Šikula 10

Toto je 10 díl z 12 v seriálu Šikula

ŠIKULA 10/12

Zbylé dny v týdnu zasvětil Šikula provádění elektrických revizí v rodinných domcích. Téměř všechny dohodnul na odpoledne, aby majitelé neměli problémy v práci. Ostatně mu to i vyhovovalo, protože následné dopoledne se mohl věnovat zpracování revizních zpráv.

Nicméně, v pátek si musel přivstat. Kuba Zmrzlík z Dudlíkova měl totiž odpolední a tak mu Šikula musel svatosvatě slíbit, že do poledne bude hotov, aby on stihnul včas do práce ve Fučíkově. Aby měl pro všechny případy nějakou rezervu, domluvil se s ním už na šestou ráno. Nebyl problém si vzájemně vyjít vstříc, znali se už hezkou řádku let.
Šikula, ostatně jako vždy, přijel ráno přesně na čas. Když Kubu zastihl ještě v pyžamu, začal se smát.
„Teda, řeknu ti, přistihnout chlapa ještě v nedbalkách, to se mi fakt doteď nestalo.“
Kuba se začal zahanbeně omlouvat, ale Šikula ho přerušil.
„Koukni, udělej si co potřebuješ a co musíš, mě to nevadí. Já se pustím do práce, ať to vodsejpá a sme v poledne hotový.“

Jak řekl, tak se i stalo. Asi hodinu poté kolem něj začaly pobíhat Kubovy děti. Kuba je probudil a vypuklo jejich chystání do školy. Desetiletý Julek i osmiletá Jarča zvědavě pokukovaly co dělá, až je táta musel napomínat, že nemají času nazbyt. Teprve po jejich odchodu na školní autobus se mohl sám nasnídat a poté se věnovat Šikulovi. „Já se strašně moc omlouvám, ale po ránu je tady vždycky blázinec. Obzvlášť, když Jaruna musela do práce, protože v tom jejich kolchoze se má telit kráva, nebo co, a vona u toho musí bejt. Takže jestli teď můžu s něčím pomoct, sem ti k službám,“ skoro stydlivě se ospravedlňoval, i když neměl proč. „Se mnou si nedělej hlavu, moc platnej bys mě stejně nebyl,“ zareagoval Šikula. „Zabejvej se čím potřebuješ a až budu hotovej, tak ti dám vědět.“ „A nechceš třeba kafe nebo tak?“ nedal se Kuba jen tak odbýt. „Když tak, až skončím. Teď sebou musím mrskat, aby to bylo, jak sme se dohodli.“
„Když jinak nedáš,“ povzdychl si Kuba a pokračoval: „Mám tě pozdravovat vod Jaruny a vyřídit ti, jak moc ji mrzí, že tady nemůže bejt a že se na tebe těšila. Prej, jestli by to nemohla mít jako dluh, kterej by ti zejtra nebo v neděli přišla splatit k tobě domů. To víš, tradice je tady posvátná.“
„Koukni. Kubo, upřímně řečeno mám toho šukání mnohdy plný zuby a nějakej ten vodpočinek mě příde docela vhod.“
Šikula se narovnal od poslední zásuvky, kterou v ložnici změřil a zamířil do obýváku.
„Takže jí vyřiď, že to bude muset vodložit na jinou příležitost, ať má se mnou soucit. Jo, a taky jí řekni, že ji líbám, kam jen si představí. A až si to bude představovat, že ji to určitě uděláš líp než já.“ Tiše se zasmál. „To snad ještě svedeš, ne?“
„To pochybuju,“ zachmuřil se Kuba. „Když je furt jeden a ten samej vocas, tak to sklouzne do jednotvárný rutiny, do který se nikomu dvakrát nechce a šoustá se spíš jen ze setrvačnosti, než že by se vo to tolik stálo.“
„Jó, tak to si musíte ňáko vylepšit, aby to…“

