Obětní beránci 08

Tatík celý den fungoval jako milenec na baterky. Zlata mu už poněkolikáté okupovala poklopec a dolovala žilnatý hrot na světlo boží. Jindy by už zmoženě protestoval a sliboval hory doly, ale s myšlenkou na voňavý polštář a dceřinu přízeň mu ohonisko stálo jako za mlada. Zlata už v duchu proklínala jeho výdrž, ale nedala mu v žádném případě vyhrát. Nasadila masku divadelní herečky a dopřála mu pár přehrávaných orgasmů, které by poznal snad i mrtvý.

„Zajdeme na oběd do toho nového nákupního centra, ano?“ oznámila mu ženuška, když konečně pornomaratón skončil.
„To můžeme zajít i tady vedle do snack baru. Nemusíme se táhnout přes celé město,“ zapínal si punt hrdina.
„No dovol? Se budu tlačit někde ve snekáči? Budu se dávit suchou pizzou? Jede se do nákupáku,“ sekla drápy vztekle.

Už dlouho pozorovala zvláštní chování mezi Zorou a jejím tátou.
Věděla moc dobře, že něco visí ve vzduchu, i když by ji ani ve snu nenapadlo, že by je k sobě táhl magnet chtíče. Naopak ji zžíral strach z prozrazení. Bála se, že si dcerka pustí pusu na špacír a vyklopí vše, čím ji doposud jako máma krmila. Bála se pravdy a proto dělala nemožné, jen aby si udržela úroveň zlatokopky a přitom byla dál bezmezně milována svým naivou. Sebemenší změna v jeho chování, či jinak zvolený slovník, v ní zapaloval pochodeň strachu.

„Co v tom nákupáku všechno chceš?“ odfrkl jí manžel smečí proti průhlednému plánu.
„No dovol? Co to ze mě děláš? Přece tě miluju, to víš. Já si chtěla udělat krásný den. Podívat se jen na nový nákupák, protože tam už všichni byli, jen my ne. Připadám si jak chudinka. Se úplně stydím vyjít na ulici, protože by si na mě hned ukazovali, že jsem naprostý loser. Chci mít přehled, to je snad špatně? Co se děje, miláčku?“ pověsila se na konci svého monologu manželovi na rameno a spustila potoky slz.

Slané údolí, které cvičila půlku života, jen aby mohla vypadat důvěryhodněji. Slané kapky, které jí stékaly po tváři a které běžně manžel utíral konečky prstů, šeptal konejšivá slůvka a odměňoval smutnou dušičku drahými dárky. Jenže za ty roky měl už doslova přeplaceno.
Navíc mu v mozku vytěsnila prospěchářskou ženušku mladinká dcerka, takže poprvé po letech neměl problém se Zlatou zatočit.

„Zašukat jsi dostala a jestli je ti to málo, jdi si za svýma kumpánama. Já mám práci. A určitě bude příjemnější než oběd s tebou,“ odtáhl od sebe fňuknu, protáhl kosti a postavil se do pozoru, aby zavelel k odchodu.
„Co? Co si to… Tak tohle ti teda neprojde…,“ syčela Zlata vztekle.
Potrpěla si na scény a dokázala být hlučnou sokyní, ale manželova kancelář byla pro ni svatým místem. Tam šlo o více než o ostudu. Tam už mohlo dojít ke ztrátě přísunu financí, k pomluvám a tak se nakonec rozhodla k odchodu, při čemž cedila skrze zuby sprosté urážky a výhrůžky.

„Zorinko? Jsi doma?“ zašvitořil okamžitě papánek do mobilu, jen co fůrie opustila jeho kancelář.
„Jsem tati. Kde bych byla. Je tam máma?“ kníkala už zase roztouženě dcerka.
„Právě jsem ji vyhodil,“ lekl se své odpovědi na okamžik tatík.
„Co jsi ji? Vyhodil? Ji? Ježiši kriste, tak to nás čeká peklo,“ položila si Zora ruku na srdce, které jí bušilo strachy z dotčené máminy ješitnosti
„To teď nebudeme řešit. Vyzvednu tě za dvacet minut u lesa. Spěchej. Počkej na mě u odbočky k hájovně. Máš to k ní deset minut pohodlné chůze. Tak se těším.“
Ukončil rychle hovor, aby stihl rozdat úkoly a nenápadně se vypařit z firmy.

