Konečně se v té ospalé díře něco dělo. Vilovou oblastí Nouzov, nedaleko Unhoště, která vznikla v třicátých létech 20. století jako módní záležitost pražských snobů a zbohatlíků, se šířila zvěst o úchylovi, který se několik podvečerů za sebou zjevoval a obnažoval před osaměle jdoucími ženami. Prý vybíhal z křoví, při okraji lesa, na lesní cestě, vedoucí do sousedních Malých Kyšic. Pro místní drbny na návsi a štamgasty v hospodě U Spalů to bylo přímo požehnání. Konečně, po dlouhé době, bylo o čem mluvit.
Zato místní okrskář, npor. SNB Karel Dohnal z toho měl těžkou hlavu. Tento dědula v uniformě měl za sebou pestrou minulost. Jako mladík, dík své urostlé postavě, byl v době první světové naverbován k polnímu četnictvu a tak se vyhnul bezprostřednímu nebezpečí, kterému by jinak čelil přímo v zákopech. Místo toho v pohodě a bezpečí chytal, bez valného nadšení, v zázemí dezertéry, vykonával vězeňský dozor a několikrát asistoval i při popravách.
Po válce se celkem automaticky stal četníkem v nově vzniklé republice a v jejích službách setrval po celou dobu první republiky. Oženil se, zplodil dva syny a dost často se stěhoval, kdykoliv byl přeložen do nového působiště. Když vznikl Protektorát, setrval ve službě jako protektorátní četník a v této pozici přečkal druhou válku. Po jejím skončení byl již vrchním strážmistrem a pochopitelně sloužil dál. Když došlo k zásadním změnám, ještě před významným rokem 1948, byla policie a četnictvo sloučeno do nové složky s názvem SNB. (Sbor národní bezpečnosti).
Dohnal byl automaticky převzat a zpočátku, jako zkušený policajt byl začleněn, coby velitel služebny v Unhošti, v hodnosti nadporučíka. Po vítězném únoru 48 však odmítl nabízené členství v KSČ a to v podstatě znamenalo konec jeho kariéry. Vzhledem k tomu, že se mu již blížil důchodový věk, nebyl vyhozen, ale pouze odstaven na pozici, kde by bez problémů vyhnil do penze. Za svoje poněkud pochybné životní krédo si vybral heslo: Vždy ve službách zákona.
Dostal přidělenou odloučenou služebnu v bývalém pivovaru, který byl místnímu velkokapitalistovi JUDr. Aleši Urbanovi po zásluze znárodněn a v současné době úspěšně chátral. Dohnal zprvu s nelibostí vzal na vědomí, že tam bude sám a nebude mít žádného podřízeného. To nejdřív považoval za degradaci své osobnosti, ale brzy si uvědomil, že to má i své nesporné výhody. Odloučená služebna SNB byla v celém obrovském objektu kdysi prosperujícího pivovaru jediná místnost, která byla obývatelná. Měla zavedenou elektriku, služební telefon a kamna zn. Petr, ve kterých se topilo uhlím. Zařízení této kanceláře bylo vyloženě spartánské. Stůl, dvě židle, kartotéka, skříň na spisy, nezbytná nedobytná pokladna, od kdysi proslulé firmy Klepetář Plzeň a v rohu nezbytný kavalec, který se od svých vojenských bratrů lišil pouze tím, že neměl slamník, ale žíněné matrace. Na stole bylo třílampové rádio Philips a tím veškerý komfort končil. Pro vodu si esenbák chodil s vědrem ke studni na dvoře a za záchod mu sloužila kadibudka, diskretně umístěná v zákoutí kdysi honosné zahrady.
Protože služebna v pivovaru byla vzdálená asi jeden km od Unhoště, žil tady starý policajt jako poustevník, což mu docela vyhovovalo. Byl už mnoho let vdovcem a jeho dva synové bydleli s rodinami v Kladně.
Jeho pracovní náplň byla sice zoufale jednoduchá, ale jako taková, mu dokonale vyhovovala. Jak se říká, kdo nic nedělá nic nezkazí a to tady sedělo, jak prdel na hrnci. Protože velel sám sobě, jeho den vypadal podle toho. Ráno vstával, když se vzbudil a jinak si den vyplnil po svém.
