Sestřenka Andy 02

„Tak jak to dneska vidíš,“ spustila Andrea sotva mě zahlédla sedět v kuchyni.
„Mně je to celkem jedno. Buď můžeme vyrazit za hodinu, udělat nákup, třeba si dát někde nějaký oběd a pak zpátky domů, nebo to můžeme nechat na odpoledne a den završit večeří…“

Než se Andy stihla vyjádřit, vyrušil nás telefon. Koukl jsem na displej a jen protočil oči.
„Co je? Kdo to je?“ vyzvídala.
„Tvůj táta,“ odpověděl jsem.
„Ty vole, on s tou buzerací nepřestane ani tady.“

„Dám to na hlasiťák,“ řekl jsem Andree a naznačil jí, aby byla potichu. Přijmul jsem hovor a přepnul na reproduktor.
„Ahoj strejdo. Děje se něco? Jak se tam máte?“
„No čau. Ale jo, je to fajn. A co vy tam? Nedělá Andrea problémy?“
„Ne proč? Měla by?“ dělal jsem, jako že o ničem nevím.
„Ale nic, to je mezi námi.“
„Dobře, takže nic, o čem bych měl vědět?“
„Ne, nic. A nepotřebuješ něco?“
„No víš… hodlal jsem Andreu vzít do města na nákup, ty hadry, co má, to se sem nehodí. Při tý příležitosti jsem myslel, že bychom mohli zajít na oběd a pak třeba na koupák.“
„Chápu. Tak já ti něco pošlu. A koukej ji aspoň pořádně zapřáhnout, ať si tohle všechno zaslouží. Když bude makat, nebude mít čas myslet na kraviny a dělat nějaké průsery. Hele, kdyby něco, tak stačí napsat.“
„Jasný strejdo. Já se když tak ozvu. Užijte si to tam, my to tady s Andy zvládneme, neboj.“
„Fajn, tak zdar.“
„Ahoj.“

Andrea jen koukala, nevěděla, jestli má být naštvaná na tátu, nebo hrdá na mě, jak jsem to s ním skoulel a pumpnul ho o prachy. Nakonec jen spokojeně pokývala hlavou. Telefon zapípal, jak přijal zprávu.
„Co to?“
„Coby? Pohyb na účtu.“
„Tak kolik ten škrt poslal?“

Otočil jsem na ni telefon s údajem o změně zůstatku.
„No ty vole, doma mi nedá ani korunu a tobě pošle jen tak čtyry litry? Ať s tím jde do prdele.“
„Dobrý ne, aspoň můžeš utrácet.“
„To je fakt.“
„Ale na ten koupák budeme muset aspoň jednou zajet. Kdyby se náhodou ptal, jak to tam vypadá a co jsme tam dělali. Případně aby byla účtenka jako důkaz.“
„V pohodě. A musí to bejt dneska?“
„Nemusí, ale tenhle týden by to bylo fajn. Klidně můžeme říct, že bylo blbý počasí, nebo nám do toho něco přišlo.“
„Fajn.“
„A když nebude koupák, tak může být ten můj malý skromný bazén. Případně tady kousek je lom nebo řeka.“
„Hmm, to nezní špatně. Jen asi nemám plavky.“
„A komu by to vadilo. Tady je to každýmu jedno. Na zahradu mi nikdo odnikud nekouká. A v lomu i u řeky na to sere bílej tesák.“
„No jasně. Budu se tam před každým vystavovat. Od toho jsem utekla…“
„Sorry, ale tady je to fakt každýmu ukradený.“
„I tobě?“
„Mně?“ ujišťoval jsem se a přemýšlel nad odpovědí.
„Jo tobě. A bez těch společenských sraček a tanečků, včera jsme se domluvili, takže pravdu.“
„Mně to ukradený není. Nechci, aby ses před každým vystavovala. Zvlášť když to nechceš ty sama,“ odpověděl jsem, „vlastně i kdybys to sama chtěla, tak by se mi to moc nelíbilo.“
„To beru. Takže odpolední nákup, já si koupím plavky, něco na sebe…“
„A něco do sebe…“ skočil jsem jí do řeči.
„Jo, to taky. A pak ta slíbená večeře?“ dokončila myšlenku.
„Klidně.“

V tom se znovu rozezvonil telefon.
„Zase táta?“
„Ne, kámoš od vedle.“

„Nazdar,“ pozdravil jsem do telefonu.
„To je dost, nezapomněls na mě?“ ozvalo se v telefonu.
„Nezapomněl, jen mi do toho něco přišlo.“
„Aha. A dorazíš nebo se na mě vysereš?“
„Počkej moment…“

