Bláznova ukolébavka

„Máš má ovečko dávno spát,
už písně ptáků končí.
Kvůli nám přestal i vítr vát,
jen můra zírá zvenčí.“

 Venku poletovaly první sněhové vločky, Veronika se zachumlala do kabátu a snažila se nemyslet na to, co ji čeká. První den v novém zaměstnání ji děsil. Název uzavřené psychiatrické oddělení v ní vzbuzoval strach. Při pohovoru byla ráda, že po maturitě našla hned práci, teď jí však zmítaly pochybnosti.

„Není to tak hrozné, neboj se,“ ujala se jí po příchodu jen o něco starší kolegyně. „Většinou ani neví, co se kolem nich děje,“ informovala ji. Při pohledu na klátící se postavy Veronikou přesto otřásly obavy. Během dopoledne potom zjistila, že skutečnost není tak hrozná, jak se původně zdálo.

„Kdo to je?“ zeptala se tiše, když společně převlékly postel nehybnému  pacientovi, který ji zaujal. Pohledná, mladá tvář zarostlá slabým strním přitahovala její pohledy jako magnet.
„Ten tě neslyší, klidně mluv nahlas,“ zasmála se kolegyně. „Je tu už dlouho,“ zvážněla po chvíli. „Vlastně ani nevím, co se mu stalo. Byl tady už když jsem nastoupila.“

„Vnímal jen šum kolem sebe. V paměti si stále dokola přehrával poslední okamžiky, kdy ji viděl. Zakrvácená tvář, zplihlé vlasy spadlé do čela. Nedokázal si vybavit, co se stalo předtím. Pamatoval si jenom náraz a borcení plechů. Snažil se ji vyprostit, ale marně. Když je našli, stále svíral její chladnoucí dlaň.“

„Nedej se zmást, občas má lepší chvilky,“ mrkla na ni kolegyně významně.
„Jak to myslíš?“
„Na to přijdeš sama,“ zasmála se tajuplně.

Záhy zjistila, co tím myslela. Snažila se pacienta nasoukat do čistého pyžama, když ji vyděsila jeho zřetelná erekce. Při pohledu na ztopořené, naběhlé přirození znejistěla. Nevědomky se ho dotkla, vzápětí ucukla, ale bylo už pozdě. Na špičce žaludu se mu okamžitě objevila lesklá kapka.

Pamatoval si, kdy se to stalo poprvé. Přistihl ji v koupelně nahou. Vzdorovitě se na něj podívala, vnímal však jen její kulatá ňadra s chladem vztyčenými bradavkami a tmavý trojúhelník pubického ochlupení, který přitahoval jeho zrak jako magnet. Zahanbeně tenkrát utekl, aby se potom potají uspokojil pod dekou.

Veronika vyděšeně utekla. Odvážila se vrátit až když usoudila, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Ukázalo se, že měla pravdu, pacient ležel nehnutě ve stejném stavu a jenom zvadlé přirození jí připomnělo, co se před chvílí odehrálo. „Zajímalo by mě, jestli by se třeba udělal,“ mihla se jí hlavou nepatřičná myšlenka, kterou rychle zahnala.

Nevěděla proč, ale od té chvíle věnovala mladému pacientovi zvýšenou pozornost. Nenápadně se na něj vyptávala primáře, který suše zhodnotil jeho stav jako katatonický, neměnný, bez naděje na zlepšení. Časem se její zájem neutajil, ale vyjma občasných narážek kolegyň se nad tím nikdo nepozastavil. Bylo ostatně běžné, že každá z nich měla svého oblíbence, kterému věnovala více péče než ostatním pacientům. Věděla, jak se jmenuje, přečetla si to ve spisu. Daniel, občas ho tak tiše oslovovala, jako by doufala, že ji uslyší.

„Proč mi všechno splývá v mlze? Chtěl bych se jí znovu dotknout, cítit vůni jejích vlasů, šeptat jí do ucha básničky, které tak miluje. A chtěl bych se jí znovu dotýkat, tak jako tenkrát, když ke mně vklouzla do postele. Pořád si pamatuju, jak jsem nevěřícně prozkoumával mělkou úžlabinu jejích ňader, hebké teplo řídce ochlupeného klínu, její ruku v mém rozkroku.“

Štědrý večer pro ni znamenal noční směnu, s kterou automaticky počítala, protože byla jako jediná bezdětná. Ke stromečku pacientům přinesla cukroví, výjimečně nespěchala s večerkou a užívala si zvláštní vánoční atmosféru. Na závěr se zastavila u svého oblíbeného pacienta. Posadila se na kraj postele a pohladila ho po zarostlé tváři. Později přemýšlela, proč to vlastně udělala, ale teď vklouzla rukou pod deku a zajela pod pyžamo, kde nahmatala jeho přirození. Zdálo se jí to, nebo mu tváří přeběhlo jemné zachvění? Lehce stiskla penis, cítila jak pod její rukou ožívá a hrála si s ním, dokud nebyl v plné pohotovosti. Ještě rychle zkontrolovala chodbu, jestli se po ní někdo nepotuluje a vrátila se k němu. Odhrnula deku a uviděla naběhlý, žilnatý ocas, který ji zvláštně vzrušil.

