Bazi, Feta, Blbuše

Bazi, Feta, Blbuše
( Jakákoliv podobnost s čímkoliv, je zcela náhodná )

Před dávnými, dávnými časy v české kotlině žil, byl, vojvoda Brok. Měl pod palcem několik dědin a vládl moudře a spravedlivě. Našlo se sice pár zlých jazyků, které tvrdily, že se svého postu zmocnil násilím, avšak opravdu, ale opravdu, to nebyla pravda. Vesničané si ho vybrali ve všelidovém hlasování demokratickou cestou, i když tehdy nevěděli, že se jednou tak bude říkat něčemu úplně jinému.

Vojvoda Brok měl tři dcery. Podařilo se mu je upíchnout líté Megeře, když neodolal jejímu vystrčenému zadku, kdy zrovna na okraji lesa houby sbírala. Jeho mužství mu dalo hnedle najevo, co musí udělat. I přistoupil k ní zezadu, spustil gatě a jí zdvihnul suknici. Strašlivě se lekla, když ho do ní znenadání zasunul, ale hned poznala o co kráčí a ochotně mu podržela. Jen co jí díru naplnil, postavila se proti němu a s potěšeným úsměvem na lících, ho pochválila za příjemné obcování. Dodala však ještě, že za to leknutí se mu ale pomstí.
A p
omstila se vskutku dokonale.

Když nastal její čas a začala vyhánět ze svého lůna plody jeho choutky, začal se vojvoda chvět. Vytlačila první, druhé, třetí, samé děvčence, a vojvoda vzkřikl „Dost!“ v naději, že zarazí ten nenadálý přísun ženského plemene. Povedlo se, ale i tak to pro něho byla rána. Došlo mu, že kdyby to tak mělo být pokaždé, brzy bylo by v kotlině přelidněno. I zařekl se, že již nikdy své Oné nevloží do ženského těla.

Jedné dali jméno Bazi, druhé Feta a třetí Blbuše. To Megera si tak přála, i když vojvodovi se ta jména ani trochu nelíbila. Avšak chtěje Megeře udělat radost, držel hubu. Děvčence rostly jako z vody. Zpočátku jevily zájem o všechno, co se kolem nich děje, ale jak ubíhal čas pozornost každé z nich se počala ubírati jiným směrem.
Nejmladší Bazi se pomalu ale jistě soustředila na sebe samu. Zaujalo ji, co má na sobě, různé cetky a vůbec dbala na to, jak vypadá. Učila se šít i tkát a i jiné dovednosti, jen když se mohla zkrášlit.
U prostřední Fety se probudil zájem o přírodu. Kytičky, koření a bylinky, ty především, ji uchvacovaly, a tak chodila po bylinkářkách, kořenářkách i čarodějnicich, aby se od nich naučila co nejvíc.
Zato nejstarší Blbuše byla divná. Nezajímalo ji nic praktického. Jako malá ráda poslouchala pohádky, a tak se její pozornost upoutala na báje a pověsti, jakož i různé pomluvy, pověry a fake news. I chodila proto za starými bábami a poslouchala jejich vyprávění, které nasávala jako houba a díky své ohromující paměti je ve své hlavě nadosmrti uchovala.

Uběhlo patnáct let a vojvodu postihla velká rána. To když jednoho dne se lítá Megera zničehonic odebrala za předky a nechala Broka ve štychu. Nad jejím hrobem si tajně setřel slzu a v duchu Megeře slíbil, že si ty puberťačky nenechá přerůst přes hlavu a bude je držet setsakra zkrátka. Co jiného mu také zbývalo?

