Zámecké dostaveníčko

Když jsem odbočil z dálnice a proplétal se dědinami, začalo se zatahovat, zahřmělo a začaly padat kapky jako hrom. Stěrače na zaprášeném okně vyrobily dva otvory jako průzory v tanku.

Ve světle blesku jsem uviděl vývěsní tabuli nějakého penzionu s restaurací, tak jsem to tam stočil. Parkoviště bylo prázdné, až na nějaký vůz kousek od vchodu. Zastavil jsem a rychle přeběhl pod stříšku.

Vlezl jsem do restaurace, byla prázdná, jen jeden pár na konci. Starší chlápek tam cosi hustil do mladé dívčiny, no hádal bych ji osmnáct až dvacet roků, která ho znuděně poslouchala a bloudila očima po lokále, potom si všimla mě a oči se jí rozsvítily, zřejmě jsem byl přitažlivější než pavučiny na stěně.

Přihnal se vrchní a hned mě usadil, tak dva stolky od jejich stolu. Chlápek stále mlel svou, já se prokousával seškrtaným jídelním lístkem. Oči mi co chvíli zabloudily k sousednímu stolu a pokaždé jsem se setkal s jejím zrakem.

„Kam se pořád koukáš Terezo?“ rozdurděně se ten starý zeptal, ohlédl se a hned nařizoval. „Po cizích mužských se nedívej a pojď, přesedni se na moje.“

Přesedli si, přihnal se vrchní a já jsem se ho zeptal, proč mi nosil jídelní lístek, když mají jenom guláš. A on podotkl, že i toho je tam pouze jedna porce.

Vzdychl jsem si a řekl: „Tak ho přineste.“

Náhodou byl dobrý, knedlíky byly domácí, žádná velkovýkrmna, tak jsem to zbaštil, objednal si kolu a díval se na útlý pás té dívčiny. Měla krásnou postavu, hned bych ji bral modelem.

Ale vidíte, já vám vůbec nic o sobě neřekl. Po absolvování akademie jsem se dal na volnou nohu a hlavně jsem restauroval díla starých mistrů. No a když nebylo žádné restaurování, tak jsem bral zakázky, co kdo chtěl. Z něčeho jsem musel žít.

Jednou za mnou přišel známý podnikatel, nebudu ho jmenovat, nechce to.

Říká mi: „Honzo, mám pro tebe kšeft, koupil jsem zámeček v Kalině a potřebuji, abys ho uvedl do původního stavu. On je tam bývalý kastelán, odchovaný majorem Terazky. Zatím jsem ho nevyrazil, nemám za něj náhradu. Představ si, že ten blbec nechal fresky na stěně přemalovat na bílo.“
„A Gulu ti nechal?“ zeptal jsem se vzpomínaje na Černé barony.
„Aspoň včera tam byla,“ řekl suše. „Co teď děláš?“
„Ále,“ mávl jsem rukou, „už po sedmé zátiší s jelenem.“
Vyprskl: „A jde to na odbyt?“
Tak jsem mu řekl: „Pane podnikateli, já nevyrábím na sklad, toto je už sedmá objednávka.“
„Hoď mu to na hlavu parohama napřed a pojeď na Kalinu,“ lákal mě.

Nakonec jsme se domluvili, já hodil svůj vercajk do přibližovadla a vypravil jsem se na cestu. Dal mně pro toho správce písemné pokyny a ještě je přečetl, aby ten Terazky z toho nechtěl vycouvat. A prý:
„Kdyby kopal, tak zavolej, postavím ho do latě. To víš, když mu ušpiníš bílé stěny.“

Bylo po dešti, zaplatil jsem a vyrazil dál. Přijel jsem před bránu, vše pozamykáno, tak jsem chodil okolo a díval jsem se na zámek.

Byl to menší pseudobarokní zámek, z venku docela zachovalý a opravdu na věžičce byla ještě Gula.

