Tři švagři 10

Souboj o princeznu

Princ Velen i mladá dvorní dáma Blanka jsou už v moci kouzel princezny Violetty. Ale je to vůbec ona? Podaří se jim zachránit sedm mladíků a sedm dívek, které princezna přeměnila v sochy? Nebo se jen stanou dalšími? Čeká je rozhodující zkouška.

Ráno se Velen probudil první. Šero za okny bylo snad ještě ponuřejší než večer, nakonec se ale rozhodl, že je opravdu ráno. Blanka spala schoulená do klubíčka, na tváři měla krvavé šrámy. Takže to nebyl sen, aspoň všechno ne. Opatrně ji přikryl, potichu došel k oknu. Připadal si mnohem unavenější než večer, zatoužil po čerstvé studené vodě, ve které by se mohl omýt a snad se trochu osvěžit. Sahal už po klice, ale nechtěl vzbudit dívku.  Chodil po špičkách sem a tam, prohlížel si tapisérie a zbraně na stěnách a ve stojanech. Jeden kord s bohatě zdobeným košem se mu zalíbil, chtěl ho opatrně vytáhnout z pochvy, ta ale sklouzla z háčku na zem. Ozval se plechový rachot. Princ se snažil zbraň zvednout, ale Blanka už byla vzhůru a vyčítavě na něj mžourala. Vypadala hrozně, kromě šrámu na tváři byla bledá jak stěna a pod očima měla temné kruhy. Posadila se na lůžku, ruce sepnuté v klíně a nepřítomně hleděla na okno.

„Jak je?“
„Úplně nejhůř, vůbec nevím, kde jsem se tady vzala. Potřebovala bych škopek s vodou.“
„Tak ho pojďme najít.“
Přikývla a těžce se postavila na nohy. Protáhla se a zívla.

„Máte tady někde vodu?“ zeptal se Velen příkře mechanické služebnice za dveřmi.
Za chvíli už stáli na břehu hezkého jezírka.
„Asi to pochopila špatně,“ poznamenal kralevic, stáhl si košili a skočil do vody. Blaženě si vydechl. Blance se moc nechtělo, ale svlékla se, držela si zimomřivě lokty před ňadry a pomalu našlapovala do vody. Velen neodolal a cákl na ní. Vyčítavě se na něj podívala, ale pak se ponořila pod hladinu.

„Chtělo by to sluníčko,“ marně se rozhlížel princ a nabídl dívce svou košili, aby se osušila. Měla husí kůži a zuby jí málem cvakaly. Šťouchla do prince a ukázala bradou na cestu.
Otočil se, kousek dál stála princezna, zase ve svém černozeleném plášti. Bez rozpaků si prohlížela oba nahé hosty, spíše se zalíbením.
„Omlouváme se za naše nespolečenské oblečení,“ poklonil se princ.
„Nevadí, alespoň si dokážu lépe představit, jak se budete vyjímat na podstavci vedle ostatních,“ výsměšně zvedla jedno obočí.
„Nechcete jít také do vody? Je velmi… osvěžující. Možná až moc.“
„Sejdeme se u snídaně a pak dostanete úkol. Jestli se chcete potěšit i jinak, máte asi poslední šanci,“ prohlížela si je s přimhouřenýma očima od paty až k hlavě. Občas někde setrvala pohledem mnohem déle. Na dívku se dívala se škodolibým úsměvem, na prince… nejistě a rozpačitě. Zavrtěla hlavou, jako by se snažila na něco vzpomenout.

Velen zabalil Blanku do košile, mechanka natáhla paži a nabídla mu suchou teplou látku. Udiveně jí poděkoval, bytost překvapeně naklonila hlavu. Dívka se spokojeně zachumlala, vypadala o trošku lépe.
Princezna si třela rozpačitě kolena a těkala očima.
„Pojďte už, najíme se, lidé z vesnice vám poslali nějaké dobroty. A pak se rozhodne.“

Princ našel na posteli připravené hezké šaty, oblékl si je a doplnil o onen kord, který se mu zalíbil. Na chodbě počkal na Blanku, vypadala velmi hezky v modrých dívčích šatech a s učesanými vlasy.
„Vypadáš krásně.“
„Děkuji, ale je mi hrozně. Mám dojem, že ze mě v noci někdo vysál všechnu radost i sílu, sotva pletu nohama.“
„Měla jsi špatné sny?“
„Nevím, nic si nepamatuju, jen jakési stíny, brrr.“
Princ jí dvorně nabídl rámě a společně dorazili k tabuli. Uklonili se princezně. Ta se mile usmála.