„Andy, potřebuju si něco dojet zařídit, slíbil jsem mu pomoc, tak za dvě za tři hoďky budu zpátky. Kde je jídlo víš, bazén máš jen pro sebe, když tu nebudu, tak tě nemá kdo šmírovat, a komp je nahoře v pokoji.“
„Hmm super, takže zase sama…“
„Fakt za to nemůžu, potřebuje helfnout a já to slíbil.“
„No jo, tak si běž.“
„Dík.“

„Už jsem tady,“ houknul jsem do telefonu, „skočím do auta a za deset minut jsem u tebe.“
„Fajn. Dík.“
Zavěsil jsem hovor. Došel jsem na sebe hodit něco pracovního a cestou z pokoje jsem si uvědomil, že kdyby bylo potřeba, nemáme se s Andreou, jak spojit.

„Do háje,“ zaklel jsem hlasitě.
„Co je?“ ozvala se Andy zezdola.
„Nic, sere mě, že nemáš telefon. Kdyby něco, tak se s tebou nemůžu spojit.“
„To mi povídej. Jsem tu odříznutá od světa. Ve vyhnanství, a ještě bez mobilu.“
„Počkej, někde jsem tu něco… aha, tady to je.“
„Co máš?“
„Je to sice stará vykopávka, ale snad bude funkční, jen ho nabít.“
„A co simka?“
„Hmm, tak tu nemám. Takže nic.“
„Asi ne.“
„Moment… já jsem kdysi dostal nějakou reklamní simku… Kam jsem to jen dal?“ Probíral jsem se šuplíky, až jsem zapomenutý balíček našel. „Tady je. Snad bude fungovat.“
„Super.“
„Takže tady máš telefon, nabíječku, zkus to nabít, sim karta je tady, moje číslo máš tady na papíru.“

Andrea vzala telefon, připíchla ho do sítě a displej se po chvíli rozsvítil.
„Paráda,“ vykřikla nadšením a skočila mi kolem krku.
„Žádný blbosti, budu se snažit to stihnout co nejdřív zpátky.“
„Jasný.“

Popadl jsem klíčky od auta, naskočil do něj a vyrazil za kámošem. Cestou mi zvonil telefon, jak mě naháněl. Chápal jsem ho, místo slibovaných deseti minut mi to trvalo dvacet, jak jsem hledal věci pro Andreu.

Konečně jsem dorazil na místo. Kamarád už mě netrpělivě vyhlížel. Okamžitě mě zatáhl na zahradu, kde už měl všechno připravený k pokácení stromu.
„No ty vole,“ počastoval jsem ho, když mi ukázal, co budeme kácet.
„Přesně. Doufal jsem, že to dneska sfouknem.“
„Já musím být nejdýl za tři hodiny zpátky doma.“
„Si děláš ze mě prdel, ne.“
„Ne, mám doma sestřenku a slíbil jsem, že se vrátím, máme na odpoledne plány.“
„A hezká sestřenka?“
„Já ani nevím.“
„Nekecej.“
„Kdysi byla, teď má temné období, takže je furt v černym, zahalená od hlavy až k patě.“
„Aha.“
„Hele a co tvoje ségra?“ zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že jsem ji tady nikde neviděl.
„Ale znáš to… každou chvíli chodí s nějakým jiným debilem…“
„Tak hlavně, když si to užívá.“
„To mi povídej, občas u toho pěkně ječí.“
„Hlasité projevy rozkoše mám rád… Nevíš, jestli by si dala říct?“
„Vole. Je to moje ségra, tak na to ani nemysli.“
„No co, tys chtěl mojí sestřenku.“
„Jasně, chápu.“
„A budeme se vybavovat, nebo makat, ať to stihneme.“
„Tady jsou žebříky, sekery, pila, lana, tak s chutí do toho.“

