Šikula 02

Toto je 2 díl z 12 v seriálu Šikula

Šikula je velice šikovný šestadvacetiletý mladík, nesmírně nadaný, neuvěřitelně snadno se učící a s naprosto fenomenální pamětí. Jeho jméno je – Ferdinand Mravenec.

Původně se vyučil elektrikářem a po škole šel pracovat do jedné elektroinstalatérské firmy, kterou však po roce a něco její majitel vytuneloval. Přesto ta doba stačila k tomu, že pochytil z praxe co jiný za deset let a než skončil na dlažbě, stihl si udělat zkoušku z Vyhlášky 50/1978 Sb. podle §8, potřebnou pro samostatné podnikání a podle §9 pro vykonávání revizí. Podařilo se mu od zkrachovalé firmy odkoupit kvalitní přístroje pro měření i provádění elektrických revizí za relativně laciný peníz, ale dál mu peníze na rozjezd vlastní firmičky chyběly.

Půjčku od banky zavrhl jako nesmyslnou a usoudil, že nejlepší bude si najít jinou práci. Byl přesvědčen, že svou pílí se k tomu brzy dopracuje. Měl štěstí. Doslechli se o tom místní zedníci a dohodili mu místo pomocného dělníka ve stavebním podniku pana Cihličky ve Fučíkově. Průběh jeho fungování mezi zedníky se opakoval. Během roku se dokonale naučil veškeré práce související se stavařinou. Po roce požádal majitele, aby mu zprostředkoval mimořádné učňovské zkoušky a uspěl. Netušil jak se mu vědomosti a um kterých nabyl, a ještě nabude, budou jednou hodit.

Nějaký čas tam vydržel, a to hlavně proto, aby si našetřil aspoň na základní kapitál pro své vytoužené podnikání. Také chodil na melouchy. Musel. Jinak by svůj sen o své samostatnosti neuskutečnil. Byl sám, rodiče už neměl a tak neměl jiného východiska, než utrácet jen za nejnutnější životní potřeby a šetřit a šetřit.

Když konečně dosáhl naplánované výše finančních prostředků, kamarádi a známí, jichž měl opravdu dost, mu pomohli obstarat starší ojetou dodávku v celkem dobrém stavu, stejně tak i počítač, a mohl začít. V den svých pětadvacátých narozenin si nadělil živnostenský list a všechny domy ve vesnicích obeslal propagačním letáčkem, kde oznamoval zahájení činnosti. Měl z toho zprvu obavy, zda se tím uživí, ale díky předchozím melouchům ho všichni znali a dobře věděli, jak kvalitní práci odvádí. Díky tomu o ní neměl nouzi a bylo pořád co dělat.

Nyní, rok poté, co se vydal vlastní cestou, pracoval na zakázce od mladých manželů Jany a Roberta Piškotových z Culíkova, kteří se rozhodli rozšířit koupelnu o prostor sousedící komory. Vysvětlil jim, jaké budou potřeba úpravy, jaké budou probíhat práce, a také propočítal předběžné náklady na celou rekonstrukci. Výše výdajů je sice překvapila, přesto s kalkulací souhlasili. Ubezpečovali Šikulu, že na to mají a že může hned začít. Domluvili ještě nějaké detaily a podmínky a Šikula slíbil, že přinese smlouvu a po neděli hned začne.

V pondělí už v sedm ráno Šikula dorazil v plné polní. Robert Piškot ho už očekával.

„Za jak dlouho to bude hotový?“ vyslovil otázku, kterou dříve opomněl. Vzal si totiž jen týden dovolené, aby byl po ruce, kdyby bylo potřeba s něčím pomoci.

„Nó, tenhle tejden a pak ještě asi dva nebo tři dny jestli se nevyskytne nějaká nečekaná obtíž,“ odtušil Šikula a pustil se do práce.

V pátek navečer bylo skoro hotovo, zbývalo už jen obložit jednu stěnu kachličkami. Na Piškotův dotaz odpověděl, že za pondělí to zvládne a druhý den že to dočistí. Pak že bude definitivně hotovo.

