Tři švagři 11

Díl jedenáctý – Vyprávění o Zaklínačovi

Pokus o fanfiction na známé téma

Vzpomínáte? Blanka s princem Velenem se zastavili v hostinci U tří poutníků, potkali tam bělovlasého muže v kápi a černými skly na očích. Právě, když se je možná snažil varovat, objevila se odkudsi černovlasá žena…

Černovlasá žena probodávala nádhernýma fialkovýma očima bělovlasého muže sedícího v koutě.
„Ty hajzle, už tady zase ošmatáváš nějakou flundru? Nic ve zlém děvenko.“

Blanka hrdě opětovala pohled a šťouchla do Velena.
„Necháme vás tady v klidu, nebudeme vás rušit v příjemné debatě. Užijte si jídlo.“ Zatáhla zkoprnělého prince za kazajku a vytáhla ho z lavice.
Bělovlasý muž se zálibně díval za odcházející dívkou.
„Měla bys zkusit taky nosit kalhoty, Jen, vypadala bys nádherně. Posaď se.“
Čarodějka škubla vztekle hlavou, chvíli klepala dlouhými štíhlými prsty do stolu, ale nakonec se usadila. Nedůvěřivě si Zaklínače prohlédla.
„Co to máš za strašidelnou věc na očích?“
„Už jsem to říkal té dív… mladíkovi. Abych neděsil lidi.“
„Áha. A kde jsi to vzal?“
„Dlouhá historie. Potkal jsem kdysi v Holopoli podivného člověka. Představ si, prodával tam podivné přístroje a tvrdil, že dokážou zaplašit kikimory.“
„Kikimory? Ale ty jsou už strašně vzácné, ani nevím, kdy jsem viděla poslední.“
„No právě, a on tvrdil, že je to díky jeho přístrojům. To mě tak rozčílilo, že jsem ho chtěl hodit do městského hnojiště i s aparátky.“
„A hodil jsi?“
„Ne, poznal, kdo jsem a prosil mě, abych mu pomohl nějakou kikimoru najít, aby mohl ten krám vyzkoušet. Takže jsme spolu cestovali, až jsme na jednu v bažinách za Horní Posadou opravdu narazili. Zachránil jsem ho na poslední chvíli. Jak se jen jmenoval, ano, Leon Ardo, cestoval někam do Grimmlandu. No, a ten mi dal tahle sklíčka.“

Sundal si tmavé brýle a půjčil je ženě. Ta je chvíli obracela v prstech sem a tam, dokonce si je nasadila. Ušklíbla se a zklamaně je vrátila.
„Nejsou kouzelná.“
„No, dokážou odradit zvědavce, takže možná jsou.“
„Ty dva to neodradilo.“
„Znali mě z Markproku, ten mladík to tvrdil. Popravdě si na něj nevzpomínám. A kupodivu ani na tu dívku.“
„Hmm, zajímavé, škoda, že jsem je vyhnala.“
„Tak, navíc hledají princeznu Violettu, už je asi neuvidíme.“
„Violettu? A tys jim nic neřekl?“
„Právě jsem se chystal, když ses objevila.“

Žena se ohlédla, ale podivnou dvojici už nikde neviděla. Pokrčila rameny a pak zpozorněla.
„Počkej, co jsi dělal v Markproku, za řekou? To už není náš svět.“
„Jak jsem říkal, doprovázel jsem toho divného učence. Víš, při tom putování jsme se nějak spřátelili.“
„A pak?“
„No, jak jsem říkal, dostal jsem práci. Jestli to chceš slyšel, řeknu ti to. A vezmi si maso, je ho dost. Ale všechno začíná u jedné dívky v Markproku v hospodě U černého kohouta.“
„Zase nějaká cuchta? Nemůžeš ji vynechat?“
„Ne.“

Ta cuchta v hospodě se jmenovala Darja a strávil s ní hezký večer. A nebyla to cuchta a rozhodně ani krasavice. Ale dívčin obličej byl usměvavý a milý, podle silných paží a nohou bylo jasné, že je zvyklá pracovat od rána do večera. Seděl v kádi s příjemně horkou vodou, když se na něj zašla podívat. Na to už byl zvyklý, většinou pak hned utekly, ale tahle zůstala. Významně se posunul a ukázal na volné místo. Upejpavě se usmála a vrtěla sukní. Mrkl na ni a pohodlně se opřel. Rozhodla se, popotáhla tkalounek košilky. Nijak rychle.

Ještě štěstí, že nemá šněrovačku, řekl si, to by ta voda dávno vychladla. Ale na hezké věci se vyplatí počkat, připomněl si známé úsloví. A tady ty dvě oblé věci pod košilkou vypadaly opravdu slibně, dráždivě vzdouvaly bílou látku. Už se těšil, až je bude mít v dlani, hladit tvrdnoucí bradavky, užívat si ženské měkkosti a pružnosti. 

Dívka si svlékla sukni, bez nějakých velkých rafinovaností, povolená košilka odhalovala značnou část ňader. Chystala se ji rozvázat úplně, ale sklonila se nad kádí a dovolila mu nahlédnout hlouběji do ukrývaných tajemství.  Už to vypadalo velmi pěkně, muž cítil, jak se mu přemísťuje krev z těla do jediného místa.
„Můžete zavřít oči? Moc se stydím.“
Muž beze spěchu zvedl ruku, pohladil dívce tvář a pak sjel prsty dolů až do výstřihu. Vzal do dlaně levý prs a bez všech okolků ho lehce stiskl.
„Nemusíš se vůbec stydět, jsi nádherná.“

Dívka se začervenala, ale odvážně si uvolnila tkalounek. Muž jí stáhl košilku z ramen až po ňadra, hladil prsty hroty prsou. Ne úplně jemně ani citlivě, ale dívka blahem přivírala oči.
„Na co je tady asi zvyklá,“ pomyslel si muž, „asi jen vyhrnout sukni a nastavit zadek. A pak ruku pro pár dukátů, když je hotovo.“

Košilka se svezla ke kotníkům, na chvíli odhalila docela hezkou dívčí postavu. Honem žbluňkla do kádě až po krk a zafuněla, voda byla horká.
„Do té vody jsi mohla jít trochu pomaleji.“
„Pane?“
„Už oblečená ses mi moc líbila, ale nahatá jsi prostě úžasná. A těšil jsem se, až půjdeš ke mně, co všechno uvidím.“
„Chtěl byste…“
„Nech toho, pojď ke mně.“

Přitiskl si ji bez zábran k sobě, klekla si přes něj, vyjekla, když na břiše ucítila tvrdý ocas. Hladil jí zadek, pevný a kulatý, o hodně větší, než má… Ale to vůbec nevadilo. Moc hezká prdelka. Dívka už byla úplně rozdychtěná, nebo to tak dobře hrála.
„Pane, jen prosím, víte, na konci… Zvlášť dnes.“
„Jsem neplodný, to je asi jediná výhoda mého divného druhu.“
Dívka se rozzářila.
„Opravdu? Chtěla jsem vždycky zažít, jaké to je, když je muž ve mně úplně až do konce, děvčata říkala, že je tohle na tom to nejlepší, ale bojím se, nechci dopadnout jako Anj…“ kousla se do rtu.
„Pokračuj.“
„Jedna známá. Zapomeňte na to.“
„Rád.“

Roztáhl dívce půlky, sama si nechala jeho tuhý klacek zasunout do sebe. Občas přitom dívky kňučely bolestí, ale tahle jen vzdychala rozkoší. Zajímavé. Sevřela ho a sama se na něm pohybovala, držela se okraje kádě, oči zavřené. Hladil jí prsa, na to se těšil, zvedal je, tiskl k sobě, třel citlivé bradavky. Zbytek nechal na ní, ostatně se vyznala dobře.