Zorka doslova poskočila na místě. Okamžitě zaběhla do koupelny, vymyla si ulepenou škvírku, která ovšem tekla dál a zaplula do minišatů, jen aby se co nejrychleji dostala z domu.
Nechtěla se potkat se zuřící matkou, proto cestu k lesu vzala úprkem. Její vytrénovaná fyzička ji nezklamala.
Profrčela kolem vilek na kraji vesnice a jako srnka doskákala k rozcestníku, kde si dřepla na obrovský balvan. Neustále měla oči na stopkách, protože se těšila na tátovo péro, ke kterému ale nepatřili žádní očití svědci.

„Naskoč si,“ probralo ji ze snění skřípění brzd jejich žihadla.
„Tati!“ vydechla dcerka, poslušně si nastoupila a nechala se odvézt z rodné vísky kamsi k městu.
Byla najednou jako vyměněná. Měla ho na dosah a přesto čekala na jeho první signál. Chtěla se ho dotknout a přesto se držela zkrátka. Svrběla ji cendule a stejně se chovala, jako by o sex ani nemělo jít.
Když ale táta zastavil před hotelem v okresním městě, došlo jí, že se brzo dočká toho, po čem tolik toužila.

„Honem. Pojď!“ vyběhl fotřík z auta, urychleně zamkl a chytil ji za ruku.
Táhnul ji za sebou jako by jí ukradl.
Doslova vběhli do recepce hotýlku a než pronajal pokoj v horním patře, Zorka si všimla, že se mu klepou ruce. Klíče chrastily v jeho dlani aniž by chtěl. Nervozitu kolem sebe rozséval absolutně nevědomky, protože jeho pohled byl naprosto nepřítomný až se o něj dcerka začala bát.
Silikonka se v duchu proklínala, protože v takovém stavu ještě tátu nikdy neviděla. Nadávala si, protože jí nedošel jeho věk, jeho rodinná situace a ani jeho postavení. Postavení!

„Proboha!“ zakvílela Zorina hned za dveřmi pokoje, jen co je fotřík bezpečně dovřel.
„Neboj se ho, neboj. Budu něžnej,“ utíral si pot z čela, protože kalhoty měl už spadlé u kotníků a jeho mužný hrot se nalil krví tak, že celý zfialověl.
„Tati, ty jsi úplně mimo sebe. Nenecháme to na jindy? Bojím se,“ zesmutněla ve tváři silikonka.
„Ne! Neboj se. Ničeho se neboj a jen mi prostě ukaž, jak ti krásně udělali ty tvoje velký prsa,“ stíral si potůček potu ze spánku a zahazoval svlečené kalhoty i s košilí.

Zorka na prázdno polkla. Nedošlo jí, že by se takto role obrátily a že by mohla zrovna v téhle situaci cítit obavy a snad i trochu studu, ale pohled na tátův ohon jí vléval chtíč do pysků a energii do žil.
Pomalu se vysoukala z mikrošatů, při čemž se nezapomněla vlnit a kroutit v rytmu stripu. Poté se mlčky postavila před otce a pohledem mu nabídla silikonové bóje ke hraní.
„Zorinko!“ padl otec dychtivě na kolena, objal ji kolem boků, dlaněmi sevřel pevný zadeček a upocenou pusou se přisál k tmavým dvorcům.
Dudlal je na střídačku, otíral do nich slaný pot, podebíral je čelem, dráždil strništěm a znovu se do nich zakusoval, dokud z dcerky nedostal tiché sténání.
Zorka se držela pevně na nohou, zapírala se dlaněmi do jeho ramen a se zrudlou tváří hleděla ke stropu. Každé cucnutí či srknutí slin doprovodila dívčím zasténáním a každé zmáčnutí prdelky oslavila kroucením boků. Dostávala se do stejné eufórie, ve které se už otec doslova ztrácel.

Plazil se před ní, prosil ji o přesunutí do postele a nabízel jí prokrvený lofas k okoukání.
„Dělej si se mnou co chceš, holčičko,“ padl na znak, aby poznala, že se jí právě absolutně odevzdal.
Zorka stála nahá u postele, hladila ho konečky prstů po břiše, zajížděla mu do kudrnatého houští na hrudníku a pomalu se jí vracel lstivý úsměv, který měla po celou dobu masturbačního dopoledne.

Procházela se kolem letiště jako šelma před skokem.
Chovala se tiše, vyzývavě, sváděla jej každým kouskem svého těla. Čechrala si lokny, pomrkávala řasami a olizovala si rty těsně před atakem.
Fotřík kolaboval. Třepal se na zádech jako brouček na krovkách a čekal na to, až se konečně oba spustí.