Naštěstí mi práce ve výškách nedělala potíže, tak nám to šlo docela od ruky a větve padaly k zemi jedna po druhé.
„A co teď?“ zeptal se kámoš, když ze stromu zůstal trčet akorát kmen, zato docela vysoký, „Tohle není kam nechat spadnout.“
„To není,“ souhlasil jsem s pohledem na místo, kam by měl ten zbytek stromu dopadnout, „Musíme to naporcovat aspoň na tři čtyři díly.“
„Na jak dlouho to ještě vidíš.“
„To rozřezání, nebo dostat ven i ten pařez?“
„Celý.“
„To je práce minimálně na půl dne. A kolik vůbec je?“
„A sakra,“ zhrozil jsem se při pohledu na telefon, stanovené tři hodiny byly téměř pryč.
„To ještě dáme, ne?“
„Ty vole, nedáme. Musím zpátky.“
„Neser… však to tam bez tebe zvládne.“
„To jo, ale já jí to slíbil.“
„Jo, ale mě taky.“
„Uděláme to takhle, já ti to ještě rozřežu a zbytek bude na tobě. Krumpáč, lopata, přesekat kořeny… a když budeš ještě potřebovat helfnout, tak se zítra nebo pozítří stavím.“
„To by asi šlo.“
„Ale nejdřív musím sestřence alespoň napsat.“
„Ok.“

Napsal jsem sestřence zprávu, že se to o hodinu protáhne, a znovu jsme se pustili do díla. Konečně byla práce dodělaná, ale pořád jsem nemohl dostat z hlavy myšlenku na kámošovo ségru. Co jsem si pamatoval, tak bývala trochu při těle, ne moc, ale byla oplácanější, což znamenalo pořádný kozy a macatej zadek, žádný vyžle.
Nadržený, ale s myšlenkou, že se budu muset určitě vrátit, jsem sedal do auta a jel zpátky domů. Auto jsem ani do garáže neparkoval, stejně jsme se chystali na cestu do města, jen jsem zamířil do koupelny se trochu zkulturnit po té těžké dřině.
Andreu jsem nikde nepotkal. Prioritou bylo hodit se trochu do gala. Konečně jsem vymydlený vylezl z koupelny, jen s ručníkem omotaným kolem pasu.

„To je dost,“ uvítala mě Andy, „Cos tam tak dlouho dělal?“
„V koupelně nebo u kámoše.“
„V koupelně.“
„Co myslíš? Co se v koupelně obvykle dělá?“
„Honil sis péro?“
„Jo a myslel u toho na kámošovo ségru,“ uzemnil jsem ji.
Trochu kysele se na mě zatvářila, tak jsem raději dodal: „Neblázni, na to jsem tak měl náladu, po tom, co jsem u něj kácel strom. Navíc ani nevím, jak jeho ségra teď vypadá.“
„No dobře.“
„A co jsi dělala celou dobu ty?“
„Hádej.“
„Mastila si píču okurkou a mrkví.“
„Skoro. Cuketou, ta byla větší. Konečně jsem měla v sobě něco pořádného,“ dodala se smíchem a já jí vrátil ten kyselý ksicht. „Blbečku, byla jsem u bazénu.“
„Bez plavek?“
„A proč ne? Nikdo tu nebyl, tak o nic nešlo…“
„Ach jo… a já o to přišel,“ povzdechl jsem si napůl ze srandy, napůl lítostivě.
„No co, třeba se ještě dočkáš… a teď už uhni, ať se můžu oblíknout a můžeme vyrazit.“

„No jo, už mizím… A fakt s cuketou?“ zeptal jsem se, když za sebou zavírala dveře a v myšlenkách jsem si pohrával s představou pičky roztažené a vyplněné zeleninou.
„Ty seš fakt blbej, myslíš, že by se tam vešla?“
„No, když tudy projde dítě… tak by mohla…“
Její odpověď už jsem neslyšel, protože jsem zmizel ve svém pokoji, abych se oblékl.

„Čekám v kuchyni,“ houkl jsem na ni, když jsem procházel kolem koupelny, kde se stále ještě Andrea chystala.
„No jo, nejdřív to zdržuješ a pak mě honíš,“ odpověděla přes dveře.
Kéž bys tak honila ty mě, pomyslel jsem si v duchu.

Nějak jsem nebyl zvyklý na někoho čekat, když člověk žije sám, tak s tím nemá problém. Najednou jsem zaslechl klapot bot na chodbě.
„No, konečně,“ pronesl jsem netrpělivě.
„To se říká dámě?“
„Jo tak… takže dá mi a nedá mi?“ řekl jsem a otočil se k ní.
„Co tak zíráš? Myslíš, že se neumím hodit do gala? Nebo mi snad někde něco kouká, nebo jsem se někde ušpinila?“
„Ne,“ vydechl jsem překvapením, „nějak jsem netušil, že bys pod tím vším nánosem temnoty mohla vypadat takhle.“
„Jak takhle?“ zeptala a zatočila se na schodech.
„Já… já… nevím… nějak mi došly slova…“ vykoktal jsem ze sebe. „nádherně, dokonale, perfektně?“ pokoušel jsem se nějaká najít, „myslím, že žádné to dost dobře nevystihuje.“
„A co takhle říct aspoň ‚Moc ti to sluší sestřenko‘?“
„Promiň, samozřejmě. Moc ti to sluší drahá sestřenko.“
„No proto. Ty ostatně taky nejsi k zahození, bratránku. Můžeme?“
„Samozřejmě.“