Šikulu přerušilo zvonění telefonu. Sáhl pro něj do kapsy a ohlásil se.
„Dobrej den,“ ozvalo se ve sluchátku, „tady je Leopold Starší z Bulíkova. Mluvím s panem Ferdinandem Mravencem?“
„Jo, to sem já,“ přitakal Šikula a čekal, co se z toho vyvine.
„Nezlobte se, pane Mravenec, že vás vobtěžuju, ale praskla mě žárovka v obýváku a naši mladí vodjeli na dovolenou a já už si netroufám ve svejch šestadevadesáti vylízt na židli a vyměnit si ji sám. Moh byste bejt tak hodnej a přijel mě ji vyměnit?“
„To víte, dědo, že moh. Jen mě řekněte kam a jestli by to stačilo po vobědě. Teď mám rozdělanou práci.“
„Jejda, ani sem nečekal, že byste moh tak brzy,“ zajásal dědula. „Najdete mě lehko. Je tady jedna jediná patrová vila, to poznáte, a já jsem hned vedle ní vlevo. Tak vám moc děkuju, že přijedete.“
„Není za co,“ odpověděl Šikula a zavěsil.
„Tak to vidíš, Kubo, člověk si někdy ani moc neodpočine,“ pronesl trochu s povzdechem a na druhou stranu s úlevou, že nebude muset pokračovat v načatém hovoru o sexuálních problémech Kubova manželství. Honem se pustil do práce, aby ho nenapadlo si o tom povídat dál.
Revizi skončil v jedenáct hodin. Dopřál si ještě kafe a buchty, které mu Kuba nabídl, a pak už upaloval do Bulíkova za dědou Starším.

Když se u něj objevil, děda ho samou radostí div že neobjímal.
„Tak kde to dědo máte?“ honem se vyptával, neboť dědovo vřelé přivítání ho přivádělo do rozpaků.
„Poďte, jen poďte.“
Děda se otočil jako na obrtlíku a pokynem ruky ho zval dál. „Hned vás tam zavedu. To víte, na svý roky vypadám docela čiperně a to i docela sem, ale co se tejče vejšek, to už se mě motá hlava. S tím už holt nic nenadělám.“
Během jeho povídání došli do obýváku, kde měl děda už vše přichystáno. Židli pod lustrem i novou žárovku, položenou vedle na stolečku.
„Koukám, že nemarníte čas,“ pokýval Šikula uznale hlavou. „Tak jo, deme na to.“
Vyhoupl se na židli, nadzdvihl stínítko a vyšrouboval spálenou žárovku. V okamžiku, kdy ji podával dědovi, mu v kapse zazvonil telefon. Automaticky pro něj sáhl a přijal hovor.
„Ty seš ten, co mu říkaj Šikula?“ ozval se ostrý ženský hlas.
„Jo. Co potřebuješ?“ odpověděl stručně.
„To tykání bych si vyprosila!“ ozvalo se nepříjemně. „Nejsem si vědoma, že bysme někdy spolu pásli husy.“
„Ani já si to nepamatuju. A vyžaduju stejnou komunikaci v obou směrech, vážená dámo. Teď mě řekněte, co chcete, nebo zavěsím,“ řekl ostře, neboť jak říkával jeho kamarád
„jak vy k my, taky my k vy“.

Nastalo ticho. Zřejmě to musela strávit a nechat si to projít hlavou. Pak úsečně řekla:
„Potřebuju vyměnit lustr.“
„Dobře. Ještě mi řekněte jméno a kde bydlíte.“
„Eleonora Pyšná a bydlím ve vile hned vedle toho dědka.“
„Za hodinu sem u vás,“ oznámil ji Šikula příkře a vypnul telefon.
„Kdo to byl,“ vyptával se děda.
„Ále, ňáká Pyšná. Prej bydlí vedle v tý vile.“
„Ój oj oj, to je pěkně namyšlená čůza. S nikým se nebaví, nikoho nepozdraví, vod ní radši dál. Bejt váma, tak tam nejdu. Ta by byla schopná s váma zamýst chodník,“ varoval děda upřímně a podával Šikulovi novou žárovku.
„No jó, jenže kšeft je kšeft a zákazníka si jeden nevybere. Nebojte, ňáko si s ní poradím. Taky umím bejt vostrej. A teď zkuste rozsvítit,“ vybídl dědu. Ten cvaknul vypínačem a hurá – bylo světlo.
Šikula opatrně spustil stínidlo a slezl ze židle.
„Tak, a máme to,“ řekl spokojeně.

