Po probuzení v sobotu jsem zpočátku nevěděl, kde se nacházím. Do reality mě ale vrátily až vzpomínky na předchozí večer, strávený s Alenou.
Vstal jsem a zamířil do obýváku, kde byly na pohovce mé věci, složené do úhledného komínku. Oblékl jsem se a zamířil do kuchyně, kde zřejmě moje milá chystala snídani.
„To je dost, už jsem myslela, že tě budu muset jít vzbudit,“ řekla a přivítala mě něžným francouzákem.
Na sobě měla jen velkou flanelovou košili, ale i tak mi připadala stejně krásná, jako kdyby měla večerní šaty. Pozdrav a polibek jsem jí tedy opětoval a pak jsem se usadil ke stolu, na nějž posléze Alča položila snídani.
Musím říct, že takový relax jsem už dlouho nezažil. Celou snídani jsme si povídali o všem možném a já se cítil, jako v pohádce.
Pak Alča ještě uvařila kávu a idylka byla stoprocentní. Ovšem z této pohádky mě probralo vyzvánění telefonu.
Když jsem se podíval, kdo volá, tušil jsem, že průšvih je na světě. Byla to totiž matka a mně došlo, že jsem se ani neobtěžoval pěstounům zavolat, že přespím u Aleny.
Nerad jsem hovor přijal.
„To je dost, že ses ozval,“ začala. „Můžeš mi říct, kde jsi?“
„Promiň, mami. Jsem pořád u Aleny. Trošku jsme se včera zapovídali a zapomněl jsem se ozvat,“ řekl jsem a doufal, že matce mé celkem pravdivé vysvětlení bude stačit.
„Tak milostpán je bůhví kde a tady je práce, jak na kostele,“ začala vřískat matka a moje nálada klesla na bod mrazu.
„Jo, mami. Po obědě přijedu,“ hrál jsem o čas.
„Ne, přijedeš hned, rozumíš? Do hodiny ať jsi doma. A tu ženskou klidně vezmi s sebou. Ráda bych jí totiž řekla, co si o ní myslím a něco si taky s vámi dvěma vyjasnila.“
Pokusil jsem se chabě namítat, ale matka byla, jak rozjetá lokomotiva.
„Neodmlouvej a do hodiny ať jste oba tu!“ vyštěkla a zavěsila.
„No tak to bude solidní průser,“ pomyslel jsem si a bylo mi jasné, že až si naši vezmou Alenu do parády, bude zle.
„Tvoje maminka asi je hodně naštvaná, že?“ zeptala se Alena.
Snažil jsem se opět vymluvit, ale ona si nedala říct. „Nemusíš nic říkat. V tom telefonu se to nedalo přeslechnout. Je to moje vina, měla jsem ti včera říct, ať jim zavoláš, ale vůbec mi to nemyslelo. Promiň.“
Na Alči bylo vidět, že ji ta situace hodně mrzí. Řekl jsem jí, že v tom to fakt není a najednou, aniž bych si to nějak uvědomil, jsem z rukávu začal sypat vše, co jsem s pěstouny zažil. Připadal jsem si, jak na svaté zpovědi, ale aspoň se mi ulevilo.
Po mém monologu byla Ali dost zaražená, ale po chvíli se zeptala: „Tohle je fakt pravda?“
Zmohl jsem se jen na přikývnutí. Na víc jsem prostě neměl sílu.
„A to ses nikomu nesvěřil, co ti dělají?“ ptala se dál.
„Ne, měl jsem strach, že by…“ zmlkl jsem v půli věty a s hrůzou zjistil, že začínám natahovat.
Chtěl jsem si hrát před Alčou na siláka a místo toho jsem se málem rozbrečel. Najednou jsem ucítil, jak přišla k židli a položila mi ruce na ramena. Po tom doteku se poslední zbytky hrdinství kamsi rozplynuly a já se rozbrečel naplno. Alča mě tedy k sobě přivinula a začala mě utěšovat.
„Neboj, to bude dobré, uvidíš,“ šeptala a tiskla mě k sobě.
„A co, když nebude?“
„Uvidíš, že bude. A kdyby bylo nejhůř, tak bych ti prostě sbalila věci a šel bys ke mně.“
„To bys pro mě fakt udělala?“ zeptal jsem se.
