Osudové odpoledne

To krásné slunné odpoledne 12. srpna 2019 se stalo pro jednadvacetiletého Vladimíra Kreisnera osudové.
Během zlomku vteřiny mu změnilo celý život.
Při celkem pohodové jízdě, kdy pozoroval okolní krajinu, mu náhle z levé, vedlejší silnice vjelo nákladní auto přímo do boku dveří řidiče.
Následovala prudká srážka, při které byla Vladimírova fabie odhozena několik metrů do řepkového pole.
Pak už vše nabralo rychlé obrátky. Kolem projíždějící řidič okamžitě volal záchranou službu. Netrvalo dlouho a přijížděla žlutá sanita s blikajícími majáky a opodál vymrštěného auta po chvíli v poli přistávala helikoptéra.
Rozhodnutí záchranářů bylo okamžité a v několika následujících minutách se helikoptéra zvedla a odlétala s těžce zraněným Vladimírem do Fakultní nemocnice v krajském městě.
Po zjištění mladíkových zranění byl okamžitě převezen na Neurologickou kliniku, přímo na operační sál. O životě a smrti rozhodovaly okamžiky.
Operace trvala dlouhé hodiny.

„Udělali jsme co jsme mohli,“ odpovídal lékař na dotaz Vladimírovy matky Kateřiny, která se ihned po obdržení zprávy o synově dopravní nehodě, vydala do nemocnice.
„Paní Kreisnerová, váš syn měl těžké poranění hlavy,“ pokračoval lékař. „Přes veškerou snahu ale došlo k nevratnému poškození některých částí mozku.“
„Co to znamená?“ zeptala se Kateřina se slzami v očích.
„Nerad vám to říkám,“ uchopil lékař Kateřinu za ruku. „Nejspíš zůstane váš syn částečně ochrnutý, možná bude mít i potíže s řečí. Důležité je, že nebyla poškozena páteř a ostatní důležité orgány, což je při tom všem, ta lepší zpráva.“

Kateřině se v tu chvíli zhroutil celý svět. Její jediný, milovaný syn zůstane pro zbytek svého života upoutaný na lůžko, odkázaný na pomoc jiných.

Po čase, kdy nemocnice vyčerpala všechny možnosti léčby, oznámila paní Kateřině, že bude její syn převezen k doléčení a rehabilitaci do nedaleké Léčebny dlouhodobě nemocných v Bělíně.

Kateřina za ním pravidelně dojížděla, a i když mu nemohla pomoci, alespoň u něho seděla, a držela ho za ruku.
Snažila se na něho co nejvíce mluvit a jedinou reakcí na to, že jí rozumí, byl stisk jeho ruky, případně pohyb hlavy a nesrozumitelné skřeky, kterými se jí snažil odpovědět.

Časem bylo znát, že snaha rehabilitačních pracovnic i personálu léčebny přináší určité zlepšení Vladimírova stavu.
Pak ale přišla pohroma, kterou nikdo nečekal. Svět zachvátila pandemie coronaviru. Dveře léčebny se zavřely návštěvám a jediná komunikace s personálem byla možná jen přede dveřmi pavilonu.
Vladimírův zdravotní stav se začal zhoršovat a personál si stěžoval na jeho chování.

Při jedné návštěvě Kateřiny si zdravotní sestra stěžovala na jeho chování.
„Sahá nám na prsa, a při koupání se mu staví přirození ve chvíli kdy ho kolem něho myjeme. Na jednu stranu je to dobré, že o tyto funkce nepřišel, na druhou stranu je to personálu nepříjemné. No a muže tady nezaměstnáváme, aby se o něho při koupání postarali.“
„Nevím, co mám na tohle odpovědět,“ krčila rameny Kateřina. „Žádné léky na to neexistují?“
Sestra jen negativně zakroutila hlavou.
„Stále mumlá,“ sdělovala Kateřině sestra. „Něco jako ááaa… oúú. My se domníváme, že volá máma, domů.“

Ošetřující lékařka zasadila Kateřině další ránu.
I přes zákaz návštěv si ji zavedla do své pracovny a nabídla jí kávu.
„Paní Kreisnerová, určitě jste už slyšela od personálu léčebny o nevhodném chování vašeho syna. Vím, že on vzhledem ke svému zdravotnímu stavu za své počínání nemůže, ale sestrám je jeho chování nepříjemné.
Navíc jsme vyčerpali všechny léčebné metody a jeho pobyt v našem zařízení by jeho stav nezlepšil. Doporučuji vám proto umístění do Ústavu pro postižené v Janově.“
„Paní doktorko, to nemyslíte vážně,“ zhrozila se Kateřina. „Vždyť to je ústav pro…“ nedořekla.
„Souhlasím s vámi, ale jsou tam i pacienti s postižením, jaké má váš syn. Věřte tomu, že tam bude o něho dobře postaráno,“ soucitně se lékařka podívala na Kateřinu.