„Vzpomínám si, jak jsi byla vyděšená, když jsi ho poprvé sevřela v dlani a přivedla mě k vyvrcholení. Nevěřícně jsi zírala na lepkavé sperma na své ruce a v očích jsi měla zvláštní lesk, který mě přiměl sklouznout do tvého klínu a ochutnat tě. Z úst ti uniklo tiché zasténání, zabořila jsi prsty do mých vlasů a vyšla mi vstříc boky.“

Opatrně přetáhla kůžičku. Objevil se naběhlý žalud, kterého se tentokrát nelekla a pokračovala v dráždění. Nikam nespěchala, pravidelnými tahy honila vztyčený úd, aniž by věděla, jestli se dočká jeho vyvrcholení a pozorně sledovala pacientovu nehybnou tvář. Náhle sebou naběhlý ocas škubl a vzápětí na podbřišek dopadla první sprška teplého semene. Poctivě ho dohonila a teprve potom si utřela ušpiněnou ruku do deky. Na rozloučenou políbila pacienta na suché rty a popřála mu šťastné Vánoce.

„Je to zvláštní, jako by se ta mlha najednou rozplývala a mně se všechno pomalu vybavuje. Hádka s rodiči, kteří nás přistihli, tvůj zoufalý pláč, útěk, a potom už jenom záblesk světla, nic víc. Kde jsi, sestřičko?“

Ráno se za své chování styděla. Vyčítala si, proč to udělala a snažila se zapomenout, jak se potom v sesterně uspokojila. Než odešla domů, vpouštěla ještě dovnitř příbuzné, kteří přišli opožděně na  Boží hod navštívit své blízké.
„Jdeme za Danielem,“ překvapili ji najednou starší manželé. S tím nepočítala, za celou dobu, kdy byla na oddělení, za jejím Dankem, jak mu říkala, nikdo nepřišel. Potají srovnávala tvář prošedivělého muže s jeho synem, nápadná podoba se nedala zapřít. Odvedla návštěvu do pokoje, a nenápadně sledovala, jak ho matka se slzami v očích hladí po ruce a prosí o odpuštění.
„Co se mezi nimi asi stalo?“ napadlo ji.

Najednou bylo po svátcích, život se vrátil do běžných kolejí a Veronika se stále více věnovala svému pacientovi, který v ní vzbuzoval touhu po opatrování. Záměrně se přitom vyhýbala vzpomínce na Štědrý den a raději požádala primáře, aby jí nějaký čas nedával noční. Jenomže to nevydrželo věčně a teď se strachem kráčela k nemocnici.

„Kde jsi? Byl jsem s tebou a najednou se mi znovu ztrácíš ve tmě. Nevím proč, ale občas zahlédnu mezi mraky jinou dívku, jemný obličej má lemovaný tmavými vlasy a mluví na mě, jenom nerozumím, co mi říká. Kdo to je?“

Věděla, že to udělá. Jakmile na chodbách zhaslo světlo, připlížila se k němu do pokoje a odhrnula deku. Stačilo, aby se ho dotkla a ucítila, jak ožívá. Vzala ho do úst, přivítala ji známá chuť mužského přirození. Lačně ho sála, dokud nevyvrcholil přímo do jejích úst. Potom vklouzla rukou do kalhotek a rychle se uspokojila. Když odcházela, přejela prsty vonící jejím vzrušením přes jeho ústa. „Dobrou  noc,“ zašeptala smutně.

Něco se změnilo. Netušil  co, ale najednou si připadal, jako by procital z dlouhého snu. Skrz hustou mlhu pronikal nesmělý sluneční paprsek, ještě slabý, ale neustále nabývající na síle. Chtěl otevřít oči, ale nedokázal to, zatím ne.