„Tak fajn,“ zamnul si Piškot spokojeně ruce, „přiznám se, že jsem nečekal, že to fakt zvládneš v tom termínu, jak jsi řek. Já už ale dovolenou nedostanu, takže tady s tebou bude muset bejt moje stará, jestli ti to nebude vadit.“

„Mně je šuma fuk, kdo tady bude,“ mávl Šikula ledabyle rukou, sbalil vercajk a odfrčel domů nabrat síly na další pracovní týden.

Zatímco v sobotu ráno ještě vyspával, o několik chalup dál se místní sportovní aktivistka Evelína Skákavá rozčilovala nad tím, že nemůže nastartovat auto, neboť nutně potřebovala zajet do města. Měla starou Škodu 120, na kterou nedala dopustit a která ji spolehlivě sloužila. Až doteď. Bylo jí jasné, že musí za odborníkem.

Tím byl Ruda Šlaufek, trochu hejskovský, ale jinak dobrácký chlapík středního věku, který na autech dokázal opravit kde co. Jemu tedy Evelína zavolala a ten velice ochotně přijel pomoct.

„Máš tam benzín?“ bylo první, na co se zeptal a přitom si zálibně prohlížel její sportem dokonale vypracovanou postavu.

„To bylo první, na co sem se koukla. Ukazuje to půl nádrže,“ odpověděla uraženě, že z ní dělá hloupou nánu.

„No dyť já ti věřím,“ řekl smířlivě. „Poď, roztáhnu tě, a zajedeš se mnou do dílny.“

Spojil obě auta lanem, nasedli do nich a pomalu se rozjeli. Jenže motor škodovky ne a ne naskočit. Nezbylo nic jiného, než se nechat dotáhnout až do Rudovy opravny. Společnými silami pak dotlačili auto nad jámu. Ruda do ní vlezl a s přenoskou v ruce zkoumal spodek vozidla. Bylo mu totiž jasné, že nádrž je prázdná a chtěl zjistit proč. Po chvíli se vyhrabal nahoru a spokojeně řekl:

„Máš kliku. Je děravá nádrž. Neškrtlas někde náhodou vo kus šutru?“
Evelíně se protočily panenky.
„Tomu ty říkáš klika?“ zasyčela vztekle a měla snahu ho něčím praštit.
„No jasně!“ nenechal se vyvést z rovnováhy.
„Protože náhodou tady ještě jednu novou mám a už sem ji chtěl vyhodit, aby mi tu nepřekážela. To víš, takovej starej šrot s jakým jezdíš ty už tady nikdo nemá. Holt – máš kliku,“ řekl a v duchu se pochechtával, jak se mu podařilo ji vytočit.

„Ty hajzlíku jeden,“ obořila se na Rudu, ale v očích jí byla vidět úleva, „ty si ze mě budeš dělat prdel a ještě mě budeš hanět autíčko! To ti nedaruju a moc se rozmyslím, jestli ti na konci věnuju přízeň,“ hrozila pěnivě, i když vlastně jen tak na oko.
„Ale nevyšiluj, Líno, dyť je všecko v pohodě, né? Tajdle si sedni, já ti donesu kafe a dívej se na machra,“ řekl dobrácky a šel pro to kafe.

Pak se pustil do díla. Pravda, chvíli to trvalo, ale dobrá věc se podařila. Nádrž byla vyměněná, ukazatel paliva ukazoval správně, tak ji na závěr do nádrže nalil malý kanystr benzínu, aby dojela aspoň k pumpě.
„Hotovo,“ prohlásil spokojeně a utřel si ruce do hadru. „Teď se pudu umejt,“ pokračoval dál, „tak za tu expres opravu zatím nachystej v autě lůžkovou úpravu a spoďáry nech na vedlejší sedačce. Já si pak vyberu zaslouženou prémii,“ nenechal Evelínu na pochybách, co po ní bude chtít.
„Vím, co se sluší a patří, ale pod jednou podmínkou.“
„A jakou?“ uchechtl se, co by asi tak mohla chtít.
„Použiješ gumu! Jinak z toho nebude nic,“ řekla nekompromisně.
„A proč? Já ho umím včas vytáhnout,“ nemohl pochopit její požadavek.
„Protože nechci mít pobryndaný auto ani sebe tím tvým sajrajtem.“

