U nás v Míchově 01 – Jiskření

Toto je 1 díl z 10 v seriálu U nás v Míchově

Kapitola 1: Jiskření.

Městečko Míchov se rozprostírá na svahu místní velehory zvané Smraďák. Bůh ví, kde předkové k tomuto názvu došli, protože dnes tam nic nesmrdí, pokud odpočítáme zápach starých Smržů.
Vjedete-li do městečka ulicí rodinných domků, nebo spíše vilek, ocitnete se na čtvercovém náměstí, kde dominantou je radnice, stvořená snad ze všech stavebních slohů, co existovaly. Na protější straně náměstí se tyčí hotel Záložna.
Silnice se potom kroutí do vršku, kolem zemědělského družstva až ke kostelíku s malým hřbitovem. Dál už vede pouze polní cesta do blízkého lesíka na úpatí Smraďáku.

Bylo pondělí. Tajemník obecního zastupitelstva Zdeněk Malý v bujaré náladě vtančil do sekretariátu.
„Zdravím našeho Anděla strážného,“ zahlaholil na sekretářku.
„No ty máš dneska jakousi dobrou náladu,“ sondovala, „že sis narazil nějakou kočku?“
„Kočka to sice nebyla, ale s klukama ze školy jsme si udělali takovou malou pánskou jízdu.“
„Tak to bys měl mít spíše kocovinu, ne tady trdlovat,“ namítla a hodila mu do náruče velkou obálku.
„Co to je?“
„Nevím, ale poslali to z Ministerstva zemědělství.“
„K nám? Snad na družstvo.“
„Já to neotevřela, je to psané na tebe.“
Hodil obálku na stůl, zapnul počítač a srovnával si na stole hromadu restů. Opatrně otevřel nožíkem ministerskou obálku, přečetl si úvodní dopis a zařval: „Já se na to už vyseru, ono nestačí, že nás zavaluje pitominami naše ministerstvo!“
„Co se čílíš hned z rána?“ ozval se starostův hlas, vzápětí vplul jeho pivní mozol a pak ostatek.
„Poslouchej Radku, oni po nás chtějí sečíst, pokud možno co nejpřesněji, kolik kdo chová domácích zvířat, prasat, koz, koňů a krav. Řekni, jsou oni normální?“
Z vedlejší místnosti se ozvala sekretářka: „S těma kozama to máš jednoduché, podívej se kolik je u nás zaregistrovaných ženských a vynásob si to dvěma!“
Starosta se zamyslel: „Hele Zdeňku, něco tam vyplň, stejně je jim to na hovno a nezapomeň uložit kopii.“
„Já vím,“ zasmál se tajemník, „když lhát, tak vždycky stejně.“

Táhlo na desátou hodinu, s úlevou hodil seznam zvířat do kopírky a zařval: „Andílku, prosím jednu kávičku!“
Od vedle bylo slyšet: „Ano pane tajemníku a máš tady návštěvu!“
Otevřel dveře a málem srazil pohlednou mladou ženu, která zrovna chtěla otevřít dveře do jeho kanceláře.
„Ježíš, promiňte, já nevěděl že jste za dveřmi,“ zakoktal překvapeně, „pojďte dál, dáte si kávu?“
„To nemusí být,“ usmála se.
„Andílku, ještě jednu kávu pro slečnu, nebo pro mladou paní?“ sondoval.
„Zůstaňme u slečny, jsem Helena Prudká, nová lékařka na středisko.“
„No to je nádhera,“ zajásal, „oni si přece jenom na nás vzpomněli?“
„Můžete mi po kávě ukázat ordinaci?“ zaprosila.
„Samozřejmě a kde vlastně bydlíte? Budete sem dojíždět?“ zeptal se a dělal na stole místo na kávu. „Zatím jsem si vzala pokoj v hotelu, pak si seženu nějaký podnájem.“
„Ale to nemusíte, k ordinaci přísluší služební byt. Teda, je to větší svobodárna.“
„Já tedy žasnu, vy tady máte pro doktora služební byt, to se hned tak nevidí,“ udiveně zakroutila hlavou.
„No, ordinaci si budete muset asi nově zařídit, on starý doktor si nepotrpěl na novoty,“ podíval se na ni.
„Poslechněte pane tajemníku, dala by se tady sehnat sestra?“
„Tak to nevím,“ zamyslel se, „stará Sedláčková je už v důchodě, no poptáme se.“
„A já bych vám tam nemohl dělat sestřičku?“ zeptal se šelmovsky.
„Kdo by potom dělal tajemníka, přemýšlel jste o tom?“ namítla.
„No jo, takového vola tady jiného nenajdou,“ konstatoval trpce a pak ji upozornil, „nelekněte se, posílám zprávu starostovi,“ a zařval, „Radku, pojď sem!“

