Tři švagři 08

Díl osmý – Kentaur a hrdina

Princ Velen s mladou dvorní dámou Blankou konečně dorazili po mnoha dobrodružstvích na zámek princezny Violetty. Zatím obdivovali její vybraný, byť jednostranný výtvarný vkus i pozoruhodnou bytost u vstupní brány, když tu…

„Líbí se vám naše obrázky?“ ozval se hlas od hlavního schodiště.
Velen s Blankou se otočili, po schodech sestupovalo zvláštní procesí. Dívku zaujaly nejvíc tři bytosti podobné strážnému, i tyto měly těla na různých místech zpevněna dráty, šrouby a plechem, na hlavách omotaných proužky kůže zářila skleněná kukátka v měděných rámečcích. Bytosti měly ale ženské obleky, tedy víceméně ženské, na hlavách dokonce bohaté bílé paruky.

Velen mě oči jen pro bytost prostřední. Princezna byla zahalena do dlouhého černého pláště se smaragdovým leskem. Možná se v něm odrážely její nádherné oči. Pod krkem byl sepnut zlatou sponou se zeleným kamenem. Ale princ toto vnímal mlhavě, viděl jen bílou tvář rámovanou černými jemně zvlněnými vlasy. Kolem krásně vyrýsovaných rtů pohrával lehký úsměv. Klidně se k nim blížila dlouhým lehkým krokem.

„Ty obrazy jsou pozoruhodné, že? Všimli jste si i souboru soch podél cesty? Vidím, že nejspíš ano. Všechna tato díla jsou prací jediného umělce, Višvanata Durandhara, který k nám přicestoval až z daleké Indie. Slyšela jsem, že tam má umění tohoto druhu opravdu dlouhou tradici.“
Velen byl zcela uchvácen, možná vybranou mluvou, možná pláštěm, který se rafinovaně rozevíral a dával zvědavým očím na okamžik popatřit překrásné černé šaty se zelenou výšivkou a opravdu hlubokým výstřihem.
Na poslední chvíli si ale vybavil dvorské způsoby a rákosku vychovatele a dvorně se uklonil.
„Dovolte prosím, abychom se představili, jsem princ Velen a toto můj panoš Blažej. A prosím, nesuďte šaty podle člověka.“

Princezna už byla jen kousek od nich, už slyšeli i páru jemně syčící ze zad jejích společnic. Stále se zdvořile usmívala, ale pak se trochu zarazila.
„Snad naopak ne? Ale… zvláštní, zdálo se mi o vás, vlastně o vás dvou.“
„Mně se o vás zdálo každičkou noc, jen co jsem spatřil váš portrét, jenž je ale jen slabým odleskem vašeho půvabu. Nebo naopak?“
„Ne, to bylo správně. Ale řekněte mi, jaký obrázek se vám tady líbí nejvíc? Osobně dávám přednost asi tomuto, je zde bájný kentaur Nessos, který se snaží neméně bájnému rekovi Héraklovi odloudit jeho ženu Déianeiru.“
„Ano, znám tu pověst, ale zde podle všeho Nessos došel mnohem dál a chudák rek se jen dívá, jak chlípný kentaur przní jeho krásnou manželku, která se ale pravda nikterak nebrání, právě naopak, ochotně mu nabízí své veškeré půvaby.“
„Tak to je, ale povšimněte si dokonalého výrazu rekovy tváře, kde se snoubí smutek a vzrušení v dokonalém kontrapunktu. Nevíme, co bude v příštím okamžiku, zda se chopí luku a kentaura usmrtí nebo se k nim prostě přidá.“

„Nebo podá žádost o rozvod,“ ozvala se nečekaně Blažej. Princezna i princ se k ní překvapeně otočili.
„Jsi drzý panoš, Blažeji,“ povytáhla princezna obočí, „ale tvoje poznámka byla trefná a vtipná.“
„Omluvte ho prosím, dlouho cestujeme a velmi jsme se sblížili. Je zvyklý říkat, co mu přinese slina na jazyk. I naopak“