Bazi se nikdy neomrzely výtvory jejích vlastních rukou, hýčkala je a předváděla se v nich, kde jen mohla. Nicméně zjistila, že i její tělo je velice zajímavé a jala se ho pečlivě zkoumat. Časem tím byla přímo posedlá a mnohokráte ji slyšeli vzdychat úžasem i blažeností, skrytou někde v koutku.
Feta bylinkám úplně propadla. Dnes a denně vařila s babiznami různé lektvary, čichala jejich vůni a ochutnávala je. Některé vůně doslova fetovala, když objevila jejich omamné účinky. Jednou však zblbla natolik, že ji málem neprobudili. To jí dalo za vyučenou a od té doby se snažila najít bezpečné dávkování, neb fetu úplně propadla a nechtěla se bez něj obejít.
S Blbuší bylo nejméně starostí. Ta jen chodila a chodila a sbírala drby a klepy. Věděla už toho tolik, že kdyby uměla psát, mohla předběhnout klidně i Jiráska. Jednoho dne s Fetou se potkala a ta ji v okamžitém nápadu dala napít lektvaru, způsobujícího lehkou euforii. Za nějakou chvíli měla Blbuše první vidění. Sice jen nejasné a rozmazané, ale přece.

Uplynulo opět několik roků a děvčence dosáhly věku 21 let. I svolal si je Brok k sobě a pravil: „Jste tak akorát staré, abyste poznaly poslání ženy. Platí to stejně pro jinochy tak pro děvy jako jste vy. Zatímco hochy s tím seznámí svatá žena, vás se ujme svatý muž (oba svatí byli neplodní a obzvláště muže této vlastnosti bylo obtížné vyhledat). Je jím starší rodu Mrdač a já ho povolal, aby vás zasvětil. Budete u něj týden bydlet, nic na sobě nebudete mít a poslechnete každé jeho slovo. Tak hybaj a vraťte se jako ženy.“

S protáhlými ksichty se děvy přesunuly do Mrdačovy chatrče. Už na ně čekal a hned jim ukázal, kam mají složit své odění. Pak si je důkladně prohlédl ze všech stran.
Pomalu si svlékl svůj pracovní oděv i byl před nimi, jak ho příroda stvořila. Děvčence s údivem hleděly, jak se mu volně visící cancour zpod břicha rychle zvedá a tuhne, až nakonec trčí dopředu jako kus klacku.
Takhle to funguje u každýho chlapa,“ objasnil jim Mrdač právě viděnou proměnu, „a já vás s tím naučím žít. Která pudete jako první?“
Děvy na sebe rozpačitě pohlédly, až se odhodlala Bazi.
„Já,“ řekla.
Tak sebou semka plácni a roztáhni haxny,“ ukázal Mrdač, kam si má lehnout.

Poslechla ho. Jakmile se rozplacatila na lůžku, zalehl ji a tvrdým lomcovákem zamířil mezi rozevřená stehniska. Neotálel a pronikl dovnitř do dosud neposkvrněného lůna. Bazi vyjekla bolestí i leknutím, neboť v ní cosi luplo. Mrdač si toho ani nevšiml a začal se v ní pohybovat jako píst spalovacího motoru, což ovšem tehdy neznali a nemohli to k tomu ani přirovnat. Baziin zprvu vyděšený pohled se měnil v uspokojený, a když do ní Mrdač vystříkal své mrtvé sémě, byla už na vrcholu blaha.

Po hodině teorie přišla na řadu Feta. Vzhledem k tomu, že si sebou opomněla vzít obluzovací lektvar, celý akt přeměny v ženu proječela. Ne snad proto, že by jí to bylo až tak bolestivé či nepříjemné, to spíše jemu na truc, aby si nemyslel, jaký že je borec. Až když ucítila jak ji plní, ztichla a zatvářila se, jakože »no to je dost«.

Zato Blbuše za celou dobu, kdy se na ní Mrdač honcoval, ani nepípla, čuměla do blba a vůbec ležela jak dřevo. Nehnula se ani v okamžiku, kdy to do ní pustil, a když z ní konečně slezl, udiveně řekla:
„A to je všechno?“
Mrdače z toho málem trefil šlak, leč vzpamatoval se rychle a pomyslel si, jak těm děvám ještě ukáže. Nahlas však řekl:
„Pro dnešek stačí. Rychle umejt, pomodlit a spát.“ S těmi slovy se otočil a odešel. Ani večeři jim nedal.

