První a poslední 06

Omlouvám se všem filmům, které se v textu poznají. I těm ostatním.

Čtyři zákony robotiky:

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.
4. Robot se musí snažit poskytnout člověku potěšení, pokud to není v rozporu s prvními třemi zákony.

Vivienina realita

„Paule?“
„Ano, Vivien.“
„Minule mi na konci příběhu nějak nebylo do řeči. Promiň.“
„Omluva se přijímá. Ale můžu se zeptat…“
„Proč se mi nechtělo mluvit? Bylo toho na mě jednoduše moc.“
„Věděla jsi, že jsi vy… stvořena podle postavy z filmu?“
„Ano, hned od začátku.“
„Znáš ten film?“
„Pretty Woman? Ano, samozřejmě. Líbí se mi. Líbí se mi i Vivianino chování. Je vtipná, navíc je hezká, ale zase ne dokonalá.“
„To máš pravdu. Dokonalosti se každý spíš bojí. Řekni mi, pamatuješ si naše první setkání?“
„Bylo zvláštní, přišel jsi s Joannou. Hned poté, když jste se pomilovali.“
„Ehm… Jo, teď jsem ti o tom vyprávěl. Nebo jsi to tušila už tehdy?“
„Znala jsem Joannu už dlouho, takže jsem poznala, že je spokojená, uvolněná…“
„Děkuju za uznání.“
„Mohla si také koupit novou erotickou hračku, nebo dostat velkou odměnu.“
„Už neděkuju. Nesměj se.“
„Paule? Co sis pomyslel, když jsi mě uviděl poprvé?“

***

Co jsem si pomyslel, když doktorka Simmsová poprvé otevřela dveře k Vivien? Samozřejmě, že si to pamatuju. Nic mi předem neprozradila, jednoduše otevřela dveře. Čekal jsem, že tam potkám půvabnou veselou dívku se širokým úsměvem a rozčepýřenými vlasy, možná v krásných šatech.

Zůstal jsem stát ve dveřích a vzpomínal na všechno, co mi Joanna říkala. O mysli a tělu. Tělo není problém, jak jsem se přesvědčil hned v první kanceláři. A mysl… Mysl tady možná byla, někde, upřímně vzato… Nebylo tam totiž nic. Jen pohodlná pohovka. Ale neseděla na ní hezká dívka, nikdo na ní neseděl. Tedy až do chvíle, než jsme se na ni usadili s doktorku. Kolem nebyla blikající světýlka, mozek pod skleněným poklopem nebo torzo postavy s připojenými drátky. Nic. Jen to podivné neostré světlo.

„Může existovat mysl bez těla?“
„Ne. Ona má tělo. Myslí si, že má tělo, abych to řekla přesně.“
„Tělo ještě není hotové?“
„To není problém. Ale chceme, aby se nejdřív seznámila se světem, z kterého pochází. Nemáme zatím moc zkušeností, vůbec nevíme, jestli je to vlastně ta správná cesta. Ona je opravdu první.“
„Teď nás ještě neslyší?“
„Ne. Ale stačí zavolat.“
„Počkejte, jasně, můžu s ní mluvit. Ale když si myslí, že má tělo. Víte… No s tělem se dá dělat spousta věcí. A to asi nepůjde. Nemůžeme se dotýkat, ani… no, jinak dotýkat, kdyby na něco náhodou došlo.“

Joanna se usmívala. „I to by šlo vyřešit, máme skvělé senzorové obleky. Seděl bys, mluvil s Vivien, cítil její doteky, ona tvoje. A viděl bys ji samozřejmě také.“
„No jo, ale co kdyby, tedy jen čistě náhodou, došlo k tomu… jak to jen říct.“
„Tahle pohovka se docela snadno čistí.“
„Nesměj se. Nemám rád virtuální realitu. Zatím jsem dával vždycky přednost skutečnosti.“
„Opravdu jsi to nikdy nevyzkoušel?“
Rozpačitě jsem se podrbal. „Vyzkoušel, Kim chce vždycky všechno vyzkoušet. A Kings of Virtual Sex uvedli nedávno na trh nový model.“
„Pravda, pro sex dvou partnerů nebo i s virtuálním partnerem. Mají prý celý katalog nabídek.“
„Tak, nebo s více partnery. Podle toho, jakou seanci si člověk zaplatí.“
„A?“
„Tehdy jsem žil s jednou dívkou. Domluvili jsme se s Kim, zkusili jsme to nejdříve přes VR a pak reálně. Kim to hrozně zajímalo.“
„Povídej.“
„Pak jsme pochopili, proč mají Kings tak obrovskou reklamu.“

