Tři švagři 02

Panovníci nejmenovaného království odjeli na významnou svatbu, následník trůnu si bere jakousi Popelku. A v jejich nepřítomnosti se měl o všechno postarat jejich jediný syn Velen. O všechno, a hlavně o tři sestry, Lenku, Elenku a Helenku. Jenže uhlídat tři holky je složitější než onen příslovečný roj včel.

Díl druhý – Podivní nápadníci

„Co se uculujete, urozený bratře?“ zachichotala se Lenka, nejstarší ze sester. Stála na břehu malebného rybníka, vlídné paprsky odpoledního slunce jí zářily ve světlých vlasech.

„Ni… Nic, nikde nikdo, zdá se,“ potvrdil Velen a zaskočilo mu v krku. Lenka si pomalu rozepínala šněrovačku, za chvíli tu stála jen v živůtku a spodničce. Košilka se dmula pěknými ňadry. Rozpačitě žmoulala tkalounek.
„Nikde nikdo?“
„Nikdo,“ Velen si raději ještě prohlédl křoví, ale otočil se přesně ve chvíli, kdy živůtek sklouzl k zemi a za chviličku ho následovala i spodnička. Blondýnka se ještě na bratra přes rameno usmála a plavně se nesla k vodě, roztomile vrtěla zadečkem. Trochu vyjekla, když si omočila palec, ale pak statečně pokračovala. Za chvíli se už ozývalo jen veselé cákání.

Princ měl v očích vypálen obraz nahé sestry a uvažoval, jak rychle se ho dokáže zbavit. Asi to nijak rychle nebude.
Jo, a nebyla stydlivá, Lenka, opravdu nebyla, napadlo Velena. A jeho nevěsta by taky taková neměla být. A mohla by mít tak krásný zadeček, štíhlý pás, vlasy padající v hustých pramenech na něžná záda.
Šel se raději projít. Slunce právě zmizelo kamsi za mraky, z vody uslyšel zklamané Lenčino zafňukání. Ale což, za chvíli zase vyjde.

Otočil se právě včas, aby zahlédl z houští jakýsi záblesk. To by mohla být spona opasku, ozdoba nebo dokonce část zbraně. V každém případě tam někdo šmíruje.
Velen vůbec neváhal, tasil dýku a vrhl se do křoví. A za chvíli už táhl ven podivného chlapíka.
„Mám ho, vošousta, chytil jsem ho, šmíroval v křoví,“ informoval halasně Lenku, „určitě se mu leskla ta zlatá čapka…“
Ano, zlatá čapka, a kazajka, rovněž tak hezký kabátek, kalhoty, punčochy a i střevíce, snad nejvíc zářil silný řetěz kolem krku s velkým medailónem, rovněž zlatým, ale tak jasným, že z něj Velena přecházely oči.

Velen se snažil tvářit jako kovář Hamřík, ale k tomu mu scházely libry, palce a svaly. A navíc přistižený vošoust se netvářil ani bojácně ani provinile, naopak klidně jukal přes princovo rameno k rybníku.
Kralevic doufal, že je Lenka ve vodě až po nosík, ale podle svitu vošoustových očí poznal, že doufá marně. Rezignovaně se otočil.
Sestra nejenže nebyla ve vodě, ale stála na břehu, nejevila snahu se obléknout jen se zakrývala dlaněmi. Ale pranic jí to nešlo, takže dole se mohl zlatě oděný vošoust pokochat pohledem na světlé chloupky a nahoře na pár roztomilých koziček překrásného tvaru.

A netvářila se ani dost málo vylekaně, jen radostně a… dychtivě. To je to správné slovo, napadlo prince. No tak to tedy nesmí dopustit.
Otočil se zpět na vošousta, ten už stál klidně a hrdě, lehce se uklonil a smekl čapku.
„Omlouvám se, princezno Lenko a princi Velene, objevil jsem se neohlášen a nezván. Jmenuji se Slunečník a chtěl bych požádat princeznu Lenku o ruku. Dáš mi ji, Velene?“
„Slu… Le… Ruku?“ zakoktal zmatený princ. Zlatý muž se ale jen vlídně usmíval. A ještě navíc už byla Lenka tady, nahá, nastavovala Slunečníkovi ruku k dvornému polibku.
„Ano, jsem králem Slunce, slečno Lenko, přijmete moji poníženou nabídku?“
„Ano, ráda,“ udělala Lenka lehké pukrle, což vzhledem k její neoblečenosti vypadalo kouzelně.
Velen se díval zmateně na jednoho a druhého, na jejich pohledy. Došlo mu, že je tady navíc.

