Ráj na zemi – srpen 1968

Dnešní datum je pro spoustu našich čtenářů spojeno s rokem 1968, kdy nás údajně od blížící se kontrarevoluce osvobodily armády Varšavské smlouvy, vedené Sovětskou armádou.
Z té doby pochází i děj mého incestního seriálu Ráj na zemi. I když je tento díl vytržen z kontextu, přesto si ho dovolím znovu publikovat, abych připomněl atmosféru tehdejší doby. Sex samozřejmě nechybí a za ten bych se chtěl omluvit. V době, kdy byl seriál napsán, byl incestní sex na svém vrcholu popularity a tak se objevil i zde. Obzvláště v tomto dílu působí trochu nepřirozeně a tak ho prosím berte za nutnou kulisu příběhu.

Poslední dovolená na vojně. Už jen několik dní mne dělí od civilu. Neříkám, že by se mi v tom městě, které jsem považoval za ráj na zemi, nelíbilo, ale po domově se mi už taky stýskalo. Naposled jsem byl doma na vánoce.
Po tom krásném setkání s mámou i s chvílemi prožitými s ní o štědrém večeru, byly vzpomínky stále živé a každopádně předčily má dobrodružství s ženami zde.
Sedal jsem do vlaku s propustkovou knížkou, ve které ještě nezaschnul pořádně podpis nadřízeného, který mi sliboval čtrnáct dní v civilu, daleko od vrat kasáren.
Cesta do městečka až na druhé straně republiky, poblíž rakouských hranic, ubíhala pomalu. Celý den to trvalo, než jsem stál před vraty domku na okraji obce u silnice, vedoucí na Vídeň.
Okolní lesy a klid slibovaly hezkou dovolenou, plnou procházek a hub. Těšil jsem se na to, že konečně ze sebe shodím vojenské šaty, navléknu zase civil a hlavně jsem se těšil na matčinu náruč a něžnosti, které jsem živil ve vzpomínkách více jak půl roku.

Nad městečko se už snášela tma, když jsem konečně stanul přede dveřmi domku, kde matka bydlela.
Chtěl jsem se ještě předtím, než zaklepu, přesvědčit, co dělá, ale přes zatažené závěsy nebylo nic vidět. Zaklepal jsem na okno a rychle přeběhl ke vchodu. Po chvíli jsem uslyšel kroky na chodbě a matčin hlas.
„Kdo je?“
„To jsem já, tvůj ztracený syn,“ zněla odpověď.
Zašramocení klíčů v zámku a matka mne vítala s otevřenou náručí.
„Ty můj kluku,“ tiskla mne k sobě. Opětoval jsem objetí a přitiskl jí k tělu, co jsem mohl nejvíce. Zároveň jsem si vychutnával její křivky, které mne tak vzrušovaly právě o vánocích.
„Snad nezapomněla,“ pomyslel jsem si, když jsem jí rukou dotkl měkkého prsu.
Možná si v té chvíli ani neuvědomila tuto důvěrnost, neboť se stále tiskla se slovy: „Jsem ta ráda, že tě mám zase doma. Tak pojď dál, svlékni se, udělej si pohodlí. Povídej co je nového? Jak dlouho tady zůstaneš?“
Byla to doslova sprška otázek, které se na mne valily.
„Nemáš po cestě hlad? Něco ti udělám k jídlu. Hned zítra zabiju králíka a upeču ho s bramborovým knedlíkem. To na vojně určitě nemáš.“
„To víš, že ne, mami,“ mírnil jsem příval jejích slov.
„Teď, jestli ti to nebude vadit, rád bych se po dlouhé cestě opláchl.“
„Jasně, jasně, ve skříni si vezmi čistý ručník.“

Matka stála mezi otevřenými dveřmi koupelny a dívala se, jak ze sebe shazuji vojenské oblečení, jak lezu do vany a pouštím si vodu. A stále brebentila. Nevadilo mi to vůbec. Byl jsem na takovéto situace zvyklý. S matkou jsme před sebou neměli žádné zábrany, a v poslední době už vůbec ne.
„Koukám, jak nám na té vojně mužníš,“ konstatovala matka při pohledu na mé visící přirození, po kterém stékala voda.
„Doufám, že máš na vojně nějakou holku?“ zněl její dotaz.
Dělal jsem, jako že ho v hluku tekoucí vody neslyším.
„Počkej, hezky si tě utřu,“ zareagovala matka, když jsem jednu nohu vyndaval z vany.

