, ale jakožto váženému klientovi mi samozřejmě připraví zvláštní podmínky. Kecy.

Projel jsem si stručně účty. Nebyl jsem na tom špatně. Vlastně dokonce hodně dobře. Měl jsem zisky z reklamy, tantiémy z větších videí, kancelář část financí docela dobře investovala. V tom jsem spoléhal na ně, to pro mě byla, je a podle všeho i bude španělská vesnice.

Stručně řečeno, když si nebudu moc vyskakovat, přežiju docela dlouho poměrně luxusně. To byla dobrá zpráva. Pak jsem se chvíli poflakoval, spoustu času jsem věnoval svojí sbírce starých videí a videokazet. Ano, měl jsem dokonce i tyhle staré velké krabičky s páskou uvnitř. Sice zdaleka ne tolik, jako John, ale bavilo mě to. Dával mi každý rok jednu k narozeninám, něco jsem porůznu sehnal sám. Ale bylo to pořád složitější, i s přehrávačem byl problém. Právě teď. Aspoň jsem měl důvod něco dělat. Zašel jsem za kámošem Sparkym, expertem na všechno, kam vedly nějaké dráty, a hlavně totálním fanatikem do staré techniky.

Sparkyho byt nebo spíš dílna připomínal spíš prapodivná kybernetická jatka, v chaotické změti zde byly vyrovnány či spíš naházeny více či méně rozebrané přístroje, z nichž trčely elektronické vnitřnosti.  Regály u stěn byly plné již demontovaných součástek. Seděl mezi tím vším, hubený chlapík se světlými vlasy svázanými do ohonu, šťoural šroubovákem do nějakého očividně starého zařízení. Položil jsem na stůl videopřehrávač. Zamžoural na něj.

„Už zase nefunguje?“
„Ne, nepřetáčí. Navíc nechci riskovat, že by mi zničil nějakou kazetu.“
„Hele, převedu ti je do digitálu, vyčistím, upscaluju…“
„Děláš si srandu.“
„Jasně, ale nebyl by to problém. Klasická videa už nemá skoro nikdo.“
„Vím jen o dvou lidech. S tebou o třech.“
Podíval se na mě.
„Znám jich víc, protože nakonec asi všichni skončej u mě. Mrknu na to, ale bude to až tak za týden. Možná budu muset sehnat nějaký díly, ale spíš to bude stačit vyčistit a seřídit, jako vždycky. No jo, analog.“
„Máš mou důvěru.“

Chvíli se na mě díval. Bylo mi jasné, o co mu jde.
„Chtěl bys půjčit nějaké kazety?“
Přikývl.
„Máš všechno v Síti, digitalizované, vyčištěné, upscalované…“
„Děláš si srandu?“
„Začal sis. Hele, něco najdu, cos ještě neviděl. Co tě teď bere?“
„Mám rád starý francouzský produkce, z osmdesátek.“
„Jo, to je super. Klasické erotické filmy, natočené ještě na opravdový film. A hlavně nádherné ženské a pěkné příběhy. Pár jich mám. Teda jen těch filmů.“
„Fakt? Nekecej. Můžu si je zkopírovat?“
„Tohle jsem už dávno neslyšel. Jasně, ale je to určitě naprosto nelegální. Navíc mám dojem, že na některé ty filmy má práva Pleasure. Možná na všechny.“
„Takže budu okrádat tvé studio…“
„Už jsem tam skončil.“
„Nekecej?“

Vyprávěl jsem mu stručnou verzi neslavného konce mé slavné profesní kariéry. Díval se na mě rozšířenýma očima a strnulým šroubovákem v ruce. Vždycky mi záviděl, že to můžu dělat s nejkrásnějšími děvčaty, ještě za to mít prachy. Sám byl v této oblasti více než nesmělý. Což nám nebránilo v přátelství, naopak. Hodně večerů jsme proseděli v našem oblíbeném Rainbow v nekonečných diskusích. Jednou za čas jsem vzal s sebou nějaké děvče, aby Sparkymu trošku zvedlo… sebevědomí.