„Dám ti svou sestru, králi Slunečníku, buď jí dobrým manželem. To asi budeš, protože má ráda sluníčko a teplo.“
„To já dobře vím,“ Slunečník dívku objal a políbil. Pravá ruka mu sjela až neslušně dolů. Ale kdo by odolal.
„Tady máš, Velene, aby ti ostatní uvěřili,“ sáhl ještě do kapsy a položil Velenovi do dlaně medailónek, malou podobu onoho velkého, který měl na prsou. Šperk nádherně zářil a hřál.
„Počkej, Lenko, musíš se obléknout, přeci nepůjdeš tam někam na oblohu nahá…“
„To není třeba,“ ozval se ještě Slunečníkův hlas, Lenčiny plavé vlasy se změnily ve zlaté, obě postavy se pomalu rozplynuly. Jako sluneční svit, napadlo prince. A určitě jí šmíroval pokaždé, když se Lenka koupala. A když se slunila. A ona se ráda slunila. To pak svými paprsky laskal krásné tělo, všechny křivky a oblinky, místa viditelná, skrytá i úplně nejtajnější. Ta možná vůbec nejvíc.
„Měj se krásně, sestřičko,“ zašeptal princ jen sám pro sebe.

Slunce se toho dne už neobjevilo. Ani druhý den, ani další. Dost možná zmizelo kamsi na celý týden.

„Cože? Ženich? Ve zlatě? Cos jsi to provedl, ty pitomče?“ Obě sestry propichovaly Velena pohledy a Helenka dokonce bouchla pěstí do stolu.
„Je to král Slunce, Slunečník, říkal to.“
„On to říkal? Král Slunce? To byl přeci prastrýček Ludvík XIV.!“
„Ten, co uklouzl po… No po tom?“
„Přesně ten. Ale nepleť mě. Takže nějaký vošoust ti řekne, že je král Slunce, a ty mu mýrnyks týrnyks dáš naši krásnou sestřičku?“ horkokrevná černovlasá Helenka znovu praštila dlaní do stolu.
„Počkejte, málem jsem zapomněl, dal mi toto, abyste mi věřili.“
Princ vytáhl z kapsy medailónek a položil ho na stůl. A pak přemýšlel, jestli září víc šperk nebo čtvero dívčích očí.

Velen nemohl usnout, nebylo divu. Měl pořád před očima nahou sestru, jak se objímala s tím podivným králem. Střídavě ho to vzrušovalo a dojímalo. A k tomu ten Měsíc za oknem… Klaply dveře, dovnitř tiše vklouzla bílá postava.
„Velene, spíš?“
„Teď už ne, vlastně nespal jsem, copak je, Elenko?“
„Nemůžu usnout, bratříčku, musím myslet na Lenku, a ještě k tomu ten Měsíc.“
„Co je s ním?“
„Řeknu ti to, ale vezmi mě k sobě.“
„Ccooo?“ Ale rusovláska už vklouzla pod deku, spokojeně se uvelebila a přitulila. Princ začal ztrácet pevný slamník pod tělem.
„Měsíc, tobě nic nedělá? U mě to začalo… No víš, jak je to s děvčaty. Jenže pak to bylo pořád horší, prostě nemůžu usnout. A ještě hůř.“
„Co je ještě horší,“ hlesl Velen a snažil se nenápadně trochu odtáhnout. Marně. Sestra si přes něj raději přehodila nohu.

Až si nejdu nevěstu, musí se umět taky tak tulit.

„Mám pocit, že někdo stojí za oknem a divá se na mě, zve mě k sobě.“
„Někdo tě šmíruje? Zatahuješ si závěsy?“
„Dej pokoj, chápeš mě? A co je nejhorší, mě to… No…“
„Líbí se ti to“, hlesl Velen.
„Tak bych to neřekla,“ zašeptala sestra tak, že se chudák kralevic snažil aspoň malinko odsunout. Ale nešlo to. Navíc to Elence asi ani nevadilo.
„Vzrušuje mě to, hrozně,“ zavrněla sestra.
„Prosím, prosím, nechceš jít za Helenkou? Ta tě určitě pochopí líp.“
„Pochopila mě, ale nestačilo to,“ zavrněla rusovláska.

Moje nevěsta bude muset taky takhle vrnět. Cože? Co to řekla?

