Krásný kilometry se Simonou 🇨🇿

Simona stála před zrcadlem, pomalu se oblékala. Zatím jen kalhotky, docela hezké, praktické a pohodlné. Ale rozhodně ne erotické nebo dráždivé, ty byly někde v krabici nebo hluboko ve skříni. Pohladila si dlaněmi boky, prsty obkroužila gumičku prádla. O kousek se otočila, pak na druhou stranu. Nespokojeně si položila ruku na bříško. Do fitka bude muset zajít častěji. Pak si dlaněmi trochu přizvedla prsa, zase se trošku pootočila a povzdechla si.
Dokud počítala roky do třicítky, neuvažovala nikdy o konci mládí. Ale teď, kdy se pomyslná ručička přehoupla přes ono kulaté číslo, začala být trochu nervózní, bylo to cosi, co nemohla naplánovat, změnit, ovlivnit nebo zastavit.

Oblékla si podprsenku, teď už byla celkem spokojená, zase si přejela prsa dlaněmi. Černé tričko a krásné kožené kalhoty, její milované. Opět trochu otočila boky sem a tam. Tady už nebylo co vytknout. Pak si povzdychla a neochotně se o krok přiblížila neúprosné stříbřité ploše.
Vlasy byly v pořádku, modrozelené oči perfektní. Ale ten nos, a hranatá brada… Všechny vtipy o čarodějnicích dokázala dopovědět dříve než ten další idiot, který se snažil být trapně vtipný. Už si ani nevzpomínala, kdy dostala posledního dubna svoje první koště. Taky to mělo být asi originální a vtipné. Ach jo, a tátovi to tak slušelo.

Shovívavě se na sebe ušklíbla.
„Jo, holka, máš štěstí, že se píše rok 2006, jinak už asi obcuješ někde po nocích na Petrových kamenech se samotným Belzezubem. Vybavila si pár obrázků a ucítila malinké zalechtání v bříšku. No, aspoň něco pořád funguje. Možná někdy až moc.

Obula boty, vzala z věšáku koženou bundu, z poličky helmu a rukavice. Poslední pohled do zrcadla. Dáma v černém, noční vlčice. To řekl ten ožralý motorkář, když ji chtěl dostat do postele. Líbilo se jí to, tedy jen ta jména, k tomu druhému nikdy nedošlo.

Sundala z motorky plachtu, mrkla se na hodinky. Má asi hodinu a půl dobrého světla, to bude stačit. Nasadila si helmu, pečlivě utáhla řemínek. S rozkoší natáhla zánovní rukavice, propnula prsty a zase je sevřela. Nasedla, sklopila stojánek.
Otočila klíčkem, ručičky radostně obkroužily celý budík a pak zase zkrotly a vrátily zpět. Stiskla startér, milovala první zvuk probuzeného motoru. Byla ráda, že tenhle model GSX-R ještě má mechanický sytič, bavilo jí pomalu ubírat a poslouchat, jak se motor zahřívá. Konečně mohla sytič úplně vypnout, pro zkoušku raději vrkla plynem, ale motor už šel poslušně do otáček.

Pak se ohlédla, špičkou boty ťukla do řadičky, odlepila se od chodníku a svižně zmizela za rohem ulice. Zvuk ještě opatrně vytáčeného motoru slábl. Starší paní s úhlednými stříbrnými kudrlinkami a úhledným malým psíkem si odplivla do tří stran, zašeptala několik opravdu neúhledných slov a pokřižovala se.

Už za chvíli všechno pustila z hlavy, soustředila se jen na jízdu. Zatím to bylo skvělé, krásně prosvištěla zatáčkami v ostrém náklonu, pak byla dlouhá rovinka, zalehla za štítek, ale dávala si pozor na vedlejší silnice. Už jednou tady měla málem problém. Těžko říct, jestli byla víc vylekaná ona nebo ten děda v naleštěné škodovce. Děkovala tehdy motorkářskému kurzu, kde museli snad stokrát opakovat rychlý vyhýbací manévr.

Polovina cesty skoro pryč, pomalu se schylovalo k večeru. Rozhodla se vyjet pěknými zatáčkami nahoru k oblíbené hospůdce, jen se protáhne a zase bude muset upalovat domů. Nerada jezdila za šera nebo za tmy.
Stály tam tři motorky, u jednoho stolu seděli dva mladíci, těm nejspíš patří ty dvě krosky, třetí motorka, nějaký chopper, musí být tedy mladší ženy u druhého stolu. Pomalu popíjí kafe a dívá se k západu. Všichni se ohlédli, když zaparkovala vedle ostatních motorek. Jen zahlédla, jak se na ni mladíci zvědavě dívají, sundala si helmu, zase se odvrátili. Jako obvykle. Přešla kolem ženy, protahovala se, uvolňovala ramena.

