Vltavská romance

Městečko, ukrývající se v údolí řeky Vltavy, které s oběma břehy spojuje železný most, to je obrázek malebné krajiny Jižních Čech.
Sem jsem již od mala utíkal od rušného života Prahy.
Kousek od ocelového mostu je malý domek, ve kterém původně přebývala babička. Po její smrti ho zdědila matka a nyní zde bydlí moje sestra s dcerou. Já tu mám takovou malou komůrku, pokojíček, kam se vejde pouze válenda, skříň a křesílko, místečko k přespání a kde mám soukromí.
Sestra mi pokoj pronajímá, a já mu říkám hrdě letní byt.
I když krajinu hyzdí Temelínská elektrárna, stále se zde najdou místa s panenskou přírodou a oázami klidu, kam může člověk utéci od civilizace do úplně jiného světa.

Jedno takové místo je několik desítek metrů od posledního mlýna na řece, ale ještě v dosahu šumění jezu. Jako mávnutím kouzelného proutku se octnete v překrásném údolí pod skalou, s loukou mírně svažující ke kamenitému břehu Vltavy. Řada šípkových keřů odděluje toto kouzelné místo od pohledu na město. Nad nimi je vidět pouze věž barokního kostela, stojícího na náměstí. Jediné přístupové místo, je málo vyšlapaná cestička pod skalou. Kousek od ní leží plochý kámen, který se zřejmě odlomil ze skály a láká k posezení. U něho roste planá jabloň.
Kdysi prý zde stávala vorařská hospůdka, ale z té už nezbylo vůbec nic, jen zarostlá louka.

Není divu, že takovéto romantické prostředí přitahovalo i mě. Kdykoliv jsem si potřeboval odpočinout od hektického života ve velkoměstě, a měl jsem více času, vždy jsem utíkal do těchto míst a vdechoval vůni rozkvetlé louky, mísící se s nezaměnitelnou vůní řeky. Zde ze mě spadly všechny starosti a problémy. Lehl jsem si do trávy, pozoroval modrou oblohu nad sebou, poslouchal šumění nedalekého splavu a zpěv ptáků, poletujících nad loukou.

I tentokrát jsem cítil potřebu utéci od civilizace. Hleděl jsem na oblohu, po které se honily malé bílé mráčky a nastavil jsem tvář žhavým slunečním paprskům. Po chvíli jsem si rozepnul košili. Nakonec jsem si ji sundal. Bylo by škoda si sluníčka neužívat úplně.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a stáhl si i kalhoty. Ležel jsem teď v trávě úplně nahý a užíval si pocitu naprosté svobody. Že jsem to neudělal již dříve.
Šumění řeky mě přitahovalo stále více a více. Nakonec jsem vstal a rozeběhl se k vodě. Chladná řeka mě sice na chvíli zklidnila, ale pak jsem začal kolem sebe cákat a vykřikovat své štěstí.

Opět jsem padl do trávy a nechal sluníčko vysušovat kapky vody na svém těle. Oči se mi zavíraly a já nejspíš na chvíli usnul.

„Strejdo, co tady děláš?“ ozval se dívčí hlas.
Otevřel jsem pomalu oči. Nade mnou se skláněla neteř Anička. V krátkých letních šatech z mého podhledu odkrývala opálená stehna až k bílým kalhotkám.
„Strejdo, co tady děláš?“ zopakovala znovu svůj dotaz. „To je moje místo,“ dodala výhružně.
„Promiň, netušil jsem to,“ omlouval jsem se a snažil se vstát.
Pohledem k mým nohám naznačila, že není něco v pořádku. Nyní jsem si uvědomil, že jsem nahý.
„Hned se obléknu,“ hledal jsem kalhoty.
Anička se pousmála: „Kvůli mně nemusíš.“
Přesto jsem sáhl za sebe a kalhoty si oblékl.
„Zůstaň sedět,“ řekla smířlivě. „Je to sice moje místo, ale ty tu můžeš být taky.“

