Cesta vlakem

Rychlík s typickým skřípěním brzd zastavil u nástupiště, plného hloučků čekajících cestujících. Ještě než stačil zastavit, zjistil jsem letmým pohledem do oken vagonů, že je celkem plný.
Tento spoj používali především studenti, ale i pracující, kteří dojížděli do krajského města pravidelně do školy a za prací.

Nebylo zbytí, protože termín schůzky jsem měl domluvený na určitou hodinu, musel jsem využít tento vlak i já.
Moc lidí nevystupovalo a bylo mi jasné, že najít si vhodné místo k sezení, nebude zrovna lehké.
Procházel jsem vagony a hledal, kde bych se usadil, až jsem v jednom narazil na sedadla naproti sobě, kde seděla pouze dvojice mladých lidí. On a ona, nejspíše studenti.
Měli obsazená místa u okna, takže ta do uličky byla volná.
Rychlým pohledem jsem sjel postavu dívky, která měla na sobě přiléhavé tričko a kratičké šortky, které odhalovaly velice pěkně tvarované nohy, ale hlavně hladká, pevná stehna.

Okamžitě jsem se rozhodl. Další místa již hledat nebudu.
„Je tady prosím volno?“ otázal jsem se.
Mladík, aniž zvedl hlavu od notebooku, mlčky přikývl a tak jsem se vedle něho posadil. To proto, abych dobře viděl na dívku, sedící proti němu.
Oba měli na klíně notebooky a upřeně zírali do displejů, jen občas zajezdili prstem po tačpedu.

Po chvíli se vlak rozjel a do mírného hukotu kolejí se ozvalo hlášení vlakového rozhlasu o příští stanici.
Snažil jsem se zabavit a tak jsem chvíli pozoroval krajinu ubíhající za oknem. Notoricky známá krajina mne ale brzy přestala bavit.
Zaměřil jsem tedy svůj pohled na proti mně sedící spolucestující.
Ta měla zrak zapíchlý do svého počítače a okolní svět pro ni nejspíše neexistoval.
Začal jsem její postavu prozkoumávat hezky odspoda. Přejel jsem očima po jejích lýtkách, kolenou a nakonec stehnech, až jsem se zastavil u okraje šortek.
Nohavičky měla docela volné, a kdyby neměla nohy tak u sebe, možná by ukázala i o trochu více.
Jenže ve výhledu mi bránil ten protivný notebook. Kdyby ho alespoň na chvíli odložila.
Ale ona ne. Stále urputně jezdila prstíkem po tačpedu a něco hledala.

Pomalu jsem ztrácel pozornost, když náhle položila notebook na stolek mezi sedadly. Že by mne vyslyšela?
Otočila se k batůžku, který měla pověšený za sebou, aby se natáhla pro plastovou láhev s pitím, kterou měla v postranní kapsičce. V té chvíli mírně rozevřela nohy a mně se naskytl pohled do míst odstávající látky šortek.
Nechtělo se mi věřit vlastním očím. Ona snad nemá kalhotky? Byť jen na okamžik, zahlédl jsem její hladce vyholenou pičku. Na krátkou chvíli se objevilo rozevřené růžové ženství mladé samičky.

Ten pohled nezůstal bez odezvy. Okamžitě se ve mně probudilo mužství a začalo vyplňovat úzkou mezeru kalhot.
Naprázdno jsem polkl. Kéž by takhle zůstala pořád.
Jenže jak nečekaně tohle představení začalo, tak taky skončilo.
Dívka se dlouze napila a láhev položila na stolek.
Kolena přitiskla k sobě a položila si na ně opět tu protivnou hračku, notebook.

Z pohledu na dívčí kolena mne vyrušila, kolem procházející průvodčí.
„Přistoupil, prosím? Kontrola jízdních dokladů,“ ozvalo se nade mnou.
Po sejmutí kódu jízdenky v mobilu popem, který měla v ruce, poděkovala a procházela uličkou vagonu dále.
Já se mohl nerušeně věnovat pozorování dívky. Nic se ale nedělo.
Ta měla kolena stále těsně přitisknutá k sobě a na klávesnici něco vyťukávala.
Opřel jsem si hlavu o opěrku, rozhodnut, že si alespoň chvíli zdřímnu.

Nevím, co mne to v tu chvíli napadlo, snad zvědavost. Přivřeným okem jsem se podíval na displej notebooku, vedle sedícího chlapce.
Vím, že to není slušné, číst cizí zprávy. Nejprve mne zajímalo, co že to má za aplikaci, protože ICQ se už dávno nepoužívá, ale mne spíše zaujal text.
Nemůžu stále zapomenout na včerejší večer, četl jsem na displeji.
Po chvíli přišla odpověď:
Ani já jsem netušila, co bude následovat, když jsem se šla koupat. Přesto jsem si jí sprchou pořádně projela pro jistotu, že mi jí budeš zase chtít lízat.
Netrvalo dlouho a na mladíkově notebooku naskočil text :
Vím jak máš sladkou broskvičku. Víš, že bych tě mohl lízat věčnost. Jsi tak sladká.
Následovala dívčina odpověď :
Nech toho, prosím, už zase cítím jak mi vlhne. Ráda bych ti ho vykouřila, ale teď to nejde.
Mladík vedle mne začal do počítače vyťukávat text :
Tobě to včera nestačilo? Vykouřila jsi mi ho tak, že mne ještě stále bolí žalud.
To nemáš z kouření, přišla vzápětí odpověď. To máš z toho, jak jsem ti ho v sobě pomačkala.