Snídaně byla skvělá, mazali si čerstvý chléb sýrem, zapíjeli čerstvou vodu, Violetta byla milá a příjemná.
„Jako minule při jídle,“ napadlo Velena. Začínal rozumět, co se děje, ale nevěděl si rady. Litoval, že všechno neřekl Blance, možná by měla nějaký nápad, ale teď byla unavená, dívala se do zdi a nepřítomně žmoulala kousek chleba.
„Tak, nasytili jste se, milí hosté? Pojďte prosím vedle do salónku, zadám vám úkol. Je prostý, jak jen může být. Uvidíte.“

Prošli honosnými dveřmi a princ málem narazil do zkoprnělé Blanky. Violetta ale spojeně a pružně pokračovala a usmívala se. Mávla rukou.
„Je to jednoduché, stojí tady sedm Violett, musíte vybrat tu pravou.“

Na ta slova si sedmero stejných žen uvolnilo sponu u pláště a sedmero plášťů se svezlo na podlahu.
„To je jako v jedné pohádce, princi,“ konečně měla Blanka trochu červeně ve tvářích, „zvláštní, každá je trochu jiná.“
„Samozřejmě, jinak by to nebyl úkol, ale hra náhody, A to mě nebaví.“
„Princezno Violetto,“ otočil se Velen k usmívající se hostitelce, „ne, že bychom vám nevěřili, zvlášť po té rozkošné noci, ale jakou máme záruku, že dodržíte úmluvu, až určíme správnou podobu?“
„Ale to je jednoduché, můj princi. Pak vám dám totiž šanci zjistit, jak vypadá skutečná princezna a jak jste se ve výběru zmýlili. A rovnou vám prozradím, je to poslední věc, kterou vaši předchůdci uviděli. A proto mají údy tak hezky nahoru. Vy ho také budete tak mít, jsem si jista.“
„A já?“ podotkla Blanka.
„Vy? Vám přece není dívčí krása lhostejná.“
Blance zrudly tváře a oči metaly blesky.
„Budete nás při řešení úkolu rušit stupidními připomínkami?“
„Kdepak, omlouvám se, přátelé. Hned odcházím. Ostatně stačí, když se pro jednu podobu rozhodnete, zbytek už proběhne sám, uvidíte. Budu se těšit.“
Princezna se výsměšně lehce uklonila a odešla.

Blanka vyprskla. „Je pryč, konečně, dáme se do toho, princi. Princi?“
Princ zíral na sedmero nahých žen.
„Všechny jsou krásné, ale naprosto nevím, která je ta pravá.“

Posadili se vedle sebe na židle a přemýšleli.
„Myslíš, že se jich můžeme dotýkat?“
„To asi ne, substance je jistě příliš křehká a rozplynula by se.“
„A zkusíme to?“
„Pomůže vám to v rozhodování?“
„To úplně ne. Ale potěší mě to.“
„No,“ uvažovala Blanka s přimhouřenýma očima, „vysoké jsou všechny stejně a obličeje mají stejné. Co jsme jinak z princezny viděli? Už ale chápu, proč pořád nosí ten plášť, mrcha proradná.“
„Občas jsem zahlédl pod pláštěm výstřih,“ poznamenal princ a vstal. Obcházel sedm princezen. Neodolal a zkusil se jedné dotknout špičkou prstu.
„Jako živá. Je to stejně zvláštní, jak je každá docela jiná, a přitom stejně hezká. Kdybych si měl vybrat tu nejhezčí, byla by to těžká volba. Už lépe chápu chudáka Parida.“
„Vy ale jednu musíte vybrat,“ poznamenala prakticky Blanka, „a nejspíš ne tu s největšíma prsama nebo nejdelšíma nohama.“
„Škoda, ta se mi právě líbí, má totiž oboje zároveň. Pojďme přemýšlet. Už vím, že šněrovačka klame a zdánlivě velké vnady nemusí být pak zdaleka tak… objemné.“
Blanka se začervenala a podívala se v rozpacích na svoje malá prsa.

„Přitom jsou tak hezká, tamta je má pevná a kulatá, ta druhá asi měkčí a malinko od sebe, třetí krásně plná, čtvrtá taková vyšší s hezkými bradavkami, pátá…“
„Zase jiná,“ doplnila tiše Blanka.
„A podle klínů? Jak to mám poznat, i ty jsou každý trochu jiný.“
„Všechny mají černé chloupky, každá ale trochu jinak, to nám nepomůže. Vyřadila bych šestku, má moc široké boky a kratší nohy.“
„Ale jsou moc pěkné, ty boky.“
„Neříkám, že nejsou. Ale princezna takové nemá.“
„Určitě?“
„Určitě.“
„Dobrá, máš pravdu, šestka ne.“
Ozval se zvláštní zvuk, jako když vzduch náhle vyplní prázdný prostor. Šestá postava zmizela.
„Tak, zdá se, že jsme se trefili. Pak ještě trojka, s největšíma prsama.“
„Opravdu? To mi děláš schválně?“
„Opravdu.“
Další obraz zmizel.
„Počkejte, chtěl jsem si aspoň sáhnout, taková krásná…“
„No, a co dál. Ale máte pravdu, opravdu byla nádherná. Mohli jsme počkat…“

Princ se významně podíval na nevinně se tvářící Blanku, vstal a přecházel kolem, neodolal a položil jedné substanci ruce na ramena. Pak druhé a třetí. Nic, žádná stopa.
„Čekáte, že vám napoví srdce?“
„No, spíš něco jiného.“
„A?“
„A nic. Divné, přitom…“

Princ se zamyslel. Obcházel kolem zbylé pětice, tu nějaké pohladil boky i oblé půlky, tam zase neodolal a přejel prsty ňadra nebo načechral tmavé vlasy.
„Víš, Blanko,“ začal nerozhodně, „viděl jsem princeznu na obraze, jen v šatech bez pláště. A pak jednou ve snu. V noci, po tom přepadení v lese.“
Dívka zvedla překvapeně hlavu.
„Jenže jsem viděl jen oči, což je zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem se s ní…“
„Jenom oči?“
‚No jo. Zní to divně.“