Ruda na ni chvíli nechápavě čučel, ale pak se beze slova otočil a šel se umýt. Když se vrátil, ležela už Evelína na sklopené sedačce s vyhrnutou sukní, kalhotky odložené vedle. On sám byl jen v trenkách a v ruce držel krabičku s prezervativy tak, aby ji jistojistě nepřehlédla. Spokojeně pokývla hlavou a zdvihla nohy skoro až za hlavu, aby se mezi ně mohl snadněji dostat.
„Hele, to sis to nemohla sundat všecko?“ zamručel zklamaně.
„Buď rád, že dostaneš to, co vidíš. A mrskni sebou, potřebuju jet pryč,“ odpálkovala ho Evelína.„
No jo, no jo,“ zamručel znovu a začal se sápat dovnitř.
Jakmile se ocitl na patřičném místě a stáhnul trencle, mrskla mu nohy přes ramena a chodidly se zapřela o čelní sklo. Ruda se chopil náčiní a několikrát jím přejel po škvíře schované v černém háječku, aby mu náležitě ztvrdlo. Sotvaže se tak stalo, rychle si navlékl gumu a bez dlouhých okolků ho zabořil do svůdné tůně.
„To nebylo špatný,“ zavrkala Evelína nad tím, jak hluboko do ní proniknul.
„Zavři klapajznu a drž, ať můžu pořádně přirážet,“ zavrčel Ruda a snažil se, seč mu síly stačily.
Jeho drsný přístup se Evelíně čím dál víc líbil. Začala se jí zmocňovat až neskutečná euforie.
„Hergot, Rudo, od posledně, když´s mi zařizoval technickou, ses nějak zlepšil,“ vysoukala ze sebe namáhavě. „Jedeš jak éro. Eště chvíli a já se snad udělám. Já, já…“

Rozkoš, jenž se v ní nahromadila, najednou explodovala plnou silou. Její tělo se v křeči narovnalo s takovou energií, že chodidly vymáčkla čelní sklo. Ozval se řinkot, který však byl mimo její momentální smyslové vnímání. Zato Ruda se leknul tak, že vypadl z rytmu a nedobrovolně opustil horkou náruč, ve které se do této chvíle nacházel. Zároveň se jeho soustředění oslabilo a uvolnilo přetlak, který již dospíval k vrcholu.
„Do prdele!“ zařval Ruda a nechápavě hleděl, jak se prostor pod gumovou ochranou plní jeho semenem. „Kurva…“ ulevil si znovu a bušil přitom pěstmi do krajů sedačky.

To se však Evelína už probrala z erotického rauše a natvrdle čučela, co Ruda vyvádí.
„Co děláš?“ vykřikla nelibě, když spatřila, jak se Ruda snaží dostat ze sevření jejích nohou.
„Já!?“ zaječel vztekle. „To spíš, co děláš ty!“ ukázal palcem za sebe.
Zahleděla se naznačeným směrem a s hrůzou si uvědomila, k jakému maléru došlo.
„Ježišmarjá, já musím nutně do města! Pude to spravit?“ zeptala se vyděšeně a honem uvolňovala Rudovi cestu ven. Neodpověděl ji. Když se konečně vysoukal z auta, šel se nejprve trochu přiodít. Pak teprve obhlédl vymáčknuté sklo. Leželo na kapotě a bližší prohlídkou nezjistil žádné závažné poškození. Dokonce ani ten nejmenší škrábaneček nenašel.

