První a poslední 05

Pokud máte odvahu na šest stránek rozhovoru, můžete pokračovat, byli jste varováni. Ale na závěr vás konečně čeká…

Čtyři zákony robotiky:

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.
   
4. Robot se musí snažit poskytnout člověku potěšení, pokud to není v rozporu s prvními třemi zákony.

Doktorka Joanna Simmsová

„Paule?“
„Ano, Vivien?“
„Omlouvám se, že jsem ti minule něco vyčítala.“
„Nevyčítala. Jen jsi říkala, že jsi měla divné pocity. Což je zvláštní.“
„Ty pocity?“
„To také, ale i to, že si to přesně nepamatuješ. Vlastně… Promiň, jsem osel. Nesměj se.“
„Dostala jsem tě.“
„Ano, dostala. A to jsem ti sám říkal, abys zkoušela hrát, že občas něco zapomeneš. Učíš se rychle.“
„Jsem ráda, že máš radost.“
„A odpustíš mi to minulé vyprávění?“
„Logicky je lepší, když odpustím. Protože bys mi už příště nic podobného nevyprávěl.“
„Skvělá úvaha. A navíc minulost nezměním. Miloval jsem s krásnou ženou ve chvíli, když jsem tě neznal.“
„Opakuješ se, to jsi říkal už minule. Což je zvláštní.“
„Dnes se ti daří si ze mě dělat legraci. Zeptám se raději na něco jiného. Budu vyprávět dál o doktorce Simmsové. Co pro tebe znamená?“
„Joanna?“

Dlouho bylo ticho. Tak dlouho, až mi konečně došlo, co tím Vivien chce říct.

„Promiň, mám dnes asi špatný den.“
„Je mi to líto, Paule. To jsem nechtěla. Jsem ráda, že jsi pochopil.“

Ano, pochopil. Doktorka Joanna Simmsová byla pro Vivien všechno. Stvořitel? Na to jsem se bál zeptat.

„Raději budu pokračovat ve vyprávění. Snad se mi bude dařit lépe.“
„Hmmm… Počkej, tááák. Je to teď lepší?“
„Nekonečně.“
„Ale to…“
„Nech toho. Tedy ne tamtoho, v tom pokračuj. Ale už poslouchej.“

***

Byl to zcela jasně ten den, kdy vás překvapí úplně všechno. Nevím, koho byste si představili pod jménem doktorka Joanna Simmsová, ze společnosti Sexual Robots, technický vývoj robotické inteligence. To bylo všechno, co jsem o ní doposud věděl. A rozhodně jsem ve své představě neměl velmi pohlednou ženu s vlnitými tmavými vlasy, zářivě modrýma očima a smyslnými ústy. A přesně taková mě teď vítala ve své kanceláři. A přesně taková byla před chvilkou i vedle, jen bez toho modrého kostýmku, jen v kalhotkách…

„Dobrý den, paní doktorko, rád vás poznávám.“
„Říkejte mi Joanno, prosím.“

Usmál jsem se.

„Copak?“
„Vzpomněl jsem si, jak jsem o něco podobného kdysi požádal Patricka… Znala jste ho?“
„Á, váš proslulý první robotický herec sedmé generace. Vlastně skoro ne, jen z Kimina vyprávění.“
„Škoda. Víte, tomu jsem nakonec musel nařídit, aby mi říkal Paule, jinak nechtěl.“

Joanna se usmála, spíš jen očima, o to ale příjemněji.
„Ale vy nejste robot.“
„Co já vím… Máte ráda staré filmy?“
„Zbožňuju je. Počkejte, budu hádat. Myslíte teď na Blade Runner?“
„Jste skvělá, jasně. To prostě miluju. Kolikrát jsem to jen viděl, sám nevím.“
„Já taky. Překvapujete mě.“
„Vy mě asi trochu víc.“

Teď se usmála i ústy, na to bych se mohl dívat pořád. Zatraceně. Ukázala mi na židli a nabídla sklenici podivně jiskřivé vody.

