Paní profesorka 🇨🇿

Všechno se odehrálo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století.

Po škole jsem se šel vyučit radiomechanikem. Učiliště bylo v Kutné Hoře a mělo tu výhodu, že škola i internát byly v jedné budově. Učení mi docela šlo, a tak do mě ve druhém ročníku začali vandrovat, abych přestoupil na průmyslovku. Nakonec mě ukecali, i když to pro mne znamenalo rok školy navíc. Nakonec jsem svého rozhodnutí nelitoval. Školu jsem dokončil jako radiotelevizní mechanik s maturitou. Tehdy jsem netušil, jak se mi ta maturita jednou hodí.

Po škole jsem nastoupil jako opravář v Radiotelevizní službě. Krátce nato jsem byl odvelen do Základní vojenské služby do Brna a po jejím absolvováním jsem se vrátil do náruče výše zmíněné opravny.

V opravně to bylo docela fajn. Poznal jsem se se spoustou milých i méně milých lidí a já mnohdy litoval, že nemám paměť na tváře. Zato mě si zapamatoval kdekdo, a tak jsem byl brzy známý po celém městě. Ostatně jako každý, kdo v opravně pracoval.

Jednoho dne (měl jsem přijímací a výdejovou službu do šesti) jsem přijímal zakázku od jedné, docela pěkně vypadající slečny. Měla dlouhé hnědé vlasy až do půli zad, velké hnědé oči a přirozený vzhled, čímž chci naznačit, že nebyla vůbec namalovaná.
Donesla si na opravu vskutku historický kousek, kabelkový tranďák Mír, že prý ji nehraje. Dívala se na mě s tak nešťastným výrazem, že jsem jí slíbil, že jí to opravím do druhého dne. No, opravil jsem ho ještě než mi služba skončila. Vyjma výměny vadného tranzistoru jsem se ještě pohrabal v mezifrekvencích a naladil je, neboť ze zkušenosti jsem věděl, že ve fabrice to dělají jen fon vok a ve většině případů je potřeba je doladit.

Na druhý den se slečna přihasila už kolem poledního. Zřejmě využila přestávky na oběd, aby si vyzvedla tu historickou kuriozitu. A protože jsem službu neměl, hned se po mně sháněla. Popadl jsem tranzistorák a zamířil s ním do výdejny.
„Tak, krásná slečno,“ oslovil jsem ji s úsměvem, „tady máte ten svůj poklad. Vyzkoušejte si ho.“

Převzala své rádio z mých rukou jako nějakou svátost. Zapnula ho, naladila pár stanic a zase ho vypnula.
„Je to dobrý,“ prohlásila, „dokonce snad i líp hraje.“
„No, snažil jsem se ho trochu vylepšit,“ řekl jsem skromně. „Tak ať vám slouží ve zdraví a kdyby něco, tak se ozvěte.“
„Tak jo,“ přikývla. „A jak se vlastně jmenujete?“
„Adam Kross. A vy?“
„Alena Jímavá.“
„Fajn. Tak jsme dohodnuti?“
Souhlasně přikývla, usmála se na mně, popadla rádio a byla fuč.

Uplynul asi tak měsíc od této události. Měl jsem opět výdejovou službu a nemohl jsem se dočkat konce. Prakticky nikdo nepřišel a tak byla na dílně strašná nuda. Když konečně padla šestá, všude jsem zamkl a vypadl z baráku.

„Ahoj,“ ozvalo se mi za zády.
Otočil jsem se a spatřil slečnu Jímavou, jak se na mě zubí.
„Ahoj,“ odvětil jsem. „Copak. Něco se ti… ééé, vám porouchalo?“
„Hele, tykejme si, jo?“ zaútočila přímo na tělo. „A jo. Nejde mně zapnout televize. Tak jsem se přišla optat, jestli by ses mně na to mohl kouknout.“
Nevím proč, ale přišlo mi to podezřelé. Přesto jsem odpověděl.
„Jestli jen „kouknout“, to bych možná mohl. Ale nemám moc času,“ předem jsem ji upozornil, že se nemíním zdržovat.
„Adame, ty seš fantastickej,“ zajásala.
Chytla se mě v podpaží a nasměrovala k domovu. Nebylo to daleko. Bydlela v kolonii malých domků z první republiky a ten její, dobře udržovaný, byl hned na kraji.

