Ptákořezy 09

Toto je 9 díl z 19 v seriálu Ptákořezy

Po zaparkování motorky na podnikovém parkovišti, které bylo hned vedle vstupní brány, jsem se vmísil do hustého proudu zaměstnaců, kteří procházeli úzkým průchodem, kde se prokazovali podnikovou průkazkou. Zamával jsem rovněž svoji z brusu novou zaměstnaneckou kartičkou a zamířil rovnou do vchodu vrátnice.

Za okénkem s nápisem INFORMACE seděla žena středních let a zírala nepřítomně před sebe. Nasměroval jsem se do jejího zorného pole a polohlasně, abych ji probral, pozdravil.
„Dobrý den, soudružko. Mohla byste mi říci, jak se dostanu na Školní oddělení?“
Sice jsem si na vteřinu uličnicky pohrával s kacířskou myšlenkou po odborářsku ji potykat, ale vzhledem k tomu, že přece jenom byla o hodně starší než já a navíc mě nijak žensky nelákala, nakonec jsem zůstal u zdvořilého vykání.
Vytrhla se ze svého snění a vzala mě na vědomí.
„Školní? To máte na konci chodby, poslední dveře vpravo.“
Tím mě považovala za odbaveného a opět se pohroužila do svého snění.

Na konci chodby jsem skutečně našel kancelář s nápisem:


ŠKOLNÍ ODDĚLENÍ

To byla moje první štace v n.p. VODOCHODY. Zde jsem měl absbolvovat zákonem předepsané Vstupní bezpečnostní školení a zároveň dostat další informace o svém budoucím zařazení do pracovního procesu. Mrknul jsem na hodinky a vzal na vědomí, že je několik minut po 7. hodině. Ač, zcela nepochopitelně, bylo na dveřích napsáno, že výuka začíná v 8,00, odhodlal jsem se a rozpačitě zaklepal.
Chvíli se nic nedělo a pak se dveře rozlétly:
„Co chcete? Tady se začíná v osum,“ sdělila nevlídně neforemná baba, taková typická, šedivá kancelářská myš.
„To je zajímavé, já byl informován, že v tomto podniku je pracovní doba od 7,00 do 15,00“, kontroval jsem jízlivě a bylo mi jasné, že jsem se zrovna dobře neuvedl.
„To je sice pravda, ale tady je škola a tak se tady začíná v osum, jako ve všech školách. Dřív kantoři nedorazí. To akorát my, ubohý kancelářský, tady musíme tvrdnout od začátku. Tak co vlastně chcete?“
„Mám tady absolvovat vstupní bezpečnostní školení,“ oznámil jsem.

Byl jsem vzat na milost a vpuštěn do jakési čekárny, kde již sedělo v družném hovoru několik lidí. Brzy jsem pochopil, že se jedná o nové zaměstnance, kteří mají, stejně jako já, absolvovat tu předepsanou blbárnu, bez které nesmí nastoupit do práce.
V naši skupině, jak jsem se brzo dověděl, byla nově přijatá mzdová účetní, jeden propuštěný mukl, který nastupoval do skladu, jako pomocný dělník a dál řidič náklaďáku, soustružník, který se nechal zlanařit na přislíbený podnikový byt a jedna pomocná síla do závodní kuchyně. Až na mne, který nastupoval do prvního zaměstnání, všichni ostatní byli staršího věku a měli už nějaký ten roček odkroucený v jiných zaměstnáních. Přestože byli proti mně „staří mazáci“, museli to povinné školení absolvovat, neb to zákoník práce prostě předepisoval.

Přesně v 8,00 vstoupil do místnosti muž středního věku. Představil se jako instruktor bezpečnosti práce a oznámil nám, že s námi provede vstupní bezpečnostní školení. Protože máme různé pracovní zařazení, bude toto školení jen rámcové, takové všeobecné a podrobně nás proškolí ještě náš budoucí vedoucí, přímo na pracovišti.
Následovala hodinová žvanírna, ze které mi utkvělo v paměti pouze to, že si mám dávat majzla, zbytečně neriskovat, nelézt tam kam nemám a proboha vždy dodržovat bezpečnostní předpisy. V závěru nám školitel rozdal záznamníky bezpečnosti práce a nezbytnou „píchačku“. Popřál nám mnoho pracovních úspěchů a v milosti nás propustil. Připomenul nám ještě, abychom si ve zbývajícím čase zašli k závodnímu lékaři, zaregistrovat se, jako noví zaměstnanci a při této příležitosti se podrobili vstupní lékařské prohlídce. A zatímco ostatní nechal v klidu odejít, mne požádal, abych ještě chvilku zůstal, protože se mnou musí probrat moje pracovní zařazení.