„Co vám vlastně Kim o mně řekla?“ opřela si hlavu o lokty.
„Nic. Vůbec nic. A co vám řekla o mně?“
„Docela dost. Myslela jsem, že všechno, ale to byl omyl…“
„Víte, sbírám staré videokazety, tedy spíš jen erotické. A tak jsem se vlastně náhodou dostal i ke starým filmům.“
„Nepovídejte. Mám ráda hlavně starou hudbu, jazz.“
„Nádhera. Můžu si teď tipnout sám?“
„Jasně.“
„Sbíráte staré pásky.“
„Těsně vedle, desky. Ale mám jich jen pár. A bojím se je přehrávat.“
„To chápu, jsem na tom úplně stejně. Pořád mám strach, že se mi pásek zamotá a kazeta se zničí. Navíc je musím občas přetáčet, aby pásky tolik nestárly. A teď mám přehrávač v opravě.“

Usmívali jsme se na sebe. Jako dva fanoušci dávných časů. Začalo to dobře, pokud tedy… Nedalo mi to. Už už jsem se chtěl zeptat, ale na poslední chvíli jsem otázku spolkl. Jen jsem tázavě ukázal očima na vstupní dveře. Jen malinko přikývla.

„Omlouvám se, ale byl to takový malý test. Abyste byl připravený na věci další.“
„Nijak si nestěžuju.  Aha, ty ženy… Byly to roboti?“
„Ano. Poznal jste to hned?“
„Tušil jsem. Jak jste to udělali? Ty oči. Podle nich jsem zatím roboty vždycky poznal, i sedmičky.“
„Když jste vešel do místnosti, připadalo vám tam něco zvláštního?“
„Všechno. Ale nechte mě přemýšlet.

Co tam bylo divné, nábytek, stěny, dvě nádherné svolné ženy, z nichž jedna vypadala přesně jako doktorka Joanna Simmsová. Zatraceně, co tam vlastně nebylo divné. Jedině…

„Bylo tam podivné světlo. Všechno bylo jakoby neostré, rozmazané.“

Obdivně se na mě podívala. Bylo to lepší než tisíc lichotek.
„Kim říkala, že jste pornoherec.“
„Už bývalý. Ale vím, co chcete říct. Víte, jsem líný, mám rád peníze, krásné dívky a mám jisté vrozené nadání.“
„Ano ano,“ mrkla zase na vstupní dveře. Musel jsem se smát. Ona taky.
„No, prostě, proč se neživit něčím, co vás baví. Ale už je s tím nejspíš konec, ale co ty oči?“

Doktorka se protáhla.
„Ne, ještě je neumíme udělat úplně věrně, takže se je snažíme maskovat. Polarizace světla, úhel osvětlení a podobně. Triky.“
„Fungovalo to. Víte, mám tisíce otázek.“
„Chápu, ale skoro vše je tajné.“
„První bude jednoduchá. Proč máte svého robotického dvojníka?“

Usmála se.
„Vy byste nechtěl svého dvojníka, kdybyste ho mohl mít?“
„Jasné, dobrá, začněme od začátku. Proč hledáte někoho jako jsem já a jak vám mohu pomoci.“

Joanna přikývla. „Dobrá Paule, začněme. Jenže vám vlastně nemůžu nic říct.“
„Rozumím. Ale co teď? Necháte mi podepsat nějaký tlustý fascikl?“

Smutně zavrtěla hlavou. „Ne, Paule. Ale dostal byste náš implantát. Sledovací, kontrolní.“
„Nechci implantáty. Žádný nemám a nechci mít.“