„Ne,“ ta náhle rozhodla. „To si ho raději vezmu domů.“

„Je to jen na vás,“ rezignovala lékařka. „Upozorňuji vás na to, že váš syn vyžaduje čtyři a dvacetihodinovou péči. Musela byste se nejspíše vzdát práce a zůstat s ním doma. Existuje sice pečovatelská služba, ale ta vám zajistí jen to nejnutnější a pouze přes den. Jste si vědoma toho co byste musela všechno pro syna podstoupit?“ podívala se tázavě na Kateřinu.
„Jsem,“ odpověděla rázně Kateřina, v tu chvíli pevně rozhodnuta.

Rodina konala horečné přípravy na přijetí postiženého syna.
Kateřina společně s manželem připravila pro Vladimíra jeho pokoj a nechala ho předělat pro novu situaci.
Zakoupila speciální lůžko, opatřené antidekubitní matrací. Úpravou prošly všechny dveře v bytě, koupelna byla přestavěna pro synovy potřeby.
Kateřina skončila v práci, aby se mohla plně věnovat Vladimírovi.

Jak se později ukázalo, byla řada obětí Kateřiny zbytečná. Začalo to zprvu nevinnými hádkami s manželem, který stále nemohl pochopit, že byl odsunut na druhou kolej.
Nechápal, že k smrti unavená manželka mu odmítala po celodenním shonu poskytnout sex. Zprvu si ulevoval na záchodě, časem pak začal stále více chodit do hospod, až jednoho dne opustil Kateřinu úplně.
Ta náhle na všechno zůstala sama.
Nedalo se říci, že by to vše nezvládala fyzicky, na ten skoro stereotypní život si zvykla, ale začala na tom být špatně psychicky.
Často, když obstarala vše potřebné okolo syna, sedla si do křesla a položila si hlavu do dlaní.

Nebyla zase tak stará, aby skončila se sexuálním životem. Manžel jí začal pomalu chybět. Stýskalo se jí po něžném pohlazení, po dotyku mužské ruky, a co si namlouvat, chyběl jí horký úd mezi stehny.
Při pomyšlení, že se jí tvrdý válec mužova přirození noří do roztoužené pochvy, mimoděk sjela rukou pod sukni a začala si hladit vnitřní stranu stehna. Nenechavý prst zajel pod gumičku kalhotek a dotkl se ochlupení.
Kateřina silně vzdychla. Ukazováček si našel cestu mezi zduřelými pysky… když v tom se z pokoje ozvalo synovo volání.

„Už jdu miláčku,“ nerada vytáhla prst z pochvy a otřela si ho o látku sukně.
„Copak je?“ sehnula se nad Vladimírem.
„Ooo… ím,“ vydral se nesrozumitelný skřek ze synových úst.
„Promiň, nerozumím ti. Řekni mi to ještě jednou,“ sehnula se nad ním ještě více.
V tu chvíli ucítila jeho ruku na prsu.
Jindy by ho plácla přes ruku, ale tentokrát držela. Nejen že držela, ale začalo ji to silně vzrušovat. Neměla podprsenku a synův stisk cítila přes slabou látku šatů o to intenzivněji.

„Kateřino, zbláznila ses,“ projelo jí hlavou. „To přece nemůžeš, vždyť je to tvůj syn.“
Vzrušení a touha byly silnější. Místo toho, aby se od syna odtáhla, ještě více se k němu naklonila a prs mu zatlačila do dlaně.
Chvílemi se jí zdálo, že Vladimír dlaň mírně sevřel, jako by jí chtěl prs prohmatat.
„Pít,“ náhle zaslechla srozumitelně požadavek ze synových úst.
„Pít?“ zopakovala znovu jeho požadavek, jakoby tomu nechtěla věřit. „Ty máš žízeň?“
Vladimír souhlasně kývl hlavou.
Kateřina, ač nerada vymanila prs ze synova sevření a narovnala se, že mu dojde do kuchyně pro vodu.
„Eee…“ začal Vladimír mávat rukama a ukazoval na matčino prso.
„Teď ti nerozumím myslela jsem, že máš žízeň,“ nechápala jeho počínání.
On se však stále sápal po jejím ňadru.
„Snad nechceš kojit jako mimino?“ došlo jí posléze.
„Hhh…“ přikyvoval.