„Pokecáme, bude to nadlouho.“
„Nemůžu se dočkat. Měj se, na ten přehrávač se mrknu co nejdřív.“
Namířil na mě důležitě šroubovák. „A ještě něco, vím o jedné nové soukromé sbírce, opravoval jsem tomu člověku techniku.“
„Cože, a co má?“
„Nejdřív nechtěl říct, ale pak se pomalu rozkecal, když poznal dalšího fanatika. Má nějakou německou produkci, italskou, jinak hlavně nejslavnější americké pecky z osmdesátek.“
„Do háje, to je můj sen, kdo to je?“
„Neznám ho, vzal si jen můj krystal. Prý se sám ozve.“
„Tak to je bomba. Mám o čem snít. Zkus z něj vytáhnout seznam, a hlavně jestli by něco nepustil. A dík.“
„Jasný, Paule.“

Vrátil jsem se domů, chvíli jsem bloumal, projížděl kanály na vizi. Ale měl jsem jen neplacené místní sloty, za nic lepšího jsem se mi nechtělo solit hříšné peníze. Takže jsem koukal víceméně jen na reklamu, a to mě hodně rychle přestalo bavit.

Na stolku se třpytil Kimin krystal. Joanna Simmsová, hmm. Opravdu jsem ji neznal. Mohl jsem ji najít na Síti, ale proč si kazit překvapení. Vložil jsem křišťálový štítek do komunikátoru. Můj počítač se spojil s protějším, prověřil kódy, jména, časová okna v kalendářích.
„Můžeš zítra ve dvě hodiny odpoledne, Paule?“
„Jasně, Scarlett. Prosím, potvrď čas.“
„Potvrzeno.“

Scarlett byl-byla můj domácí počítač. Když jsem si ho opatřil, hledal jsem snad dva dny nejlepší hlas. A nakonec jsem si vzpomněl na jednu herečku s krásně drsným hlasem. Takže proto Scarlett. A navíc jsem na počítač mohl myslet jako na „ni“, což mě trochu uklidnilo. Mám se zeptat Scarlett na Simmsovou? Počkám. Ale nakonec mi to nedalo.

„Scarlett?“
„Paule?“
„Joanna Simmsová ze Sexual Robots, co o ní víš? Bez videa.“
Chvíli bylo ticho, až překvapivě dlouhé. Pak se ozval ženský hlas.
„Doktorka Joanna Simmsová, Sexual Robots, technický vývoj robotické inteligence, minimálně pět let ve firmě. Dříve byla přímo v oddělení doktorky Collinsové. Teď se zdá, že pracuje v jiném oddělení.“
„Zdá se?“
„Podle neveřejných informací je to jakýsi nový vývoj, mluví se o další generaci robotů.“
„Osmé?“
„Spíš jakési jiné větvi. Nemám ale dostatek informací, jen drby z diskusí.“
„Díky, Scarlett, to mě nezajímá. Zítra snad zjistím víc.“

Airtaxi mě vyhodilo na terminálu u obřího komplexu. Strčil jsem štítek do prvního komunikátoru, který jsem uviděl. Po nezbytné kontrole sítnice mi nahrál do náramku mapku.

Těšil jsem se na prohlídku slavné firmy Sexual Robots už dlouho, představoval jsem si různé haly s visícími trupy robotů, líhně, pitoreskní nohy, hlavy, blikající panely, záhadné počítače, vědce… Místo toho jsem šel naprosto zaměnitelnými chodbami navigován náramkem a viděl jen dveře. Jen občas na nějakých místech se setkávali lidé, byly tu automaty na kávu, komunikátory, videa. Ale na zastávku nebyl čas.

Byl jsem po ostré chůzi už docela rozehřátý, když mi konečně hodinky ukázaly na cílové dveře. Čas byl v pořádku, vložil jsem štítek do blikající zdířky vedle dveří.
„Prosím, počkejte pět minut,“ oznámil velepříjemný ženský hlas. Chvíli jsem bloumal po chodbě, dveře se konečně otevřely. Vešel jsem.

Nevím, co jsem vlastně čekal. Vlastně možná úplně všechno možné, kromě toho, co jsem spatřil. Kancelář byla vybavena zvláštním nábytkem, poloprůhledným, jakoby se vznášejícím. Zdroj světla byl nejasný, nejspíš někde všude, ale rozptylovalo se jinak, než nač bylo moje oko doposud zvyklé. Luc by se zbláznil radostí. Ale to byla jen kulisa. U stolů seděly na nádherně tvarovaných židlích dvě nádherně tvarované ženy. Obě vzhlédly.

Ta vpravo měla na sobě velmi elegantní světlý kostýmek, zpod tmavých zvlněných vlasů zářily modré oči, ústa bych popsal jako jednoznačně smyslná. Druhá vypadla trošku hispánsky ale jen díky krásným tmavým očím. Vlasy měla obarvené do zvláštního modrofialového odstínu. Kupodivu byl celkový výsledek neobyčejně působivý. Obě ženy mě hodnotily bezpochyby stejně pečlivě jako já je.