Zavedla mne do obývacího pokoje, kde trůnila televize. Stiskl jsem tlačítko vypínače a za moment se obrazovka rozzářila. Alena na to koukala, ani okem nemrkla.
„Ale mně opravdu nešla zaponout,“ dušovala se.

Televizi jsem vypnul a po chvíli opět zapnul se stejným výsledkem. Celé jsem to opakoval ještě třikrát.
Otočil jsem se k ní.
„Poslyš, Aleno, tej telce nic není. Tys na mně ušila boudu, že jo?“
„Ne ne ne,“ bránila se, ale můj přísný pohled neustála.
„Tak teda jo,“ přiznala se.
„A můžu vědět, co tě k tomu vedlo?“
„No víš, když jsem u vás byla s tím rádiem, tak tys byl na mně takovej milej, hodnej a slušnej a taky ses mně líbil. A já nevěděla, jak ti to mám říct, tak jsem si vymyslela tohle. Protože bych tě chtěla poznat, hodně blízko poznat. A teď se bojím, že se mně vysměješ.“
„To určitě nehrozí,“ řekl jsem stísněným hlasem, „akorát nevím, jak si to poznání představuješ.“
„Přece že bysme spolu chodili, teda pokud už nemáš ňákou holku.“
„To nemám, protože na shánění holek nemám čas.“
„Ale měl si už nějakou?“ vyzvídala.
„Jó, na vojně jsem jich pár měl,“ odtušil jsem.
Znělo to jako kdyby jich bylo tucty, ale ve skutečnosti byly opravdu jen dvě, a to ještě sestry dvojčata.
„Ale toho půlroku, co jsem z vojny doma, mně to prostě nevychází. A kdo ví, jestli bych se ňáký líbil.“
„Taky jsem měla klula, ale jenom jednoho. Jenže mě nechal, protože jsem prej nespolečenská. Nechtěla jsem s ním chodit do hospody, na diskošky a do barů, tak mně dal kopačky. Ty chodíš do hospody?“ zeptala se.
„Jo, tak akorát v sobotu na jedno na dvě a domů. Taky mě to tam moc nebaví,“ poinformoval jsem ji.
„Já jsem věděla že ty seš slušňák. A protože se mně líbíš, tak bych s tebou ráda chodila, mazlila se s tebou i milovala.“
„Vážně?“ vyjádřil jsem údiv. „Tak že bysme to spolu zkusili?“ prohodil jsem jen tak na zkoušku.
Okamžitě se chytila.
„Jůů. To by bylo príma,“ zajásala. „Tak že bysme to hned zkusili,“ upřela na mě tázavý pohled.
„To jako teď hned?“ nechápal jsem.
„Nó, a zrovna tím posledním.“

Koukal jsem na ni jako sůva z nudlí a nevěděl, jak si to mám přebrat. Začala se smát.
„No přece milováním, to je snad jasný né? Koukni.“
Její hlas zvážněl. „Já neměla rok kluka a ty nejmíň půl roku holku, tak musíš bejt nadrženej nejmíň jako já. Tak proč bysme to nemohli vzít od konce k začátku? Dyť je to fuk.“

