Starý příběh – Tenkrát před lety – Ona X

Párkrát jsme spolu zašli i do kina. Snažili jsme se sednout si někam do poslední řady nebo hodně stranou. Kino bylo sice fajn, ale stejně úžasná byla i zábava, kterou jsme si poskytovali navzájem. Naše ruce se proplétaly, občas jsme se k sobě naklonili, líbali se nenasytně. Byl to tak trochu adrenalinový sport. Sice potmě, ale úplně na veřejnosti.

Už jsem psala, jak jsem milovala tenhle druh rizika. Nejlepší to bylo v létě, protože jsem lákala jeho prsty, aby vklouzly pod lehké letní šaty nebo sukni a pak i dál třeba pod kalhotky. Někdy dokonce ještě dál, kam až se dostaly, protože moje kolena mu udělala tolik místa, kolik jen bylo třeba a kolik šlo. Dodnes si vzpomínám, že nebylo výjimkou, když film skončil, že jsem měla kalhotky pěkně provlhlé.
Jemu jsem oplácela stejnou mincí. Jedenkrát jsem dokonce vzala jeho chloubu na chvilku do pusy a bylo to prostě úžasné. Také jsem to zvládla dokonce ve vinárně, když jsme v místnosti zůstali sami, zatímco vedle hlučela početná skupina jiných hostů. Adrenalin. Bylo to utajené, aby nikdo neviděl a zároveň lidi byli kousíček od nás, takže jsme museli být úplně potichu. Jen svými dotyky nebo stisky jsme si dávali najevo, co nás nejvíc vzrušuje nebo jsme jeden druhého mlčky navigovali tak, aby naše vzájemné vzrušení bylo maximální.

Jednou, to už byl ženatý, si můj Láďa udělal volno v práci, já měla také zrovna volno mezi turnusy a podařilo se nám koupit lístky do kina až do poslední řady, kde o pár sedadel dál seděl ještě jeden další pár.
Odhadla jsem je přes padesát. Určitě byli o něco starší než já, mně do padesátky ještě kousek chyběl.
Film nebyl nijak extra zábavný, takže doporučení našich známých se ukázala být zcela lichá.
Můj miláček asi po čtvrtině filmu si začal se mnou něžně, ale odvážně hrát a já navigovala jeho prsty přesně do míst, kde to bylo nejúžasnější. Pomalu jsem přestávala sledovat film a začínala se soustřeďovat jen na naše počínání, když v tom jsem si všimla, jak můj soused, který seděl asi o pět sedadel vedle, „nenápadně“ upozornil partnerku na naše počínání.
Vnímala jsem koutkem oka, že oba také přestali sledovat film a začali sledovat nás. Láďa o tom neměl ani tušení a já mu napřed nic nedala znát, abych ho nevyplašila.

Ten pocit, že nás někdo pozoruje a je z toho sám taky velice vzrušený, rozpumpoval oběh mých hormonů do takových obrátek, jaké si jen lze představit. Bylo to něco neznámého, něco, co jsem do té doby nezažila. Sousedy v tu chvíli už nic jiného než my evidentně moc nezajímalo. Koutkem oka jsem je občas sledovala. Nikdy jsem před tím nezažila, ani žádné milování ve třech nebo do konce ve skupině, ani v přítomnosti někoho dalšího, ale tohle skoro takové milování ve skupině bylo. Aspoň jsem si tak připadala.
Ještě víc jsem Láďův prst přimáčkla na „spouštěcí knoflíček“, ale nevydržela jsem to a zašeptala mu do ucha: „Teď nesmíš přestat, je to šílený, protože ti vedle se na nás dívají. Já se snad zblázním, jak je mě to vzrušuje, ale, prosím, právě proto nepřestávej!“
Bylo vidět, že sebou malinko trhnul, mrknul tam koutkem oka, na okamžik jeho prst zastavil ty úžasné krouživé pohyby kolem mého zázračného špuntíku a zašeptal: „Nekecej! Oni fakt čumí! Jdeme pryč, Hani?“