Princ jistě jen mimochodem objal jednu Violettu zezadu a položil jí dlaně na prsa.
„Ale je tady ještě jedna noc, ta na dnešek. Setkal jsem se s… podivnou ženou, která mě chtěla svést. Nejspíše to byla ta samá, co byla dříve nebo potom u tebe. Jenže u mě neuspěla a pak se měnila, a v jednu chvíli…“
Princ vyprávěl Blance celý noční příběh, dívka vypadala ještě unaveněji.
„Takže u vás neuspěla a šla se nasytit ke mně.“
Princ mlčky přikývl, položil dlaň na bok druhé princezny.
„Ale viděl jsem na okamžik obrys nahé ženy, nebyla to žádná ze sester, ani to stvoření. Kdo tedy zbývá.“
„To vypadá slibně, na co si pamatujete?“ ožila Blanka.
„Byl to jen obrys, navíc oknem svítil ten záhadný modrý paprsek, snad se na chviličku rozestoupily mraky. Ozařoval celou postavu, ale jen zezadu.“
„Počkejte, musel jste aspoň něco vidět, cokoliv, tvar boků, nohy, ruce, ramena.“
Princ si rozpačitě namotával vlasy třetí princezny na prst. „Bylo to jako když sledujete postavu proti sluníčku, viděl jsem jen zář, která zářila kolem těla, kolem…“ Velen objel dlaněmi celé princeznino tělo. Pak se zarazil.
„Tak, kolem, a ještě i ze středu těla, tak to bylo. Bylo to krásné.“
„Takže měla trochu nohy od sebe a světlo zářilo všude kolem ní? Ne, nemusíte mi to ukazovat. Ale jestli chcete…“
„Ne, měla nohy u sebe, stejně jako tady ta pětice. Což je vlastně škoda.“

Blanka vstala a studovala nahé ženy. Pak se zarazila.
„Musela mít mezírku mezi stehny, pod klínem, tudy svítilo světlo. Však víte, mezírku, vypadá to moc hezky, jednou mi o tom vyprávěla…“
„Luisa?“
„Ano, Luisa, říkala, že se to mužům líbí.“ Dívka se podívala na prince, ale nemohla potlačit červeň ve tvářích. Ano, řekla to, když měla dlaň v Blančině klíně. Vlastně když měly dlaně v klínech navzájem a hladily se.

Luisa klečela obráceně nad Blankou s rozevřenými koleny a vystrčenými boky, nabízela jí svůj vyholený klín. Dívka zvedla dlaň, ale váhala, Luisa trochu zavrtěla boky, jako by jí chtěla vybídnout, ‚neboj se, pohlaď mě‘.  
Odhodlala se a lehce projela prstem rýhu dělící Venušin pahrbek.  A pak se opatrně dotýkala všech místeček, obdivovala, jak nabíhají lístečky a mezi nimi vystrkuje svou citlivou hlavičku poštěváček. Zkusila ho malinko pohladit, žena se zachvěla blahem a sama sklonila hlavu k Blančinu klínu. Ucítila, jak dlouhý jazyk obkroužil její vlastní hrášek a brnkal o něj. Blahem se jí protočily oči.
„Tohle takto zažiješ jen s jinou ženou,“ šeptala Blance Luisa, a ještě jí mazlivě hladila ňadra. „Chlap si tě jen vezme, těžko můžeš čekat nějakou něhu. Prostě si odbude svoje a ty tam budeš jen od toho, abys mu tu rozkoš poskytla. A ještě to pro tebe bude ctí.“

Luisa to dívce opakovala, když se občas scházely. A jí to uvízlo v hlavě, unikala mužům a vymlouvala se, když po ní chtěli galantní dostaveníčko. Jen prince úplně neodehnala.
Jednou večer šla za Luisou, uslyšela z její komnaty milostné vzdechy. Neodolala a pootevřela dveře. Vklouzla dovnitř a schovala se za závěs.
Luisa ležela na zádech s široce rozevřenými koleny a tvrdý klacek velitele stráže do ní rytmicky zajížděl. Ženě se po každém přírazu zavlnil zadek a zhoupla prsa. Blanka zatím viděla velitele jen oblečeného, navíc skoro vždy ve zbroji, byl to vysoký hřmotný chlap. Teď obdivovala jeho svalnaté tělo, které se shýbalo nad malou ženou. Ta se přetočila na všechny čtyři, nahmátla za sebou ocas a strčila si ho do rozevřeného klína. Muž jí držel zadek a ona sama proti němu houpala boky. Vzdychala rozkoší a zrychlovala, muž ji občas hravě pleskl. Vykřikovala nějaká francouzská slůvka a zmrtvěla. Muž se k ní přitulil, za chvíli se ale zase rozjel.

