Obětní beránci 07

Celý další týden v rodinném domku houstla atmosféra. Napětí mezi tatíkem a vypočítavou dcerkou se pomalu schylovalo k vážnému rozhovoru. Všepozorující máma je měla oba v hledáčku a snažila se přijít na kloub tomu, co v ovzduší viselo. Ovšem nezadařilo se. Zorka se chovala přesně tak, jak jí máma roky vštěpovala, takže za sebou dokázala zametat stopy jako liška svým chvostem.

Fotřík se snažil dcerce vyhýbat. Bál se konfrontace, bál se svých potřeb a hlavně se bál jakéhokoli pokračování ode dne, kdy se navzájem viděli při sebeuspokojování. Trávil s ní pekelné chvíle u snídaňového stolu, ale rychle mizel do zaměstnání, aby nemusel vnímat její vůni a pohledy.
Setkával se s ní po večerech v domě či na zahradě, ale raději vyřizoval telefonáty, než aby s ní jakkoli komunikoval.

Zorka si tyhle chvíle naopak užívala. Pronásledovala ho jako stín.
Dokonce ho párkrát navštívila v zaměstnání, kam předtím dlouhé roky netrefila. Pokaždé ovšem bezvýsledně, protože vychytralý tatík si posichroval všechny soukromé návštěvy u své asistentky. Dcerka se poté vracela domů a kula pikle, jak jen tátu přimět k další mrouskací akci, protože vybrané módní kousky ani doplňky dlouho ve výlohách nevydrží. Umanula si lodní kufr plný nových hadřiček, lodiček a dalších doplňků, potřebných k dovolené u moře. Zanechávala po sobě alespoň stopy, na které chtěla tátu nalákat.

Každé ráno nacházel fotřík v kapse saka smotané mikrotangáčky, vonící roztouženou dcerčinou mezinožkou.
Vždy na sucho polkl a v duchu zabědoval, přestože mozku zakazoval chlupaté myšlenky na vlastní ratolest.
Občas vlastní ženu v duchu vyměnil za mladinkou silikonku, bydlící ve vedlejším pokoji, což mu v ničem nepomohlo. Stačilo, aby mu ženuška naskočila večer na ocas, zavřel oči, vybavil si rajtující Zoru a neštěstí v podobě předčasného špricu bylo na světě.
Zlata si vždy nezapomněla hlasitě zabědovat, takže stížnosti na malou výdrž, hrály vypočítavé dcerce jen do plusu.

„Měl bys víc honit. Trénovat ho. Už jsem zase v noci slyšela mámu jak si stěžovala. S takovou ti uteče,“ nahnula se k otci Zora u snídaně, když máma nasupeně odešla do koupelny.
„Musím jít do práce,“ zrudl tatík a prudce vystřelil od stolu.
„Já pořád nechápu, čemu se bráníš. Víme o sobě a chceme se. Alespoň já nejsem proti ničemu,“ doběhla ho dcerka v hale u botníku.
„Přestaň mě trápit!“ svraštil obočí a zabědoval fotrman.
„Tak já tě trápím?“ natiskla se na něho tak vášnivě, že zapadl do kouta a zapřel se o zeď, kde tak tak udržoval balanc.
„Zorinko, řekni mi co potřebuješ a já ti to koupím. O co jde?“ zaškemral pohledem.

Do dívky jako by vjel blesk. Stále ještě toužila po nových modelech a dárečkách, ale na just si po tátově zaškemrání přála zažít to, co mělo doposud fungovat jako pouze jakési platidlo.
Dostala na něho opravdovou chuť. Samičí chuť, která neutichala a každou vteřinou sílila. Chuť na fotříkovu konzoli, která dokázála tak krásně stříkat a žulovitě hrozit.
„No dovol?“ zašmátrala mu ručkou v rozkroku.
„Ne…neblbni…,“vyvrátil oči ke stropu otecko a zaryl se nehty do krémové výmalby příchodové haly.
„Přijdu za tebou do práce. Udělej si na mě čas. Jinak…!“ pohrozila mu vypočítavka s nefalšovaným chtíčem v očích.

Tatík poslušně přikývl, polkl sucho v puse a snažil se jazykem nahnat do mordy alespoň trochu slin, aby byl schopný zavolat na manželku tradiční frázi o loučení.
Zorka všemu přihlížela pobaveně. Chechtala se vydeptanému tatíkovi, kroutila hlavou nad jeho studem a zároveň si olizovala rty, mnula bradavky přes tílko a mrkala očkem, aby jí otec nevychladl.