Udělala se hodně brzy, přitiskla k němu tvář a na ocase cítil křečovité vztahy. Oddychovala, znovu se dala do práce, taky zajímavé, nepotřebovala delší pauzu. Kňučela blahem a bolestí, když jí tvrdý klacek dráždil ještě předrážděnou skulinku. Ale bolest byla za chvilku pryč a zůstala jen rostoucí slast. Ještě ji nechal, aby si sama užívala. Křečovitě se držela a přirážela, kroutila boky a vymetala si každý koutek natěšené kundičky. Byla podruhé, zarazila se a opřela hlavu a odfukovala. Pomalu sklouzla z trčícího údu a stulila se do teplé vody.
Nechal ji chvíli odpočinout, klekl se za ní a vnikl do ní zezadu, drsně a bez něžností. Jen malinko vzdechla, když do ní pomalu zajel úplně celý, úplně nadoraz a úplně krásně ho vstřícná pička tiskla. Chytil dívku za prsa a jel podle sebe, přirážela proti němu ve stejném rytmu, byla opravdu dobrá. Už skoro byl, tloukl do ní, prsa se jí houpala, voda šplíchala kolem. Natlačila se na něj a hlasitě sténala, když v sobě ucítila jeho stříkající sperma.

„Jak se jmenuješ?“
„Darja“.
„Děkuju ti, Darjo.“

Tekl z ní pot, umyli se a trochu si hráli.
„Pane? Vím, kdo jste, Zaklínač. Potřebovala bych pomoc, tedy ne já, jedna… Známa.“
„Povídej, ale nepomáhám, pracuji.“
„Rozumím, to nevadí, není to daleko…“

A daleko nebylo ani k druhému kolu. Dívku dokonale odrovnal a sebe dokonale uspokojil Co chtít víc. A navíc bude mít práci. Už ji dlouho potřeboval.

Odjel ráno, nijak zvlášť brzy, udiveně si chvilku prohlížel zvláštní vozík u stáje. Spali v něm dva mladíci, které viděl včera večer v hospodě u stolu s tou zajímavou dívkou. Ta se mu líbila, moc líbila, černovlasá urostlá dívka s nádhernýma bystrýma očima. Kdepak asi je. Přejel na své kobylce most, strážný po něm chtěl mýto, ale rychle ucukl dlaní, když se mu podíval do očí. Navíc by stejně asi neměl na zaplacení, byl k dívce snad až příliš štědrý. Ale zasloužila si to, Darja, hmmm. Musí si to zapamatovat. Ale kdo ví, jestli se sem ještě vůbec vrátí, tady byl vítaný ještě méně než jinde.

Po cestě si skládal všechny informace, které mu Darja poněkud nesouvisle předala. Asi to bylo tím, že jí jednou rukou hladil prsa a druhou klín.
Statek, necelý den cesty. Něco tam zabíjí dobytek, bez stopy, prostě je najdou mrtvé, ovce, kozy… Muž tušil, co ho čeká, a neměl z toho žádnou radost.

Krajina kolem byla hezká, kdyby se o něco takového někdy zajímal. Cesta podél řeky se půvabně vlnila, asi v poledne před sebou uviděl vyšší hory. Tam, kde řeka tvoří velký oblouk, nalezneš další cestu k horám. Musel se usmívat, když mu to dívka vážně říkala. Bylo to jako z nějaké pověsti.

Ale cestu opravdu našel a navečer byl na vrcholku hor. Pod sebou uviděl několik hospodářství, zalitá paprsky pozdně odpoledního slunce vypadala idylicky. Jeho cílem bylo to úplně vpravo, u vysoké skály. Bylo mu divně. Tušil, že až bude odjíždět, nebude to tak idylické. Tak to chodilo skoro vždycky. Vlastně vždycky. Nebýt té odměny, sakra… Pobídl koně a opatrně sjížděl strmou cestou mezi zakrslými borovicemi dolů.

Dívku uviděl ještě kousek před hospodářstvím, klečela u pěkného širokého potoka a prala prádlo. Tohle se mu vždycky líbilo, jak klečely, hezky skloněné, leccos jim bylo vidět. Ucítila na sobě pohled a zvedla hlavu. Už už chtěla utéct, když uviděla ozbrojeného černě oděného bělovlasého muže. Rychle zvedl ruku a seskočil z koně.
„Buď zdráva, nelekej se, prosím, jsi z tohoto hospodářství?“
„Ano.“
„Znáš dívku jménem Darja?“
„Ano pane, sloužila tady, ale odešla do města.“
Muž se uvažoval, podíval se na dívku a usmál se koutkem úst. Nevypadalo to úplně zle, ale dívka zbledla.
„Nejsi náhodou Anja? Darja mi o ní vyprávěla, mohla bys to být ty.“
Dívka zvedla nedůvěřivě hlavu.
„Kde jste ji potkal?“
„V Markproku, v hospodě U černého kohouta. Milá dívka. Poslala mě sem. Prý tady možná máte pro mě práci. Víš, kdo jsem.“

Dívka se bázlivě podívala na bílé vlasy, medailón na hrudi, na zbraně a přikývla. A zbledla ještě víc.
„Řekneš mi víc sama nebo mě dovedeš za hospodářem?“
Cukla hlavou, posbírala prádlo do koše, stěží ho unesla, byla ohnutá, ale odmítla pomoc.
„Jaký je pán?“
Zase jen cukla hlavou.
„Jako každý jiný.“
„A paní?“
„Je to pět let, co umřela.“