Violetta naklonila hlavu a s přimhouřenýma kočičíma očima se zadívala na dva hosty, zvláště na Blažeje.
„I uvnitř máme podivuhodná díla, uvidíte, jistě užasnete. Ale tato venku mají i další nevídanou schopnost, dívejte se.“
Ukázala na obrázek nad branou, který se tolik líbil Blance. Dívka seděla na svalnatém mládenci a měla v sobě hluboko zasunutý jeho tlustý pyj. Dívala se mladíkovi do očí, a hladila mu tvář. On jí zase prsa, jen malinko prosvítající mezi dlouhými černými vlasy. Pohnula se, vlasy se zavlnily a stejně tak i dívčiny boky. Vztyčené mladíkovo mužství jí hluboko zajelo do rozevřené štěrbinky. Pak se zase zvedla, až úplně na konec, chvíli čekala s roztouženě zakloněnou hlavou a znovu si ho do sebe zabořila. Mladík jí hladil svůdně se pohupující ňadra.

Dívka se náhle podívala přímo na Velena, princ se snažil odtrhnout pohled, ale nešlo to. Dívka na obraze přivřela oči a olízla si rty. Kralevic měl na chvíli pocit, že on je ten mladík v obraze a dívka sedí na něm, jeho úd vniká do té nádherného vlhkého dolíčku a jeho dlaně hladí ty dva překrásné kopečky. V okouzlení se už už chystal vykročit k bráně a obrazu.

„To je ještě hezčí, nemyslíte?“ usmála se Violetta vidouc lesklé oči svých hostů, „a dokážou ještě víc, můžete do té scény vstoupit, stát se tím mužem nebo s k nim přidat, dohrát onu hru ve třech nebo čtyřech. Můžete se stát Héraklem nebo Diem svádějícím své krásné milenky, co chcete.“
„Už vím, co je na tom obraze,“ ozvala se Blažej a přerušila kouzlo. „To je sama bohyně Afrodité milující se s bohem Áreem. A za chvilička už spadne klec nebo spíš síť, kterou nalíčil žárlivý manžel Héfaistós. Ale zatím dvojice nic netuší a užívá si lásky.“
„Máš pravdu, Blažeji, na oplátku můžete teď do jednoho obrazu vstoupit stát se aktéry děje. Jak, to už bude jen na vás.“
Velen se zmateně podíval na Blanku.
„Prosím, princi, zvol Hérakla, to je můj velký hrdina, prosím.“
Princ se usmál a přikývl. Violetta přimhouřila oči, mrkla na Blanku a mávla dlaní. Velenovi i dívce se na okamžik zatřel zrak a zarazil dech…

Bylo teplo, spíš horko, ale ne nepříjemné, foukal svěží vítr. A když se opět nadechli, ucítili v plicích úžasně voňavý vzduch. Velen zvedl hlavu, paprsky zářícího slunce mu zalily tvář, prohrábl si vlasy a otočil se s blaženým úsměvem na dívku vedle sebe.
Vypadala krásně, mužský oblek byl pryč, místo něj jí tělo halila jemná nařasená látka, na hezkých ramenou sepnutá zlatou sponou. Světlé vlasy se prodloužily až na ramena, takové je měla dříve na zámku, než se vydali na cestu.
Ona jeho pozorovala se stejnou pozorností, narovnala mu chitón a trochu utáhla opasek.
Nedaleko slyšeli šumět vodu, zatím ještě nic neviděli, stáli v piniovém lese a těšili se z vůně a svěžesti.

Blanka vzala prince za ruku.
„Slyšíte? To musí být řeka Euénos. Honem pojďte, než příběh skončí.“
Vyběhli po cestě z lesa, před nimi se kroutila v rákosí vyšlapaná cestička. Pospíchali k řece, rákosí se vlnilo, občas se ozval jakýsi vyplašený pták. Brzy stáli na břehu velké řeky a rozhlíželi se.
„Jestli čekáte na převoz, tak se načekáte,“ ozval se za nimi ze stínu pod stromem mužský hlas.
Blanka s Velenem se rychle otočili. Byl to pozoruhodný hlas, hluboký a sytý, skvěle se hodil ke svému vlastníkovi. Pod věkovitou olivou smutně posedával hřmotný muž. Velen si vzpomněl na urostlého kováře Hamříka, ale ten by se s tímto silákem mohl stěží rovnat. Svalnaté tělo bylo zahaleno do jakési nažloutlé kůže, vlasy a vousy divoce rozcuchané. Ale hlas samotný byl spíš mírný, vlastně smutný. A takové byly i jeho oči. Jenže ty hrozily každou chviličku zaplát ohněm zuřivosti.