Dívala se na mě.
„Myslím, že už máte trochu tušení, oč tu jde.“
„Můžu jen tušit. A vím, že společnice sedmé generace nejsou na trhu.“
„A víte proč?“
„Trochu, zajímalo mě to. Protesty různých aktivistů, organizací, feministek… Promiňte.“
„Nic, máte úplně pravdu. Víte, zkusili jsme pár společnic er sedmiček uvést na trh, ale byly skoro hned zničeny.“
„To mě mrzí.“

Podívala se na mě. „To znělo opravdově.“
„Opravdu. Roboti by se neměli ničit. Ani jim ubližovat. Je to jako zabít… anděla.“

Překvapeně se na mě podívala. Přikývla.
„To je úplně skvěle vyjádřeno.“

Vstal jsem, připadal jsem si najednou hloupě.
„Takhle patetický obvykle nejsem. Připadám si teď hrozně nafoukaně. Ještě víc než obvykle.“

Klidně se na mě dívala. Posadil jsem se na zem, dal jsem si ruce za hlavu a opřel se o stěnu.
„V Pleasure jsme ženské roboty nepoužívali. Nebyl důvod. Ale Kim je párkrát chtěla vyzkoušet. Byla by to pro vás určitě skvělá reklama. Ale vždycky si to nakonec rozmyslela. Už teď proti studiu pořád někdo protestuje a nechceme žádné útoky. Rovnováha je vratká.“

Joanna vstala a kupodivu se posadila vedle mě, stáhla si sukni přes kolena a položila si na ně dlaně.
„Jsou i jiné trhy, lukrativní, velmi. Kde se navíc neprotestuje.“
„Jasně, už vím, třebas…“
„Pššt, není to úplně oficiální. A mezitím se snažíme pomalu měnit náladu i u nás. Vcelku úspěšně. Uvidíme. Mezitím vyvíjíme, to je vlastně můj úkol, ne ta politika kolem.“
„Měl bych tedy dělat jakousi výstupní kontrolu?“

Mrkla na mě jedním okem. „Nic takového, i když byste se pro to jistě hodil. Ale to by bylo moc jednoduché. No, ale co teď. Nemůžu vám nic říct.“
„Kim se za mě určitě zaručila.“
„No, spíš říkala, že byste byl ideální kandidát, máte rád ženy i roboty, málokdo má tolik zkušeností s jedněmi i druhými, abych tak řekla.“

Zamyslela se.
„Prý máte rád ženy… Paule, řekněte mi, občas jsou videa trochu tvrdší, tedy pro dívky. Nevadí vám to?“
„Ze začátku… Ale to není dobrá cesta. Prostě si jen říkám, že vždycky vědí, do čeho jdou, co se bude točit. Můžou odmítnout. Ale většinou to neudělají, i když z toho nemají radost. Co dělat, je těžké přijít s něčím novým, co není tak tvrdé, ale má to podobný úspěch. Snažíme se, tedy studio se snaží.“
„Víte, proč se na to ptám?“
„Dochází mi to. ‚Majitelé‘ budou chtít se společnicemi nejspíš dělat to, co vidí v našich videích. A co by s manželkou nejspíš většinou nemohli. Až na výjimky.“
„Mimo jiné. Ale je to tak. Robot společník člověku ublížit nemůže, ale člověk společnici ano. I když by podle lidských zákonů neměl. Ale stát se to může.“
„A co čtvrtý zákon? Společnice bude navíc ještě spokojená, že poskytla majiteli potěšení.“
„Ani o tom nemluvte. Tenhle zákon nenávidím. Dělá ze společnic i společníků sexuální otroky. Navíc dobrovolné. A mají z toho ještě sami radost.“
„Jenže proto si přeci lidé společníky pořizují. Za hodně peněz.“
„Samozřejmě, jen na to musím myslet. Raději mi řekněte, jaké to pro vás bylo teď se Sophií? To je ta modrovlasá.“
„Sophia? Skvělé. Tedy skvělé jméno, a tamto bylo taky skvělé. Měla na konci orgasmus, stejně se mnou. Vypadalo to, že si jí to líbilo. Ale – co já vím. Patrickovi se to vždycky líbilo. Měl radost, když udělal ženě dobře. A taky měl orgasmus, prý zvláštní, ale skvělý, říkala děvčata. No nic.“
„Ano, mají orgasmus, dokážou ho načasovat, jak chtějí. A také přitom něco cítí, tak je to vymyšlené. Aby je těšilo plnit čtvrtý zákon.“