„Máš z prdele kliku, Líno. Není ani škráblý,“ oznámil ji výsledek prohlídky.
„To je sice hezký, ale dokážeš to dát zpátky?“
„Co bych nedokázal. Dokážu, ale bude tě to stát ještě jedno číslo,“ dal si podmínku.
„Když ti bude stát a bude to rychle…“ řekla odevzdaně Evelína a šla si sednout na stoličku u vrat.

S vidinou dalšího šuku se Ruda pustil okamžitě do práce. Akorát, že si to rychle vyložil špatně. Ve čtvrthodině měl okno zasazeno.
„Hotovo,“ oznámil pyšně a v duchu už viděl Evelínu zpátky na sedačce s roztaženýma nohama.
„Bezva,“ pokývla uznale, zvedla se a přešla k autu ke dveřím řidiče. „Tak já jedu. Fakturu mi pošli,“ řekla stručně a nasedla.
„Jak, já jedu? Něco si mi snad slíbila, ne?“ čertil se Ruda.
„No to jó, ale stojí ti?
„Ne.“
„Tak to máš holt smůlu,“ usmála se, nastartovala a v mžiku byla pryč.

„Doprdele, takhle se mnou vyjebat…“ vztekle vrčel a zamířil do domu si otevřít pivo.
„Že tě ale vypekla,“ ozvala se manželka, když si z lednice bral pivo.
„Eště ty mě ser,“ vyhrknul rozlíceně, div že po ní nehodil láhví.
„Ale miláčku, nenič si zdraví vztekem. Pěkně si sedni na židli, popíjej pivo a já ti ho zatím postavím a třeba i vykouřím. Anebo ho schováš do tobě známých míst, a ta jsou na uklidnění nejlepší, a pohraješ si tam, jak budeš chtít dlouho. Moje chlupatka ti vždycky dokázala přidat na dobrý náladě,“ uklidňovala ho žena.
„Tak jo,“ povzdychl odevzdaně Ruda a stáhnul kalhoty.

V pondělí, přesně v sedm, se Šikula objevil u Piškotů. Věděl, že Robert s ním tentokrát nebude, ale že ho jeho žena Jana přivítá jen v župánku, přece jenom nečekal.

„Hele, běž na sebe něco hodit. Chci to dneska udělat a to je fůra práce. Budeš mi podávat kachličky,“ zpražil ji hned zkraje.

Úsměv na Janině tváři pohasl.
„Nemusíš bejt na mě hrubej,“ řekla dotčeně.
„Omlouvám, jestli to tak vyznělo. Ale čeká nás pořádná makačka, tak, prosím, rychle. A vem si něco, co se může umazat.“

Jana se odešla převléknout. Šikula zatím zkontroloval nachystaný podklad a pustil se do přípravy lepící směsi. Byl hotov ve chvíli, kdy se Jana vrátila. Měla na sobě těsné tričko, zdůrazňující její vnady, a kraťoučkou minisukni, pod níž, jak záhy zjistil, již neměla nic. No to se budeš pěkně potit, pomyslel si v duchu, když ji uviděl. Sám měl na sobě plandavé tričko a neméně plandavé kraťasy.

„Ty nejseš vocaď, viď? Pamatoval bych si, kdybych tě někdy viděl.“
„Ne, to nejsem. Vadí to?“ zeptala se a čupla si na bobek proti němu. Ten už klečel vedle kýble s lepícím tmelem a svou pozicí mu nevědomky nabídla letmý pohled pod sukýnku.

Aha, Robert ji poučil a ona bude chtít dodržet tradici, usoudil Šikula, ale nekomentoval to. Popadl nanášecí hladítko a na část stěny natáhl tmel. Pak vzal kachličku, potřel ji tenounkou vrstvou lepidla a rychle ji přitiskl na zeď. Pak druhou, třetí, všechny oddělené distančními křížky.
„A bude to držet?“ zeptala se Jana s nedůvěrou.
„Jak helvetská víra,“ ujistil ji.
„To jako víc, než budu držet já tobě?“

Loupl po ní očima.
„Budeš mi podávat kachlíky. Vždycky když natáhnu ruku, vložíš mi ji lesklou stranou do dlaně. A koukej ať to vodsejpá, jinak to budem dělat tejden.“ Řekl to naprosto klidným hlasem bez jakýchkoliv emocí, což Janu poněkud zmátlo.
„No dobře,“ odpověděla a podala mu první kachličku.
Pár minut trvalo, než se sladili, ale pak už jeli jak Orient expres. I když Jana měla relativně lehkou práci, za nějaký čas už byla pěkně propocená. V poledne už to nevydržela a sundala si tričko.