Kateřina si rozepnula šaty a vyndala si prs. Znovu se sklonila nad synem a ztvrdlou bradavku mu přitiskla ke rtům. Ten se k ní okamžitě přisál a začal intenzivně z prsu tahat neexistující mléko.
Po chvíli se mu začaly zavírat oči a ještě po několika slábnoucích nasátích usnul.
Kateřina si prso zasunula zpět do šatů a syna něžně políbila.

Sedla si zpět do křesla a přemýšlela o tom, co se před chvílí stalo. Tělem jí probíhalo stále podivné chvění, které si neuměla vysvětlit. Byla to jakási směs pocitu něčeho zakázaného a sexuálního vzrušení. Jak dlouho jí už nikdo nesáhl na prso, nebo měl v ústech bradavku.
Nejraději by si oba prsy vyndala a nabídla je Vladimírovi opět k pomačkání.
Přejela si prsty hroty obou bradavek a podívala se směrem k synovu lůžku.
Vladimír spokojeně spal.

Pak si uvědomila, že ji ještě čeká večerní synova hygiena. Až se probudí, bude muset Vladimíra převléknout.
Při té představě nasucho polkla. Mnohokrát viděla synovo přirození, ale vždy se na ně dívala pouze jako matka.
Jenže tentokrát bylo vše úplně jinak. Najednou začala syna vnímat jako muže a jeho mužství jako symbol dlouho neukojené touhy. Věděla, že když mu na něj sáhne, nebude ten jen pouhý dotyk matčiny ruky, ale dotyk ženy, která touží po tom, aby zmohutněl a vyplnil jí neukojenou pochvu.
„Proboha,“ projelo jí opět hlavou, „Kateřino to přece nemůžeš, je to syn.“
Hříšná myšlenka ji ale hlodala dál.
„Přece si ji nebudeš honit rukou, když se ti nabízí takhle krásně vyvinutý čurák. Jemu ulevíš a ty si uděláš dobře. Nikdo se to nedozví. On to určitě nikomu neřekne.“

Opět si sedla do křesla a nedočkavě čekala, až se syn probudí.
„Kateřino, máš poslední možnost. Zvítězí rozum a raději si koupíš robertka, nebo uděláš to, na co poslední dobou tak intenzivně myslíš?“

Vladimír se lůžku pohnul a otevřel oči. Matka se nad ním sehnula.
„Miláčku, vyměním ti na noc kalhotky,“ usmála se na syna a opatrně odlepovala suché zipy plenek.
Před jejími zraky se objevil synův úd v plné kráse. V tu chvíli ještě splihle ležel mezi stehny, ale i tak dal tušit, že jeho velikost je požehnaná.
Kateřina k němu opatrně vztáhla ruku.
Ještě chvíli se jí v hlavě honily myšlenky. Zvítězí rozum, nebo neodolatelné vzrušení?
Touha zvítězila.

Uchopila synův úd a stiskla ho. Konečně udělala to, po čem tak snila.
Chvíli ho nehnutě držela a vychutnávala si jeho zvětšující se objem. Vladimír začal rychleji dýchat a upřeně hleděl na matčinu ruku.

Zprvu pomalu, ale pak stále rychleji začala přetahovat kůžičku synova přirození přes žalud.
Netrvalo to dlouho a Vladimír jí několika mohutnými výstřiky zkropil hřbet ruky a potřísnil odhrnutou přikrývku.
„To nevadí, to se utře,“ komentovala nadílku synova semene.

Čekala, že Vladimírovo přirození ochabne, ale to stále tvrdé trčelo před jejím obličejem.
„Mám ho vzít do úst, nebo si ho raději strčit do pochvy?“ napadlo ji.
Nakonec si sáhla pod šaty a pomalu si začala stahovat kalhotky. Vylezla k synovi na postel a rozkročmo si nad ním klekla.
Ještě chvíli odolávala hříšné myšlence. Pak ale uchopila stále tvrdé přirození a žalud nasměrovala mezi zduřelé pysky.
Vladimírův úd pomalu mizel v houštině chlupů.

Nedávno jsem potkal paní Kateřinu se synem na procházce. Krásné nedělní odpoledne je jako spoustu jiných vylákalo ven. Vladimír se na invalidním vozíku tvářil spokojeně.
„Už je to mnohem lepší,“ sdělovala mi. „Synovi pomohl pobyt v rehabilitačních lázních. Já s ním taky hodně cvičím a to mu prospívá,“ tajuplně se usmála.