Ačkoli se Veronika styděla za své chování, vyhledávala přítomnost svého pacienta čím dál víc. Trávila v jeho pokoji každou volnou chvilku, pečovala o něj, vyprávěla mu o svém životě a když měla jistotu, že je někdo nepřistihne, zabloudila rukou pod deku, kde ho obratně přivedla k vyvrcholení. Jednoho dne náhodou zaslechla rozhovor primáře s rodiči, kteří za ním chodili poslední dobou častěji.
„Pořád si to vyčítám, nikdy si to neodpustím,“ vzlykala matka. „Jenomže potom si vzpomenu, jak jsme je přistihli, byli jako zvířata, která se páří, nezajímalo je nic jiného než jejich uspokojení. Jak to mohli udělat, bratr se sestrou?“

Veronice zalapala po dechu. Byla jedináček, přesto si nedokázala představit svého Danka se sestrou. Připadalo jí to zvrácené, zároveň však zvláštním způsobem vzrušující. Ačkoli se tomu vzpírala, musela to neustále myslet. Došlo to tak daleko, že  jen o vlásek unikla přistižení, když se neovládla a ještě za bílého dne uspokojila své touhy přitisknutá k jeho nehybnému tělu.

„Cizí vůně, stejně omamná, jako ta, kterou tak dobře znám. Kdo mi to šeptá do ucha něžnosti, které jsem slýchával od tebe? Cítím, jak mi buší srdce, chtěl bych jí odpovědět, ale nedokážu otevřít ústa. Kdy tahle noc skončí?

První jarní den se přihlásil ke slovu slunečními paprsky, které pronikly pošmurnou oblohou a Veronika se náhle cítila zbavená okovů. V hlavě jí uzrál plán, nechtěla už čekat a chvátala do práce, aby ho uskutečnila.
Když oddělení ztichlo, proběhla ztemnělými chodbami a zabouchla za sebou dveře. Nedočkavě se svlékla do naha, promnula mezi prsty naběhlé bradavky a naposledy zaváhala. Potom však odhodila pochybnosti stranou a přistoupila k nehybnému muži. Jakmile mu obratně stáhla kalhoty od pyžama, vystřelil mu vzhůru ztopořený úd, jako by na ni už čekal. Vklouzla do sebe prsty, aby se ujistila, že je připravená. Byla krásně vlhká, ostatně jako vždy před souloží. Obkročmo se na něj posadila a rukou mu pomohla dovnitř. Pomalu na něj dosedala, konečně ho cítila v sobě. Zaúpěla slastí, jenom zvolna se na něm pohupovala a vychutnávala si pocit dlouho odkládaného štěstí. Se zakloněnou hlavou se na něj nabodávala stále rychleji, připadalo jí to jako jeden nekonečný orgasmus.
Náhle se polekala. Ačkoli věděla, že to není možné, zdálo se jí, že pod sebou ucítila drobný pohyb. Potom však pohodila hlavou a dál se uspokojovala na nehybném těle. V tom to ucítila znovu. Polekaně sebou trhla, ale to už pacient začal nevědomky spolupracovat. Během chvíle společně vyvrcholili. Unaveně se k němu přitulila, v tom se dotkl jejích vlasů. Nevěřícně k němu vzhlédla.  Poprvé uviděla v jeho zářivě modrých očích záblesk života.
„Kdo jsi?“ vydechl ztěžka.

Bylo to jako zášleh. Najednou vnímal svět kolem sebe. Nahá dívka na jeho hrudi, zplihlé vlasy zakrývající tvář. Odhrnul je a poznal ji. Byla krásná, chtěl znát její jméno, nic jiného ho nezajímalo. „Jsem přece Veronika,“ usmála se na něj nejistě. Vychutnával si její jméno na rtech. „Veronika… Veronika… Veronika,“ opakoval si pro sebe.

Trvalo několik dní, než spolu mohli odejít. Nikomu neřekli o tom, co mu pomohlo k procitnutí, přesto je vyprovázely zvědavé pohledy celého oddělení, stejně jako neutuchající dotazy rodičů.

„Máš má ovečko dávno spát,
už máme půlnoc temnou.
Zítra budou nám bláznů lát,
že ráda snídáš se mnou.“

Existuje člověk, který ovlivňuje mou tvorbu víc, než tuší. Díky němu nemusíte číst nesmysly, které občas napíšu v záchvatu zatmění mozku a dokáže mě udržet na uzdě. Dovolím si zde zveřejnit jeho reakci na tuhle povídku, protože mě hluboce zasáhla:

Koukám na úvodní oslovení a nevím co psát… netypicky zpracovaná? Nemyslím si. Zprofanovaný námět? Nesouhlasím. Co tomu řeknu? Stále nevím. Z textu povídky bych nepoznal, že jsi to psal ty. Je to zcela jiné. Žádné tvé oblíbené fráze, ale přesto z textu stříkají emoce. Některé odstavce jsem musel číst opakovaně. Ne proto, že bych je nepochopil, ale proto, aby se mi text zaryl hluboko do paměti. Stále sedím u klávesnice a nevím co dál psát. V hlavě si procházím povídkou a erotická linka je upozaděná, nedůležitá, nicotná… stále sedím s prsty na klávesnici a nevím co psát… Bohužel, nedokáži ti dát můj feedback. Něco takového jsem nikdy nečetl. Snad jindy, jinde…