„To víš, že jo. Je to sice malý byt, ale pro jednoho by se tu místo ještě našlo.“
Nevěděl jsem, co na to říct. Alča byla vážně dokonalá a při představě, že bych s ní mohl začít opravdu žít už třeba dnes, se mi nálada o poznání zlepšila. Bylo ale na čase pomalu už jít.
Alena mě pustila ze svého objetí a šla se připravit na setkání s mými rodiči. Pro tuto příležitost si na sebe oblékla tmavomodrou sukni po kolena a bílou blůzku, takže působila formálně, ale za to velmi elegantně.
Vyšli jsme z bytu a Alena mě zavedla ke starší felicii. Jak se ukázalo, bylo to dědictví po její zemřelé matce. Nasedli jsme tedy do auta a vyrazili k rodičům.
Po cestě jsme jeli mlčky. Jen jsem ji občas navigoval, kam jet. Ulice byly naštěstí na začátku víkendu prázdné, a tak netrvalo dlouho a dorazili jsme do cíle.
Sotva jsme vystoupili z auta, všiml jsem si předsunuté hlídky v podobě otce, jenž na nás zíral z okna kuchyně.
Vešli jsme do domu a zamířili k bytu rodičů. Ani jsem nestačil zasunout klíč do zámku, když se dveře otevřely a mezi nimi už stála matka, tvářící se, jak pitbul, čekající na povel k útoku.
Spěšně jsem pozdravil a omluvil se, že jsem nedal vědět, kdy přijdu. Pak jsem obě ženy vzájemně představil a matka nás kupodivu milým hlasem vybídla, abychom šli dál.
Vstoupili jsme do kuchyně, kde už u stolu seděl otec, jenž si hlavně Alenu prohlížel ostřížím zrakem. Matka nás vybídla, ať se posadíme ke stolu. Čekal jsem, co se bude dít dál a jak se bude konverzace vyvíjet.
Jako první se slova ujal otec.
„Pro začátek bych Vám chtěl poděkovat, že jste našeho syna přivedla v pořádku. Ale i tak to nebylo nutné. Myslím, že by Tomáš zvládnul přijít i sám, ne?“
„To sice ano,“ přisvědčila Alena. „Ale chtěla jsem toho využít pro to, abych Vám a Vaší paní poděkovala za to, jak se o Tomáše staráte a taky jsem chtěla zjistit, jací jsou lidé, co se ho ujali. A navíc, sami jste si přece přáli, abych přišla s ním.“
„My jsme velmi slušní lidé,“ řekla matka a podívala se na Alenu, jako by to byl ten největší póvl. „Máme oba dobrou práci, slušný výdělek a o naše děti se staráme příkladně, jako všichni normální rodiče.“
Jen tak tak se mi podařilo potlačit ironický úšklebek.
„Ale je dobře, že tady jste, protože jako matka si už dlouho kladu otázku, jaká je vlastně ženská, která dokáže jen tak vzdát se svého dítěte. Můžete mi na to odpovědět, paní, jak že se to jmenujete?“
Matka se s ničím nepárala a hned proti Alči vytáhla těžký kalibr.
„Skálová,“ odpověděla Alena. „Věřte, že to pro mě nebylo vůbec lehké, ale musela jsem to udělat. Bylo mi jen patnáct let a nezvládla bych se postarat o dítě a ještě chodit do školy.“
Matka předvedla chápavý úsměv.
„A jak jste tedy vypátrala, kde se nyní náš syn nachází?“ zeptal se tentokrát otec.
Alena jim tedy řekla pravdu a také řekla, že je moc ráda, že jsem ji přijal tak, jak jsem ji přijal.
„A jak to plánujete dělat dál?“ zeptala se matka.
Alena jí tedy řekla, že by se se mnou pochopitelně chtěla vídat dál a navrhla, že bych mohl strávit zbytek víkendu u ní a zítra večer se vrátím domů. Matka přikývla.
„A samozřejmě, že si budete chtít Tomáše brát i na další víkendy, co?“ zeptala se a významně se přitom podívala na Alču.
„Samozřejmě. Teda pokud vám to nebude vadit.“
Matka si povzdechla.