Měl přidělený okrsek, který zahrnoval několik okolních vesnic a osad. Jeho nadřízení předpokládali, že okrskář musí znát svůj rajón jako své boty a všechny problémy vyřeší na místě. Pokud se, zcela výjimečně, vyskytla nějaká mimořádná událost a telefon marně řinčel, volající se domyslel, že okrskář je právě na obchůzce v terénu a bude tedy nutné zavolat později. Telefonní záznamníky tehdy naštěstí neexistovaly, takže když se volající nedovolal, měl prostě smůlu.
Dohnal, kterému všichni v jeho okrsku uctivě říkali – Pane vrchní, podle jeho bývalé hodnosti vrchního strážmistra, si tedy náplň své denní práce určoval sám. Obvykle, po vydatné snídani, vyšel ze služebny, vystrkal z haly pivovaru přidělený služební motocykl, kořistní BSA se sajdkárou a na něm vyrazil nazdařbůh, do některé vesnice svého okrsku. Tam obvykle zaparkoval před hospodou a zašel dovnitř na jedno pivo. Poseděl, poklábosil s usedlými štamgasty a při tom, jak tomu sám říkal, sbíral informace, co se přihodilo od jeho poslední návštěvy. Pokud se na něj neobrátil někdo z občanů s nějakou konkrétní stížností, sám se nevyptával, protože zastával názor, že kdo se moc ptá, moc se doví. Po přiměřené době se zvedl, rozloučil se a odfrčel o štaci dál.
Pokud bylo vysoké datum a on neměl na pivo, případně na hospodský oběd, zastavil před vesnicí, nachystal si plácačku a vyčkával až pojede nějaké auto, nebo motocykl. To potom zastavil a oslovil řidiče vlídně:
„Tak to máme pokutu 20 korun.“
A pokud měl šofér dotaz, za co jako by měl platit, když má vše v pořádku, řekl mu Dohnal s úsměvem:
„Jen se neboj, však já už si něco najdu.“
Obvykle oběť raději zaplatila. Když se však chtěl někdo dohadovat, dočkal se však jen zachmuřeného obličej a břitkého varování:
„Kušuj, nebo to budeš mít dražší,“ což obvykle stačilo, aby se „provinilec“ zklidnil.
Přestože tento způsob služby jej činil v podstatě nedostižným. Pokud se výjimečně vyskytla nějaká jobovka, po určité době se k jeho uším přece jenom dostala. Telefonní síť byla tehdy dost řídká a telefon byl vzácností, na kterou se čekalo dlouhé roky. V každé hospodě však telefon byl a sloužil jako veřejná telefonní budka, na rozdíl od telefonů, v budově MNV, které byly považovány za přísně služební.
Takže pokud byla někde vykradena králíkárna, nebo upytlačený srnec, případně ožralí vandalové někomu zdevastovali kadibudku, tyto hlášky byly postupně telefonicky oznámeny všem hospodským v okolí s prosbou, aby tato mimořádka byla oznámena Dohnalovi, až se u nich zastaví.
Touto cestou se tedy pan vrchní strážmistr, za kterého se pořád považoval, od pinga v hospodě Horního Bezděkova dověděl, že na lesní pěšině, která spojovala Nouzov s Malými Kyšicemi, se už několikrát objevilo jakési individum mužského pohlaví, které si vyčíhlo osaměle jdoucí ženu a vyděsilo ji tím, že vyskočilo zpoza křoví a rozeplo si plášť, pod kterým se skrývalo zcela nahé tělo.
„Já ale nic jiného nevím, pane vrchní. Jen to, co mi zavolal kolega z hospody U Spalů. Máte tam co nejdřív zajet a vyšetřit to.“
Hostinský z hospody Na růžku vyřídil vzkaz a s uspokojením sledoval výraz nevole, který se objevil v policajtově obličeji.