Už jsme jeli mlčky patnáct minut a já po ní neustále pokukoval. Nevěděl jsem, jak začít nějaký netrapný rozhovor.
„Co na mě pořád tak koukáš?“ zeptala se
„Co by? Překvapuje mě, že v tobě po tom všem zůstal i kus té holčičky parádnice, kterou jsi kdysi bývala. I když máš na sobě černou sukni a černé triko, tak ten růžový obrázek tomu dává to správné vyznění.“
„Jak to myslíš?“
„Nedělej si ze mě prdel. S holkama moc nemluvím, tak mi to nejde. Jen jsem chtěl říct, že si mě moc příjemně překvapila.“
„Dík.“
„Nemáš zač, je to čistá pravda…“
„No jo, chtěla jsem se ti trochu odvděčit. Jen doufám, že se mnou nechceš chodit po krámech a načumovat mi do kabinky, až se budu převlíkat a zkoušet oblečení.“
„Sice jsem nějakou dobu bez holky, ale šmírovat tě fakt nemusím. “
„Aspoň, že tak.“
„Buď můžu počkat u pokladny a jen to zaplatit, nebo vyberu prachy až někde potkáme bankomat, dám ti je a ty si dělej, co chceš. Budu ti věřit.“
„Fajn. Fakt mi takhle budeš věřit? A co když si nějaký prachy uleju a pak někam zdrhnu?“
„V tom případě budu muset asi vrátit ten příspěvek, co mám od tvýho táty. A stane se ze mě taky nespolehlivá osoba a na černý listině budeme spolu.“
„Hmm,“ zahučela a přemýšlela. „Mám strach,“ přiznala nakonec.
„Z čeho?“
„Ze sebe… z peněz… nechci zase do ničeho spadnout… už to, že si mi dal telefon se simkou…“
„Jak to myslíš?“
„Víš, jak je pro mě těžký nespojit se partou?“
„I po tom všem?“
„Jo. Stačilo by někomu z nich poslat adresu a dojedou si pro mě…“
„To jsem netušil. To bych ti telefon nedával.“
„Hmmm, ale já jsem ráda, že mi takhle věříš, to už jsem dlouho nezažila.“
„Tak aspoň něco se mnou zažíváš.“
„Blbečku, nekaž to. Ale peníze do ruky nechci, to bych asi nedala.“
„A co?“
„Někde bych si něco sehnala.“
„Počkej, jak to myslíš?“
„Krom toho všeho, naše parta jela tak trochu i v něčem jiným. Nejdřív cigarety, pak tráva, občas i něco ostřejšího…“

„A do prdele,“ zaklel jsem a dupl na brzdy, naštěstí tohle byla opuštěná silnice, kde projely maximálně čtyři auta za den a dvakrát denně autobus.
„Co blbneš?“
„Nic, to já jen tak. Kurva, proč to nemůžete říct rovnou. Ani ty ani tvůj, jak si ho to nazvala, zploditel? Takže já nedělám jen chůvu, ale i léčebnu.“
„Asi jo.“
„Mění to něco?“
„Já nevím.“
„Jak nevíš?“
„Pro dnešek asi ne, vracet se nebudeme. Takže nákupy a večeře platí.“
„Fajn, aspoň něco.“
Zbytek cesty proběhl v tichosti, jen tentokráte po mně pokukovala Andrea, nejspíš se snažila zjistit, co se mi honí hlavou. Měla smůlu, ani já to vlastně nevěděl.

První cesta nás neomylně zavedla do sexshopu. Nechal jsem Andreu v klidu vybírat a sám se zatím spíš zvědavě rozhlížel. Během chvilky u mě stála prodavačka a už se ptala, co bych si přál.
„Ne, já asi nic, děkuju,“ odpověděl jsem, aniž bych se ni pořádně podíval. „Zákaznici máte támhle,“ dodal jsem a ukázal na Andreu.