Od počátku mi tykal takovým tím stylem, který přímo nesnáším. Říkám tomu tykání z výšky, které má znamenat, že on je někdo, zatímco já jsem v jeho očích prostě hovno u cesty.

Dověděl jsem se, že zde v podniku je pro čerstvé absolventy škol předepsáno tzv. kolečko. Podobně jako doktor nastupující po promoci do praxe musí projít všemi odděleními, aby věděl, kde je v nemocnici třeba oční, co tam dokáží udělat a co musí lifrovat jinam a také kam.
Čerství absolventi, maturanti technichkých oborů , ale i inženýři, ve VZLETU prostě nafasují montérky a jdou manuálně makat do jednotlivých provozů. Pracoviště střídají po měsíci a na závěr je jim umožněno složit závěrečné učňovské zkoušky. Pokud u nich uspějí, dostanou Výuční list z oboru zámečník.
Ani se mě nezeptal, zda s tím souhlasím a rovnou mi oznámil, že zítra nastupuji do nýtárny, kde se mám hlásit u mistra Slavíčka.

Vzal jsem to tedy na vědomí a zamířil rovnou k závodnímu lékaři. V čekárně nikdo nebyl a tak jsem zamířil k dveřím ordinace, na které byly přišroubované dvě tabulky. Jedna hlásala:

MUDr. Karel Polášek

A pod tím další tabulka:

Ordinační doba v pracovní dny:

8,00 – 14,00

Nějaký vtipálek pomocí propisovačky upravil začátek ordinace na 8,60. A pod tím byl ještě list papíru, přilepený, jak jinak – růžovou leukoplastí, na kterém bylo fixou hůlkovým písmem napsáno a rovněž trochu propiskou doplněno:

NEKLEPEJTE, SESTRA PRAVIDELNĚ VYCHÁZÍ (z módy)

zde opět zapracovala propiska nudícího se pacienta.

Poslušně jsem tedy neklepal a příštích 40 minut čučel do blba a čekal, až z módy vyšlá sestra otevře a jukne, zda někdo netouží po ošetření.
Nakonec jsem se odhodlal, energicky zaklepal a bez čekání vzal z kliku a vstoupil.
V ordinaci bylo nahuleno, že bylo sotva vidět. Sestra samozřejmě nikde a za stolem muž v bílém plášti, zřejmě Dr. Polášek. Znechuceně odložil noviny, típl do popelníku cigaretu a zařval:
„Neumíš číst? Je tam jasně psáno – NEKLEPAT.“

Kurňa, zase to tykání z vrchu. Asi je to tady zvykem.
„Číst umím, Ale ta sestra jaksi nevychází. Ani nemůže, když tu vůbec není.“
„Aha, ona si asi někam… No a co vlastně chceš?“
„Přicházím na vstupní prohlídku.“
„Dej to sem!“ natáhl ruku.
Podal jsem mu připravené lejstro a začal si svlékat bundu. Začal vyplňovat formulář. Pak zvedl hlavu a udiveně se zeptal:
„Co to děláš?“
„Svlékám se, abyste mě mohl vyšetřit.“
„Proč bych to dělal? Vypadáš zdravě a na nic si nestěžuješ, tak tady přece nebudeme šaškovat.“

Dopsal datum, dýchnul na razítko, papír oberanil a podal mi jej.
„Vypadni a nezdržuj. Mám fůru práce. A zbytečně mi sem nelez s každým prdem. Na simulanty jsem vystavenej.“

Celkem ochotně jsem mu vyhověl a s úlevou vyšel na čerstvý vzduch. V té době jsem ještě nekouřil a prohulená ordinace + přívětivý doktor mi na náladě nepřidaly.