Do pokoje se vracela nadšená. Věděla, že se konečně dočká a uspokojí tak svůj chtíč, který jí rozpaloval lýtka a roztahoval stehna. Po schodech do pokoje si koketně vrtěla prdýlkou a chystala útok na skříň.
Malovala si v duchu sexy modýlek, do kterého se nasouká, díky čemuž tátu dostane do úzkých. Líbilo se jí ho trápit, protože ranním vystoupením v hale se ujistila, že je z ní ukázková mrcha s máminou školou.

„Kam jdeš?“ zastavila se překvapeně uprostřed schodiště, když potkala odcházející mámu.
„Ne, že mu to řekneš. Je to překvapení,“ odfrkla mamina.
„Komu? Co? Komu nemám co říct?“ civěla Zorka mámě do zad.
„No, tátovi. Ne abys mu volala. Chci ho překvapit v práci a vytáhnout ho na nákupy. Potřebuju pár nových věcí a myslím, že za ty výkony v ložnici mi něco dluží. Vrátíme se asi až večer. Mám to krásně naplánováno,“ poskočila si na předposledním schodu Zlatka a zašustila dlaněmi radostí z toho, jak dokonale se chystá manžílkovi vyluxovat kreditku.

Zorka překousla sanici, polkla vztek a vyslala k rozdováděné matince do zad pár hromů a blesků. V tuhle chvíli si přála cokoli, co by mámě zhatilo plány. Věděla, že tímto má na celý den utrum a tátu do úzkých dnes nedostane. Přitom tolik chtěla. Tolik toužila. Tolik potřebovala.
Sledovala matčina lýtka a představovala si takové malé, nevinné zaškobrtnutí. Malý výron kotníku, nataženou šlachu, právě spuštěný menzes, nebo alespoň díra na punčoše. Tohle všechno by stačilo k tomu, aby se vykašlala se na módní ohoz a rozběhla se k tátovi místo jeho manželky.

„Pááá,“ zamávala Zlatka s úšklebkem ode dveří až Zorku zamrazilo.
„Tak to je jasný. Ta musí buď něco vědět nebo aspoň tušit. Teď se na mě podívala takovým stylem, že se v těch očích dalo skoro číst. Do háje!!!“ zakřičela si na celý dům Zorka, přidupla pantoflíčkem a pěstí bouchla do zdi až se jí rozhoupaly pracně motané lokýnky.
Prošla dlouhou chodbou a jen co došla k oknu na konci, otočila se čelem vzad a štrádovala si to zpět ke schodišti. Rázovala si to sem a tam a snažila se rozchodit celou situaci.
Nebýt toho neutuchajícího chtíče mezi stehny, byla by se už dávno vyvztekala i přesto, že jí máma vyfoukla jedinečnou šanci přijít k novému šatníku, prstenům a luxusním botičkám. Jenže zpocená cendule, ronící rozdivočelé potoky šťáv ji dostávaly natolik do varu, že po chodbě už téměř běhala.

Byla jako šílená. Zrudlá v obličeji, s nepřítomným pohledem a rychlochůzí. Strhávala ze sebe oblečení, házela ho kolem sebe a když byla zcela nahá, zaběhla si pro mobil.
Chytila horké sluchátko a hledala v seznamu to nejvhodnější samčí jméno, které by ji dokázalo uspokojit. Chodila opět chodbou sem a tam, vymačkávala palcem celou abecedu a volnou rukou si dál dráždila citlivé dvorce na svých silikonech. Lokny se jí cuchaly, pohupovaly se u vysportovaného zadečku a konečky stočených pramínků jí hladily bedra.

„No jo vlastně!“ blesknul jí v hlavě nápad, když už asi po sté míjela dveře ložnice svých rodičů.
Okamžitě vzala za kliku a vběhla do místnosti, odkud se občas linul mámin hekot a tátovo funění. Zastavila se až před manželským letištěm. Civěla na ty ukázkově zastlané cejchy a dál zahřívala mobil v dlani.
Rukou si už hezky rejdila u třísel a vyšimrávala si citlivé zákoutí rozpáleného spodku.
Obcházela tátovu stranu, nabírala kundí lepidlo na prsty a utírala si je do jeho peřiny.
Vzala něžně růžek deky, opřela se nohou o dřevěné čelo postele a pustila se do šimrání už pěkně rozšklíbené pičky. Držela jej dvěma prsty a projížděla mokrou brázdou od poštěváku k zadnici. Zastavila se u díry, namočila růžek přímo do kundího oka jako psací pero a s chutí ho vycumlala jako plněnou pralinku. Tohle si několikrát po sobě zopakovala, dokud se jí noha nezačala podlamovat.

