Chalupa pod skálu – 2. část

Toto je 2 díl z 2 v seriálu Chalupa pod skálou

S Kordulou strávil Václav celou zimu, ale když zase země zavoněla jarem, cítil, že nohy ho táhnou dál. Ač ho žena i děti měly rádi, rozloučil se s nimi a vydal se dál do kraje.

Šel od vesnice k vesnici, kde se mu otevíraly dveře zejména u chalup, kde žily ženy bez manžela. Za potěšení v loži se měl Václav dobře a jeho odchod byl mnohdy provázen pláčem.
Kraj se pozvolna zase zalidňoval a vše se vracelo ke starým pořádkům.

***

Pak se mu do cesty postavila hradba hlubokých lesů. Už druhý den putoval hlubokým hvozdem. Nepotkal nikoho, zato za každou zatáčkou čekal, že sám bude přepaden.
Narazil sice na šenk, ale ten byl vypálen a dosud se ho nikdo neujal.

A pak se to stalo.
Na začátku jakéhosi údolí sevřeného skalami uviděl stojící kočár. Obezřetně se k němu blížil porostem po kraji cesty a v ruce svíral tesá
Na cestě spatřil ležící mrtvé tělo, na kozlíku kočáru zhroucené tělo kočího a nějaký muž se hrabal v otevřených zavazadlech vzadu na kočáru.

Krátkými přískoky se k němu zezadu dostal a bodl ho tesákem mezi žebra. Muž s krátkým zachroptěním se sesul k zemi, Václav oběhl kočár a nahlédl dovnitř.
Tam ležela mrtvá dívka s bodnou ranou na hrudi a nějaká bohatá dáma složená na sedadle se také nehýbala.
Václav prohlédl mrtvé na kozlíku i mrtvolu na cestě. Byli to asi nějací lapkové, co kočár přepadli. Kočího s pomocníkem zabili, služku, co bránila svou paní, taky, ale co ta šlechtična?
Vlezl do kočáru a dámu pozvedl do sedu. Šaty měla na jedné straně natržené a ven vykukoval nahý prs. Krk měla prostý jakéhokoliv ozdoby, i z rukou jí byly staženy prsteny.

Václav ženu lehce popleskal po tváři, protože poznal, že není mrtvá, jen omdlela. Byla to již starší žena, těžko poznat pod nánosy líčidla věk, ale mladá nebyla, ač jistý půvab jí nešel upřít. Prsa, tělo, celkový vzhled byl uspokojivý. Jenomže ona byla vyššího stavu, on jen kmán. Tím bylo řečeno vše.

Po pár proplesknutích po tváři se začala probírat. Pak vytřeštila oči, zírala na svého zachránce i na mrtvolu své komorné a začala hystericky ječet.
„Nechte mě… probůh… pusťte mě!“
„Uklidněte se, paní. Již je vše v pořádku!“ okřikl ji hlasitě Václav a žena se utišila.
„Kdo jste?“
„Jsem Václav Podskalský. Přispěchal jsem vám na pomoc, když jsem spatřil, co se zde stalo. Vy víte o tom více.“
„Ano! Byly jsme přepadeny. Zabili můj doprovod, i mne napadli a obrali o šperky. Agnes mě bránila, jednoho střelila, ale druhý ji probodl a mě chtěl strhnout šaty a snad zneuctít… omdlela jsem… děkuji vám za záchranu a… óóóó… bože! Otočte se, pane!“ vyprávěla a pak pohlédla na své roztržené šaty a odhalené prso.
Václav s pousmáním vystoupil z kočáru a jal se mrtvoly odvalit na kraj cesty na hromadu.