Děda zhasnul lustr, aby ve dne zbytečně nesvítil a začal se starat.
„No, mládenče, copak sem dlužnej?“
„Šmánkote, co byste byl – nic. Přeci vám za takovouhle prkotinu nebudu účtovat plnou sazbu,“ namítl. „Jo, a nechte už toho vykání, já na to nejsem zvyklej.“
„No tak jo, Ale něco ti za to musím dát. Co takhle štamprličku slivovičky? Lepší si určitě nepil.“
„Dyť sem tady autem, to nemůžu.“
„No jo, no jo. A tak já ti dám trochu sebou,“ napadla ho spásná myšlenka a hned ji zrealizoval. Přinesl pětilitrový demižonek a slavnostně ho postavil na stůl.
„Ale to já nemůžu přijmout,“ zhrozil se Šikula nad nenadálým darem. „Dyť to má cenu kolik tisícovek!“
„Ať má, nebo nemá, prostě si to vezmeš. Až budeš marod, tak tohle tě uzdraví,“ řekl dědula s hlubokým přesvědčením o pravdivosti svých slov a nijak nedbal na Šikulovy protesty.
Dopadlo to tak, jak to ani jinak dopadnout nemohlo. Aby neuspěchal příchod k čůze Pyšné, jak se děda vyjádřil, hodinu si spolu povídali o všem možném a značnou část té doby zabraly informace, co je ta Pyšná zač. Nakonec mu děda zabalil demižonek do pytloviny, aby se mu cestou nerozbil, vyprovodil ho k autu, a když s kabelou a se skládacími schůdky přes rameno zamířil k vile, popřál mu ještě hodně štěstí.

Otevřela mu ani ne třicetiletá, vysoká žena. Její dlouhé, vlnité a jako uhel černé vlasy ji spadaly skoro až k pasu. Měla na sobě halenku s volánky v barvě svazácké modři a sukni nad kolena ve stejném odstínu. V obličeji byla docela hezká, a pokud mohl pohledem posoudit, i hrudní vybavení měla poměrně slušné. Jen to oblečení byla hotová katastrofa, která ji odsouvala do kategorie nehezká. Zkrátka, před Šikulou stála Eleonora Pyšná.
„Sem tady kvůli lustru,“ uvedl stručně důvod své přítomnosti.
„Hmm. Tak pojďte dál, a nezapomeňte se zout,“ odtušila chladně a zmizela uvnitř domu, nechávajíc dveře otevřené.
Šikula kopnutím za sebou zabouchl, vyzul boty a vykročil bystře za ní. Dovedla ho do přepychově zařízeného pokoje, sloužícího zřejmě jako výkladní skříň jejich vily. Ukázala na lustr.
„Tenhle chci pryč a místo něj ten, co je támhle v krabici.“
„Kde máte rozvaděč?“ zeptal se poté, co rozložil schůdky a odložil kabelu s nářadím.
„Jakej rozvaděč?“ zatvářila se nechápavě.
„Prostě pojistky, jističe.
„To netuším,“ odfrkla povýšeně, jak po ní může vůbec chtít něco takového vědět.
„Koukněte, pod napětím na tom dělat nebudu. Takže pokud si nevzpomenete, kde máte někde ve zdi ňáký takovýhle dvířka (naznačil rukama alespoň přibližný rozměr), tak to tady balím.“

Vyvaleně na něj koukala, jak si dovoluje takhle s ní mluvit. S menším zpožděním jí došlo, že by asi opravdu udělal co řekl, a zapřemýšlela.
„No, možná vím. Pojďte se mnou.“
Vykročila ze dveří a o kousek dál otevřela jiné. V místnosti byla tma, neboť neměla okno. Vkročila dovnitř a rozsvítila. „Asi je to tady,“ sdělila nejistě.
Vstoupil do miniaturní a prázdné cimry, a otočil se ke dvířkům, na které Eleonora ukazovala. Na zběžný pohled se za nimi skutečně mohl nacházet rozvaděč a tak je otevřel. Když uviděl co uviděl, zatmělo se mu před očima.
„Kerej idiot tady navrhoval elektřinu?!“ zaburácel. „To umístění je proti předpisům, chyběj popisky jističů a schema zapojení taky není. Jestli tady někdo dělal výchozí revizi, tak by měl přijít vo papíry.“ Otočil se prudce k paní domu. „Vy teď běžte do pokoje a až tam zhasne světlo, zavolejte na mě.“
Eleonora, přestože zmatená jeho chováním, vznešeně odkráčela.
Šikula začal vypínat šestiampérové jističe jeden po druhém, dokud nezaslechl volání. Přemístil se do pokoje za paničkou, vypnul vypínač a ještě si pro jistotu zkontroloval, zda na vodičích opravdu není napětí. Teprve pak lustr odpojil, sundal a odložil na podlahu. Když otevřel krabici s novým svítidlem, jen si povzdechl. Uviděl nákladné provedení se spoustou skleněných cingrlátek, což mělo ve výsledku prezentovat, že pokoj, ve kterém je takovýto lustr zavěšen, je jakousi komnatou hodnou zámku. Opatrně ho vytáhl z krabice a vylezl na schůdky, aby jej zavěsil a připojil k vodičům.