Poslušně jsem držel, když mi osuškou otírala mokrou pokožku. Jen v okamžiku, kdy uchopila úd aby ho též osušila, se na chvilku zarazila. Ale jen na chvilku. Snad se od mé poslední návštěvy doma nic nezměnilo? Zřejmě se jí v hlavě promítaly vzpomínky na mou poslední návštěvu doma, kdy jsme nakonec spolu skončili v posteli jako milenci. Držela ho profesionálně v dlani a druhou rukou mi mnula pytlík. Je samozřejmé, že při této činnosti začal okamžitě tvrdnout.
Plácla mne po něm něžně, se slovy: „Nebuď nedočkavý, taky na to dojde.“
„Zítra je taky den,“ konečně rozhodla.“ Kde si usteleš? Nebo chceš spát v ložnici u mne?“
„Že se vůbec ptáš,“ odestýlal jsem si vedlejší postel.
„Neusni mi,“ varovala mne matka již z koupelny. „Taky se osprchnu a hned jsem u tebe.“

Čekal jsem nedočkavě v posteli, přikrytý peřinou až po bradu, s kolíkem trčícím do výše, že to muselo být pod přikrývkou určitě znát. Matka vešla do ložnice, zakrytá pouze osuškou, a stanula u mé poloviny lůžka.
„Uhni trochu,“ nechala ze sebe spadnout ručník a stála přede mnou v příšeří místnosti úplně nahá.
Odkryl jsem cíp peřiny a vyzval ji: „Pojď se rychle zahřát.“

Ještě, než ulehla stačila si pořádně prohlédnout stojící maják.
„Vidím, že dneska jen tak brzy neusneme,“ přitiskla se ke mně a něžně ho uchopila do ruky.
„Mami, ty nemáš chlapa?“ zeptal jsem se. Položila mi prst na ústa.
„Ty jsi mi taky neodpověděl, když jsem se tě ptala, jestli máš holku. Mám tebe, to mi stačí.“
Vedla mého nedočkavce do míst, kde ho již očekávalo natěšené ženství.
Dlouhé a vášnivé bylo naše milování, krásné a nekonečné, kdy jsme měnili všechny možné polohy, až jsem jí v závěrečné extázi naplnil lůno blahodárným semenem.
Usnula vedle mne vyčerpaná, ale nadmíru spokojená. I já ve chvíli usnul s vědomím, že zítra budeme zase pokračovat a pokračovat celých čtrnáct dní.

Ze spánku mne probudilo zvláštní ticho. Chvíli jsem hleděl do stropu a pozoroval míhají se světla projíždějících aut. Zvláštní atmosféra, jakoby viselo něco ve vzduchu. Nikdy jsem nevěřil v žádné předtuchy, ale dnes to bylo něco jiného.
Podíval jsem se na matku. Ležela vedle mne s nohou přehozenou přes můj klín a tiše oddechovala. Opatrně jsem jí sundal nohu z těla, a pomalu vstával, abych ji nevzbudil.
Natáhl jsem na sebe zelené vojenské trenýrky a vyšel na zápraží.

Tmu proseklo světlo zapálené sirky a žhavý oharek cigarety nakrátko osvítil schody. Sedl jsem si na jeden z nich a natáhl doušek omamného kouře.
Na silnici, směřující k rakouským hranicím, byl touto dobou nezvyklý provoz. Jindy tu za celou noc, kromě ojedinělých kamionů, neprojelo žádné auto. Teď, během vykouření jedné cigarety, tu projely hned dva osobáky.
Típl jsem nedopalek o schod a vracel se zpět do místnosti. Do ložnice jsem se už nevrátil. Posadil jsem se v kuchyni na kanape a pustil potichu radio.

Z rozhlasového přijímače se ozývaly zlověstné tóny úvodní symfonie Smetanovy Mé vlasti, které nikdy nevěstily nic dobrého.
„Vážení posluchači, neodcházejte od svých přijímačů. Za několik okamžiků budeme vysílat důležitou zprávu,“ ozvalo se po chvíli z reproduktoru.
Zbystřil jsem pozornost. Co se děje? Snad nebudu muset přerušit dovolenou? Že by zemřel někdo z našich státníků? Sáhl jsem podvědomě po další cigaretě.
Podíval jsem se na kuchyňské hodiny. Byla 1 hodina a 55 minut po půlnoci, když se z rozhlasového přijímače ozval mužský hlas.
„Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice Československé socialistické republiky.“
„Cože?“
Nevěřil jsem vlastním uším.
Vrhl jsem se k matce a zalomcoval s ní.
„Mami, vstávej, Rusáci nás přepadli.“
„Co je, co se děje? Kdo koho přepadl?“ vyskočila z postele a hledala nějaké oblečení, aby zakryla svou nahotu.
„Rusáci nás přepadli,“ opakoval jsem znovu tuto zprávu rozespalé matce.

Té noci jsme již neusnuli. Seděli jsme v kuchyni, natlačeni u rozhlasového přijímače a hltali útržkovité zprávy. Matka měla oči plné slz.
Mně se honily hlavou hrůzné myšlenky. Je konec poklidného dožití do civilu. Teď, až se vrátím zpátky do kasáren, mne určitě čeká minimálně pohotovost, nebo snad i něco horšího. Přece se nedáme a budeme se bránit. Mé obavy sdílela i matka. Pevně mi stiskla ruku.

