Šikula 12

Toto je 12 díl z 12 v seriálu Šikula

ŠIKULA 12/12

Uběhl týden, uběhl druhý a Šikula překvapivě zjistil, že najednou má více času nejen na práci, ale i pro „své“ dobrovolné pomocnice. To nakonec bylo ještě důležitější. Anežka i Anička si to pochvalovaly, na druhou stranu ale respektovaly, když přišel domů unavený a na hrátky s nimi neměl náladu.

Tak běžely dny, týdny, měsíce, roky. Okruh zákazníků se mu rozšířil i o Fučíkov, kam jezdil skoro nejraději, protože tam zákony tradice neplatily a tudíž si od ženských odpočinul a mohl se víc věnovat těm dvěma doma. Sice se sem tam našla některá, která si o pošoustání doslova řekla, a pokud byla vyjímečně hezká, tak jí i vyhověl. Většinou však odmítal a sám to nepožadoval.
Šikula pověst se šířila jako lavina a zanedlouho měl tolik zakázek, že začal poznenáhla zvyšovat cenu, aby se tomu přílivu ubránil. Nebylo to zdaleka tak účinné, jak si představoval, a tak nakonec musel některé méně lukrativní zakázky odmítat. Jezdil stavět rodinné domky, rekonstruovat koupelny, kuchyně, elektrické rozvody, přistavovat kůlny, garáže a další drobné i větší činnosti. Jeho příjmy rostly, a protože žil skromně, jeho konto tučnělo. Ale to ho nijak nezajímalo. Nikdy nevěděl, kolik na něm vlastně má.

Čtyři roky poté, co se dal „dohromady“ s Anežkou a Aničkou, zjistil, že ho začíná z té přemíry práce zmáhat únava. V neposlední řadě k tomu přispělo i to, že si za poslední rok všiml, že si ho objednává čím dál víc ženských z vesnic kvůli prkotinám jen proto, že je musel obšťastnit. Zprvu ty drobnosti ani neúčtoval, ale když mu došlo, proč si ho volají, bez skrupulí jim oznámil, že pokud ho ještě někdy zavolají kvůli hlouposti, naúčtuje jim plnou sazbu. Nepomohlo to. Sháněli se po něm dál a měl pocit, že i častěji, i když mu musely zaplatit. Začal si připadat jako gigolo. Napadla ho myšlenka, že by bylo nejlepší někam zmizet.
K tomuto zoufalému řešení ho nakonec dohnalo to, že se po vsích začalo šuškat, že ten malý klučina, co se narodil Piškotovým z Culíkova devět měsíců poté, co u nich Šikula předělával koupelnu, vypadá, jako by mu z oka vypadl. To už nemohl překousnout.

Využil doby, kdy Anežka byla ve škole, sedl k počítači a pustil se do vyhledávání pracovních příležitostí a možností ubytování. Po několikatýdenním hledání našel inzerát jedné školy v jednom větším městě, že hledají školníka s šikovnýma rukama, a s erárním bytem k dispozici. Okamžitě tam zatelefonoval, jestli to místo je ještě volné, a protože bylo, hned si na druhý den domluvil schůzku.
Odvolal jednu zakázku a časně ráno vyrazil. Škola byla opravdu velká a měla už nějaký ten rok za sebou. Když jim ukázal doklady, čím vším je vyučen, vzali ho všemi deseti. Byt, který mu mohli nabídnout, se nacházel v přízemí a byl dvoupokojový, s menšími místnostmi, avšak plně vybavený, dokonce i s plynovým kotlem. Měl vlastní elektroměr, vodoměr i plynoměr, takže co se energií týče, nebylo co řešit.
Šikulovi se to líbilo a hned se sháněl, kdy bude možné nastoupit. Ředitel se upřímně zasmál a řekl, že třeba hned, kdyby bylo po jeho. Musí však počkat, až skončí momentálně sloužící školník, který v půli června odchází do důchodu. Na nástupu se dohodli od 1. června.