Byla jsem vzrušením už úplně bez sebe a jen jsem mu potichounku sykla do ucha: „V žádným případě ne teď lásko, dělej, dělej, je to úžasný, ať se dívají, doma to neuvidí!“
Bylo mi to jedno nebo spíš naopak. Bylo to pro mě něco tak nepředstavitelného, ale zároveň tak strašně vzrušujícího. Tolik mne přitahovala skutečnost, že nás v pološeru sledují dva úplně cizí lidé, že jsem to teď už chtěla za každou cenu dotáhnout až do konce.
„Ty jsi neskutečná, lásko, já jsem skoro hotovej jen z toho, že na nás tak čumí,“ zašeptal pro změnu do ucha on mně a znovu zavedl mojí ruku ke svému nádherně ztopořenému kolíku, tvrdému jako skála, kterému jsem už dávno před tím pomohla ven z kalhot. Sám začal znovu kroužit svým prstem kolem mé teď už úplně beznadějně mokré, horké štěrbinky a jejího špuntíku.

„To já taky lásko, ale prosím, nepřestávej, chci to,“ šeptala jsem zase já jemu horečně.
Jen jsem se sesunula v tom širokém křesle níž a dala kolena od sebe trochu víc, aby měl Ládík víc místa a nic mu nepřekáželo.
Bylo mi naprosto jedno, co dělají nebo co si myslí ti sousedé o pár sedadel vedle, protože tentokrát už jsem byla na cestě „na druhou stranu do jiného světa“ skoro neodvratně a hrozně rychle.
Pravou ruku jsem si kousala, abych byla zticha. Zmocnila se mne úplná křeč a jen jsem sebou nepatrně škubala, jak mnou procházely vlny neuvěřitelné rozkoše. Levá ruka jen nekontrolovatelně svírala a zase pouštěla jeho penis a pak už jsem se jen sesunula na jeho rameno a tiše odpočívala.
„Lásko, to bylo něco šílenýho, jsi úžasnej,“ jsem mu tiše zašeptala, že sotva mohl mým slovům rozumět.
Byl to můj první orgasmus v životě vyvolaný jen šikovnými prsty a samozřejmě tou situací.
Něco podobného jsem pak už „na veřejnosti“ tak, aby na nás někdo cizí koukal, nezažila a občas mi to bylo i skoro líto.
Byla to neuvěřitelná nádhera a zase úplně jiné vzrušení než normálně. Ze sálu jsme ale pro jistotu odešli hned s prvními závěrečnými titulky filmu.

Jenže tím to nekončilo. Chodby multikina byly prázdné a já potřebovala na dámy něco udělat s úplně mokrými kalhotkami, které nepříjemně studily. Můj bláznivý Ládík mne ale zaskočil.
“Počkej moment, lásko,” zašeptal a otevřel dveře na pány a nakoukl dovnitř. Najednou mne popadl za ruku a zatáhl za sebou.
V tom překvapivě velikánském prostoru nikdo nebyl a Ládík mne nekompromisně odtáhl do poslední kabinky a než jsem se vzpamatovala z toho šoku, co to vlastně dělá, mi stáhl promočené kalhotky. Rozepnul zip u svých kraťasů a během okamžiku mne ovládla další úplná křeč z toho, jak mne bleskově celou zaplnil a začal pilně přirážet. Bylo to něco zase dosud nepoznaného a tím pádem neskutečně vzrušující. Byla jsem úplně v transu.

Jenže asi po minutě té nádhery bylo slyšet, že někdo vešel. Vzdáleně jsem vnímala jeho počínání, ale my jsme ihned přešli na pomalé, kolébavé, nehlučné tempo, kdy jsem si vychutnávala, jeho teď nesmírně pomalé, ale dlouhé pohyby nahoru a zpět.
Zase jsem se dostala do stavu, kdy bych si byla přála, aby ta nádhera nikdy nekončila. Úpně zmizely nějaké myšlenky na příčiny toho všeho a eventuelní následky a zůstaly jen pocity.
Dokonalé. Úžasné. Omračující.

