Hrátky s ohněm

Slovo dalo slovo a obě si to zapsaly za uši. Dost nekonečného dopisování, tohle je nemoc doby. Poznaly se na internetu, spojily je podobné osudy. Řekly si, co chtějí a jak to provedou. Že co se stalo, se napravit nedá a že důležité je teď vymyslet plán a sejít se.

Uplynul měsíc, možná dva. Důvodů přibylo, odvaha chyběla, ale už nešlo uhnout. Musí to udělat.
Velké město, na jehož jménu nezáleží. Na čem tedy záleží? Ono se to vážně děje! Setkaly se. Teď a tady. V tuhle chvíli.
Seděly naproti sobě v parku a podzimním počasí, káva je hřála do rukou.  Nevěřily tomu, tohle nemohlo vyjít. Jedna z nich si přece musí dělat z té druhé srandu a pak nepřijede. Bavila ses dobře? Fakt jsem tě takhle vypekla? A ty budeš smutná a příště si dáš větší pozor.
Jenže ono je to tady a ty jsi tady a všechno se děje. Káva voní, máš krásný úsměv a nepoužíváš zbytečně moc slov. Mluvíš, jen když musíš. Nezahlcuješ mě, protože jinak bych odešla. Jsem v podstatě plaché stvoření.
Oběma se honila hlavou spousta dojmů. Hlavně na nic zbytečně netlačit.

Klárka byla překvapená, že jí Kamila neposlala žádné fejkové fotky, ale že je to skutečně ta žena, se kterou mluvila. A že jí jde o stejnou věc.
Vítr fouká, je studený, ale ona se upínala k tomu, co si řeknou a kam půjdou. Co zažijí a jaké to bude. Stane se to, nebo si nakonec jen řekneme, že na to nemáme odvahu, a tak pá a měj se krásně. Třeba jindy a s jinou.
Jinde. V jiný čas. A v jinou dobu. Blbost, takhle se o tom vůbec nedá uvažovat.
Už se to rozjíždí. Teď nesmíme polevit.

A tak si řekly spoustu slov. Smály se vtipům, popíjely horkou kávu a byly nadšené. Kamila cítila klid. Takhle se už dlouho necítila. Myslela, že bude jenom strašně nervózní. Ale jen tu seděla a poslouchala. A nebo obě mlčely. Dívala se na ni.
Když domluví, napije se a pak se zahledí do dálky, jako by tam hledala nevyřčené vzkazy. Byla tak mladá a pěkná. Nic na sobě nedávala znát. Chovala se, jako by to byla úplně normální, šťastná, holka. Jak moc na sobě musela pracovat.

Kláře se chvěly ruce, svírala kelímek s kávou a přála si, aby jejich plán vyšel. Smály se, ale byly napjaté. Ještě včera večer plné odvážných slov a dnes každá na opačné straně stolu. Rozdělené. Zoufale bojující s tím, aby tuhle hranici překonaly.
Kamila věděla, že na ni musí pomalu. Viděla, jak se chvěje. Možná lituje, možná ne. Tak křehká. Jen se rozplynout. Tohle byla cesta, takhle jsme to obě chtěly. Setkat se a překonat bariéru. Pomoci si navzájem. Zvláštní setkání se zvláštními požadavky. Ve světě, který se k nim zachoval nepřátelsky.
Nevědomky si sáhla na krk, dělala to automaticky. Klára to zpozorovala, a tak si dala ruku zase rychle dolů. Musela něco udělat.
Zvedla se a natáhla ke Kláře ruku. Ta se nechala zvednout a obejmout. Uprostřed prázdných stolů, zavátých barevným listím.
V kavárně, kolem které lidé venčili pejsky a ve větvích se proháněl ledový vítr. Kousek od výdejního okénka, které bylo teď zavřené, jako by se na ně nechtělo dívat. Kamile podlamovaly nohy, ale udržela se. Hřející náruč, kterou tolik postrádala.
Klára měla pocit, že se rozpláče a všechen ten její krásný make-up se jí pak rozteče po tváři.