„Jenže já nevisím na hřebíku a také nepříjmám rozkazy od nějakého civila,“ zabručel Dohnal nevlídně. „Až budu mít čas, tak tam samozřejmě zajedu. Zatím mám ještě něco k vyřízení v Dědkově mlejně, tak až pojedu odtamtud, zastavím se na Nouzově.“
Ve skutečnosti jej však tato zpráva potěšila. Konečně se bude moci projevit jako ruka zákona a nejen sbírat klepy. Beze spěchu dopil pivo, aby si nezadal, ale pak radostně vyrazil do osady Nouzov. Během krátké doby zdolal těch několik kilometrů a za chvíli již zastavoval před Spalovou restaurací. Dobře věděl, že hospoda a náves spolu tvoří centrum veškerého společenského dění v každé vesnici.
Vešel do lokálu, poručil si pivo a usadil se u stolu pod oknem, odkud měl dobrý výhled na náves. Věděl, že už jenom příjezd policejní motorky avizuje přítomnost zákona a spoléhal na to, že za chvíli se objeví první zvědavci. V tu chvíli s lítostí vzpomenul na doby dávno minulé, kdy v přílbě, s pendrekem, s šavlí a četnickou karabinou, vzbuzoval zasloužený respekt.
V rekordní době před ním přistál půllitr s bohatou čepicí a zároveň byl od pingla zahrnut prvními informacemi.
„Tak tady máte svoje pivečko, pane vrchní. Jsme opravdu moc rádi, že jste tady. Však už se ženský bojí navečer vyjít z baráku. Dokud nebude ten úchyl za katrem, tak tady nebude klid. Všichni na vás spoléháme, že ho vypátráte a strčíte do chládku.“
Tato slova sice krásně polechtala Dohnalovo ego, ale zároveň jej vyděsila. Byl sice starý policajt, ale většinou vyšetřoval jen drobnou kriminalitu, zlodějny, vandalství a občas nějaké ty hospodské rvačky, nebo domácí násilí. Ale tohle byl závažný případ, který mohl vyústit v mnohem silnější kalibr, znásilnění, nebo dokonce vraždu. U podobných případů pouze několikrát jen tak přicmrdával a proto sám sobě přiznal, že nemá ani páru, jak vlastně začít. Navenek však zachoval tvář hráče pokeru. Odfouknul světácky pěnu, zhluboka se napil a pak vyzval číšníka, aby mu řekl vše, co o případu ví.
Ping viditelně zrozpačitěl:
„Víte, pane vrchní, já mám všechno jenom z druhé ruky. Vím akorát, že někdy v úterý navečer se támhle od lesa vyřítila stará Semrádka a strašně řvala.“
„Moment, říkáte, že strašně řvala. To jste slyšel tady uvnitř?“ zeptal se nedůvěřivě Dohnal.
„No vlastně neslyšel,“ připustil neochotně číšník. „Ale ona pak vrazila dovnitř a řvala i tady a za ni sem vtrhly ženské, co drbaly venku na lavičce pod lípou. Najednou tady bylo jak v mlejnici, plno lidí a vlastního slova nebylo slyšet. Semrádka sebou praštila do židle a funěla jak sentinel.“
„No dobře a co jste si z toho vyvodil?“
„Dělalo to na mne dojem, že ji něco vyděsilo, protože pořád jen opakovala: To je hrůza, to je hrůza. Ale z čeho měla tu hrůzu, to z ní vypadlo až o hodně později, když se trochu vzpamatovala a byla schopná mluvit.“
„Ale po telefonu jste mi vzkázal a sám taky před chvílí řekl, že tady řádí nějaký úchyl. Tak se vás ptám, z čeho tak usuzujete? Přiznávám, že z toho co jsem zatím slyšel moc moudrý nejsem,“ řekl odměřeně npor. Dohnal.
„No to já zpočátku také nebyl. Když tady Semrádka seděla a lapala po dechu, tak ženský říkaly, že když se vyřítila z toho lesa, řvala jako pominutá a hulákala jako na lesy pořád dokola : Huráá, huráá, huráá, jako to řvou vojáci, když vyráží na zteč.“
Hostinský se při tom líčení neubránil úsměvu a za to byl hned zpražen:
„Člověče, nedělejte si tady srandičky, tohle je vyšetřování. Tak pokračujte, co bylo dál?“ snažil se policajt o zjednání vážnosti.
