Ptákořezy 16

Toto je 16 díl z 19 v seriálu Ptákořezy

Tyto noční šousty mi náramně vyhovovaly. Byl jsem tehdy postpuberťák a dnes, s odstupem času připouštím, že podobně jako všichni mladíci tohoto věku, jsem myslel ptákem. Zpočátku to bylo tak jednou do týdne, ale pak se frekvence ustálila na třech milostných nocích. Rozhodně mi to nevadilo, ve své mladické nadrženosti jsem na na tom byl potencionálně natolik dobře, že časté mrdání mi bohatě nahradilo honitbu, do té doby velmi častou. Pokud se mi v době dokončování studia občas naskytla nějaká příležitostná mrdačka, byly to vždy jen nervozní kvaltovky a podle toho to také dopadalo. Je naprosto jasné, že pod vedením zkušené mrdny, jako byla Miluška, se naše milování měnilo v milostný koncert. Zkušenost a rafinovanost ženy na vrcholu sexuální aktivity, ve spojení s bezmeznou výkonností mladého muže, vedly k oboustranně dokonalým prožitkům.

Takto, téměř idylicky, mi plynul čas. Ráno do práce, odpoledne rajzování na motorce s partou podobně praštěných mladíků kteří si hráli na Devils Angels a večer návrat na svobodárnu. Pak jen utlouci čas do půlnoci a pak, pokud byla konstalace hvězd příznivá, milostné noci s Miluškou. Nebylo to každou noc a ani pravidelně, protože Miluška se pravidelnosti nějak obávala. Obzvlášť rád vzpomínám na týden, když mě sklátila banální chřipka. I náš buzerativní podnikový felčar mě bez protestů uznal práce neschopným a zeptal se, zda budu marodit doma, nebo na ubytovně. Bylo mi jasné, že doma bych byl v nejlepších rukách maminky, ale problém byl v tom, vůbec se domů dostat. Cítil jsem se fakt špatně. Z nosu mi teklo, jak ženichovi z přirození a celkově jsem byl celý zesláblý. Představa, že bych se měl hromadnou dopravou trmácet domů se mi vůbec nelíbila. A tak jsem oznámil, že budu marodit na ubytovně.

Po odchodu z ordinace jsem zamířil rovnou na zastávku kyvadlové dopravy, která jezdila každou půlhodinu a s trochou štěstí jsem na mraze nečekal příliš dlouho. Kolem desáté hodiny jsem již vystupoval před svobodárnou a tam jsem natrefil na Milušku. Předešlou noc jsme nešukali a tak ani nevěděla, že jsem se ráno odhodlal nechat se zneschopnit. Vzala moji marodní na vědomí a přislíbila, že se u mne příležitostně zastaví. Dal jsem ji recept na léky a poprosil, aby mi je vyzvedla a donesla, až ke mně půjde. Pak už jsem měl jedinou myšlenku – abych byl co nejdřív v posteli.

Zapadl jsem do peří a za chvíli jsem již spokojeně spal. Bylo mi příjemně horko a zdály se mi jakési nesmyslné, roztrhané sny, které po probuzení neměly hlavu, ani patu. Okolo poledně mě probudil příchod Milušky. Když jsem se úplně probral, první, co jsem vnímal byla příjemná vůně, která se linula z kastrolku, ohřívaného na vařiči. Moje plnoštíhlá víla víla se dovtípila, že jsem zřejmě od rána nic nejedl a tak se snažila tento nedostatek napravit. Za chvíli mi již nesla talíř s kouřící slepičí polévkou. Chtěl jsem sice vstát a jít se najíst ke stolu, ale sáhla mi na čelo, konstatovala, že mám horečku a přiměla mě, abych se najedl v sedě, na posteli.
„Kde máš teploměr?“ zeptala se a vzala na vědomí, že žádný nemám.
„V devět hodin jsem měl u doktora 38,7,“ oznámil jsem poslední údaj a na to slíbila, že až se zastaví příště, přinese mi svůj.
„Jak se teď cítíš?“
„Nic moc,“ připustil jsem.
„Však já si tě vykurýruji,“ řekla slibně a začala se svlékat. „Víš, jak se nejlíp zbavíš chřipky? To se musíš vypotit na cizím těle,“ řekla přesvědčivě a vklouzla ke mně pod deku.