Vydaly se dál parkem, kousek od sebe. Klára měla paže obalené do rukávů, ruce schované před světem. Obláčky páry od úst, mizející ve tmě, stejně jako příliš mnoho polknutých slov. Každá prožila něco, co způsobilo vnitřní bolest. Zablokované. Poznamenané. Tohle byla cesta? Řekni mi, že ano? Budovaly k sobě důvěru velmi dlouho, aby přišel čas, kdy se setkaly, rozhodnuté jednat.
Klára jí ukázala zápěstí, pak druhé. Jasně znatelné jizvy po noži, které nešlo přehlédnout. Kamila ji pohladila a nic neříkala. Řešila jsi to po svém. Tak mladá. Taková škoda. A ona se dívala, nic neříkala. Slzy měla v očích dřív, než čekala. Plakat někoho ve svém okolí už viděla tahle malá křehká holka, mockrát. Rozhodla se, že půjde dál, a i jako narušená to zkusí. Pokusí se znova dotýkat se. Pláč nikomu nepomůže. Už jen držet ji za ruku byla nová zkušenost, na kterou sbírala dlouho odvahu.

Ta úplně poslední lavička na kraji parku, tam měly dostatečné soukromí.
Kamila si odhrnula své zvlněné kaštanové vlasy tak, aby jí ukázala krk. Krásnou ladnou šíji, na které se rýsovaly jiné jizvy, než jaké byly na zápěstí Kláry. Takové, jaké vzniknou ve chvíli, kdy se do krku zařízne provaz.
Dívaly se na sebe. Pak našly jedna druhé ruku a pevně se chytily. Netřeba slov, někdy je jakékoli mluvení prostě zbytečné.
Snažila jsem se zabít, protože už jsem nenašla jiné východisko. A teď tu sedím, kousek vedle tebe a hledám cestu jak dál. Možná jsi našla odbornou pomoc a možná ne.

Jaký to je teď pocit, vidět vedle sebe sedět dvě krásné ženy, které se drží za ruce. Mužská fantazie je páruje rychle dohromady a vznikají žhavé obrazce plné touhy a chlípných představ. Nic složitého, jde to snadno. I mnoho žen tohle napadne. Ale ona je ta realita někde jinde, což? Bojí se toužit, protože touha byla rozbuškou. Teď mají ale jinou touhu, konečně se nevzdávat.

Co udělala Klára špatně? Příliš blízký vztah s otcem, který ji nakonec znásilnil? A pak ji obvinil dokonce z toho, že ho svedla? Chlípná mladá dcerka? Někdy není cesta, když máte nevlastní macechu, která vám už z principu nevěří a snese vás doma jen proto, že dveře od pokoje mají klíč. A že on si na ni potrpí, vždyť mají tak hezký vztah.

Jaký to je pocit, když si mladá žena chce vzít život, protože ji znásilní její šéf? A pokud to prozradí, ohrozí to celou její rodinu? Děti vyrazí ze školy?
Jsem mocný chlap, každý mě tady má za vzorného otce od rodiny a paní starostka mi jde k ruce. Nemáš moc na výběr, s tím tvým hezkým zadkem. Vybral jsem si tě tenkrát právě proto. Budeš to pro mě dělat každý týden, jinak se těš, že se tvůj život radikálně změní. Máte ještě to lano, které jste vystavovali minule ve výloze? Miláčku, vezmeš děti a odjedete na víkend k babičce?

Obraz dvou sedících žen vedle sebe na lavičce, se může změnit. Pokud máte kontext a nejste úplně blbí. Jak snadné je nevidět jejich stigmata. Jak složité je pro mnoho z nás tohle pochopit. Zacházet s lidmi jako s hračkou, plně využívající své převahy a moci. To lidi dokážou velmi snadno.