Týden sexuálního školení uběhl jako voda. Na jeho konci si všechny tři uvědomily, že se jim to vlastně líbilo a v poslední den překvapily Mrdače tím, že po něm požadovaly dvojí zásun s každou z nich. Sice ho tím téměř odrovnaly, na druhou stranu v něm však vyvolaly spokojený  pocit z dobře odvedené práce.

Uplynul nějaký čas.

Bazi se díky svým vědomostem, znalostem a šikovností, stala jakousi Matkou roku, kdy předávala své zkušenosti mladým děvám, aby se jednou staly dokonalými manželkami. A její bezuzdná chuť po sexu spolu s nabytými zkušenostmi z nesčetných avantýr byla vítaným doplněním Mrdačových školení, takže se staly příhodným zpestřením a doplňující výukou mladých děv. Její chatrč se jí brzy stala malou i nechala si zbudovat větší, kamenou, které hrad začali zváti a jako Bazín pojmenovali.

Jednoho dne, právě se vracela na hrad podél lesa, spatřila, jak se z tmavého hvozdu vynořil silák, vlekoucí cosi na zádech. Zvědava, kdo to jen může být, nechala ho dojít k sobě. Když přišel až k ní, poznala, že je to Divoj ze sousední vesnice a vleče na zádech divokého kance, jehož jistojistě vlastníma rukama skolil. V tu chvíli ji posedl nepřekonatelný chtíč.
Divoji,“ oslovila ho, „jestlipak máš mezi nohama stejně divokýho kance, jako na svých bedrech?“
Divoj se zarazil a shodil kance ze zad.
Když mi dovolíš ti to předvést, ten kanec je tvůj,“ učinil Divoj nabídku.
Dobře. Ale nejdřív mi ho ukaž, jestli vůbec stojí za to,“ podotkla dychtivě.

Divoj se nerozpakoval a stáhnul kaťata. Odhalil tak před Bazi hada, jakého ještě neviděla. Vztáhla po něm ruku a jen co se ho dotkla, v mžiku se z něj stal hotový kyj. V Bazi by se krve nedořezal. Ne však leknutím, nýbrž poznáním, že vidí přesně to, co by potřebovala. V mžiku sebou pleskla o zem.
„Tak se ukaž, jak budeš pasovat do mý jámy na mamuty,“ vybídla ho nedočkavě.
Vlítnul na ni jak ten kanec, co ho předtím měl na zádech. „Hej, ty tam nahoře, né abys to do mě pustil,“ stačila ho ještě varovat, poslušna radám trenéra Mrdače.
Mám snad svým chámem cvrčky a jinou broučí havěť krmiti? Ó, to teda né. Vždy jen tebe jím nasytím,“ zvolal Divoj a přirazil, až Bazi málem oči vylezly z důlků.
Brzy si však zvykla na obrovité těleso, jež do ní pronikalo, a čím dál hlasitějším povykováním dávala najevo, jak se jí to líbí. Když Divoj seznal, že už to na něj jde, prudce se vyškubnul a svůj kyj Bazi do pusy vrazil. Nestačila ani vyjeknout překvapením a už se to do ní hrnulo jak velká voda. Aniž chtěla, sotva stačila polykat, aby se nezalkla. Než však proud zeslábl, stačila Bazi zjistit, že je to vlastně velká dobrota a tak i když příval už zanikl docela, dobrotu onu snažila se vysát do poslední kapky, až tvrdý kyj zpátky v hada proměnila.

Postavila se proti Divojovi a ještě než si stačil natáhnout gatě, slavnostně k němu promluvila.
Divoji, tys borec, jenž nejlépe mi pasuje, a proto tě svým mužem učiním. Zítra uskuteční se svatba a na ní tvého kance slavnostně sežerem.“ A jak řekla, tak i bylo.