Sice bych si raději hodil dalšího šlofíka, ale pak jsem si řekl, že by to nemuselo být zcela marné a třeba na tom rčení něco je. A vskutku, po třech dnech jsem byl už docela fit. Zásluhu na tom měla samozřejmě Miluška, protože mě vykrmovala, jak husu na krmníku. Když jsem, zcela plný, odmítal další dobroty, které mi nosila, vynesla trumf k nepřebití:
„Moje babička vždycky říkala, že prázdný pytel nestojí. Tak to do sebe koukej hodit a já už se pak postarám, aby ti správně slehlo.“

K našim sexuálním radovánkám jsme měli ideální podmínky. Barák byl liduprázdný, manžel byl v práci a synáček ve škole. Našemu zdravému tělocviku tedy nic nepřekáželo a já vskutku lámal rekordy. Spokojenost byla na obou stranách a když mi marodní skončila, byl jsem skoro rád, že si půjdu do práce odpočinout.

Jako každý chlap jsem byl chtivý chvály a tak jsem se občas snažil zavést s Miluškou řeč na téma jejího manželského soužití s tím jejím pivařem. Tak nějak jsem předpokládal, že mám nad jejím zákonným majitelem jasně navrch a pochopitelně bych to rád slyšel od ni. Kupodivu však o tom nerada mluvila a když jsem naléhal, tak z ni nakonec vypadlo, že kdyby neměla mne a byla odkázána jen na ten příděl od něho, tak by toho moc nenamrdala.
„V současné době se mu doslova vnutím tak jednou za 10 dní, aby ho náhodou nenapadlo, že mu zahýbám.“

Šukačky s gumou jsem sice moc nemiloval, ale netroufl jsem si Milušce odporovat. Prémií mi pak byly 4 dny, které následovaly po skončení její menstruace. V těchto neplodných dnech, (přesněji řečeno nocích), jsme si dopřávali skutečné divočiny, završené důkladným vysprchováním dělohy. Zcela výjmečně to byly 4 noci za sebou bez přestávky a pokud to vyšlo na víkend, raději jsem nejel domů, jen abych o tu lahůdku nepřišel. Nikdy jsem si s těmito ženskými záležitostmi nelámal hlavu a slepě jsem v tomto Milušce důvěřoval. Docela mi vyhovovalo, že si nemusím dělat násilí.
Proto jsem také málem padl do bezvědomí, když mi sdělila, že je možná v jiném stavu.

„No nazdar!“ vypravil jsem ze sebe. „Ale jak je to možné? Vždyť jsme… vždycky jen… jen… když jsi měla ty neplodné dny…“
Byl jsem rád, že sám sebe nevidím, protože jsem určitě nevypadal nějak zvlášť chytře.
„No právě, možná, že to nefunguje tak stoprocentně,“ připustila Miluška neochotně. „Zatím nevím nic jistě. Pár dní mám zpoždění, což se občas stává, ale přidaly se k tomu ranní nevolnosti. Když to přišlo poprvé, tak jsem málem ani nedoběhla na záchod. Pak to přešlo a už jsem si myslela, že jsem jen něco špatného snědla. Jenže ono to druhý den ráno přišlo zas a od té doby už mě to prohání pravidelně, sotva se probudím.“

„Hm, tak to je teda nadělení,“ vysoukal jsem ze sebe. „Co budeme dělat?“
„Ty nebudeš dělat nic a já ještě pár dní počkám. Třeba je to jen planý poplach a je zbytečné bát se Mikuláše v létě. Pokud by mi to nepřišlo, tak si zajdu na gyndu. Tam mi udělají test a pokud bude pozitivní, budeme muset řešit, zda půjdu na potrat a nebo zda si to nechám. Problém je v tom, že fakt nevím, zda jsi mě zbouchnul ty a nebo ten můj starej. Klika je, že jsem jej občas vyhecovala, takže není problém, aby na to pověsil firmu. Tedy, pokud bych se rozhodla, že si to nechám.“

Po tomhle dlouhém monologu se odmlčela a nepřítomně koukala před sebe. Byl jsem z toho per plex a opravdu jsem nevěděl, co říci, abych ji zbytečně nebrnkal na nervy. Bylo na ni vidět, že je značně rozhozená. Vzpomněl jsem si na svého tátu, který mi při zcela jiné příležitosti kdysi dal jednu dobrou radu do života:
„Pokud nevíš, co říci, tak raději neříkej nic. A pokud jsi vytočenej, je lepší mlčet, než blafnouit něco, čeho bys později litoval.“

