V týlu nepřítele 02 – Akce

Galina se pár dnů po výsadku skrývala u partyzánů, kteří ji vyzvedli na dohodnutém stanovišti. Nejprve ji jejich zarostlé tváře děsily, ale nakonec zjistila, že se jedná o dobrosrdečné muže, kteří se o ni starali s otcovskou starostlivostí.
„Zítra tě propašujeme do města,“ oznámil jí stroze velitel, když už se jí čekání zdálo nekonečné. Seznámil ji s informacemi o kontaktní osobě a místě setkání, potom zmizel v zemljance, aby potvrdil  vedení začátek akce.

Od rána netrpělivě vyhlížela hlídku, která ji měla vyprovodit. Dočkala se až k poledni. Dva nemluvní muži s puškami na zádech ji dovedli až k hranici města, kde se s ní rozloučili.
„Dál už musíš sama, soudružko.“ prohodil na odchodu mladší z nich. „Dávej na sebe pozor, fašisti mají špehy všude. Zrádci se najdou i mezi našimi.“

Trvalo dlouho, než našla podle popisu správnou adresu. Když zaťukala  smluveným heslem, pootevřely se dveře a vykoukla z nich šedovlasá žena.
„Na jaře kvetou růže,“ hlesla Galina heslo. Kdyby zaměnila jaro za podzim, znamenalo by to, že je prozrazena a má nepřátelský doprovod.
„Nejhezčí jsou v Moskvě,“ odpověděla žena. Pokud by mluvila o Kyjevu, jednalo by se o stejnou situaci. „Pojď dál, děvenko,“ vtáhla ji dovnitř.
„Taková hezká květinka jako ty se jim bude líbit,“ prohlížela si ji zvědavě. „Nebudeš to mít lehké,“ povzdechla si nakonec. „Včera popravili několik soudruhů, dávej na sebe pozor.“

Ráno ji odvedla do honosné vily, kde měla pracovat jako služka.
„Nezapomeň, co je tvým úkolem,“ připomněla jí před odchodem.
Galinu, která se rychle seznámila s veškerým personálem, překvapil počet německých důstojníků, který se pohyboval po domě.
„Herr sturmbanführer Mülner má rád větší společnost,“ vysvětlil jí starší kuchař. Během pár dní si zvykla na pozornost, které se jí dostávalo od mužů v uniformách a nepřekvapily ji ani různé dárky, které od nich dostávala.

Pomalu se začínala bát, že akce nevyjde, když si ji předvolal sám sturmbanführer. „Večer budu pořádat večírek, budete nás obsluhovat,“ oznámil jí stroze. „Sekretářka  vám všechno vysvětlí.“ 

„Konečně,“ zaradovala se v duchu. „První příležitost je tady.“
Ve svém pokoji našla připravené oblečení, které ji poněkud překvapilo. Krátká zástěra převázaná šňůrkou, jinak nic.
„To mám být téměř nahá?“ ujišťovala se, když k ní zašla sekretářka.
„Je to daň za dobré zaměstnání,“ pokrčila stroze rameny asketická blondýna nordických rysů. „Nepokaz si to, takovou práci jen tak nenajdeš.“

Galina se s povzdechem přestrojila.
„Všichni mě budou očumovat,“ zuřila v duchu, když scházela po schodech.
Její příchod vzbudil hlasitý aplaus. Zahanbeně se proplétala mezi hloučky oslavujícími další německé vítězství a se zrudlou tváří poslouchala dvojsmyslné narážky, které ji vyprovázely.
„Hezká prdelka,“ poplácal ji spokojeně jeden z nich. Vztekle se otočila, když pohlédla muži do tváře, podlomily se jí náhle kolena. „Proboha, Viktore,“ hlesla tiše.
Střetla se s bratrem pohledem a vzápětí se zastyděla za svůj vzhled. „Pojď stranou,“ chytl ji hrubě za ruku a za oslavného pokřiku ostatních ji táhl do opuštěného zákoutí.
„Co tady děláš?“ zeptala se tiše.
„Na začátku války jsem byl pověřený speciální operací, která stále pokračuje,“ vysvětlil jí neochotně. „A ty?“
Překvapeně poslouchal její úkol.
„Zdá se, že došlo ke špatné komunikaci mezi vojenskou rozvědkou a NKVD,“ povzdechl si nakonec. „Než se to vyřeší, musíme spolupracovat.“

„Kolego, sturmbanführer už chce začít,“ přitočil se k nim mladý důstojník.
Galina sledovala, jak Viktor zrudl a došlo jí, co se chystá. „Je to jenom úkol, nic víc,“ zašeptala mu do ucha, aby ho uklidnila.
Mezitím Mülner za hlasitého pokřikování ostatních vylosoval ze sklenice jméno prvního šťastlivce.
„Oberstumfüher Petrak vyhrává patnáct minut v salonku,“ ohlásil bodře. „Gratuluji a nezapomeňte na pravidla.“