„Ty jsi slavný Hérakles, nemýlím-li se,“ uklonil se dvorně princ, „jsem… víš, neměli bychom se představovat, jsme zde spíše na záletech, dívka je najáda Blankis a já říční bůžek druhé kategorie Velénos.“
Pořízek se na ně nedůvěřivě podíval. „Kdo si vás má všechny pamatovat, ale řekni mi, ona je vdaná?“
„Nnne, kdepak, ale má přísného otce, hlídá ji jako oko v hlavě.“
„No jo, přísný otec, to dobře znám, o tom bych mohl dlouho vyprávět. Jak dlouho mi trvalo, než jsem přesvědčil krále Oinea, aby mi dal za ženu svou dceru Déianeiru, musel jsem kvůli tomu přemoci říčního boha Achelóa, to vám byla skvělá rvačka. Ale když jsem pak viděl, jak se na mě ta nádherná dívka obdivně a zamilovaně dívá a otec konečně přikývl, klidně to mohli být bohové dva nebo klidně tři.
A což teprve, když jsem se s Déianeirou poprvé pomiloval, to byla taková krása, nic hezčího jsem nezažil, ani když jsem konečně dokončil těch svých neslavných dvanáct úkolů. A teď, vidíte to sami.“

Hérakles odevzdaně mávl rukou k druhému břehu. Jak si princ všiml, Blankis se tam dívala už déle, a podezřele jí červenaly tváře.
Řeka nebyla zase tak příliš široká, ale ani úzká, proud byl celkem prudký, člověk by se ji neodvážil přeplavat. U druhého břehu kupodivu nebyla žádná loďka, odehrávalo se tam ovšem cosi mnohem zajímavějšího.
Podivná a velká bytost, napůl člověk a napůl kůň, držela v obětí půvabnou mladou ženu. Ta se sice trochu vzpouzela, ale každý, byť neznalý pozorovatel musel viděl, že je to jen naoko. Něžné ruce obdivně objímaly svalnaté paže a hladily drsné kučeravé vlasy.

„Přišli jsme sem, a ten darebák Néssos spustil, že ji přenese jako první a pro mě se vrátí. Hned mi to bylo podezřelé, ale než jsem se rozmyslel, vzal mou ženu na ramena a byli ve vodě. Jak vesele výskala, když se ten její nenasytný klín třel o jeho srst. A teď tohle. Nemám já to smůlu? Už s mou bývalou to začalo. Plním dvanáct úkolů, takového času mi to zabralo, a pak se konečně vrátím domů, a co myslíte? Čeká na mě moje drahá Megara s otevřenou náručí jako Penelopa na Odyssea? Kdepak, ani náhodou. Vesele se pelešila s mým nejlepším přítelem Ioláem. Nachytal jsem je rovnou v posteli v nejlepším. Odpočívali tam po jistě namáhavém cvičení, Megara ještě držela přítelovu chloubu v dlani, on pro změnu její ňadro. Krásný obraz, do kamene by ho mohli vtesat. Chtěl jsem nejdřív zabít ji, pak jeho, pak raději rovnou oba, ale ona se probudila a tak se na mě dívala…
No, a když smutně sedím na prahu s pohárem těžkého vína, přijde za mnou ten můj kamarádíček, ještě od ní celý voněl, a že prý chudák holka nevěděla, jestli se vůbec vrátím, moc se trápila a on ji utěšoval. Jak asi, to si dovedete představit, a když mi to došlo, chtěl jsem je uškrtit jako ty dva hady, co mi nastrčila Héra do kolébky. Jenže on, že se hrozně milují, nemohou bez sebe žít, abych je ušetřil. Tak dlouho do mě hučeli ty nesmysly, že jsem se nakonec nechal ukecat jako ten poslední vůl. Jenže co dělat, když už máte jednou parohy, jen tak se jich nezbavíte.
‚Iolée, příteli můj nejdražší,‘ povídám slavnostně, ‚nechávám ti svou manželku Megaru, buď jí lepším manželem, než jsem byl já.‘ A bylo to.“