Blanka ucítila prudké vzrušení, úplnou křeč v slabinách. Neodolala, vyhrnula si šaty a hladila si mokrý a citlivý klín. Před očima se jí odehrávalo divadlo, Luisa stála opřená o postel, spíše ležela na břiše a muž do ní bušil. V jednu chvíli se podívala přímo na dívku, obličej a oči plné rozkoše. Těžko říct, jestli ji vůbec viděla, ale Blanka se jen opřela o zádveří a kmitala prsty v klíně. Jindy by se mazlila rafinovaněji, ale teď se jen rychle a prudce udělala, málem se jí podlomila kolena. Uslyšela mužovo funění a vzdechy. Žena se rychle přetočila a rozevřela rty, chytila dlaněmi napružený vulkán hrozící okamžitou explozí. Rudý žalud měla v puse a prsty masírovala žilnatou kládu. Velitel ji držel za vlasy a přirážel mezi dlaně. Zachroptěl a zastavil se, žena ho ještě hladila, z koutku úst jí vytékala napěněná nadílka.
Blanka tiše vyklouzla ven, zahlédla jen Luisin úsměv.

„U nás to tak občas děláme, muži to milují, a hlavně je to spolehlivější než plivat žábě do huby nebo pít u kováře vodu“, šeptala Blance do ucha, když se třela klínem o stehno. „Zkus to taky, nic na tom není. Ale teď už…“ Klekla nad dívčinu tvář a prsty si odhalila vzrušený poštěváček.
„Máš tu krásnou mezírku mezi stehny,“ řekla tehdy Luisa, když se pomilovali a Blanka hledala košili. Luisa ležela s dlaní v klíně a prohlížela si dívku nestoudnýma očima. Vstala a pohladila ji přímo tam, „to se mužům moc líbí.“

To se mužům líbí, zašeptala si pro sebe Blanka a smutně se podívala na Velena, který okouzleně pocházel kolem nahých princezen.

„Opravdu chcete vsadit všechno na jednu malou mezírku, princi?“ poznamenala klidně.
Velen vstal a přemýšlel, zadíval se na okno, kreslil si cosi prstem do vzduchu.
„Dokonce přesně vím, jaký ta mezírka měla tvar.“
„To mě nepřekvapuje. Ale na nic jiného si nepamatujete, i když jste se s ní miloval?“
„To bylo ve snu. A něco musíme vyzkoušet, co mi zbývá.“
„Ještě to milování, možná byste také poznal rozdíl. Není to sice padesát princezen jako Hérakles, ale chvilku to zabere. Nemám jít ven? Nebo nechcete svítit?“
„A máš čím?“
„Ne.“

Princ se ohlédl na nevinně se usmívající Blanku a postavil se před pět nahých princezen. Zavřel oči, pokusil se přesně vybavit vzpomínku a pak se pozorně zahleděl. Přecházel od jedné k druhé a porovnával. Blanka si lehce odkašlala. Velen se ale už rozhodl. Pohladil jedné z princezen zadek.

„Jenom třetí má takovou škvírku,“ zašeptal princ, „určitě, myslím si to… ale můžeme se na to spolehnout?“
Vstal a postavil se před třetí princeznu, přizvedl jí dlaní bradu a zadíval se do očí, pohladil hezká ramena a boky. Objal ji a zavřel oči. Vybavil si sen, kdy se s princeznou miloval. Měl tehdy v dlaních všechna tajná místa, laskal pružné oblinky nahoře i dole. Poznaly by to dlaně samy? Vyzkoušel to, nevšímal si Blančina náhlého záchvatu kašle, zopakoval vše co tehdy ve snu, pohladil ňadra prsty a vzal je do dlaní, ucítil tvrdou bradavku. Objal dívku, sjel po zádech dolů a prostě ji chytil za zadek. Napadlo ho, jak by tento milostný úkon popsali trubadúři či minesengři. Asi mnohem vzletněji. Těžko říct, jak dlouho postavu držel, přejížděl prsty i dlaněmi celé půvabné tělo třetí princezny.
A pak vzal její dlaně do svých a klidně řekl: „Ty jsi ta pravá.“
Blanka zvědavě vzhlédla, čtyři postavy zmizely, i pátá se ale začala rozplývat, Velen na poslední chvíli spatřil, jak zvedla hlavu a chce mu něco říct. Ale byla už pryč. Ve vzduchu zůstal snad jen poslední vzdech, ale i ten se rozpustil.

Princ s Blankou se zamyšleně posadili na lenošku, musel si odepnout kord, dívka si opřela hlavu o jeho rameno. Čekali, že zazní varhany, za oknem se objeví slunce a ozáří ponuré stěny, rozezpívají se ptáci, že uslyší zmatený hovor znovu oživlých soch, nestalo se nic. Jen za chvíli klapla klika a do salónku vešla princezna Violetta, tvářila se… dychtivě.
Velen jen mávl rukou na pozdrav.
„Prozraď nám, zda jsme určili správně tvou podobu, princezno, zda nás čeká trest nebo odměna.“

Princezna zavřela oči. Spona pláště praskla a černozelená látka se v měkkých záhybech sesunula na zem, nepřirozeně pomalu. Stála v černých šatech, které Velen znal z obrazu. Provázek povolil a kličkoval očky na zádech od krku až po boky. I šaty se svezly na zem, zůstala jen tenká bílá košile.
Violetta si začala rozvazovat poslední mašličku. Ta ale povolila sama, tkalounek se protáhl uzlíkem z jedné a druhé strany, výstřih košile se uvolnil, držela už jen na ňadrech a ramenou. Princezna se posmutněle usmála a stáhla košili z ramen. Na okamžik se zastavila na vztyčených bradavkách, sjela na boky a pak až ke kotníků.
Violetta byla nahá. Nikdo nemusel nic říkat, bylo jasné, že princ s Blankou označili správnou princeznu. Položila si prsty na hezká ramena a rozpačitě zakryla předloktími ňadra. Útlý pas se dráždivě rozšiřoval v oblé boky, ani široké, ani úzké. Bříško přecházelo v tmavě ochmýřený Venušin pahrbek. Princovy i Blančiny oči sklouzly ale ještě trošku níž, na roztomilou mezírku mezi stehny.