Pán domu byl takový, jak si ho představoval. Hrubý, upracovaný, tak kolem čtyřiceti let.
„Je to nejlepší pastvina,“ ukazoval těžkou rukou. „Podívej se, ta krásná tráva všude kolem, támhle je potok.“
„A kde jste našli ty mrtvé ovce?“
„Támhle, kousek od dubu, už tam nechodíme. Ani nikam poblíž.“
„Dobře. Co ty mrtvoly, našli jste něco divného?“
Hospodář se ušklíbl. „Divného? Všechno je divné, zdravá cenná zvířata, najednou je najdeme po poledni mrtvá. Bez zranění,“
„Snědli jste je?“
Sedlák si odplivl. „Nejsem blázen, zakopali jsme je. Víš, co by to mohlo být?“
„Tuším, už jsem něco takového viděl. Zítra budu vědět víc. A snad to i ukončím, pokud je to, co si myslím.“
„A co tam podle tebe zabijí?“
„Uvidím zítra, ale moc možností není.“

Domluvili se na odměně, pán ani nesmlouval. Dobře. Aspoň tak.
Pacholek mu ukázal malinkou komůrku, tam může přespat. Proč ne, už viděl mnohem horší, tahle byla docela čistá. Za chvíli dostal i jídlo a vodu. Jistě, u stolu s ním být nikdo nechce. Ale potřeboval vědět trochu víc.
Vzal jídlo a šel mezi chasu, uvolnili mu kousek místa u stolu, ale také se ho báli. Až jeden mladý chlapec měl odvahu se na něco zeptat, nakonec se rozproudil hovor.
‚Ráno jsme je vyhnali na pastvu, ne, nikdo s ovcemi nebyl, byl krásný slunečný den, když jsme se vrátili z oběda, našli jsme je mrtvé, pán se moc zlobil, i na Anju.‘
‚I na Anju‘, proč to ten pacholek řekl a proč se tak šklebil. Proč asi.
Čekal do úplné tmy, až pak kolem něj tiše prošla ženská postava a za chvíli uslyšel povědomé vzdechy. Potichu došel k otevřeným dveřím, jeho nikdo zpozorovat nemohl, ale sám viděl všechno.

Žena klečela nahá na posteli, muž za ní, košili vyhrnutou. Žena byla pěkná, velký kulatý zadek se při každém přírazu lákavě zavlnil, uvolněná prsa hezky zhoupla, rozpuštěné vlasy zakrývaly obličej. Muž ženu občas pleskal přes zadek nebo se sehnul a mačkal jí ňadra. Vzal ji za boky a zuřivě přirážel. Zklamaně zakňučel a svezl se na postel. Žena se k němu přitulila a rukou mu hladila nepoužitelný napůl schlíplý ocas. Muž si lehl a nechal ženu, aby se snažila.

Dělala, co mohla, dovedně přejížděla polotuhý ocas prsty nebo ho dráždila prsty. Pán spokojeně mručel a hladil ženě zezadu klín, pak jí do něj vrážel dva prsty. Posunul se na lůžku, nasedla na něj. Chytil do dlaní zadek a nechal se obsluhovat. Pomalu se nadzvedla, ocas vyjel až na kraj rozšklebené štěrbiny a pak na něj prudce nasedla. Bělovlasý divák proti své vůli ucítil vzrušení. Žena měla opravdu pěkné tělo, štíhlý pas, široké lákavě se vlnící zralé boky a hezky kulaté půlměsíce.
Muž na posteli svou mrdničku převalil na břicho, chytil ji za vlasy a zvrátil hlavu. Rychle a tvrdě do ní vnikal, žena vzdychala rozkoší nebo bolestí, možná obojím. Přitáhla nohy k sobě, Teď už byly mužovy pohyby křečovité, z úst mu tekl čůrek slin. Konečně zachroptěl ještě párkrát rychle zarazil klacek mezi dráždivé půlky. Chvíli tak zůstal, pak se svalil na záda a těžce oddychoval. Žena ještě chvilku počkala, našla košili, utřela sebe i muže. Oblékla se.

Divák ve dveřích rychle ustoupil do ještě hlubšího stínu. Žena prošla kolem něj, zarazila se a otočila. Pátrala očima sem a tam.
„Je tady někdo?“ zašeptala.
„Pššt, Anjo, hlavně nekřič.“
Žena kupodivu nekřičela, ani neutíkala. Jen svěsila hlavu.
„Co ty jsi zač? Slídíš v noci po domu? Viděl jsi nás?“
„Viděl,“ zavrčel, „chtěl jsem jen vědět víc, než se…“
„Líbilo se ti to?“ ženin hlas nezněl výhružně ani vyčítavě, jen unaveně.
„Ty ses mi líbila,“ přiznal.
„Pojď se mnou.“

Ve své komůrce zapálila malou petrolejovou lampu a stáhla plamínek, sotva doutnal. Stáhla si vlasy a rozpačitě se posadila na postel. Už zase byla podobná té dívce z večera, až na kruhy pod očima a rýhy kolem očí.
„Jestli něco chceš, tak hned, musím se vyspat. A předtím namazat, jsem odřená.“
„Promiň, počkej chvilku.“

Rychle a tiše odběhl, chvíli se hrabal ve svých brašnách a nahmátl malou dřevěnou dózičku.
„Zkus tohle, mám to na rány, a na tamto je taky hodně dobré, tedy tvrdí to moje známá čarodějka.“
„Máš zvláštní známé.“
„No, ona je trochu víc. Je škoda, že tady není se mnou.“
Dívka se olízla a povytáhla si košili.
„Nechceš mě namazat sám? Nebo se dívat? Jsi na dívání, ne?“
„Ne, nejsem. Dobrou noc. A té mastičky… prý stačí malinko.“ Připadalo mu, že dívka zklamaně vzdychla.

Bělovlasý muž se zarazil a pohladil dívce vlasy. Ta překvapeně vzhlédla a usmála se. Pokrčil rameny a odešel. Ještě vyšel ven a procházel se po pastvině sem a tam. Nakonec skončil pod velkým dubem, dlouho hleděl k zemi. Pak se posadil a opřel o silný kmen. A tam i usnul.

Vzbudil se rozlámaný a mrzutý. Mohl spát v pohodlné posteli a místo toho se krčí pod stromem. Zašel k potoku a umyl si tvář, ušklíbl se na svou zjizvenou tvář na hladině tůňky. Doloudal se k domu, chasa už byla na nohou.
„Nechala jsem ti na stole chléb, máslo, vodu a trochu mléka, nevím, co snídáš,“ Anja už chvátala ven.
„Díky,“ zabručel do prázdna.

Dopoledne vlastně neměl co dělat, prošel se po okolí a vystoupal jen v košili na kopec nad hospodářstvím. Z jedné strany končil náhle prudkou propastí, opatrně se podíval dolů. Posadil se kousek dál, odsud viděl pastvinu. Sledoval slunce, když usoudil, že je už čas, svižně sestoupil zpět, v komůrce si vzal svůj stříbrný meč, vytáhl ho z kožené pochvy, přejel špičkou přes ostří, nespokojeně se posadil a položil meč na kolena, nabrousil a vyleštil. Oblékl se do pevného koženého kabátu pobitého stříbrnými ostny, meč si pověsil na záda, zkontroloval, zda řemeny přesně sedí. Našel v torně ampulku se žlutou jiskřivou tekutinou, převaloval ji chvíli v prstech, ale zavrtěl hlavou. Bude potřebovat čistou hlavu.

