Lázeňský švihák 05

Anální milování bylo pro mě zase něco jiného a přitažlivého, právě u Markétky. Její krásný bílý zadeček a hlavně bezpečné a ničím nepřerušované vyvrcholení, to vše bylo příčinou, že jsem se snažil být s tímto rozkošným stvořením co nejčastěji.

Nevím, co je to za zákon, že vše krásné se musí záhy pokazit. Tato chvíle na sebe nenechala dlouho čekat.
Nedočkavě jsem se zase večer na smluvenou hodinu vydal k Markétině domu.
Představa, že mi otevře moje víla a pozve mě zase do svého rozkošného pokojíku, mě hnala co nejrychleji vilovou čtvrtí k jejímu domu.

Krátké zazvonění a po chvíli se otevřely vchodové dveře. Místo očekávané Markétky, stál mezi nimi starší muž, oblečený v županu.
„Přejete si?“ zeptal se stroze a prohlédl si mě od hlavy až k patě.
Ztratil jsem v tu chvíli řeč a začal doslova koktat: „Je… je doma Markéta?“
„Ne není,“ dostalo se mi opět strohé odpovědi. „Co jste jí chtěl?“

Muž se na mě ještě chvíli mlčky díval a pak se zeptal: „Nejste vy ten, co naší holce pobláznil hlavu?“
Já jí pobláznil hlavu? To ona mně.
„Pojďte dál, rád bych si s vámi promluvil,“ odstoupil od dveří a rukou mi pokynul, abych vstoupil.

Posadil si mne do křesla proti sobě a začal.
„Podívejte se chlape na sebe a buďte trochu sebekritický. Kolik je vám let?
To vám nevadí, že poblázníte mladou holku? Skončí vám lázeňský pobyt a vy navždycky zmizíte. A co ona? Bude tady zbytečně brečet do polštáře,“ rozjel se a nebyl k zastavení.
Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale pokaždé jsem se dostal jen k: „Já ale…“ Jenže on mě nepustil ke slovu a pokračoval dál. „Markétka má chlapce, je to vážná známost a vy chcete, aby ho kvůli vám nechala?“
„To myslíte Zdeňka?“
„Vy ho dokonce znáte. A to vám nevadí?“
„Ale Markéta tvrdila, že s ním nechce nic mít,“ snažil jsem se oponovat.
„Chce, nechce. Já chci, abyste váš vztah s Markétkou okamžitě ukončil,“ řekl rezolutně na závěr svého dlouhého monologu.
„Ano, slibuji, ukončím ho,“ slíbil jsem nakonec, i když jsem věděl, že to nebude tak snadné. Za těch několik dní, co jsem Markétu poznal, jsem jejímu kouzlu propadl natolik, že jsem si nedokázal představit, že bych ji někdy opustil.

Při naší další schůzce, tentokrát přísně tajné, jsem se jí svěřil se setkáním s jejím otcem a jeho nekompromisním rozhodnutí.
Seděli jsme v potemnělém parku za Starými lázněmi, na polorozpadlé lavičce.
Markéta se sklopenou hlavou poslouchala mé zvědavé otázky a se slzami v očích na ně odpovídala.
„Chtěla jsem zjistit, co na tobě maminka viděla, proto jsem tě oslovila, ze začátku z pouhé zvědavosti. Pak jsem ale pochopila, co mámu tolik k tobě přitahovalo. Jozífku, já za to nemůžu… já tě mám ráda,“ spustila pláč naplno.
Bylo mi jí v tu chvíli nesmírně líto.
„Markétko,“ srdce se mi svíralo natolik, že jsem nemohl pořádně mluvit. „Slíbil jsem tvému otci, že to s tebou ukončím. Dělám to strašně nerad, ale asi by to mezi námi dvěma nemělo budoucnost. Jsi mladá a kluků budeš mít kolik si zamaneš a na mě zapomeneš,“ snažil jsem se jí namluvit, i když jsem věděl, že je to proti mému přesvědčení.
Dívala se na mě zaslzenýma očima a v té chvíli byla ještě krásnější než kdy jindy. Ne, já se s ní nedokážu rozejít.
Uchopil jsem ji oběma rukama hlavu, přitáhl si ji k sobě a slíbal slané slzy z jejích očí, a nakonec jsem ji políbil na ústa.