Princ vstal, po vší dlouhé cestě mu zbývaly už jen dva tři kroky. Překonal je a princeznu objal. Ucítil, jak se mu probouzí mužství k životu, dívka se k němu přitiskla. Zadíval se jí do očí.

Jenže pak už viděl to, co v noci. Černé zorničky se začaly rozšiřovat a za chvíli pohltily celou jiskřivou zeleň.
„Hmm, princi, vidím, že jsi už připraven. Pojď, vezmi si svou odměnu. A Blanka také, budeme všichni tři v spolu, krása, teď, v noci, jak dlouho budete chtít. Pomiluješ tu, po které toužíš. Netěšíš se? Pojďte do ložnice, honem. Nemohu se dočkat.“
Princ se ale nehýbal, ruce se mu svezly.
„Splnili jsme úkol, princezno, vrať ostatním život.“
„Vrátit život? Nevíš, co říkáš, mladíku.“

Princezna zavrtěla nechápavě hlavou, přešla mezi řadu soch, Velen mimoděk sledoval hezky se vrtící zadničku.
„Nejsou mrtví,“ otočila hlavu, „ani zdaleka ne. Mohou prožívat všechny příběhy, které jste viděly na mých obrazech, vymýšlet si nové. Mohou se stát Áreem svádějícím božskou Afroditu, vymýšlet léčky na jejího kulhavého manžela a odměnou jím bude krásné pomilování. A další den zvolí jiný obraz nebo všechno dopadne zase jinak, všechno, co se v noci stalo, je smazáno.
A dívky?“ ukázala dlaní na druhou řadu soch, „co by je čekalo tam dole? Svatba s nějakým vesnickým křupanem, přišel by večer z pole, smrděl by hnojem, křičel, že není hotová večeře. Možná by pak šel do hospody a vrátil se někdy v noci, rozrazil by jí kolena a napůl znásilnil, jen by se kousala do rtů a doufala, že si to svoje rychle odbude. A pak by přišly děti, jedno, druhé, páté, osmé, co já vím, kolik, řvoucí a hladoví tvorové. V nich by se rozpustila všechna její bývalá krása. Jen by doufaly, že manžel všechny peníze nepropije nebo nedá nějaké mladé flundře s pěkným zadkem.
Tady mohou zažívat nejkrásnější příběhy, stát se onou Afroditou, Lédou, v podobě Európy být Diem unesena na Krétu a tam se s ním milovat s podobě božské nebo zvířecí, být Eurydikou a těšit se z lásky nejslavnějšího pěvce Orfea, nebo krásnou Helenou, co vás napadne. Myslíte, že by chtěly obživnout?“

„A ty…“
„Já?“ Violetta, se rázně otočila, „potřebuji energii, sílu, pro sebe i pro zámek. A nejčistší a nejsilnější životní sílu získám pří milování, zvlášť tvůj bratříček je v tom skvělý, kdo myslíte, že byla ona Déianeira, která se onomu tvorovi s takovým blahem oddávala? Nechci od nich moc, jen část jejich rozkoše, kterou prožívají.“
„To jsem poznala v noci,“ Blanka sice mluvila klidně, ale Velen už poznal, jak je zuřivá.
„A co princezna?“
Violetta poprvé znejistěla. „Princezna? Ona si také nestěžuje, díky mně zažije mnohem víc, než mohla doufat.“
„Teď lžeš.“
Roztáhla ruce. „Ano, lžu, ale není to malá oběť? Jedna jediná princeznička, jak mouchy se slétají princové a vévodové, stačí jen poslat očarovaný portrét. Pojď ke mně, Velene, obejmi mě, těším se na tvoje příběhy. I na tvoje Blanko.“
„Očarovaný portrét?“ Blanka pomalu zvedla hlavu a podívala se na prince a jeho vyvolenou. Nebezpečně přimhouřila oči.
„No jistě, stačilo se na portrét zahledět a každý mladík byl navždy ztracen. Toužil od té chvíle jen po princezně Violettě, po nikom jiném.“

Velen uskočil k pohovce a vytáhl kord. Namířil ho na princeznu, ta ani nehnula brvou, jen se měnila. V onu vysokou nádhernou a nebezpečnou černovlasou ženu, kterou poznali v noci.
„Splň slib, uhodli jsme tvou hádanku!“
„Snad jste už pochopili, že to byl jenom žert. Je neskonalá zábava vás všechny sledovat, jak se snažíte zvolit tu správnou princeznu. Nedovedete si ani představit, co někteří všechno zkoušeli. Bylo to zábavné a vzrušující, neumíte si představit, jak vzrušující. Ne, nemohu vás pustit na svobodu.“
„Ani tě nezajímá, jak jsme to zjistili, stvůro zrádná?“
„Princi, princi, ty nevíš, s kým si zahráváš.“
„Se zatracenou sukubou?“
„Sukubou? Díváš se moc nízko, mladíku, ale můžu být i sukuba, kdybys snad chtěl. Ostatně něco máme společného, zájem o sex. A pojď už ke mně, klidně oba dva najednou, vždyť tě baví popisovat příběhy, Blanko, proč je raději neprožívat? Vím, že máš velkou fantazii, na nádvoří je spousta místa pro další obrazy, co chceš víc?“