Hérakles smutně pokyvoval velkou hlavou, položil si dlaně na stehna a klepl prsty.
„Mezi námi, ono nám to už moc neklapalo, pořád otravovala, kde pořád slídím, proč nesedím doma jako ostatní. A navíc mi pořád, nevím proč, předhazovala těch padesát dcer krále Thespia. Můžu já ale za to, že lov na toho zatraceného lva trval tak dlouho? A že mi každou noc král podstrčil do postele nějakou jinou? Kdo to má potmě poznat, všechny si byly podobné. Pravda, občas jich bylo víc najednou, vlastně dost často. Komu by se chtělo honit nějakou prašivou šelmu. Jenže s ní pořád otravovali, no, a když jsem konečně přišel s lví kůži na ramenou, sedí tam spokojeně dcerušky kolem královského papínka, drží si významně bříška a koukají se na mě: ‚Tak co tatínku, co budeme dělat.‘ Co vám mám říkat, vzal jsem kožešinu a nohy na ramena. Prý těch dětí bylo nakonec padesát dva.“

Muž se odmlčel, vzteklý a smutný výraz byl pryč, nahradil ho zasněný úsměv.
„Mladíku, měl jsi někdy čtyři nebo pět holek najednou?“
„Neee, jen dvě, a to ještě… Jau, Blankis, proč mě štípeš?“
„Tak si to aspoň představ, bylo štěstí, že mi ten poťouchlý král věnoval největší komnatu s obrovskou postelí. ‚To, aby tě vůbec unesla‘ šklebil se tehdy. Jasně, mě a příslušný počet těch čertic. Vždycky chodily po setmění, hned, jak vrzly dveře, byl jsem vzrušený. Ale teď najednou, kam jsem dal ruce, všude byly kozičky, prdelky nebo vlhké klíny. Všude se to hihňalo nebo vzdychalo, podle toho, co jsem právě nahmátl. A hladily se i navzájem, mršky. Uměly to náramně, no, nebylo divu, když jich bylo tolik, musely se nějak zabavit. Takže tam ležíš jako paša, na tobě se jedna vlní a další jí hladí prsa nebo prdelku, další ti klečí na obličeji a nechá se lízat a další čtyři jsou propletené vedle a dělají si dobře navzájem. Nádherně voněly, všechny, přitom každá malinko jinak. To vám bylo…“
„Počkej, neříkal jsi pět najednou?“
„Kdo to má počítat? Není to jedno? No, zmizely až za rozednění. Pak jsem se konečně mohl trochu prospat, a že se mi spalo dobře. Nebyl čas ani nálada lovit blbou přerostlou kočku.“

Rek si povzdechl.
„Abych se vrátil k věci. Žena mi to pořád předhazovala, že nejsem doma, že se o ni nezajímám, že jsem zvyklý mít v posteli určitě víc holek než jednu a takové ty povídačky. Furt do mě ryla, jednou mi z toho totálně přeskočilo, viděl jsem jen rudou tmu. A když jsem se probudil, ležely na zemi tři naše děti a dvě bratrovy. Vůbec nevím, co se stalo.

Hérakles dlouho mlčel a pak potichu pokračoval.
„A to byl vlastně mezi mnou a manželkou konec, raději jsem šel odčinit vinu a plnit úkoly. No, a mezitím se k tomu přichomýtli Argonauti a tak.“
„Takže vám nakonec ani nevadilo, že si našla jiného,“ řekla měkce Blankis.
„Máš asi pravdu, chytrá nymfo, vlastně najádo, nevadilo. Beztak to už bylo nejspíš k ničemu,“ svěsil hlavu.
„No, a když mám zase někoho, koho miluji, dopadne to takto, vidíte je? Ani se nesnaží nikam schovat, určitě, abych se musel dívat.“
„A proč se tedy díváte,“ zeptala se se zájmem Blankis.
„Protože… Protože jsem nikdy nic podobného neviděl, krásná zlatovlasá najádo,“ přiznal rek.
„Vidíte, jak si s ním hraje, jak mu hladí ten velký krásný ocas?“
„Ehhmmm, ale to přece, no, jak to říct, nemůžeš soutěžit s…“
„Máš pravdu, pochybný mladý bůžku, to opravdu nemůžu. A nebudu si strkat koňské žíně do prdele, na to ať rovnou zapomene, mrcha jedna. Už toho mám dost!“