Silně mě zasvrbělo v rozkroku, že jsem si tam málem sáhl.
„Fíha, ty teda jedeš,“ konečně jsem popadl dech.
Ta nabídka sexu byla sice překvapivá, ale určitě přijatelná. Kdo by také odmítl hezkou holku, že?
„A jak si to vůbec představuješ?“ zeptal jsem se.
„Jednoduše. Já svlíknu tebe, ty svlíkneš mě a pak si uděláme pomyšlení,“ ochotně vysvětlovala svůj záměr.
„Jo, a až mě svíkneš a já budu nahatej, tak ucukneš,“ zapochyboval jsem poněkud opožděně, protože to už mi rozepínala košili a nijak nereagovala na to co říkám. Ruce se jí přitom třásly.
„Hele, víš co? Svlíkni se sám. Já se taky svlíknu sama, bude to rychlejší,“ usoudila bystře a už na sobě pracovala.

Když jsem konečně vysvlékl kalhoty i trenky a narovnal se, pozdravil jsem ji tak vztyčeným penisem, že to vypadalo, jako kdybych jí podával ruku. Asi to tak i pochopila, protože po něm chňapla a pevně ho sevřela.
„Dobře se činíš,“ pochválil jsem její snahu, „ale to je tak všechno, co si s ním můžeš dovolit.“
„Jak to?“ nechápala.
„Když mám vojet ženskou, tak jedině s gumou, a tu nemám,“ vysvětlil jsem jí.
„Jéžiši, dyť já myslela i na to,“ plácla se dlaní do čela a zmizela.
V mžiku byla zpátky i s krabičkou prezervativů.

„Spokojenej?“ culila se a podávala mi zmíněný předmět.
Nevzal jsem si ho. Místo toho jsem ji jednou rukou nahmátl ňadro a druhou sáhl mezi nohy.
„Oblíkni mi ho ty,“ vyslovil jsem přání.
Zachichotala se a přes nepříliš příhodné postavení mi prezervativ docela zručně navlékla. Šikulka.

Přejel jsem po hustém porostu a prsty zasunul do čekající škvíry. Mlel jsem s nimi do všech stran, aby se co nejdříve roztekla. Dočkal jsem se dřív, než bych řekl švec.
Stlačil jsem ji na podlahu.
„Jen prej v Praze bejvá blaze, tam se mrdá na podlaze,“ osvětli jsem jí svůj čin.
„Nejsem žádný pražský mrně, já chci radši šoustat v Brně,“ promptně zareagovala a oba jsme vyprskli smíchy.

Za všeobecného veselí jsem zapustil kořen.
„Konečně,“ vzdychla slastně.
„Obávám se, že z toho moc mít nebudeš. Jsem dost nadrženej,“ upozornil jsem ji a dal se do neustále se vracejícího pohybu.
„To nevadí. Každá chvilka dobrá,“ odhekala v rytmu přirážení.
Tím ale její slovní projevy neskončily.
„To je senzace, to je senzace, přímo úchvatný a úžasný, úžasný, úúúžasnýýý,“ nepřestávala tiše vykřikovat, až se najednou její tělo radostně rozechvělo v nastoupivším orgasmu.
Jeho rychlý nástup mě docela překvapil. Vibrace v jejím těle mne popostrčily o hodný kus dopředu, a tak jsem ji asi po osmi dalších přírazech následoval a vystříkal vše co ve mně bylo. Škubání mého ocasu způsobilo, že mne Alena pevně sevřela a pustila, až když nebylo zbytí.
Skulil jsem se vedle ní.

„Děkuju, Adame, za tu nádheru,“ zašeptala mi do ucha. „Jen nevím, jestli to bylo tak krásný proto, že to bylo po tak dlouhý době, anebo proto, že seš tak dobrej,“ rozumovala hloubavě.
„Nejspíš to první,“ odtušil jsem.
„Ba ne, já cejtím, že seš tak dobrej. Mohli bysme si to zvopakovat, ne?“
„To bohužel ne,“ posteskl jsem si. „Já jsem mámě slíbil, že dneska přijdu brzy a jsem tady už hodinu. A že teď přijdu pozdě na večeři, tak bude hodně smutná, že jsem nedodržel slovo. Takže musím jít.“
Zdvihl jsem se z podlahy na znamení, že to myslím vážně.
„Škoda, ale chápu tě,“ řekla prostě a úsměvem mi dala najevo, že se nezlobí.
Dali jsme se do pucu, políbili na rozloučenou a já mazal domů.