„Taky vás bolí záda?“ Příjemný měkký hlas, vykala jí, zvláštní, to už dlouho na motorce nezažila. Ale bylo jí z toho trošku smutno, možná už nemá věk na tykání.
„Jde to, spíš nohy, ramena, ruce.“
„No jo, na tom supersportu se moc neprotáhnete.“
„To ne, ale vyčistím si hlavu.“
„Jo, to jsme na tom stejně.“

Konečně se ženu prohlédla trošku pečlivěji, hnědé vlasy a oči, spíš zajímavá než opravdu hezká. Zvláštní lehounký úsměv kolem pěkných rtů.

Rozhodla se a posadila se proti ní, trochu si ještě procvičovala krk. Žena jí jen přejela rychlým pohledem a dál se dívala k západu. Večer začal pomalu zlátnout.
„Budu muset jet, abych byla doma ještě za světla,“ povzdechla si Simona.
„Jste z Boru?“
„Ne, z Ledenice.“
„To jste se hezky projela.“ Žena se usmála a uvolnila jí místo vedle sebe. Rychle na Simonu mrkla, ale tvářila se pořád klidně, uvolněná, ruku na stole.
Dívaly se do údolí řeky, na vesničky, lesy a pole. Zase se na ní rychle podívala, jen koutkem oka. Simona neodolala a dotkla se prsty ženiny ruky, nenápadně, mohl to být jen omyl, ale dalo se to vyložit i jinak, kdyby ten druhý, ta druhá chtěla. Žena malinko nakrčila hlavu, zarazila se… a začervenala. Odtáhla ruku.

Simona se v duchu proklela. Co si to jen myslela. „Promiňte…“
„To nic,“ žena dlouho nic neříkala. Pak jen tiše dodala: „Máte to tady asi těžké.“
Simona malinko přikývla hlavou. Pak vstala. „Musím jet, mám to akorát.“
Žena ji zase přejela pohledem, teď trochu pečlivěji. „Napadlo mě, že bych jela s vámi, máme kus společné cesty. Ale ujedete mi v první zatáčce, viděla jsem, když jste sem jela. To byla krása.“
Simona se trochu překvapeně usmála.
„No, teď na to není asi nejlepší chvíle.“ Uvažovala, pak sáhla do kapsy a vytáhla navštívenku. Tím nic nezkazí. „Kdybyste se chtěla projet, zavolejte nebo napište.“ Zatraceně, zase to vyznělo dvojsmyslně. Všimla si, jak ženě zahrály oči.
„Proč ne, taky mám ráda osamělé projížďky. Jo, jsem Linda.“
„Simona, a… fakt se omlouvám.“
„To nic. Dobře dojeď.“
„Žádné ‚kolama dolů‘?“
„Dej s tím pokoj.“
Simona se zasmála, vzala ze stolu helmu a rukavice, vracela se k motorce. Na zadku cítila pohledy obou mladíků. Projela pomalu kolem druhé ženy, už taky vstávala a chystala se. Ještě jí mávla.

***

Zase spolu seděly u hospůdky, ale byla neděle odpoledne a bylo tady mnohem rušněji.
Simonu trochu překvapilo, když jí den po prvním setkání dorazila zpráva. „Nemáš v neděli čas? Má být krásně.“
Domluvily se, setkaly se v Lukavci u kapličky, nejdřív si projely Simonin oblíbený okruh a pak je Linda protáhla krásnými silničkami podél řeky. Setkaly ještě třikrát a bavilo je spolu jezdit pořád víc. Linda se naučila v zatáčkách trochu víc klopit a Simona zase užívat si okolí, přírodu, nejen rychlou jízdu. A hlavně hledat nové cesty, nejen si projíždět každý den svou oblíbenou trasu. O ‚tom‘ zatím nemluvily. Ale tušily, že se k tomu jednou vrátí, až bude správná chvíle.

Už o sobě věděly, že je Linda učitelka v Boru. U Simony to bylo zajímavější.
„A co děláš ty?“
„To bude asi složitější. Děláme IT projekty na zakázku.“
„To jako programuješ?“
„Ne, už ne. Ale dřív mě to bavilo. Začali jsme dělat dost věcí pro ochranu dat, počítačovou bezpečnost a tak.“
„Tomu skoro nerozumím.“
„No právě, to skoro nikdo, a začíná to být opravdu zajímavé. Protože když ti někdo ukradne notebook, koupíš si nový. Ale data ti nikdo nevrátí. A co hůř, můžeš tam mít důležité dokumenty, fotky, smlouvy.“
„Jasně. Takže děláte bezpečností projekty.“
„Tak, analýzu a pak návrh opatření, zakázky na míru, na tom se vydělá nejvíc, ale je to fuška. No, a od letoška jsem vedoucí týmu, projekťanda.“
„Tak to koukám. Už rozumím, že si potřebuješ vyčistit hlavu.“

Simona si povzdechla. Možná jí o tom někdy řekne, o tom věčném mírném nebo větším tlaku, o termínech, které jsou vždycky příliš blízko, o chlapech v týmu, kteří si myslí, že by její práci dělali určitě lépe. Jak si musí každou věc promyslet pětkrát, aby neudělala chybu, které by se hned chytili. Kolik jí to ubírá energie, kterou stále složitěji dobíjí. Ale na druhé straně ten pocit úspěchu a vítězství, když se všechno podaří, když tým spolupracuje, všechny úkoly jsou odškrtávány podle plánu nebo ještě dříve. To za to stálo.