Z hloučku se vynořil rozesmátý blonďák, který si odvedl Galinu s rukou obtočenou kolem jejího pasu.
„Uděláš mi to rukou,“ oznámil jí, jakmile se za nimi zavřely dveře. „Ale nejdřív se mi ukaž, ať z toho něco mám.“
Galina rozpačitě rozvázala šňůrku a nechala spadnou zástěrku na zemi. Mladík sevřel surově bradavky mezi prsty, zatímco druhou rukou ohmatával její rozkrok.
„Škoda těch proklatých pravidel,“ postěžoval si. „Patnáctiminutovka je určena pouze pro ruční práci, jinak bych tě hezky opíchal.“
Vytáhl z uniformy krátký, napůl ztopořený penis, který s odporem vzala do ruky. „Nespěchej, máme dost času,“ zachroptěl, když ho chtěla co nejrychleji přivést k vyvrcholení.
Mechanicky ho uspokojovala a snažila se nevnímat jeho neodbytné ruce, kterými prozkoumával její tělo. Konečně se jí povedlo přivést ho k vyvrcholení. S hlasitým výkřikem ztuhl a zkropil jí nahá stehna sprškou semene.
„Nech to tam,“ okřikl ji, když si chtěla otřít lepkavou tekutinu z kůže. „Za chvíli dostaneš další dáreček,“ uchechtl se při odchodu.

Ani se neoblékala, nahá čekala na dalšího šťastlivce, který si vylosoval chvilku s ní.
„Dvacet, to znamená, že mi to uděláš ústy,“ oznámil jí stručně, když vytahoval z kalhot žilnatý ocas. S nechutí ho uspokojila, na závěr se jí vystříkal na obličej.
„Saješ dobře,“ ocenil ji spokojeně. „Teď pojď mezi ostatní, ať si tě můžou prohlédnout.“

S tváří staženou rozpaky vešla do sálu.
„Zjistíme, jestli se ti to líbilo,“ přitáhl ji k sobě starší důstojník a bez varování pronikl prstem do jejího přirození. „Je pěkně mokrá, další si s ní užije,“ oznámil ostatním, zatímco Galina proklínala svou kundičku, která ji zradila.

Po chvíli sturmbanführer opět vylosoval dalšího šťastlivce. „Hlavní cenu dnešního večera získává herr Mollneck,“ oznámil za závistivého pokřiku hloučku, který se před nimi shromáždil. Galina s hrůzou pozorovala, jak se z davu vynořil pobledlý Viktor, který ji odvedl do připraveného pokoje.
„Co budeme dělat?“ hlesla při pohledu na rozestlanou postel.
„Nevím, budou chtít důkaz, možná sem i vtrhnou, aby se podívali,“ procedil Viktor skrz zuby.
Rozpačitě na sebe pohlédli.
„Tak to děláme,“ rozhodla se po drobném zaváhání Galina. „Musím si získat jejich důvěru.“
„Víš ale, co to znamená?“ ujišťoval se.

Beze slova přikývla.Viktor se začal nejistě svlékat. Pokradmu sledovala jeho svalnaté tělo a ucítila známé zatrnutí v podbřišku, když si uvědomila, že za chvíli spolu budou souložit.
Pomalu se k ní otočil, zahanbeně přitom dlaní  zakrýval ztopořený penis trčící z houštiny pubického ochlupení.
„Vzrušuje ho to stejně jako mě,“ blesklo Galině hlavou.
Posadil se vedle ní, se sklopenou hlavou se vyhýbal pohledu na její nahé tělo. Přes jeho odpor mu odtáhla ruku z přirození.
„Promiň,“ omlouval se zkroušeně za své vzrušení.
„Bez toho by to přece nešlo,“ uklidňovala ho. „Prostě splníme úkol, vklouzla pod deku.
Přitiskl se k ní rozpáleným tělem. Objala ho a krátce políbila na chladná ústa.
„Pojď do mě,“ zašeptala. Opatrně, s viditelnými rozpaky  do ní pronikl.
„Ach bože,“ vydechl, když v ní byl celý.
Pomalu se v ní pohyboval, celým tělem jí prostupovala slast, která se postupně měnila v užaslé vyvrcholení. Dal jí chvilku na vzpamatování a teprve potom se rozpohyboval v kopulačních pohybech. Se sténáním do ní vrážel svého čuráka, který toužil po výstřiku, který se nezadržitelně blížil.
V tom se otevřely dveře a dovnitř vpadl hlouček opilců. „Neudělej nám ostudu,“ povykovali na Viktora.
Galina omámeně sledovala, jak vytáhli ztopořené penisy a onanovali, zatímco zrudlý Viktor dál plenil její kundičku. Náhle Viktor ztuhl v milostné křeči a se zachrčením naplnil její nitro ejakulátem. 
Potom si Galina pamatovala už jen sperma dopadající na její tvář, když se opilci za hlasitého halasu udělali.