„Já Vám to řeknu asi takhle. Tomáš se nachází ve velmi choulostivém věku a je tudíž velmi citlivý a zranitelný.“
Celých osmnáct let se ke mně rodiče chovali, jako k odpadu a teď najednou budou blábolit něco o citlivém dítěti? Musel jsem se tomu v duchu zasmát. Ovšem matka ještě neskončila.
„A do toho si najednou přijde ženská, která se ho kdysi vzdala a poplete mu hlavu tím, jak ho miluje a neustále se zahrnuje výčitkami. Tomáš vám na to pochopitelně skočí, protože jako každý v jeho věku si přeje, aby ho někdo miloval. Vy mu pak slíbíte, že si ho budete brát na víkendy, na dovolené a já nevím, kam ještě. Jo, může vám to klapat měsíc, nebo dva. Ale co pak? Pak si jednoho dne najdete chlapa a budete chtít mít vlastní rodinu. A co náš syn? Bude nešťastný z toho, že na něj budete mít stále míň a míň času a až ho pak zase odkopnete, a to vy zajisté uděláte, tak se nervově zhroutí. A kdo s ním bude pak chodit k psychologovi? Vy, nebo my?“
„Nemusíte se bát, já bych…“ začala vysvětlovat Ali, ale matka ji zpražila přísným pohledem.
„Znám takové ženské, jako jste Vy, nebojte se. Klidně si dají vlastní dítě pryč a pak se najednou objeví, jako kdyby se nechumelilo. Chvilku si s ním pohrají, a když je omrzí, tak zase odejdou. Ale jak tomu dítěti je, to už jim je jedno. A když se tak na Vás dívám, tak Vy jste přesně ten typ. Pohrát si, ublížit a zmizet.“
Najednou jsem viděl, jak Alena zrudla, roztřásla se a do očí jí vhrkly slzy.
„Jak něco takového můžete říct?“ vzlykala. „Já bych tohle nikdy…“
Matka najednou bouchla do stolu.
„Tak dost! Tomáš Vám na tu vaši komedii skočí, ale já ne. Já jsem totiž matka, víte a matka pozná, když se někdo snaží ublížit jejímu dítěti. Ale já to nedovolím.“
Pak kývla na otce a ten hned odpelášil do obýváku. Za chvíli se vrátil a já spatřil, že podává matce nějakou obálku. Ta ji pak předala třesoucí se Aleně a ona ji otevřela. Chvilku do ní nevěřícně zírala a pak začalo rodeo. Alena pomalu vstala ze židle, mrštila obálkou, ze které se vysypaly peníze, po matce a začala řvát tak, až zaléhaly uši.
„Vy si myslíte, že se nechám uplatit?“
Otec se zatvářil velmi naštvaně a na jeho hlase bylo vidět, že se stěží ovládá.
„Milá dámo. V této obálce je dvacet tisíc korun, což si myslíme, že je více, než dostatečná suma na to, abyste si mohla život nějak zařídit po svém. A zároveň si myslíme, že je to dostatečná finanční kompenzace za to, že našeho syna necháte na pokoji a už jej nebudete nikdy kontaktovat. A pokud chcete víc, tak máte smůlu. Už žádné peníze nedostanete.“
Na Alenu tohle mělo stejný účinek, jak benzín přilitý do ohně. S planoucím pohledem se otočila k otci.
„Celejch těch osmnáct let jsem si představovala, jak tomu klukovi asi je. Přála si, aby byli jeho noví rodiče hodní a představovala si, jak ho zahrnují láskou. A když ho konečně najdu, tak se dozvím, že z toho člověka, kterýho jsem se musela vzdát, je uzlíček nervů, jenž se třese hrůzou z toho, že by měl zase přijít k vám. Co jste s ním dělali tu dobu, co jsem ho nemohla vidět?!“
Rodiče stáli naproti Aleně celí zkoprnělí hrůzou a vytřeštěnýma očima na ni zírali.
„Já vám to povím!“ ječela na ně dál, jako siréna. „Celou tu dobu, co Tomáše máte v péči, ho jen ponižujete, řvete na něj a bijete ho za každou maličkost. Zato vaše dceruška si může beztrestně a v klidu chodit za školu, chlastat a kurvit se s kdekým. Však co by se snažila, že? Absenci ve škole vyřešíte obálkou do ředitelovy kapsy a to ostatní přehlížíte.“
Rodiče se chystali něco namítat, ale Alena je opět rázně usadila tím, že jsem jí vše řekl.