„Chystej se. Jdeme na věc, tati,“ ušklíbla se do mobilu. Skočila na postel, dřepla si na tátův polštář, zavrtěla zadnicí a když se na něj nadobro přilepila vlastním chtíčem, vytočila tátovo číslo.
„Co potřebuješ, Zoruško? Já nemám moc času,“ snažil se ztrémovaně ukončit hovor místo pozdravu.
„Je u tebe už máma?“ vyhnula se úvodu Zorka.
„Máma? Máma tu není. Tys říkala, že ty… Já jsem čekal, ty se… Máma?“ rozkoktal se tatík.
„Předběhla mě tati. Předběhla. Já jsem po tobě chtěla… abys… chtěla jsem tě. Tak jako tě chci právě teď. Potkala jsem ji na schodech, kdy utíkala za tebou do práce. Asi tam brzo bude. Moc tě chce, ale to já taky, tati! Nejde mi o dárky. Hlavně, abych zase viděla, co jsem viděla. Abys ty viděl, cos viděl. Abys prostě… bože…,“ kvílela páté přes deváté Zorka, při čemž se třela rozvášněnou kundou o tátův polštář.
„Zoruško, ty bys opravdu chtěla… nesmíme to dělat. Miláčku, co tam… co se tam… kde jsi?“ začal se u telefonátu potit koktavec.
„Přivoň si k polštáři, tati. Až budeš doma, tak si přivoň k polštáři! Moc tě chci. Potřebuju to právě od tebe. Všichni můžou jít do háje. Ještě nikdy jsem tohle necítila. Ten tvůj stříkající ocas potřebuju v sobě, tati,“ držela si poštěváček pevně v nasliněných prstech Zorka, kroutila s ním do stran a mrouskala otci do ucha své tužby.

Nadrženec na druhé straně hovoru jen lapal po dechu. Měl v hlavě tolik frází a tolik nápadů, jak by mladinkou rošťandu ztrestal, potrápil a hlavně uspokojil, že nebyl schopný slova.
Jen naslouchal jejímu vzdychání a těšil se se zpocenými zády na chvíli, až se doma přitiskne tváří k pocintanému polštáři.

„Miláčku, to je překvapení, viď?“ vpadla mu v té největší euforii do kanceláře Zlatka.
„Musím končit, pane Růžek. Udělejte to, co jste právě navrhl a já si to potom důkladně zkontroluji. Určitě tomu vyhraním celý den, takže zatím se snažte. A pořádně! Abych vás nemusel upomínat! Nashle,“ ukončil rázně dceřin telefonát.

Zorka cedila skrze zuby všelijaké nadávky i neslušné výrazy. Přála si ho poslouchat, přála se mu předvést, předběhnout matku, přebrat jí ho.
Místo toho jasně slyšela mámin hlas a představa, že se jí po něm právě teď plazí, osahává ho a slibuje hory doly, jen aby dosáhla svého, jí vháněla vztek do podbřišku.
Držela se čela postele už obouruč, dosedala na polštář a hleděla pod sebe, aby si mohla představit tátův obličej, který pod jejím dosednutím rudne nedostatkem kyslíku.
Stala se z ní ukázková náruživka, takže si dál bestiálně třela oholenku o polštář, vyhekávala ze sebe všechen přetlak a sem tam si olízla silikonové bójky, dokud se hlasitě neudělala.
Orgasmus jí projel celým tělem a nevynechal jediný koutek. Zajel jí do každého nervu a roztřepal jí celé tělo, až padla na znak. Klepala se v tranzu na zádech, máchala rozhozenýma rukama, olizovala lokny zkřížené na své tvářičce a stále měla pocit, jako by jí fotřík ještě navíc lízal.

Uklidnila se až po dost dlouhé chvíli. Pak teprve byla schopná ještě zbytky pičkošlemu utřít do polštáře, zastlat rozvrtanou postel a s grácií odejít k sobě do pokojíku jako vítězka. Byla si už totiž jistá, že i když ji máma předběhla, tak v tátově mozkovně teď koluje pouze ona.