Konečně s Viktorem osaměli. Galina si zahanbeně otřela semeno z tváře a zadívala se na přirození, z kterého jí vytékal důkaz Viktorova vyvrcholení.
„Co děláš mezi takovými zvířaty,“ vyhrkly jí slzy. „Zvířata jsou to, nic víc.“
„Mohlo by to být mnohem horší,“ vysvětloval jí trpělivě, když se oblékal. „Nechtěj vědět, co dělají s našimi v koncentrácích.“
„Co po mně budou chtít teď?“ zeptala se ho.
„Už nic,“ uklidňoval ji. „Tohle bylo všechno, teď už budou jenom chlastat.“

Po návratu zjistila, že jí přišla na pomoc skupina mladých dívek oblečených stejně úsporně, jako ona. Bylo znát, že tam nejsou poprvé, s úsměvy přijímaly pochvalné komentáře opilců a každou chvíli se s nimi vytratily do soukromí.
„Poprvé je to vždycky nejhorší,“ všimla si jejích rozpaků hezká tmavovláska. „Časem si na to zvykneš, věř mi,“ zaslechla Galina v jejím hlase trpkost.

Postupem času Galina zjistila, že se Irina, jak se dívka jmenovala, nepletla. Jejich kamarádství si všiml i sturmbanführer, který toho brzy využil. Když si ji nechal večer zavolat do ložnice, čekala obvyklý, nepříjemný sex, místo toho tam však čekala nahá Irina.
„Chce se na nás dívat,“ vysvětlila zaskočené Galině. „Spolu,“ povzdechla si, když uviděla její nechápavý pohled. „Rád se dívá, jak si to rozdáváme.“

Galina se na ni nejistě podívala. Při pohledu na její zduřelé bradavky pochopila, že jí takový úkol není zřejmě proti mysli. Rychle se vysvlékla a vklouzla k ní do postele.
„Přijde až za chvíli, můžeme si zatím povídat,“ usmála se na ni Irina.
Galina ji místo odpovědi jemně políbila. Irina jí polibek ochotně opětovala. Mazlily se s nečekanou něhou,vychutnávaly si každou chvilku a téměř nevnímaly sturmbanführera, který je už dávno pozoroval se ztopořeným údem v ruce. Galina se bála, že mu bude muset být po vůli jako vždy jako vždy, místo toho však zaraženě sledovala, jak se uspokojil sám.

Když se potom unavená svalila do své postele, přehrávala si v hlavě všechny detaily jejího milování s Irinou a na tváři se jí po dlouhé době objevil šťastný výraz.

Postupně se jí dařilo získat důvěru nejen sturmbanführera, ale i ostatních důstojníků. Jakmile osaměla, prohledávala jim zásuvky a hledala tajné dokumenty. Pozorně poslouchala každé slůvko, které si zapisovala do paměti a podávala pravidelné hlášení prostřednictvím mrtvé schránky.

Všechno se změnilo v okamžiku, kdy po příchodu do práce zděšeně  uviděla, jak horda esesáků táhne k východu zkrvaveného Viktora. Chtěla se k němu vrhnout a zachránit ho z jejich spárů, ačkoli věděla, že je to nesmysl. Zastavil ji téměř neznatelným zavrtěním hlavy a rozloučil se s ní bolestným pohledem. Oba věděli, že už se nikdy neuvidí.

Následujících několik dní panovalo ve vile dusné napětí. Galina se obávala o svou krycí identitu, ukázalo se však, že na ústředí pracují spolehliví lidé. Prošla všemi prověrkami a mohla tak dál sbírat cenné informace, které postupovala dál, tušila však, že to nebude mít dlouhé trvání.
Její obavy se potvrdily brzy, když zahlédla v rozhovoru se sturmbanführerem šedivou stařenu, která byla jejím prvním kontaktem v městě. Když se potom potkali na chodbě a zahlédla její provinilý výraz, bylo jí všechno jasné.
Všeho nechala a utekla do zasněženého města, kterým se potulovala až do setmění. S drkotajícími zuby se na noc schovala do rozbořeného domu, který byl určený jako místo pro podobné případy. Zmrzlými prsty rozsvítila svíčku, kterou umístila do díry po okně a čekala, nikdo však nepřišel.
Záchrany se dočkala až po několika dnech, kdy se k ní vplížili zarostlí partyzáni, kteří ji vyprovázeli. „Tak pojď, děvenko,“ vzal ji do náručí starší z nich, když uviděl, jak jí tváře hoří horečkou.

Po zotavení ji dopravili do Moskvy, kde se podřídila vyčerpávajícím výslechům. Doufala, že už je všechno u konce, když ji Alexandr Josifovič informoval o další misi. „Tentokrát v Paříži, tam se ti bude líbit,“ utěšoval ji.

Galina Nikolajevna Ostrocká byla pochována v roce 1954 v neoznačeném hrobu kdesi v západní Evropě. Patřila k bezejmenným hrdinům, kteří umírali na obou stranách studené války. Tělo jejího bratra se nikdy nenašlo. Alexandr Josifovič se vypracoval až na vedoucího mezinárodního odboru KGB, kde patřil mezi nejúspěšnější v historii celé organizace. Sturmbanführer Müllner zemřel rukou partyzánů při neúspěšném pokusu o protiútok. Dívka jménem Irina se po vítězství Rudé armády ztratila v gulagu, o jejím dalším osudu není nic známo.