Eva 04 Rekonvalescence s trochou sexu

Toto je 4 díl z 5 v seriálu Eva

Druhý den jsem skutečně Evě zavolal do nemocnice kolem 10,00. Po dlouhém vyzvánění jsem se dočkal, že se ohlásila. Omlouvala se, že podřimovala. Vyptával jsem se, jak se cítí a jestli nemá bolesti. Ujistila mne, že bolesti nemá, ale že se cítí unavená. Hlas měla zastřený a nemohl jsem se zbavit dojmu, že polyká slzičky.

„Poslouchej Evo, nebudu tě unavovat po telefonu. Raději tě přijdu unavovat osobně. Myslíš, že bych mohl k tobě přijít na návštěvu? Myslím teď hned. Tedy, vlastně ne hned, ale tak za hodinku.“
Bylo zřetelně znát, že ji to potěšilo.
„A ty bys fakt přišel?…..“ vydechla překvapeně.
„No jistě, ale řekni mi, kde tě najdu.“
„Už nejsem na pooperačním. Šoupli mne na dvoják, 3. patro, pokoj č. 308. A kdy tedy přijdeš?“
Ujistil jsem ji, že tak po 11 hod. se u ni objevím a hovor jsem ukončil.

Měl jsem dost času. Trochu jsem poklidil a přichystal jsem si něco k večeři. Po příchodu ze školy jsem si obvykle připravené jídlo ohřál v mikrovlnce a odklidil se k TV. Pak jsem se podíval na jízdní řád MHD. Měl jsem to do nemocnice 3 zastávky a odhadl jsem, že se k Evě dostanu něco po 11 hod. a to ještě stačím koupit kytku a nějaký mlsek.
Vyšlo mi to podle předpokladu. Na oddělení jsem se ani nesnažil shánět nějaké informace. Po včerejší zkušenosti bylo jasné, že by mi stejně nikdo nic neřekl. Zamířil jsem rovnou na pokoj č. 308, lehce zaklepal a vešel. V pokoji byla dvě postele a Eva byla na té vzdálenější, hned u okna. Na lůžku u dveří ležela jakási stará babka a spala. Zato Eva byla vzhůru. Zřejmě už mne vyhlížela. Byla v pololeže, s vysoko vystlaným polštářem. Podal jsem ji kytku a sklonil jsem se, abych ji políbil. Nastavila mi tvář a byla vůbec taková nějaká odtažitá. Posunul jsem si židli mezi lůžko a okno a usadil jsem se.

Rozpačitě jsem začal rozhovor. Především mne zajímalo, jak se cítí. Měl jsem samozřejmě na mysli její zdravotní stav.
„Ani se neptej, strašně mně to vzalo. Je mi jasné, že jako ženská jsem vlastně vyřízená.“
„Proč si to myslíš?“ zeptal jsem se udiveně.
„No prosím tě, kdo by chtěl ženskou bez prsu? Ten můj nikdy nebyl žádná hvězda v sexu. Mnohem raději sedí v hospodě a když v noci přijde, tak s ním většinou nic není. Už to vidím, jak se teď bude kolem mne točit.“

V duchu jsem se usmál. Náruživka Evka se bála, že přijde o své jediné potěšení. Ale z druhé strany jsem ji docela chápal. Slyšel jsem jednou v rádiu jakési povídání, že tato operace způsobí většině žen velké psychické trauma. Že hodně záleží na jejích blízkých, jak jim z toho pomohou. A protože to vypadalo, že na své blízké se moc spolehnout nemůže, vycházelo mi jednoznačně, že tím, kdo ji přivede zpátky do normálu, budu muset být zřejmě já.

Moc nadšený jsem z toho nebyl. Nakonec, ani jsem si s ní neužil, takže by mi to mohlo být jedno, že se plácá v nějakých problémech. Ale z druhé strany, přece jen jsem k ní cítil jakousi sounáležitost. Ani jsem pořádně nevěděl proč, ale bylo mi jasné, že nechat ji v tom nemohu. Nějaký mesiášský komplex, nebo co. Jsem prostě starý vůl, ale bohužel, s tím nic nenadělám.

A tak se stalo, že jsem za Evou chodil každý den dopoledne. Během těchto návštěv jsem se nechtěně setkal s její matkou, která někdy přicházela kolem poledne, když měla pauzu v obchodě, kde prodávala. Přivítala se se mnou, jako se starým známým. Však jsme se znali z rodičáků.

Jednou matinka přivedla i manžela, který se tam zdržel jen chvíli, protože spěchal na odpolední směnu. Do oka jsme si moc nepadli. Byl to menší pořízek s tváří vesnického idiota. Když jsem řekl, že také jdu na odpolední, ale vyučování, tak se hned začal navážet do učitelů, kteří se nepřetrhnou a berou za to těžký balíky, zatím co on musí hákovat.