Mohutný muž náhle vyskočil jak napnutá pružina, popadl obrovský luk a založil do něj šíp.
„Počkej,“ pověsila se mu na ruku Blankis, „můžeš trefit i ji, a on je beztak nesmrtelný.“
„Nesmrtelný, cha, to si jen myslí, tenhle šíp jsem namočil do žluče mocné Hydry. Usmrtí každého, koho se jen dotkne. A pokud šíp zasáhne oba zároveň, budu jen rád. Všichni se budou chodit dívat na to podivné sousoší a říkat si: ‚Podívejte, jak se tady ta děvka pelešila s nestvůrou. Hérakles udělal dobře, že tomu zamezil. Kam by tohle mohlo dospět? Lidská žena a kentaur?‘ Tak to je, ustup.“
„Počkej, počkej, nenatahuj ten luk, ne, opravdu ne. Posaď se zase. Víš, my ženy jsme slabé, snadno podlehneme svodům,“ vzala dívka reka za předloktí.
Hérakles i Velénos se na ni překvapeně podívali.
„Ale… ale my jsme manželé, přeci nemůže padnout kolem krku takové obludě, i když má, má… sakra, to je to největší péro, co jsem kdy viděl.“
„Nedívej se na něj, hrdino, vždyť i ty jsi velký a mocný.“

Velen se zahleděl na dívku a roztáhl dlaně. Naznačil, jestli nemá zmizet. Jen na něj netrpělivě mrkla. Hrdina si ale ničeho nevšiml. Seděl se sklopenou hlavou.
„Už jsi viděla trpaslíky, krásná plavovlasá najádo?“
„Neviděla, ale vím, jak vypadají,“ odpověděla zaskočeně Blankis, „otec Kornelius mi je ukazoval na obrázku.“
„Kdože? No, to je jedno, dobrá, víš tedy, jaká mají mužství?“
„Velká, překvapivě velká, tvrdá, vztyčená.“
„Šťastná to najádo. Tak to vidíš. Ale proč to je, ha? Mají úplně normální klacky, jenže jak jsou prťaví, vypadají prostě obrovské.“
„Ale…“ najáda Blankis se zarazila.
„Já jsem velký, hodně velký, ale holt ne úplně všude. Tam jsem normální, spíš trochu menší. Jenže když to srovnáš s postavou, vypadá to… No, malé, proč to neříct.“

Blanka se ke svalnatci přitulila a položila mu hlavu na rameno.
„Ale těm padesáti dcerkám to přeci vůbec nevadilo.“
„Nevadilo, to máš pravdu, vůbec ne. Jak si ho užívaly, jen litovaly, že je jen jeden a musejí se střídat.“
„Tak vidíš.“
„No jo, to bylo, ale tahle Déianeira? Nemysli si, že nevím, proč mi pořád říká ‚počkej, jsem teď moc vzrušená‘, nebo proč přitom nejraději drží nohy u sebe. Ono je to hezké, nemám vůbec nic proti, buď si lehne na bok, to se mi líbí. Nebo rovnou na bříško, to je ještě lepší, vidět její krásný zadek, velký a tak krásně kulatý, že by i se i v samotné božské Afrodité probudila žárlivost. Užívat si, jak zajíždím mezi ty úžasné půlky, ocas se mi leskne šťávami touhy, vzdychá a křičí blahem, pokaždé, když ho do ní vrazím.“
„Úúúúú… umíš tak krásně vyprávět. No, některé ženy jsou prý tam… trochu větší, zvlášť, když se pořádně rozvášní a vzruší. A ty ji určitě dokážeš vzrušit, jenže teď…“

„Co je teď?“ zpozorněl hrdina a chtěl zvednout hlavu.
„Ne, ne, nedívej se tam. To určitě nemůže myslet vážně. Hladí ten obrovský lesklý úd, mazlí se s ním, olizuje ho. Namočila si dlaně slinami a přejíždí ho celý, od pytlíku až úplně nahoru. A teď se mazlí s varlaty, líbá je, opatrně hladí…“
„Bůžku Veléne? Mám dojem, že je tvoje najáda trochu… No vlastně hodně… Kdy jste to dělali naposledy?
„Ech, popravdě si nevzpomínám.“
„Tak vzpomínej. A neruš nás. Nechceš se projít? Prý je támhle za kopcem je nějaký pěkný starý chrám. Není to daleko, tak dva dny cesty.“