Pomalu vychutnávaly skvělou čočkovou polévku s kousky domácí klobásy. Až když skoro dojídaly, druhá dvojice u stolu se rozloučila, zamávala a odjela na svém Intruderu.
„Díky, že ses zase ozvala.“
„Neděkuj. Bylo to skvělé.“
„Jo, krásný kilometry.“
„Přesně tak.“

Simona chvíli váhala. Ale pak se tiše zeptala: „Je ‚to‘ na mě hodně vidět?“
Zase ten rychlý pohled.
„Trochu, ale možná jsem jen víc citlivá, ze školy a tak.“ Klepala prsty do stolu, nadechla se, jako by se chtěla na něco zeptat, ale jen zavrtěla hlavou. Simona ji lehce ironicky sledovala.
„Myslím, že ses chtěla zeptat, jestli jsem úplně lesba nebo bi.“
Linda se začervenala, jen malinko přikývla.
„To je vždycky první otázka. Spíš úplně, neumím si představit, že bych byla s chlapem.“
„Za to nemůžeš.“
„Já vím. A líbilo se mi, co jsi poprvé řekla. Máš pravdu. Není lehké být ‚jiná‘ ve městě na Vysočině, kde si každý kouká málem až do ložnice.“
„To věřím.“

Ne, nebylo to jednoduché. Těžko ale může Lindě všechno vyprávět. I když si u ní ještě nebyla úplně jistá. Možná se taky jen snaží potlačit svou druhou stránku. Ale nebude ji do ničeho nutit. Tohle je výhoda, když bude chtít, už ví, že může. A je to na ní.

***

Na gymplu byla prostě ze začátku jen hubená nehezká holka, která se nevyznala sama v sobě a ani v okolním světě. Ale na tom nebylo nic divného, stejně to mělo dost ostatních. Akorát víc kamarádila s kluky, holčičí společnost ji většinou otravovala. Ale vycházela s nimi celkem dobře, i když věděla, že je pro ně jen ta „divná“. Občas nějaký kluk chtěl trochu víc, někam ji pozval, zašli spolu do kina, pak se někde v parku bavili o filmu, a tím to skončilo.
Ve třeťáku a čtvrťáku se začala občas pozorovat v zrcadle, vždy si stoupla tak, aby si neviděla obličej. Říkala si s jistým údivem, že začíná vypadat docela dobře. Úspěšně to maskovala neforemným oblečením.

O panenství přišla v osmnácti, když prostě už usoudila, že je nejvyšší čas. Pragmaticky si zvolila kamaráda Jirku, o kterém věděla, že není v oblasti sexu žádný zelenáč. Logický předpoklad byl, že když se do něčeho pustí dva začátečníci, nemůže to dopadnou dobře.

Najít vhodné časové okno nebyl problém, rodiče jezdili poměrně často do Prahy do divadla. Nemuseli být tedy nervózní, že je někdo nachytá. I to byl logický krok. Kluk chápal, oč jde, nedělal to rozhodně poprvé.

Popíjeli spolu čaj, snažila se uvolnit, ale nešlo to. Klidně se na ní díval a usmíval se.  
„Asi si najdu něco ostřejšího,“ poznamenala rozpačitě.
„Bojíš se?“
„Spíš je to divný.“
Bylo to divný, v knížkách četla o velkých prvních láskách, které ve vrcholné chvíli vzájemné žádosti dosáhly svého naplnění ve vlně naprosté rozkoše. A teď tohle. Sedí tady v džínách a tričku s čajem v ruce s klukem, kterého ani náhodou nemiluje.
„Bude ti akorát blbě. Nedělej to.“

Ironicky se na sebe dívali. Dostala nápad.
„Co kdybychom si napustili vanu? Vířivka by teda byla lepší, ale tu nemáme.“
„Fakt? Ani bazén?“
„Chtěli jsme, ale partaj pod námi nám to neschválila.“
„Sousedy si člověk nevybere.“
„Přesně.“
„Co s tou vanou?“
„Pojď.“

Seděli na okraji vany a sledovali tekoucí horkou vodu. Vybrala pěnu, tátovu oblíbenou, nevoní jako kytičky.
Jirka se na ní usmál: „Nechceš zhasnout?“
„No, asi spíš jo.“
„Jenže to se přerazím, omráčím a utopím. A budeš mě pašovat z bytu zabaleného v koberci.“
„Bože můj, tak jdem na to.“
„Jestli nechceš, nemusím se koukat.“
„Jen se dívej, co tě čeká.“
Rozpačitě se svlékli do prádla. Stydlivě se na Jirku podívala, ale hleděl na ni s obdivem a snad i trochu překvapeně.
„Seš moc hezká. Divný, jak je člověk slepej.“
„Jakože jsem ti připadala ošklivá?“
„Ne, jen jsem neměl ponětí… Fakt jsi kočka.“

Obejmul ji, hladil zadeček. Cítila, jak mu tvrdne. Sama pocítila naprosté rozpolcení. Málem se otřásla, když na ni sáhl. Ale teď najednou cítila vzrušení v podbřišku, v bradavkách, ale hlava dál protestovala. Což bylo divné, protože by hlava měla řídit tělo. Došla k závěru, že v jistých situacích je to asi úplně obráceně. Snažila se uvolnit, ale byla na tom pořád stejně. Na druhou stranu, řekla si nakonec, tady jde především o tělo.

