Když jsem se probudil, byla pryč i Anežka. Zaplaťpánbu… byl by to pěkný průšvih, kdyby Honza našel svoji dceru se mnou v posteli. Vstal jsem a dovlekl se do kuchyně.
„Chceš kafe?“ ozvala se od linky Tereza, máma Anežky.
„Ano, prosím, dobrá vílo,“ zamumlal jsem se zalepenýma očima a usedl ke stolu. Po chvíli přede mnou přistál kouřící hrnek.
„Můžu taky?“ ozvalo se od dveří a dovnitř vběhla Markétka. Před vnitřním zrakem se mi okamžitě objevily její špičaté kozičky a ručka míhající se v jejím klíně. Nehnula ale ani brvou a klidně si přisedla.
„Jak ses vyspal?“ zeptala se Tereza. „Nebudilo tě to Honzovo chrápání?“
„Ne, byl jsem v pohodě,“ odpověděl jsem. Kdybys tušila, jak moc v pohodě… Mrknul jsem na Markétku, ale ona nic.
Napil jsem se kafe a vzápětí jsem se v něm málem utopil. Po poklopci mi přejela ruka. Žádný náhodný dotek, ale zlobivá ručka šmátralka na průzkumné misi. Kouknul jsem na Markétku, která mi pohled opětovala s dokonale nezúčastněným výrazem.
„Chceš do kafe mlíko?“ zavolala Tereza od linky. Vykoktal jsem, že ano, a snažil se nevěnovat pozornost malé ručce hnětoucí bouli na mém poklopci. Pak hnětení ustalo a po bouli se rozběhly hbité prsty, které jako by něco hledaly…
Tereza přede mne postavila krabici s mlékem. Sáhnul jsem po ní a málem ji převrhl. Prsty v mém rozkroku konečně našly, co hledaly a zatáhly za zip. Pak se sevřely kolem napruženého péra.
„Naleješ si?“ zeptala se Markétka. Uvědomil jsem si, že pořád držím v ruce mléko, na které jsem nějak zapomněl. Nalil jsem si do kafe a snažil se nerozlít, protože Markétka mne přitom pod stolem pilně honila.
„Taky?“ zeptal jsem se.
„Ne, dík,“ odmítla, „já raději smetanu. Čerstvě nadojenou. To je pak krásně krémová a úplně se rozplývá na jazyku,“ plácala s lehkým úsměvem a podepřela si hlavu jednou rukou, zatímco druhou se mnou pod stolem cvičila, až se mi dělaly mžitky před očima.
Tereza otočila hlavu a střelila po ní pohledem. Zjevně jí ten dvojsmysl taky došel. „Už máte nahoře uklizený ten binec?“ zvedla obočí.
Markétka dramaticky zakoulela očima. „Nepočká to?“
„Nepočká. Padej,“ Tereza se otočila zpátky k lince.
„No dóóóbře,“ protáhla Markétka tím nejotrávenějším puberťáckým hlasem všech dob. Vzala ze stolu hrnek, pustila můj kolík a vstala.
Jenže místo, aby vyrazila ke dveřím, tak potichu vklouzla pod stůl.
To přece nemůže myslet vážně, pomyslel jsem si. Jenže, ještě než jsem to domyslel, ucítil jsem, jak se mi kolem kolíku sevřely hebké dívčí rty.
Tereza si zalila vlastní kafe, otočila se a přisedla si ke mně. „Ty holky jsou hrozný,“ povzdechla si. „Mlátí s nimi hormony. Ani si nedovedeš představit jak.“
Představ si, že dovedu, pomyslel jsem si. Markétka mi pod stolem cucala žalud jako kulaté lízátko, až se mi kroutily palce u nohou. Teplo a vlhkost její pusinky mě dováděly k šílenství.