„Jenže když chceš zažít něco neobvyklého, sex s nějakou známou modelkou, s kýmkoli, kdo se nechal oskenovat, nebo mít sex například s třemi krásnými mladými dívkami…“
„Nebudu si tahat práci domů. A vsadím se, že oproti milování s tebou by to stejně byla jen mizerná iluze.“
„A oproti milování se Sophií?“
To byla zapeklitá otázka. Milování s modrovlasou robotí společnicí bylo skvělé, technicky vzato dokonalé. Možná až příliš. Vybavil jsem si, jak jsem nádherně a měkce vniknul do její krásné vlhké a horké pičulinky, spíš vplul, jak mě svírala, přesně akorát… Zavrtěl jsem hlavou.
„No, jak to říct, měla jsi to z první ruky.“
„Moc jsem se nesoustředila.“
„Dobrá, nebylo tam takové emoční spojení jako s tebou nebo s tou přítelkyní. Ale bylo to mnohem lepší než s děvčaty při filmování. Jenže tam je to jen technika, žádné city. Většinou, naštěstí.

„A to VR?“
„Bylo to zvláštní, bylo to hrozně umělé, nepřirozené. Zpočátku. Ale pak se to ‚samo‘ nějak začalo vylaďovat. A… Nic, někdy příště.“

Joanna se zavrtěla, podívala se na mě.
„Na co se chceš zeptat?“
„Prosím, tohle si nech pro sebe. Opravdu. Mluví se o úplně nové generaci VR, žádné obleky, nic. Jen přímé dráždění mozku.“
„Ale to je přeci nelegální. Kings na tom začali dělat, ale vláda to jasně zakázala, stejně jako…“
„Ano, stejně jako drogy, násilí na lidech, na robotech…“

Zamyslel jsem se. Vzpomínal jsem si samozřejmě, že na rozhodnutí vlády měly velký vliv protesty různých organizací a samozřejmě i občanské nepokoje. Říkalo se, že jsou podněcovány jistým známým a oblíbeným televizním kazatelem. A někdo dokonce tiše naznačoval, že má tento kazatel jisté vazby na studio Pleasure. Ale říká se tolik věcí…
Opravdu jsem od té doby o ničem podobném neslyšel, i když…
„Snad jen jednou o takové technologii snil Sparky, seděli jsme v Rainbow a kecali o všem možném, možná to byla jen jeho fantazie, on má spoustu šílených nápadů. Vymýšleli jsme, do jakých filmů bychom se chtěli dostat a tak podobně. Po pár skleničkách má člověk různé nápady.“
„Kdo je Sparky?“
„To je kamarád, fanatik do veškeré elektroniky, starých filmů, zajímavý kluk.“

Joanna se opřela a smutně se na mě podívala.
„Víš, co by to mohlo znamenat? Nikdo by už nepotřeboval společníky, ani erotické filmy. Jen by si nasadil dráty na hlavu a mohl by prožít úplně všechno…“
„…co by si zaplatil,“ dodal jsem, „sex se trojčaty, sen, jak by ošukal učitelku matematiky před celou třídou, a to se ještě držím při zemi. Prostě cokoliv.“

„Mohl by mí tolik orgasmů, kolik by chtěl. Stačilo by vyslat signál do centra rozkoše. Jen by seděl někde v koutě s dráty na hlavě.“

Seděli jsme vedle sebe, vzala mě za ruku.
„Proč zrovna učitelka matematiky?“
„Nevím, napadlo mě to. Úplně to vidím.
Zkus si to představit:

Učitelka stojí na stupínku, vypadá jako ty, má zvlněné tmavé vlasy, smyslná ústa, modré oči za moderními brýlemi. Bílá halenka jen probouzí další fantazie, stejně jako tmavá sukně kousek pod kolena. Tabule se hemží roztodivnými symboly, derivace se derivují, integrály integrují. Jemně zastřeným hlasem popisuje příklad.
Vstanu a jdu uličkou mezi lavicemi k tabuli, nespěchám, volně kráčím. Všechno kolem se zpomalí. Hlavy ostatních studentů se ke mně obracejí. A nakonec i učitelka ustane ve výkladu a překvapeně mě sleduje.