„A když vám ho přivedu a chci se s vámi nějak domluvit, tak ještě máte tu drzost mě obviňovat bůhví z čeho a dokonce se mě snažíte uplatit. Ale já nejsem ředitel školy, kam vaše dcera chodí. Já se uplatit nenechám. A mimochodem, kde vaše dcera je, když jsme u toho?“
Matka se už chystala otevřít pusu, když v tom se ozvalo zarachocení klíče v zámku a dovnitř se vpotácela Kristýna, na níž už bylo od letmého pohledu poznat, že se vrací z jednoho ze svých celonočních turné po barech, zakončeného menším mejdánkem u jednoho z jejích pochybných kamarádů.
Když ji rodiče v tomhle stavu spatřili, vypadalo to, že je každou chvíli skolí infarkt. Sestřička se mezi tím přibatolila do kuchyně.
„Ahoj, maminkó, ahoj, tatínku,“ blekotala Kristýna a my jsme se s Alenou začali bouřlivě smát.
Matka, aby zachránila situaci, popadla sestřičku za ruku a snažila se ji odtáhnout do jejího pokoje. Ovšem ta, ještě totálně namol, se jen tak snadno nedala a i přes matčiny protesty a snahu, se snažila vrátit zpátky.
Nakonec se matce přeci jen povedlo zpumprdlíkovanou Kristýnu odvléct do pokoje.
Po té, co byla mise splněna, se matka vrátila do kuchyně. Nyní už nevypadala, jako generál, nýbrž jako spráskaný pes. Alča této změny situace hned využila.
„Mám dojem, že jsme už s Tomášem viděli dost. Máte jediné štěstí, že nejsem ze sociálky, protože to, co jsem před chvílí viděla, by bylo rovnou na odebrání dítěte z vaší péče a vám by navíc reálně hrozilo i vězení.“
„Prosím Vás, že nás neudáte?“ zakňučela matka a její suverénita byla ta tam. Měl jsem dojem, že se co nevidět složí. Ovšem, Alena s ní neměla nejmenší slitování.
Podívala se na ni znechuceným pohledem a odpověděla: „To ještě nevím. Ale jedno vím jistě. Tomáš si teď sbalí nejnutnější věci a ještě dnes se odstěhuje ke mně.“
Hned, jak Alča řekla, vyskočil jsem ze židle a utíkal si do pokoje sbalit věci. Vytáhl jsem školní batůžek a naskládal si do něj učení a pomůcky. A dále jsem ještě vytáhl jednu velkou krosnu, do které jsem schoval pár knížek a oblečení. Sbírku CD jsem si nebral, protože v době internetu nebylo vůbec těžké si požadovanou hudbu, nebo filmy stáhnout. A navíc notebook byl snadno přenosný.
Asi tak za čtvrt hodiny jsem byl se vším hotov a v plné polní stál v kuchyni. Alča si pak ode mne převzala batůžek a já s krosnou a notebookem zamířil ven z bytu. S rodiči jsem se ještě rozloučil, ale vůbec nereagovali. Jen tak seděli u stolu a zírali na nás, jako na zjevení.
Venku jsme s Alčou naskládali věci do auta a vyrazili domů. Když jsme byli skoro na místě, tak Ali navrhla, že by to chtělo pořádnou oslavu, s čímž jsem rád souhlasil. Měl jsem už hlad, jako vlk, a tak jsem se zeptal, kam půjdeme.
„No, myslím, že máme ze včerejška ještě ty špagety, jak ti moc chutnaly. A také ještě jednu lahev červeného, takže není co řešit. Oslavíme to u nás a po jídle bychom si mohli spolu chvilku hrát. Co ty na to?“
Pochopil jsem, kam Alenka míří, ale rozhodl jsem se, dělat hloupého.
„A na co si budeme hrát, na schovávanou?“
„Myslela jsem, že bychom si mohli hrát na milovanou,“ odpověděla s hraným smutkem v hlase Alča. „Ale když chceš, zahrajeme si klidně na schovávanou.“
„Na milovanou?“ zeptal jsem se a položil ruku na Alenčino stehno. „A jak se to hraje?“
„Myslím, že už víš, jak se to hraje. Včera ti to docela dobře šlo,“ řekla a velmi smyslně mě políbila.