Kluk nebyl nezkušený, jak už víme, vycítil její vzrušení.
Zašeptala: „Pojď, prosím.“
„Ale vychladne nám voda.“
Lepší voda než já, řekla si jen pro sebe.
V jejím pokojíku bylo tak akorát šero, svlékli se a přitulili k sobě pod peřinou. Hezky jí mazlil, ale nikam to nevedlo.
„Prosím, už bych to chtěla…“
„Díky, ale řekni, kdybys sis to rozmyslela.“
„Jasně, dík.“
Našel kondom, měli i lubrikační gel, byl na ni opravdu hodný a něžný. Snažila se uvolnit, ale to se samozřejmě lehce řeklo.
„Počkej chviličku.“
Sama se hladila, měla jednu osvědčenou představu, milovali se v trojce s klukem a holkou, držela holku za ruce a dívala se, jak jí to kluk dělá. Fungovalo to i teď, přitáhla nohy k tělu.

Jirka do ní vstoupil pomalinku, uvolňoval ji kousíček po kousíčku. Čekala bolest a trochu se divila, že skoro nic neucítila. Jenže ani žádné velké vzrušení. I když vlastně, bylo to příjemnější než čekala, jen, kdyby se hlava pořád nebránila. Pořád se trochu hladila, cítila, jak je v ní hlouběji. Zavřela oči a věnovala se své představě.
„Nechceš zkusit jinou polohu?“
Zavrtěla hlavou, tohle jí vyhovovalo.

Jirka věděl, že to vlastně asi o moc lepší být nemůže. A byl rád, že se nemusí snažit o nějaké rekordy, dívčina kundička ho úžasně tiskla. Zasténal a naplnil kondom.

Ležel vedle dívky, pořád se hladila, už spíš křečovitě. Chtěl jí pomoci, ale jen ucukla, spíš mimovolně, hned se na něj zase omluvně podívala.
„Promiň, je to pro mě hrozně divný.“
„To nic, byla jsi skvělá.“
„Spíš ty.“

Ještě se k sobě chvíli tulili, hodila prostěradlo do pračky. Konečně si zalezli i do té vany. Ale bylo to pořád divnější. Byla ráda, když Jirku vyprovodila ven. Dala mu pusu, opravdu ho měla v tu chvíli docela ráda. Pak na sebe ve škole občas mrkli, občas jí naznačil, že by si to rád zopakoval, jen vrtěla hlavou. Stali se z nich opravdu kamarádi, lepšího vlastně nikdy neměla. Po gymnáziu odešel studovat do Anglie, chviličku uvažovala, že by šla s ním, ale rodiče neměli tolik peněz, ani jim o tom neřekla. Jen by je to mrzelo.

Na vysoké škole to zkusila s jedním klukem ještě jednou, ale byl to naprostý omyl. Byli oba trochu opilí, myslela si, že všechno půjde hladce, ale teď už nespolupracovalo ani tělo. A navíc začal být trochu hrubý. Byla ráda, když se jí podařilo zmizet s oblečením v náruči. Tím všechno nadlouho skončilo.

K průlomu došlo úplně náhodou, jela na svatbu nějaké vzdálené sestřenice od Jihlavy, moc ji ani neznala, bůhvíproč vlastně dostala pozvánku. Svatba byla velká, dost se nudila, skoro nepila, takže se mezi rozjařenými svatebčany cítila stála hůř. Chtěla zmizet, ale začala se bavit s jednou ženou, o něco starší, marně snažila se pochopit její příbuzenství se ženichem. Jana byla nenápadně hezká, menší, štíhlá, světlovlasá, začínající lékařka, zapovídaly se spolu, měla zvláštní lehký humor, i smutné historky vyprávěla s trochou ironie a nadhledem.