„Teda, když se vydejchala, tak ji ženský zpovídaly a ona jim líčila, že když šla po Březince do Kyšiček s bandaskou pro mlíko, tak na ni z lesa vyskočil nějakej chlap. Prej neřekl ani slovo, ale hnal se k ní a když před ní stál, tak najednou rozevřel montgomerák a ona viděla, že je pod ním docela nahatej.“
Dohnal samozřejmě, jako místních názvů znalý, věděl naprosto přesně, kde se přibližně incident odehrál, ale pro jistotu si to zopakoval:
„Takže říkáte, že občanka Saemrádová šla navečer po cestě zvané Březinka do malých Kyšic s bandaskou pro mléko a při tom byla obtěžována neznámým mužem…“
Nechal větu nedořčenou, z velké, kožené, služební tašky vyndal poznámkový blok a začal si dělat poznámky. Pingl před ním stál málem v pozoru a očekával další otázky. Policajt těžkopádně psal a zároveň chtěl další podrobnosti. Jako kdy to bylo, ke komu šla Semrádka pro mléko, jak daleko asi byla, když se jí to stalo a jak ten chlap vypadal.
„Jó, já toho moc nevím, voni tady ženský štěbetely jak husy a bylo to takový pátý přes devátý. Bylo to asi tak kolem šestý a pro mlíko chodí k Léblovce, to je první barák v Kyšičkách vlevo.“
Vrchní strážmistr, nyní npor. SNB, si pomalu zapisoval údaje do bloku a při tom si předříkával:
„…pro mléko k občance Léblové, bytem v Malých Kyšicích, č.p…, víte jaký má číslo?“
„To opravdu nevím, tady to totiž není popořadě, ale podle toho, jak se dávala stavební povolení za první republiky. Třeba č. 523 je hned vedle 712 a je z toho pěknej bordel, takže přehled v tom má akorát pošťák.“
„To nevadí, tak to číslo doplníme později. A když je řeč o pošťákovi, už tady dneska byl? Rád bych si s ním promluvil a také jej vytěžil, protože ten chlap pošťáckej je studnice informací, jako málokterá vesnická drbna.“
„Smůla, pane vrchní strážmistr, ale starej Primus už tady roznášku udělal a odjel na kole, asi tak 10 minut před vaším příchodem.“
„Tak mu vyřiďte, ať se u mne zastaví na služebně v pivováru, třeba zitra odpoledne. A teď někdo skočte pro tu babu Semrádku! Potřebuju ji vyslechnout,“ zavelel Dohnal a dopřál si dlouhý lok piva.
„To bohužel nepůjde. Hajnej ji viděl na zastávce, jak čeká na šichťák do Kladna. Prej jela k dceři a tak ani nevím, kdy se vrátí. Vona je od toho přepadení celá špatná,“ sděloval pingl policajtovi další jobovku.
Okrskář to vzal na vědomí se zjevnou nevolí. Chtěl vyšetřovat a k tomu mu chyběl ten nejpotřebnější subjekt.
„Tak ji vyřiďte, ať přijde zítra sem, do hospody, přesně v 10,30. Já přijedu a provedu s ní informativní vytěžení. A pokud by se tomu chtěla vyhnout, tak si ji nechám na služebnu předvést.“
Už když to vyslovil, uvědomil si, že vzhledem k tomu, že nemá žádné podřízené, musel by si důležitou svědkyni na služebnu předvést sám. Předpokládal však, že nikdo z přítomných si to neuvědomil a také spoléhal na to, že všichni ctí autoritu orgánu natolik, aby si nedovolili jeho slova zlehčovat.
Zvolna uložil blok a tužku do služební brašny, dopil pivo a rozloučil se. S placením se nezdržoval a pingl ani neměl odvahu, aby jej zkasíroval. To jedno pivo mu nestálo za nepříjemnosti, které mu mohl starý policajt snadno přivodit.
Blížila se doba oběda a tak motorka s policajtem za řídítky zamířila k hospodě v Dědkově mlýně, kde ostatně vařili mnohem líp, než U Spalů.