„Shrňme to. Máte technicky velmi vyspělé společnice. Tedy i jinak vyspělé, jak jsem mohl posoudit. Když je budete prodávat, musíte se holt smířit s tím, že se k nim majitelé někdy nebudou chovat úplně hezky. Je to jako když k nám přišla nová dívka, taky se s tím nakonec musela smířit.“
„Jak to zaučování probíhalo?“
„Už jsem říkal, nedělaly si iluze, znají naše videa. Ale musí se naučit – no, řemeslo, tak bych to řekl. Protože to kouzlo trochu nemotorné amatérky můžou použít jen jednou, dvakrát. Což je ale škoda, tahle videa jsou pořád žádaná. No. Takže se o nové dívky stará jiná, zkušená, která ví, jak to chodí. Ve studiu je jedna, už spoustu let, přivedla tam dokonce i svou dceru. A její videa diváci pořád chtějí.“
„Stárnou s ní.“
„No, tohle by se Deanně asi nelíbilo, je to krásná žena, hrozně milá, ale asi na tom něco bude. Raději bych řekl, že má svoje věrné fanoušky. Navíc má takový mateřský instinkt, a nebere nové jako konkurentky. Takže je zaučuje, je s nimi třebas i při natáčení a radí jim. No, občas pak udělá tu scénu i s nimi, je to rychlejší a zábavnější. I pro diváka. Vznikla z toho i celá řada ‚Dee zaučuje‘ a podobné. Vypadá to dobře, je to trochu zábavné, zase něco jiného. Občas jsme to udělali i trochu jako výuku nějaké praktiky. To mě vždycky bavilo. S Dee se vůbec točilo skvěle.“
„To je víceméně to, co byste měl dělat. Mentora společnicím. Společnicím…“
„Novým verzím, nebo podobným těm vedle? Ty podle mě už mentora nepotřebovaly. I když vlastně, kdo ví. Nestačil jsem se zeptat.“

Zavrtěla hlavou. Ukázala na předloktí, na malinkou jizvičku, spíš pihu.
„Bez toho to nepůjde.“
„Zatraceně.“
„Je mi to líto.“
„Mám nápad, měli byste zavolat Deanně, byla by skvělá mentorka. Má v tom praxi, roboty má ráda víc, než já.“
„Proč ne, ale potřebujeme spíš mužský princip, protože… Protože. A proč má ráda roboty?“

Tohle byla těžká otázka. Znal jsem totiž odpověď. Dee mi to jednou řekla, po pár skleničkách v Rainbow. Byl to asi vtip, ale nějak mi to uvízlo v hlavě.
„Řeknu vám to. Ale špatně se mi odpovídá. Protože jí nikdy neublížili ani neublíží, ani jiným děvčatům. Tak to je.“

Seděl jsem u zdi, nemusel jsem mluvit dál. Joanna se zase posadila vedle mě, o kus blíž. A mlčeli jsme. A pak jsem si vyhrnul rukáv. Otočila ke mně hlavu a zadívala se mi do očí. Chtěla něco říct, ale jen jsem zavrtěl hlavou:
„Jak se jmenovala ta druhá žena tam vedle?“

Zase se na mě jen dívala, těma svýma krásnýma a chytrýma očima. A pomalu mě políbila na tvář. Já ji ještě pomaleji na rty. Vzal jsem ji do náruče, jen ukázala na jedny dveře. Nebylo tam nic zajímavého, jen zase to zvláštní světlo. A pěkná pohovka. Posadila se mi na klín, spíš tedy klekla, musela si trochu vyhrnou sukni. Vypadalo to nádherně.