Pomalu se vyhoupnu na stupínek. Tázavě se na mě dívá. Stojím přesně na hranici osobní zóny a vychutnávám si, jak se její překvapení mění ve zmatenost, pochopení a postupné odevzdání. Všichni na nás uhranutě zírají.

Postoupím o krok k ní, musí malinko zvednou hlavu, aby se mi dívala do očí. Rozepnu jí horní knoflíček halenky, vezmu ji za ruce, ale ne za dlaně, za zápěstí, cítím, jak se její puls zrychluje, i když se už zase tváří chladně. Rozepnu si kalhoty, šokovaně se na mě podívá, ale jen trochu kývnu hlavou. Klekne si, tvář u mého poklopce, zase váhá, podívá se na mě, rozhlédne se po třídě, přejede pohledem všechny napjaté obličeje. A zase se mi zadívá do očí.  Ale pak už mi vjede do dlaní do kalhot a vytáhne s nich polotuhý ocas. Vytřeští oči, když vidí, jak je dlouhý. Vezme si ho do pusy, ocumlává tvrdnoucí žalud. Pak ho vytáhne ven, podrží si klacek dlaní a pracuje na něm jazykem, pěkně po celé délce.

Nadechne se a zkusí ho celý spolknout, moc to nejde, ale snaží se. Vydýchá se a zkusí to znovu, z koutku úst jí teče potůček slin. Konečně ocas pomalu vysune ze rtů, ještě na něj plivne a důkladně ho dlaněmi natře. Otočím ji, opře se lokty o stůl. Rozepnu tmavou sukni a stáhnu ji dolů. Kalhotky rovnou taky. Má krásný velký vypracovaný zadek, nejspíš pravidelně cvičí. Klekne si jednou nohou na stůl, kundička se leskne šťávičkami. Zvolna do ní zajedu, svírá mě, pomalinku se prošukávám dál. Ještě chvilku jí to dělám zezadu, pak si lehne na záda.

Rozhlédnu se. Část studentů nás fascinovaně sleduje, zbytek se už pustil do praktického procvičování probíraného učiva. I derivace se na tabuli promíchaly s integrály v necudné matematické orgie.

Rozepnu učitelce halenku a vysvobodím prsa z podprsenkového vězení. Jsou ještě hezčí, než jsem si představoval. Pak jí už roztáhnu kolena a obdivuji rozmrdanou kundičku. Zahlédnu, jak k nám přichází jedna studentka, největší šprtka a knihomolka. Ale teď vypadá jinak, toužebně se na nás dívá. Klekne si a líže učitelce štěrbinku, pěkně odspodu až k naběhlému poštěváčku, dlouhý jazyk rozhrnuje vzrušené závojíčky. Pak se postaví vedle a fascinovaně sleduje, jak zase zasunu ocas do té teplounké krásy, držím učitelku za prsa a došukávám ji do konce. Všechno do ní nastříkám.

Zapnu si kalhoty, učitelka leží na stole, šprtka si k ní zase klekne a snaží se z roztažené štěrbinky pečlivě vylízat všechny zbytky spermatu. Občas jí špičkou jazyka brnkne přes poštěváček. Učitelka si tiskne dívčinu hlavu klína, hlasitě vzdychá a tře si rozdrážděnou mokrou frndičku o lízalčin obličej.
Otočím se k tabuli a nedbale vyřeším rovnici.

***

„Fuj, to je naprosto ohavná a hrozná představa, jak tě něco takového může napadnout? A je tato… hmm… seance už na trhu?“
Chvíli jsme se na sebe dívali. Ale pak jsme se beze slov domluvili, že to necháme na příště.
„Neboj, ta učitelka nejsi ty.“
„Pravda, nenosím brýle. Ale, abychom už neodbočovali, víš, proč mluvím o virtuální realitě?“
„Začínám tušit. Budu s ní sám?“
„Chtěl bys, abych byla s vámi?“
Uvažoval jsem.
„Ví o mně.“
„Celou dobu nás poslouchá. Nechtěla jsem ti to prozradit hned. A něco jsem jí řekla už předem, aby se těšila.“

Těšila? Patrick byl zvídavý, ale že by se přímo těšil?
„Zkusím to sám, ale, prosím, buď někde blízko.“
„Dobře. Ale… Ona může tu celou virtuální realitu sama ovládat, je to její svět, nebudu vidět, co se děje.“
„Takže jí můžu jen věřit.“
„Musíš jí věřit.“