Před polednem vešel do kuchyně. Ženy ulekaně vykřikly.
„Je tady Anja?“
„Tady jsem, ale teď nemám čas, připravujeme oběd.“
„Pojď se mnou.“
„Říkala jsem, že nemůžu.“
„Pojď.“

Utřela si ruce a vyšla ven za bělovlasým cizincem. Ostatní ženy se na sebe významně podívaly.
Nemluvil, rázně mířil na pastvinu k dubu, všiml si, že Anja sklopila hlavu a zpomaluje.
„Postav se sem a dál už nechoď.“
„Ale…“
„Nemluv, dívej se,“ muž se podíval na slunce a přikývl.
„Už by tady měla být.“

Vytáhl stříbrný meč, opřeli se o ohradu a čekali.
Za chvíli se něco začalo dít. Těžko říct, čím to začalo. Asi se začal podivně tetelit vzduch, šustit listí v koruně dubu, i když vítr téměř ustal. Ucítili podivný pach, zvířecí, ale i víc, jako hnijící rostliny, rozkládající se kompost, zánik, smrt. Tráva se ohýbala nesprávným směrem, k sobě, od sebe. Dívka zaťala bílé prsty do bidla, muž si lhostejně připravil meč, protáhl se a připravil.

Nad trávou se objevily načervenalé listy, rozvinuly se, napřímily a pátraly kolem, nabyly barvy zkaženého masa. Bylo jich už asi šest, dlouhých pět šest stop. Uprostřed se začal zvedat stonek, tlustý možná jako mužské stehno. Ostnatý zahnutými drápy, porostlý kožovitými nádory. A pak se objevil květ, ostré listy připomínaly spíše plátky železa. Uprostřed se vytvořil kulovitý tvar, rostl, vzdouval se a bobtnal.
Dívka vykřikla, tvar nabyl podoby dětské hlavy.

Zaklínač bleskově přeskočil ohradu a několika skoky přeběhl louku. Na poslední chvilku uskočil stranou a vyhnul se útoku stonku. Ten se prudce naklonil a pátral kolem. Z útvaru vystřelila nepatrná šipka, ale muž už byl pryč, přeběhl kolem a usekl jeden tápající list. Podivnost zasyčela a zaječela nejvyšším zvukem, jaký kdy dívka slyšela. Bolely z něj uši.

Muž se míhal kolem, stříbro se blýskalo, usekával listy, zčernaly se a zkroutily, jakmile dopadly na zem. Rozpadaly se na načervenalý sliz a vsakovaly do země.
Stonek zaútočil, Zaklínač se na poslední chvíli vyhnul šipce, vrhl se na zem a překulil se těsně pod tápajícím stonkem. Stříbro zazářilo a uťalo stonek skoro u země. Uskočil, ale jeden z lístků ho stačil škrábnout na předloktí. Ještě uhnul poslední šipce, rozmáchl se a rozťal padající kulovitý útvar. Ve vzduchu se objevil zářivý bod. Muž ho stačil zachytit do dlaně, sehnul se a bleskově uskočil za dub.

Agónie bytosti netrvala dlouho, ale dívka by na ni raději zapomněla. Ucpala si uši, aby neslyšela vřískot, který jí trhal bubínky. Části útvaru se měnily na sliz a mizely. Za chvíli nezbylo na trávníku nic, i ostrý zápach se rozptýlil.
Muž přešel na místo, kde se nestvůra objevila a zamyšleně mávl mečem, otřel čepel do trávy a ukryl do pochvy. Unaveně se vrátil, ani nepřeskočil zábradlí, prolezl mezi bidly a posadil se do trávy. Oddychoval, cítil v těle adrenalin, vzrušení z boje ustupovalo jen pomalu.

„Archespora, zrůdná jedovatá rostlina, objeví se kolem poledne, rychle vyroste a uzraje a zase zmizí. Ty ovce měly smůlu, byly moc blízko. Zasáhly je otrávené šipky.“
„A teď jsi to ale zabil.“

Muž vzdychl, zaklonil hlavu a díval se chvíli na modré nebe. Pak se podíval na zápěstí.
„Dojdi prosím pro tu mastičku, budu jí potřebovat. A pak ti řeknu zbytek.“

Smutně se díval za dívkou, která spěchala pro mast. Měl by se sebrat, jít za hospodářem a prostě mu oznámit, že nestvůru zabil a už bude klid. Nechat si vyplatit odměnu a zmizet. A za týden už bude někde za horami, v tomto případě nejspíš doslova. Dost daleko, aby neměl žádné potíže, až se archespora znovu objeví. A ona se objeví. Protože hlavní důvod je někde jinde, tam u toho dubu, někde u kořenů.

„Ukaž tu ruku, namažu ti jí.“
„Díky, stačí malinko, rozetři to, tak, víc není potřeba.“
Anja ale ještě vytáhla šátek a ránu převázala.
„Říkal jsi, že je ta archo… arche… jedovatá.“
„Na mě moc nepůsobí, to už vím. A mast pomůže od zbytku.“

Bylo mu horko, rozepínal si těžký kabát, prsty se mu ale ještě trochu třásly.
„Počkej, pomůžu ti.“
„Díky. Pozor! Opatrně, vidíš ty kapičky jedu?“
„Uff… Už vidím. Ještě, že jsi mi to řekl. Je hodně nebezpečný?“
„Ano, ale do hodiny se rozpadne.“
Je hodně nebezpečný, už viděl pár lidí, kteří se ho dotkli prsty. Otevřené rány se nehojily dny, týdny, měsíce. Snad jenom Jen a další čarodejnice dokázaly rány vyléčit a zahojit. Ale jizvy zůstaly už napořád.

Dívka rozepnula plášť a opatrně ho rozložila opodál na trávu. Pak hravě přejela Zaklínači prsty po hrudi a ještě níž. Vzdychla, když nahmátla ještě polotuhý pyj. Vzrušení z boje ještě úplně neopadlo.
Zadíval se kamsi nad dívčinu hlavu, zvedl ruku a pohladil jí vlasy.
„Pojď ke mně.“
„Copak, chceš použít mast?“
„Myslíš, že bude potřeba?“
„Uvidíme, musíš se snažit.“

Trochu si vyhrnula sukni a klekla si mu na klín, jak to měl rád, držel ji za pas a líbal krk, zaklonila hlavu a povolila si živůtek. Políbil dívku do žlábku mezi ňadry, zvedl ruce, sčísl jí prsty vlasy za uši a položit dlaně na prsa. Nebyl úplně nejjemnější, o to se ani nesnažil, jen si vychutnával oblost pružných kopečků. Vzpomněl si, jak se houpaly, když klečela na posteli a poskytovala rozkoš hospodáři. Palcem přejel tvrdé bradavky, objížděl je kolem dokola.