„Občas odejdou za zábavou a ani neřeknou kam,“ pokračovala Tereza. „Já vím, že už jsou plnoleté, ale stejně – ten pocit, že nevím, kde teď zrovna jsou a co tam dělají…“
Byl bych vyprskl smíchy, ale Markétka mě naštěstí zrovna v té chvíli lehce kousla. Zajímalo by mne, jestli se taky nedokázala udržet, nebo to udělala schválně, abych se neprozradil. Tak nebo tak mi po tváři přeběhl bolestivý škleb, který už se dal snadno zamaskovat za účastný výraz.
Tereza pokračovala v rodičovském stěžování a Markétka zase v usilovné snaze dostat se k té lahůdce, o které předtím mluvila. Já jsem samozřejmě věnoval veškerou pozornost tomu, co říká Tereza, abych nemyslel na to, co se děje pod stolem.
Jenže to nebylo tak jednoduché, protože Markétka se opravdu snažila. Vytáhla si kolík z pusinky a začala jazýčkem objíždět hranu žaludu. Pak se přisála na spodní stranu a začala mne špičkou jazyka lechtat na uzdičce. Tereza dál vedla svoji rodičovskou lamentaci, ale já ji už sotva vnímal, protože mi v uších šuměla krev a před očima se mi dělaly hvězdičky.
Když Markétka zjistila, že takhle se ke smetaně jen tak nedostane, vsála můj kolík znovu do pusinky a začala s dlouhými pravidelnými tahy. Bylo to k nesnesení. Pokaždé, když její hebké rty sjely až ke kořenu mého kolíku, cítil jsem, jak jeho špička lehce zavadila o mandle malé nymfičky. Ve slabinách mi začínalo sladce trnout a já cítil, že se řítím do průšvihu. Jestli nedokážu udržet normální tvář a Tereze dojde, co se tu děje, tak už na chatu nikdy nebudu smět. Jestli mě teda Honza rovnou nezakope do kompostu.
„Jenže s tím mi asi moc nepomůžeš, co?“ povzdechla si Tereza a podívala se na mne. „Je to kafe aspoň dobrý?“
V té chvíli mne napadla spásná myšlenka. Přiložil jsem hrnek ke rtům a předstíral, že piju. Místo toho jsem se ale soustředil na hebká dívčí ústa na mé žerdi. Stačily tři nebo čtyři vteřiny.
„Ááááách!“ vzdychl jsem nahlas. Slabiny se mi sladce smrskly a do Markétčiny pusinky vystřelil proud teplé čerstvé smetany. Nepřestávala pumpovat a sát, zjevně odhodlaná dostat ze mne i tu poslední kapičku. Opřel jsem se na židli, zaklonil hlavu a po tváři se mi rozlil blažený úsměv.
„Vypadáš, jako že jsi to docela potřeboval,“ pokývala Tereza chápavě hlavou.
„Ani si nedokážeš představit jak,“ přikývl jsem. Zpod stolu se ozvalo tichounké zahihňání. Mrknul jsem tam a díval se přímo do Markétčiných hnědých očí, ve kterých hráli všichni čertíci. Můj kolík měla stále v puse. Pomaličku ho vytáhla, pak zvedla svůj hrnek, rozevřela svoje úžasné rty a nechala všechnu smetanu vytéct do kávy. Poslední kapky si ze rtů olízla a rozkošnicky polkla.
Tereza vstala a přešla zpátky k lince. Markétka tiše vyplula zpod stolu. Než ale stihla zmizet, Tereza si jí všimla.
„Už to máš uklizený?“
„Ne“, odpověděla Markétka a zvedla hrnek, který držela v ruce. „Jen jsem si tu zapomněla kafe.“
Pak se mi podívala do očí, zvedla hrnek ke svým krásným rtům a na jeden zátah ho vyprázdnila.
Výborné pokračování. Slečna je odvážná, když ho vykouřila před matkou a to o tom neměla ani tušení. No jsem zvědav jak to bude dál.
Úplně skvostné. Krásná myšlenka krásně napsaná!
Boží! Doufám, že další pokračování tady bude brzy! 🤗
Tahle povídka si rozhodně zaslouží pokračování ☺️ pecka.