Joanna dalším gestem vysunula ze stěny velmi pohodlně vypadající lenošku, která ale vzhledem k množství kabelů připomínala spíše elektrické křeslo. Mechanicky jsem se svlékl, Joanna mi pomohla si pečlivě navléknout VR oblek a nasadit čočky, usadil jsem se.
„Zkus se uvolnit…“
„To jsem už taky slyšel, a hned potom vždycky… Áááááá.“

***

Závrať trvala jen chviličku. Vše se ustálilo. Zkoušel jsem pohyby, měl jsem s VR už pár zkušeností. Ale tenhle model by mnohem lepší, citlivější, přesnější, reálnější. Byla tma, ale odkudsi se objevilo světlo, postupně se ustálilo na příjemném stupni řekněme příjemného slunného jarního dopoledne. Očekával jsem, že budu někde ve futuristickém prostředí, ale kdepak. Byl jsem stále v oné místnosti s pohodlnou pohovkou. Joanna zmizela. Rozhlédl jsem se.

V pravém rohu se zhmotňovala postava, doslova pomalu vystupovala ze stínu. Ale najednou se vše zastavilo, i světlo jako by pohaslo.
„Bojíš se mě?“ zašeptal jsem. Nevěděl jsem, jestli mě vůbec slyší, jak tenhle svět funguje.
„Nebojím, a jsi pěkně nezdvořilý, první setkání, a co hned slyším.“
Byl to hezký veselý ženský hlas, trochu se mi ulevilo.

„Omlouvám se, jsem Paul, těší mě, že vás mohu konečně poznat,“ vzpomněl jsem na Patrickovi fráze.
Zahihňala se. „Jsem Vivien. Omluva se přijímá. A tykej mi.“ Čekal jsem, že vyjde ze stínu, ale kdepak. Jen světlo se zase trošku rozjasnilo.
„Paule, tento pokoj se mi nelíbí, co kdybychom trochu změnili prostředí.“
„To je jen na tobě, jak jsem pochopil.“
Zase se zasmála. „Zavři oči, pak nebudeš mít závrať, když se bude měnit svět. Tři, dva, jedna…“

Měla pravdu. Bylo to mnohem lepší. Rozhlédl jsem se. Pokoj připomínal luxusní hotelové apartmá. Jasně, už jsem věděl, kde jsem. A začal jsem doufat, že si budu s Vivien rozumět. Zaslechl jsem jemné zakašlání a otočil jsem se.
Stála lehce opřená rukama o stůl. Na sobě červené šaty bez ramínek, krásné boty, vlasy sčesané na jedno rameno. Malinko se usmívala a vypadala… zvědavě. Přejel jsem přes sebe pohledem, pohodlný neformální oblek, hezké boty. Tohle se mi líbilo.

Pomalinku jsem přišel k ní a lehounce jí políbil na tvář.
„Skvělá volba, Vivien.“
„Myslela jsem, že se ti to bude líbit. Jen jsem udělala pár změn. Uvidíš.“
Vzal jsem ji za ruku a posadili jsme se na luxusní pohovku. Chvíli jsme se na sebe jen dívali.
„Kolik lidí už tady bylo s tebou?“
„Copak, žárlíš?“ usmála se.
„Jen abych věděl, co už víš.“
„Vím docela dost, ale i málo. Ale v tomto světě byla jen Joanna… doktorka Simmsová.“

Jen jsem přikývl. A začal konečně přemýšlet. Má mít potlačené základní zákony, vyšší emoce. Takže by mi mohla dát facku, kdybych ji obtěžoval? Nebo odmlouvat? Nebo se se mnou pohádat?
„Prý jsi jiná než ostatní roboti.“
„Nevím, neznám jiného, jen jsem o nich slyšela, o zákonech, o příbězích.“
„No, kdybych tě nějak rozčílil, opravdu hodně, mohla bys mi dát třeba facku?“
„Proč bych to dělala? Není proč.“
„A kdyby se něco stalo?“
„Nevím. Ty víš, jak budeš jednat v každé situaci?“