Slyším, jak k bráně přijíždí auto, ohlédnu se a ejhle, ona je to krasavice a s tím suchopárem. Vylítl z auta a prý:
„Co tu chcete?“
„Zajisté jste pan Stropina, že,“ ptal jsem se s jedovatým úsměvem.
A on hned: „Zámek není na prodej.“
„Taky ho nekupuji, ale vezu vám dopis od nového majitele.“
Zarazil se, roztrhl obálku a bylo vidět, jak mu ta jeho koňská čelist padá dolů.
„Tak vy jste ten patlal?“
To už mě nazvedlo a řekl jsem mu, že se o mé práci nebudu s ním bavit a že bych se chtěl ubytovat.
„Najděte si něco dole v penzionu,“ vyštěkl.

Doporučil jsem mu, aby si dopis přečetl až do konce a v případě potřeby, že panu podnikatel zavolám a že on mu to už vysvětlí.

Nemusel jsem volat, ustoupil, otevřel bránu a oba vozy zajely před vchod. Ta dívčina, která to s pobaveným úsměvem sledovala, vystoupila z vozu, podala mi ruku a řekla: „Já jsem Tereza, vítám vás u nás.“
„Akademický malíř Jan Rys,“ představil jsem se také a že budu provádět restauraci fresek na stěnách a na stropu.
„Těch, co nechal strýček přemalovat?“ zeptala se šelmovsky.
„Právě těch,“ odvětil jsem.
Asi ze strachu před panem majitelem, nechal mi k dispozici celé levé křídlo.

Ráno jsem si sedl nad nákresy, které se podařilo dochovat, plánoval jsem kde začít, když slyším zaklepání na dveře.

„Je otevřeno!“
Vešla Tereza a prý: „Dobré ráno, pojďte se nasnídat.“
„No to si dám říci, když hned po ránu mě zve k jídlu fešná dívčina,“ zadeklamoval jsem, ona zčervenala a vedla mě do jídelny.

Po snídani jsem si nachystal vercajk, kýbl vlažné vody, sadu houbiček a začal tu hlinku opatrně odstraňovat, někde to šlo lehce, někde nanesli vrstvu, že nechtěla povolit. Pomalu se objevovala původní alegorická freska.

Koňská hlava, já si ho tak pojmenoval, chodil kolem, kroutil hlavou, ale neopovážil se nic říci.

Tereza se objevovala jakoby náhodně, okukovala fresku, vyptávala se, o co se jedná, prostě zavazela.

Zavolala mě k obědu, Koňská hlava jedl mlčky se sklopenou hlavou a konverzaci vedla jedině Tereza, která se zvědavostí vyptávala kde už jsem co restauroval. Až když jsem se zmínil, že jsem dělal větší opravu na Perštejně, tak starý ožil, že tam dělá kastelána jeho kamarád. Zadíval se na mě poprvé jakoby s obdivem: „Tak to jste vy, ten malíř?“

Potom sklopil hlavu a dál koukal do talíře.

Odpoledne už Tereza pomáhala odstraňovat hlinku a světe zboř se, starý nám vyměňoval a nosil vodu. Práce šla rychleji, freska se objevovala ve své plné kráse a nebyla ani moc poničená. Ještě štěstí, že starého nenapadlo nechat zamalovat i strop.

Pak po večeři jsem se opláchl a dával si dohromady poznámky na zítřek. Ozvalo se zaťukání, tak volám: „Dále, já nezamykám.“
Tereza vklouzla dovnitř jako spiklenec a prý: „Nekřičte, strýček teprve usnul.“
„Jak to víte?“ zeptal jsem se, „vy spíte s ním?“
„Ale ne, mám svůj pokoj, ale on strašlivě chrápe. Můžu si s vámi chvíli povídat? Víte tady je taková nuda.“

Dívala se na mě prosebně, tak jsem jí udělal místo u stolu a pak s ní klábosil, až jsem viděl, že se snaží nezívat a padají jí víčka.

Tak jsem ji zahnal spát a sám jsem šel taky do hajan. Jak jsem tam tak ležel, stále jsem viděl její uzardělou tvářičku, zvědavé očka a kaštanové vlasy. Zamumlal jsem si: „Ty starej mazale, raději se věnuj práci a mladé holky nech na pokoji,“ a usnul.