„Kolik máme času?“
„Máme všechen čas na světě.“
‚Á, máte ráda i…“
„Pšššt.“

Lehounce jsem ji líbal, jen tak, abych cítil, jak ji to pomalu vzrušuje, jak se ale ještě snaží držet zpátky. A jak se jí to nedaří. Schválně jsem ženě nevycházel vstříc, abych ji provokoval, vrtěla se na mně, hledala svým jazykem můj, cuchala prsty vlasy. Ale pak se trošku odtáhla a usmála se.
„Mám zavolat Sophii?“
„Koho… Jo, tu modrovlasou krasavici od vedle, nechte mě chvilku uvažovat…“

To už jsme se museli smát, svezla se mi z klína, něžně jsem ji položil na záda. Líbal jsem její krásný dlouhý štíhlý krk, zaklonila blaženě hlavu. Hladil jsem ňadra, boky, nohy, všude, kam jsem dosáhl. Přitáhla si koleno k sobě, abych mohl dlaní sjet pod sukni a pomazlit zadeček. Laskal jsem ho prsty, občas jen trošičku přejel prsty přes klín. Vzdychla.
Rozepínal jsem knoflíčky halenky, měla takové klasické, staré, žádný moderní skrytý zip. Jeden po druhém, rozepnutí každého odhalilo nový nahý kousek horkého těla. A ten bylo nutné prozkoumat, polaskat. Měla na sobě stále to stříbřité prádlo.

Vytočila se z pode mne. Zvláště trochu smutně se usmála, dívala se mi do očí, sundala si modrý kostýmek, nesnažila se o nějaké dráždivé pohyby, nevlnila tělem, o to víc to bylo krásné. Opět si lehla ke mně. Zvláčněla, odevzdala se. Věřila mi, po tom všem, co o mně věděla a co jsem jí před chvílí naznačil. Rychle jsem se svlékl.
„Paule?“
„Ano?“
„Prosím, buď na mě hodný.“

Nic jsem neřekl, nenapadla mě správná odpověď. Snad jsem si jen na okamžik vybavil všechna ta děvčata, které mě žádala o totéž. Ale teď kolem nebyly kamery ani scénář, který by mi nařizoval to a to, a nutil sledovat, jak dívka jen zatíná zuby. A utěšovat se, že o tom přeci věděla a musela s tím počítat. A divák to tak chce vidět. A dělat jen svou práci.

Jemně jsem Joanně svlékl prádlo, měla stále svůj nepřítomný výraz. Ňadra jsem už znal, věděl jsem už, jak jsou citlivá, jak lehounce musím dráždit naběhlé bradavky, dlaněmi hladit krásné kopečky. Zavrněla a usmála se. Klín kupodivu neměla úplně vyholený, nechala si jemný proužek krátkých chloupků. Po kterém jsem přejížděl prsty až dolů. Blaženě se zavrtěla a rozevřela nohy. Hladil jsem její horký a vlhký klín, vlnila boky proti mé dlani. Hladila mi penis, tak citlivě, jak jsem to měl rád. Žádná rychlá a tvrdá masáž.
„Pojď už…“
Pomalinku jsem do ní zajížděl, spíše abychom si to oba vychutnali. Rychle jsem poznal, že má ráda dlouhé vláčné zásuny, úplně pokaždé zavzdychala blahem. Nikam jsem nespěchal, jen jsem sledoval její rozkoš a snažil se jí vyhovět. Zkusit být jako Patrick.

Leželi jsme, oddychovali, držel jsem Joannu v náručí, tiskla se ke mně. Pak zvedla hlavu a trochu omluvně se usmála. Vstala, z vedlejší kanceláře přinesla malý přístroj. Pokrčila rameny. Nastavil jsem předloktí. Nebolelo to. A mohl jsem se přitom dívat na její nahé tělo.

