Rychlík do Prahy

(upravená verze)

Psal se rok 1982.
Stál jsem na nástupišti brněnského hlavního nádraží a vyhlížel příjezd rychlíku od Košic. Po více jak týdenním pobytu v Brně na veletrhu jsem byl dost unavený a těšilil jsem se jak si sednu do vlaku a do Prahy se pořádně vyspím.
Ten týden strávený na veletrhu byl náročný a já se viděl již doma. Nástupiště, plné čekajících cestujících mi ale dávalo pramalou naději, že se mi představa klidného cestování vyplní.
Navíc jsem si vybral ten nejméně oblíbený rychlík z Košic, který byl pravidelně přeplněný a nechvalně známý úrovní kultury cestování.
Aby toho nebylo málo, na tabulích Pragotronu se objevilo hlášení o třicetiminutovém zpoždění vlaku.
Postával jsem opřen o sloup zastřešení peronu a chvílemi podřimoval. Cestovní tašku jsem si jistil mezi nohama. Jeden nikdy neví.
„K druhému nástupišti příjíždí zpožděný rychlík číslo 47 z Košic a Bratislavy, který pokračuje do České Třebové, Pardubic, Kolína a Prahy, hlavního nádraží. Dejte pozor u nástupiště!“ probudil mě ženský hlas hlášení z nádražního amplionu.

V oblouku kolejiště se objevila elektrická lokomotiva, táhnoucí za sebou osm rychlíkových vagonů. Se skřípěním brzd zastavovala souprava na určeném místě. Přehlížel jsem míhající se okénka, abych našel již z venku, nějaké prázdné místo a to ještě v kuřáckém vagonu. Marně.
Vlak konečně zastavil, otevíraly se dveře a začalo hemžení vystupujících a nastupujících cestujících. Ženský hlas z tlampače mne znovu ujišťoval, že nastupuji do správného vlaku.

Konečně jsem se vyšplhal do vagonu, prodíral se plnou uličkou a nahlížel do jednotlivých oddílů, zda se někde objeví prázdné místo.
Již dávno mne opustila představa prázdného kupé. Kdyby se našlo alespoň jedno volné místo. Marně, vše bylo obsazené.
Konečně. V zakouřeném kupé seděli pouze tři muži, na stolku pod oknem poloprázdné láhve s pitím. Odsunul jsem dveře. Vyvalila se na mě oblaka štiplavého dýmu z levných cigaret.

„Dobrý den, je tu prosím volno?“ zeptal jsem a v rychlosti předlédl nepořádek a povalujícící se papíry na podlaze.
„Nie, obsaděné. Počkaj, jedno miesto by sa tu našlo. Sadaj,“ ukázal mi jeden z mužů na volné sedalo u dveří.
„Díky,“ sesunul jsem se na sedačku. Byl jsem rád, že sedím.
V té chvíli jsem ještě netušil, co mě čeká v několikahodinovém pobytu vrychlíku, nechvalně známém, jako Vlak hrůzy.

Chtěl jsem zavřít posuvné dveře, když se do oddílu vhrnuli další muži, obtěžkaní lahvemi alkoholu a bagetami v papírových sáčcích. Ve chvíli, kdy dosedli, bylo slyšet zapískání výpravčího a vlak se rozjel.
I přes hlasitý hovor spolucestujících jsem začal cítit únavu. Opřel jsem si hlavu a snažil se usnout.

„Snad nechceš spát?“ šťouchl do mne jeden z mužů. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale snažil jsem se to nedat najevo.
„Vy mluvíte česky?“ udivilo mě to.
„Jo, jsem od Prahy, ale voženil jsem se na Slovensko. No, a teď jezdím s partou stavět metro. A nevykej mi. Napij se s námi,“ podával mi láhev s alkoholem.
„Ne děkuji,“ vztáhl jsem odmítavě ruku proti němu.
„Neser mě a napij se,“ řekl téměř výhružně.
Po tomto tónu hlasu nešlo odmítnout. Váhavě jsem si lokl, přesto jsem se zakuckal. Výraznou chuť i ostrost obsahu láhve jsem nečekal.