Měl jsem co dělat, abych navenek nedával najevo své vzrušení a stále jsem předstíral, že dřímu, i když jsem přihmouřeným okem hltal další text na mladíkově notebooku.
V tom jsi opravdový expert. Jak to děláš, že jí umíš tak krásně stáhnout? četl jsem dál.

Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si vzpomněl na tu „růžovou tlamičku“ naproti sedící dívky. Bylo by to krásné, mít ho v ní zaražený a ona by jí taky tak pěkně stáhla.
Lákalo mne podívat se té dívce do očí. Čekal jsem, že by mi vrátila pohled a já bych jí alespoň očima naznačil své vzrušení.
Ona se ale zarputile dívala do displeje svého notebooku. Když jsem se otočil k mladíkovi, setkal jsem se s týmž kamenným pohledem a jeho očima zabořenýma do počítače.

Ale to už se u něho objevil další text.
Neříkej, že se ti to nelíbí, když jí takhle krásně stáhnu?
Líbí, strašně moc, zněla chlapcova odpověď. Ale měl jsem strach, abych se do tebe nevystříkal.
Ale to jsi mohl, následoval zpětně text. Víš dobře, že si beru prášky.
No vidíš, na to jsem úplně zapomněl. Dneska večer ti to vynahradím. Vystříkám ti jí tak, že se ti to tam nevejde, vyhrožoval mládenec ve své odpovědi.

Vlak se ve výhybkách mírně zakymácel, to jak jsme projížděli stanicí, ve které rychlík nestaví. Po chvíli se opět srovnal a zase bylo slyšet jen monotonní hučení a já se mohl opět nerušeně věnovat šmírování na mladíkově notebooku.

Už aby byl večer, přišla chlapci nová zpráva. Zase se hezky vykoupu a navoním, abych se ti líbila.
Prosím tě, umyj si taky prdelku, odepsal chlapec.
Umyju, ale proč? dotazovala se dívka.
To jsme ještě nezkoušeli, zněla odpověď.
Ne, do prdelky, ne, protestovala dívenka.

Mně by stačilo, kdybys mne pustila jenom dopředu, proběhlo mi v té chvíli myslí. Hlavně, aby to bylo co nejdřív, protože to nevydržím. Mimoděk jsem si sáhl na látku kalhot a nahmatal napnuté přirození.
Úplně by to stačilo abych se udělal, jen párkrát takhle po něm přejet prstem.

Rychle jsem se po obou podíval, zda si něčeho nevšimli. Ti ale byli zahleděni do svých notebooků a okolní svět pro ně neexistoval.
Ještě, že teď nemusíme vystupovat, tak mi stojí pero, odeslal mladík zprávu.
Škoda, že ti na něj teď nemůžu sáhnout, přišla vzápětí odpověď. Jen jak to bude trochu možné, vyhoním ti ho do bezvědomí, pokračovala zpráva.

Vykašli se na něj a vyhoň ho raději mně, přál jsem si v duchu. Věděl jsem, že zůstane jen u přání.
Opět jsem se podíval na dívku, která seděla naproti mně. Ty kdybys mi ho tak mohla vzít do ruky, napadlo mne.

V tu chvíli zvedla dívka oči od notebooku a podívala se na mne. Až ve mně hrklo. Snad nemám telepatické schopnosti a nedokážu přenášet myšlenky.

Lekl jsem se zbytečně. Podívala se na mne a pak se obrátila k oknu.
Za ním se totiž začaly objevovat první objekty a domy krajského města.
Vlak pomalu přibrzďoval a z reproduktorů vlakového rozhlasu se ozvalo hlášení : „Dámy a pánové, následuje stanice….,“ a příjemný ženský hlas řekl její název.

Mladík vedle mne psal poslední zprávu.
Karolínko, byla bys tak hodná a podala mi brašnu na notebook?

Dívka, sedící proti mně položila notebook, vstala a natáhla se do poličky nad jejím sedadlem, sundala brašnu a podala jí chlapci, který vedle mne zatím zaklapával víko počítače.

Vstali a dívka mi ještě před očima zakroutila zadečkem. I ten zadeček by stál za to, napadalo mne, když mne míjela.
Zkontroloval jsem své pomíjející vzrušení, vstal jsem a taky vstoupil z vlaku.

Ještě chvíli jsem je před sebou viděl, než oba zmizeli v podchodu.