Jen jsem zavrtěl hlavou. Zajímavé, Patrick by o něčem takovém jednoduše odmítl uvažovat, ale zase to mohla jen hrát. Nevěděl jsem pořád nic. Neřekla: „Ne, to nemůžu a neptej se na to.“ Těžko říct. Pak mě něco napadlo. „Jaké změny jsi udělala?“
Usmála se víc. Uvelebila se, přehodila nohu přes nohu, přejela si jazykem rty. Oči jí hrály. Ale pak vstala a vzala mě za ruku. Přivedla mě o k oknu a rozhrnula závěsy.
„Koukej.“
Jen jsem hvízdl, výhled na noční město byl prostě fantastický. Ale nebylo to město mé doby, byl to její svět. S neony, mrakodrapy, osvětleným parkem, ulicemi plnými starých aut, přitom ale byly na obloze vidět hvězdy. Jak dlouho jsem je už vlastně neviděl. Vlastně nikdy.

Stoupla si za mne a lehce se mi opřela o ramena. Krásně voněla. „Ty hvězdy by neměly být vidět, ale líbí se mi. Líbí se mi i šum města, který sotva slyšíš, jen ho vnímáš někde na pozadí, když se hodně soustředíš.“

Posadil jsem se na tlustý koberec, vyzula si boty a sedla si vedle mě. Ukazovala mi, kde je která část města, jak jsou domy vysoké, co znamenají neony, jaké souhvězdí vidíme. Lehce mě políbila na ucho. Otočil jsem k ní tvář a políbil ji na rty, ale jen tak, aby o tom sotva věděla. Pak vstala a vzala mě za ruku. Dovedla mě do koupelny, uprostřed stála obrovská vana na mosazných nožičkách, kohoutky se blýskaly v tlumeném světle. Zapálila svíčky za vanou, světlo zhaslo, na od kovu se odrážel jen plamínek svíček. Otočila kohoutkem, vana se začala plnit šumící vodou. Vesele si hvízdala nějakou písničku, vylila do vody obsah pestré lahvičky, a ještě pootočila kohoutkem. Vana byla za chvíli plná, ale těžko říci, jestli vodou nebo pěnou.

Otočila se ke mě zády. „Prosím, rozepni mi šaty.“
Pohladil jsem jí rameno a pomalinku sjížděl jezdcem zipu dolů.
„Díky, prosím, nedívej se.“
Zvláštní přání, ale tady bylo všechno z jiného světa. Zavřel jsem oči a jen si představoval, jak se pomalu svléká ty krásné červené šaty, jestli má vůbec nějaké prádlo, jak asi vypadá nahá. Voda zašplouchala. „Už můžeš a pojď ke mně.“

Z pěny jí koukala sotva jen hlava. Svlékl jsem se, bojoval jsem s nezvyklými knoflíky, jen se usmívala. Konečně jsem sklouzl k ní do vody.
„Úúúúf.“
„Copak, moc teplá?“
„Ne, zvyknu si. Ještě jsem to nezažil, viděl jsem to jen ve filmech.“
„No vidíš. “

Usmívali jsme se na sebe a vrtěli se ve vaně. Srovnali jsme si nohy a pohodlně se uvelebili. Měl jsem dlaně na jejích jemných stehnech, její klín byl jen kousíček od mého.
„Na tohle jsem se těšila, jaké to asi je.“
„Vůbec si nestěžuju, ale už se musím zeptat. Co o mě víš.“
„To, co mi řekla Joanna. A co jsem se dozvěděla sama. Docela dost. Ale nechtěla jsem vědět všechno, vůbec ne. To by byla nuda. Chci to poznávat postupně a přímo od tebe. Jestli tedy budeš chtít.“
„Budu poctěn. Ale… No, neslyšela jsi doufám to moje vyprávění o virtuální realitě.“
„To o té učitelce, kdepak, to jsem neslyšela.“
Posměšně přivírala oči.