Zrána jsem honem dodělával poznámky, když se pootevřely dveře a Tereza volala ke snídani. Po snídani se starý zeptal, jestli ho budu potřebovat, že si potřebuje zajet dolů a že Tereza mi pomůže.
„Jo tomu říkám obrat,“ pomyslel jsem si.
Řekl jsem mu, že dneska budu opravovat fresky, co jsme očistili a když bude slečna tak hodná, že může pokračovat ve vedlejším sále. Bylo na něm vidět, že se mu jaksi ulevilo.

Jemu ano, ale ne Tereze, za chvíli se došourala, že je jí tam smutno, že jestli mi nemůže jinak pomáhat. A tak jsem ji nechal držet žebřík a podávat tuby s barvami.

Tereza, jakmile se ocitla blízko mě, vždy jakoby náhodou se přitiskla, otřela, ale jenom tak, aby to nebylo nápadné, tak si to alespoň myslela. Musel jsem se usmívat nad její dívčí vynalézavostí, ale tvářil jsem se k její nespokojenosti, jako by se nic nedělo.

Starý se vrátil, zahnal Terezu do kuchyně a dal se do čištění ve vedlejším sále. Když jsem se za ním stavil a pochválil mu jeho práci, dokonce se mu na tváři objevilo něco, co mohlo znamenat úsměv.

Při obědě se dokonce starý zapojil do diskuse, po jídle jsem se vrátil na štafle a Tereza se starým čistili vedle.

Freska nebyla moc poničená a já k večeru mohl slézt ze štaflí a podívat se na ni jako na celek. Byl jsem spokojený, jestli to půjde stejně rychle, tak budu do měsíce hotov. Náhle jsem měl pocit, že nejsem v místnosti sám. Rozhlédnu se a on starý s Terezou stáli v úžasu nad krásou fresky. Řekl jsem mu: „Vidíte a vy jste to nechal zatřít barvou.“

Ošil se a že původně mělo být v zámečku skladiště a on že měl strach, že se od regálů fresky poničí.
„Až to pán majitel koupil, už to bylo hotové,“ smutně konstatoval.

Tím jsem na něho poněkud změnil názor, kdyby tady bylo skladiště, určitě by fresky byly poničené.

Navečeřeli jsme se, rozešli do svých prostor a já si sedl na pěknou barokní pohovku, natáhl nohy a přemýšlel nad zítřkem. Pojednou slabě vrzly panty na dveřích a Tereza jako myška vklouzla dovnitř.

„Dneska strýček ne a ne usnout,“ stěžovala si. Uvelebila se na pohovku vedle mě a se samozřejmostí se ke mně přitiskla.
Vzal jsem ji kolem ramen a to zase ztuhla ona, protože to nečekala.
„Terezko, Terezko mně se zdá, že mě tady někdo svádí,“ zažertoval jsem a vidím jak zčervenala a zaklonila hlavu. Tak jsem doplnil: „A loudí, že?“

Chytila mě kolem krku, se zavřenýma očima se přisála a já lapal po dechu, protože jsem to od ní nečekal. Zůstala přitisknutá k mému obličeji a trhaně dýchala.

Hladil jsem ji po zádech, šimral prsty vlásky za krkem, až se trochu vzpamatovala a pustila mě.
„Víš, že jsi málem uškrtila malíře? To by byla detektivka co?“ snažil jsem se vše obrátit v žert.
Zvážněla: „Jendo, smím ti tak říkat že? Já tě mám ráda.“
Zase zčervenala: „Ale nevím, jestli už nejsi zadaný.“

Vzal jsem ji kolem pasu a přitiskl: „Víš Terezko, já jsem si doposud myslel, že nejsem, ale teď už si nejsem tak jistý.“

Vrhla se znovu na má ústa a mezi polibky z ní vylezlo, že se do mě prý zamilovala v té hospodě, kde jsme se viděli poprvé. A že už nevěřila, že někoho najde, že už to brala, že z ní bude stará panna.