Simona se překvapeně podívala na hodinky.
„No, mluví se nám krásně, ale teď mi právě ujel vlak.“
„Odkud jsi?“
„Z Ledenice.“
„Hmm, jestli chceš, můžeš přespat u mě. Jestli ti tedy nebude vadit bordel. Nějak jsem nepočítala s návštěvou.“

Usoudily, že je už nikdo nebude postrádat, zavolaly si taxíka. Jana měla malý byteček na sídlišti.
„Lehni si do postele, přespím na gauči.“
„Na to zapomeň.“

Chvíli se handrkovaly, Jana nakonec věcně vytáhla prostěradlo a pečlivě ustlala gauč. Pak našla nový kartáček na zuby a noční košili. „Asi ti bude trošku kratší, ale je docela teplo.“

Došla si vyčistit zuby, rychle se osprchovala. Vrátila se, když se Jana právě svlékala. Nebylo to nijak dráždivé, jen si rozepnula šaty, spustila je na zem, zůstala stát v hezkém prádle a punčochách. Simona měla najednou neodolatelnou chuť se jí dotknout, pohladit vlasy, obejmout štíhlý pás, přitisknout ji k sobě. Cítila nával vzrušení, chtěla sklopit oči, ale Jana se najednou otočila. Posadila se na postel a dívala se na Simonu, byl to zvláštní pohled, vzrušení bylo ještě silnější.

Vstala a posadila se vedle Simony. Nedotýkala se jí, ani zdaleka ne. Pak položila dlaň mezi ně, jen tak, nechala ji ležet. Simona váhavě zvedla ruku a dotkla se Janiny dlaně, jen zlehka, snad se bála, že ucukne, ale nic se nestalo. Až napodruhé ji pohladila. A potom na dlaň položila svou.
Jana vypadala zamyšleně, ale leskly se jí oči a zasněně se usmívala.
„Musím se osprchovat.“
„Můžu jít s tebou?“
Jen na ni mrkla.

Simoně se třásly prsty, když Janu svlékala. Posadila se na zem, opřela se o zeď a sledovala obrys ženského těla za poloprůhledným sklem sprchového koutu. Nejraději by tam byla s ní, objímaly by se, navzájem něžně myly, dotýkaly, vzrušovaly.

Sprcha utichla, Jana vykoukla ze dveří, hledala osušku. Simona připadalo všechno zpomalené, jako ve snu, kdy se nemůže rychle hýbat. Vstala, vzala do prstů voňavou nadýchanou osušku, přišla k Janě. Chviličku váhala, jestli jí nemá sama osušit, ale nakonec prostě jen osušku předala. Dotkly se jen prsty, na chviličku, ale připadalo jí, jakoby sáhla na elektrické vedení. Jana se nepatrně usmála, sušila se, ale už jednoznačně dráždivě. Dívala se Simoně do očí, když si utírala hezká menší ňadra, jako by mimoděk si přejela prsty bradavky.  Pak něžné ženské bříško, které dráždivě přecházelo v krásném klenutí ve Venušin pahorek.

Podala osušku Simoně, otočila se, opřela o stěnu, zvedla ruce, nohy trošku od sebe. Sušila ji lehounce, neodolala, políbila rameno, pak druhé. Jana jí nakonec sebrala osušku a věcně dokončila činnost, zabalila se do ní.
„Bylo to krásný, ale…“ lehce na druhou ženu kývla.
Zase se posadili vedle sebe. Jana se trošku zachvěla.
„Promiň, máš mokrou osušku.“
„Pravda.“  
Jana se ale k ničemu neměla, jen se postavila před druhou ženu. Simona jí pohladila ruku, ramena, tvář, rozvázala osušku, váhavě políbila mezi ňadra, nakonec ji přitáhla k sobě na postel a přehodila přes ně deku. Přitulily se k sobě. Jana malinko zvedla tvář.
„Jak dlouho to už víš?“
„O tobě?“
„To nemyslím, o sobě.“
„Nevím, asi dlouho. Ale až teď…“
„Jasně.“

Simona se bála, že jí Jana začne dlouze něco vysvětlovat, začne ji líbat, vytáhne nějakého uměláka nebo se na ní vrhne a začne ji lízat. Ale nic z toho, jen si o ni opřela hlavu. Krásně jí voněly vlasy, ještě trochu vlhké. Zase Janě pohladila tvář, teď ale sjížděla prsty níž, po krku na rameno, přes hezkou paži až k dlani. Pak zpátky. Rozpačitě pohladila ňadro, spíš se ho jenom dotkla prsty, ucítila, jak se Jana zachvěla.
„Je ti ještě zima?“
Jen zavrtěla hlavou.
Hladila ji už malinko odvážněji, stejně, jak to sama měla ráda, kroužila opatrně prstem kolem bradavky. Opatrně ji vzala mezi špičky prstů, tak jemně, jak to jen dokázala. Jana se k ní ještě trošku přitiskla.
Aniž by moc přemýšlela, co vlastně dělá, vstala, postavila se před pololežící Janu, viděla, jak jí jiskří oči. Přejela si dlaněmi ňadra, pak po bocích dolů až na nohy. Bradavky měla naběhlé už dlouho, teď ji až skoro pálily. Vyhrnula si košili, pohladila dlaní klín, svlékla se, zase se pohladila a lehla si k Janě, zachumlaly se pod deku a přitiskly k sobě.

„Jsi moc krásná.“
„Jo, to určitě.“
„Pšššt, teď nebudeme mluvit.“
Nemluvily.
Netušila, jak na tom byla Jana, ale sama přestala i přemýšlet, jen se oddala vlastním pocitům, cítila jemné dotyky a polibky, radovala se z rozkoše, kterou sama poskytovala Janě, nemusela o ničem uvažovat, prostě jen opětovala to, co se líbilo jí samé.