“Lásko moje, víš jak jsi božská?” šeptal mi Ládík do ucha. “Já myslel, že se v tom kině zblázním, nemohl jsem to vůbec vydržet a musel myslet jen na to, kde budeme pokračovat. Bože, jak já miluju, když do tebe můžu takhle neskutečně hladce a pomalinku klouzat a když vidím, jak ti to dělá dobře! Už aby ten chlap vypadnul.”
Ten jako by jeho přání slyšel a zaklaply za ním dveře. Moje láska musela jasně vidět, že jsem z toho dalšího zakázaného a tak nepřijatelného vzrušení úplně mimo.
Smršť, která vzápětí nastala, byla šílená, ale naštěstí blesková. Za malou chvilku jsem už cítila teplo té spousty jeho smetánky a jen jsme se o sebe bezvládně opírali.
Naštěstí tam bylo dost papíru, takže jsme tu spoušť společnými silami za tichého smíchu společně zlikvidovali.

Opatrně jsme vyšli z kabinky a když jsme vycházeli na chodbu srazili jsme se ve dveřích s nějakým chlapem. Radši jsem odvrátila svůj pohled jinam. Koukal jako blázen, něco si mumlal, ale to už jsme se spěšně vzdalovali, Ládík mne za ruku táhl rychle pryč k východu.
Já úplně naostro, jen v krátkých letních šatech bez kahlhotek, což jsem do té doby nikdy neudělala, ale v dosud nepoznané euforii.
Naprosto jsem chápala Ládíkovu touhu a sama jsem mu chtěla udělat radost co nejdřív. Že to bude ale takhle brzy a zrovna na takovém místě by mne ale ani ve snu nenapadlo.
Ty dosud nepoznané a tak vzrušující pocity naprosto přebily šílenost toho prostředí, i když tam bylo čisto a všude byla cítit nějaká umělá vůně a desinfekce.

Jiná taková „riskantní“ příhoda se stala o pár let dříve, když Ládíkovi bylo něco přes dvacet a měl těsně před svatbou.
Byli jsme i s manželem a se známými z chaty na houbách. Toulali jsme se po lese. Byl docela teplý podzimní den, ale moc hub nerostlo a tak jsme se poměrně dost rozptýlili. Samozřejmě, že Ládík se držel blízko mne. Najednou se ke mně přitočil, stáhl si kalhoty pod kolena a poprosil mě bezelstně: „Lásko, můžeš se podívat? Mám pocit, že mě něco tam dole kouše a svědí mě to, mrkni se, prosím.“
„Co blbneš, Láďo! Vždyť tě někdo takhle uvidí! Co si pak o nás pomyslí?“
„Neboj, jsou daleko támhle za tím roštím. Vidět sem nemůžou a kdyby se přiblížili, tak je uslyšíme,“ odpověděl.
Evidentně si to předem promyslel a odtáhl nás nenápadně z dohledu všech ostatních.
„Mrkni se na to, prosím, nedá se to skoro vydržet!“

Opatrně jsem se rozhlédla, vzala do ruky jeho pindíka, sklonila se k němu a zkoumala, jestli ho fakt nějaká breberka do pytlíku nekouše.
Jemně jsem ho obracela ze všech stran a nakonec ho něžně pohladila ze všech stran: „Nic tam nemáš, lásko, klidně se obleč,“ uklidňovala jsem ho. Jenže po mých jemných dotycích už ten jeho kolík trčel jako kopí a schovat jen tak nešel. Byla to rychlost, s jakou se zvedl.
Láďa v tom věku fungoval opravdu bleskově. Bylo mi jasné, že nemůže vydržet mojí přítomnost jen tak nečinně. Rychlost daná jeho mládím a jeho trvalým apetitem na milování.

V té době už měl za sebou pár krátkých známostí. Žádná mu nevydržela víc než pár týdnů, ale poslední dva roky se držel své Helenky a rozhodl se, že si jí vezme, jen aby vypadl z domova, jak mne ujišťoval zároveň s tvrzením, že mezi námi se tím nic nemění.
Říkal, že o všech jeho holkách vím a pořád opakoval, že já jsem ta nejlepší a nejúžasnější a že s těmi jeho slečnami to milování nebylo ani z poloviny tak nádherné, jako se mnou. Dokonce ani Helenka se mi nemůže ani náhodou vyrovnat, ale že si jí stejně vezme, protože je hrozně fajn.
Náramně mi to lichotilo, i když jsem podvědomě na jeho „lásky“ trochu žárlila, ale chápala jsem, že nějaké mít musí, stejně jako já měla tenkrát ještě svého Honzíka, když s manželem to vůbec nefungovalo.