„Běž si vzít podprdu. Nebylo by dobrý, kdyby se ti na kozy dostalo trochu tohodle sajrajtu,“ vyzval ji dobrácky.
„Ty mě nechceš, viď?“ řekla vyčítavě.
„Teď myslím především na tvý zdraví,“ vyhnul se přímé odpovědi. Díval se klidně a zpříma do jejích očí a neuhnul, dokud neodešla splnit jeho připomínku.

Když se vrátila, začali makat, až se z nich kouřilo. V pět hodin se Robert vrátil z práce a udiveně zíral, jak dodělávají poslední řadu kachliček.
„No tohle! Já myslel, že budeš tak v půlce,“ obrátil se k Šikulovi s ohromeným výrazem ve tváři.
„No, to bych byl dál, ale že je to hotový, za to poděkuj svý ženě. Makala jak šroub až doteď.“
„Však mě taky honil jak nadmutou kozu,“ postěžovala si Jana, ale natřásala se přitom pýchou nad Šikulovou pochvalou.

Šikulovi trvalo skoro dvě hodiny, než očistil a poklidil nářadí a vše okolo. Pak oznámil, že zaspárovat to přijde ráno a bez dalších řečí odjel.
„Tak co, bylo něco?“ začal se Robert vyptávat Jany, jakmile se ocitli sami.
„Copak na to byl čas? Makal jak barevnej, ani jsme se nenajedli. Ale připadá mě ňákej divnej,“ potřásla hlavou.
„Proč?“
„Protože sem na něj před polednem vyvalila kozy a on se sotva kouknul. Řek jen, ať si du vzít podprsenku, že by na ně ten sajrajt moh mít neblahej vliv,“ stěžovala si nešťasně.
„Jó, zaslech sem, že né s každou si to užije. Ale nevybírá si podle toho, jak která vypadá, spíš jak se mu chce. Budeš muset zejtra udělat maximum, abys ho dostala.“
„Jo, já vím. Ale teď bys mě to měl vynahradit ty,“ řekla Jana a sáhla mu do kalhot.
„To s velkou radostí,“ usmál se Robert a zcela se poddal ženině chlípné žádostivosti.

Ráno se Šikula přiřítil v obvyklou dobu. Jana ho už očekávala, tentokrát však ne v županu, ale v poněkud volnějším tričku a stejně jako včera v krátké minisukni. Samozřejmě, že pod obojím neměla vůbec nic. Zkrátka, byla v plné polní.
Šikula jen řekl „ahoj“ a hned si začal chystat věci.
„Co budeš dělat a s čím ti můžu pomoct?“ zeptala se, zaražena jeho nemluvností.
„Teď s ničím. Pozdějc mě pomůžeš čistit,“ odpověděl stručně, zatímco si chystal spárovací hmotu. Když se pak pustil do spárování, jen fascinovaně hleděla, jak mu lítají ruce a gumovým hladítkem zaplňují mezery mezi kachličkami. Za hodinu a půl byl hotov.