Starosta se objevil ve dveřích a hned začal: „Teda Zdeňku, já ti to asi zatrhnu, vodit si slečny v pracovní době do kanceláře. Vítám vás paní doktorko, náš Anděl strážný mi už všechno vyslepičila.“
Tajemník zaúpěl: „Vona zase poslouchala za dveřmi!“
„Neposlouchala, ale chystala kafe a příště si zavři dveře od kanceláře,“ odvětila a vplula s kávou na podnose.
Po kávě vzal klíče od střediska a doprovodil doktorku.

„Čeká mě tady hodně práce,“ konstatovala, když se rozhlížela po ordinaci. Šli po schodech do patra, do služebního bytu.
„Není to zařízeno, po smrti starého doktora si nábytek rozebralo příbuzenstvo, zůstala jenom kuchyňská linka a sporák. Ale je to celý vymalovaný a vyčištěný, uvidíte.“
„To nevadí a je tady nějaká prodejna s nábytkem?“
„Hned tady kousek od náměstí, ale velký výběr tam nehledejte, prodávají spíše podle katalogů.“

Vešli do bytu, rozhlédla se po pokojích a kuchyni: „Říkal jste svobodárna, vždyť je to pěkný malý byt?“ namítla překvapeně.
„Ale velký to není, však vidíte,“ usmál se na ni. „Kdo vám s tím pomůže, máte někoho z příbuzenstva?“
„Jsem holka až z Vysočiny, tak si budu muset pomoci sama.“
„Rád vám pomůžu, stačí písknout,“ hned se nabídl.
„Beru,“ zasmála se, „teď se půjdu podívat do ordinace, co se z toho dá vytlouct a nebudu vás zdržovat, jistě máte hodně práce.“
„Jistě,“ odvětil, „teď právě počítám prasata, kozy a krávy pro naše ministerstvo zemědělství.“ Zacinkal klíči: „Tak tady jsou vaše klíče a nezapomeňte písknout.“

Dodělával pomalu denní resty, Anděl strážný stála u okna a šmírovala náměstíčko.
„Zdeňku, víš že pekař má novou dodávku?“
„No tak ať ji má, asi ji potřebuje,“ odpověděl lhostejně.
„Pojď, pojď se honem podívat, ta mladá Vobořilová má kluka, vždyť teď vyšla z učení.“
Vstal, koukl se z okna: „Docela jim to sluší,“ poznamenal a šel pokračovat v práci.
Anděl stála s nataženým krkem, aby lépe viděla: „Jdou nahoru ke kostelu, co tam budou dělat, je zavřený?“ přemýšlela nahlas.
„No, modlit se nebudou a přestaňte poskakovat u okna, copak se tady dá pracovat?“
Ušklíbla se, rozcuchala mu vlasy a zmizela ve své kanceláři.

Mezitím dva sledovaní pomalu, zavěšeni do sebe, vystoupali kopeček ke kostelu a dali se polní cestou k lesíku. Byl letní, voňavý den, obloha bez mráčku. Zmizeli mezi stromy a přesunuli se na malou, lidským zrakům skrytou, paseku.