„Co to, že se mi dostalo takové cti?“ zeptal jsem se.
„Jsi přece můj strejda.“
„Já jsem myslel, že je to takové tvoje holčičí tajemství.“
„Nesměj se mi, strejdo.“
„Ne vůbec se ti nesměji.“
„No proto. To už bych tě potom neměla ráda,“ výhružně zvedla prstík.
Pak si jej přiložila k ústům a dodala: „Bude to takové tajemství. Tohle místečko bude jen naše. Moje a taky tvoje. Můžeš sem chodit, kdy budeš chtít a nemusíš mi to říkat.“
Vzal jsem to od této nedávno dospělé dívky jako poctu.
Málokterému staršímu muži se poštěstí dostat se do bezprostřední blízkosti osmnáctileté dívky a ještě s ní sdílet takové tajemství.

„Můžu si k tobě sednout?“ zeptala se.
„Samozřejmě, jsi tu doma,“ dodal jsem a poposedl si.
Složila si sukni pod sebe a posadila se tak blízko, že jsem cítil teplo jejího těla.
Mlčeli jsme a dívali se na hladinu řeky.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ ozvala se po chvíli Anička.
„Co?“
„Líbí se ti v Praze?“
„Líbí, nelíbí. Mám tam práci a byt.“
„Bydlíš tam sám?“
„Proč se ptáš?“
„Jen tak.“
„Jsem tam v podnájmu u jedné paní.“
„U paní?“
„No.“
„Jaká je?“
„Jak to myslíš, jaká je?“
„Jestli je mladá?“

Nevím proč, ale najednou jsem jí začal lhát. „Je mladá a hezká,“ a vymýšlel jsem si. „Hlavně je sama. Vždycky už čeká, až přijdu z práce a má pro mě připravenou večeři. Pak si sedneme k televizi, otevřeme si láhev vína…“
„A dál?“ zeptala se Anička zklamaně.
„Co dál? Ona mi odestele postel a…“
„Mlč už,“ položila mi Anička ruku na ústa. „Už nechci nic slyšet. Jsi zlý.“
„Co je? Chtěla jsi abych ti to řekl,“ odtahoval jsem jí ruku.
„Tohle ne,“ otočila hlavu na druhou stranu. „A už sem nikdy nechoď,“ trhla vzdorovitě hlavou.
„Promiň, dělal jsem si srandu,“ začal jsem se omlouvat a položil jí dlaň na ruku.
„No proto. Já hloupá ti to málem uvěřila,“ otočila se ke mně se slzami v očích.

Chvíli jsme zase mlčeli a dívali se na ubíhající vodu.

„Musím ti strejdo něco říct,“ ozvala se po chvíli Anička.
„Povídej.“
„Víš, já jsem strašně zamilovaná,“ přiznala se se sklopenýma očima.
„Kdo je ten vyvolený?“
„Když já se stydím.“
„Tak mi to pošeptej.“
Anička chvíli váhala, pak se ke mně naklonila a dala mi rychlou pusu na tvář.
„Ty.“

Chtělo se mi v tu chvíli vyskočit, rozeběhnout se po louce a volat: „To není možné, to není možné.“
To krásné, mladé, panenské stvoření se zamilovalo do stárnoucího seladona, kterému na skráních vyrůstaly první šedivé vlasy.
Místo toho jsem se k ní obrátil: „To přeci nemůžeš. Podívej se na mě. Mohl bych ti dělat tátu, tak jsem starý. Tobě to nevadí?“
„Ne, nevadí,“ usmála se na mě nevinným pohledem.
„Co tomu řekne tvoje máma, moje sestra, až se to dozví?“
„Tak jí to nebudeme říkat, bude to takové naše velké tajemství,“ odpověděla šeptem Anička. „Ještě jsi mi neodpověděl,“ pohladila mě po tváři.
„Co?“
„No, jestli mě máš taky rád?“

Probudila se ve mně duše romantika. Sice jsem ještě chvíli váhal a přemýšlel nad tím, jestli si ze mě nedělá neteř legraci a pak jsem tiše odpověděl: „Mám. Mám ty můj medový kvítku.“
„To se teď říká holkám?“ zeptala se Anička.
„Nevím, ale já to tak cítím,“ přiznal jsem svou romantickou povahu.
„Říkej mi ještě nějaké hlouposti. Hezky se to poslouchá,“ lehla si do trávy a zaklonila hlavu.