„Tak, a teď mě můžeš udělat kafe. Musí to trochu zaschnout,“ bylo první, co Jana za celou dobu uslyšela. S rychlostí, nad jakou by kroutil hlavou i její manžel, přinesla kempinkový stolek a dvě židličky. Poté uvařila kávu a donesla ji ve zdobených porcelánových hrníčcích a na ozdobném tácu, patřícího zřejmě ke svátečnímu servisu. Přívětivě se na ni usmál.
„Je od tebe moc milý, takovádle péče,“ řekl vlídně, „ale podívej se na mý ruce. Bojím se, abych tomu něco neproved.“
„Já věřím, že tomu neublížíš. Tvoje ručičky jsou určitě něžnější, než se zdaj,“ odvětila jemně, dávajíc mu tak najevo svou přízeň.
Šikula na to neřekl nic. Jen se natáhl k brašně, dokud vydoloval cigártašku, krabičku coby popelník a zeptal se, jestli si může zapálit.
„Jo, můžeš. Nevěděla sem, že kouříš.“
„To jen, když mám čas, jako právě teď,“ vysvětloval. Připálil si a hned se zeptal: „Jak se ti tady, na vesnici, líbí?“
„Ale jó, už sem si zvykla. Hlavně díky tomu, že než mě sem přivez, všechno mi podrobně vysvětlil. Můj souhlas s vašima zvyklostma byl podmínkou pro to, abych si ho vzala. A já souhlasila se vším. Takže vím, co se sluší a patří,“ zdůraznila.
„To je dobře, protože jinak bys nezapadla a lidi by tě vyštvali,“ pochválil ji Šikula. Dokouřil, dopil kafe a zvedl se od stolku.

„Poď, dáme se do čištění,“ vyzval ji, sehnul se k velké krabici a podal ji chumel dřevité vaty. Předvedl ji, co a jak má dělat a pustili se do toho. Jana funěla námahou, ale nepovolila, dokud nebyla práce hotova. Jen Šikula ještě zaplnil rohové a spodní spáry silikonovým tmelem, aby kachlíky mohly „pracovat“. Pak si dal do pořádku vercajk a měl padla.

Spokojeně obhlížel vykonané dílo, když se před ním jako duch objevila Jana.
„Teď už jen zbejvá dostát zdejší tradici,“ řekla tiše a vzala ho za ruku.
„Počkej,“ zadržel ji. „Seš tu nová, netrvám na jejím dodržení.“
„Jenže, jak bych pak mohla mezi vás zapadnout?“ oponovala mu. „Taky bys mě urazil a dalším důvodem proč jo je, že si nemusíš dávat pozor. Sem totiž těhotná.“
„Vážně? Jak dlouho?“
„Šest tejdnů. A už nezdržuj,“ řekla rychle a hbitě ho táhla za sebou.
Dovedla ho do kuchyně, kde si mrštně stáhla tričko i sukni.
„No co koukáš, už ať to máš dole,“ vyjela na Šikulu, který se nemohl nabažit pohledu na její nahé tělo.

Rychle se svlékl a přistoupil k ní. Položil ji ruce na prsa a s údivem pozoroval, jak ji téměř okamžitě ztvrdly bradavky.
„To je přesně ono, co mě vzrušuje. Jen pokračuj, já tě budu vzrušovat dole,“ prohlásila slastně.
„To nebude třeba, je už tvrdej dost,“ stačil říct dřív, než si tam sáhla. Přesto to ze setrvačnosti udělala.
„No to je paráda!“ zavýskla radostně a vysoukala se na stůl, ze kterého vzápětí rychle slezla.
„Ne, tady ne. V posteli to přece jenom bude lepší,“ usoudila a briskně se i se Šikulou přemístila do ložnice. Hned od dveří se rozběhla a skočila na lůžko, kde se rozplácla jako žába. Vmžiku se přetočila na záda a s roztaženýma nohama zvala Šikulu k neřestnému dovádění.