No, abych vás dlouho nenapínal. Do půl roku jsem se k Aleně nastěhoval a do dvou let jsme se vzali. Ale mezitím, než došlo k tomuto zásadnímu životnímu kroku, se staly ještě dvě, pro mne poměrně důležité události.

Ta první, méně podstatná, byla ta, že jsem si koupil motorku, čízu stopětasedmdesátku, abychom s Alenou mohli jezdit na výlety a především za jejími rodiči, kteří od jara do podzimu pobývali na chalupě zhruba 30 km daleko.

Tou druhou událostí, podstatně důležitější, bylo to, že jsem se potkal se spolužákem ze základky, který na rozdíl ode mne měl titul Ing.
Pracoval v elektronické laboratoři jednoho podniku, a když zjistil, co dělám já, začal mne přesvědčovat abych přešel k nim. Že prý jim jeden do party chybí. Dokonce mne vzal, abych to u nich okoukl a to, spolu s o dost vyšším platem rozhodlo, že jsem u nich nakonec nastoupil. Práce tam se mi líbila a nelitoval jsem.

První měsíce manželství byly úchvatné. A ještě uchvatnějšími se staly, když jsem od podniku dostal byt v nově postaveném devítipatráku, na jehož výstavbě se podílel. Toho by se Alena od banky, kde pracovala, nikdy nedočkala. Tak jsme ten třípokojový byt oslavili sexuálními orgiemi.

Jednou v sobotu odpoledne, kdy jsme se chystali si ho zpestřit průzkumem Alenčina mezinoží, se ozval zvonek.
„Ty někoho čekáš?“ zeptala se mě Alena udiveně.
„Ne, nečekám,“ odvětil jsem také s určitou dávkou údivu.
„To jsem blázen, kdo nás zrovna teď musí otravovat,“ poznamenala nevrle a šla otevřít.
V momentě se vrátila.
„Shání se po tobě ňáká paní,“ oznámila mi a podezíravě na mně hleděla.

Šel jsem se podívat kdo to je.
„No né, paní profesorko!“ zvolal jsem překvapeně. „Teda, to jsou k nám hosti. Poďte dál, poďte dál,“ zval jsem ji a udělal místo, aby mohla projít.
„Ne, ne, děkuju,“ zdránale se. „Já jsem se přišla jenom na něco zeptat.“
„No tak se mě zeptáte u kafe. Takovouhle návštěvu si přece nemůžu nechat ujít. Jen poďte, poďte. Jinak byste nám vynesla spaní a kdovíco ještě.“
Usmíval jsem se na ni a pokynem ji zval dál.

Moc se jí nechtělo, ale nakonec se uvolila a vešla dovnitř. Zavedl jsem ji do obýváku.
„Tohle je paní profesorka Jandíková, která mě učila v devítce, když suplovala dva měsíce češtinu. Byla moc bezva. A tohle je moje žena Alena,“ dokončil jsem představování. Počkal jsem až si podají ruce a „že je těší“ a nasměroval profesorku do křesla.

„Ali, byla bys tak hodná a uvařila pro všechny kafe?“ požádal jsem Alenu a otočil se k profesorce. „Tak co byste chtěla vědět?“
„Vím, že v opravně už neděláte, ale zabýváte se tím ještě?
„Pro známý zcela určitě. Co potřebujete?“
„Víte, moje sestra, která je vdaná v Západním Německu, mi odtamtud přivezla gramofon a nějak nejde připojit k mému rádiu. Na to si určitě pamatujete, už jste mi ho spravoval.“

Alena mezitím přinesla kávu i cukr a přisedla si.