Po úvodních jednáních se nechal provést celou školou. Nebyla zase tak nemoderní, jak by se z venku mohlo zdát. Měla i vlastní kuchyň a jídelnu, kde se vařilo pro bezmála 800 školáků, a kde se bude moci spolu s ostatními zaměstnanci školy stravovat. Nakoukl i do dílny, kterou bude mít k dispozici. S uspokojením zkonstatoval, že je docela slušně vybavená. Hodně ho také potěšilo, že do bytu je i samostatný boční vchod a za budovou je kůlna, do které může zajet s autem. Celá prohlídka byla takové letem světem, a prvotní dojem z ní byl pozitivní.
Když skončili a s ředitelem si podávali ruku na rozloučenou, neodpustil si Šikula malé vysvětlení.
„Možná se pane řediteli podivujete, že jsem se nevoptal na plat. To je asi takhle. Vy víte, že ste schopnej mi dát jen tolik, kolik můžete. Já zase vím, že to ani zdaleka nedosáhne na příjem, kterej sem měl. Chci jen říct, že kdybych to tak nechtěl, nebyl bych tady. Měl sem jistý osobní důvody, proč sem odtamtud odešel, a tak bych vás chtěl ještě poprosit, abyste nikomu nesdělovali, že tady budu dělat a bydlet.“

Šikula se vrátil domů, jako by se nechumelilo. Dělal dál svou práci a ani své dvě pomocnice nezanedbával. Moc se ale těšil na dobu, kdy tohle vesnické souostroví opustí. Řekl si, že až ta chvíle nastane, spálí za sebou všechny mosty a nikdo nebude vědět, kde je. Nedělalo mu problém, to takhle udělat, co mu však hodně dělalo starosti, pak to, jak to vezmou Anežka s Aničkou, až jim najednou zmizí neznámo kam.
Čtrnáct dní předem poslal řediteli školy mail, jestli by se mohl nastěhovat v pondělí před nástupem. Byl to pro něj nejvhodnější den pro zmizení. Odpověď byla kladná.

Ono klíčové pondělí vstal velice brzy, zároveň s rozedněním. Podle připraveného seznamu si nachystal věci, které bude brát sebou, a naložil je do auta. Na konec položil na stůl velkou obálku s dopisem, který si den předtím připravil, adresovanou Anežce a Aničce a s tichým povzdechem a s poněkud svíravým pocitem odjel.

Anežka končila ve škole pozdě odpoledne, proto spěchala, aby byla u Šikuly co nejdřív. Nebyl doma, tak odemkla a vešla dovnitř. Sotva vstoupila, zmocnil se jí pocit, že je tu nějak prázdno, že něco chybí. Vešla do kuchyně, aby vybalila nákup. Její pocit ještě zesílil. Vtom si všimla obálky na stole. Chvíli nevěřícně koukala na své a Aniččino jméno a pak ji s obavami otevřela. Začala číst.

Milá Anežko, milá Aničko,
Vím, že nemůžete uvěřit vlastním očím, ale je to tak. Odjel jsem za novou prací. Neptejte se kam. Prostě jinam. Teď se jistě ptáte proč? Na to můžu odpovědět.
Za poslední roky přibylo tolik práce, že jsem to začal nezvládat. Navíc se několik desítek ženskejch domluvilo a zvaly si mě na prkotiny jenom proto, abych si se mnou zašoustaly. Když se domluvily čtyři na jeden den, už jsem nemohl. Ke konečnýmu rozhodnutí to tady opustit sem dospěl po zvěstech, že Piškotovic kluk je můj. To, doufám, pochopíte.
Svůj odchod sem oddaloval co nejdýl to šlo, protože sme spolu prožili všechny krásy světa a nádhernejch chvil a určitě budu mít na co vzpomínat. Probíral jsem naše vzájemný vztahy ze všech stran a přišel sem na to, že jsou neperspektivní, protože až zestárnem, především vy byste si mohly vyčítat, že jste nešly svou vlastní cestou.
Anežko – mám k tobě velikou prosbu. A to tu, jestli by ses mi postarala o barák, semtam v něm vyvětrala, setřela prach, posekala trávník a podobně. Možná se budu chtět za pár let vrátit, a kdyby ne dám zavčas vědět. Proto mě prosím bezodkladně zavolej, abychom se domluvili, kam ti mám posílat peníze a některý další věci.
Aničko – ty si prosím vzpomeň, co sem ti říkal, když sme byli spolu poprvý a zařiď se podle toho. To nepíšu proto, že by ses mi nelíbila, ale proto, že sem parchant, kterýho si nezasloužíš.
Já vím, že teď zuříte, proklínáte mně, nemůžete mi přijít na jméno. I já nemůžu přijít sám sobě na jméno, ale nemoh sem jinak. Vás to časem možná přebolí, se mnou to bude asi horší.
Přeju vám hodně štěstí a jestli to dokážete, vzpomínejte na mě v dobrým.