Ráno ji probudilo světlo, chvíli trvalo, než se rozkoukala a vybavila si, co se vlastně stalo. Jana se na ni už dívala, malinko se usmívala.
„Skočím pro něco k snídani, hned jsem zpátky. Neuteč mi.“
Sledovala nahou Janu, jak elegantně vstala z postele, protáhla se, hledala chviličku ve skříni čisté prádlo, ohlédla se a usmála, když na sobě ucítila Simonin pohled. Oblékla se, za chviličku klaply dveře.

Měla chvilku času si srovnat svoje pocity, ale nebylo to složité. Všechno souhlasilo, žádný souboj hlavy s tělem. Vlastně možná ještě nikdy neměla hlavu tak dokonale čistou. Spokojeně se protáhla. Neměla proč utíkat.

Snídaly, Jana černý čaj a Simona kávu, mazaly si housky máslem, pokukovaly po sobě. Simona se bála, že se za světla bude stydět, nedokáže se uvolnit jako v noci. Ale když k ní Jana přišla a vzala ji za ruku, na všechno zapomněla.

***

Byly to skvělé tři roky, Simona do Jihlavy jezdila o víkendech, když Jana neměla službu nebo ona sama zkouškové období. Všímala se, jak byla Jana vždycky napjatá, když potkali na chodbě sousedky, které si je významně prohlížely. Ale zvykly si na to, co jim zbývalo.

Skončilo to stejně zvláštně a rychle, jako začalo.
„Už se asi neuvidíme.“
„Co se děje?“
„Stěhuju se do Brna.“
„Ale to není zase tak daleko.“
„Já vím. Ale už chci dítě, třicítka pomalu na krku, prostě… mě dohnal čas.“
„No jo, ale…“
„Mám přítele.“
„A ví to, že jsi…“
„Snad ne. No, nevadí mi to s ním, je to hodný kluk. A snad se nám to podaří.“
„Takže se pokusíš být… Normální?“
„Je to jediná možnost.“
„A budeš šťastná?“
Jana dlouho mlčela.
„Vůbec nevím. Můžu jen doufat.“

Až pak si Simona uvědomila, jak velké měla tehdy štěstí. Není úplně lehké si najít partnera ve většinové společnosti, natož v menšinové. Zkusila inzeráty, pak občas zašla do klubů, ale byly to vždycky jen známosti na noc, na týden, nejdelší trvala snad měsíc.

Po škole se vrátila domů. Uvažovala o přestěhování do Prahy, tamní anonymita jí vyhovovala. Ale chyběla jí příroda, nemohla si večer vyjít na kopec a prostě se jen dívat na západ slunce. Kupodivu sehnala zajímavou práci v nové IT firmě. Těšilo ji, jak může všechno přímo ovlivňovat, pomalu si získala respekt.

Ale jinak… Občas zajela do Prahy do oblíbeného klubu, zkoumavě sledovala osamělé ženy v kavárnách nebo na procházkách. Ale měla stále méně odvahy zkoušet a hledat.

***

Zase seděly s Lindou u hospůdky, stal se z ní bod setkávání. Mohly se rozhodnout kam a kudy dál.
„Tak kam, dnes jsi na řadě.“
Linda neodpověděla, zamyšleně se dívala do stolu.
„Co se děje?“
Rychle se na Simonu podívala, jak to měla ve zvyku.
„Promiň, neposlouchám. Nechci tě otravovat.“
„Ven s tím. Stejně nemůžeme jet, když na to nemyslíš.“
„Máš pravdu. No, jen problémy s bejvalým.“
„S tím… S Pavlem?“
„Kdepak, to je v pořádku, sice mě to mrzelo, ale rozešli jsme se v dobrém, to se holt stane. A on je teď se svou milovanou Evou. Vlastně mu to přeju.“
Simoně ale neušel Lindin trpký úsměv.
„Takže?“
„Luboš, jak jsem s ním byla na Moravě.“
„Ale to je už dávno, co si pamatuju.“
„Jo, přes rok. Ale… No, tehdy jsem od něj utekla a asi se s tím ještě pořád nesmířil.“
„Co si pamatuju, nebyli jste manželé.“
„Ne, to jsme naštěstí nestihli. A i tak, no…“
„Volá ti?“
„To bylo ze začátku. Teď je to horší. Nebyla jsem asi úplně opatrná, má moje fotky, takové, no, víš,“ začervenala se.
„Počkej, takže tě vydírá intimními fotkami?“
Linda malinko přikývla.
„Co chce?“
„Abych se k němu vrátila.“
„Ale to nedává smysl.“
„Ne, asi… No, on mě vždycky miloval až moc.“

Simona si urovnávala myšlenky.
„To si myslí, že tě bude vydírat, a ty mu zase skočíš do milující náruče?“
„Asi, ale nechápu to. Vlastně chápu, znám ho. Nejhorší je, že to může udělat, když mu hrábne. Nevím.“
„Udělal by to?“
Linda uvažovala.
„Těžko říct, spíš ne, ale… Jsem učitelka, víš, co by to znamenalo?“
„Asi jo. To ti posílá mejlem?“
„Jo, a pak volá, vyhrožuje, žadoní.“

Simonu napadl šílený nápad, zkoušela ho pozorovat ze všech stran, rozebrat na kousky a zase složit. Měl trhliny, dost věcí nesedělo, ale nemohla ho pustit z hlavy. V duchu si začala formulovat otázky, aby je mohla analyzovat a řešit, jak byla zvyklá.