Sedla do mechové pokrývky, vyhřáté od sluníčka, a její partner se natáhl vedle ní. Srovnala si sukni, přitiskla se k němu a začali se líbat. Volně, beze strachu, že je někdo bude hlídat.
Tiskl ji k sobě, líbal tváře, bradičku a rukou hladil záda milované dívky. Cítil, jak v něm narůstá napětí, jeho ruka byla stále dotěrnější.
Dusil ji dlouhým polibkem a převrátil na záda.
Nadechla se: „Prosím tě neblbni,“ zašeptala.
Rukou sjel na kolínka, hladil ji nohu a ruka se pomalu zasouvala pod sukýnku. Zčervenala, zavřela oči a pevně sevřela nohy. Nevadilo mu to, pokračoval v hlazení až na pahorek nad klínem, mazlil se s ním, cítil, jak se klín malounko zdvíhá proti ruce a Anička vzrušeně dýchá.
„Miláčku, přestaň, nebo se něco stane,“ zakňourala.

Vyjel rukou z pod sukýnky a začal rozepínat knoflíčky halenky. Když se objevila mladá, vzrušená ňadra před jeho zrakem, strnul chvíli obdivem a potom se hladově vrhl na obliny a pokrýval je polibky.
Ruka se vrátila na bývalé místo nad klínem, hladila, laskala chloupky kryté tenkou látkou kalhotek.
Růžová poupátka na vrcholcích kopečků stála pod přívalem polibků vztyčená a jakmile se rty přisály na jedno z poupat, Anička prudce vydechla, zaúpěla, rukama mu tiskla hlavu k sobě a dole ucítil, jak se nožky pootevřely. Sklouzl rukou mezi ně a hladil, mazlil se s oblinou mladé lasturky.

Anička zasténala, rozevřela ještě více nohy a celá vzrušená prosila: „Prosím tě přestaň, víš co děláme, víš co se může stát?“
Opatrně odhrnul lem kalhotek, vklouzl prstem do horké lasturky a krouživě dráždil dívčí poštěváček.
Tělo se jí vzepjalo v prvním nepoznaném záchvatu orgasmu, sténala a mačkala mu hlavu uvězněnou mezi kopečky ňader. Vysvobodil se z objetí rukou, rychle vyprostil svůj načínáček a zvedl nožky své dívky, ještě ztuhlé v zajetí rozkoše.

„Ne, prosím tě ne!“ vykřikla, když ucítila, jak se tlačí dovnitř.
Ruce zaťala do mechové porostu a vzápětí vykřikla bolestí: „Auuu, ty blbče, co jsi to udělal?!“
Ještě téměř ochromená nečekanou bolestí, hodila mu do tváře trsy mechu, které v bolesti vyrvala z porostu.
Snažila se ho shodit ze sebe, ale byl pevně přitisknutý a začal rychle uvnitř útočit. Sténala bolestí, která pozvolna přecházela v nějaký zvláštní pocit. Cítila zase tu vlnu vzrušení, přestala se bránit a neuměle, vstřícně, se přirážela svým klínem naproti.
Zvrátila hlavu, zavřela oči a vychutnávala si něco, co v životě nepoznala.

Z tohoto ji vyrušilo Ivanovo zasténání a něco horkého ji zaplavilo nitro.
Vystřízlivěla zděšením: „Proboha, ty jsi to do mě vypustil! Blbče, budu těhotná, nemáš rozum!“ vyrážela ze sebe s pláčem.
Tiskl ji v náručí, stále ještě s ní spojen a rozechvěle šeptal: „Jsi má, jenom má.“
Pracant vyklouzl ze svého pracoviště, tak se udýchaný položil do mechu a Anička se k němu přitiskla: „Budeš si mě hošánku muset vzít. Co jsi spískal, teď zaplatíš chomoutem.“
Objal ji, políbil a zašeptal: „Taky mi o nic jiného nejde, miláčku.“