„Proboha co to je?“ zalapal jsem po dechu. „To je snad nějaká výčepní lihovina.“
„Pití správnej chlapů,“ následovala odpověď. „A nahni si pořádně.“
Vytáhl jsem krabičku Spart a nabídl je.
„Co to hulíš?“ následovala reakce.
Jeden z chlapů sebral ze stolku zmačkaný obal, vyklepl z něj napůl vysypané cigarety a podával mi je.
„Zober si tieto, poriadné, Detvy.“
Věděl jsem, že když odmítnu, bude následovat zase nějaká jadrná odpověď. První vdechnutí mne nutilo ke kašli a ústa jsem měl plná tabáku. Musím to nějak přežít. Kdybych se teď zvedl, že si přesednu do jiného kupé, skončilo by to asi špatně.

Kolující láhev byla zase u mě. Tentokrát jsem si nahnul již více. Ani ta darovaná Detva už nebyla tak silná. Pomalu jsem si zvykal na zakuřené, nevětrané prostředí zavřeného kupé i na zápach kořalky.
Vlak začal přibrzďovat, vjel s kymácením do spleti výhybek, až s kovovým skřípěním brzd zastavil.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se.
„V Pardubiciach,“ odpověděl jeden ze Slováků. „Dochádza nam pitie,“ hrnul se ke dveřím pro další várku alkoholu do nádražního kiosku. Ve dveřích se objevila žena a hned se hrnula dovnitř.
„Je tu obsazeno,“ snažil jsem se jí vysvětlit.
Nedbala mého upozornění a usadila se hned naproti mně do volného místa u dveří.
„Jen ji nech, nějak se tu zmáčkneme,“ odvětil Pražák od Košic, potěšen snad tím, že tuto společnost spestří přítomnost ženy.

Prohlížel jsem si naši novou spolucestující. Nic moc. Střední, neurčitý věk, neupravená, bylo z ní cítit levné mýdlo. Oblečena byla sice čistě, ale v šatech, které se nosily před několika lety.
„Dejte si s námi,“ nabídl jí Pražák láhev kořalky.
Napila se s takovou chutí, jako by jí alkohol dlouho scházel.
„Byla jsem tady na rekreaci a jedu domů,“ sdělovala nám, posilněna alkoholem.
„Kam jedeš ty?“ zazubila se na mě a odhalila zanedbaný chrup.
„To je síla,“ pomyslel jsem si. „Do Kladna,“ zalhal jsem. Co je jí do toho.
„Taky jedu do Kladna,“ odpověděla a opět mě probodávala pohledem.

Soused se ke mně naklonil.
„Prdlačku, z rekreace. V krimu tady byla. Ty nevíš, že je v Pardubicích kriminál pro baby?“
„To tedy nevím,“odvětil jsem.
Naše nová spolucestující se již skamarádila s lahví a opět si notně nahnula. Pití jí asi rychle šlo do hlavy.
„Ty se mi líbíš,“ dívala se na mě zálibně.

Vlak se opět rozjel. Nákupčí alkoholu se vrátil se dvěma láhvemi v ruce a vtěsnal se mezi své kamarády. Parta stavitelů metra pochopila, o jaký přírůstek v kupé se jedná, a začali na ni dorážet.
Jeden z nich se jí snažil sáhnout na prso. Odstrčila ho se slovy: „Nesahej na mě ty dobytku, ty nejsou pro každýho. Ale ty si ale můžeš šáhnout,“ podávala mi láhev alkoholu, který putoval po kupé.
Z jejího skelného pohledu jsem usoudil, že už má dost.

„Tak si šáhni,“ hecoval mě soused.
Chytila mne za ruku a táhla ji na prso.
„Nechte toho,“ snažil jsem se odtáhnout, ale ona se nade mnou naklonila tak, že na mě málem upadla.
„Ty fajnovko.“ Cítil jsem její alkoholový dech. „Nechceš si zaprcat?
„Ne.“
„Ty si asi myslíš, že jsem špinavá, ale já se dneska koupala,“ blábolila. „Nebo se ti nelíbím?“

Začal jsem z ní mít strach a bál jsem se odporovat.
„Pojď na hajzl, já ti ho alespoň vykouřím,“ vstala vrávoravě, otevřela dveře a táhla mě do chodbičky vagonu.
„Tak s ní sakra jdi,“ strčil do mě soused, „nebo ti ho vyhulí snad tady.“