Žena se lehce rozkročila a pohladila si vyzývavě holý klín.
„Pojďte, zvolte obraz a nebo vytvořte úplně nový, vymyslete si děj, ale raději bych se s vámi oběma propletla tady na lůžku, neláká vás to? Podívejte se.“
Žena si dlaněmi přejela prsa a pak sjela přes břicho a boky do klína. Projela si škvírku prstem a vyzývavě si ho olízla.
„Pusť princeznu,“ opakoval Velen a zamířil svůj rapír.
„Jsi snad eunuch? A co si myslíš? Mě nepřemůže žádný muž!“
„Cituješ Pána prstenů, mrcho?“
„Cco… Kohože?“
„Pán prstenů, bitva na Pelennorských polích. A dopadneš stejně, ať jsi kdo jsi.“
Blanka vytrhla princovi kord a odkopla střevíce z nohou.
„Ano, Pelennorské pole, tam jsem vlastně také byla, takové životní síly nazmar… Nemám ráda války a zabíjení, proč se lidé nemohou místo toho milovat, svíjet se v rozkoši. Někdo už tu historii sepsal, vida.
Jsem Lilith, ty hloupá drzá holko, první žena, nejmocnější, věčná. Se mnou ses milovala, když mě tenhle mladý osel odmítl.“

„Pusť aspoň mého bratra Jindřicha,“ řekla potichu a pomalu Blanka, zvedla ostrou čepel.
„Jindřicha, proč jeho? Ten je šťastný a spokojený ve svých podobách, kdo myslíš, že byl onen kentaur Nessos? Zažil by něco podobného v tom vašem světě? A řekni, nechceš se s ním sama tak setkat, on by mohl být kentaur a ty svolná novomanželka velkého Hérakla? V oněch světech nejsou žádné hloupé zákazy, neříkej, že jsi někdy o bratříčkovi takhle nesnila. Jak sis to s ním asi představovala? Jenom jste se mazlili nebo to zašlo i nějak dál, okukovala jsi ho a on tebe? Snila jsi o jeho světlých vlasech, když ses v noci sama hladila? A když už jsi byla skoro hotová a dráždila sis poštěváček, byl v tobě? Dělal ti to zezadu, lízal tě? Jak to bylo?“

Lilith zvedla ruce, i její velká ňadra se pozvedla. Zavrtěla hlavou a mávla dlaní. Už z ní zase byla nahá princezna, v pravé ruce držela stříbrný krásně zdobený rapír a v druhé dýku.

Velen se nemohl pohnout, sám nevěděl, jestli kouzlem nebo prostě strachem. Sledoval Blančin výpad, který Violetta nebo snad Lilith lehce odrazila. Černé oči jí zářily nebyla v nich ani stopa po zeleni, po princezně, jen pradávná temnota. Elegantně ustupovala nebo útočila, ale i Blanka ovládala svou zbraň dovedně, držela se po ženině pravé ruce, aby nemohla nečekaně použít druhou krátkou čepel. Kroužily po místnosti, dívaly se do očí a odhadovaly záměry druhé.

Lilith ustupovala mezi řady soch, rychle se zakryla jednou nebo zaútočila zpoza druhé. Ale Blanka se nenechala vyprovokovat k neuváženému výpadu, v pečlivém krytu odrážela dlouhou a obratnými krůčky nedovolila soupeřce se nebezpečně přiblížit.

Při dalším výpadu Lilithina čepel minula cíl, svezla se po kamenném břichu jednoho mládence a zasekla se o trčící pyj. Blanka se bleskově přetočila pod rapírem a bodla soupeřku do krku. Vlastně chtěla bodnout, ostrý hrot se zastavil asi půl palce od napjaté kůže. Dívka zaváhala, ruka se zbraní se zachvěla. Lilith pustila kord z dlaně, rukou odrazila meč a dýka v levé ruce se zabodla do Blančiných prsou.

Dívce vypadl kord z ruky a klesla na kolena. Lilithiny oči na nepatrný okamžik vítězně zazářily, ale pak se rozšířily úlekem. Prohlížela si zmateně svoje ruce, otáčela je dlaněmi nahoru a dolů, napínala prsty. Klesla na kolena, černá barva začala ustupovat jasné zeleni. Princezna se sklonila nad zraněnou dívkou a položila užasle dlaň na zakrvácené šaty. Nechápavě a vyděšeně zvedla hlavu k Velenovi.

Ozval se pronikavý zvuk tříštících se okenních tabulek, jedna po druhé praskaly a padaly na dlažbu, měnily se v ostré střepy. Princezna ztuhla, zvedla hlavu a sledovala sluneční paprsky pronikající mezi mizejícími oblaky. Pak se schoulila k ležící dívce. Její nahé tělo pokryla šedohnědá vrstva hlíny. Princezna na okamžik vypadala jako všechny neživé postavy kolem. Ale hlína začala praskat, na princezně i na sochách.