„Musíme se vyspat, jdi k sobě,“ řekl Velen rázně.
Sestra kupodivu poslechla a otráveně se pomalu odploužila do své komnaty.
Jenže teď byl na tom Velen ještě hůř. Co mu to řekla? Počkat, že má čas od času dojem, jako by jí někdo šmíroval.
Téhle myšlenky se drž, Velene, ne, nemysli na nahou Lenku, ani na Elenku s Helenkou v posteli…

Chudák kralevic vstal, přehodil přes sebe plášť a potichounku vyšel na terasu. Opřel se ospale o balustrádu. Projde se, přijde na jiné myšlenky a usne. Šel pro jistotu dál, k oknu Elenčiny komnaty. Nahlédl za roh a strnul.
Okno bylo zalito namodralým měsíčním svitem. A v něm až podivně jasně spatřil postavu. Stála u okna a hleděla dovnitř. Neznámý muž nevypadal vůbec provinile, stál před oknem, ruce složené na zádech pod dlouhým stříbrně lesklým pláštěm. Princ sáhl k pasu pro dýku, ale nahmátl jen něco jiného, sice také tvrdého, ale pro požadovaný účel nepoužitelného. Plížil se tedy jen ve stínu a chystal se zavolat stráže.

„Velene, prosím, nedělej to,“ ozval se měkký příjemný hlas, „pojď ke mně.“
Kralevic měl dojem, že je pořád ve snu. Vyšel ze stínu a postavil se kousek od cizince. Celá scéna byla ještě kouzelnější, nadpozemská.
Namodralé světlo zalévalo nejen terasu, ale i celou Elenčinu komnatu. Jindy barevné závěsy, koberce, tapisérie i povlečení zářily stejným odstínem. Uprostřed toho všeho modrostříbrna zářily rusé princezniny vlasy.

Elence se buď něco zdálo nebo nemohla usnout jako její bratr. Vrtěla se, odkopala ze sebe pokrývku. Přejela si dlaněmi od ramen až na stehna.
Velen se otočil na neznámého, ten ale jen zavrtěl hlavou.
„Neruš ji a dívej se.“
„Často tady princeznu sleduješ?“
„Pšššt, ano, ale neruš.“

Princezna rozevřela dlaně a prsty sjížděla ze stehen zase na boky, bříško a na prsa. Tam se zastavila a začala se hladit. Nejdřív celými dlaněmi, pak jen jedním prstem kroužila kolem bradavky, za nedlouho přijala další prsty. Celá se přitom svíjela rozkoší.
Princ zvedl nesouhlasně hlavu, ale neznámý se na něj jen klidně podíval svým kulatým obličejem a ukázal očima na okno. Velen už poznal, co mu je divné. To zvláštní světlo nezářilo z nebes, ale podle všeho z muže samotného a nejvíce z medailónu na jeho prsou.

Elenka se teď malinko tahala za čudlíčky a blahem rozevřela ústa. Další rudá skvrna v jinak stříbrné ploše. Pomalu si dlaněmi sjela přes štíhlý pás dolů, rozevřela nohy a po vnitřní straně dlouhých jemných stehen se pomalinku blížila ke klínu. Nijak nespěchala, hladila se, těšila se, až si konečně pohladí nejcitlivější místečka, ale oddalovala to. Jazykem si objížděla rudé rty. Ale teď už si sevřela obě dlaně v klíně, blahem zaklonila hlavu. Zvedla boky a vyhrnula si košilku. Ve stříbrné bělosti zazářil další krásný kousíček rusé barvy, Elenčina kundička.
Velen přešlápl, už už chtěl něco udělat, otočit se, odejít, vyhodit onoho neznámého čumila, ale místo toho jen zíral do okna.

Elenka se hladila, levou rukou ňadra a pravou si projížděla klín, kroutila se na lůžku v němém vytržení. Za chviličku si zase dráždila prsa a kroutila boky. A nato si sjela do klína oběma dlaněmi, dvěma prsty si odhalila poštěváček, druhou rukou si ho hladila. Vypadalo to, že už bude konec, ale zvolnila, projížděla si brázdičku a rozmazávala šťávu po prstech. Nadechla se, znovu se hladila a zrychlovala, se zvednutými boky a zakloněnou hlavou. Teď bylo sténání slyšet i přes tlusté okenní tabulky.
Klesla do peřin, v modrostříbrné komnatě zářily jen tři rudé body.