Sehnul jsem se nad ní a začal jí šeptat nesmysly, které mě v tu chvíli napadly.
„Jsi krásná a bílá jako luční kopretina.“
„Všude?“
„Všude.“
„I tady?“ začala si rozepínat knoflíčky šatů.
„I tady,“ potvrdil jsem její dotaz a rozepnul jí další knoflík.
Krev se mi hrnula do hlavy.
„Zastav to, dokud je čas,“ našeptávalo mi moje vnitřní já. Místo toho jsem jí rozepnul další knoflík a odhrnul tenkou látku šatů.
Polkl jsem naprázdno.
Při pohledu na její krásná, pevná dívčí ňadra se mi zatočila hlava.
Sklonil jsem se nad ní ještě více a mezi rty uchopil již beztak tvrdou bradavku.
Neteř tiše vzdychla.
„Víš strejdo, chtěla bych poznat opravdovou lásku.“
Zvedl jsem hlavu a podíval se jí do očí.
„Ty jsi ještě neměla kluka?“
„Měla,“ špitla. „Ale nebylo to ono. Udělala jsem to ze zvědavosti a taky proto, aby se mi holky nesmály.“
„No a?“
„Nic, jen to trochu štíplo.“
„Tobě se to nelíbilo?“
„Já nevím, on byl hned hotový. Ani pusu mi nedal,“ dodala smutně.
Bylo mi jí v té chvíli líto.

„Víš,“ ozvala se po chvíli Anička, „Já hodně čtu zamilované knížky a tam o tom píšou tak krásně, že se mi to ani nechce věřit.“
„Jo, je to krásné,“ zasnil jsem se na chvíli.
„Ty jsi něco takového zažil?“ otočila ke mně hlavu. „S tou tvojí bytnou?“
„Zažil, ale ne s ní, vždyť jsem ti to řekl. Měl jsem přítelkyni, ale nechce se mi o tom mluvit. Jsem teď zase sám.“

Chvíli se dívala zasněnýma očima do modré oblohy a pak se ke mně obrátila.
„Chtěla bych zažít velikou lásku, takovou, při které se ti točí hlava, ty ztrácíš rozum a padáš někam hluboko do propasti.“
„Neboj, ona přijde, jen to nesmíš uspěchat,“ snažil jsem se jí vysvětlit.
„Ale já chci teď hned,“ zašeptala mi do ucha.
Vztyčil jsem hlavu a snažil se o vtip. „Vždyť tu nikdo není,“ rozhlížel jsem se.
Přitiskla mi hlavu zpět do trávy.
„Ty dobře víš, koho myslím.“

Její ústa se pomalu přibližovala k mým rtům, až se jich konečně dotkla. Růžový jazýček se snažila vklínit mezi mé, mírně rozevřené rty, pak jím obkroužila můj jazyk a nakonec svými rty stiskla můj dolní.
Líbat tedy uměla krásně, potvůrka osmnáctiletá.
Položil jsem jí ruku na vnitřní stranu stehna a snažil se ji sunout výše.
Neteř ji ale uchopila odsunula stranou.
„Počkej, sundám si šaty, abych si je nezmačkala,“ vstala, rozepnula si je a odhodila stranou. Stála nade mnou jen v bílých titěrných kalhotkách.
Chvíli, snad záměrně dávala na odiv své dokonalé dívčí tělo, než si zase lehla ke mně do trávy.
„Mazli se se mnou,“ zakňourala.