Za chvíli žena vystoupila též a dekolt si překryla jakýmsi šátkem.
„Ještě jsem se vám nepředstavila. Jsem baronka Terezie Marie Klára Městeská z Městic a Nevrklova.“
„Těší mě,“ Václav se lehce uklonil. „Jsem překvapen, jak krásně hovoříte českým jazykem.“
Baronka se pousmála.
„Jistě jste od vrchnosti zvyklý na němčinu, ale náš rod je zde doložen již ve 13. století a vždy byl jen a jen český a proto se odlišujeme od našich sousedů, kteří sem přišli později.“
Pak se rozhlédla kolem.
„Kde jsou ti mrtví? Je přece nutno je křesťansky pohřbít.“
„Odtáhl jsem je mimo cestu. Až dojedeme k nějaké usedlosti, oznámíme to rychtáři,“ mínil Václav, ale baronka zavrtěla hlavou.
„Ne. Navršíme na ně alespoň kamení. Mí sloužící si to zaslouží. Jen ti zločinci mě nezajímají.“

Společně s Václavem vytvořili u cesty tři mohyly s kříži z větví.
Mrtvé lapky zatáhl Václav hlouběji do porostu.
Pak usedl na kozlík a koně vedl lesem a dál, až konečně dorazili na barončinu tvrz.

***

Starobylá tvrz Nevrklov byla typická stavba, kde bylo více dbáno na obranu než na pohodlí. O to víc Václava překvapil překvapivě útulný interiér, vybavený vším dle poslední módy.
„Nestyďte se. Jste mým hostem,“ usmívala se baronka a zvala ho k sobě na místo po své pravici.
Dvořané, kteří jedli u panské tabule, jen zašuměli opovržením, že muž, co vypadá jako tulák, je jejich paní tak vyzdvihován a vychvalován.

Když hostina skončila, pozvala si baronka Václava do své komnaty, kde s ním hovořila v naprostém soukromí.
„Budu k Vám naprosto upřímná, šlechetný zachránče. Náš stav nám neumožňuje stát se důvěrnými přáteli, jak byste si zasloužil a po čem i já toužím. Vaše blízkost mě naplňuje radostí a touhou… ehm… e… e… zkrátka a dobře. Nechcete vstoupit do mých služeb jako vrchní komorník?“
Václav zrozpačitěl.
„Vaše jasnosti…“
„Tak ne, nejsem královna,“ ušklíbla se baronka. „Jde o funkci formální. Ve skutečnosti budete můj osobní komorník.“
„Ale vaše komorné…“
„Mé komorné do toho nemají co mluvit. Ostatně vy budete jejich nadřízený. Takže si nemohou dovolit ani pípnout.“
„Dostanete se do řečí.“
„Co je komu do mě a mě do ostatních. Je to můj život a já si přeji konečně začít žít radostněji než dosud. Bylo to zlá doba. Dvakráte jsem bránila tvrz proti Švédům, jednou proti císařským. A ubránila. Ves lehla popelem, ale lidé se sem vrátili a budou zde žít,stejně jako já. Nuže?“ byla už baronka netrpělivá.
„Přijímám,“ přitakal Václav a přijal pohár naplněný vínem.

Další dění měl zastřené mlhovinou opojení z vína.

***

Ráno ho probudil čerstvý vzduch a paprsky slunce namířené skrze okno přímo na jeho tvář.
„Ksakru,“ zaklel, posadil se a rozhlédl kolem sebe.
Ležel v pohodlné posteli v komnatě plně vybavené nábytkem. Dokonce zde byl na zemi i koberec a noční nádoba pod postelí.
Náhle vrzly dveře a dovnitř vešla služka s tácem s jídlem.
„Dobré ráno, pane. Budete jíst hned, nebo se nejdříve obléknete?“
„Jak jsem se sem dostal?“
„Přenesly jsme vás… toto je vaše komnata. Šaty jsou ve skříni. Paní nařídila poslušnost vůči vám. Ve všem. Máte proto nějaké přání?“
Dívka se tvářila mírně vyzývavě se směsí opovržení z nového stavu věcí. Dříve tu žádný vrchní komorník nebyl a nyní musí poslouchat tohoto přivandrovalce. Proč ho tu paní má, jim nemusel nikdo ani naznačovat.
„Nechci nic. Můžeš jít,“ řekl Václav, dívka pohodila rameny a odkráčela.

Václav se najedl, oblékl a vydal se prohlédnout si pořádně svůj nový domov.