„Myslím, že nebudu potřebovat tu mast, zašeptala mu do ucha a opřela se dlaněmi o jeho stehna. Prohnula se, aby ňadra ještě více vynikla, pak zvedla lokty a sepnula prsty zezadu na krku, trochu se vrtěla ze strany na stranu, aby se jí prsy hezky vlnily a otíraly o mužovy dlaně. Přitvrdil v dotycích, mačkal nabízené vnady a brnkal o vzrušené čudlíčky.
Trochu se pozvedla a vyhrnula si sukni ještě výš. Teď mohl hladit i oblá a jemná stehna, přejel přes zadek na pas a zase zpět. Levou rukou si ji přidržel kolem pasu a pravou zajel do klína. Ani tohle nebylo úplně něžné, ale dívka už byla vzrušená, jen vzdychla. Hladil dlaní nabízenou kundičku, otevírala se a vlhla.
„Půjde ti to vůbec v tomhle oblečení?“
„Už jsem to párkrát zkusil.“
„A šlo to?“
„Přežil jsem to. I ta žena. Víceméně.“

Rozepnul si kalhoty, Anja vjela dlaní dovnitř a spokojeně vzdychla, když nahmátla vztyčený ocas. Opatrně ho vyprostila, trochu pohonila, zavrtěla se.
Podržel jí sukni nahoře, sáhla za sebe a nasměrovala si tuhý klacek, jak potřebovala. Dosedala a blahem protáčela panenky. Nebyl v ní nijak hluboko, snažila se ho do sebe dostat víc, ale moc to nešlo. Začala se opatrně vlnit, ale slast dívku brzy přemohla. Držela se pevně bidla ohrady a přirážela.
„Drž mě, jen trochu, promiň, budu myslet jen sebe, jen drž. Tak…“
Chytil ji za zadek a prstem dráždil mezi prdelkou a kundičkou. Nechal ji, aby si docválala k vítězství. Objala ho kolem krku a spokojeně oddychovala.

„Krása, už jsem to tak hezky dlouho neměla. Můžeš ještě počkat?“
„Jak chceš.“
Překvapeně se na něj podívala.
„Nelíbí se ti to?“
„Jsi úplně skvělá a krásná.“
„Díky.“

Klekla si a zase chytila bidla. Zasunul do ní klacek zezadu, mrzelo ho, že nejsou nazí, vychutnal by si to lépe. Ale i tohle bylo hezké, držel ji za prsa a přirážel nebo nechal ji, aby vrtěla boky. Zase se rozjela, ale teď si ji už držel a sám do dívky vystříkal jen chvíli poté, co se udělala podruhé.

Leželi vedle sebe, muž zase hleděl na nebe, dívka si hladila sukni a spokojeně se usmívala.
„Co bude dál? Tu bytost jsi zničil, můžeš jet pryč.“
Zvedl ruku, připadala mu hrozně těžká, pohladil Anje vlasy a objal ji. Teď začne ta složitější část.
„Ne, nezničil, zase se objeví, za čtyři dny, za týden, nevím přesně. Ale objeví se. Je to jako když utrhneš listy pampelišce, nebo stonek a květ. Taky se znovu objeví.“
„Jak to?“

Bělovlasý muž se zamyslel a neochotně pokračoval. Slova mu vázla v ústech.
„Je to archespora, víš, kde rostou?“
„Ne.“
„Ale tušíš to, viď. Tam, kde došlo k nějakému zlému činu, odpornému činu. Je to jako s pampeliškou. Důležité je, co je pod zemí.“
Promnul si smutně oči, nechtěl mluvit dál, ale musel.
„Ty víš, co se tady stalo.“

Anja ztuhla, propnula zoufale prsty, pak vyskočila a zuřivě si cizince prohlížela.
Ten ale jen seděl se skloněnou hlavou.
„Řekni mi, bylo to dítě živé nebo mrtvé, když jsi ho pohřbila?“
„Ty odporný hajzle, hnusná zrůdo…“
Klidně a apaticky snášel údery do ramen i hlavy, jen si kryl obličej. A rány ustaly, dívka si klekla s hlavou v dlaních.
„Živé,“ zašeptala. Pomalu přikývl. Vždycky to tak bylo.
„Co teď můžu dělat?“
Co může dělat? Nestvůra zmizí, když je zločin objasněn. To už je. A potrestán. Ale není dívka už dost potrestána? A jak to on může posoudit. Znovu zalitoval, že s ním není jeho čarodějnická přítelkyně. Ty by věděla, co dál, možná by měla nějaké zaříkání nebo kletbu. A útěchu. Tohle on neuměl a nedokázal. Sáhl do kapsy a našel malé rudé zářící zrníčko.

„Co je to?“
„Tohle se v archespoře objeví, když umírá, nevím, co to vlastně přesně je. Možná je to semeno.“
„Když ho máš, tak ale znovu nevyroste.“
„Zapomínáš, co je pod zemí,“ zavrtěl hlavou, „ale co já vím, tohle jsou divné bytosti. Zlaté kikimory, draci, baziliškové, strigy nebo ghúlové. Ty prostě jen zabiješ.“
„Ty je zabiješ.“
„Já je zabiju, máš pravdu. Pojď.“

Zvedl se, porovnal oblečení a podal dívce ruku. Pomalu kráčeli tichou loukou k hospodářství. Na dvoře byl ruch, hospodář a několik pacholků opravovali rozbité kolo těžkého vozu, na prahu stály dvě děvečky a klevetně si ukazovaly na Anju a cizince.

„Nestvůra je mrtvá, vyplať mi odměnu, dnes odjedu.“
Hospodář po nich blýskl očima a zastavil se na dívce.
„Máš důkaz?“
Bělovlasý muž mu ukázal zrníčko.
„To je srdce archespory.“
Dívka na něj překvapeně mrkla.
„Máš dva kameny?“
Hospodář mávl na pacholka a ukázal na velký kámen podpírající rozbitý vůz. Cizinec na něj opatrně položil zrníčko, vzal si od pacholka kámen, potěžkal ho a prudce udeřil do zrníčka.
Zablesklo se a ozval jekot, oběhl dvůr kolem dokola a rozptýlil se kolem.
„Je mrtvá,“ opakoval.
Hospodář přikývl, a posunkem pozval muže dál. Nechal ho stát za dveřmi a štrachal uvnitř, ozvalo se cinkání. Vrátil se a vložil mince bělovlasému muži do dlaně.
„To není všechno.“
„Zbytek sis vybral u té děvky.“

Muž naklonil hlavu a zadíval se do hospodářova zpupného obličeje. Měřili si pohledem, hospodář ucukl první, vytáhl ještě pár mincí a hodil je před muže.
„Ale hned zmizíš.“
Přikývl.
„Pěstujete také celer?“ dodal ještě potichu.
„Ano, proč?“
„Je to dobré na potenci,“ mrkl na hospodáře jedním okem.
„Co… Cože? A kolik toho mám jíst?“
„Nic, použij to jako dlahu.“

Sbalil si svoje věci a osedlal koně. Anja mu podala ještě uzlík s jídlem, poděkoval a usmál se. Pomalu vyjel vraty ven. Ohlédl se, všichni stáli v polokruhu kolem dívky. Ta se otočila a odešla kamsi pryč.