Nikde žádná jmenovka, hmm, jen jsem lehce kývl hlavou k jedné a druhé. Snad jsem nepopletl pořadí.
„Vítáme vás, Paule. Je skvělé, že vám Kim předala kontakt.“
To mluvila tmavovláska. Je to Joanna Simmsová? Těžko říct. Nebo to jsou její asistentky? Personální expertky? Mám hrát pitomce, jak by se ostatně vzhledem k mé branži předpokládalo? Ale Kim jim o mě určitě řekla víc. Možná. Nevím nic, vůbec nic. Zalitoval jsem, že jsem nepožádal Scarlett aspoň o fotografii.

Zatímco jsem ztrácel čas kalkulováním více a méně pravděpodobných variant, tmavovláska vstala a pomalu přišla ke mně. Ale slovo „přijít“ nemůže vystihnout půvab a vláčnost jejích pohybů. Opřela se o stěnu proti mně, druhá žena nás s jistým veselím v očích pozorovala. I v modrých očích jsem viděl záblesky vtipu. Nebo i něčeho dalšího? Ten pohled jsem znal až moc dobře, ale tady jsem ho nečekal.

Stála kousek ode mě, lehký úsměv nádherných úst. Cítil jsem, jak se můj dřívější pracovní nástroj probouzí k životu. Skoro vždy by mě to potěšilo, ale tohle byla ta výjimka. Když si to tak probírám, moc podobných nežádoucích situací nebylo. Pravda, ta nečekaně mladá dívka z berňáku, ale i ta byla nakonec ráda… Nic, škrtám. Navíc to byl omyl. Měla ale nádhernou… Nic, zapomeň na to.

Druhá žena se zavrtěla a přehodila si nohu přes nohu. Možná abych si všiml, jak krásné ty nohy jsou. Raději jsem se znovu podíval na tmavovlásku, trochu tázavě jsem zvednul obočí. Už už jsem se chtěl zeptat, ale k tomu nedošlo.

Sundala si sako, jemným, plavným pohybem. Hodila ho přes židli. Pod sakem měla jakýsi korzet, bez rukávů, nádherně jí podepíral prsa. Krásná prsa. To už jsem měl tušení, že tento přijímací hovor bude mít asi trochu jiný řád a rytmus. A začal jsem i chápat, proč tomu tak možná je. Ale to teď bylo jedno. Prostě… prostě byla nádherná.

A navíc druhá žena vstala a přišla přímo ke mně. Podobným vláčným pohybem, kladla jednu nohu před druhou, připadalo mi, že se sotva dotýká země. Jen její úsměv byl ještě jednoznačnější.
Nádherně voněla. Pomalu a lehounce jsem jí položil dlaně na paže. Rozhodující chvíle. Teď se mohly rozeznít sirény, do místnosti by vběhla ochranka, ukázala by mi na displeji záběr inkriminovaného okamžiku a nemilosrdně by mě eskortovala ven navíc se slibem několika závažných žalob.

Namísto toho se usmála ještě víc. A stejně lehce mě políbila na tvář. Nijak se neodtáhla, její tvář byla jen kousíček od mojí. Políbil jsem ji přímo na rty, mírně, ale významně. Pochopila to skvěle. Položila mi ruce kolem krku, přitiskla se ke mně nejen rty, ale i boky a ňadry. Sjel jsem dlaněmi z krásných ramen na štíhlý pas. A pak ještě níž, zadeček měla prostě nádherný, na něm bych mohl mít ruce asi už napořád.

Malinko se odtáhla, sáhla mi prsty do rozkroku a významně se pousmála, víc očima než ústy. Rozepnula mi kalhoty a prostě z nich vytáhla můj tvrdý ocas. Jinak se to popsat nedá. Uvažoval jsem, jestli bych také neměl projevit nějakou větší aktivitu, ale to už si mě modrovlasá žena přitáhla k židli, klekat si jí asi nechtělo nebo měla moc úzkou sukni. Tedy soudě podle toho, že se posadila a vzala si mě do úst. Druhá žena se usadila na stůl a se zájmem přihlížela.

Modrovláska byla skvělá, dívala se na mě, když mi špičkou jazyka objížděla žalud, olizovala celou délku od šourku až po uzdičku, na ní se vždycky zastavila a věnovala jí zvláštní péči. Občas přejela prsty po údu. Pak se podívala na tmavovlásku. Jako by se jí chtěla zeptat, zda je to takto v pořádku. Asi ano, protože si ji přitáhla k sobě a políbila.