Dávejte pozor, jo!“ vyštěkla Eleonora, rozvalujíc se v křesle, odkud Šikulu pozorovala ostřížím zrakem.
„Dík za upozornění. Nebejt vás, nevěděl bych, co s tím mám dělat,“ odpověděl sarkasticky. „A jen tak pro informaci ­– ten lustr je pěkně těžkej a těžko říct, jestli ho ten miniháček unese, takže by se mohlo stát, že vám za pár dní ten lustr spadne na hlavu,“ dodal zlomyslně, ačkoliv věděl, že se tak nestane.
„Tak s tím něco udělejte!“ naježila se.
„To není moje práce. Na to si sežeňte někoho jinýho,“ řekl klidně, dotáhl svorku a vše zakryl kovovou krytkou. Nakonec našrouboval do objímky LED žárovku, došel zapnout jistič a pak rozsvítil světlo.
„Zaplatíte mi v hotovosti. Kde vám můžu napsat účet?“ zeptal se věcně, nechtěje ztrácet čas vykecáváním s tak nepříjemnou babou.
Ukázala mu na stolek u gauče a zároveň ho informovala, že má pouze dvoutisícovku.
„Budu mít zpátky,“ ujistil ji Šikula a vypsal účtenku v hotovosti.
Převzala ji a pozorně se na ni zadívala.
„Jak to, že účtujete dopravu, když jste se přišel od vedle?“
„Protože sem přijel z Alíkova a cestu sem rozdělil mezi dědu a vás. To je běžná praxe,“ vysvětlil ji s určitou dávkou nedůtklivosti.

Odešla, zřejmě do rodinného sejfu, vyzvednout finance. Šikula se mezitím sbalil a netrpělivě čekal, až odtud bude moct vypadnout. Vrátila se brzy a podala mu nazelenavou bankovku s Emou Destinnovou. Trpělivě odpočítal peníze nazpět.
„Tak, to bysme měli,“ oddechl si Šikula a měl se k odchodu.
„Ještě co se týká tradice…“ začala panička, ale nenechal ji domluvit.
„Jó, tak na tý já netrvám,“ mávl ledabyle rukou, aniž by ji věnoval jediný pohled.
„Ale já jo!“ ozvalo se za ním panovačně.
Překvapen zůstal stát, pomalu se otočil a těch pár kroků, které již učinil ke dveřím, se zase vrátil zpátky k ní.
„Jóó? A to jako proč?“
„Protože to chci.“
Podíval se jí zpříma do očí a navíc se podrbal za uchem.
„Aháá. Jenže to, paninko, bude trochu problém.“
„To bych ráda věděla, jakej.“
„Vy jste totiž tak strašně vzrušující a sexy přitažlivá, že se mě nechce postavit péro. Ale možná…“ gestem zarazil její snahu promluvit, „možná pomůže, když si trochu pohraju s kozama.“

Odhodil kabelu na zem a chystal se svůj záměr uskutečnit, jenže Eleonora uskočila dozadu k obývací stěně, jež za ní stála.
„Ne! To nikdy! Moje prsa byla, jsou a budou tabu,“ vykřikla téměř hystericky a zkřížila na nich ruce.
Přistoupil blíž a upřel na ni tvrdý pohled.
„Tak koukejte, paninko, když šoustání, tak se vším všady. I s kozama. Ňáký vaše požadavky mě nezajímaj.“
Než překvapená Eleonora zaregistrovala, co vlastně řekl, sundal její zkřížené ruce z ňader a sáhl si na ně.
„No páni!“ zvolal udiveně. „Vy máte malý kozy a vycpáváte si je! Proboha, proč?! Dyť malý kozy sou fajn, sou tuhý a pružný a rozhodně lepší, než ňáký pětilitrový vemena, kerý akorát tak protečou mezi prstama. Sundejte si tu příšernost, ať si můžu pořádně šáhnout,“ poručil ji.