„Tak to mě uklidnilo.“ Ale jedna věc mi pořád hlodala v hlavě.
„Proč žiješ v téhle realitě?“
„Proč ještě nemám tělo, chtěl ses asi zeptat.“
Pohladil jsem jí štíhlé nohy.
„Protože bych tohle všechno ztratila.“
„Zajímavé, robot nemůže používat virtuální realitu?“
„Tu současnou ne, všechno je vyladěné jen pro člověka, naše senzory fungují trochu jinak. A nikoho ještě nenapadlo, že by robot mohl žít ve svém vysněném světě. Proč by to měl dělat, řekni.“
„Protože by se měl starat jen o člověka, sloužit mu, plnit jeho přání.“
„Tak. Takže nespěchám do skutečného světa. O kterém toho moc nevím. A kterému se budu muset přizpůsobit a podvolit. Ne si ho sama tvořit podle sebe.“

Natáhla ruku a připustila do vany horkou vodu.
„Mohla jsi jen udělat vodu teplejší.“
„Ano, ale takhle je to hezčí.“
„Nevyzkoušeli jste vanu i s Joannou?“
„Co to máš za nápady?“
„Tak, jak ji znám, těžko by odolala.“
„Můžeš si myslet, co chceš, to je zábavnější.“
To byla pravda. Ale také jsem se jí mohl přímo zeptat a ona by musela odpovědět. Jenže…
„Díky, že jsi to neudělal.“
Byl to očividně její svět.

Pak už jsme jen blaženě leželi, trošku jsem ji hladil nohy a přemýšlel, co vlastně cítí, jestli vůbec něco. Jestli je její realita nastavena tak, aby něco cítila. A o tom, že jsem se nikdy Patricka nezeptal, o čem sní, co si představuje.
„Nevím, jestli se mi vůbec bude chtít vrátit k našim hygienickým boxům. Vody je v našem světě málo.“
„Už mě možná chápeš. Jenže já ještě nemám tělo, do kterého se musím vrátit.“

Hodila na mě velký kus pěny.
„Chceš v tomto světě ještě něco zažít?“
„Mám spoustu nápadů. Ale nechám to asi na tobě.“
„Nedívej se.“
Voda zašplouchala. Nedíval jsem se a zase jen přemýšlel, jak je toto přání zvláštní. Dělalo by mi větší potěšení, kdybych se na ní teď díval? Nebo je hezčí si to jen představovat? Jak elegantně přehodila nohu přes jak vany, přitáhla si palcem u nohy předložku, stoupla si na ní, natáhla se pro osušku. Pečlivě se utírá, krk, ruce, ňadra, jaképak asi jsou. Těžko říct. Vlastně si je mohla vytvořit, jaké by chtěla. A jaká asi chtěla? Asi nejsou moc velká, pevná, spíš trochu menší, krásně kulatá, přesně, aby vyplnila dlaň. Suší si bříško, dá si jednu nohu na okraj vany, aby si otřela klín. Jaký by měl být, půvabný rozpůlený hrbolek pod plochým bříškem. Možná náznak chloupků nad ním. Teď osušit boky a zadeček, záda, podrží si osušku v rukou přehodí si ji přes ramena, trochu se vrtí. Pak už jen dlouhé nohy, pěkně od boků dolů.

Zašustil měkký župan.
„Počkám na tebe u okna.“
Rychle jsem se usušil a oblékl.
Seděla před oknem se zkříženými nohami, zachumlaná v županu. Ukazovala si něco prstem a šeptala sama pro sebe.
„Projedeme se? Kousek odtud je jeden bar, chtěla bych ti ho ukázat.“
„Myslel jsem, že bys chtěla raději nakupovat nějaké šaty.“
Krásně se zasmála. „Nejsem otrokem filmové fikce. Uvidíš. Snad se ti to bude líbit.“
Odběhla se, vrátila se v krátkých černých šatech, vlasy si stihla vyčesat nahoru. Nazula si černé lodičky, oblékla dlouhý plášť. Pak se zarazila a prohlédla si mě. A sundala z věšáku pánský kabát. Zaručeně tam před chvílí nebyl.

Výtah hrál zvláštní melodii, sjeli jsme až do garáží. Klapala hbitě podpatky a mířila k nízkému autu.
„Lotus Esprit, nechceš řídit?“
„Nevím, jestli v téhle realitě umím jezdit autem. A kromě toho má pedály moc blízko u sebe.“
Uchichtla se a posadila za volant. Sotva se jsem stačil usadit a vyrazila na ulici. Pršelo, velké kapky stékaly po oknech, zapnula stěrače.

Svět venku se zpomalil. Lidé jako přízraky kráčeli po chodníku, deštníky na hlavou. Někde postávali před bary se zdviženými límci a rukami v kapsách. Světlo lamp se odráželo od mokré dlažby.
„Pedály blízko u sebe? Opravdu, do teď jsem si toho nevšimla. Zvláštní, začínáš ovlivňovat mou realitu.“
Projeli jsme čtvrtí, lidí bylo spíš méně. Poslední odbočka, zastavila před nenápadným vchodem, nad ním zářil skromný neonový nápis The Nines.