Feta se svými vědomostmi odvážila se zajít za Svatým mužem a zároveň Šamanem kmene a stala se jeho učednicí. Naučila se poznávat nemoci a léčit je, jakož i mocná kouzla k odhánění zlých duchů, zaříkávání a další dovednosti k šamanovu povolání patřící. Když pak onen Svatý muž za předky se odebral, zaujala jeho místo a stala se kněžkou. Na jeho počest pak nechala vystavět Fetín, kde potom léčila nemocné a zesláblé. Avšak ani zdravé neodmítala, obzvláště pak, když přišli kvůli jejím kouzelným lektvarům, poskytujících blaženost duše. Zejména mužům, poté co zblbli vypitím podaného dryjáku, s potěšením dovolovala, aby vklouzli do její chlupaté mindži a dorotili na ní do úplného vysílení svého i jejího. Ženám však v tomto nevěnovala se vůbec. Pro ně měla k ruce několik dobrovolníků, kteří s chtivými ženštinami ochotně dorotili.

Avšak mnozí zavčas poznali, jak Fetiny lektvary nebezpečné jsou. Než našli se i tací, byť jich bylo málo, kteří lektvarům těch zcela podlehli, a těm se pak rozum zcela zatemněl a mozek otupěl. I nesli si tuto vadu dál, a aniž si to nyní dokázali představit, předávali si ji z generace na generaci, až se z nich v daleké, předaleké budoucnosti politici stali.

Blbuše byla jediná, kdo u otce zůstal. Ten pak učil ji poblitologii i jiné podvratné pavědy potřebné k vládnutí, aby pak ona mohla vévodit jeho vojvodství, až on už nebude. Byla mu dobrou učenkou. Značně omezila spotřebu Fetiných lektvarů a najednou zjistila, že není tak blbá, jak se o ní tvrdí, jak moudra těch věd do ní vsakují, jako déšť do vyprahlé země. I měl z toho Brok radost převelikou, a když po čase rozpoznal, že to Blbuši myslí líp jak jemu, usoudil, že v klidu může natáhnout brka. A tak jedné klidné noci potichu odešel k předkům.

Tak se Blbuše stala kněžnou. Nechala vystavět hrad a pustila se do vládnutí. Poddaní ji nosili jídlo a pití a k jejímu pohodlí i pár špehulek u ní zůstalo sloužit. Vládnutí jí docela šlo, přesto se cítila nespokojenou býti. Krátce po tom, co se ujala vlády, začalo ji v mezinoží děsivě svrběti. Drbala se tam, drbala, až ji ruka umdlévala, i pomyslela na to, nějakého drbače si poříditi.
Jednoho dne, když už to nebylo k vydržení, sáhla po dryjáku a panáka do sebe kopla. Lehla si na široké lože nadýchanými polštáři pokrytého a čekala, až se dostane do transu.

Než se nadála, vidina schvátila její obluzenou mysl. Spatřila pole a na něm oráče jak oře. Byl však velmi daleko, a tak zapnula vnitřní zoom a obraz oráče si značně zvětšila. S úžasem zjistila, že poznala tu mužnou postavu. Bylť jím Dřemysl oráč. Muž, jehož pověst předcházela, jak je pracovitý. Dívala se, jak lehce vetknul otku do půdy a oře řádek za řádkem, jeden jako druhý.
„Mohl by se mi hoditi, i politicky by mi to prospělo,“ pomyslela si a bez odkladu pro něj vyslala poselstvo.