To čekání, napínání a prodlužování situace už mu bylo skoro nepříjemné, ale když se štíhlé nohy objevily nad jeho hlavou, tiše poděkoval.
„Pšššt,“ přiložila si ukazováček na rty, aby zavelela k absolutnímu tichu.
„Ano,“ roztřepal se ještě víc tatík.
„Prohlídni si ji,“ přidřepla mu kundou k očím.
Nadrženec zhluboka dýchal. Zíral dcerce zblízka na pičku, sledoval každý detail a nasával nosem její vůni. Natahoval krk, jen aby se dotkl té růžové tkáně alespoň nosem. Vyplazoval jazyk pokaždé, když se Zorina laškovně nadzvedla. Naštěstí se stihl hluboce nadechnout těsně před tím, než mu celou vahou sedla na obličej.
Už zase se držela čela letiště a vzpomínala na to rajcovní dopoledne. Hleděla si ke kundičce a kochala se pohledem na tátovo zpocené rudé čelo, které jí vykukovalo mezi stehny. Odmítala se nadzvednout a užívala si jazyku, který tolik zápasil s ještě stále nedobytou kundicí.

Řídila se jeho chováním, takže když začal máchat rukama, dopřála mu malý nádech. Ovšem vzápětí jej opět přidusila. Nechala si nořit jeho nos do dírky, nechala se olizoval bojovným jazykem a když už tátův čurák hrozil předčasným výronem, vzdala se dalšího trápení.
„Chceš ho kouřit, tati?“ zašeptala mu u ucha.
„To se hned udělám,“ proklel sám sebe otecko.
„Tak tě mám ošukat? Pěkně svižně ošukat?“ zamrouskala znovu.
„To se hned udělám!“ kňučel zbědovanec.
„Tak ho chvíli takhle pohonit?“ navrhla dál Zorina a vzala ocelota pevně do dlaně.
„To… to se hned…udě… udělám!“ křížil už nohy zoufale tatík.
„Tak v tom případě rychlovku se vším a ze zbytku se vylížeš,“ rozhodla sama Zora.

Pohonila mu klacek obouruč, připlivla pár slin, které ihned slízala a nasála tátův meč hluboko do krku. Jednala jako profi mrdna. Chovala se chlípně, cenila zuby, skučela chtíčem a ničila tátovu nervovou soustavu, protože mu ptáka sála zároveň s koulemi a přitom se chystala k zápichu.
Fotřík kvičel blahem, házel hlavou ze strany na stranu a sliboval hory doly. Absolutně zapomněl na manželku a jen pozoroval vlastní dceru, která se i mezi dokonalou kuřbou dokázala usmívat štěstím.

„Musí dovnitř, tati,“ nasedala opatrně Zorka.
„Já se bojím, že se fakt udělám. Nerad bych tě zklamal,“ držel se zuby nehty při střízlivém vědomí.
„Dolížeš mě, ano? Jsem už taky kousek od finále, neboj. Bude to hned i u mne, tati. Pěkně mi ji dolížeš,“ funěla rajtunda během své svižné jízdy v sedle.
„Neříkej to. Udělám všechno, ale neříkej to! Ukaž ještě prsa! Neboj, udělám všechno. Bože, to jsou balóny, drž se v sedle, děvenko. Drž se, povozím tě. Vydržím všechno! Zajezdi si. Ježíši… pomoc… ne ne, jezdi si jak je… jak je libo, Zoro proboha!!!Ne ne, holčičko, držím se, jeď. Udělej se. Udělej se mi na ocasu, honem… holčičko moje!“ překračoval vlastní stín otecko, jen aby se jeho holčička měla královsky.

Zora se třásla na kolenou, už se skoro ani nenapichovala a byla těsně před sladkým orgasmem. Zarývala nehty do tátova hrudníku, nabírala nové síly a když se zlehka nadzvedla, fotřík to už nevydržel.
Chytil ji pevně za zadek, nadzvedl a zespodu slastně došukal. Společné finále je dostalo za hranice normálu a tak se z obou udýchanců stala jedna masa, která rozdýchávala náběh na infarkt.

„Teda čekala jsem všechno…,“ promluvila tiše jako první Zora.
„Já taky. Ale tohle bylo něco, co chci zažívat už nadosmrti,“ hladil jí bezchybný zadeček, funěl do šíje a nasával vůni jejích loken.
„Přesně tak,“ kývala hlavičkou silikonka a těšila se na pokračování, jen co si zaslouženě odpočinou.