„Ne, já tě nepustím zpátky. Co kdyby se ti něco stalo? Co já tady sama.“
„Neboj mami, zůstanu s tebou,“ snažil jsem se ji uklidnit. Objal jsem ji kolem ramen a přitiskl ji k sobě. Schoulila se mi do náručí. Za okny se začalo pomalu rozednívat. Provoz na silnici směrem na Vídeň začal podezřele houstnout.Vyběhl jsem na zápraží. Část silnice od Rakouska byla prázdná, zatímco opačným směrem každou chvíli projelo osobní auto, plně naložené cestujícími i věcmi.
V hlavě se mi začal rodit nápad. Vrátil jsem se zpět do domu a sedl si vedle matky.

„Mami, něco mne napadlo,“ začal jsem opatrně. „Vidíš, co se venku děje?“
„Ne, to snad ne?“ došlo mámě.
„Jo, myslím to naprosto vážně. Nic dobrého nás tu nebude čekat. A do Rakouska je to odtud kousek. Podívej, co lidí utíká. Nebudeme sami. Zpátky na vojnu mne nikdo nedostane. Mami!“ zdůraznil jsem své argumenty.
„Ne, nemůžu,“ rozplakala se znovu matka. „Nemůžu odtud odejít. Kdo by se staral o hospodářství. Nenechám tu hladem králíky a slepice,“ argumentovala. „Jeď sám,“ políbila mne na čelo.

Sám se sebou jsem vedl těžký boj. Šlo mi hlavně o to, že možná mámu již nikdy neuvidím. Teď, když jsme měli spolu tak krásný vztah, ji přece nemůžu opustit. Na druhou stranu vah jsem pokládal nejistou budoucnost po tom, co se v noci stalo.
„Rozhodni se, máš před sebou celý život. Já to už nějak dožiju,“ podporovala mé úvahy.
Sáhl jsem do šuplíku a vyndal klíče od auta. Ještě chvíli jsem je potěžkával v dlani.
„Odpustíš mi to mami?“ obrátil jsem se k ní.
„Rozhodl ses?“
„Jo,“ řekl jsem nakonec s určitostí.
Objala mne a přitiskla se ke mně celým tělem. Možná naposled v životě jsem cítil její prsa, břicho, teplo jejího těla. Nyní jsem ale všechno vnímal úplně jinak. Zůstali jsme tak dlouhé minuty,

S nastartovaným motorem jsem chvíli čekal na výjezdu od vrat, až vznikne mezera mezi projíždějícími auty, abych se zařadil. Obrátil jsem se k oknu, za kterým se se mnou loučila matka. Naposled mi zamávala, a pak už jen padla záclona, jako by se zatáhla opona.

Pomalu jsem se slzami v očích popojížděl ke státní hranici.
V budce, která na silnici znamenala kontrolu vjezdu do prvního hraničního pásma, nikdo nebyl.
Na začátku pohraničního města se začala tvořit kolona, která postupem k hranici houstla.
Konečně jsem stál v prostoru odbavení. Za mnou se již stály další vozy. Na otočení a vrácení zpět, bylo pozdě.

K autu přistoupil pohraničník a pokynul mi, abych stáhl okénko. Za ním postával celník.
„Doklady, prosím.“
Podal jsem mu pas a řidičský průkaz. Jiné doklady jsem neměl.
„Ještě občanský průkaz,“ stál s nataženou rukou.
„V tom shonu jsem ho někam založil, a nemohl jsem ho najít,“ zalhal jsem.
Muž se chvíli díval do pasu a řidičáku.
„Že vy jste na vojně?“ položil mi náhle dotaz, který jsem nečekal.
Sklonil jsem hlavu. Pohraničník se obrátil a i s mými doklady odešel do budovy celnice.
„Co teď budu dělat?“ honilo se mi hlavou. Obrátit se a vrátit se zpět do republiky už nešlo. Neměl jsem žádné doklady a za mnou stála kolona aut.

Hrůzný scénář začal nabývat pomalu reálnou podobu. Nic lepšího, než vojenský prokurátor a několik let na Sabinově mne nečekalo.
V tu chvíli se otevřely dveře celnice a pohraničník s dalším kolegou pomalu kráčel k autu.
„To je konec,“ napadlo mne v tu chvíli.
Pohraničník ještě chvíli mlčky stál, jako by přemýšlel, než vyřkne konečné rozhodnutí. Pak natáhl ruku směrem ke staženému okénku.
„Tak, ať vám přeje štěstí,“ podal mi doklady.

Závora, která mi otvírala cestu na svobodu, se začala pomalu zvedat.