Oba jsme si byli vědomi toho, že je to naše poslední schůzka, že rozum musí zvítězit, protože náš nerovný vztah by asi opravdu neměl žádnou budoucnost.
Po dlouhém polibku, který nám oběma bral dech, Markéta tiše zašeptala: „Chci se s tebou naposled pomilovat.“

Leželi jsme v trávě, na kterou se pomalu snášela večerní rosa. Vášnivé líbání přecházelo v pomalé svlékání jednoho druhým. Zatímco mé ruce rozepínaly Markétinu halenku a posléze vyhrnuly sukni, ona se dobývala do mých kalhot. Vše přecházelo v krásné a něžné milování, silné vzdychání se rozléhalo prázdným parkem až do chvíle, kdy Markéta dala průchod svému vyvrcholení hlasitým zasténáním.
„Zůstaň ve mně, prosím,“ zašeptala mi do ucha, když ucítila, že i já se blížím k vrcholu.
Zvítězila odpovědnost a já se udělal do trávy, mezi jejími rozevřenými stehny.
„Proč?“ zeptala se nechápavě.
„Markétko, musíme být rozumní.“
„Rozumní… rozumní, já nechci být rozumná!“
„Markétko, prosím.“

Mlčky jsme se vraceli k jejímu domovu. Před brankou jsme se rozešli jako dobří přátelé, bez polibku, jen podáním rukou. Beztak nás její otec pozoroval za záclonou.
Vracel jsem se do lázeňského domu pomalu, kopal jsem do kamínků na chodníku a potlačoval v sobě pláč. Nejraději bych se ze všeho vykřičel.

Dlouho do noci jsem na pokoji koukal do bílého stropu, a nemohl jsem usnout. Ještě, že kolega trávil noc zase u nějaké přítelkyně a já byl sám.
Nedokázal jsem si představit, že se ráno s Markétou uvidíme v jídelně, a budeme se tvářit, jako by se nic nestalo.
Štěstím bylo, že nás obsluhovala zrzečka, já bych to asi nedal.

Dopolední procedury začínaly jako vždy uhličitou lázní. Ležel jsem ve vaně a myšlenkami jsem byl jinde.
„Copak Pepo,“ sedla si na okraj vany lázeňská Kristýna. „Dnes nevypadáte dobře, jako byste celou noc nespal.“
Jako vždy z nedbale zapnutého pláště jí vykukovaly dvě polokoule masitých ňader a pod rozevřenými cípy se rýsovaly bílé kalhotky. Dnes to se mnou nic nedělalo.
„Nemám na nic náladu, paní Kristýno,“ přiznal jsem se a dal jí najevo, že nemám chuť se bavit.
„Věděla bych, jak vás přivést na jiné myšlenky.“
„To bych rád věděl jak,“ odpověděl jsem nezúčastněně.
„Dnes večer je v jídelně společenský večírek,“ začala lazebnice. „Bude to i s tanečkem. Zvu vás. Budete mít jedinečnou možnost mě protáhnout…“ zatvářila se svůdně. „Myslím samozřejmě po parketu,“ dodala a zasmála se své dvojsmyslné nabídce.
Mlčky jsem přikývl, rozhodnut že stejně nepřijdu. Celý večer a celou noc prochodím parkem a připomenu si místa schůzek s Markétou.

Nakonec mi to večer nedalo a přece jen jsem nahlédl do sálu jídelny.
Stoly byly sraženy do menšího prostoru a byl tak vytvořen dostačující parket. Ono zase tolik tanečníků nebude, napadalo mě, když jsem si uvědomil, kolik pacientů je tu s holemi.
Rychle jsem přehlédl sál, když tu od jednoho z stolů na mě mávala Kristýna.
Bylo mi hloupé ji ignorovat, a tak jsem jí pozdrav vrátil. Ona ale gestikulovala rukou, abych šel ke stolu. Nebylo by to slušné odmítnout, a tak jsem se nakonec rozhodl, že chvíli posedím.