Princ se snažil na reka vrhat smělé pohledy, ale ty se jen odrážely od jeho bicepsů a tricepsů. Raději cosi zabručel a sedl si do stínu.
Situace byla zvláštní, obě ženy byly více než spokojené, jedna hladila obrovský kentauří úd a druhá… No, hladila opatrně o něco menší úd největšího hrdiny, jakého kdy svět nosil.
„Hérakle, uvolni se, a hlavně se nedívej, co se děje na druhé straně. Taky bych se tam neměla dívat, ale nemůžu přestat. Pořád ještě hladí ten obrovský úd, ani oběma dlaněmi ho nemůže obejmout, přeci si nemůže myslet, že by ho do sebe… To přeci nemůže jít, olizuje ten strašný žalud a chce ho asi dostat celý do pusy, druhou rukou opatrně hladí pytlík, vlastně pytel. Jedna koule jí hravě zaplní dlaň. Snaží se ho dostat do pusy, oběma rukama, ale moc to nejde, až teď… Tak ne, sliny tečou po tom obrovském mužství až na koule, rozmazává je prsty.
Už jste tak někdy zkoušeli, počkej, vezmu si tě taky do pusy, jen na chvíli, hummm….. Díky, to je nádhera, vůbec nejsi malý, budu tě zase hladit, počkej, nasliním si dlaň, aby to pěkně klouzalo. Veléne, lehni si vedle Hérakla, mám dvě ruce. Ale jen jednu pusu, škoda, a víš, jak na tom jsem. Bylo by krásné mít jednoho z vás v sobě a druhého v puse.
Ale počkej, něco mě napadá, ale až za chvíli. Tak co se teď děje, ne, nedívejte se tam, teď určitě ne. Déianeira si lehla na záda, roztáhla stehna, kolena má úplně u těla. A přitáhla si ten obrovský kentauří úd k sobě, drží si ho u klína. Ale to přeci nemůže udělat, je strašně velký, skoro jako její břicho, má ho krásné, útlé. A i klín má nádherný, hladí se, plive si do dlaně a snaží se co nejvíc navlhčit, i když se celá leskne vzrušením.
Ne, to přeci nemůže jít, nezkoušej to, ten žalud je strašně velký, kundička se sice umí rozevřít, ale tak moc určitě zase ne. On se nehýbe, jen čeká, co ona udělá, tlačí ho proti sobě a kroutí boky. Má v sobě sotva špičku a už teď je roztažená, jako bych v ní měla dlaň. Kouše se do předloktí, druhou rukou si ale přidržuje tu nestvůru a cpe ji do sebe, rozevírá kolena, jak to jen jde.
To není možné, kousíček po kousíčku do ní proniká, vždycky kousíček zpátky a větší kousek dovnitř. Teď ho zase vzala oběma rukama a přitlačila…“
Ne, to přeci nemůže jít, nezkoušej to, ten žalud je strašně velký, kundička se sice umí rozevřít, ale tak moc určitě zase ne. On se nehýbe, jen čeká, co ona udělá, tlačí ho proti sobě a kroutí boky. Má v sobě sotva špičku a už teď je roztažená, jako bych v ní měla dlaň. Kouše se do předloktí, druhou rukou si ale přidržuje tu nestvůru a cpe ji do sebe, rozevírá kolena, jak to jen jde. To není možné, kousíček po kousíčku do ní proniká, vždycky kousíček zpátky a větší kousek dovnitř. Teď ho zase vzala oběma rukama a přitlačila…“

Dlouho bylo ticho, bylo slyšet jen tichounké mlaskání dlaní hladících dva tvrdé klacky. Ale mnohem hlasitější byl ženský křik, který se sem nesl až přes řeku. Najáda Blankis měla rozšířené oči a červené tváře.