„Tak ses měl líp učit, udělat si školu a mohl sis také válet koule, hňupe,“ pomyslel jsem si. Ale na nějaké diskuse s ním jsem neměl náladu. Bylo zřejmé, že má vrozenou antipatii k bílým límečkům. Myslím, že všem se ulevilo, když konečně vypadl.

Potěšující bylo, že Evin zdravotní stav byl nečekaně příznivý. Operace byla úspěšná a hojila se skvěle. Všechny testy byly v pořádku. A já se denně snažil, aby ji vyhrabal z psychického srabu. Nejdůležitější bylo, obnovit její otřesenou ženskou sebedůvěru. Chtěl jsem v ní vyvolat dojem, jak moc stojím o to, abychom se spolu mohli co nejdřív milovat. Vypadlo to, že se mi to pomalu daří. Když jsme se líbali, při příchodu a před odchodem, už mi jen nenastavovala tvář a nedržela pasivně. Náhle jsem v těch polibcích začal vnímat vášeň. Nebo alespoň náznak. Asi 10 dní po operaci nastala situace téměř groteskní.

Podstrčil jsem ruku pod deku a začal ji hladit bříško. Vyhrnul jsem košilku a s potěšením vzal na vědomí, že nemá kalhotky. Pomalu jsem se posouval k hebce porostlé kundičce. Pozorně jsem sledoval, co to s ní udělá. Trochu se zavrtěla a lehce roztáhla stehna, abych měl snažší přístup. Potom tiše zašeptala:
„Máš na mne chuť?“
„Ani netušíš, jak velkou,“ odpověděl jsem také šeptem.
„Tak mi to dokaž,“ řekla a otočila se na bok. Prdelku vystrčila na okraj postele a poodhrnula deku. Vyšpulený zadeček byl skutečně velmi hezký a rajcovní. Sice poněkud širší, ale to mně vůbec nevadilo. Naopak, vždy jsem razil teorii ŠIPRZÁROŠ. (Široká prdel, záruka rodinného štěstí).

Podíval jsem se na hodinky. Bylo něco po jedné hodině. Nehrozilo nebezpečí, že by se tady objevila matinka, nebo manžel. Babka na druhé posteli hlasitě chrápala.
Nemocniční postel, na které Eva ležela, byla na kolečkách, pro jednoduchý transport na různá vyšetření mimo pokoj. Nejvíc mě potěšilo, že ložná výška byla tak akorát. Stačilo trochu pokrčit nohy a měl jsem nastavenou prdelku tak akorát na zásun.
Díky tomu, že jsem si před chvílí pohrával s její chlácholinkou, byl můj pěchovák už v polotuhém stavu. Stačilo jej trochu prohonit a byl připraven k akci.

V příštím okamžiku jsem již pozorně nasadil a začal do ni pomalu pronikat. Pár pomalých přísunů a byl jsem bezpečně uvnitř, v krásně těsné, příjemně vlahé mušličce. Pomalu jsem zasouval a vysouval a přitom vnímal její tiché milostné sténání. Byla to tak absurdní situace, že mě to nějak nastartovalo. Příjemně svědivé vzrušeni se dostavilo téměř hned a a stále se stupňovalo. Nebezpečně rychle se mi blížil bod zlomu. Bylo jasné, že pokud nezvolním, udělám už ještě několik šťouchů a budu muset ven.

V tom okamžiku se otevřely dveře a dovnitř pomalu vjela sestřička s vozíkem.
„Nenechte se vyrušovat, já jen posbírám nádobí od oběda.“
Vzala talíř a příbor u babky a zamířila ke stolku Evy. Stačil jsem vytáhnout, sednout si na židli a přetáhnout Evě přes prdelku deku. Jenom jsem děkoval příznivé náhodě, že stolek byl na druhé straně postele. Seděl jsem s ptákem venku a jen díky posteli, která to zakrývala, jsem nebyl přistižen in flagranti. Když sestřička s vozíkem z pokoje odjela, už jsem nebyl schopen pokračovat. Takový drsňák ještě zase nejsem a asi nikdy nebudu.

Eva se mezitím srovnala na posteli a nevypadalo, že by ji to přerušení nějak rozladilo. Možná si myslela, že jsem se už stačil vystříkat. To se mi vzápětí potvrdilo, když řekla:
„Otři to po sobě“ a podávala mně ručník. Otřel jsem se do něj, upravil se a pověsil jej na pelest. Nebyly ještě ani 2 hodiny, když jsem se omluvil a zvedal se k odchodu. Eva ani neprotestovala a nezdržovala mne. Sama řekla, že je unavená a docela ráda si trochu zdřímne. Políbili jsme se a já slíbil, že zítra zase přijdu.