Horko v kanceláři obecního úřadu se stávalo nesnesitelné, tak se tajemník uráčil vstát a otevřít okno.
„To je nápad!“ ozvala se Anděl strážný z vedlejší kanceláře a přesunula se na oblíbené pozorovací místo v jeho kanceláři. U ní jí ve výhledu bránil vzrostlý strom.
„Hele, už jdou zpátky!“ tiše zajásala, když spatřila dvě postavičky pomalu kráčející od kostela na náměstíčko.
„Teda, ta Anča má nějaký divný krok, celou výplatu bych za to dala, že se nemodlili v kostele. Raději budu pucovat starostovi řetěz. Dej na mě, do třech měsíců budou mít svatbu!“
„Teda Anděli, vy máte starosti,“ zakroutil hlavou, „a zase mi stíníte, to nemáte nic na práci?“
„No, aby ses nepotento, a vůbec? Co ta doktorka co? Líbí se ti, hned jsem to na tobě viděla.“
„Kvůli mně řetěz pucovat nemusíte,“ namítl a raději dělal, že pracuje.

Doktorce ložnici slíbili do týdne, na obývák si bude muset počkat.
Zavolala tajemníka, domluvili se, a tak, když konečně stála ložnice smontovaná na svém místě, se s úlevou natáhla na postel: „Uf, hotovo, ale je krásná, že?“
„Dobře jste si ji vybrala, ale na co dvojlůžko?“
„Mám ráda pohodlí, když se můžu rozvalit,“ zabásnila se zavřenýma očima.
„A vůbec, musíme si vykat?“
„No, já začít nemohl, tak teda… já jsem Zdeněk.“
Posadila se na posteli: „Helena, jméno mé,“ zrozpačitěla, „ale na připití tady mám jenom Kofolu, to se asi nehodí, že?“

Rozesmáli se, posadil se na postel vedle ní: „Ale pusu na tykání mi můžeš dát i bez toho pití, nebo ne?“
Našpulila rty, tak ji krátce políbil a oba rozpačitě zůstali sedět.
„Nechceš jít se mnou na večeři?“ zeptal se nesměle.
„Ty umíš vařit?“ podivila se.
„Ale ne, připálím i vodu, na večeři do Záložny.“
„Tak to ne, musíš jíst domácí stravu, dnes udělám večeři pro nás já. Jako odměnu za pomoc,“ rozhodla a hrnula se do kuchyně. Sedl si v kuchyni ke stolu a pozoroval, jak připravuje večeři. Líbila se mu stále víc a víc.

„Anděl strážný se ptala Sedláčkové, jestli by nešla k tobě jako sestra.“
„Co ona na to?“ zeptala se od plotny.
„Prý si to musí ještě probrat se starým.“
„Poslechni Zdeňku, proč jí říkáte Anděl strážný, má snad jméno?“
„To víš, že má, jmenuje se Alena Křižánková, dělá na obecňáku od nepaměti a ten název se s ní táhne, nevím jak dlouho.“
„Ona je myslím hodně zvědavá?“ zeptala se a cosi míchala v misce.
„Té neujde nic, co se v městečku šustne, má svoji síť informátorek, ale je to pracant, až na tu její nevymáchanou hubu.“

Kuchyní to zavonělo, nachystala příbory, talíře a chvíli na to již seděli a pochutnávali si na jídle.
„Teda, ty umíš vařit,“ vydechl rozkoší. „Poslouchej, Heleno, nechceš si mě vzít…? Víš kvůli jídlu,“ dráždil ji.
Usmála se šelmovsky a oplatila mu to: „A kdybych řekla ano?“
Zakuckal se, zrudlý ve tváři: „To nemyslíš vážně?“ vydechl.
„Však ty taky ne, tak je to jedna, jedna,“ zasmála se, „a jez, budeš to mít studený.“

Po jídle pomohl s nádobím a když se loučili zaprosil: „Prosím, ještě jednu pusu na to tykání.“
Políbila ho dlouze a zašeptala: „Nezneužíváš toho trochu?“

J.R.

Navigace v seriáluU nás v Míchově 02 – Milenci >>
5 1 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x