Zaklínač si povzdychl. Tohle už není jeho věc, musí pryč. Kdo ví, co se stane. Snažil se na nic nemyslet, jen na krajinu kolem. Projel kolem potoka, kde poprvé dívku potkal, pobídl koně a klusal podél vody až ke kopcům. Vyjel na první vrchol a otočil se. Hospodářství bylo opět zalité sluncem.

„Snad se všechno zase uklidní, když nestvůra zmizí, pokud zmizí. Jenže když se znovu objeví… Co asi dívce udělají. To už není jeho věc, udělal co měl, ale…“ Zavrtěl hlavou, raději si vybavil dívku, jak ji viděl naposledy, šla pokojně přes dvůr, hlavu vztyčenou, hladila si… U všech nesvatých, došlo mu to, hladila si břicho, čeká nejspíš další…

Otočil koně a cválal zpět, dolů, kolem potoka, projel přes louku kolem ohrad až ke skále. Nahoře uviděl bílý bod.
„Ne, nedělej to,“ volal zoufale, „počkej na mě, hned jsem u tebe!“
Bílá postava roztáhla ruce a snesla se dolů.

Muž vedl koně za uzdu, prošel vraty do dvora, zastavil a opatrně položil náklad do trávy. Založil ruce a těkal z jedné tvrdé tváře na druhou. Hospodář cukl hlavou, tři urostlí pacholci odběhli a vrátili se ozbrojení vidlemi a cepem.
„Zmiz odsud.“
Nasedl do sedla. Pacholci se přiblížili a jeden z nich bodl po koni vidlemi, kobylka se splašila a vyhodila, muž téměř spadl na zem, ale podařilo se mu koně uklidnit. Vztekle si prohlížel škodolibé obličeje kolem.
„To bylo tvoje dítě, hospodáři?“
Muž se zachmuřil a odplivl si.
„Byl to parchant, nevím, čí byl a co s ním udělala, to byla její starost.“
„Čekala druhé dítě, víš to.“
Hospodáři cuklo v oku.
„Takže to víš.“
Pomalu přikývl a pokrčil rameny.
„Co s tím, šlo by nejspíš za tím prvním. Měla si dát pozor.“

Bělovlasý jezdec se zahleděl mrtvou dívku.
„Pohřběte ji, tam pod tím dubem,“ pronesl tiše.
„Na to zapomeň, to je dobré místo.“
„Dej mi lopatu.“
Hospodář se ušklíbl.
„Neboj se, vrátím ji. Nejsem zloděj.“
Muž si zkoumavě prohlížel Zaklínačovu tvář, nakonec přikývl. „Ale na ten dub zapomeň.“
Zaklínač do něj zabodl oči. Muž se pokřižoval a couvl.
„Neboj se,“ odpověděl bělovlasý bojovník tak chladně, že se hospodáři roztřásla brada, „tak blízko tobě ji nepohřbím.“

Seskočil z koně a naložil na něj dívčino nehybné tělo. Rozhlédl se, na kameni zbyla ještě troška prášku z rozdrceného rudého zrníčka. Pečlivě si ho smetl do dlaně. Vzal koně za uzdu a prošel mezi zachmuřenými obličeji.
Zvolna dokráčel k dubu, rozhlédl se, vyhodil prášek do vzduchu a ustoupil dva kroky stranou. Prášek vytvořil kruhový prstenec a zůstal viset nad zemí. Pohyboval se sem a tam. konečně se zastavil. Zrníčka z prstence se v malém víru přelévala do středu a padala ve spirále k zemi. Za chvíli vše zmizelo. Zaklínač zabodl špičku lopaty přesně do místa, kam ukázalo znamení.

Nemusel kopat dlouho, bylo to přesně tam. Zabalil vše do bílé látky. S uzlíkem se vrátil, přehodil dívčino tělo přes koně, vzal kobylku za uzdu a vyvedl ji bránou ven. Ostatní ho chmurně pozorovali.
„Počkej, Zaklínači, půjdu s tebou.“
Otočil se, v bráně stál ten mladý pacholek, se kterým mluvil první večer. Oči se mu leskly a tváře měl špinavé.
„Se mnou jít nemůžeš.“
„To jsem nemyslel, jen…“ ukázal bradou, „pohřbít ji.“
Muž se na něj chvíli díval a pak beze slova pokynul hlavou.

Vynesli tělo i uzlík na pěkný vršek nad hospodářstvím, našli prohlubeň pod velkým stromem a vyhrabali v zemi jámu. Uložili do ní dívčino tělo a do náruče položili uzlíček. Hrob zahrnuli hlínou a zarovnali kameny, kolem jich bylo dost. Chvíli stáli nad prostým hrobem, muž přemýšlel a chlapec cosi drmolil. Odešli, byla už skoro tma.
„Jak se jmenuješ?“
„Vlastně nevím, říkají mi Jojen.“
„Děkuji ti, Jojene.“
Chlapec dychtivě pokývl a utřel si nos.
„Viš, Anja na mě byla vždycky hodná. Na všechny byla hodná a teď ji poslali pryč, vyhnali. Že prý za to všechno mohla. Řekni mi, byla to její vina?“
Muž se otočil a hledal v houstnoucím šeru vršek, kam dívku pohřbili.
Prošli branou na prázdný dvůr, měl chuť lopatu aspoň hodit do hospodářova okna, ale jen ji opřel vedle dveří.
„Ne, nebyla to její vina,“ řekl tiše, „ona byla jen oběť. Vzpomínej na ni, chlapče. A někdy jim tam dones aspoň kytičku.“

Potichu a zachmuřeně odjel. Nikdo ho nevyprovodil. Jen chlapec zvaný Jojen stál u brány a toužebně se díval za bělovlasým bojovníkem.

Černovlasá žena seděla proti Zaklínači, oči sklopené.
„Proč to muselo takhle dopadnout?“ zašeptala.
„Nevím, víš, jak to je, málokdy to dopadne dobře.“
„Ale tady mohlo, víš to sám.“
„Nic mi nevyčítej, svou práci jsem udělal a to ostatní… Co jsem měl dělat.“

Žena konečně zvedla fialkové oči a zadívala se vyčítavě na Zaklínače.
„Mělo to mít jiný konec.“
„Chceš jiný konec, Jen?“
„Ano.“
„Dobře, poslouchej.