Ten den už spolu nikam nejely, Simona se vyptávala a Linda tiše a váhavě odpovídala.

***

Luboš přišel domů z práce, byl utahaný. Dřív mu nevadilo dělat na stavbách, vydělal si docela solidní peníze, navíc ještě vždycky sehnal na víkend melouch. Ale těšil se vždycky domů na Lindu. Když měla dlouhý den, šel do garáže a dělal něco na motorkách, jen tak, pro radost. A pak si někam vyjeli, buď jen na krátkou projížďku večer nebo na delší o víkendech.
Ze začátku mu Linda dělala baťůžek, ale pak si koupila svou motorku, papíry kupodivu měla. V zimě to bylo horší, ale líbilo se mu, jak seděla u stolu a opravovala úkoly, on dělal něco na baráku nebo jen odpočíval a těšil se, až si vlezou do postele.

Nemohl ji pustit z hlavy, nedokázal to. Vyčítal si svoje žárlivé scény, ale nemohl jinak. A je to přeci taky projev lásky, i Linda to tak cítila. Nikdy by jí neublížil, i když občas k tomu nebylo daleko, zvlášť, když se vrátil z hospody a nebyla doma.

Jednou byla hádka horší, vlastně opravdu zlá. Slavili Jarynovy narozeniny, vypili toho víc, kamarádi do něj navíc ryli, kdepak asi má tu svou ženušku, jestlipak je doma, jestli neučí někoho něco úplně jiného. A když viděli, že to zabírá, ryli ještě hlouběji.
Nebyla doma. Byla u sousedů, pomáhala jejich klukovi s matematikou.
Tohle si všechno srovnal v hlavě až druhý den. Říkal si, že až přijde domů, odprosí ji, zase mu odpustí. Jenže byla pryč, i s motorkou a většinou věcí, které pobrala, nebylo jich tolik. Sakra, je to už tak dlouho. Musí se k němu zase vrátit, zase to bude jako dřív, bude mít koho milovat, pro koho vydělávat.

Ani se neosprchoval, zase si jen řekl, že musí uklidit, všechno se začalo nějak hromadit. Lahve od piva, prach, pavučiny, temné myšlenky. Sedl si k počítači, automaticky si začal prohlížet Lindiny fotky, i když věděl, že ho to jen rozlítostní. Spustil si oblíbené pornostránky, nějaké nová videa, mladé holky s učitelkou. Začal si pomalu honit ocas.

Zvonek u vrátek ho překvapil, musel počkat na druhé zazvonění než vstal, tvrdý ocas schoval do trenek, podíval se z okénka. U branky stála neznámá žena. Oblékl si aspoň triko a montérky.

„Dobrý den, pan Lubomír Černý? Jsem kapitánka Gabriela Krajčovičová, kriminální policie. Můžu jít dál? Potřebovala bych si s vámi promluvit.“
Ukázala mu jakýsi průkaz, byl mu povědomý z televizních seriálů.
S prázdnou hlavou ji pozval dál.
Vypadala přesně jak z těch seriálů, ale spíš amerických. Nebyla vlastně ani moc vysoká, jen o něco vyšší než Linda, dlouhé nohy, upnuté džíny, kožená bunda, vysportovaná postava, zvláštní obličej, v ruce aktovka. Jen se rychle rozhlédla, styděl se za nepořádek, ale nedala nic najevo.

„Nebudu vás dlouho obtěžovat. Jen jedna záležitost.“
„O co jde?“
„Víte, co jsme v EU, začalo se dost věcí víc sledovat. Možná jste slyšel o zátazích na výrobce pornografie.“
Přikývl. Mluvila s lehounkým slovenským přízvukem, jasně, Krajčovičová. Zajímavé, docela sexy, i ten obličej je vlastně hezký…
„A přitom se rozkryly různé další temné větve. Hlavně dětská pornografie.“
„To je hnus.“
Souhlasně přikývla.
„Máte pravdu, takže se tomu teď věnujeme. Výrobě, šíření, je docela složité to odhalovat.“
„Tomu rozumím, ale…“
Klidně pokračovala. „A když sledujeme, kudy se ta pornografie šíří, dojdeme někdy až úplně na konec.“
V hlavě mu začalo blikat světlo, spíš modrý maják.
„Počkejte, snad nemyslíte, že bych…“
Mávla rukou a klidně se usmála. Ale nebyl to úplně hezký úsměv.
„Opravdu jste si nikdy nestahoval videa nebo fotografie z těchto stránek?“