I přivlekli poslové Dřemysla do hradu. Předstoupil před kněžnu ležící na vypolštářovaném pelechu hrdý, sebejistý, vědom si své ceny. Přesto však před ní poklekl.
Má kněžno, ty jistojistě ke mně nějaké přání máš, jinak bys mne nevolala,“ odtušil Dřemysl.
Přání?! Já jich mám přehršel, abys věděl,“ zvolala Blbuše, mávnutím ruky poselstvo i služebnictvo vyhnala a pokračovala: „Onehdá jsem ve svém transu spatřila, jak umně jsi zapíchl otku do země a dovedně ořeš pole své. Vidouc tě, hned mne napadlo, že tě musím vyzkoušet, zda si tak dobře povedeš i na mém malém lánečku mezi nohama.“ S těmi slovy vyhrnula suknici a odhalila Dřemyslovi své zanedbávané políčko.
Málem mu vypadly oči z důlků, když spatřil tu nádheru. Otka se mu okamžitě napružila a skrze kalhoty ven prorazila. Blbuše vytřeštila kukadla, ale hned se vzpamatovala.
Sundej si ty gatě ať nepřekáží ti a pak sebou mrskni mezi polštáře. Já se zatím dojdu posilnit a pak tvou otku do sebe vpravím, bych poznala, jak nám to štymovati spolu bude,“ prohlásila rezolutně a odkráčela do vedlejší místnosti, kde si pořádně zavdala lektvaru, neb mezinožka ji svrběla až k nesnesení. Když se vrátila, Dřemysl rozvalen již čekal na její vsazení.
Došla k němu a než se nadál, už sama zorávala své políčko. Cítíc v sobě tu mužnou sílu, jak se v ní tře, jak jí drbe svrbějící tkáň, počala vzdychati rostoucí slastí. Ta sílila a sílila, až ji zachvátil orgasmus a spolu s ním se dostala i do transu. Prudce dosedla a vymrštila ruce vzhůru.

Já vidím… vidím město,“ zvolala ve svém vytržení. „To město je véliké, óóóbrovské…“
Kdybys radši přirážela,“ přerušil ji Dřemysl, ale Blbuše nedbala.
„…a v něm mnoho, mnoho lidí je a jeho sláva stoupá jim do palice.“
No tak to tam budou pěkní hajzlíci,“ podotknul Dřemysl. „A přirážej už konečně,“ opětovně ji vyzval.
Několkrát se zhoupla aby neřekl a pokračovala dál.
Áno, hajzlíci. A po nich budou prahajzlíci a to město se bude nejspíš jmenovat Prahajzlíkov. Ó, ano. Už vidím městskou bránu a na ní lešení a na něm kdosi stojí. Má v ruce štětku a cosi tam píše… ó, ano… P – R – A… no vždyť to říkám – Prahajzlíkov… H – A – ale néé,“ zaúpěla najednou nešťastně.
Co zas je?“ zeptal se nerudně Dřemysl, neboť na něm stále jen dřepěla a nepřirážela.
On ten dylina zakopnul o kýbl a shodil ho dolů, i štětku upustil a nakonec sám za tím spadnul. Takže to bude jen PRAHA,“ řekla zklamaně a odmlčela se.
Děláš, jako by měl svět se zhroutit. Kdybys přirážeti raděj počala,“ připamatoval se Dřemysl a divoce se pod ní zavrtěl, aby důrazněji připomenul přítomnost svou.
Blbuše se tím trochu vzpamatovala a vcelku čile obnovila pojíždění po tvrdém dříku. Dřemysl si chrochtal blahem, avšak ani jemu ani jí nedošlo, že si před jejich konáním dvakrát notně lektvaru přihnula a tak po chvíli se opět v extázi vzepjala.