„Paní profesorko, ve škole jste mi tykala, tak nevím, proč byste mě teďka měla vykat. Takže mi prosím tykejte a kdybyste zapomněla moje jméno, tak jsem Adam. A rádio si pamatuju. Krásná velká bedna a krásně hraje. Jenže stejně bych si to musel nejdřív prohlídnout, než něco k tomu řeknu.“

Paní profesorka na mně nejistě pohlédla a pak řekla: „S tím tykáním já nevím. Přece jenom jste…“
„Žádný přece jenom,“ přerušil jsem ji. „Prostě mě tykejte jako ve škole a šmytec.“
Usmál jsem se na ni abych ji povzbudil.
„Tak dobře, Adame. Já to zkusím. A kdybyste… kdyby ses na to mohl přijít podívat?“
Kouknul jsem na Alenu, co ona na to. Uchichtla se.
„No na mně nekoukej. Klidně si běž třeba hned, já zatím možná zajdu k našim zalejt kytky,“ bez problémů souhlasila, neboť věděla, že se na ten technický problém jen třepu.

Dopili jsme kávičku, prohodili pár slov, já se převlékl, posbíral sebou pár šroubováků a oznámil Aleně, že se zřejmě zdržím, neboť si nenechám ujít příležitost paní profesorku vyzpovídat.
„Tak to si na něj dejte bacha, Adam je někdy jak pavlačová drbna,“ varovala Alena profesorku.
„Hele, nepomlouvej, jó!“ ohradil jsem se a obrátil se na profesorku. „Ona jen do mě občas rejpe aby nebyla nuda a já ji to vracím, i když zrovna teď mě nic nenapadá,“ popsal jsem naše občasné hrátky.
„Můžeme jít,“ ohlásil jsem svou připravenost.
Dal jsem Aleně na rozloučenou pusu a už jsme šli.

Opět jsem se ocitl v profesorčině nádherném obýváku, zaplněném starožitným nábytkem. Vše v perfektním souladu navozujícím tu nejpohodovější atmosféru. Na široké komodě trůnil velký radiopřijímač (značku si bohužel nepamatuji) a vedle se skvěl nový gramofon.
Šel jsem to tedy omrknout. Značka Lenco skýtala určitou záruku kvality, i když to byl určitě levnější typ gramofonu. Potřeboval jsem však zjistit, jestli je v něm zabudován korekční předzesilovač pro magnetodynamickou přenosku. A protože paní profesorka neměla k ruce návod ani jiné dokumenty, musel jsem se do gramofonu podívat. Zjistil jsem, že zmíněný předzesilovač se nekoná, a tudíž to bude třeba nějak vyřešit.
Smontoval jsem gramofon dohromady a obrátil se k profesorce.
„No, paní profesorko. Gramec je pěknej, kvalitní, o tom žádná. Má však jeden nedostatek a tím je absence korekčního předzesilovače pro magnetodynamickou vložku. Bez něho by to hrálo špatně. Ten vám však můžu nějakou formou pořídit, a to dvěma způsoby.
Ten první je zdlouhavější ale levnější. To bych musel vyhledat nějaký schémátko, navrhnout tištěnej spoj, překreslit ho na pauzák, pak vzít světlocitlivou desku na plošnej spoj, nasvítit ji, vyvolat a nechat vyleptat v Grafolitu. Pak samozřejmě vyvrtat dírečky, osadit součástkami…“

Po celou dobu mého popisu jsem se díval profesorce do očí, jak se sluší a patří, když se s někým hovoří.
Pojednou mi přišlo, že její oči se dívají někam do neznáma, že je duchem nepřítomná. Už předtím jsem si všiml, že se na mě dívá takovým zvláštním způsobem, skoro jako kdyby mě nějak hodnotila či co.
Podíval jsem se do jejích očí pozorněji, když tu najednou jimi proběhl jakýsi záblesk, a já v tu chvíli pochopil, která bije. V ten moment se profesorka probrala do reálu.