Já jsem z toho jejího útočení už skoro ležel na zádech, Terezka se shora tlačila, když jsem ucítil jak ňadra, přitisknutá na moji hruď, nějak tvrdnou a Terezce se začínají divně lesknout očička.

„Nepřeháníš to miláčku? Známe se krátce,“ otázal jsem se a dostal plačtivou odpověď, že je vidět, že o ni nestojím.
A roztouženě prý: „Honzíčku, co se musí dělat, když se dva mají rádi a chtějí se milovat?“
„V každém případě se neválí na tak malé pohovce,“ obracel jsem to v žert.
Nechápavě se na mě podívala a nejistě se zeptala: „Na zemi?“
„V posteli Terezko, v posteli,“ smál jsem se.
„Uf to jsem si oddychla,“ zasmála se taky. Zesmutněla a zase červená chvějící se hlasem zakňourala:
„Bude to bolet, že?“
„Tak vidíš, že nejsi tak hloupá, že něco znáš,“ zajásal jsem.

Zvedl jsem ji ze sebe, posadil se a přivinul ji.
„Podívej Terezko, nemáš kam spěchat, jsi mladá, hezká, tak proč se zbavovat toho co má dívka jenom jednou a je to její nejcennější. Pak to dáš tomu, koho miluješ a bude ti úplně jedno, jestli tě něco zabolí, nebo ne.“
Podívala se na mě, zrůžověla a hlesla: „Tobě.“

No co jsem mohl dělat. Jako každého muže, i mě držela dobyvatelská nálada, a tak jsem ji vzal, přisátou na ústa, zvedl a odnesl do ložnice.

Vrátil jsem se, zamknul dveře na chodbu a šel jsem provádět praktickou instruktáž mojí komtese.

Seděla na posteli, nožky spuštěné dolů a koukala na mě zvědavýma očima.
„A to se chceš milovat oblečená?“ zeptal jsem se.
Vykulila oči a prý: „To se svlečeme oba?“
„Oba,“ přitakal jsem.
Zčervenala a shodila ze sebe župánek a hele, měla jenom noční košilku. Ta mrška šla dle svých znalostí už připravená.
Sedl jsem si vedle ní a pomohl jí sundat noční košilku. Měla krásně vyvinutá ňadra v rozpuku svých let, bradavky zdvižené vyzývavě nahoru, růžové, silně vzrušené.

Myslel jsem si, že se bude stydět, ale ona byla rozhodnutá se mi vzdát a dělala vše co jsem řekl. Opatrně jsem ji položil na postel a začal líbat tváře.
Zeptala se věcně: „Proč se ty nesvlékneš?“
Odpoutal jsem se od krásného těla a rychle ze sebe shodil šaty.
Můj štětec trčel plný vášně a Terezka se na něj se zájmem podívala, pak se zavrtěla: „Tím se to dělá?“

Přitakal jsem a ona opatrně jakoby šahala na hada, přejela přes něj ručkou. Samozřejmě sebou cukl a Terezka odmrštila ruku do bezpečné vzdálenosti.
A mudrovala dál: „Vždyť je tak dlouhý, to mě propíchne.“
„Neboj,“ řekl jsem, „když tam projde celé děťátko,“ tak toto je úplné nic.

A zase zvídala, jak se to dělá.
„Počkej, prve se musíme mazlit, pusinkovat a až nakonec se to dělá.“
„Tak začni, už se těším.“

Její naivita byla tak kouzelná, že jsem se k ní přitiskl a začal líbat. Zvedl jsem hlavu a přísně jí připomněl: „Ne abys křičela, vzbudila bys strýčka.“
Vykulila na mě oči: „To se u toho musí křičet.“
„Nesmí,“ řekl jsem přísně.
„Tak jo,“ řekla spokojeně, „nebudu.“
A já si v duchu říkal: „To jsem zvědavý.“

Hladově jsem sjel na ňadra, pusinkoval, hladil, mazlil se s růžovými vrcholky a Terezka sebou kroutila, sténala, po chvilkách drtila mojí hlavu nebo se snažila trhat vlasy.