Velen uviděl vedle klečící Violetty stejnou bytost, se jakou se setkal už v noci. Ale nevypadala hrozivě, spíše smutně. Klekla si vedle princezny a pohladila Blance čelo, podívala se omluvně na Velena a zmizela, rozpustila se v náhlém jasném světle.

Velen přiskočil k Blance a zoufale uvažoval, co dělat. Sáhl si do kapsy, ale amulety tam nebyly. Uvědomil si, že zůstaly v jeho starém oblečení. Zoufale vyběhl ze sálu, kousek za dveřmi narazil na známou mechanku, držela v napřažené ruce jeho halenu. Užasle se na ni podíval, ale rychle sebral šaty a běžel zpět. Ještě nebyl u Blanky a už hledal tři medailóny.

Po sále zmateně bloudily nahé mužské a ženské postavy, bezradně si prohlížely svoje ruce, zacláněly si oči před slunečním jasem. U Blanky a princezny klečel plavovlasý mladík s elegantně zastřiženými vousy. Když uviděl Velena, popadl do ruky Blančin rapír a přitiskl hrot princovi na prsa.
„Co jsi to udělal mé sestře?“
„Pane Jindřichu, není čas,“ odpověděl Velen nepřítomně a prsty odsunul čepel stranou, držel už medailóny v prstech, položil je na dívku kousíček od zabodnuté dýky a pečlivě vyrovnal do tvaru trojúhelníku, ještě malinko prstem posunul stříbrný a položil dívce dlaně na hlavu.
Sluneční paprsky se změnily ve zlatý vír a propletly se se stříbrnými, které se odrazily od čepelí pohozených zbraní. Vichr vnikl do sálu rozbitými okny a změnil opadanou hlínu v závoj prachu, který zakryl pohled. A když se alespoň trochu rozptýlil, Velen ani Blanka už v sále nebyli.

Velen pomalu otevřel oči, netušil, co může očekávat. Užasle zamrkal. Stál na louce u jezera, kde se jednou na cestě zastavili. V náručí držel umírající Blanku. Ale byl to zvláštní svět, mohl vidět dokonale ostře každé stéblo trávy, kapičky rosy na jejich koncích, kořeny nasávající pod zemí vodu a živiny, obrysy všeho byly jakoby obtáhnuté hrotem černé tužky. Barvy byly příliš výrazné, vše se vlnilo a přelévalo.

„Neříkala jsem ti to?“ zašumělo rákosí.
„Jezerní královno, můžeš mi nějak pomoci?“
„Už jsem ti to jednou nabízela, hloupý princi. Varovala jsem tě, všechno dopadlo, jak jsem čekala. A ano, můžu ti pomoci, ale stejných podmínek.“
„Dát ti její tělo?“
„Ano, jen to. Beztak mi bude za chvilku patřit.“
„To ale nemůžu udělat.“
„Nemůžeš,“ žbluňkla výsměšně hladina, „zase ty vaše směšné city. Víš vůbec, co způsobily?“
„Jen tuším.“
„Blančin soucit s princeznou, kterou nedokázala zabít, i když mohla. A pak princeznin cit ke zraněné dívce. To vše bylo mnohem silnější než Lilithina vůle ji ovládnout. Nesrovnatelně. A všechna kouzla se rozpadla na prach, když povolil jeden kousek. Jeden nejslabší kousek. Cit.“
Hladina už jen tichounce šplouchla. „Byl tu ještě jeden cit, ten největší. Ale o tom nic nevíš, hloupý Velene. Dej mi ji, rozhodni se rychle, v hodinách už zbývají poslední zrníčka. Za chvíli připluje loď. Polož do ní dívku a pošli loďku na jezero. O víc se nestarej, jen čekej.“
„Je to poslední možnost?“ zašeptal Velen a přitiskl k sobě bezvládnou Blanku.
„Další už nebude, Velene. Už žádná.“
Z mlhy se přízračně vynořil malý bílý člun, bezhlučně klouzal po mrtvé hladině. Stejně tiše se i zabořil do trávy.
„Honem, Velene, čas už končí.“

Velen zaváhal jen na okamžik, vykročil k loďce. Políbil dívku na čelo a opatrně ji ukládal na dno malého člunu. Vnímal všechny vzrušené zvuky kolem sebe, obklopovaly ho a ovládaly. Chtěl se už otočit, ale ještě se sehnul k loďce a hladil krátké světlé vlasy.
„Nezdržuj, odstrč loďku od břehu!“
Velen kývl, vstal a opřel se do člunu.

„Velene, počkej, nedělej to!“
Ohlédl se, travou k němu klouzaly tři ženské postavy, ale byly daleko, navíc vysoká tráva se je snažila zastavit, na jejich šatech ulpívala černá barva.
Poznal je, přiskočil k loďce a snažil se z ní zvednout dívku, rákosí po něm sekalo ostrými listy, voda cákala do tváře. Kolem slyšel vzteklý sykot. Zavřel oči a nahrbil se. Podařilo se mu Blanku vzít do náruče a skočil na břeh. Tři dívky už byly jen kousek od něj.

Světlovlasá dívka ve zlatých šatech, rusovlasá v modrostříbrných a černovláska v měňavých šatech, snad ušitých z hladiny rybníka.
„Buď zdráv, bratříčku,“ pozdravily tiše všechny tři.
„Prosím…“
„Nic neříkej, na to není čas,“ řekla rychle černovláska.
„Na tomto místě nic nezemře, Velene,“ zašeptala zamyšleně světlovlasá dívka.
„Ale ani neobživne, bratříčku,“ dodala potichu rusovláska.
Vzaly si od prince dívčino tělo, kývly hlavou a zmizely stejně, jako se objevily.