Odevzdaně jsem se nechal táhnout k WC. Musím to vydržet, nebo se jí nezbavím. Díky dlouhému půstu ztratila jakékoliv zábrany.
Mlátilo to s ní od stěny ke stěně, až mě konečně dovlékla k záchodu a strčila mě dovnitř.
Nezmohl jsem se na žádný odpor. Sesunula se do dřepu a snažila se mi rozepnout zip poklopce. Pochopil jsem, že nemá cenu odporovat a jen jsem mlčky přihlížel, jak šmátrá pod okrajem trenýrek.
Po chvíli se jí podařilo uchopit úd a vyndat ho mi ho z kalhot.

Pod dotekem její ruky začal tvrdnout. Trčel jí před obličejem, s obnaženým žaludem. Zavřel jsem oči a čekal, co se bude dít dál.
Ucítil jsem vlhké teplo jejích úst. Mírně stiskla, tak aby mě nekousla, a začala pohybovat hlavou.
Otevřel jsem oči a díval se dolů. Sála ho tak intenzivně, až měla v koutcích pěnu. Chvílemi ho pustila, aby se nadechla, a znovu si ho nechala vniknout snad až do krku.
Na chvíli jsem zapomněl na situaci, ve které se nacházím, a přistihl jsem se při tom, jak sám jí ho tlačím do úst. Mé ruce instinktivně nahmataly její prsa a snažily je vyndat z blůzky. Konečně jsem ucítil hebkost nahé kůže a ostré hroty naběhlých bradavek.

Ve chvíli, kdy jsem je prsty stiskl, ucítil jsem zároveň pocit uvolnění semene, které se nezadržitelně hnalo ven.
Rychle jsem jí přidržel hlavu, aby snad neucukla, a přitlačil ji co nejvíce na úd.
„Jen si to užij,“ pustil jsem jí to několika výstřiky do úst.
K mému úžasu polkla.

Vzrušení pomalu odeznívalo a já se domníval, že to mám za sebou.
Jenže ji to ale teprve rozdráždilo. Uchopila mě za ruku a táhla si ji mezi nohy.
„Udělej mě alespoň rukou,“ žadonila, a já po chvíli ucítil chomáček jejích chlupů. Prst jsem jí začal nořit do štěrbiny, když v tom někdo zabušil na dveře záchodu.
„Sakra, co tam děláte? Já se snad pochčiju,“ zněla hlasitá prosba z chodbičky.
„Hned, hned,“ vytáhl jsem jí ruku z kalhotek. Bylo po všem. Rychle jsme se upravili. Otevřel jsem dveře, vystrčil ji do chodby a vyklouzl ze záchodu.
„No, vy jste tam snad pr….?“ nestačil se divit čekatel na vyčurání.

Dopadl jsem do sedadla v kupé a snažil jsem se na ni nedívat. Na údu jsem stále cítil dotek jejích rtů. Nenápadně jsem si čichl k prstu, který se ještě před chvílí nořil do hlubin jejího pohlaví.
„Tak co, užil sis?“ šťouchl do mě vedle sedící spolucestující a podával mi láhev.
Tentokrát jsem se s chutí napil, a snažil se spláchnout nedávný zážitek.

Blížili jsme se pomalu k Praze a já začal usilovně přemýšlet o tom jak jí zmizet. Konečně vlak zastavil na Hlavním nádraží. Rychle jsem se rozloučil s osazenstvem kupé a zmizel v davu lidí, hemžícího se na nástupišti.
„Počkej, neutíkej mi,“ slyšel jsem ji v dálce. Ohlédl jsem se spěšně, ale už jsem ji nikde neviděl. Proběhl jsem parkem a několika uličkami spěchal, tentokrát k nádraží Praha střed.

Po pár minutách jsem seděl opět ve vlaku, tentokrát mířícímu k mému bydlišti. Neustále jsem se díval z okna, zda ji neuvidím.
Teprve píšťalka výpravčího a cuknutí rozjíždějícího se vlaku mě uklidnilo. Opřel jsem si hlavu o stěnu a v rytmu zvuku spojů kolejnic jsem začal zavírat oči a pomalu usínal.