„To byla krása,“ zašeptal neznámý.
Velen si odkašlal: „Pane, takto by mou sestru měl vidět jen její manžel, a možná ani to ne.“
Muž se jen jemně uklonil.
„Máš pravdu kralevici, proto bych tě chtěl poprosit o Elenčinu ruku.“
„A vy jste…“ zajíkl se Velen, i když už dlouho znal odpověď.
„Měsíčník, král Měsíce. Velene, dáš mi svou krásnou sestru za ženu?“

Velen se podíval oknem na svoji krásnou sestru. Slastně se protahovala, hladila se od stehen až po ňadra. Mladík ucítil pod noční košilí známé pnutí. Nejraději by si ho teď jako nejhorší šmírák vytáhl a vyhonil.
„Co myslíš, že tady občas dělám“, zašeptal stříbrný muž.
Princovi se vybavil absurdní obrázek Měsíce prohánějícího si tvrdý klacek. Vzpamatoval se, rozhlédl a přistoupil k nápadníkovi.
„Králi, řekněte mi, vy asi nejste často po nocích doma?“ pošeptal a odolal nutkání ho popleskat po zádech.
„Nu, většinou ne, to víte, to máte svícení, příliv a odliv, náměsíčníky, ostření žiletek, vyjící psy, je toho hodně. A což teprve ty ženské, to je nekonečná práce. Jen jednou za měsíc mám trochu volna.“
„No právě, víte, Elenka je nádherná, úžasná, ale docela dost, no vlastně hodně… vášnivá. A když nebudete celé noci doma, může se stát… leccos.“

Měsíčník si sundal stříbřitou čapku a podrbal se ve stříbřitých vlasech.
„Už mě to taky napadlo, princi, ale co mám dělat? Já… Opravdu ji miluji, stojím tu skorou každou noc, tedy kromě novoluní. A navíc jsem doma celý den. Prosím.“
„Dobrá,“ souhlasil kralevic, „stejně je to asi jenom sen.“
Měsíčník se usmál, jak to dovede jen Měsíc, vytáhl z kapsy amulet a vtiskl jej Velenovi do dlaně.
„Moc ti děkuji, doufám, že Elenka nebude litovat.“
Změnil se jen v namodralou záři a prošel oknem. Vzal princeznu do náruče a vrátil se stejnou cestou zpět. Už nespala, se zájmem si ženicha prohlížela. Olízla si rty.
„Na shledanou, já… No, už musíme jít,“ dodal jen král Měsíce a rozplynul se. Velen měl před očima jen sestřinu kundičku malinko vykukující pod kraťounkou košilkou.

Chtěl bych, aby moje nevěsta byla taky tak vášnivá, pomyslel si ještě Velen. A doufám, že nebudeš litovat ani ty, stříbrný králi. Už teď ti závidím.

Nebylo novoluní, ale Měsíc se ne a ne objevit, uplynuly dny a týdny. Astronomové trhali spisy, astrologové marně vzývali své tabulky. Nakonec se navzájem poprali, ale ani to Měsíc nepřivolalo zpět na noční nebeskou klenbu. Takže se společně odebrali do proslulých vinných sklípků, kde setrvali v hádkách další týden, přitom zcela vypili sud moselského a tři rýnského. „A přeci se točí,“ huhlal jeden nešťastník s hlavou v dlaních. „A to jsem si myslel, že Taliáni umějí pít víno,“ povzdechl si druhý a odtáhl nebožáka do výklenku.

Jen jeden člověk tušil, co se děje. Vlastně ráno to už byli dva.

„Měsíční král?“ udeřila Helenka dlaní do stolu při pohledu na modrostříbrný zářící medailón. „Co mi to vykládáš?“
„Prostě se to nějak… ehm… seběhlo. On jí prý už dlouho miloval a až teď si dodal odvahy,“ Velen plaše vzhlédl na černovlasou sestru. Ta ale jen smutně seděla.

Divné, s Helenkou si asi vždycky rozuměl nejméně, neměli společné záliby jako s Lenkou ani ho… tedy, nelíbila se mu tak jako Elenka. Byla prudká a někdy i divoká, náladová, občas ale mírná a vlídná.
„Copak je?“
„No, sestry mají ženichy a já nikoho, budu čekat, koho mi rodiče najdou, nějakého křivonohého urozeného tupce.“
Vyběhla ze salónku ven, tak jak byla, jen v košilce. Smutně se zastavila uprostřed nádvoří, Velen chtěl jít za ní a utěšit ji.
Zdvihl se vítr, závan se protáhl salónkem, zvířil hladinku jezírka, rozšuměl koruny stromů. Kolem dívky se vytvořil zvláštní vír, jakýsi zlomyslný závan jí zvedl košilku až nad boky, princ zahlédl nádherný kulatý zadeček. Krásné polokoule pod útlým pasem, nejdokonalejší tvar, jaký si muž dokáže představit.