***

Tvrz nebyla veliká, a tak se dala snadno ubránit. Čeleď tvořila směsice služebníků od čeledínů a děveček ve stájích a chlévech, po pár vojáků lelkujících na hradbách. Baronka byla spíše zemankou, ale v tom se Václav nevyznal a dál se seznamoval s tvrzí zevnitř. Prolezl ji o sklepa po půdu a divil se, jak je uvnitř rozlehlá. Všude narážel na nějaké služebníky, jen barončiny osobní komnaty mu byly uzavřené.

S baronkou se setkal až odpoledne, kdy ho sama povolala k hovoru.
„Jak se ti tu líbí, milý Václave, mohu-li ti tak říkat a ty mně Terezie, ano?“ usmála se na něj.
„Hezké to tu máš… Terezie,“ odvětil Václav a příjemný hovor se protáhl až do večeře.

***

Václav se chystal ulehnout, když ho navštívila osobní komorná baronky jména Dalila. Na svou funkci byla hrdá a byla v podstatě barončinou pravou rukou a proti Václavovi si vybudovala hradbu nevraživosti a nepřístupnosti. Svou paní však musela poslouchat i ona.
„Paní baronka si přeje s tebou mluvit,“ odtušila Dalila povýšeně.
„Teď v noci?“
„Nemudruj a poslechni přání své paní!“ odsekla Dalila a nejradši by mu vrazila políček. Byla totiž o hlavu vyšší.

U komnaty baronky zaklepala, vstoupila dovnitř a ohlásila příchod vrchního komorníka.
„Díky Dalilo. Může vstoupit a ty máš volno. Dobrou noc,“ ozvala se baronka a Dalila vyšla, šlehla zlým pohledem po Václavovi a zmizela po schodech dolů.

Terezie mlčky přistoupila k Václavovi, objala ho a začali se líbat a svlékat. Bylo to spontánní a popravdě… očekávané.
Přesunuli se na prostorné lože a Václav byl doslova opojen nádherným tělem zralé ženy. Pevná prsa, plnější stehna a zadek, to vše tiskl a mačkal a Terezie mu rozsévala polibky po těle. Po dlouhé době zase u sebe a pro sebe měla mužské tělo.
To už mu ocas stál pevný, tvrdý a Terezie ho sevřela rukou a lehce pohonila. Cítila, jak je horký a jistě i patřičně výkonný.
K Václavovu úžasu se k němu sklonila, přetáhla předkožku, jazykem obkroužila žalud, tepala uzdičku a pak sjížděla vyplazeným jazykem po celé délce ocasu až ke kořenu a zase zpátky.
„Líbí se ti to?“ pohlédla mu do očí a jemně mu promnula koule.
„A… a… anoo,“ zadrmolil Václav a žena ho hned začala silně sát a pak už jen přijímala proud semene do úst a vše spolykala.

„A teď zase ty,“ ocumlala ještě povadající ocas do čista a poté si lehla na záda a pokrčila a roztáhla nohy.
Václav se přesunul hlavou do klína a zíral na otevřenou rýhu v chomáči tmavých chloupků. Nikdy to nedělal, ale jak se sklonil blíž, cosi ho přímo nutilo zabořit jazyk do té štěrbiny. Bylo to úžasně lákavé a vzrušující. Vůně ženského klína byla přímo omamující. Klín byl celý mokrý od vytékajících šťáv a kmitání jazyku Terezii přinášelo silnou slast. Klitoris měla naběhlý a velmi citlivý, když přes něj přejížděl jazykem, aniž vlastně tušil k čemu onen výrůstek slouží.
„Oh… oh… to… dělej… oooh,“ Terezie sténala a kroutila tělem v návalech rozkoše.

Václav se snažil a když ho jazyk bolel, porovnal se jí mezi roztažené nohy a přisadil ztopořenou kládu na klín a pak se žena prohnula pod bolestným tlakem.
„Oááááhh,“ doprovázela zasouvání ocasu do sebe.
Byla sice mokrá a vzrušená, ale pysky se jen pomalu rozevíraly takovému rozměru a ona už dlouho v sobě mužský úd neměla.
Byla jím zcela vyplněna a měla toho dost. Po chvíli se mu ale pochva přizpůsobila a jakmile začal jen mírně přirážet, silná slast se jí rozlila tělem a proudy šťávy vytryskly po obvodu zasunutého ocasu ven.
„Božeee… áááách,“ zalykala se slastí.