„Ty seš ale divoška, to bych do tebe neřek,“ poznamenal s jakýmsi uznáním a neodolal přitom, aby nepohladil jemné chloupky zdobící vstup do chrámu rozkoše.
„Jestli sem divoška, pak je na tobě, abys mě zkrotil. Tak se do toho dej,“ vyzvala ho dychtivě a snažila se ho přitáhnout blíž. To ovšem nemusela. Byl už tak blízko, že se špičkou žaludu zlehka dotkl posvátného vstupu. Hned se však stáhnul a několikrát to zopakoval, jako kdyby klepal na bránu, zda smí vstoupit dovnitř.
„No tak už poď,“ uslyšel, jak žadoní a celá se přitom chvěje neskrývanou smyslností. Pootevřel tedy bránu a velmi, velmi pomalu pronikal do hloubi chrámu. Cítil, jak se třese nedočkavostí, ale svůj postup zachoval.
„Ježišmarjá, tak už mě ho tam vraž!“ vykřikla úpěnlivě, ale když se nedočkala změny, vzepjala se proti němu a rázem ho ucítila hluboko v sobě.

Šikula její atak předvídal a poslušně klesl spolu s ní, pokračujíc dál jemným protahováním tunelu slasti. Když ho požádala, aby si na ni lehl a věnoval se jejím kozičkám, vyhověl jí. Chopil se jich a v rytmu přirážení je přitahoval k sobě. Zároveň střídavě ocucával jednu či druhou bradavku, až se samou blažeností rozvzdychala. Neprováděl to však dlouho. Posunul se výš a začal ji olizovat krk pod levým uchem a nakonec samotné ucho.
„Jak… jak můžeš vědět, že mě tohle nejvíc rajcuje?“ vymáčkla ze sebe ztěžka. „To ti poradil Rob, že jo?“
„Robert mě o tobě neřek ani slovo, to mi věř,“ tiše odpověděl Šikula a pro jednou víc přirazil.
„Tak jak to víš?“
„Nevím. Prostě to tak dělám.“
„To je fuk. Jen nepřestávej, protože mně to dělá takovou rozkoš, že se to nedá popsat,“ vyrážela ze sebe sípavě.

Její tělo se třáslo jako v zimnici a jak její vzrušení stoupalo, začala se svíjet a cukat sebou, až najednou se její svatyně rozechvěla vypuknuvším orgasmem. Bylo to tak silné, že na okamžik ztratila vědomí.
Pro Šikulu, který už měl také namále, to bylo signálem ke zrychlení tempa i důrazu. Výsledný efekt vbrzku následoval. Po prvním výstřiku Jana znovu na vteřinu omdlela. Ty další už však vnímala na plno.
„Jo, jó! Ještě, ještě…,“ začala vykřikovat a povzbuzovala Šikulu dál, i když už v něm nezbyla ani kapička.

Nějakou chvíli trvalo, než se zcela zklidnila a propustila Šikulu ze svého sevření. Ten s úlevou vstal, došel se do koupelny omýt, pak v kuchyni posbíral své svršky a oblékl se. Poté nakoukl do ložnice. Jana stále ležela a nijak se nesnažila vstávat.
„Bylo to fajn,“ řekl upřímně, „ale já už mizím,“ rozloučil se a nechal pozdravovat Roberta.

Kolem páté přijel Robert z práce. Ženu našel ležet na posteli nahou, tak jak ji tam Šikula zanechal. Ležela a nepřítomně civěla do stropu.
„Tak jak?“ zeptal se věcně.
„Fajn. Povedlo se. Ani sem ho nemusela moc přemlouvat,“ odpověděla a až teď si plně uvědomila manželovu přítomnost.
„A jak si ho ukecala, aby to do tebe pustil?“ vyptával se dál.
„Jednoduše. Řekla sem mu, že sem těhotná, že může.“
„Jenomže ty nejseš. Když už sis ho k tomu vybrala, protože se mnou to nejde, tak doufám, že teď už seš.“
„To ukáže čas, ale myslím, že jo. Vlastně si sem jistá, že teď už sem těhotná.“
„Byl dobrej?“ chtěl Robert vědět a v hlase mu zazněly skryté obavy.
„Nó, docela jo. Ale na tebe nemá,“ pohladila jeho ego, i když ve skutečnosti se jí to se Šikulou líbilo víc.

Navigace v seriálu<< Šikula 01Šikula 03 >>

Autor

5 4 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x