Udýchaný jsem zvedl hlavu a podíval jsem se na uslzenou rozzářenou hlavičku a ona roztouženě zašeptala: „To je krása, prosím, dělej to dál,“ a hned zdůrazňovala, „nekřičela jsem, že?“
„A chtělas?“ zeptal jsem se a ona pokývala hlavičkou.

Sjel jsem do klína, který roztouženě rozevírala, líbal, hladil, mazlil se s mladou lasturkou, dráždil ji na vrcholu, až se vzpínala a potom jsem se přitočil nad tělíčko a silou vtlačil načínáček do vlhké dírky. Přece jenom tlumeně vykřikla, snažila se mě odstrčit, začala bolestivě sténat a já ji uklidňoval polibky na zvlhlé tváře.

Chvěla se v náručí, při každém pohybu se vzepjala a zasténala.
„Ty jsi mě probodl,“ zanaříkala, „cítím tě až v břiše.“
„Taky tam jsem miláčku,“ uklidňoval jsem ji.
„To se musí?“ zakňourala. Pak celá uslzená se zeptala, „to to vždycky tak bolí?“
„Bylo to poprvé a naposledy,“ řekl jsem jí, „a sice tě to bude chvíli pobolívat, ale postupně si tělo zvykne a zbude jen to příjemné.“
„Ono je to příjemné,“ zašeptala, „ale nesmíš se hýbat.“

Tak jsem se nehýbal, líbal uslzené tvářičky, když najednou mě rukama přitiskla k sobě a roztouženě zanaříkala: „Já vím, že je to naposledy, vždyť by sis nevzal holku ze samoty.“
„A co kdyby ano?“ obrátil jsem to v žert.

Vykulila na mě oči a rozechvěle prosila: „To nemyslíš vážně, prosím tě opakuj to, nevěřím tomu, co jsem slyšela.“

Tak jsem jí zašeptal do ouška: „Miluji tě a vezmu si tě, stačí?“

Strnula, pak mě začala v náručí drtit a klín začal na moje přirození tvrdě útočit, Terezka sténala chvílemi blahem a chvílemi bolestí, já jsem se už neudržel a začal zrychlovat pohyb v sametové jeskyňce, která se ve svém ústí svírala a drtila kolík vzrušením.

Nemohla se udržet, chtěla křičet a já musel přisátý na ústa tlumit výkřiky.

Mé přirození vzrušením pulzovalo a zalévalo jeskyňku vláhou mužství, až potom klouzalo na vrstvě mokra, které jsme vydali.

Umdleni skončili jsme v náručí, líbal jsem Terezčiny rudé a uslzené tvářičky a krotil polibky trhaný dech.

Vzdychla: „To byla krása, já… já nevím co jsem dělala, já jsem se někde vznášela. Ale nekřičela jsem, že?“

Políbil jsem ji a zašeptal: „Křičela, hodně křičela, musel jsem ti dávat první pomoc dýcháním z úst do úst.“

Přitiskla se a ustaraně řekla, doufám že jsme nevzbudili strýčka. Dlouho jsme si leželi v náručí, pak se Terezka zvedla, oblékla a sykajíce chvílemi bolestí, zmizela do svého pokoje.

J.R.

5 2 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Krásná a romantická povídka , jako z Červené knihovny 😉 Moc se mi líbilo to pomalé seznamovaní a sbližování , které je napsáno s vtipem a lehkostí . Takže se čtenář i pobaví . Děkuji a těším se na další pěknou povídku .

Martin

Já si rozhodně nemyslím , že by šlo o značně zmrveného Jiráska . Je to krásná povídka . Prošel jsem více portálů s povídkami , ale tady mají povídky hlavu , patu a úroveň .

Junior

Tak měl restaurovat fresky a ještě stihl vymalovat jednu kapličku. 😀 Krásná romantická povídka.

4
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x