Takže mne vůbec nepřekvapilo, když mě poprosil: „Myšinko, dej mu aspoň krásnou pusinku! Jenom chvilinku! Prosím!“
Při pohledu na tu nádheru se dalo jen těžko takové prosbě odolat.
Trochu jsem se schovala za velký strom a přitáhla svého Ládíka k sobě, opřela ho a udělala, o co mě poprosil. Chutnal sladce, jako vždycky.
„Je tak nádhernej! A už jsem ochutnala i první kapičku! Je tak sladká, škoda, že tady nejsme sami nebo že nejsme někde jinde!“ šibalsky jsem na něho mrkla a vstala.

Překvapilo mě, že mě najednou pevně stiskl, obrátil naše pozice, opřel o strom pro změnu zase on mne, začal mě vášnivě líbat a jediným prudkým pohybem mi bleskově stáhl sportovní kamaše i s kalhotkami hluboko pod kolena a jeho prst mi zajel okamžitě mezi stehna.
Samozřejmě, že z těch pusinek a z toho jeho žulového nástroje jsem byla taky okamžitě vzrušená a jeho nedočkavý prst způsobil, že jsem byla vzápětí mokrá.
„Tyjo! Takhle rychle jsi stačila zvlhnout, lásko! To je úžasný! Ty jsi stejně rychlá jako já. Pořád říkám, že jsi ta nejúžasnější máma na celým světě!“
Na nic nečekal přitiskl se ke mně a jeho nádherný kůlek do mně vklouzl bez nejmenší námahy a odporu. Úplně nadoraz.
Jeho silné, ale něžné ruce nádherně hnětly i přes mikinu a podprsenku moje velká prsa.
Pevně mne přimáčkl ke stromu a nemohla jsem se ani hnout.
Myslela jsem, že snad omdlím. Bylo to tak silné!
Venku jsme to ještě nikdy nezkoušeli a ještě k tomu za jasného dne a s rizikem, že se každou chvilku objeví buď Petr, můj manžel, nebo někdo z našich známých. Ale ten pocit byl úžasný a nejradši bych svého syna do sebe vcucla úplně celého.

Jeho pohyby byly prudké, dlouhé, důrazné, zkrátka nádhera. Na omdlení. Jasně jsem vnímala, jak si hladce nachází cestu až úplně na samý konec mé roztoužené žemličky.
Nohy se mi pomalu začaly z té blázniviny podlamovat. Určitě i protože jsem je měla kvůli kamaším blízko u sebe a jeho úd měl málo místa.
Byla jsem v jeho náručí jak hadrová loutka i když jsem se snažila jeho pohyby oplácet, jak jen jsem mohla, což nebylo snadné, protože mne ke stromu přišpendlil doopravdy pevně.
“Je to takhle úžasný maminko! Na tý chatě to přeci nejde, tam je slyšet každý šustnutí a fotr by to zjistil, tak jsem musel takhle. No řekni, jestli to není úžasný?”
“Jsi úplnej šílenec, Ládíne, ale jo, s tebou je to vždycky zázrak! Ale táta není fotr, to slovo neříkej!”

V té době už moc dobře věděl, co a jak a uměl si svou energii dávkovat, takže po počátečním šílenství trochu zvolnil a to stačilo k tomu, abych se vzpamatovala, odtlačila ho od sebe a bleskově si upravila oblečení se slovy: „Stačilo! Blázínku!“
Bleskově se oblékl taky.
Bylo to fakt „o chlup“, protože za pár vteřin se ozvala kamarádka: „Jo, támhle jste! Už jsme mysleli, že jste se ztratili!“ halekala zpoza roští sotva sto metrů od nás.
Ještě jsem stihla Láďovi potichu vynadat: „Vidíš to, ty trdlíku! To bylo o fous! Víš, jakej by to byl průser? Jsi úplně pitomej a já taky!“

Pak jsem se ale rychle uklidnila a dodala jsem: „Ale byl to úžasný! Škoda, že jsme tady nebyli sami, lásko. Už se tolik těším, až zase sami budeme,“ spiklenecky jsem na něj mrkla.
„Ty jsi byla úžasná, Hani! Byla jsi tak nádherně hladká a zároveň těsná, že jsem málem byl hned hotovej! Musíme to takhle někdy zase zkusit! Co nejdřív!“