A tak jsme s Miluškou seděli, dívali se na sebe a to mlčení se dalo skoro krájet. Měl jsem smíšené pocity. Představa, že bych mohl být otcem, mi zpočátku připadala absurdní, ale po chvíli zvažování se mi začala docela líbit. Pár mých známých kluků již postihl tento malér a tak jsem věděl, že řešení jsou celkem tři. Buď potrat, což bylo nejjednodušší, nebo svatba a nebo platit alimenty, kterým jsme chlapácky říkali – ocasné. Ani jedno z toho mi samozřejmě nehrozilo. Takže jsem si mohl blahopřát, že jsem z té šlamatiky, ať už to dopadne jakkoliv, vyšel lacino. Avšak, i když jsem Milušku nemiloval takovou tou bláznivou láskou, o které každý zamilovaný tvrdí, že je věčná, přece jenom jsem k ní cítil určitý vztah a samozřejmě i pocit jisté povinnosti.

Jak jsme tak seděli vedle sebe na posteli, pomalu jsem si Milušku přitáhl a lehce, konejšivě, ji objal. Položila mi hlavu na rameno a najednou se krásně usmála.
„Právě jsem se rozhodla. Pokud tedy budu v jináči, tak si to nechám. Byla bych ráda a skoro si jsem vnitřně jistá, že to mimčo je od tebe.“
Zaplavil mě silný pocit vděčnosti. Pohladil jsem ji po vlasech a rozechvěle řekl:
„Nenechám tě v tom. Můžeš se na mne vždy spolehnout.“
Už když jsem to říkal, uvědomil jsem si, že je to jen prázdná fráze, ale naštěstí ji to nedošlo. Její obvyklá výřečnost ji najednou opustila.

Z milování tentokrát nebylo nic. Jednom jsme tak seděli a povídali jsme si o všem možném, jen abychom se nevrátili k právě nastolenému, ožehavému problému. Opustila mě podstatně dřív, než obvykle a ve dveřích si odevzdaně vzdychla:
„Tak já jdu připustit toho svýho magora. Neměj mi to za zlé, ale musí to být.“
Sice jsem v duchu dost pochyboval, že jej probudí z rohypnolového spánku a škodolibě jsem si představil, jak jej po ránu nutí do soulože. Přestože jsem zastával názor svého klukovského idolu – D’artagnana, ze Tří mušketýrů, že na manžely svých milenek zásadně nežárlíme, najednou mi ta představa byla nějak proti mysli.
Po jejím odchodu jsem zapadl do postele a ještě chvíli jsem si probíral naši situaci. A protože jsem byl mladý, zdravý a lehkomyslně bezstarostný, velmi brzy jsem usnul.

Navigace v seriálu<< Ptákořezy 15Ptákořezy 17 >>
0 0 vote
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
8 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
robbertos

Jako obvykle, pěkně psané. Ale přiznávám, že v tom množství povídek mě tento díl utekl.

Tomáš

Spousta mých povídek nemá ani čárku ani hvězdičku.

Šmajda

Proč by si měli zvykat sem chodit? ;-). Adresa zůstala stejná, tj. není třeba se učit něco nového.

Věřím, že neregistrované čtenáře může odrazovat opisování Captcha (mě by to odradilo dokonale), ale není přece problém se regnout ;-).

robbertos

Většinou si přečtou ty poslední. Kdyby tak šlo občas hodit povídku ze zadu na začátek, to by ani nepoznali a přečetli by ji. A možná (nejsem úplně přesvědčen) by ji i ohodnotili.

Tomáš

Upřímně nevím úplně jaký je problém s tím opisováním, neboť během testování se mi zobrazilo pouze zaškrtávací políčko „Nejsem robot“ a bez problému se pak komentář odeslal. Vše ale záleží na nastavení systému a prohlížeče a tak dále, to neovlivním. Systém tady nastavený je navíc nejšetrnější, jaký mohl být.

Šmajda

Z počátku bylo po zaškrtnutí „nejsem robot“ ještě proklikat zobrazené obrázky (např: „vyberte všechny obrázky, na kterých je obchod“). To už mi nyní nevyskakuje a tedy nic nebrání komentovat, komentovat a zase jen komentovat 😀

8
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x