Vrátila přístroj a odkudsi vyčarovala krásnou deku. Zahrabali jsme se pod ni.
„Teď už ti můžu všechno říct, Paule. Připravujeme něco úplně nového, mohlo by to změnit skoro všechno.“
„Další generace?“

Zavrtěla hlavou. „Právě, že ne. Představ si vývoj, generace jedna nad druhou. A pak zvláštní větev už od páté, vedle, možná teď už dokonce výš než sedmá, ale těžko říct, špatně se to srovnává.“ Čárala prstem do vzduchu.
„Samostatná větev. Scarlett měla pravdu.“
„Kdo je Scarlett?“
„Můj domácí počítač.“
„Chytrá holka.“

„Proč těžko říct?“
„Protože je to úplně jiné. Potlačené základní zákony, vyšší emoce.“
„Kristepane.“
„Asi tak. Ale to ještě není všechno. Teď poslouchej. Získali jsme licence na některé slavné filmové postavy.“
„Počkej, to si budu moci koupit třebas Marilyn Monroe?“
„Ne, jen třebas některou filmovou postavu. Nejsem si jistá, že bys chtěl mít doma skutečnou Marilyn Monroe. A kromě toho od ní nic nemáme, zkoušeli jsme, ale nešlo to.“
„A máte Evu Green?“
„Posloucháš mě vůbec?“
„Dobrá, nějakou její roli.“
„Nemám v hlavě všechno, ale katalog je docela dlouhý.“
„Počkej, takže budete moci vyrobit společnici, která bude třebas jako… Teď nevím, jo, Brigitte Bardot z ‚A Bůh stvořil ženu‘. Jak se tam jmenovala její postava?“
„Juliette. Ano, tu máme.“
„Kristepane.“
„Asi tak. Anita Ekberg jako Silvia ze Sladkého života, Claudia Cardinale jako Jill z…“
„Tenkrát na západě, jasně. Chápu, společnice, která bude vypadat jako Jill.
„Tak, bude to ‚Jill z Tenkrát na západě‘, ‚Juliette z A bůh stvořil ženu‘, ‚Sylvia ze Sladkého života‘. Žádná jména hereček, ta nemůžeme použít.“
„Už tomu rozumím. Ale bude se chovat i jako ta postava z filmu?“
„To je přesně správná otázka. Chceme to vůbec? Jak moc má být to chování podobné? Někdy to ani moc nejde, jindy je charakter postavy jen velmi přibližně načrtnutý a musíme ho domyslet.“
„A historické postavy?“
„To je stejně jako s herci, většinou nemůžeme. Ale Kleopatru bychom klidně mohli zkusit. Ale nevím, jestli by měla úspěch. Mít doma Kleopatru, to by asi nebylo jednoduché.“
„Nebo Kateřinu Velikou.“
„No právě, u postavy z filmu je to mnohem volnější, je to spíš jen idol, který můžeme doplnit. Navíc, umíš si představit, že bys po Kleopatře chtěl, aby ti uvařila nebo umyla záchod?“
„Což o to, představit si umím leccos, v tom jsem opravdu dobrý. Ale jak by měla reagovat? Jako Kleopatra by mě nejspíš měla nechat hodit krokodýlům.“
Joanna se zasmála. „Od toho máme naštěstí zákony. Možná to někdy zkusíme, podle mě bude ale stabilita takového mozku z principu špatná. Taková společnice by musela neustále bojovat s příkazem udělat ti ve všem dobře a s touhou hodit tě krokodýlům.“

„Tak podobné dívky jsem už také poznal. Se dvěma dokonce i chvíli žil, ale postupně tam vítězila ta druhá touha.“
„To mě nepřekvapuje.“
„Takže bude mít společnice spíše jen náznaky charakteru filmové postavy.“
„Tak to plánujeme a zatím testujeme. Podle mě by to tak i mohlo fungovat.“
„A máte i mužské postavy? Hned mě jich pár napadá.“
„Máme, samozřejmě. Kdo by tě zajímal?“
„No, například já, jak jinak.“

