U nás v Míchově 10 – Epilog

Toto je 10 díl z 10 v seriálu U nás v Míchově

Anička Krajčová, za svobodna Vobořilová, zrovna dávala malého Ivánka do postýlky, když se ze dvora ozval strašný řev babky Vobořilové, doprovázený tupou ranou.

Položila ho do postýlky a honem vyběhla na dvorek.

„Proboha mami, co to děláš?“ vydechla zděšeně při pohledu na babku, která se držela rukama za laťky rozbitého kurníku.
„To řekni tomu tvojímu malýmu spratkovi, který tady narafičil autíčko. Já ho neviděla, šlápla jsem na něho, no a ujelo to se mnou do kurníku,“ zavřeštěla babka vztekle.
„To nic mami, jak přijde Ivan z práce, tak kurník opraví, hlavně že se tobě nic nestalo. A autíčko,“ podívala se smutně na placku která z něho zbyla, „to mu koupíme, jak někdo pojede do města.“
„To máš z toho, že jsi si nevzala nějakýho inženýra, ale jenom zedníka,“ začala babka opět svoje litanie.
„Ale ten by ti barák, nebo kurník nespravil, viď?“ zasmála se Anička a začala uklízet třísky, které odlétly z kurníku. Babka se vztekle odbelhala domů a Anička uklidila dvůr, aby nebyly další vzteklé výbuchy staré Vobořilové.

Právě se točila okolo sporáku a připravovala oběd, když se ozval obvyklý jekot babky: „Ančó, kde se flákáš, hned poď sem!“

Odstavila jídlo, utřela si ruce a běžela za babkou. Ta seděla na posteli, nohu napuchlou jako papuč a fialovou jako inkoustová tužka.

„Ježiš mami,“ zalekla se Anička, „já jdu zavolat sanitku, musíš s tím do nemocnice.“
„Jenom přes moji mrtvolu!“ zavřeštěla stará Vobořilová, „skoč k dochtorce, té Malé a popros ju, aby se na to přišla podívat, dochtor na středisku bude až pozítří.“

Doktorka Helena Malá, toho času na mateřské dovolené, zkušeně prohlížela opuchlou nohu. „Co jste teta dělala?“ zeptala se.
„No coby, uklózla sem na autíčku a napasovala se do kurníku,“ vztekle zavřeštěla babka a s nadějí se dívala na doktorku.
„Kdy jste byla očkovaná proti tetanu, pamatujete si?“ zeptala se doktorka a babka se zamyslela, „to je ten nový dochtor?“
„Ale ne, to je očkování proti tetanu, aby se vám nic nestalo, když se poraníte,“ upřesňovala doktorka.
„Já byla očkovaná, když sem byla malá, potom né,“ vzpomínala babka.
„Tak já vám zavolám sanitku a musíte do nemocnice,“ rozhodla doktorka a přes babčiny protesty nařídila Aničce, ať připraví mámě věci do nemocnice a že z domu hned volá sanitku.
Sanitka přijela do čtvrt hodiny, babku naložili na nosítka a Anička zůstala stát rozčilená před domem. Když se ozval Ivánkův pláč, vběhla dovnitř ho uklidnit.

Bylo něco po třetí odpoledne, když se z chodby ozvalo bouchnutí dveří a Ivan se objevil ve dveřích kuchyně. Odložil si věci a unaveně se posadil.

„Teda dneska, to byl zase den, nezastavil jsem se,“ řekl udýchaně a zeptal se, „kde je máma?“
Aničce vyhrkly slzy: „V nemocnici, vlítla do kurníku.“
„Počkej, počkej do jakýho kurníku a co s tím má společnýho nemocnice?“ nechápal o co se jedná.

Tak si Anička sedla a v klidu mu to povyprávěla.

„Ale co,“ mávl rukou, „kurník opravím a jak pojedu do města, tak Ivánkovi koupím jiný autíčko, větší, aby bylo vidět.“

Nachystala mu jídlo na stůl a posadila se naproti němu.

„Ani nevím, kam do nemocnice ji odvezli. Budu muset ještě jednou otravovat doktorku, aby mi to zjistila. A měli bychom se za ní vypravit.“

Vzhlédl od polívky: „To asi holka těžko, Ivánka do nemocnice nepustí.“
„Proč, vždyť je zdravý?“ podivila se.
„No je to tak nařízený,“ odpověděl suše.

Večer se schoulili k sobě do postele.

„Tady je takový klid, že mě to až děsí,“ zasmála se nervózně.
Pomalu líbal tělo, klesal ke klínu a ruka se mazlila s lasturkou, projížděla štěrbinku, cítila její vlhkost a hebkost.

Když provedl inspekci pahorku, pokryl ho řádně polibky, odstěhoval se mezi nohy a zabořil obličej do lasturky. Krásně voněla, doslova plavala ve vlhkosti, a tak jazykem lechtal všechna místečka kam mohl dosáhnout.
Pak se jazykem odstěhoval na hrášek na vrcholu lasturky, mnul ho v ústech, lechtal jazykem a sál do sebe. Dva prostřední prsty zasunul do dírky a rychle masíroval horní stěnu.