Totálně konsternovaná a zmatená Eleonora poslechla. Jako ve snách si rozepla blůzku a odložila ji, jakož i podprsenku s vycpávkami. Před Šikulou se objevily dvě oblé vypoukliny drobných ňader. Rychle se jich chopil.
„No, dyť to říkám – tuhý a pružný,“ usmál se spokojeně nad svou předchozí úvahou. „A dokonce pěkně citlivý. Bradavky vám ztuhly dřív, než mě vocas,“ řekl směrem k Eleonoře.
Ta, sotvaže se jich dotknul, pocítila obrovské vzrušení. Přímo se jí zmocnil neskutečný chtíč, jaký ještě nepoznala. Ten pocit ji probral a Šikulova poslední věta ji nadobro vrátila do reality.
„To se dá napravit,“ řekla chraplavě, sedla si na bobek, stáhla Šikulovi kraťasy a vsunula si klimbající péro do pusy. Než mu stačilo proletět hlavou, že si počíná jako hodně zkušená děvka, oznámila mu, že je hotovo. Povstala, opřela se o obývací stěnu a zdvihla sukni. „Tak do toho. Ale jen na stojáka, jinak to nechci,“ vyzvala ho příkře.

Zálibně se zahleděl na pečlivě sestřižený černý trojúhelník a v duchu ho napadlo, že snad nebude Bermudský a neztratí se v něm. Bože, to je pitomost, vynadal si a rychle se shýbl ke kalhotám, odkud vylovil krabičku s kondomy.
„Tu ozdůbku se mnou nepotřebujete,“ zaznělo nad ním odměřeně.
„No tak jó,“ přikývl a vstal. Pomocí ruční GPSky nasměroval péro k cílovým souřadnicím. „Když na stojáka, tak na stojáka,“ zamručel si pro sebe a ještě přidal: „Když na komín, tak na komín,“ a vrazil ho dovnitř. Hrnečky v nábytku hlasitě zaprotestovaly nad silou útoku.
Stejně tak protestovaly i skleničky pod mohutností přírazů. Šikula si předsevzal, že se s ní nebude párat a udělá jí to, jak nejrychleji to půjde. Žádné něžnosti, žádné důvěrnosti, prostě hrc prc a hotovo.
Eleonoře, zdá se, to nevadilo. Přestože nadále pociťovala mohutný příval chtíče jenž se jí tak nenadále zmocnil, stála bez pohybu jako solný sloup, jen s jednou nohou mírně pokrčenou (kterou Šikula mimochodem přidržoval), ve tváři žádný výraz jakékoliv emoce. Jen snad její studené oči poněkud zteplaly. Po necelých deseti minutách do ní vystříkal všechny své zásoby.

To stačí. Můžete jít,“ řekla a odstrčila ho od sebe, ačkoliv mohl ještě chvilku pokračovat.
„Dobře,“ přikývnul, uchopil lem její sukně a otřel si do ní urousaného pracanta. Natáhl gatě, vzal brašnu a zamířil ke dveřím.
„Počkej!“ náhle za ním vykřikla.
V půli kroku se zarazil a pomalu otočil k ní.
„A proč bych měl?“
„Rozmyslela jsem si to.“
„A co?“
„Chtěla bych to ještě jednou.“
Dlouze se na ni zahleděl a pak zavrtěl odmítavě hlavou.
„Nevidím důvod, proč bych měl.“ Opět nakročil ke dveřím.
„Prosíím!“ Zcela neuvěřitelně zaznělo kouzelné slůvko, které od ní ani v nejmenším nečekal.
„To je něco úplně jinýho,“ řekl překvapeně a praštil s kabelou na zem. „Když už sme si tedy začli tykat, možná bych ti moh vyhovět, když tolik prosíš. Jenže – měl bych podmínky – a troufám si říct, že při svý pýše a nadřazenosti s nima nebudeš souhlasit. Takže z toho asi nebude nic,“

Jaký podmínky?“ zeptala se s trochu roztřeseným hlasem.
„Nó, za prvý, byla bys úplně nahá a ležela bys při tom. A jedno, jestli na podlaze nebo na posteli. Za druhý, uďálas by mě pořádný kafe a za dobu, než bych ho vypil, bys mě ho postavila do haptáku. Když to splníš, vojebu tě.“
Ani to nestačil pořádně doříct a už před ním stála bez jediného kousku látky.
„Souhlasím,“ řekla rychle a honem spěchala udělat to kafe.