Musím uznat, že to tento večer Kristýně opravdu slušelo. Lehké večerní šaty zdůrazňovaly všechny její ženské přednosti.
„Já věděla, že přijdete,“ šveholila a na výrazu jejího obličeje se zračila spokojenost a radost.
„Jen na chvíli, není mi zrovna moc dobře,“ ospravedlňoval jsem svůj stav.
Lhal jsem samozřejmě, byl bych nejraději sám.

V tom se ale jídelnou ozval zvuk kláves s krásnou pomalou skladbou, kterou lákal tanečníky na parket.
„Smím prosit?“ ozvala se Kristýna proti pravidlům.
„Vždyť tam nikdo není,“ snažil jsem se ji přesvědčit, abychom počkali, než se parket trochu zaplní.
Jenže od ostatních stolů se již zvedlo několik tanečníků, a tak mi nezbývalo, než Kristýnu odvést na parket.
Okamžitě se ke mně přitiskla. To co jsem každý den obdivoval u koupelí, se na mě teď v plné síle opřelo na hruď. Cítil jsem obě bradavky a nejen to.
Kristýna se na mě tlačila tak, že jsem na stehně zřetelně ucítil hrbolek v jejím rozkroku, když vklínila své nohy mezi mé.
Hudebník, jako by tušil, co to s tanečníky dělá, skladbu stále prodlužoval a zpomaloval tempo rytmu, že jsme chvílemi jen stáli, při čemž si mnozí vychutnávali kontakt se svým společníkem.
Jen se mnou to nic nedělalo.
„Chtělo by to možná skleničku nějakého alkoholu,“ vycítila můj nezájem Kristýna.
„Tady budou asi nalévat jen víno,“ odhadoval jsem situaci a nemýlil se, když jsem viděl, že ho číšníci už k některým stolům nesli.
„Škoda,“ snažil jsem se vymluvit z dalšího setrvávání v sále. „Potřeboval bych si dát něco tvrdšího, to by mi snad zvedlo náladu,“ uvažoval jsem nahlas.
„To není žádný problém,“ prohlásila najednou má společnice. „Mám něco ve skříňce. To ale nemůžeme pít tady, to bychom museli jít tam.“
„Kam tam?“ zeptal jsem se udiveně. „V jaké skříňce?“
„No přece v šatně,“ trumfovala Kristýna vítězoslavně.

Po několika minutám mě už táhla dlouhou chodbou k zaměstnaneckým šatnám na druhé straně budovy.

„My to v práci nesmíme, ale ty to na mě neřekneš, viď,“ začala mi tykat, když ze skříňky vytáhla láhev jakéhosi tvrdého alkoholu.
Několika doušky do sebe nahnula část obsahu a láhev mi podala.
„Napij se, to ti určitě zvedne náladu, a možná nejen to.“ Alkohol jí stoupal do hlavy zřejmě dost rychle.
„Snad na všechno zapomenu,“ řekl jsem si a taky jsem se pořádně napil.
„Nemůže nás tady někdo nachytat?“ začal jsem se obávat. Pití alkoholu na pracovišti se trestá. V tu chvíli mě ani nic jiného nenapadlo.
„Nemůže, zamkla jsem,“ mávala mi před očima klíčem.

„To tady budeme pořád stát?“ zeptala se najednou. „Pojď, něco ti ukážu,“ a táhla mě do prostoru za skříňkami.
Měli to tu opravdu pěkně zařízené. Pohovku, křesílko, stolek.
„Tak to je naše odpočívárna,“ pochlubila se Kristýna a nenuceně dosedla na pohovku, až se jí nedbale vyhrnuly šaty.
„Proč stojíš, posaď se u nás,“ vyzvala mě. „Ne do křesla, pojď si sednout ke mně,“ rukou ukázala na místo vedle sebe.