Váš Ferdinand“

Uběhl rok. Šikula, vlastně teď už pro všechny jen Ferdinand nebo prostě Ferda, si to uvědomil, až když nastaly prázdniny. Tedy, ještě do nich tři dny zbývaly, ale i tak. Za tu dobu udělal spoustu práce. Ne, že by škola byla nějak zanedbaná, ale mnohé vylepšil a vše udržoval, jak nejlépe uměl. Žádný z učitelů si nepamatoval, že by byl ve škole někdy větší pořádek, než nyní. Zvláště kuchařky si ho oblíbily, neboť jim několikrát pomohl z nesnází se zdráhajícím se strojem, že pro něj tajně vařily jídlo i na víkend, aby se nemusel o nic starat. Ostatně, pochvalovali si ho všichni, protože nastalé závady likvidoval bez prodlení, a pokud toho nebyl schopen, vždy zajistil někoho, kdo nedostatek odstranil.
Byl po obědě a měl pro ten den už volno, když se pomine pravidelná kontrola školní budovy po skončení vyučování. Seděl v křesle, popíjel kávu a pomalu přemýšlel, co bude o prázdninách dělat. Nic ho nenapadlo.

V téže době probíhala v kuchyni velká debata. Kuchařky přemýšlely nejenom o tom, jak mu během těch dvou měsíců pomoci s jídlem, ale bylo jim divné i to, že ho dosud neviděly s žádnou ženskou a že o žádnou, alespoň ve škole, neprojevil zájem.
„Já si myslím, že by za ním některá z nás měla zajít, probrat s ním to jídlo a při tý příležitosti z něj, co se ženskejch týče, vydolovat co pude a případně mu i podržet, aby mu nebylo smutno,“ prohlásila Jarka Tučná, třicetiletá to bruneta s osmdesáti kily netto.
„No jo, ale která,“ špitla o něco mladší a o hodně lehčí Alena Buchtová a podívala se na šéfovou Madlu Chutnou.
„Co na mě koukáš,“ načuřila se šéfka. „Myslíš, že bude zvědavej na skoro padesátiletou vochechuli jako sem já?“
„Ale šéfko, zajedno vám není víc jak pětačtyřicet a zadruhý ste pořád fešná ženská. A taky máte z nás všech nejvíc zkušeností úplně ve všem.“
„Třeba se zklamal a vy byste pro něj mohla bejt přijatelnější než my mladší,“ vmísila se do hovoru Olina Mlejnková, jedna ze tří pomocných kuchařek, které doposud jen mlčky, zato s velkým zájmem sledovaly jejich závažnou debatu.
„Vy byste, holky, vymámily z jalový krávy tele,“ povzdechla si šéfka. „Dobře, zkusím to. Ale jestli přídu s monoklem, budete mě vošetřovat.“
„Řekla bych, že se hned tak nevrátíte, šéfko,“ usoudila Jarka Tučná. „A jestli to vyjde, tak vám to přejem – i když bysme si asi taky rády daly říct,“ dodala za všechny. Šéfová ji sjela pohledem, pak se otočila a vydala se splnit, na čem se dohodly.