„Nevím, jak to udělala, má v sobě už celý žalud, úplně jsem snad slyšela to mlasknutí, když do ní vjel a kundička se zase aspoň trochu stáhla. Je prohnutá v zádech, opírá se jen chodidly a vlní boky proti tomu… Jedině dobře, že ten tvor se vůbec nehýbá a jen čeká. Počkejte, teď začal, ne, nedělej to, nehýbej se, nepřirážej, nech to na ní, ať si to dělá podle sebe. Nééééé.
Už má v sobě asi polovinu, nechápu, jak to dokázala, až sem vidím, jak jí trčí bradavky, on jí přes ně ještě opatrně brnká prsty. Jinak jen sedí a dívá se. To musí být pro něj nádhera, sledovat, jak jeho mohutný žilnatý kyj kousek po kousíčku vniká do nádherného ženského těla. Teď si ale poposedl a opřel se o ruce, žena na něm visí kotníky a houpe se sem a tam, sem a tam, je hlouběji a hlouběji, ještě se ale snaží, aby v ní byl úplně celý, zapřela se, má vytřeštěné oči a nechá si ho zajet…
Má ho v sobě celý, musí být až mezi žebry, bříško se jí vydouvá, jak do ní zajíždí tam a zpátky, prostě jí teď začíná šukat, mrdat, šoustat, prznit, nevím, jak to nazvat, tohle jsem nikdy neviděla.
Prosím, Veléne, pojď mě hladit, lehni si trochu na bok, tak, úúúúúf, to je krása, nejraději bych tě v sobě měla celého, možná vás oba, nebo tvou ruku, jaké to asi může být, bolí to nebo to rozkoš přehluší? Jak hluboko by ses mohl dostat, cítila bych, jak do mě pronikáš, děláš si ve mně místo, máš ho až v břiše, necítím nic jiného, žádné smysly mi už skoro nefungují, jsem jen a ten tvůj klacek nebo ruka nebo co já vím, to, co mě vyplňuje a co ve mně klouže. Hlaď mě, počkej, vyhrnu si šaty a posadím se na tebe, ty se klidně dívej, hrdino, ukážu ti jí, snad se ti aspoň trochu líbí, i když asi není tak krásná jako má tvoje Déianeira. Dívej se, i to mě vzrušuje, a ty mě hlaď a lízej, prosím, vždyť dobře víš, jak to mám ráda.

Teď ho ze sebe nechala vyklouznout, položila si ho na břicho, je vidět, jak je obrovský a kde ho až musela mít. Políbila ho a otočila se na všechny čtyři, vystrčila boky, má krásný klenutý zadek, měl jsi pravdu, to mít nikdy nebudu, i boky má užší. Ten tvor jí teď rozevírá půlky a štěrbinku, dívá se, jak je vzrušená, otevřená a vlhká, kapičky touhy z ní skoro tečou, má mokrá stehna, Snaží se ještě víc rozevřít kolena, blíží se k ní. Zase jí ho nejdřív položil na záda. Namířil ho proti zadní dírce, ne, to snad ani nemůže jít, zkouší zatlačit, ale Déianeira strachem uhýbá. Pohladil jí zadek, zase se uklidnila a nabízí se mu. Opřela se a sama si rozevřela klín. Drží si ho dlaněmi a strká ho do ní, zasouvá, teď už to jde dobře, pomalinku jí šuká, už je v kundičce zase celý. Začal přirážet, kulky ženě pleskají o bříško a poštěváček, kroutí se rozkoší. Teď se kentaur zarazil a nechal ji, aby ho sama kundičkou sjížděla po celé délce. Ale už ji zase chytil a začíná zrychlovat…
Prosím, drž, musím se teď o tebe třít, jo, hlaď mi druhou dírku, to můžeš, dráždí mě to, představuju si, jak mě tam… Ne, to ani nemůžu říkat. Tak, klidně můžete malinko dovnitř, jenom trošičku… Tááááák…“

Ticho. Jen z druhého břehu slyší sténání a pleskání těla o tělo.

„Úúúúúf, to byla krása, sedněte si zase vedle sebe, budu vás dráždit a hladit, rukama i pusou. Chvíli vás a pak zase vás, vy už skoro budete, princi, tak, teď zrychlím, ještě, ještě, ano, krása. A promiňte, teď se budu věnovat našemu rekovi, zase si vás vezmu do pusy…Ufff…“

 Dívka sjížděla Héráklův vztyčený klacek a masírovala ho dlaněmi, nijak nespěchala, dívala se mu do očí, teprve, když protočil oči a držel ji za vlasy, zrychlovala až do konce. Chtěla uhnout, ale nešlo to. S vytřeštěnýma očima polykala semeno. Trochu funěla, ale nechala si klacek v puse, dokud nezvadl. Utírala si právě rty do šatů, když se z protějšího břehu ozval podivný křik. Kentaur držel ženu za boky a bušil do ní.