Zaklínač odjel z hospodářství, pobídl koně a klusal podél vody až ke kopcům. Zavrtěl hlavou, vybavil dívku, jak ji viděl naposledy, šla pokojně přes dvůr, hlavu vztyčenou, hladila si… Sakra, došlo mu to, hladila si břicho, čeká nejspíš další…

Otočil koně a cválal zpět, dolů, kolem potoka, projel přes louku kolem ohrad až ke skále. Nahoře uviděl bílý bod.
„Ne, neskákej,“ zavolal, „počkej na mě, hned jsem u tebe!“
Chvátal nahoru, přeskakoval z kamene na kámen, občas uklouzl, chytal se kmenů. Udýchaně doklopýtal na vrchol skály. Byl prázdný. Zklamaně vydechl a klekl si na zem.
„Neskočila jsem, chybí mi odvaha. Vždycky mi chyběla odvaha. Skočit dolů, prostě jen odejít, aspoň něco udělat.“
Zvedl hlavu, dívka seděla pod stromem, dívala se na pastviny a objímala si kolena.
„Všechno jsem mohla ukončit, zločin by byl potrestán, nestvůra by už neobjevila, ty jsi dostal svou odměnu, byl bys spokojený. Všichni by byli spokojení.“
„A ty mrtvá.“
„A já mrtvá,“ řekla pomalu a položila si dlaň na břicho.
„Vy oba,“ řekl tiše a nerozhodně, posadil se vedle dívky. Za chvíli si o něj opřela hlavu.

Zvedla ruku a ukázala na údolí.
„Prý tady všude žili elfové, než je lidé vytlačili. A tady na vrcholku snad měla být dokonce svatyně.“
„Elfové?“
„Říká se to. A tady ta hromada kamenů, to možná z toho všeho zbylo.“
„Je to možné, ale spíš by je lidé použili do staveb, do zdí, kámen je vždycky potřeba.“
Dívka si smutně povzdychla a zasněně se zadívala na obzor.
„Nikdy jsem nepotkala elfy, Zaklínači, jsou prý krásní a vznešení.“
Muž se zavrtěl.
„Možná kdysi byli, teď jsou to většinou jen tuláci. Snad někde daleko v horách ještě žijí jako dřív.“
Anja zvědavě zvedla hlavu.
„Potkal jsi je?“
„Jistě.“
„Slyšela jsem, že muži jsou krásní, bělovlasí, vysocí, štíhlí… A touží po lidských ženách“
„To se říká? A co ještě?“
„Jsou prý moc chtiví, vynalézaví v lásce, a mají dlouhá… přirození. Hodně dlouhá. Dokáží prý ženu vzrušit úplně k nepříčetnosti.“
„No vida. A co se říká o elfských ženách?“
„Jsou krásné, na pohled chladné a přitom moc vášnivé. Vysoké s útlými boky a průsvitnou jemnou pletí. Měl jsi někdy nějakou?“

Muž líně zvedl dlaň a položil ji dívce na ňadro. Pomalu je přejížděl prstem a cítil tvrdnoucí bradavku.
„A jsou nesmrtelní,“ zašeptala zastřeně Anja, „jaké to může být, žít věčně nebo aspoň staletí. Mají jednu ženu? Nebo je mění.“
„No, jsou vcelku… Jak jsi to říkala? Chtiví.“
„Neodpověděl jsi mi, měl jsi nějakou elfku? Jaká asi mají ňadra? A klíny? A jak voní? Kdyby tě nějaká objala těma nekonečnýma nohama, vnikl bys do ní… A kdybych potkala elfa, podíval se na mě, asi bych neodolala, přitiskl by mě k sobě, hladil zadek, opírala bych se o něj prsy, mám ještě docela pěkná prsa, elfky taková určitě nemají. Dráždil by mě těmi dlouhými prsty, zajel pod sukni. Cítila bych, jak tvrdne, ten jeho dlouhý elfí klacek. Jak to asi mají rádi? Zezadu? V kleče, na boku? Určitě znají všechny možné způsoby, jak vzrušit ženu. Ale nejdřív bych ho jen hladila, a on mě, pomalu, nespěchali bychom. Sedla bych si na něj a nechala ho do sebe vnikat, cítit, jak do mě proniká, strašně hluboko…“

Rozbalil na zem pokrývku. Postavili se proti sobě, rozvázal tkalounek košile a nechal ji spadnout ke kotníkům. Pohladil dívce ňadra, sám se svlékl. Lehli si na bok proti sobě a hladili se. Zvedla koleno, přejel ji prsty přes zadek a zajel mezi půlky.
„Mám hledat mast?“
„Myslíš, že bude potřeba? S elfem bych ji určitě nepotřebovala.“
Hravě dívce stiskl bradavku.
„Ale mám taky bílé vlasy.“
„No právě, čert vem mast. Teď potřebuju jen to jedno. Pojď.“

Otočila se k němu, roztáhl jí půlky a opatrně do ní vnikl. Konečně mu nevadily žádné šaty, mohl držet v dlani ňadro, pěkný zadek. Za chvíli se přetočili, ležel dole a dívka na něm. Teď už držel obě ňadra, svůdně se houpající, jak si je pamatoval. Dívka nespěchala, nechala si vyprašoval všechny kouty komůrky. Zase ji nechal, ať se sama udělá.
„Ty sám už nechceš?“ zašeptala, když už zase ležela u něj.
„Jsem hrozně unavený. Nejsem sice starý jako elf, ale přes sto let určitě.“

Zabalili se do přikrývky, přitiskla se k němu.
„Chtěla bych potkat elfy, Zaklínači,“ zašeptala ospale, „víš proč? Prý nosí štěstí.“
Chtěl něco poznamenat, ale jen Anju objal, počkal, až začala pokojně dlouze oddychovat, pak teprve usnul.

Ráno ho vzbudila, když mu hladila úd. Schválně dělal, že spí a nechal ji snažit. Bylo to hezké. Ale pak už nevydržel, povalil Anju na záda a zadíval se jí do očí. Obemkla ho koleny, otírala se o tvrdý ocas. Sáhla mu mezi nohy a zastrčila si kolík tam, kam patřil. Zvedl se na loktech a pomalu dívku projížděl. Pomalu zrychloval, pak zase zpomalil a zase zrychlil. Držel ji za prsa a dojel až do konce, přitáhla si ho patami, stříkal do ní.