Kamila vytáhla z kabelky malou obálku. Byla na ní adresa státní policie, pod ní připsáno telefonní číslo. Nic moc nevážila, však v ní byla jediná malá věc. Taková, která mění životy natrvalo. Podívala se Kláře do očí, a tak tiše kývla. Sevřela jí ruku, aby si společně dodaly odvahy. Nebylo nad čím váhat. Tohle má řešení. Na temném nebi svítil měsíc, ale pak ho zakryl veliký mrak.
Zvedly se a společně přešly park, prošly městskou částí, která už poklidně usínala.
Obálka zmizela ve schránce. Kamile bylo, jako kdyby právě stiskla poplašné tlačítko. Takové, co pomalu dává všechno do pohybu. Zatím se nic neděje. Lidé usínají. Ty tu jsi. My tu jsme. Měníme, co si oni myslí, že změnit nelze.
Nebudeš na to mít odvahu, ty malá ufňukaná děvko.

Klára se opřela o stěnu, hned kousek vedle policejní stanice a zvedla svítící displej mobilu. Vyťukala zprávu a odeslala ji. Velké město, na jehož jménu nezáleží, se nacházelo ve Středních Čechách. Tohle bude patrně dlouhá cesta.
Čekaly, dokud neodepsal.

Pepík byl cvalík. Sjížděl porno na svém upatlaném domácím počítači, kterému rachotil zdroj. Skoro ani neslyšel, jak ta malá holka vzdychá, když ji klátil borec o stůl. Líbilo se mu to. Měl toho hodně. Sběratel. Rád se díval a rád si sáhl. Však ojel i svou dceru. Děvka. Neměla si nechat odemčeno v koupelně. Musel se nahlas zasmát. Všechny je doběhl. A teď bydlel sám, aby měl svatej pokoj. Klid na duši a hukot v kládě. Kokot jsem, takovou babu nechal bejt. Že měla nakonec podezření? No jasně, však měl ještě Lídu. Nikdy toho nenechal. Jak jednou okusíš, nebudeš to chtít jinak.
Rozchechtal se, až se začal dávit. Jeho tajný akce, dělala pro něj a jeho peníze všechno, co chtěl. Než se stihl vychválit ještě víc, pípl mu mobil. Rozhrábl odpadky na gauči, aby ho našel. 
„Mám tvůj disk plnej prasáren, fotříčku. Pokud to chceš zpátky, něco pro mě budeš muset udělat. Klárka.“
Pepíkovi spadla čelist.
Zaklel, plácl se do stehen a chtěl telefon odhodit, nechápavě si ale celou zprávu přečetl znova. Zašmátral kolem počítače rukou, ale svůj externí disk našel. Poposedl si a pohledal ho i v systému. Zabušil do klávesnice. Znejistěl. Disk projel, byl ale dokonale prázdný.
Zprávu, kterou jí odepisoval, psal všemi deseti, což donedávna neuměl. Když skončil, vyčerpaný, dopil rozpitou plechovku piva.

Obě ženy se ubytovaly na hotelu v centru města. Levné, ale příjemné a čisté ubytování, poskytovalo vítanou anonymitu. Užívaly si klid. Ranní káva byla výborná.

Obálku bez zpětné adresy strážník rozlepil v osm ráno. Obsahovala pouze vysokokapacitní SD kartu. Žádná zpráva, žádné další indicie. Jen neznámé telefonní číslo, připsané pod adresou. Tohle prověří potom. Všechny obsažené záznamy shlédl postupně, v polovině sledování přerušil pouze druhou kávou a raději za sebou zavřel dveře.
Urgentní telefonát svému nadřízenému na sebe nenechal moc dlouho čekat. Všechno vypadalo autenticky. A nebyl to vůbec pěkný pohled.

Pepík to napsal stručně. Kdy a kde mi disk vrátíš. Kecy o tom, že toho bude litovat. Byl rozlícený až do krajnosti. Nebral si servítky. Kdo jí dal klíč od jeho bytu? Byl to vlastně on, kdyby si to rozmyslela a chtěla ho ještě vidět. Zašpásovat si. Opít se spolu. Se svým tátou, kterej pro ni vždycky chtěl jen to nejlepší. Jednou si užili a ona se mu teď takhle mstí. Hraje svý hry. Toho bude litovat. Odvahu měla, to se musí nechat.