„Přijď a vezmi balíček ochrany,“ zamumlala ospale a rošťácky se na mne usmála. Po nějaké depresi najednou nebylo ani památky. Ve dveřích jsem chytil vzdušný polibek, který mi poslala a vyšel ven.

Kráčel jsem dlouhou, nemocniční chodbou. Měl jsem hodinu času a do školy pár minut chůze. Nijak zvlášť jsem tam nespěchal. Pocítil jsem velkou chuť na cigaretu a v chůzi na ulici mi nikdy kouření nechutnalo. Jsem požitkář a cigaretu si rád vychutnám v klidu.
Když jsem míjel otevřené dveře sesterny, něco mi napadlo. Lehce jsem zaklepal na futro. Sestřička, která seděla u stolu a něco psala, zvedla hlavu a vzala mne na vědomí.

„Dobrý den, sestřičko. Rád bych se zeptal, kde tu máte kuřárnu.“
„Tak to vás zklamu. Podle nového nařízení ministerstva je ve všech zdravotních zařízeních kouření zakázáno. Pacouši chodí kouřit na záchod a my děláme, že to nevidíme. Ale mohu vás pozvat do naši soukromé kuřárny. Máme vedle takový malý kamrlík. Stejně jsem si také chtěla zakouřit, tak si můžeme zahřešit spolu,“ řekla sestřička a slibně se na mne usmála.

„Budu rád a vděčný, ale nerad bych, abyste měla kvůli mně nějakou nepříjemnost.“
„S tím si nelámejte hlavu. Jsem tady sama na celé patro, ale touhle dobou je klid. Pacouši většinou spí po obědě a pokud nepřivezou nějaký akutní případ, tak tu cigaretu spolu klidně vyžhavíme.“

S těmito slovy otevřela koupelnové dveře, které vedly do malé místnosti vedle. Byly tam police, plné ložního prádla, stůl s popelníkem a u něho 2 židle.
Posadili jsme se a oba si zapálili. Neušel mi zkoumavý pohled, kterým mě přejela. Rozhodl jsem se oplatit stejnou mincí a bezostyšně jsem ji pomalu a detailně prozkoumal pohledem.
Mohlo ji být tak ke čtyřicítce, malá, s pěkně zaoblenou postavou. Dlouhé, černé vlasy a hezký, na první pohled usměvavý a přívětivý obličej. Nejvíc mě ale fascinovaly její kozy. Krásně tvarované trojky, se tísnily ve výstřihu sesterské uniformy.
Jak měla přehozenou nohu přes nohu, nemohl jsem si nevšimnout pěkně tvarovaných lýtek. Prostě hezký kousek zralé ženské. Několikrát jsme mlčky popotáhli z cigaret, když na mne promluvila:

„Já bych se vám měla vlastně omluvit, že jsem tam do pokoje tak vtrhla a vyrušila vás z nejlepšího.“
Asi na mně byl znát úlek, ale ještě než jsem se zmohl na nějaké zatloukání, s úsměvem pokračovala.
„Ale můžete být v klidu, u mně je to jako ve studni. Dovedu mít pochopení. Však já vás dobře znám, pane profesore, z vyprávění mého mladšího bráchy, ten u vás kdysi studoval. A vyprávěl o vás, že jste vyhlášený kanec.“
Zděšeně jsem ji naslouchal a pak jsem se zmohl na jakousi chabou obranu:
„Ale paní, to jsou jen pomluvy. Myslíte, že bych ve škole vydržel taková léta, kdyby to byla pravda?“
„Moment, vy mi asi nerozumíte, pane profesore. To pro mně není nějaké vaše mínus, ale naopak, doporučení. Jsem rozvedená a odjakživa jsem byla jako dělaná na proutníky, jako jste vy. A když jsem vás viděla, jak se snažíte utěšit paní Čechovou, bylo mi hned jasné, že se ve vás nemýlím.“

S těmito slovy vstala, energicky típla cigaretu do popelníku a totéž udělal s moji, kterou mi vytáhla z prstů.
Chvíli jsem seděl mlčky a zřejmě se tvářil jako puk, protože se zvonivě rozesmála. Stoupla si přede mne, mezi koleny sevřela nohy a začala mi rozepínat košili.

„Co bys řekl na to, kdybychom teď a spolu dodělali to, od čeho jsem vás vyrušila?“
Sedla si mi rozkročmo na klín, když před tím trochu povytáhla sukni, aby se mohla dostatečně rozkročit. Při tom se jí dost odhalila stehna a mohl jsem vidět, že jsou zatraceně pěkná a pevná. Bylo mi jasné, že mě má na háku. A protože se mi od začátku líbila, vlastně jsem ani nabyl proti.