Princ Velen si klekl do trávy a hladil černě orýsovaná stébla, užasle se díval na kapku rosy, která mu zůstala na špičce prstu. Slízl ji, tiše poklesl do trávy, nad sebou uviděl hlavu muže se zavázanýma očima a jasnou tvář Královny snů, Vesny. Položila mu na čelo horkou dlaň, okamžitě usnul.

Velen se probudil, nechápavě sahal dlaněmi vedle sebe, ucítil pod prsty vlhkou trávu. A uslyšel šumění lesa a rákosí. Ale byly to správné zvuky, i vůně byla taková, jakou ji znal. Vůně lesa, louky se spoustou květin, i páry nad rybníkem pozdě večer, kouře z vesnice. A slyšel snad i údery těžkého kladiva z Hamříkovy kovárny. Otevřel oči, bylo hluboké šero, ještě ale trochu viděl kolem sebe. Rozhlédl se, všechno vypadalo jako kdysi, chybělo jen chichotání mlynářových dcerek.

Zvedl oči k obloze, hledal Měsíc, zkoumal obzor a najednou zpozorněl. Zamrkal a hleděl na jeden bod na tmavomodré obloze. Zářila na něm jasná hvězda, Velen by přísahal, že ji tam ještě nikdy neviděl, možná někdy dávno. Ještě chvilku pozoroval zvláštní nebeský úkaz, zavrtěl hlavou a zase si lehl, zavřel oči.

Uslyšel měkké kroky v trávě.
„Princi, konečně vás zase vidím, mám takovou radost. Víte, stala se spousta věcí, musím vám všechno vyprávět, nevím, kde mám vůbec začít. Počkejte, asi u princezny Violetty. Nevím, co jste vlastně naposledy viděl. Lilith zmizela a princezna byla zase svobodná, a i všichni ostatní. A hlavně Jindřich, můj bratr, takový blonďatý fešák, má teď i hezké vousky. Přikyvujete? Tak jste ho asi ještě zahlédl.
Ale nevím, jestli vám to mám vůbec vyprávět, vím, že princeznu Violettu milujete, ale když ji Jindřich objal a ona se na něj podívala… Milovali se už dřív, než se objevila Lilith, rozumíte. Ale oba jí pak podlehli, jejím slibům, kouzlům a tajemným obrazům a skvělým dobrodružstvím.

A pak jsem byla u vašich sester a švagrů, nevím, jak dlouho, bylo to krásné. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, o Lilith, a hlavně o princezně. Nebudete věřit, co vám řeknu. Violetta je totiž jejich sestra, tedy Slunečníkova, Měsíčníkova a Větrníkova. Jmenovala se Večernice a dřív zářila z oblohy, než se zamilovala do Jindřicha. Jenže Lilith z ní čáry udělala Violettu a ovládla ji, zakryla zámek před jejími bratry do temných mraků. Je to moc dlouhý příběh, budu vám ho určitě vyprávět. Nebo vaše sestry, až se k vám zase vrátí na návštěvu. A Elenka vám možná prozradí, jak se vám tehdy v noci snažila pomoci modrým paprskem. Ale nesmíte to prozradit Měsíčníkovi, ten o tom neví.
Abych nezapomněla, i všichni ostatní probuzení se mají dobře. Snad jen jeden, mladý italský vévoda, Pietro z Chablais se jmenuje, se stále toužil vrátit do kouzelných obrazů, ale ty zmizely. A navíc stále vzpomínal, jak mu Lilithin rapír málem usekl jeho chloubu. Dvě dívky z vesnice naštěstí slíbily, že se o něj postarají. Za pár dní byl úplně v pořádku, vlastně spíš nocí, jak mě napadá. Je to legrace, právě on byl tím nerozhodným a poníženým Héraklem v našem příběhu. A ještě něco, dokonce i mechanky a mechani pořád fungují, zdá se, že budou rádi sloužit někomu jinému než temné čarodějnici.

Ale co je hlavní a nejhlavnější, Večernice uprosila bratry, aby mohla zůstat na zemi s Jindřichem. A na obloze tedy zůstalo jedno volné místo, přesně pro jednu malou hloupou holku Biancu de Bois Noirs, vlastně Blanku z Černých lesů. A tak jsem zase tady, pamatuje, slíbila jsem vám, že budu pořád s vámi, až se stane, co se stane. Jsem moc ráda, budeme si zase povídat, když budete chtít. Chtěl byste slyšet o Mance z Markproku, té dívce v rybářské sítí, co se vám tak líbila? Zažila spousta zajímavých historek. Chtěla bych, abyste všechno sepsal. A musíme někdy za Jindřichem a Večernicí, mají u sebe náš vozík a v něm jsou všechny moje staré příběhy, budou už vaše. A teď, co o tom záhadném bělovlasém cizinci, kterého jsme potkali U třech poutníků? To je zajímavý příběh. Nevím, chcete ho slyšet?“

Princ se pomalu usmál a přikývl. Pak zvedl ruku a pohladil jemnou tvář.

Konec příběhu. Ale čeká nás ještě ono slíbené vyprávění…