„Paní profesorko, posloucháte mě vůbec?“ zeptal jsem se.
„Tak trochu. Omlouvám se, trochu jsem se zamyslela.“
„Aha. A bude ode mě moc drzý, když se vás zeptám nad čím?“ vyzvídal jsem.
„Ále, to nestojí za řeč,“ odbyla mě a honem se podívala jinam.
„Nó, víte, já jsem vás při tom vašem zamyšlení chvíli pozoroval a připadlo mě, že přemýšlíte nad tím, že jste po tom neštěstí, o kterým jsem se doslech, v sobě zabila mnohý city, svou ženskost, svou přirozenost a teď, když před sebou vidíte mladýho mužskýho, tak si říkáte, jestli to má smysl bejt taková. A teď mě řekněte, jestli si to myslím dobře. Ale popravdě, prosím.“

Profesorka stála vedle mě, zpytavě si mě prohlížela a poměrně dlouho mlčela.
Pak řekla: „Jestli si to dobře pamatuji, Adame, tak ve škole jsi byl trochu nesmělý. Nyní jsi sebevědomý muž a navíc až neskutečně empatický. Myslím, že tě požádám, abys mi také tykal.“
„Děkuju. Rád tuhle nabídku přijímám, alespoň pro tuhle chvíli a tohle místo. Ale, neodpověděla jsi mi na otázku, Dano.“
„Chceš toho po mně docela dost,“ pousmála se. „Nechápu jak, ale docela jsi se trefil,“ přiznala.
„Dobře. Pak ti ještě musím říct, že jsem nemohl nepostřehnout jistej záblesk ve tvejch očích. Jsem přesvědčenej, že ti v tu chvíli proletěla hlavou určitá myšlenka nebo představa, který ses zalekla a honem ses ji snažila potlačit. Jenomže se nemůžu zbavit pocitu, že tam někde v tobě pořád je. Můžeš mi říct, co ti to proletělo hlavou?“

Upřeně jsem se na ni díval. V očích měla zmatek a teprve po chvíli neznatelně zavrtěla hlavou.
„Ne. To nemůžu, Adame. Co by sis o mně pomyslel?“ vyslovila tiše.
„Že jsi normální, zdravá ženská. Napadlo mě tedy přesně to, co mi nechceš říct.“
Přistoupil jsem k ní a položil jí ruce na ramena.
„Řeknu to tedy za tebe. Prolítla ti hlavou myšlenka, nebo možná spíš představa, že se se mnou miluješ. A to tě strašně vyděsilo. Je to tak?“

Neodpověděla a skoro vyděšeně se na mě koukala.
„Takže se nemejlím,“ odtušil jsem zadumaně.

„Dano… zapomeň, že jsem kdy byl žákem devátý třídy, nech stranou všechny předsudky, zahoď všechny zábrany a udělej přesně to, co cejtíš.“
Pomalu jsem sunul své ruce na její prsa. Neměla je nijak velká, zato pěkně tuhá. Neucukla.
„Uvědom si, že se to v tobě měsíce a možná roky, aniž bys to v nejmenším tušila, pozvolna střádalo, a teď to najednou vyvřelo na povrch. Poslechni svý nitro a uvolni tu energii, která se v tobě nahromadila. Nejsem si tím jistej, ale myslím si, že by ti to mohlo hodně pomoct. A já ti s tím pomůžu.“
„Ty jsi jako zjevení. Neuvěřitelné,“ řekla po chvilce ticha. „Když ty nevíš, jak je to pro mě strašně těžké.“
„To nevím, ale věřím ti to,“ ujistil sem ji.
„Já vím. Pojďme do ložnice,“ rozhodla se náhle.