Petr byl jednatelem slušně velké firmy, do které se dostal díky známosti se zdejší starostkou. Čím ji tenkrát oslnil, o tom se raději nikomu nezmiňoval, snad jen v opilosti. Ale stejně to bylo všem jasné.
Dnes s ní měl mít schůzku a pak tradičně oběd, když bude čas, prověří si schopnosti nové sekretářky, která se mu ukázala jako schopná organizátorka. Petr byl prase, bral si, co potřeboval. A kdykoli se mu chtělo. Alfa samec, který když projeví zájem, měla by to být příležitost. Když zasune, možná i povýšení. Rád se hlasitě plácal do stehen, když se smál. Rád se dotýkal atraktivních žen, aby jim dal najevo svou náklonost. Pohostinnost. Nadřazenost.

Kamilu kontaktovala policie, protože zavolali na neznámé číslo, uvedené na obálce. Domluvili si setkání a spolupráci na usvědčení. Zároveň se domluvili na tom, co udělají s nezbedným Pepíkem. Ten byl pro ně podezřelou osobou už nějakou dobu, teď měli důvod se na něj konečně zaměřit.

Pepík až do rána nezamhouřil oči, jak čekal na odpověď. A nejen to, jeho chlouba se mu napínala v kalhotách tak, že se mu až motala hlava. Nešlo spát, nešlo se ničím bavit, jen čekat. Pak telefon pípl a on ho leknutím upustil na koberec. Když si zprávu přečetl, rozlil se mu ve tváři spokojený úsměv.

Dnes měl Petr po ranní kávě krásný výhled na pevný, kulatý zadek nové posily v kanceláři. Hned věděl, že den bude krásný, až jí strhne silonky a ohne u sebe v kanceláři přes ukázkově vyleštěný dubový stůl z masivu. Vybíral ho měsíc, než byl spokojen. Když za sebou zavřela, aby zůstali v kanceláři sami, teprve pořádně si všiml, o koho se jedná. Byl nepozorný.
Rozložit malý laptop na těžké desce jeho stolu jí zabralo minimum času. Nespěchala. Byla důsledná a nezavadila o něj ani pohledem. Šetřila gesty. A pak se díval, Petr klátič. Upocený ve svém drahém obleku. Najednou mu začalo být nepříjemné horko. Už věděl, proč jsou v kanceláři jenom oni dva. Co mi k tomu řeknete? Závažná obvinění? Narafičená past? Zničený den. Nasekáno za holý zadek. Tohle bolí.

Klára s Kamilou seděly před malým, otřískaným činžákem v parčíku na lavičce. Přesně tak, aby nebyly vidět, ale měly přehled. Klára věděla moc dobře, co dělá. Znala ho. Odstěhoval se, aby měl prostor pro svoje plány. Jistá si Pepíkovou sebejistotou, že nikdo nic neví. Píšeš si jen se svou dcerou, kterou jsi zastrašil. Která se bojí toho, co jí uděláš. Jaká to byla chyba. Byla snad?
Disk najdeš u ní. U tý, kterou teď vydíráš místo mě.

Upocený Pepík se nasoukal do otřískané škodovky a sotva zabouchl dveře, už se rozjížděl. Vlasy rozcuchané, mastná prosvítající pleš se zaleskla. Když běžel, držel si kalhoty v rozkroku, jako by se mu něco zoufale pletlo. Pohled dopředu ale plál jako oheň, připravený spálit vše, co se mu připlete do cesty. Jak o ní, sakra, mohla jeho dcera vědět? Odkud se znaly? Neměl její adresu nikde. Ani na disku. Mohla vidět jen videa, na ty byl pyšný. Alespoň uvidí, jak zkušeně to umí dělat patnáctiletá. Vyměkla. Dala jí jeho disk a zdrhla. Aspoň si ten výlet na Moravu užije. Stál mu už celou noc, jako by tušil, že zase dostane příležitost! Nemohl se dočkat. Bude to jeho malé překvapení, psát dopředu jí nebude.
Když opouštěl ulici, kousek za ním se od krajnice odlepila nenápadná Felicie. Celou akci řídila centrála, která spoléhala, že Pepík ve svém přesvědčení nezaváhá. Šlo mu o hodně. Zavede je až do cíle.