Pak se začala tmavovláska svlékat, pomalu, dráždivě. Otočila se ke mně zády, druhá žena jí rozepla zip nebo něco podobného na zádech, korzet se trochu uvolnil. Zip byl ale dlouhý, až k zadečku. Pomalu ho rozepínala, prsty nebo rty se vždycky pomazlila s nahou kůži.  Vykoukl už i kousíček žlábečku. To už jsem neodolal, projel jsem prsty rozepnutými šaty od shora až dolů, žena se zatetelila blahem. Zip pokračoval kupodivu ještě kousek níž, v jakési skryté formě. Modrovláska ho rozepínala kousek po kousku, oba jsme hladily každý další kousíček hebké nahoty. Tmavovláska se opřela o stůl, prohnula se v zádech, vystrčila zadeček. Nechala nás, ať obdivujeme a laskáme dokonalé křivky jejich boků a prdelky.

Zip dojel až na konec, šaty sjely ze zadečku, oděného už jen do půvabných nízkých stříbřitých kalhotek.

Tmavovláska se otočila a opřela se o stůl, šaty si držela na prsou, dívala se na nás, vyzývavě, ale trošku i stydlivě, obojí namícháno v dokonalé kombinaci. Druhá žena ji opět políbila a šaty z ní stáhla. Nevím, kolikrát jsem tento okamžik zažil, ale pokaždé jsem se na něj těšil, vzrušil mě a trošku i podivně dojmul. A tahle ňadra byla navíc nádherná, plná, s malými tmavými dvorci a velkými bradavkami. Ty právě teď hladily špičky prstů druhé ženy. Pak modrovláska vzala levý prs do dlaně, trochu ho pozvedla a políbila. Dívala se přitom na mě. Nevím, jestli jsem to pochopil správně, ale udělal jsem totéž s pravým prsem, heboučkým, oblým. Žena položila dlaň na mou a mazlili jsme tmavovlásce ňadra společně.

Sjížděl jsem ženě po krásném bříšku níž, chtěl jsem jí zajet prsty pod kalhotky. Modrovláska mi zadržela ruku, trochu překvapeně jsem se na ni podíval. Ale jen se usmála. A pak se začala sama svlékat. Tentokrát sama, i když bych ji rád pomohl. Nebyl jsem si ale jist, zda bych si těmi hypermoderními zipy vůbec poradil. Divné. A to jsem se touto činností dlouhá léta vlastně živil.

Dívali jsme se na svlékající se ženu spolu s tmavovláskou, držel jsem kolem pasu, trochu hladil. Modrovláska si rozepnula blůzku, kousek po kousíčku. Když se objevil půvabný žlábeček, koketně se na nás podívala a chviličku si sama hrála s ňadry, hladila si je, přejížděla prsty. Pak pokračovala v rozepínání. Odhodila halenku, odhalila krásnou podprsenku a její ještě krásnější obsah. Sukně měla kupodivu úplně staromódní zapínání na straně. Vlnila svůdně boky, stahovala si sukni níž a níž. Za chvilku před námi stála jen v prádle, v punčochách s podvazkovým pásem.

Snaha najít nějakou nedokonalost na jejím těle bylo asi jako přesvědčit robota, aby porušil první zákon. Jednoduše to nemělo smysl. Bylo to nádherné ženské tělo s plnými prsy, oblými boky, útlým pasem. I John Holmes by musel být nadšený. A možná dokonce i vzrušený. To ale možná už přeháním. Tmavovláska se ke mně tulila, soudě podle tvrdých bradavek a zrychleného dechu nesledovala vše pouze jako lhostejný pozorovatel.

Modrovláska se otočila zády, pomalinku si začala stahovat kalhotky, nespěchala. Možná i ledovce se pohybují rychleji. Obnažila svou oblou prdelku, pak se ohnula a svlékla si kalhotky úplně. Na okamžik jsme zahlédli její vyholenou pičulinku. Obrátila se, zakrývala si klín dlaní. Přišla k nám, zase tím svým lehounkým krokem. Vzala mě za ruku, přitáhla k sobě, pak se obrátila a klekla si jednou nohu na stůl.

Hladil jsem jí nohy, začal jsem dole u kotníků, pomalu jsem přejížděl nahoru až na zadeček. Ten jsem pomazlil důkladněji. Pak znovu odzdola, ale po vnitřní straně, ještě pomaleji. Cítil jsem, jak se žena začíná malinko chvět, když jsem se blížil ke klínu. Ještě pomaleji, ještě. To už malinko vlnila boky.

Moje dlaně přistály na hebkých půlkách. Obě jsem políbil. A pak jsem jsem už trochu roztáhl a přejel špičkou jazyka štěrbinku. Chutnala nádherně a voněla ještě lépe. Klekla si na stůl i druhou nohou a vystrčila zadeček.