Když k ní zamířila, neváhal jsem a zezadu si ji prohlédl, navíc ten její hlas mi přišel poněkud povědomý.
Chvíli se s Andy bavily, nejspíš si vyjasňovaly Andreiny požadavky, nechtěl jsem jim nějak překážet, ne že by se Andy styděla, podle toho, jak jsem ji stihl poznat, by jí nevadilo, že vidím, co si kupuje, ale i tak jsem držel raději zpátky. Zdálo se, že je vybráno a prodavačka se vracela zpátky se třemi různými krabičkami.

„Neznáme se?“ zkusil jsem to.
„Tsss, to je ohraná balící technika…“ pronesla Andy, zatímco prodavačka pokrčila rameny.
„Nejsi náhodou Mirkovo ségra?“
„Už jsem myslela, že si mě nepomatuješ.“
„Tebe, že bych si nepamatoval?“ ujišťoval jsem ji a marně v paměti lovil její jméno.
„To je ta, jak si na ní myslel dneska ve sprše?“ rýpla si Andrea.

Míša se jen usmála.
„A i kdyby jo, tak co, viď Míšo. Tobě by to určitě nevadilo, nebo snad jo?“
„To by záleželo…“ odpověděla.
„Na čem?“ zeptal jsem se.
„Na tom, jestli je to sestřenka, nebo tvoje holka.“
„Sestřenka,“ potvrdil jsem to znovu.
„Tak v tom případě…“
„Ale miláčku, že se nestydíš, takhle mě zapírat…“ vložila se do toho Andrea a na potvrzení svých slov mi dala pořádného francouzáka, až rozpoutala bouři v kalhotách a málem se mi podlomila kolena.
„Tss,“ ušklíbla se Míša, „tohle a sestřenka? Že se nestydíš…“
„Dík,“ pronesl jsem ironicky k Andree.
„Takže to dělá dva tisíce sto padesát sedm korun,“ řekla chladně Míša.

Vyndal jsem kartu, mávl s ní nad terminálem, zadal pin a naštvaně odcházel z obchodu.
„Proč?“ pronesl jsem smutně i naštvaně.
„Seš tu se mnou, tak nebudeš balit jinou.“
„Super.“
„Co je? Nemáte snad nějaká klučičí pravidla? Něco o tom, že kámošovo sestra je tabu?“
„Nech to bejt… Ale tohle si fakt dělat nemusela.“

Jen pokrčila rameny. Já to už raději nekomentoval a zamířili jsme k obchodům s oblečením. Vždycky jsem jen vytáhl kartu a zaplatil. Nakonec jsme zašli na večeři do mé oblíbené pizzerie, kam jsem chodil celkem pravidelně.
„Jako obvykle?“ zeptala se servírka.
Přikývl jsem a dodal: „Jen dnes bez vína, jsem autem.“
„Takže nějaké nealko?“
„Jo. A co pro slečnu?“
„Ať si sama vybere, mně je to jedno.“

Za chvíli byla servírka zpátky s nápoji.
„To se na mě budeš takhle kysele tvářit celý večer?“ přerušila mlčení Andrea.
„Jo, proč ne?“
„Pro všechny kolem máš samý úsměv a pro mě jen kyselý ksicht?“
„A co?“
„Snad se ti ta holka fakt nelíbila?“
„A kdyby jo?“
„Jééé, tak toho nech… stejně by ti nedala…“
„Třeba jo. A navíc, co je špatnýho na troše flirtu? Navíc jsi to byla ty, kdo začal s tou sprchou, já to jen využil a rozvedl.“
„Tak se mám za ní vrátit a vysvětlit jí to, nebo co po mně chceš?“
„Nic,“ odsekl jsem, „prostě si to přehnala.“
Sám jsem vlastně pořádně nevěděl, proč jsem na ni tolik naštvaný. Že mi to zkazila s Míšou, kterou stejně dost pravděpodobně brzy znovu uvidím? Nebo kvůli tomu polibku, kterým mě tolik vzrušila? Nějak jsem se nemohl rozhodnout.

Po večeři jsem se ještě zastavil ve vinotéce pro nějakou lahvinku, abych měl doma co pít, a pak už nás jen čekala cesta domů. Andreu jsem dokázal stále ignorovat.
Doma jsem si sedl v kuchyni ke stolu, otevřel láhev a nalil si skleničku vína. Andy odešla nasraně do pokoje a nezapomněla u toho prásknout dveřmi. Myslel jsem si své a vychutnával si víno.