Chvíli Anička vzrušením prudce dýchala, pak ucítil, jak se vchod do dírky křečovitě stáhl a ona doslova explodovala ve víru nejvyšší rozkoše. Tělo se zmítalo do oblouku, bříško se chtělo líbat někde nahoře se stropem, rukama rvala deku pod sebou. Chroptivě, prudce vydechovala, lapala po dechu a celá lasturka se koupala v její vláze.

Vyměnil své prsty za kolík a dlouze, pomalu projížděl dírku. Mazlil se s pocitem neskonalého blaha.
Přitáhla si ho na sebe, tiskla na ňadra, tiše sténala, a tak začal prudce a rychle do dírky útočit. Nevydržela a znovu explodovala vzrušením, tiše sténala, zmítala se proti němu a když už se začala uvolňovat, tak skončil i on.

U tajemníka Malého seděli manželé u stolu. Helena se snažila plést pro to malé co čekali nějaké oblečení a Zdeněk cosi čmáral na kus papíru.

„Poslechni Zdendo, už jsem se tě chtěla několikrát zeptat. Ty jsi tu vysokou nedodělal kdy?“
Vzhlédl od papíru: „Jak to myslíš kdy? Scházel mi necelý semestr do konce, ale když se to s našima tak semlelo, vůbec jsem nebyl schopný pokračovat.“
„A dodělat bys to ještě mohl. Nebo ne?“ pokračovala neústupně Helena.
„Asi ano, ale teď mi prozraď, co ti zase v té tvé kotrbici visí.“
No, já jen, když ty volby vyhrála ta slavná partaj a starosta odejde, tak jestli tam na obecňáku chceš pokračovat.“
„Nikdy jsem v žádné partaji nebyl a po této stránce je mi úplně jedno kdo tam bude.“
Na chvíli se zamyslel: „Ale přiznávám, že s těmi partajníky by se mi moc sedět nechtělo.“
Helena dál útočila: „Mě na to vlastně přivedl ten tvůj strýček, když Arnoštovi předělával faru. Prý by tě vzal do práce jako návrháře a jak bys dodělal vysokou, že byste se domluvili. Stejně to byla vaše firma.“
„Já ti nevím, čekáme rodinu a kdoví jestli bych školu dodělal, po těch letech,“ kroutil se.
„Kuš,“ napomenula ho, „ty nejsi blbej, jenom jaksi trochu línej, víš?“
Zasmál se a vyplázl na ni jazyk: „Stejně – s odchodem z úřadu by nebyl problém. Mám smlouvu do konce volebního období a zatím jsem nikomu nic neslíbil.“
Chvíli se zamyslel a potom vyprskl: „Teda ti by v tom panečku lítali. Já bych odešel, Anděl strážný chce jít do důchodu, stejně přesluhuje, a ti partajníci nikdy nic takového nedělali.“
Helena se protáhla, vstala a šáhla si na bříško. „Dneska potvůrka kope, půjdu si lehnout. Jo, zítra jedu na kontrolu, tak abys nezmatkoval.“

Když druhý den oznámil, že končí s funkcí tajemníka, nastalo v táboře vítězů voleb zděšení. Útočili na něj ze všech stran, slibovali málem modré z nebe, nebo vyhrožovali jaké peklo mu v městečku připraví, ale vše bylo marné. Tajemník s Andělem strážným začali s přípravou na předání.

Vrátil se domů pozdě odpoledne. Helena se z města ještě nevrátila, tak si udělal něco k snědku.

Vyrušilo ho zvonění od vchodu. Byla to mladá Krajčová. Sháněla se po doktorce. Vyslechl ji, zavolal do nemocnice a na papírek napsal kde stará Vobořilová leží.
Pohlédla na něj: „V obchodě říkali, že už nebudete na obecňáku. Je to pravda?“
„Nebudu,“ přitakal, „přichází nová, mladá vlna.“
„Jen aby to tady všechno nespláchla,“ povzdechla si, poděkovala a rozloučila se.
Díval se za ní, jak pomalu kráčí dolů uličkou a v mysli se mu objevil obrázek, jak mu Anděl strážný ukazovala dva mladé, jak jdou ke starému kostelíku.

J.R.

Autor

Navigace v seriálu<< U nás v Míchově 09 – Prasák
5 6 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Lukas

Jeste by to mohlo pokracovat. 🙂

Martin

Určitě , třeba po deseti letech . Je to seriál jako Ulice ( myslím to v dobrém ) takže lze navázat 😉

Fred

Je to sice škoda, že tímto příběh končíš, ale vzhledem k tomu, že každý život je svým způsobem román, je skutečně nutné poznat, kdy je třeba skončit. Zvlášť, když jsou na řadě další příběhy. Děkuji za příjemné čtení a těším se na tvoji další tvorbu. Tak ať ti to píše, barde.

4
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x