Milenci leželi nehnutě, zcela vyčerpáni. Teprve po hodné chvíli ho Terezie požádala, aby opustil její komnatu.
„Nelze připustit, abys u mě strávil noc. I tak si služebné spoustu věcí domyslí.“

Jak se Václav dostal do postele, ani nevěděl. Padl do lože a spal až do doby, kdy mu služka ráno přinesla snídani.

***

Dny plynuly v neměnném rytmu a Václav se zabydlel ve své funkci vrchního komorníka. I služebné ho vzaly na milost, když se ukázalo, že jim je ochoten tu a tam nadzvednout suknici a potěšit je svým nástrojem. Proč ho tu paní má, věděly dobře, ale že si síly nešetří jen na ní, se jim líbilo a jelikož i ony dosahovaly silných rozkoší, předháněly se, která se mu kdy oddá a Václav se jim moc nebránil.
Terezie s ním měla v tomto směru řeč.
„Nevadí mi, když si užiješ s nějakou služtičkou, ale pro mě musíš mít síly vždycky dostatek. Hlavně žádnou neobtěžkej! Takovou couru vyženu, nebudu tu živit pancharty!“

Václav, léta uvyklý práci na poli i ve chlévě, v čase žní pomáhal čeládce dostat úrodu z polí do sýpek a za to si vysloužil další kladné hodnocení. Každý poddaný je rád, když se nad ním nikdo zbytečně nepovyšuje a Václav jim dával najevo, že je jedním z nich. Potřebnou autoritu vrchního komorníka si však dovedl udržet.

***

Asi po roce ho život na tvrzi přestával pomalu bavit. Byl příliš jednotvárný a rozhodně méně zábavný, než někde na vsi, kde lidé slavili různé svátky, scházeli se v šenku a chodili do města na jarmarky, zkrátka žili pospolu a veseleji.

Terezie byla neúnavná milenka a vyžadovala milování téměř obden. Její tělo ho sice stále vzrušovalo, její milostné techniky byly skvělé, ale čeho je příliš a často… a ještě ty služky. Zkrátka, Václav byl z toho stále roztrpčenější. Nenápadně začal zjišťovat, jak se ze služby vyvázat, ale narazil. Terezie mu jasně řekla, že až spolu přestanou spát, dál jí bude dělat společnost a nad číší vína budou spolu vzpomínat na prožitá léta lásky.
Zůstane tedy s ní až do smrti. Tohle ale nebylo, co chtěl Václav slyšet.

***

Po jednom zvlášť vášnivém milování, kdy Terezie zůstala bezvládně ležet s roztaženýma nohama a pocákaná semenem, zalitá slastí po několik orgasmech za sebou, naprosto umrdaná, narazil Václav před komnatou na Dalilu.
„Co tu chceš? Posloucháš nás?“ vyjel na ni.
„Ubližuješ mé paní! Slyšela jsem, jak křičí a sténá… chtěla jsem ji pomoci, ale bylo zavřeno na závoru. Přísahám, že tě zabiju!“ probodávala ho nenávistně očima.
„Nevím o čem mluvíš. Terezie prožívala slast. Ty to neznáš?“ nechápal Václav.
„Jak se opovažuješ ji nazývat jménem? To je neslýchaná urážka! A nyní ustup, musím ji ošetřit!“ hrnula se Dalila dovnitř a Václav se uhnul a ušklíbl.
Nechápal nic.