Petr se díval na to video potřetí. Znásilňoval na něm svoji sekretářku, která se marně bránila. Zjistil, že i přes celou tuhle situaci, ho to příjemně vzrušilo. V místnosti bylo několik dalších lidí, policistů, jeho advokát. Všichni zaslechli jejich dlouhý rozhovor, ve kterém jí vyhrožoval. Další videa, další znásilnění. Sex na stole, pod ním, u něj. Trhající se punčochy, praskající kalhotky, pohupující se ňadra do rytmu funících těl. Vždy dobře připravená páska, kterou chvatně přelepoval ústa. Vyhrožování. Zastrašování. A nakonec i starostka, která se mu oddávala naprosto bez zábran. Její libido nebralo konce, až někteří policisté museli odejít.

„Jako tvůj kamarád ti, Petře, navrhuji jednu věc. Nic nezapírej, neokecávej, nedělej to ještě horší, než to je.“ prohlásil Kája, uťápnutý manžel starostky, po shlédnutí videí. Petr ho nikdy neviděl se rozčílit. Ani dnes jeho obličej nevykazoval sebemenší poruchy chování. Nechápal, jak může být tak klidný.

Upocený Pepík zastavil škodovku před jejím domem a teprve teď zvedl telefon, aby jí zavolal. Už čekám, už tu jsem. Mám pět stovek v kapse. Neodjedu, dokud si na mě neuděláš čas. Překvapeníčko. Rychlý prachy. Zase si tě při tom natočím, když budeš dobrá. Abych měl památku. Jsem už starší pán, může mě klepnout, a tak se obklopuju vzpomínkami.

Petr se dostal do cely předběžného zadržení. Byla mu zima a byl vyčerpaný. Bílá košile od obleku se mu lepila na tělo a on páchl potem. Jak je možné, že si kamery nikdy nevšiml?

Ve chvíli, kdy to Pepíkovi zvedla, se telefon octl v cizích rukou. Místo něj dostal naopak pouta. Jindy by to považoval za akt vášně, dnes to tak nebylo. Terénní policejní výsadek tu viděl fakt nerad. Škodověnka se ocitla osamělá. Lídu sebrali k výslechu. Ani ho nestihla vidět. Přemýšlel, čí je tohle práce. Mohli ho dlouho sledovat, nedával si už moc pozor. Nebo že by v tom byla Klára? Zaskřípal zuby, když se auto rozjelo zpátky do míst, odkud dnes vyjel. Že si vlastně jel pro disk, mu úplně vypadlo z hlavy.

Obě ženy, Klára i Kamila, seděly na policejní stanici a všechno popsaly. Ani jedna nešetřily detaily, všechno pěkně do nejmenšího detailu. Byly smířené s tím, že pokud chtějí oba dostat tam, kam patří, budou se muset hrabat ve vlastní minulosti. Hluboko. Klára opravdu byla u otce doma a disk mu nahradila prázdným. Bylo to dopoledne těsně před tím, než ho druhý den „vyslala na Moravu“. Pepík byl v práci, měla dostatečný klid na jednoduchou akci.
Zkusmo mu projela historii v počítači, aby si byla jistá, že se nezměnil. Nic z toho, co našla, ji nijak nepřekvapilo a největší zvrhlosti ještě překopírovala na disk. Nasdílela celému zbytku jeho přátel vybraná videa z Lídou a popřála jim příjemnou podívanou. Akci skončila promazáním historie a drobnou škodolibostí. Do rozpité plechovky od piva mu nasypala slušnou dávku podpory erekce. Kamila vypovídala ve vedlejší kanceláři.  Kdysi umístila malou kameru do Petrovy kanceláře přesně tak, aby z ní bylo vidět všechno. Aby se pojistila, nacpala ji do plyšové opice, kterou od něj kdysi dostala. To jí ještě nosil dárky, dokud nezačal chtít podstatně víc. Z pootevřené tlamičky pak jen skrytě koukal objektiv, kterému neuniklo nic. Měla k ní bezdrátový přístup z domu a kdykoli byl Petřík aktivní, měl to „archivováno“. Tu kameru tam dala už v době, kdy tušila, k čemu brzy dojde a kde. Takže natočila i své vlastní znásilnění.