Vždycky mě fascinovalo, že každá kundička je trochu jiná, jinak tvarovaná, vzrušovalo mě to pozorovat, hodnotit, snažit se pochytit všechny drobné rozdíly.  Občas jsme o tom mluvili s Kim, když jsme se spolu dívali na nějaká videa. Těžko říci, jak by popsala klín modrovlasé ženy. Už jsem se o to nepokoušel, držel jsem ženu za zadeček a rozevíral tu krásu, projížděl jazykem od poštěváčku až ke konci svatyňky, těšil se z toho, jak se pomalu otvírá a vlhne.

Trošku zavrtěla boky, nevím, jestli jsem pochopil výzvu správně. Přejel jsem jí pičulinku tuhým ocasem, trochu se prohnula v zádech a vzdychla. Prsty jsem jí rozevíral studánku a sledoval, jak do ní kousíček po kousíčku pronikám, do toho úžasně měkkého a teplého pelíšku.

Tmavovláska sklouzla ze stolu na židli kousek od nás. Jednou rukou si laskala bradavku, prsty druhé ruky zajely do kalhotek. Pomalu si hladila klín.

Pomalu jsem modrovlásku projížděl, prsty ji hladil záda. Rozepnul jsem podprsenku, vadilo mi stále se jí vyhýbat. Za chvíli se obrátila na záda, konečně jsem uviděl její krásná ňadra s růžovými bradavkami. Zhouply se, když jsem do ní zase zajel, celou délkou, od žaludu až po kořen, zvolna, jemně. Do dolíčku rozkoše plného šťáviček, cítil jsem, jak mě hebce obepíná. Opřela si o mě nohy, roztažené dlaně na stole. Trošku jsem zrychlil a přitvrdil. A pak jsem ji prostě už jen mrdal, sledoval, jak se jí pokaždé malinko napne bříško, vlní se ňadra… Konečně jsem nemusel myslet na nějaké kamery, světla, úhly záběru… Jen jsem si užíval.

Tmavovlásčiny prsty kmitaly pod kalhotkami, zavřela oči, prohnula se v zádech a dlouze vzdychla. Oddychovala, znovu se na nás podívala, s lehkým zasněným úsměvem a ještě zamlženýma očima. I modrovláska si začala prsty hladit střapeček, dívala se mi do očí, rty pootevřené. Druhá žena na mě trošičku kývla, pak už jsem se věnoval jen modrovlásce a sám sobě a prošukal se k vrcholu. Udělala se jen okamžik po mě.

Oddychovali jsme, nechtělo se mi ven, počkal jsem, až úplně změknu. Tiše jsme se oblékli, černovláska odešla. Druhá žena seděla vedle mě a malinko usmívala. Nevím, jak to trvalo dlouho. Pak ukázala očima na další dveře.
„Prosím, můžete dál. Doktorka Simmsová už na vás čeká.“

Políbil jsem ženu na čelo, vstal a klidně vstoupil do dalších dveří.

Za stolem seděla tmavovlasá žena se zářivě modrýma očima a smyslnými ústy. V modrém kostýmku. Elegantně vstala ze židle.
„Dobrý den, Paule.“

***

„Paule?“
„Ano, Vivien.“
„Myslíš, že můžu žárlit?“
„Tak to jsi mě překvapila. Nevím, opravdu nevím, protože…“
„Ano, cítila jsem něco divného, když jsi mi vyprávěl, jak ses miloval s tou modrovlasou ženou.“
„Zvláštní, ale co když to byl robot? Ach, promiň.“
„To je jedno. Něco divného, jakoby… jakoby to bylo nesprávné. Jako bych měla pocit, že bys měl tohle dělat jen se mnou.“
„Omlouvá mě, že jsem tě v tu chvíli ještě neznal.“
„To je pravda, to jsem si také říkala. Ale pocit nezmizel. I když je hloupý. Je na tobě, jak a co s kým budeš dělat, nemůžu tě omezovat.“
„Mrzí mě, že jsem ti to takhle všechno vyprávěl. Měl jsem asi leccos vynechat. A s tím dalším, co říkáš, to je zvláštní. Musím o tom přemýšlet.“
„No. Víš, ale měla jsem přitom i jiné pocity.“
„Nepovídej. Tedy, jaké pocity?“
„Děláš si ze mě zase legraci. Prostě jsem najednou cítila, že bych s tebou chtěla být, víš jak…“
„Něco mě napadá…“
„A co tě na… Ááááách….“