Jak už jsem napsala posledně, občas mi už začal říkat jménem a vždycky v nějakých zdrobnělinách. Úplně mne tím dostával. No a co vám budu povídat. Zkusili jsme to hned večer v koupelně, když si manžel odskočil k sousedům na skleničku a kus řeči. Nešlo to zkrátka vydržet.
Ládík mne přimáčkl na dveře, já byla nádherně vlhká ještě z toho odpoledne a on mi nedovolil kamašky sundat úplně, takže to byla nádhera a já zažila první „mokrý orgasmus“ v životě.
Všiml si, že kapičky padají všude kolem na podlahu, ale i do našich stažených kamaší a kraťasů. Okamžitě si klekl a jazykem mne vrátil do jiného světa ještě jednou. Když jsem se začala vzpamatovávat, stoupl si a jeho skvělý nástroj zkusil dostat mne tam ještě potřetí. To se sice už nepovedlo, ale jeho bílé nadílky bylo taky všude plno. Kamaše a jeho kalhoty to trochu odnesly a musely hned do pračky.

Tak takhle nějak vypadaly naše první roky s mým Ládíkem.

Vzpomněla jsem si na tyhle dvě příhody, ale bylo jich víc. Za ta léta bezpočet. Já se jen bála, že až se ožení, tak to všechno skončí, ale věděla jsem tenkrát, že to tak být musí. Samotnou mne překvapilo, že to neskončilo ani o mnoho let později. Ani když se rozvedl a hledal si nové partnerky a ani když já si zase našla svého nového milovaného partnera.

Jak už jsem řekla, oženil se za pár dnů po té „houbařské“ příhodě a odstěhoval se jinam. K mé veliké radosti ne moc daleko a k jeho ještě větší, to si troufnu tvrdit, se nám dařilo sladit si svůj čas a svou práci tak, abychom si mohli aspoň párkrát do měsíce najít pár nádherných chvilek pro sebe a užít si naše milované ďolíčky. Tak jsme tomu říkali, když jsme se k sobě jen tak stulili.

Ládík vždycky věděl o mých službách a volnech měsíc dopředu a plánoval si svá obchodní jednání podle toho, takže jsme mívali nádherná rande v našem starém bytě.
Někdy jen tak, že jsme se k sobě přitulili, někdy se podařilo spojit ty ďolíčky s krásným milováním. Milovací ďolíčky.
Jak jsem už napsala, trvalo to vlastně pořád, až skoro dodnes, i když v poslední době už ne tak často.

Měli pak s Helenkou dvě děti a i když se po letech rozvedl a našel si nové lásky, setkávali jsme se pořád.
Všechny jeho vztahy jsem vždycky maximálně podporovala, ale žádná z jeho lásek mu nevydržela ani náznakem tak dlouho jako já. Většinou ani ne víc než rok nebo výjimečně dva.

Někdy jsem si to kladla částečně i sobě za vinu, protože se náš vztah vyvinul v totální vzájemnou závislost. Vůbec ne na nějakém sexu, ale na tom být prostě spolu a sdílet si navzájem všechny události každého dne.
Připouštím, že právě to mohlo některým jeho partnerkám vadit a to docela jistě nevěděly o skutečné povaze našeho vztahu. Ládík všechno konzultoval se mnou a určitě ne každá je ochotná něco takového tolerovat, ale byli jsme na sebe tak moc zvyklí a upjatí jeden na druhého, že jsme na tom neviděli nic špatného. O tom, že jsme se potkávali skoro každý týden a že občas takové setkání vyústilo v nádherné milování, jsem toho napsala už dost.

Je to zvláštní, ale život mívá všelijaká zákoutí, o kterých lidé většinou ani nemají tušení. Z dálky a z pohledu jiných mohou ta zákoutí vypadat hrozně, ale ve skutečnosti jsou někdy tak nádherná a hrůzu z nich dělají ti, co se bojí něčeho zvláštního, neobvyklého a žijí v zajetí konvencí a obav z mínění jiných lidí.

Jen malá menšina by dokázala některé zvláštnosti pochopit a ještě menší počet lidí by je neodsoudil a nemám na mysli jen to, o čem tady ve svých vzpomínkách píšu.