Šikula se mezitím svlékl a rozvalil se v křesle u odkládacího stolku. Eleonoře to sice chvilku trvalo, ale když přišla, vypadala jako úplně jiná ženská. S úsměvem položila na stolek tácek s kávou a cukřenkou.
„Mám ti osladit?“ zeptala se mile.
„Jo, dvě lžičky,“ odvětil a udělal si v křesle větší pohodlí.
Eleonora udělala žádané a poté si klekla mezi jeho nohy a jala se křísit unaveného bojovníka.
Šikula v duchu zkonstatoval, že tuto činnost zvládá opravdu nadobyčejně dobře a že jeho původní postřeh byl správný. Věděl však, že i přes svůj um bude potřebovat nějaký čas k dokončení. V jednu chvíli ho sice zlomyslně napadlo, že si takříkajíc
‚chrstne kafe do ksichtu‘ a půjde, ale okamžitě uznal, že by to nebylo fér. Přinesenou kávu pomalinku a s dlouhými pauzami jen usrkával, aby jí poskytl dostatek času k dokončení díla. A protože věděl, že mu nemůže odpovídat, během těch pauz do ní hustil moralistické řeči, že ji lidi nemají rádi a jaká by měla být, aby tomu tak nebylo. Tak se do toho zabral, že málem přeslechl její :
„Hotovo.“
„Seš fakt dobrá,“ ocenil její umění. „Tak kde to bude?“
„Tady.“
Přešla ke gauči, kamsi sáhla a gauč se automaticky roztáhl na velikost ke spaní. Okamžitě si na něj lehla a roztáhla nohy. Šikula se vměstnal mezi ně a oživeným údem zamířil do brány rozkoše. Jakmile byl uvnitř, objala ho rukama i nohama a pevně přitiskla k sobě.
„Moc tě prosím, udělej mi to jak nejlíp umíš,“ šeptala mu do ucha. „Já se budu taky snažit.“

A opravdu. Byla jako vyměněná a šukání s ní nabralo netušený rozměr, že si Šikula skoro přál, aby to vydrželo aspoň hodinu. Jenže po necelé čtvrthodině a jejím nečekaném a silném vyvrcholení to nevydržel déle než pár minut a zaplavil ji, co se do ní jen vešlo.
Tentokrát ho nechala samovolně vyklouznout. Sotva se tak stalo, přitiskla ho k sobě a k jeho údivu jej vášnivě políbila. Podíval se do jejích rozzářených očí a pomalu vstal. Zdvihl z podlahy její sukni a opět se jí očistil. Koneckonců, stejně už byla špinavá. Pak se oblékl a hodil přes rameno kabelu.
Vyčítavě se na něj podívala.
„Starej přijede až v neděli. Nezůstal bys přes noc?“
„Tomu se rozhodně vyhýbám.“
„A kdy se zase pomilujeme?“ chtěla vědět.
„Na tom se nikdy nedomlouvám. Prostě jak to vyjde. Většinou teda jen když je kšeft. Jinak ne. Vím, že tě to v tuhle chvíli mrzí, ale prostě to tak je. Můžu ti ale říct, že to bylo s tebou přímo skvostný. Už dlouho sem si takhle parádně nezašoustal. A ještě ti řeknu; když se budeš tohohle přístupu držet, lidi tě postupně začnou mít rádi – a ty se přestaneš cejtit sama.“
Naposledy se podíval na její nahé tělo a ponechávajíc ji vlastním myšlenkám, pomalu odešel.

Navigace v seriálu<< Šikula 09Šikula 11 >>
5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
10 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš

Velmi pěkná povídka, která mě bavila. Určitě budu rád za další tvorbu tohoto autora.

m. bob

Jsem moc rád, že se povídkou bavíš. Děkuju. Jen si nemohu nějak zvyknout na nový způsob zadávání komentářů a taky mi nejde se přihlásit na novém Efenixu.

Tomáš

Problém stačí poslat a lépe popsat na email podpory.

Martin

Mám stejný problém , i když nyní je to už lepší a nemusím se prát s robotem a jen opsat kontrolní kód . Dřív jsem se přihlásil přes Disqus a nyní se mám znovu zaregistrovat , abych to měl jednodušší ?

Tomáš

Disquse uchovaval vsechna data a nebyl schopen, ac to sliboval, prevest komentarem do noveho systemu. Rozhodl jsem se, ze bude jednodussi mit vse hezky na jednom miste. Je to bezpecnejsi a pohodlnejsi.

Martin

Registrace je jen pro autory , nebo se mohu registrovat i já ? Abych se nemusel pořád prát s kódy na přidání každého komentáře ? Děkuji

Tomáš

Registrace je pro všechny

Martin

Moc hezky napsáno . Až je mi líto , že seriál bude pomalinku končit . Ferdinand je jak šikovný opravář , tak i psycholog 🙂

Junior

Opět skvělé pokračování. Souhlasím, že Ferda je dobrý psycholog, hezky srovnal namyšlenou paničku, občas to u některých lidí pomůže. 🙂

10
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x