***

„Má paní! Jste v pořádku?“ hladila Dalila baronce čelo a starostlivě hledala na těle nějaké zranění.
Terezie se konečně vzchopila.
„Prožila jsem skutečné štěstí… jsem ale hrozně unavená, zato spokojená.“
Dalila se zarazila. O jakém štěstí to mluví? Ten křik a steny jsou štěstí? Přece jen ona své paní dopřává tělesnou rozkoš, zato muži jsou hrubí, neotesaní a násilní s tím svým údem.
„Nechápu, paní.“
Terezie ji pohladila po tváři.
„Dalilo. I muži umí být skvělí milenci, což tys nikdy nezažila a nemůžeš pochopit. Vím, že Václava nenávidíš, ale chápej, že se ho nechci vzdát právě pro to štěstí, kterým mě obdařuje.“
„Takže vy už mě nechcete?“
Dalila náhle zesmutněla.
„To ne. I ty jsi skvělá společnice, jen musím spravedlivě volit mezi tebou a Václavem.“
„Přála bych si, abychom byly spolu jako dřív,“ přiznala Dalila.
„Už to tak nebude. V mém životě bude Václav mít své místo až do smrti. To je má vůle. A nyní běž. Chci si odpočinout,“ rozhodla Terezie a zavřela únavou oči.

Dalila ji s úklonou opustila a plna myšlenek zamířila k Václavovi. Je nutno si vzájemně ujasnit vztah k paní. Buď ona nebo on. Nemůžou ji mít dohromady.

***

„Přišla jsem si promluvit,“ ohlásila se Dalila.
Václav ji vpustil dál. Pak rukou ukázal na křeslo a sám se posadil do křesla naproti.
„Sdílíš lože s naší paní, vím. Ovšem netušila jsem, že výkřiky, které se linou ven značí, že paní je tak spokojená. Sdělila mi to sama a já tak chápu, že tu zůstaneš i nadále. Jenže, nelíbí se mi to. Dokud si tu nebyl, sdílela jsem s paní lože já. Jen já jsem ji směla působit rozkoš a věř, že se v tom vyznám. Jaká je možnost se tě zbavit? Chceš dukáty? Kolik?“ šla přímo k věci.
Václav se rozhodl hned.
„Pomož mi uprchnout. Terezie… ehm… paní baronka mě tu touží držet navěky. A to nechci zase já. Rád ti ji uvolním jen pro tebe, ale musím uprchnout co nejdále, aby mě nestihla její pomsta.“
„Jen to chceš?“ podivila se Dalila, ale bylo to v souladu s jejími plány a proto kývla.
„Za týden paní bude pořádat hon. Pomohu ti tedy nepozorovaně zmizet.“

****

Útěk se vydařil. Dalila splnila slovo a Václava brzy ráno vypustila boční brankou v hradbě, aniž si toho kdokoli všiml.
Večerní výbuch zlosti baronky ovšem stál za to. Hlídače na hradbách přikázala odevzdat katu. Nakonec rozsudek změnila na padesát ran holí. Vyzuřila se i na komorných. Šaty na hostinu roztrhala, že je nechce a vzápětí je kázala si obléknout, že si to rozmyslela. Švadleny urychleně vše opravovaly a baronka je poté nechala ztrestat za špatnou práci deseti dny arestu o chlebu a vodě.
Dalilu, o níž věděla, že Václava nenávidí, odevzdala katovi, který na tvrzi nebyl a a nahrazoval ho hřmotný voják Eman. Tušila, že by v útěku mohla mít prsty, ale neměla důkazy a Dalila se nepřiznala ani při mrskání důtkami.
S rozšvihanými pruhy kůže na zádech ji kat svrhl do kruhové jámy na dně věže, kde byla zřízena hladomorna. Společnost jí dělala shnilá sláma a kostra předchozího vězně. Věru, úžasná společnost.

Večerního hodování se baronka nezúčastnila. Zavřela se v komnatě, aby se vyplakala nad ztrátou milence, který si dovolil ji opustit! Taková pohana! On, obyčejný člověk a a ona šlechtična… kam ten svět spěje?

***

Druhého dne baronka vše změnila. Dalilu nechala ošetřit a děvečky – švadleny propustila z vězení. Pochopila, že Václava navždy ztratila a nač si ještě znepřátelit vlastní čeládku.