„Když myslíš,“ zamumlal jsem a přitiskl obličej na naducaný výstřih. Potichu zasténala a řekla:
„Já to hned věděla, že si budeme rozumět.“
Trochu nadsedla a vyhrnula si sukni úplně. Viděl jsem, že nemá kalhotky a potěšilo mne, že její pička byla krásně zarostlá černými chloupky, které vypadaly, jako by byly učesané na pěšinku, pěkně uprostřed. Pysky byly trochu pootevřené a z černého orámování vykukoval pěkně zřetelně, naběhlý frajtr. Zároveň jsem pocítil přítažlivou, živočišnou ženskou vůni. Bylo toho na mne víc než dost a najednou jsem měl jedinou myšlenku: zasnout.

Vždy mne rozčilovalo tvrzení, že chlapi myslí jen ptákem. Ale v tomto momentě jsem byl ochoten připustit, že na tom je něco pravdy. Lešení jejích koziček bylo poněkud těsné a protože jsem nemohl na zapínání, dalo mi trochu práce, než jsem jim pomohl k volnému výběhu. Podprsenku jsem přetáhl nahoru, až konečně vyjukly naběhlé zobáčky. Okamžitě jsem si s nimi začal pohrávat. Zatím co jsem jeden snaživě ocucával, druhý jsem kroutil v prstech. Hlavu mi přidržovala oběma rukama a při tom si mumlala:
„To je paráda, to je paráda a to jsem si myslela, že budu mít nudnou službu.“

Zřejmě byla pěkně náruživá, protože se téměř zběsile zmítala a chvílemi byla úplně mimo. Najednou sesedla a klekla. Zkušenými prsty povolila pásek kalhot, stáhla zip a vyprostila moji chloubu. Okamžitě začala pracovat, nejdřív jazykem a potom i ústy. Bylo vidět, že se vyzná. Absurdita situace mě znovu nastartovala. Naprosto přesně odhadla okamžik, kdy přestat. Kdyby pokračovala, za pár vteřin bych stříkl a bylo by vymalováno. Rychle vstala a zvolna na mne opět nasedla. Při tom si špičku zkušeným pohybem navedla přesně na vstup do nebeské zahrádky. Pomalu dosedla a na chvíli vychutnávala, spolu se mnou. ten příjemný pocit dokonalého spojení obou pohlaví. Potom se začala pomalu pohupovat.

Šukání na židli, obličeji k sobě, je sice velmi rajcovní, ale má jednu nevýhodu. Chlap ztratí vedoucí úlohu, jak KSČ po sametu. Může jen pasivně příjmat ten podíl rozkoše, který mu partnerka přidělí. Tak tomu bylo i nyní. Opět mi přitiskla hlavu na svoje odhalené prsy a rytmicky, nejdřív pomalu, ale potom stále rychleji, mi poskakovala na mém pěchováku.

Rukama jsem zespoda podebral neposednou prdelku a snažil se její pohyby dirigovat. Trochu jsem ji přibrzďoval a zpočátku si dala i říci. Ale postupně se opět začala rozjíždět a moje pokusy ji zpomalit byly marné. Hlasitě funěla a vyrážela ze sebe:
„To je mrdáníčko, to je mrdáníčko… Dělej, ty kanče, mrdej, nešetři mne! Áá…, už je to tady! Pusť to do mne, vystříkej tu moji kundu. Jééé, to je úžasnýýýý.“
Zemdleně dosedla a položila mi hlavu na rameno. Pomalu si vychutnávala doznívání. Vůbec ji nedošlo, že jsem se do ni udělal už před hodnou chvílí a že se domrdávala na již pomalu ochabujícím čuráku.

Po chvíli jsem se trochu vzpamatoval i já. Pohled na hodinky mě vyděsil. Bylo tři čtvrtě na tři a škola mi začínala v 15,00. Přiměl jsem ji, aby ze mne slezla a začali jsme se upravovat.
„Děkuji ti miláčku. Byl jsi fantastický. Doufám, že to nebylo naposledy. Vždycky tě ráda uvidím.“
Mezi řečí se stačila upravit a náhle z ní zase byla sestřička ve službě. Dovedla mne až ke dveřím na chodbu.

„Jsem rád, že jsem tě poznal. Vůbec bych něco takového nečekal. Nevím co říci…“
„Neříkej nic. Je na tobě vidět, že jsi spokojený. Je mi fajn, tobě taky a o to přece šlo. A teď už běž, musím obejít pokoje!“

U dveří jsem ji objal a dlouze jsme se políbili. Spěchal jsem chodbou ke schodišti. Když jsem vycházel z budovy pavilonu C, náhle jsem si uvědomil, že ani nevím, jak se ta čertice vlastně jmenuje.

Navigace v seriálu<< Eva 03 OperaceEva 05 – Konec do ztracena >>
4.5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Copak se stalo s dcerkou, že se ani na mamu nepřijde podivat?

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x