Otevřela aktovku a podala mu velmi úředně vypadající dokument. Rychle si projel seznam a zbledl.
„Ale těm holkám už určitě bylo patnáct.“ Zatraceně, chyba.
Teď se už neusmívala.
„A osmnáct? Já vím, není to logické, ale takový je zákon.“
„Ale jak mám vědět, kolik jim je?“
Zase se chlácholivě usmála.
„Já vím, proto jsme vás nechtěli oficiálně předvolávat. Nemáte záznam, pracujete, nechceme nikoho šikanovat. Chci jen upozornit, víte.“ Přikývla hlavou, aby potvrdila svoje slova, asi chtěla odejít.
Mechanicky se díval na její krásný zadek. Ve dveřích se ale otočila.
„Pokud by to ovšem onen člověk nešířil dál.“
„Nešířil?“
„Tak, posílal dalším lidem. Každá zpráva má svou stopu, IP adresu, otisk počítače, ze kterého byla odeslána.“
Sakra, sakra, často nějaká pěkná videa přeposílal Jarynovi, posledně to pěkné s vnučkami a dědou. Do prdele. Policistka se na něj klidně dívala.
„Zákony jsou složité, opravdu vás nechceme z ničeho obviňovat, jen upozornit, jak už jsem říkala. No nic. Děkuji vám.“

Zase odcházela. Oddychl si, šel ji vyprovodit. Jenže se zase otočila. Neusmívala se, dívala se mu přímo do očí.
„Víte, jenže v poště může člověk nalézt i jiné věci.“
Začal se potit.
„Takové věci, proti kterým jsou nějaká videa nebo fotografie jen bagatelní záležitostí. Co takhle… Vydírání?“

Upřeně se na něj dívala, až teď si uvědomil, jak neobvyklé má oči, zelenomodře zářily z obličeje, který ale byl už najednou ostrý a přísný. Kdesi v podvědomí se mu vybavily pověry o čarodějnicích, dokážou vás uhranout, přečíst vaše myšlenky, nechat zkysnout mléko, způsobit měsíční bolesti žen, impotenci mužů. Impote… Do prdele. Zatřásl hlavou, ale oči se mu dívaly pořád až někam úplně hluboko. Konečně se odvrátily.

„No nic, jak říkám, jste vzorný občan, určitě si tyto informace sám dokážete přebrat a zachovat se správně. Na shledanou.“
Kývla hlavou na pozdrav, energicky a sebevědomě vyšla ze dveří, prošla brankou, neohlédla se.
Posadil se do křesla, spíš se do něj zhroutil. Snažil se srovnat si v hlavě všechno, co mu ta zvláštní policajtka řekla. Kdesi za rohem někdo nastartoval motocykl, zvuk motoru pomalu slábl.

***

Obě klidně sledovaly polojasnou oblohu, popíjely colu.
„Vypadáš spokojeně, co ten tvůj?“
„Divný, poslal mi zprávu, omlouvá se, má mě pořád rád, prý ale nechtěl, nedošlo mu…“
„A co ty fotky?“
„Říkal, že je smaže.“
„Myslíš, že to udělá?“
Linda zamyšleně hleděla do stolu.
„Nevím, asi ne, nikdy to nezjistím. Ale co, aspoň má na mě nějakou památku. Co já vím, za pár let mu možná napíšu, ať mi nějakou hezkou pošle.“

Blaženě se protáhla, ale za chvíli zvážněla, položila dlaň na stůl. Něco asi chtěla říct, ale jen se na Simonu vděčně podívala a kývla.
Druhá žena váhavě položila svou dlaň vedle Lindiny, přesně vedle. Aby se nedotýkaly. Za chvíli začaly Lindě ujíždět koutky úst, vstala a Simonu pevně objala.
„Nevím, co jsi udělala, ale na takové náhody už nevěřím.“
Chvíli se držely, pak na sebe jen mrkly a pokrčily rameny.
„A vůbec, kam pojedeme?“
„Nevím, prostě jen pojedeme.“
Linda se ušklíbla. „Tak v tom případě jedu první, na cestu do nikam jsem expert.“

Nastartovala svou Magnu a odjela. Simona ji sledovala, jak sjíždí z kopce, a pak se smutně usmála. Zaklapla hledí a vydala se za ní. Ostře projela zatáčky, za chvíli už byla za druhou motorkou, ubrala, jen následovala Lindinu stopu. Projížděli Vysočinou, kolem řeky, do soumraku bylo ještě daleko. Přestala vnímat zvuk motoru, vítr kolem helmy, zůstala jen silnice a motocykl před ní. A ta, která na něm jela.

Jak krásný jsou kilometry, když jedete s milovaným člověkem. A jak hořký jsou, když mu to nemůžete říct. Ale můžete vždycky doufat, že o tom ví.

Dvě motorkářky v krásném odpoledni, dva stroje, silnice, která nemá konec.