„Taky to máš ráda?“
„Co?“
„Když do tebe muž stříká.“
To už šli pomalu dolů z kopce.
„Taky?“
„No, občas mi to řeknou, když se dozvědí, že jsem neplodný. Úplně se jim rozzáří oči. Můžou si to užít až do konce, naposledy Dar…“
„Cože?“
„Á, promiň, to jsem neměl říkat.“
„Ty jsi to dělal s Darjou?“
„Hmm…“

Chvíli bylo ticho. Za chvíli dívka zašeptala.
„Vezmeš mě za ní?“
„Za Darjou do Markproku?“
„Ano.“
„Jak chceš. Ale nečekej pohádku, ani elfy.“
„Nečekám,“ řekla potichu dívka a pohladila si břicho, „nečekám.“

Projeli kolem potoka, pak nahoru a naposledy se ohlédli na hospodářství a pastviny kolem. A na velký dub uprostřed lákavě zelené louky.
„Myslíš, že se ta nestvůra už neobjeví?“
„Vůbec nevím, a je mi to jedno.“
„Co tvoje zaklínačská čest?“
„Nevím, jestli mi vůbec ještě nějaká zbyla, Anjo.“
„Myslím, že ještě trochu ano,“ objala dívka bělovlasého muže.
Ucítil na zádech měkké prsy, nebo si to možná jen představoval. Povzdechl si a pobídl koně. K řece to už nebylo daleko.

„To bylo lepší,“ řekla pomalu čarodějka a pohladila prsty mužovu dlaň, „a teď ten zbytek.“
„Zbytek?“
„Zbytek příběhu, ten, ve kterém v Markproku potkala onoho bohatého kupce, kterému umřela manželka při porodu nebo ještě lépe nemohl mít děti a žena mu kvůli tomu utekla. A uviděl Anju a hned se do ní zamiloval. Chvíli se náhodně setkávali tam nebo onde, pomrkávali po sobě, pak ji oslovil, ona ho odmítala, protože mu nechtěla říct všechno, ale nakonec to udělala, když seděli spolu dole pod hradbami u řeky. Vyprávěla mu celý příběh, i to, že čeká další dítě. A on by ji pomalu políbil a jemně položil dlaň na břicho…“
Čarodějka přivřela oči a zasnila se.
„Dovezl jsi ji přece do Markproku, za řeku?“
„Ano, když zapomeneš na první možnost.“
„Už jsem dávno zapomněla. Za řekou mají příběhy šťastný konec.“
„Říká se to.“
„Takže se vzali a šťastně spolu žili. Až do smrti.“
„Tak. Až do smrti.“
„A určitě potkala elfy, krásné, hrdé.“
„Ale takoví už..“
„Pšššt!“

Čarodějka se zasněně usmívala, Zaklínač se protáhl, zakřupalo mu v zádech. Položil dlaně na stůl, shovívavě hleděl na černovlasou ženu. Ta pokrčila nos a vložila svoje štíhlé dlaně s dlouhými prsty mezi jeho velké a silné.
„Zase dobří, Jen?“
„Doufáš v dobré konce, Zaklínači? Po všech těch letech? Tady nejsme v Markproku.“
„Ještě jsem nepřestal. A tak mě napadá, neplodnost žen a mužů, to je tvoje specialita.“
„Ano, mimo jiné.“
„A co takovým manželům radíš?“
„No, prodám jim speciální směs koření, ze které musejí denně připravovat nálev.“
„Hmmm.“
„A pak zvláštní tajnou tinkturu z kořene mandragory vykopaného za úplňku o Svatojánské noci.“
„Vida.“
„No, pak si vezmu stranou ženu a poradím jí, aby se obrátila na nějakého dobrého známého nebo nějakého mladíka. Každý si chce nezávazně užít, ne?“

Čarodějka spokojeně přikývla, zadívala se dlouze Zaklínači do očí, malinko přivřela víčka. Tohle vždycky miloval, protože pak obvykle…“
„Myslíš, že tady mají volný pokoj?“
„Nemyslím, poslední zaplatil ten tlustý obchodník, měl s sebou mladé děvče, takže asi nebudou spěchat. Promiň, netušil jsem…“
Čarodějka jen mávla rukou a usmála se. Podívala se na stůl, přes který právě přebíhal malý pavouček. Upřela na něj oči a namířila ukazovák, zašeptala jakási cizí slova. Zaklínač ucítil, jak mu brní vlasy. Pavouk se začal zvětšovat, už byl větší než mužská pěst. A pak s lupnutím zmizel. A zmizela i aura kolem. Žena si dlouze oddechla, přes spánek jí stékala kapička potu.
Zaklínač kapku líně setřel špičkou prstu. Vzal černovlasou ženu za ruce a spojili se pohledy. Proplétali si prsty a společně počítali zrnka času. Za chvíli se usmáli a spokojeně přikývli.

Seshora se ozval křik. Nejdřív vysoký ženský a pak se k němu přidal i hluboký mužský. Uslyšeli dupot a po dřevěných schodech sbíhalo dolů úplně nahé krásně boubelaté děvče, velké prsy se jí třásly a vlasy vlály. Tlustý muž za ní udýchaně pospíchal, ruce plné oblečení, polotuhý klacek se mu směšně houpal pod velkým břichem.
„Po pokojích se vám potulují strašné obludy, hrůza, je to hrůza. Vraťte mi peníze, Johanko! Kde je Johanka? Už jsem jí zaplatil, kde je?“
Hospodský mrzutě vysázel dukáty na roztřesenou dlaň. Otočil se a zíral do kočičích očí bělovlasého muže, do úlekem ztuhlé dlaně mu cinkly mince.
„Beru si ten pokoj.“

Čarodějka měla prohnutá záda, široce rozevřená kolena, držela se za pelest postele. Černé vlasy jí vlály kolem obličeje v rytmu mužových rychlých přírazů. Držel ji za boky a spokojeně sledoval, jak tvrdý klacek zajíždí mezi štíhlé půlky do rozšklebené kundičky. Pohladil útlá záda, od krku až k bokům, pak to zopakoval s prsty a pak znovu s nehty. Zůstaly po nich lehké načervenalé stopy. Žena vzdychala a sama se napichovala na velký klacek, který ji tak úžasně vyplňoval.
Bleskově se přetočila, obemkla muže kotníky a zuřivě se ne něm vrtěla.
„Drž mě, jen mě drž, nemusíš nic dělat,“ vzdychala vysokým hlasem, „počkej, už, uuuž, úúúúúúž.“
Přitiskla se k němu a dlouho spokojeně oddychovala.
„Tohle mi chybělo, ty si užíváš s každou holkou, kterou potkáš, proč to mám takhle vždycky jen s tebou? To není spravedlivé.“

Zaklínač se spokojeně usmál.
„Už zase dobří, Jen?“
Čarodějka se mu zadívala do očí zamženýma fialkovýma očima.
„To se teprve uvidí.“
Prohnula se v zádech, opřela se o postel jen dlaněmi a chodidly. Zkusil ji opatrně pustit a polaskat ňadra, která mu tak krásně nabízela, ale nespokojeně zavrněla. Chytil ji pevně za boky a zase do ni začal vjížděl, pomalinku zrychloval. Kroutila se, pak se k němu zase přitáhla a poskakovala mu na ocase, zajížděl do ní až po varlata.

„Jen… Jeeen…. Jeeeeeeéén!“

Konec, konec, úplný konec. Děkuji všem, kteří dokázali příběh dočíst až sem.