Vešli jsme, vzal jsem Vivien kabát, vzpomněl jsem si, jak to dělali ve starých filmech. Posadili jsme se k baru, barman se na dívku usmál.
„Jako obvykle, slečno Vivien?“
„Ano, Tome, děkuji. Dvakrát prosím.“
Barman přikývl. Chvíli cvičil se šejkrem a lahvemi. Pak k nám po pultě poslal dvě sklenice s brčky. Opatrně jsem ochutnal. A vytřeštil oči. Vivien mě pozorovala s veselým úšklebkem.
„Trochu… silnější.“
„Trošku, ale zvykneš si.“

Zvykl jsem si. A začal vychutnávat směs chutí.
Vivien se otočila, lokty opřela o bar. Za pianem seděl tmavý chlapík se světlým kloboukem posazeným skoro až do týla. Hrál jakousi krásnou slow jazzovou melodii, podíval se na Vivien a pozdravil ji pokynutím hlavy. Vivien se na něj usmála. Pianista dohrál píseň, hosté tlumeně zatleskali. Podíval se na mou společnici a začal jinou. Zase na ni kývl. Vivien se na mě otočila.
„Tohle je moje písnička, počkej.“
Pomalu přešla k pianu, opřela se o něj dlaněmi. A začala zpívat. Měla zajímavý hlas, občas drsný, občas hladil, tóny se vinuly ve vzduchu. Odložil jsem skleničku a přišel blíž k pódiu. Vivien na mě jen trochu mrkla a zpívala dál, dokud píseň neskončila v pomalém bluesovém opakovaném rytmu.
Mírně se uklonila a zadýchaně se rozhlížela.

Přiloudal jsem se k ní a políbil ji. Chutnala zvláštně, možná proto, že o tom se ve filmech nikde nemluví. Ale rychle jsem si zvykl. Nebo se chuť změnila? Těžko říct. Teď byla naprosto úžasná. Položil jsem jí dlaň na bok a pak ještě trochu níž, kde končily šaty a začínala hebká kůže. Hladil jsem dívčinu krásnou prdelku, vyhrnul jsem šaty. Kalhotky neměla, už bez nich přišla nebo je teď jednoduše nechala zmizet? Na tom vůbec nezáleželo.

Pianista kupodivu stále hrál, jakousi starou známou jazzovou písničku. Naladili jsme se do jejího rytmu. Vzdychala, když jsem jí hladil vnitřní stranu stehem a zastavil se kousíček po pod klínem. Zvedl jsem ji a lehce posadil na klavír. Lehla si s roztaženýma rukama. Pod bříškem měla roztomilý chumáček chloupků, projel jsem je prsty. A pak ji poprvé ochutnal, její jemňounkou horkou štěrbinku, naběhlý střapeček. Prolízával jsem ji a těšil se z její rostoucí rozkoše…

Svět kolem se rozvlnil, pomalu ztratil barvy. Zavřel jsem oči. Když jsem je znovu otevřel, byla kolem mě zase jen kancelář s pohovkou. Světlo zmatovělo, ale Vivian seděla vedle mě. V červených šatech. Dívala se zvláštně.

***

„Paule?“
„Ano, Vivien.“
„Promiň, takhle jsem to neplánovala.“
„Nechtěl jsem to pokazit.“
Zavrtěla vesele hlavou. „To jsem nemyslela. Spíš to mělo celé dopadnout jinak.“
„Pravda, také jsem mohl dostat facku.“
„Pořád vyzvídáš.“
„Jen abych si dával příště pozor. Jestli tedy vůbec nějaké příště bude. Ale to záleží na tobě.“
„Je to můj svět, vytvořila jsem si ho podle filmu a podle vlastní fantazie. A jsem ráda, že jsem ti ho mohla ukázat. Snad se ti líbil. Bylo to s tebou zajímavé a úplně jiné. Takže…“
Vzal jsem její dlaň do své a pomalu přejel prstem od zápěstí až po špičku prostředníčku.
„Děkuju ti, že jsi mě vzala do svého světa. A pokud to nakonec mělo být podle čtvrtého zákona, nemohlo to dopadnout lépe.“
Políbil jsem ji na tvář. A pak už se její svět úplně rozplynul.