Večer si přivolala Dalilu k sobě.
„Má paní,“ vydechla Dalila a poklekla jí k nohám.
„Tak jsme zůstaly zase samy. Jsi ráda? Ale upřímně.“
„Ano, má paní.“

Terezie měla na jazyku dotaz, zda něco ví o útěku, ale nevyslovila ho. Dalila by buď lhala a vlastně… už nic nechce vědět.
„Chceš i nadále být mou věrnou milostnicí?“
„Jistěže… budu šťastna, má paní.“
Dalila se celá rozzářila.
Od toho večera spolu zase ženy uléhaly a vzájemně se ústy uspokojovaly v klínech, hladily a laskaly a líbaly si prsa a vystačily si tak samy v milostném konání. Musely.

***

Václav v útěku zamířil domů. Svět ho nebavil a musel se dostat co nejdále od nenasytné Terezie. Ne, že by po ní netoužil, ale… nějak ho ten panský život netěšil. A nenahradila to ani její žhavá náruč, hebký klín, plná prsa, ani rty obepínající a pohybující se po vztyčeném tvrdém ocase.
Vrátí se a ožení se s pořádnou selskou dívčinou a té nadělá kupu harantů.
Kroky ho jednoho dne zavedly do povědomé vesnice. Zde přece žije Kordula, chalupnice, co jí muže odvedli verbíři. Nějaký čas s ní žil, pak odešel, má ji zase navštívit?

Stanul před známou chalupou, kde vše vypadalo, jako tenkrát. Chvíli tam přešlapoval, když ven vyšel kluk a neohroženě se ho optal, koho shání.
„Tys Ferda, ne?“ prohodil Václav. „Což mě nepoznáváš?“
Kluk si ho chvíli měřil. Pak mu tvář roztála v úsměvu.
„Václave, jsi to ty. Co tu děláš?“
„Jak žijete? Ty, Líba a matka?“
„Matka je na poli. Líba doma vaří. Otec se stále nevrátil a už nikdy nevrátí,“ řekl Ferda a sklopil zrak. „Táta mi chybí. Proč si tenkrát odešel? Maminka moc plakala.“
„Já vím,“ přiznal Václav. „Zkusím maminku přemluvit, abych tu už zůstal.“
„Opravdu? Řeknu to Líbě,“ Ferda se rozzářil a zmizel v domě.
Václav obešel chalupu a zamířil na pole.

Kordula se tam lopotila s motykou a stála k němu zády.
Václav se k ní přiblížil, chytl v pase, nadzvedl a svalil se s ní stranou do trávy.
Kordula se hned začala bránit, ale jak ho poznala, přitáhla si ho za hlavu k sobě a pevně ho začala líbat. Václav jí rukama hnětl její tvary. Prsa měla stále krásně plná s tvrdými bradavkami.
„Áááhh… anooo… áách,“ vzdychala slastí a rukou mu sjela do klína na ocas. Ohmatala ho a pak náhle odtáhla.
„Tak ty ses vrátil?“ zeptala se vážně.
„Ano. Za tebou. A dětmi. Chci být jen s vámi,“ přitakal Václav.
„A co když už někoho mám?“
„No tak v tom případě tu se mnou ležíš jako děvka. Až budu hotov, půjdu zase dál.“
„Zvyjebanče,“ vykřikla Kordula, ale oči se jí smály.

Než si stáhl nohavice, zbavila se suknice a rozevřela a pokrčila nohy.
Václav na ni nalehl a zatlačil do ní napružené péro. Pysky se roztáhly a žalud zmizel dovnitř.
„Och… oooh… anooo,“ sténala Kordula a roztáhla nohy co nejvíc. Ocas do ní zajel až po kořen a Václav cítil, jak je jím hezky vyplněná.
Když v ní ocas začal rytmicky jezdit, Kordula začala vzdychat.
„Oh… oh… to… je… krásnýýý… tak… dlouho… jsem neměla… muže.“
Tvrdý ocas v ní vyvolával návaly slasti ze silného tření a nezadržitelně tak stoupala k orgasmu. Václav strojově přirážel a věnoval se jejím prsům, až Kordula dosáhla vyvrcholení.
„Tohle už jsem moc potřebovala,“ něžně mu později hladila scvrklý mokrý ocas, jak leželi vedle sebe. „Už tu vážně s námi zůstaneš?“
„Opravdu,“ slíbil Václav a vstal.
V křoví náhle zaslechl šustot a pak čtyři bosé nohy směřující rychle vysokou trávou k chalupě.
„He… he… měli jsme diváky, jestli to s tím návratem myslím vážně,“ pousmál se pro sebe, protože Kordula si ničeho nevšimla a právě si rovnala prsy do košilky.