Leželi jsme vedle sebe, Joanna se smála, tvář zabořenou do mého ramene, její tělo mě hřálo. A pokoušel jsem se uvědomit, co znamenají její slova.
„To je něco… Co to bude znamenat?“
„Vůbec nevím. Ale počkej. To není všechno. Nepředstavuj si jednoduše Patrickovo chování v podobě Achillea. Je tu i jiná mysl.“
„Pravda, zapomněl jsem. Jak jí vůbec říkáte?“
„Správně, je to ona,“ Joanna se usmála, luskla prsty, jedna stěna se rozsvítila. Objevila se na ní rozesmátá tvář, široká ústa, dlouhé vlnité trochu rozčepýřené vlasy. Stěna zase zhasla.

„Ona je první.“
„Vím, kdo to je. Co bych tedy měl dělat?“
„Seznámit ji se světem. Mluvit s ní, odpovídat na její otázky, vysvětlovat pocity, vyprávět.“
„Co od ní můžu čekat?“
„Emoce, osobnost, otázky, zvědavost.“
„Nevím, jestli to zvládnu.“
„To ti neslíbím. Ale někdo ji musí… otestovat. To nejde říct jinak. Někdo z vnějšího světa, koho nezná.“
„Jako když si ji někdo koupí.“
„Přesně tak. Přesně.“

Hladil jsem Joanně vlasy a přemýšlel, co by to všechno mohlo znamenat. I pro naši branži. Kdo by nechtěl vidět například… no, právě tu, v nějaké pěkné akci. Tohle nesměli ani Kings. Kings…
„Cameron z Kings o práva neměl zájem?“

Zasmála se. „Hádej. No jasně. Ale naštěstí se majitelé zachovali férově. Umíš si představit tu tvou Evu Green v něčem podobném, co Kings produkují?“
„No, vlastně… Ne, fuj, vůbec ne. Kdepak.“

Špičkami prstů jsem lehounce pročesával Joanniny chloupky.
„Nevím proč, ale právě mě napadlo, jakou úpravu zvolíte u společnic?“
„Sophiina úprava ti nevyhovovala?“
„No, ale tohle má taky něco do sebe, už jsem skoro zapomněl, jak je to krásné.“
„Popravdě řečeno, u většiny postav není… ehm… úprava známa.“
„Což je ale velká škoda.“
„To je tvůj názor. Na druhou stranu pak nemusí být fantazie nijak omezena. Stejně tak úprava vlasů a barva, i když vycházíme samozřejmě z originální předlohy.“
„Hmm, a dá se to pak dodatečně měnit? Víš, přeci jen, jak se říká, změna je život.“
Joanna se opřela o loket a pátravě si mě přeměřila.
„Barva není samozřejmě problém, to je jako u normálních vlasů. Ale ne, nebudou samy dorůstat. Můžeme je změnit, ale jen tady u nás, je k tomu nutné složitější zařízení a aktivátor.“
„Za nějaký servisní poplatek?“
„To máš grafický návrh, amortizace, energie, materiál, speciální regenerační záření…“

„Můžu ji vidět?“
„Teď už ano.“
„Počkej, to jsem nemyslel. Jen tu tvoji…“
Pomalinku jsem sjel rty mezi ňadry po bříšku až do klína. Zasmála se a prohnula v zádech.

Až pak jsme se oblékli, podívali na sebe. Joanna ukázala očima na další dveře, odemkla je svým implantátem. Dveře se otevřely a poprvé jsem se setkal s Vivien. S Pretty Woman.

***

„Vivien?“
„Vivien!“

Neslyšel jsem dlouho nic. Až pak.
Byl to ženský pláč.