Po dvaceti minutách se objevila jen v noční košili.
„A mě nenaleješ?“ zeptala se, zatímco mířila za mnou.
„Kde je sklenička víš, tak si posluž.“
„Takhle se chováš k dámě?“ rýpla si.
„K dámě? Ty tu nějakou vidíš? Možná tak rozmazlenou dámičku, co si myslí, že jí všechno projde… Celou dobu se k tobě chovám víc než slušně a ty mi to takhle oplácíš? Proč? Co jsem ti kdy udělal? Že já vůl si myslel, že by nám to mohlo fungovat, že to tady spolu těch pár týdnů přežijeme, že by nám tu nemuselo být tak špatně… Tohle je na panáka, a ne na víno…“ přerušil jsem svůj monolog a zamířil pro pořádnou flašku. Nalij jsem si štědrou porci a na jeden zátah to do sebe kopnul.
„To seš fakt taková kráva? Tajíte mi spoustu věcí a já tě mám tady nechat bydlet a postarat se o tebe. Víš co? Tady máš prachy a dělej si co chceš. Já jdu spát.“
Položil jsem před ní na stůl dva tisíce, co zbyly ze strejdovy odměny, dopil víno, kopl do sebe ještě jednoho panáka a šel si lehnout do pokoje.

Alkohol se mnou docela zamával, tak jsem měl co dělat, abych cestou do pokoje neupadl. Oblečení jsem naházel ledabyle na židli a lehl si nahý do postele. Jelikož bylo docela teplo, ani přikrytý jsem nebyl. Pokoj se se mnou lehce točil a kolotoč myšlenek tomu moc nepřidával. Cítil jsem se mizerně a nevěděl, jak z toho ven.
S Míšou mohla být docela zábava, kdyby to Andrea nepokazila. A pokazila to? A co ten její polibek? Jestli šuká jako líbá…
Zasnil jsem se…

Úplně živě jsem ji viděl, jak opatrně klepe na dveře a vchází dovnitř. Na sobě má jen tu černou saténovou noční košili, co jí sahá sotva pod zadek. Sedá si ke mně na postel. Se sklopenou hlavou se tiše omlouvá. Povídá, že mi přišla ukázat dnešní nákup. Ani jsem si nevšiml, že si přinesla nějakou tašku s sebou.
Znovu si stoupá. Přetahuje přes hlavu noční úbor. Stojí přede mnou jen v kalhotkách, černých krajkových kalhotkách, přes které je všechno vidět. Otáčí se a loví v předklonu v tašce. Špulí na mě zadničku i buclatou pičku. Cítím, jak se mi staví péro do pozoru. Vyndává lehké letní šaty a obléká si je. Konstatuje, že kalhotky k tomu nejsou to správné, že prosvítají.
Neváhá a už je svléká, končí u mě na posteli. Beru je do ruky a cítím, jak jsou vlhké. Musím k nim přivonět. Jen se usměje a zatočí se kolem dokola, lem šatů se nadzvedává. Přesně tak, aby nebylo nic vidět.
„Ještě mám plavky,“ povídá.

Znovu hledá v tašce a vyloví jen pár šňůrek, co drží malé trojúhelníčky látky. Šaty ukládá zpátky a stojí přede mnou nahá. I když si bere na sebe plavečky, moc toho nezakrývají a trčící bradavky se nedají přehlédnout. Ostatně i mně už slušně hučí v klacku. Beru ho při té podívané do ruky a začínám honit.
Andy se na mě zvědavě podívá a řekne: „Nebylo by to lepší ode mě?“
Jen přikyvuji. „A to jsem si myslela, že bych ti ukázala ještě něco…“
Přesunuje se ke mně na postel a sklání se k trčícímu ocasu. Bere ho do úst a začíná kouřit. Jen vzdychám rozkoší, něco takového jsem už dlouho nezažil. Ze strachu, že se během pár okamžiků udělám, ji zastavuji.
„Copak? Nelíbí se ti to?“
„Líbí, až moc…“ přiznávám.
„A to vadí? Mně teda ne…“
„Hmm… Aaaahhh…“ vyheknu, jakmile se pustí znovu do jazykových cvičení.

Saje a olizuje, jazýčkem kmitá, rty se lehce dotýká… střídá všechny možné dovednosti. Už to nemůžu vydržet.
„Užžž…“ sténám a chrlím do jejích úst nashromážděnou zásobu.

Naprosto vyčerpaný po chvíli usínám a ani nevím, kdy Andy odchází.