Lída všechno potvrdila. Po lékařské prohlídce to bylo doloženo i z této stránky. Malá, černovlasá holka, která si přivydělávala za zády rodičů. Holka z chudé rodiny, která přišla na to, jak se dostat dobře k penězům. Pepík byl jen jedním z mnoha, byl ale první, co jí za to zaplatil. Chceš tisícovku? Nebo snad ještě víc? Podobáš se mojí dceři, proto ses mi hned tak líbila. No, a kolik mi dají ti ostatní? Netrvalo dlouho když ji to napadlo.

Petr poznal Lídu. Lída se znala s Kamilou. A Kamila od Lídy zjistila, že Pepík prznil Kláru. Náhody? Sjedeme si to popořadě. Když se klátič Petr na služební cestě na Moravě rozhodl, že si užije, narazil na Lídu. Nebylo soulože, aby se při ní nevychvaloval. A tak se ve svém zánovním sedanu pochlubil, že si nehezky podal Kamilu. Představ si to, pokusila se oběsit. Mohla mít všechno, no chápeš to?! Lídě to sice trvalo, ale Kamilu našla. Viděla videozáznam. Znásilňovač v akci. A pak další, které dopadly stejně. Lída s tím nechtěla nic mít, ale dala jí kontakt na Pepíkovu dceru, která měla podobný osud. I Pepík toho namlel hodně, bylo to v něm, jako husa v troubě. Spolu se jim pomstíte. Hajzlům. Moc vám oběma fandím. Večer mám ale zákazníka. Ne, rodiče se o tom fakt nesmí dozvědět. Ne, chlapi si na mě nedovolí.

Pepík se dostal do vězení, kde si měl posedět několik let. Klidu se ale nedočkal, spoluvězni ho umlátili k smrti, když se dozvěděli o tom, jaká byla jeho minulost. Opět moc mluvil.

Klára si v den, kdy se to dozvěděla, domluvila schůzku s Kamilou.

Petr dostal osm let natvrdo. Sbírka videí Kamily byla otřesná. Traumata, posbíraná ženami okolo něj, příliš hluboká. Až když byl odsouzen, teprve mu došlo, že už z toho nevyvázne a že jeho styl života nadobro skončil. Ještě před procesem se ale stihl dozvědět, že manžel starostky, kliďas Kája, své trauma neunesl. Byl zadržen pro pokus o vraždu. Paní starostka, která už předtím přišla díky kauze o funkci, získala své první modřiny nezpůsobené sexuální vášní a potkala i svou první lahev vodky. Sympatie byly vzájemné.

Nakonec tu zbývaly dvě ženy, které se potkaly na stejném místě, jako poprvé. Klára si vyhrnula rukávy, a i když pocítila podzimní chlad, nevadilo jí to. Jizvy na rukou byly dopsanou částí jejího života. Teď začínala psát kapitolu novou. Kamila svá stigmata nadále schovávala, byla ale už klidnější. Všechno plánování bylo uskutečněno. Všechna slova řečena. Osudy rozpleteny. A v deset večer měly být na nádraží, aby si daly sraz s Lídou. Nové plány? Ještě jednu poslední věc je třeba změnit a dokončit. Lída a její život. Budou na ni dvě, přesto jim bylo jasné, že lehké to zrovna nebude. Tohle bude možná ještě těžší zkouška odvahy než oba prznitelé dohromady.

A právě tady příběh končí. Co se bude dít dál, napíše už jen život sám.