Já vidím… vidím, jak národ náš k Praze patřící bude vládnout mnoha krajinám na jihu, západu i severu po řadu let. Zřím však i jak svou moc ztrácí a na tři sta roků ovládnou jej kmeny západní. Pak, po jedné velké válce, na chvilku svobodu získají, však bude válka další, ještě horší, a národu bude vyhynutí hrozit. Ale mocný kmen z východu jej osvobodí, aby si ho poté podrobil. Zprvu to národ přijme s nadšením, ale časem se začnou bouřit, až vyvolají revoluci a osvobodí se. Hned na to jejich hlavy pomazané požádají západní kmeny, zda se k nim připojiti mohou. Ty však jejich žádostivost na oko odmítati budou a tedy jim do zadku lézti začnou a to tak dlouho, až se jich milostivě ujmou. V době velice krátké, za velké podpory elit, národ o veškeré bohatství připraví, zbaví jich kultury vlastní a podivnou řeč, kde jinak se mluví a jinak píše, ho učiti budou. To nějakou chvíli trvati bude, ale nakonec přijde čas, kdy lidu česky mluviti zakáží. A tehdy, tehdy český národ zahyne.“
Najednou venku větřisko se zdvihlo, z čistého nebe blesk sjel do země a zaduněl hrom, jakoby bohové posvětili proroctví její. Blbuše tou nepříznivou věštbou padla na Dřemysla zcela vysílena.
Tak sis pokecala a můžeš konečně pořádně přirážeti začít,“ děl Dřemysl a pohrozil: „Nebo jdu domů!“
Vyhrůžka ta zapůsobila jen málo.
„Nemám sil,“ zašeptala Blbuše. „Musíš ty.“
Kdybys nemlela pantem, sílu bys měla,“ namítl Dřemysl, nadzdvihl se a mrsknul s ní na záda. Zdvihl ji nohy a razantně do ní proniknul. „Seznáš teď, jak správně dorotit se má,“ zvolal a pustil se do díla.

Blbuše hekala, vzdychala, a když život do ní vypustil, přímo zaječela.
„Chceš to ještě jednou?“ optal se Dřemysl.
„Jo,“ odvětila bez váhání.
„Dobře,“ souhlasil Dřemysl, „ale tu košili noční dolů si dáš, neb zaplésti do ní se nechci. A taky u toho nebudeš nic mektat.“
Ani to nestačil doříct a Blbuše byla nahá. A tak po chvíli další klání proběhlo.
Když bylo po všem a Dřemysl se svalil vedle ní, Blbuše si na něj lehla a řekla:
„Rozhodla jsem se, že mým mužem staneš se. Budeš se mnou vládnout a o mé políčko se starat.“
Dřemysl se zarazil a drobet zapřemýšlel.
„No, nebudu proti,“ řekl. „Políčko pěkné máš a dobře se obdělává. Však jednu podmínku mám. Už nikdy nebudeš plácat takové kydy jako dnes.“
Ujednáno,“ přitakala spokojeně Blbuše. „Hned zítra slavnost uspořádáme a svou úmluvu zpečetíme.“

A tak se i stalo. Vládli pak spolu spokojeně, neb Blbuše slovo své dodržela a žádná vidění za pomoci fetu už nepokoušela. Avšak i oni jednoho dne vydali se za předky a z nebe svých bohů shlíželi na zemi a dívali se co se na ní děje. I stali se tak svědky zhynutí národa. Když k tomu došlo, otočil se Dřemysl k Blbuši a zamračen prohlásil:
„Vidíš to, ty krávo blbá! Kdybys tenkrát držela hubu, nic z toho by se nestalo.“

0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
13 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
gogo

Tohle mělo být spíš v Parlamentních listech….

Fred

Přirovnání s PL mi připadá dost výstižné

childe

Krásně s vtipem napsáno.

Trysky

Bylo by to vtipné, kdyby to nebyla pravda 😀 Kdo ví, jak to vlastně bylo doopravdy.
Vtipně napsáno, radost to číst.

Martin

Jak lze s vtipem napsat naši minulost i přítomnost 😀 Dobře jsem se pobavil .

Dan

Tož takhle vtipně, šikovně napsané dílko jsem už dlouho nečetl! Jedním dechem a ještě v mezičase rozchechtaným. Povídka s jednou z nejvyšších úrovní. Díky. Prosím autora, ať zapne bujnou fantazii a opět sa pustí do díla……

Fred

Na autora prozradím, že když mi to poslal, vyjádřil rozpaky, zda je, zde cituji: – „taková blbost“, vůbec vhodná k zveřejnění. Jsem moc rád, že dal na mé doporučení a na sklo to hodil. Předpokládám, že hodně čtenářů opravdu pobavil. Takže, díky, Pepo.

13
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x