Ferdinand dopil kávu, protáhl se a s poslední myšlenkou v hlavě, že by si měl zopakovat vyhlášku 50, neboť ho za měsíc čekají zkoušky, vstal. Než však stačil vzít do rukou odbornou literaturu, ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dále,“ řekl a otočil se, aby viděl na příchozího.
Dovnitř se nasunula Madla Chutná, vedoucí školní kuchyně.
„No né. Dobrej den, paní Madlo,“ přivítal ji s úsměvem. „Snad se vám v kuchyni něco nepokazilo?“
„Dobrej den, Ferdinande,“ usmála se i ona. Zdálo se mu však, že poněkud rozpačitě.
„Ne, to ne. Nic takovýho. Já sem přišla jako vyslankyně naší kuchařský party.“
„Neříkejte. Něco sem snad proved?“ polekal se.
„To taky ne. My sme jen přemejšlely, když teď budou ty prázdniny, jak to budete mít s jídlem a řekly sme si, že se budem střídat a na jídlo vás pozvem. Už máme i hotovej rozpis. Na každou to vyjde jednou za tejden a začalo by to u mě. Co vy na to?“
Ferdinand se rozesmál.
„Bože, vy ste tak sladký ženský, že by vás jeden pomiloval. Ale nemusíte si dělat starosti. Už jsem si objednal dovoz obědů až ke stolu, tak hladem trpět nebudu. Je to sice mimo víkend, ale když si v pátek objednám obědů víc, tak bude i na tu sobotu a neděli.“
„Koukám, že si víte rady. Ale na tu sobotu a neděli si vás rozeberem. A to bez diskuze,“ nehodlala o tom dál debatovat.
„Tak dobře, nebudu vám kazit radost,“ souhlasil. „Bože, vy ste fakt sladký.“
„No, přímo pocukrovaný,“ uculila se Madla. „A – to ste myslel nás všechny?“
„Co – všechny?“
„No, když ste řek, že by nás jeden pomiloval.“
„Ále, to je jen takovej řečnickej obrat.“
„To je škoda. Víte, je ještě jeden důvod, proč jsem tady,“ podotkla tajemně.
„A jakej?“ projevil Ferda nepředstíranou zvědavost.
„Znáte mě, že si neberu žádný servítky, takže to vybalím zrovna. Holky o vás projevily starost, že ste furt sám, že vás neviděly s žádnou ženskou a že by třeba nebylo na škodu vás potěšit. Ty mladší ale projevily obavy, jestli ste třeba neprožil ňáký zklamání a že byste je kvůli tomu moh vodmítnout. Tak to nahrály na mně, i když sem se bránila, že vo tak starou rašpli nemůžete mít zájem i kdybych se před váma kdovíjak nakrucovala. Usoudily, že chlap jako vy nemůže bejt bez ženský, aby mu nezastydlo semeno a mě ukecaly, že jedině já vás můžu zachránit. Teď už víte, proč sem tady.“
Ulehčeně si odfoukla, že je to z ní venku.
Ferdinand se na ni díval a usmíval se.
„Vy ste všechny neskutečně starostlivý. Žádný zklamání sem neprožil, jen sem si z jistých důvodů na čas uložil celibát. Co se tejče váš, paní Madlo, prozradím vám malý tajemství, který si doufám necháte pro sebe. Nejstarší ženský, se kterou sem měl kdy co do činění, bylo osmapadesát a byla fakt dobrá. Takže věk u mě nehraje zase takovou roli. Toho, že ste přišla, si moc vážím, jenže ste mě tím nechtíc dostala do těžkýho postavení.“
„To snad ne! To bych děsně nerada,“ polekala se šéfová.
„Já tím myslím to, že je těžký se rozhodnout, jestli mám zůstat při mý dobrovolný abstinenci, a nebo ji výjimečně porušit a vyjít vám vstříc. A protože si vašeho přístupu cením a nechci vás zklamat, zřejmě se rozhodnu pro tu druhou variantu, zvlášť, když ste taková pěkná ženská,“ zabrnkal na ženskou ješitnost.
„Vážně?!“ vykulila oči a nevěřícně zalapala po dechu.
„Vážně. Pokud tedy opravdu chcete.“
„No to si pište, že jo. Ten můj už je na prd. Vleze na mě tak jednou za měsíc, párkrát sebou hrcne a někdy se mu i podaří usnout dřív, než se udělá,“ vychrlila ze sebe své soužení a třesoucíma se rukama si z pod sukně stahovala kalhotky.
„To je málo. Všechno nebo nic,“ uslyšela Ferdův požadavek. Zarazila se.
„Ale, to bych se asi styděla,“ zaváhala a pak dodala: „Ledaže bysme si pro tentokrát tykali. To by mohlo pomoct.“
„No jasně,“ souhlasil a začal se svlékat spolu s ní.
V krátké chvíli proti sobě stáli nazí. Když si rukou zkontrolovali, že každý má to co má mít, pokynul jí směrem ke starému kanapi pod oknem. Položila se na něj a Ferda si kleknul na zem vedle ní. Pohladil její masívní koziska a lehce přejel po černé louce, ukrývající její pipku.
„Pořád žasnu nad tím, že na každý ženský je dycky se na co koukat,“ řekl tiše a zvolna se přemístil nad Madlu. Ta jen podotkla, že už dlouho nic tak hezkýho neslyšela, chytla ho za myš a nahnala ji do špajzu.
Myš se pustila do pobíhání sem a tam, což Madla přijala tichým jůáním, acháním a ócháním, jakož i upřímným sdělením, že takovouhle krásně pomalou jebačku už ani nepamatuje. Prsiska se jí přitom přelévala nahoru a dolů a nebyl to rozhodně špatný pohled, který by Ferdu odrazoval. Jen se mu nechtělo zůstat zapřený rukama a tak ty putující měchy zalehnul.