Odhodila přikrývku a začala se pomalu svlékat. Následoval jsem ji. Za okamžik jsme proti sobě stáli nazí.
„Jsem strašně nervózní,“ řekla tiše.
„To já taky, a navíc budu muset dávat pozor, abys neměla dítě,“ odvětil jsem a přistoupil k ní, abych ji obejmul.
„U mě nemusíš,“ zašeptala

Dívali jsme se z očí do očí. Jal jsem se přiklánět svou hlavu k její. Napodobila mne. Naše rty se setkaly a vzápětí jsme se začali líbat, jako kdyby šlo o život. Položil jsem jí ruku na ňadro, abych jej polaskal a po chvilce ji přesunul dolů, pohladil hebkou louku a nahmátl prsty vstup do její svatyně. Zanořil jsem je dovnitř.
„Ách, Adame,“ vzdychla, „pojď už.“

Zvolna jsem ji položil na lůžko a vměstnal se mezi rozevřené nohy. Na okamžik jsem se zadíval na její nahé tělo.
Pak jsem se sklonil ke klínu a jazykem protáhl růžovou štěrbinku. Jen vzdychla a začala mi vískat vlasy.
Lízal jsem ji opravdu důkladně, a když jsem zapojil i prsty, už to nemohla vydržet. Vsunul jsem pátera do svatyně a jal se modlit. Zavřela oči a s otevřenou pusou tiše sténala. Pomalými pohyby jsem ji zvolna počal přivádět ke království nebeskému.

„O-o-o-óóóch,“ vykřikla slabě a dala mi tím najevo, že právě na chvíli dospěla do sedmého nebe.
Přitiskla mě k sobě a nepustila. Což vůbec nevadilo tomu, abych nepřidal na tempu. Když jsem po chvíli do ní stříkal, přitáhla mě k sobě ještě pevněji. Teprve poté, co jsem z ní vyklouzl ven, své sevření povolila.

Dlouho jsme leželi vedle sebe bez jediného slova. Až jsem to ticho porušil já.
„Tak mě tak napadlo… no, není mně šedesát a v Rusku jsem taky nebyl abych ti mohl radit, ale myslím si, že by sis měla najít přítele, možná i pomocí inzerátu. Třeba tak, že Slušná žena 33 let hledá slušného, inteligentního a nezadaného muže 35 až 40 let za účelem seznámení. Zn.: Tady a nejbližší okolí. Stane se, že to někdy i vyjde. A v nouzi nejvyšší bys sis to klidně mohla dělat sama, na tom není nic špatnýho. Já si taky občas takhle vypomůžu. Ale jak říkám nechci ti radit, je to jen taková moje úvaha.“

Chvíli mlčela a pak se ke mně natočila.
„Jsi úžasný chlap, Adame. Jako všechno, co se doteď stalo. Nad tvou úvahou se zřejmě hodně zamyslím, ale teď by bylo vhodné, kdybys odešel abych mohla být sama.“
Naklonila se a políbila mne. Pak vstala.
Vstal jsem také.
„Pak mi dovolte, paní profesorko, abych si vás naposledy prohlíd a pohladil ty vzrušující místa vašeho těla.“

S úsměvem přikývla. Tak jsem ji všude něžně polaskal a na závěr ji políbil.
„To bylo na rozloučenou,“ vysvětlil jsem jí. „A ten korekční zesilovač udělám co nejdřív,“ dodal jsem.

Poté jsem se za jejího dohledu oblékl (sama zůstala jak byla) a zamířil ke dveřím. Ještě jsem se ohlédl abych si ji lépe zapamatoval v rouše Evině. Pak jsem otevřel dveře a byl definitivně konec.

Když jsem později přišel k profesorce abych dokončil, co jsem slíbil, tázavě jsem se na ni podíval. Zavrtěla mírně hlavou a mě nezbylo než to respektovat. Stejně tak činila i později, kdykoliv jsem k ní došel abych něco opravil, poradil či zařídil. Bylo to pro mne svým způsobem znamením, že stále vzpomíná na naši společnou intimní chvíli.

K O N E C