Uchopila mě za ruku a položila si ji na obnaženou část prsu.
„Ne, raději ne,“ snažil jsem se ruku odtáhnout.
„Proč, nelíbím se ti snad?“
„Líbíš, ale neměli bychom se raději vrátit do jídelny? Co když tě bude někdo hledat?“
„Kdo by mě hledal?“ opět mi tlačila ruku na prso. Druhou volnou si rozepnula šaty, a prs vyndala z podprsenky.
Na dlani jsem ucítil tvrdou bradavku.

Kristýna věděla, jak na mě. Ve chvíli vysvobodila z podprsenky i druhé ňadro, uchopila mi opět hlavu a vmáčkla mi ji do žlábku mezi naditými polokoulemi.
Její živočišné teplo a hladká pokožka nahých prsů, to byla vražedná kombinace pro každého muže. Svou roli hrál i vypitý alkohol.
Nadechl jsem se a povalil ji na pohovku.
Vyhrnul jsem jí šaty vysoko nad břicho a chvíli se kochal pohledem na na kalhotky, kryjící jí klín.
Uchopil jsem jejich okraj za gumičku a prudce jí je strhl do půli stehen.
V příšeří šatny se objevil masitý klín, hustě porostlý tmavými chlupy.
Kristýna pozorovala mé počínání s očima otevřenýma dokořán, mírně nadzvedla zadek a vyzvala mě: „Sundej mi je úplně.“

Vstal jsem, stáhl jí kalhotky a začal si rozepínat kalhoty. S napětím čekala, až se objeví mé mužství.
Stáhl jsem si slipy a na kost tvrdý úd vystřelil mezi její roztažené nohy.
Na mazlení nebyl čas.
Tohle není rozkošné tělíčko mladé Markétky, tohle je zralé tělo roztoužené samice, která čeká jen na to, až svůj úd vrazím do vzrušením zmáčené vagíny.
Lehl jsem si na ni a jedním prudkým přírazem pronikl až na samé dno. Kristýna jen hlasitě vyhekla a nohy zkřížila za mými zády. Rukama mě uchopila za zadek a tiskla si ho k tělu.
Hlouběji do ní vniknout už nešlo. Nadzvedl jsem se na chvíli a podíval se jí do očí. Byla v nich vášeň a živočišnost zralé ženy. Znovu jsem ho do ní prudce vrazil.
Rychlost pohybů nabírala na intenzitě a Kristýna křičela tak nahlas, až jsem jí musel dlaní zakrývat ústa.
Vyvrcholení se rychle blížilo. Aniž jsem čekal na její souhlas, naposledy jsem prudce přirazil, a pak už jen nechal do ní proudit semeno.
Zůstala ležet s roztaženýma nohama, prudce dýchala a z rozevřené pochvy jí vytékal na látku pohovky pramínek přebytečného sperma.

Ještě chvíli jsme zůstali na pohovce v šatně. Nakonec jsme se upravili a vrátili se do sálu.
Zábava tam byla v plném proudu a myslím, že si nikdo ani nevšiml, že jsme tam chyběli.

Můj pobyt v lázních se chýlil k nenávratnému konci. Zajímavé bylo, že se od našeho smutného rozchodu Markéta v jídelně neobjevila. Možná si vzala dovolenou, abychom se nemuseli vídat. Určitě to bylo takto lepší, zbytečně bychom trápili jeden druhého.

Když jsem opouštěl lázně, přece jen mi to nedalo a po cestě na nádraží jsem se zastavil u Markétina domu. Chtěl jsem ji naposled vidět, rozloučit se s ní i za cenu, že se třeba dostanu do konfliktu s jejím otcem.
Zvonil jsem dlouho na domovní zvonek, ale nikdo nevycházel.
„Zvoníte zbytečně,“ ozvalo se vedle mě. „Nejsou doma, vím to určitě, chodím jim zalévat květiny,“ vysvětlovala mi starší paní.
„Nevíte, kde bych je našel, chtěl jsem se rozloučit s Markétou.“

„To asi nepůjde, pane. Markétka s otcem odjela na dovolenou do Chorvatska.“
„Tak vám děkuji, paní,“ odpověděl jsem, vydal se liduprázdnou ulicí k nádraží.
Kufr na kolečkách drkotal po dláždění, zvuk slábl, až nakonec utichl úplně.