Madla byla na vrcholu blaha a v duchu tajně doufala, že to potrvá hodně dlouho. Jenže Ferdovo dlouhodobé odříkání vykonalo své a po necelých pěti minutách explodoval.
Madla nejprve ztuhla, poté se vzepjala a zakřičela:
„Nepřestávej, nepřestávej, dokud to pude a nevytahuj ho ani potom!“
Vrazila mezi ně ruku a začala si mastit poštěváka. Za hlasitého funění i ona po delší době dosáhla svého.
„Neskutečná paráda,“ libovala si, když už byl na všech frontách klid. „Co já jen řeknu ženskejm? Dyť bys potom s nima nevydržel,“ začala projevovat obavy.
„Tak jim neříkej nic. Udělal jsem jednu výjimku a víc jich dělat nebudu,“ zareagoval Ferda energicky a začal se oblékat.

Madla se shýbla, sebrala z podlahy kalhotky a vytřela si jimi pipinu. Pak se ustrojila a gaťky strčila do kapsy zástěry.
„To se lehko řekne, ale hůř dělá,“ posteskla si nešťastně. Náhle jí hlavou blesknul nápad.
„Bejt rok v celibátu, je jako bejt rok v práci. To by sis moh, stejně jako v práci, tak jednou za měsíc vzít den dva dovolený, a já bych to teď měla u holek lehčí.“
Ferda se rozchechtal.
„Tohle je nápad k nezaplacení, a protože je k nezaplacení, nemůžu si ho dovolit. Ale teď vážně.“
Přešel k Madle a důvěrně ji objal kolem ramen. „Vraťme se do reality. Bylo mě fakt potěšením, paní šéfová, se s váma poznat tak, jak sme se poznali. Za to všecko si vás moc vážím a děkuju.“ S těmi slovy ji políbil. Na rozloučenou.
„To JÁ vám děkuju, Ferdinande. Ste moudrej mužskej a kdybyste si to s tím vaším celibátem rozmyslel a dostal chuť na starou bábu jako sem já, mý hnízdo vás kdykoliv s potěšením přijme.“ Pohladila ho po tváři a rychle odešla, neboť ji v kuchyni kolegyně dozajista netrpělivě očekávaly.

Uběhlo čtrnáct dní a vagace se rozběhly plným proudem. Ferdinand si plnými doušky užíval volnější život, kdy ho nikdo nevolal k žádnému problému a kdy si svůj čas organizoval, jak ho zrovna napadlo.
Před malou chvíli mu dovezli objednaný oběd, který už stačil sníst a momentálně přemýšlel, co s načatým odpolednem. Napadlo ho, že by se mohl podívat po okolí a tak vytáhl turistickou mapu, kterou si před nedávnem pořídil. Jen ji na stole rozložil, rozezněl se zvonek. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že to není ten, co oznamuje konec hodiny, ale jeho vlastní domovní. S pochybovačností, zda se mu něco nezdálo, šel odemknout.
Otevřel dveře – a ztuhnul.

A – Aničko! Kde se tady bereš?“ vykoktal ze sebe užasle.
„Pohled na tebe fakt stojí za to,“ usmála se pobaveně. „Přijela sem za tebou přece.“
Udělal krok ze dveří a rozhlédl se.
„Hledáš někoho?“ zeptala se Anička.
„Anežka s tebou nepřijela?“ díval se nevěřícně kolem sebe.
„Nepřijela. Řekla mi, že za ten rok si uvědomila, že ve vztahu k tobě nemá šanci, ať za tebou jedu jen já, když sem si tě našla. Proto tady není. Pozveš mě dál, nebo budem kecat jen tak mezi dveřma?“
„Jéžiši, promiň. Samozřejmě že jo. Poď dál, poď dál,“ vykoktal ze sebe Ferda, popadl ji za ruku a celý zmatený ji zavedl do svého příbytku.
„Je to takovej staromládeneckej brloh,“ řekl omluvně, když stavěl vodu na kafe. Anička se rozhlížela kolem a pak poznamenala, že je to tu docela útulné. Když byla káva hotová, sesedli se v kuchyni u stolu.

