Poezie

Záhony dívek jarem rozkvetlých,v gejzírech trylků tryskající smích,nekonečný příboj pružně plných vnad– na jejich vlnách v zapomnění chci se kolébat… Záhony dívek jitřní touhou zrosených,žhnoucí žárem pecnů právě pečených,nekončící příval vláčně oblých boků– tonout chci v tůních jejich medotoků… Záhony dívek žatvou lásky zkosených,s očima nyvýma, v perlách potu oděných,v šepotu vášně, vprostřed něžných splínů– […]

Tenounká látka, než oděvuspíš módního doplňku,v měsíčním svitu dvě polokoule sjednotila– v přelíbezném úplňku… Ach, má milá, snad by ses nezlobila,že využít hodlám té éterické zářea zcela nepokryté postříbřit nechámhladce běloskvoucí obě oblé tváře… Dosvědčíš mi, Měsíci,že ta krása perleťovázaskvěla se až do nachova– perlou touhy na líci…

Některé dívky velmi zaujmoutváří ještě dívčí– a kyprou pěknou prcinou… Jiné však vzruší mnohem víc,v dlaních když cudně skryjítu dosud něžnou líc,však mocně oblé hýžděnedočkavě když vyšpulí na Měsíc…

V kaskádách bolestně toužebných výkřiků,v příboji vln bouřného orgasmu,gejzírem sopečných výstřikův extázi plním člun tvého pohlaví… Pohroužen v ztichlé již oko cyklónutáži se, zda nás ten člun zpět do ráje dopraví…Však zas kol krku bílých stehen věnec lei,spíná jej rozkvetlá černá orchidej– dva páry rtů, zas sladce medových,neslyšným výkřikem žádají: Aloha! V hlubinách lastury, zas

Úradkem starořeckých bohů se tak stane,snad sluneční erupce je to žhnoucí důsledek,že již pouze občas a zcela nečekaně vzplanesmyslných vzpomínek jen třepotavý plamínek…Zas v jeho světle křepčí kyprá nahá ženská těla,co neukojitelnou touhou se vždy dlouho chvěla,zas jak vonících tropických plodů těžké velké trsyse ve víru smyslného reje chtíčem rosí tuhé čnící prsy,zas, a nyní