„Ne, do ní ne,“ šeptal tiše Hérakles, „co já vím, co by z toho mohlo být… Nechci vychovávat nějakého zatraceného křížence.“

I Déianeira si to asi uvědomila, přetočila se, klekla si a masírovala na kámen tvrdý klacek dlaněmi, klouzal hladce sem a tam. Stiskla ho, vystříkla záplava bělostného spermatu přímo do ženina obličeje, smáčela jí vlasy a zalepila oči.

Bylo podivné ticho, na obou stranách řeky. První se zvedla Déianeira, klidně kráčela do řeky a potopila se. Opláchla si obličej a vlasy, celá se umyla. Pak šla zpět na břeh, kolena se pod ní lehce podlamovala. Ždímala si vlasy a usmívala se na spokojeně ležícího kentaura. Ten ji vzal na ramena a vydali se na druhý břeh.

Žena klidně seskočila a mírně hleděla na svého manžela, ale netvářila se nijak provinile.
„Promiň, prosím, prostě jsem nemohla odolat, ale už to nikdy neudělám, nevím, jak dlouho mě teď bude všechno bolet. Už se těším, až se zase pomilujeme spolu, bez obav, prosím, odpusť mi. Ale vidím, že ani ty ses mezitím nenudil, takže si nebudeme nic vyčítat, viď, miláčku?“ usmála se sladce, pověsila se Héraklovi na rameno, políbila ho na tvář a významně si prohlédla Blanku od hlavy až k patě. Dívka si rozpačitě rovnala sukni.

„A… Ano, má drahá, jistě, tohle je najáda Blankis a její přítel Velénos, říční bůh třetí kategorie.“
„Druhé,“ hlesl Velen a ztichl, když na sobě ucítil Déianeiřin vlhký pohled.
„Tak, přátelé, do toho, určitě chcete na druhou stranu řeky, pojďte,“ zahlaholil nádherným hlubokým hlasem kentaur Nessos. „Ne, ne, nehledejte peníze, bude to zadarmo, dáma už zaplatila za všechny. I když…“

Jeho velké jasné oči pohlédly na Blanku, tvář se široce usmála a velké pohlaví pod břichem zatřáslo.
„Tady najáda by určitě chtěla být na druhém břehu první, nemám pravdu? Tak pojď.“
Kentaur klepl kopýtkem a poskočil a natahoval ruce k Blance. Náhle se zarazil a zadíval se dívce do očí, vypadal naprosto překvapeně. Najáda využila chvilky kentauřích rozpaků, rychle pevně objala Velena a zavřela oči. Už na sobě málem cítila velké silné prsty, když…

Zatajil se jim dech a zatemnil zrak. A když zase viděli, stáli na nádvoří princeznina zámku. Blanka vydechla úlevou i zklamáním. Honem se přejela dlaněmi, ale už zase nahmatala jen staré šaty prostého tovaryše.

Princezna přimhouřenýma očima mrkala na jednoho i druhého. Pak přišla k Blance a prostě jí přejela dlaní přes ňadra.
„Už nech té maškarády, říkala jsem, že se mi o vás zdálo, o vás obou. A řekněte mi, jak to bylo s Héraklem, Déianeirou a Nessem?“
Blanka se začervenala, Violetta ji pleskla přes bok.
„Hlavně mi neříkejte, že to dopadlo jinak než v pověsti. Hérakles zastřelil kentaura otráveným šípem, Déianeira si ale nabrala jeho krev, protože jí umírající Nessos poradil, aby jí potřela hrdinovy šaty, kdyby jeho láska ochabovala. No, a jistě si dokážete domyslet, co se za nějaký čas stalo. Doufám, že jste v historii nic nezměnili?“

„Nnne, všechno dopadlo podle pověsti.“
„Víceméně,“ dodala tiše Blanka, spokojeně se usmála, podívala se naposledy na obraz a olízla si rty.