Helenka se snažila košilku zkrotit, ale nešlo to, vždycky se potměšile zvedla na opačné straně, než si ji stahovala dolů. Chvilkami se objevil i tmavý kožíšek mezi bílými stehny, i když se ho všemožně snažila zakrýt. Vítr vířil prach kolem dívky, houstl, nabíral podobu vysokého štíhlého muže.

Vítr ustal stejně náhle jako začal. Jen u Helenky stál muž v podivném měňavém obleku, dlouhý plášť se záhadně vlnil. Jako by byl oblečen do hladiny rybníka. Hluboce se poklonil a políbil dívce ruku.
Velen už ani nebyl překvapený, klidně přišel k neznámému a kývl hlavou na pozdrav.
„Vítám vás, nemýlím-li se, vy jste…“
„Větrník, král větru. Chtěl bych tě poprosit o ruku tvé krásné sestry Helenky.“
„Inu,“ podrbal se Velen, „sestřička ale není do větru ani není povětrná. A teď je tak trochu kam vítr tam košilka. Helenko?“
Dívka se ale jen přivinula k muži a zvedla k němu oči.
„Miloval jsem ji už podle obrázku, který je uzamčený v malé komnatě nahoře na zámku. Nikdo se k němu nedostal, jen já škvírou pod dveřmi. A pak jsem jen tam seděl a díval se.“
Helenka se začervenala.

Větrník mávl rukou. Kousek od nich se zvedl prach a začal tvořit obraz. Kralevic brzy rozpoznal známou scénu. Jeho sestra ležící na pohovce a snažící se zachytit závoj, který ji ještě před chvilkou halil.
Helenka byla ještě červenější, ale král si ji přitiskl k sobě.
„Vidíš, tak jsem ten obrázek miloval, že ho dokážu vytvořit i z prachu na cestě.“
Dívka k němu zvedla hlavu, král se sklonil…
Princ si rychle odkašlal a poznamenal: „Králi, vy jste celé dny pryč, máte spoustu práce, až večer se vracíte domů, pokud tedy není bouřka.“
Muž přikývl a podíval se tázavě na Helenku.
„Nevadí mi to, ráda na něj budu čekat, až se vrátí.“
Král jí objal, jeho ruka směřovala až podezřele dolů, ještě níž, až na jednu z krásně tvarovaných polokoulí, teď dokonce mezi ně…

Snad bude mít moje nevěsta také takový zadeček, prolétlo Velenovi hlavou. Ale jen se uklonil.
„Dávám ti rád svoji milovanou sestru za ženu, králi.“
Větrník podal kralevici zvláštní amulet, měnil barvu i tvar, unikal pohledu. Velen si ho raději hned strčil do kapsy.
„A co ty, Velene, kde ty máš nevěstu?“
„Ach, to je těžké, chtěl bych, aby byla odvážná jako Lenka, přítulná a vášnivá jako Elenka a byla věrná jako Helenka. A měla také tak krásný zadeček.“ Princ honem uskočil, aby se vyhnul kopnutí pod koleno.
„Znám jednu takovou,“ zavířil Větrníkův hlas, „ale bude to těžká zkouška. Pamatuj si, princezna Violetta. Jenom si myslím, že nevíš, co opravdu chceš. A teď už promiň, musíme jít. A děkuji.“

Zase se zvedl vítr, král zahalil dívku do svého pláště, obě postavy se změnily ve sloup prachu a rozplynuly se. Velen stačil jen zahlédnout, jak mu sestra zamávala. Za chviličku vítr ustal.
A ustal na dlouho, na den, dva, týden, dva týdny…
Veslaři na lodích proklínali osud a jejich ruce poznaly pod splihlými plachtami starověk. Majitelé větrných mlýnů se snažili roztáčet kola vším možným i nemožným, rackové otráveně seděli na břehu. Byla to zvláštní doba, i kronikáři ji neopomněli barvitě popsat ve svých rukopisech.

Jen princ Velen věděl víc, ale nikomu nic neřekl. Chodil kolem zámku a bylo mu smutno.