Přisál jsem se zase ke ztvrdlým bradavkám dívčích prsou a volnou rukou ji hladil mezi stehny, až jsem se dotkl měkkého hrbolku na jejích kalhotkách. Nabažen konečně jejími ňadry, jsem ji začal líbat na krku a přes prsa pokračoval níže a stále níže.
„To se mi moc líbí,“ šeptala.
Opřena o lokty se zájmem pozorovala, jak se přes pupík blížím k lemu kalhotek.
Uchopila jejich okraj a trochu si je stáhla, až se objevily první jemné světlé chloupky pohlaví. Má ústa následovala odkrytá místa jejího bříška.
Náhle nadzvedla zadeček, uchopila gumičku kalhotek, pokrčila nohy a jedním tahem si kalhotky svlékla.
Ležela teď v trávě nahá, jako vltavská víla, v očekávání dalšího.

Malou chvíli jsem hleděl na ten zázrak přírody v podobě malého kopečku, ochmýřeného světlými chloupky a pozoroval úzkou štěrbinu, ze které vycházela omamná vůně dívčího mládí.
Jen okamžik jsem přemýšlel nad tím, zda mám překročit hranici příbuzenských vztahů a rozdíl věku. Rozum se ozval na chvíli, ale brzy ustoupil touze.
Přisál jsem se rty k masitým pyskům jejího pohlaví a jazyk vsunul mezi vlhké chlopně. Vnímal jsem horko, vycházející z jejího lůna a zkusil zvláštní chuť milostné šťávy.
Jako zdáli jsem jsem slyšel slastné vzdychání, neboť mi Anička sevřela hlavu mezi stehny.
Motýli se v letu snad zastavili, aby se podívali na stárnoucího muže, zabořeného hlavou mezi nohama mladé dívky.
„Chci se milovat,“ odtrhla mi neteř hlavu od svého pohlaví a doširoka rozevřela nohy.

Sunul jsem se pomalu nahoru a polibky zanechával vlhké stopy na jejím bříšku, ňadrech, krku, až jsem se nakonec rty spojil s jejími.
Tvrdý úd se dotýkal konečně jejích intimních míst.
„Já sama.“
Vzala si ho ruky a přiložila k horkému otvoru.
Následoval vášnivý polibek, při kterém si razil penis cestu mezi závojíčky hluboko do jejího nitra.
Zůstali jsme okamžik nehnutě ležet, jako bychom snad ani nevěřili, že jsme spolu spojeni. Já jen cítil stahy pulzující vagíny.
Anička se mi dívala do očí a její pohled vyzařoval neskonalé štěstí. Ani já nechtěl věřit skutečnosti, že se miluji s vlastní neteří.

Další pohyb vyvolal z jejích úst sten, její ruce se přesunuly na můj zadek a přimáčkly mě k jejímu tělu. Přirazil jsem, až hekla. Nebylo to ale bolestí, spíše to byl projev vzrušení.
Pohyby obou těl nabývaly na rychlosti, až neteř vykřikla. Vykřikla tak hlasitě, až vyplašila hejno ptáků, sedících na nedalekém šípkovém keři. Ti se rozlétli do všech stran.
S výkřikem stáhla i vagínu a pomalu povolovala, zřejmě prožila bouřlivý orgasmus.
V tu chvíli jsem se i já blížil k vyvrcholení.
V posledním okamžiku jsem stačil opustit její tělo a vše jí vystříkal na bříško.

Leželi jsme ještě dlouho mlčky v trávě a vydýchávali své vzrušení.
„Počkej strejdo, dojdu si to opláchnout,“ jemně do mě Anička strčila, vstala a pomalu kráčela k řece.
Její nahé tělo zezadu v trávě bylo okouzlující, jako v nějakém romantickém filmu. Vstal jsem a šel za ní.
To už ale vstoupila do chladivých vln řeky, sehnula se a začala si omývat bříško.

Slunce, které klesalo k obzoru, ozářilo nahnědlou barvu vody Vltavy, a ta se rozzářila zlatými odlesky.
V tom krásném obraze se odrážela silueta nahé dívky, která před několika minutami prožila snad doposud nejšťastnější okamžiky svého života.