***

Děti se doma tvářily jako nevinnost sama. Václav pochválil Líbu, jak vyrostla ve velkou slečnu, až se zapýřila a Ferdovi předal z vaku nůž s ozdobnou střenkou, který vzal v hodovní síni. Bylo jich tam několik a ztrátu jednoho baronka jistě přežije, ušklíbl se nad vzpomínkou.

Pro Kordulu měl připravený zlatý náhrdelník, ale tušil, že ona ho asi nosit nebude. Nejlepší bude směnit ho za peníze, jak i původně měl v plánu. Za dukáty pak ženám koupí nové šaty.

***

Na noc se děti samy vydaly do stodoly, jakoby tušily, že ta chvilka na poli jim nestačila.
A opravdu. Kordula se s Václavem v sednici objímali a líbali, ještě ani neulehli.
Vleže se pak dlouho mazlili, než na Václava vyšpulila zadek.
Ten ji hned chtivě roztáhl půlky od sebe a spatřil řiťku a pod ní rozevřenou mokrou štěrbinu. Ocas tam zajel hladce a v celé délce.
„Ohhh… joooo… to… je onooo,“ Kordula slastně zasténala a pevně zakleknutá přijímala jeho rytmické přírazy.
Václav jí zezadu mačkal vaky prsou, krásně plné a velké a mezi prsty mnul tvrdé bradavky.
Pak si ji podržel v pase a projížděl ji tvrdě a hluboko prudkými přírazy.
„Ah… Panebožeee… uuuž,“ vyluzovala Kordula a pohazovala tělem ve svém vrcholu a Václav už déle ten pohled na ocas přirážející mezi půlky zadku nevydržel a vystříkal jí lůno semenem.
Byl to krásně prožitý návrat do svého nového domova.

***

Václav později s celou rodinou navštívili rodnou chalupu. S rodiči se usmířil a později pak přestěhoval k sobě na vejminek. S Kordulou měli ještě dvě děti, než po třiceti letech společného života zemřel. Kordula ho přežila o dva roky, zato Terezie byla v Pánu již 10 let..

Autor

Navigace v seriálu<< Chalupa pod skálou – 1.část
4.7 59 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
6 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Autorovi za snahu 3***….

dedek.Jeff

Je to smutné Shocku, když si sám musíš své dílo hodnotit. Nevděk vládne světem a ty si na to musíš zvyknout. Tak už to je. Snad vůbec jsem nezažil takové hodnocení, kdy by čtenář zhodnotil práci autora jako celek a vyzvedl dobré pasáže a zároveň upozornil na případné chyby. Nemyslím teď ty pravopisné. (V dobře udělané korektuře by ani být neměly). Zkrátka obyčejnou recenzi. Takové to hodnocení, byla to blbost, nebo skvělé, to je strašně málo a autorovi to nepomůže. Navíc jsem si všiml, že povídky, které mají nějaký logický a dějový příběh, prošpikovaný sexem, nejsou u našich čtenářů zrovna… Číst vice »

Jack

Nadviažem na dedek.Jeff, presne pre tieto poviedky mam efenix rad, keď to nie je len o sexe ale aj o príbehu, keď to je zaujímavé a človeka to postupne navnadi, len tak ďalej Shock a snáď sa aj mne raz niečo tske podarí napísať.

meno

deti si v stodole tiež zašukali? 👉👈😟 uhh chytám si cikulu

Jaryn

Klasický Shock. Můj nejoblíbenější autor. Má to hlavu, má to patu, děj a jeho historické povídky jsou nejvíc.

Jaryn

Klasický Shock. Můj nejoblíbenější autor. Má to hlavu, má to patu, děj a jeho historické povídky jsou nejvíc.

6
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x