Jak si mě našla? A co je u vás novýho,“ vyzval Aničku a přistrčil k ní cukřenku.
„Na to nezáleží, prostě sem tady. A jinak… všechno při starým, ale vo tom pozdějc. Radši mě ty řekni, co tady vlastně děláš.“
„Hlavně čistím ucpaný hajzly a umyvadla a teprve pak to vostatní,“ odpověděl ztrápeně.
„A co ženský? Kolipak si jich tady vojel?“ vyzvídala dál.
„Ale dej pokoj. Vodcházel sem s tím, že vod ženskejch si dám voraz, a to dodržuju.

„To nemáš vůbec žádnej sex? Ani ručně?“ podivila se.
„Už to stojí za prd.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Nó, víš…
Ručně a zručně
ztepile ztopořen
ke slastným hrátkám
úd můj byl dotvořen.
Stojí a čumí
jak tele do vrat
jak by se do klína
moh k tobě dobrat.
Stojí a čučí
teď jako kdysi
a v krátké době
už mi zas visí.
Co se dá dělat
utek mu čas
snad někdy příště
zkusí to zas.
Takže asi tak,“ dorecitoval a udělal zkormoucený obličej.
„Hezká básnička. Ale nevěřím a proto si to ověřím,“ odmítla jeho verzi Anička. Vstala od stolu a přešla k Ferdovi. „Postav se,“ nařídila a sotva tak učinil, hbitě mu sáhla do kalhot.
„Dyť ti stojí!“ vykřikla dotčeně, že si z ní dělá legraci. „Ferdíku, mám tě ráda a miluju tě. Proto sem tě hledala a našla.“
Začala ho svlékat. „A taky proto, že po tobě straně toužím,“ pokračovala. „Tak už mě netrap a ukaž, kde se můžem potěšit.“
„Nejspíš tam,“ ukázal směrem do obýváku, kde trůnilo staré kanape. „Ale já tady nemám žádnou tu… gumu,“ varoval ji.
„To nevadí,“ mávla rukou a už cestou odhazovala oblečení. „Už přes měsíc beru pilulky, takže žádnou nepotřebuješ,“ vysvětlovala mu.
„No, jen aby,“ zapochyboval.
„Když mně nevěříš, tak ho prostě dřív vytáhneš a vystříkáš se na mně,“ bystře vyřešila jeho dilema a přistrčila ho ke kanapi. „A už si lehni, ať se na tebe můžu vrhnout.“

Nemyslela to tak doslova, ale skoro to tak provedla. Jen si Ferda lehnul, skočila na něj, popadla ztuhlíka a zkušeně si ho vsunula dovnitř nedočkavé kundičky.
Jakmile ucítil horkost její touhy, v mžiku mu hlavou prolétly všechny ty krásné chvíle, které spolu prožili. Najednou jakoby se v něm něco zlomilo. Měl pocit, že proniknul nejenom do jejího těla, ale zároveň i do její duše. V okamžiku, kdy si to uvědomil, zatočil se s ním celý svět.
A jestli (z toho) neumřeli…

Navigace v seriálu<< Šikula 11
4.8 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Fred

Vskutku, tento seriál byl takové odpočinkové čtení. Je velká škoda, že skončil

bert9k

Děkuji autorovi za krásný seriál. Básnička je velice vtipná. Přeji zdárné vyřešení problému a doufám v pokračování.

Gut

Opravdu velmi hezký seriál. Někdy jsem to četl jako velmi dobrou pohádku, jindy jako “ horor “ ze života.
Díky

Martin

Zařadím se do řady velmi spokojených čtenářů a děkuji autorovi za velmi čtivý a pohodový seriál . Přesto , že jsem byl na počátku smutný z nečekaného rozchodu s Aničkou . O to více jsem rád za šťastný konec . Přeji brzké zlepšení zdravotního stavu . Věřím v alespoň malé pokračování báječného povídání .

Knight Rider

Moc pěkná povídka je škoda že nebylo napsaná ještě jeden díl .

Junior

Tak nakonec si ho Anička našla. Ostatně jeho útěk se dal čekat nevím jestli by něco takového reálně někdo vydržel celý život. Jen je mi líto Anežky, která to s ním vzdala.

7
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x