Ještě jsem se zastavil v závodní jídelně s úmyslem zakoupil si stravenky na celý měsíc. Za okénkem s nápisem: Prodej stravenek, seděla žema vrchovatě středních let a soustředěně pletla jakýsi svetr. Byla do toho tak zabraná, že mě za staženým sklem vůbec nezaregistrovala. Nesměle jsem zaklepal na sklo a byl vzat na vědomí. Odložila pletení a zeptala se:
„Copak si přeješ, soudruhu?“
Vskutku blbá otázka. Vyvolávalo to dojem, že může nabídnout vedle stravenek i další široký sortiment, od špendlíku po lokomotivu.

Prosil bych stravenky na celý měsíc,“ vyslovil jsem svůj požadavek.
„A chceš to i na dnešek?“

Podíval jsem se na hodinky. Bylo sotva 10 hod a obědy se vydávaly od 12 do 14 hod. Pro dnešek by to znamenalo proflákat ještě dvě hodiny bloumáním po fabrice a to se mi nechtělo. Proto jsem dnešní oběd oželel a za celý měsíc jsem zaplatil 72 koruny.

Se stravenkami v kapse jsem zamířil k vstupní bráně a a tam byl zadržen bdělým členem závodní stráže.
„Kampak, soudruhu?“ zeptal se přísně.

Na ubytovnu,“ odpověděl jsem po pravdě.

A propustku máš?“

Nemám. To se musí?“

Jasně. Musíš mít propustku od svého vedoucího. Tady není žádný holubník.“

Ale já zatím žádného vedoucího nemám. Dnes jsem byl na vstupním školení a teprve od zítra mám nastoupit v nýtárně.“

Tak to jó, to je jiná, když jsi novej,“ ustoupil mi z cesty.

Nasedl jsem na kejvačku a po pár minutách jízdy jsem již zastavoval před ubytovnou v Ptákořezích. Náhle jsem si uvědomil, že ani dnes jsem nepokročil v luštění záhady místního názvosloví. Vlastně ani nebylo, koho se zeptat.Třeba bude něco vědět Miluška.

Ani mě nepřekvapilo, že jsem ji v chodbě vedoucí k výtahům potkal, když vláčela k výtahu obrovskou kartonovou krabici. Měla na sobě montérky s laclem, což bylo její běžné, pracovní oblečení.
„Ahojky, co to táhneš?“ zeptal jsem se, když přivolávala kabinu.
„Ále, přivezli mi čistící prostředky. Jenže gentlemouni už vymřeli, tak mi to shodili z korby před barákem a nechali mě, abych se s tím tahala sama.“
Sotva zavřela dveře výtahu, objala mě a zaklonila hlavu. Hladově jsem ji začal líbat, zatímco kabina jela kamsi nahoru. Když se zastavila, Miluška otevřela vnitřní dvířka, aby nikdo nemohl výtah přivolat a pokračovali jsme v načaté rajcovačce.


„Vyhlížím tě už skoro hodinu. Sice jsme si nic nedomluvili, ale vím, že bezpečáci to školení nepřehánějí a doufala jsem, že tě napadne, abses vrátil co nejdřív. Fabriky si užiješ dosyta, ale my musíme využít každou příležitost a těch tady moc není. Tohle je vesnická prdel a všichni si vzájemně vidí až do talíře.“

Pusa se jí nezastavila, ale na rozdíl ode mne, který myslel naprosto jednosměrně, ona dokázala být myslet racionálně a dopředu.

Pak náhle rázně přerušila naše miliskování s tím, že musíme uskladnit tu krabici, abychom využili příležitost, být nerušeně spolu. Karton jsem ji pomohl přenést do skladu a pak mě odeslala výtahem do mého kutlochu.
„Jedl jsi něco?“ zeptala se starostlivě a když jsem řekl, že ne, přislíbila, že mi něco přinese a byla pryč.
Odemkl jsem svoji garzonku, vešel a složil se do křesla. Hlavou se mi honily kdejaké myšlenky, ale přiznávám, že jsem si především představoval šukání, které, jak jsem doufal, propukne co nejdřív.
Byl šťastný, že po létech sbírání nepatrných zkušeností a celé řadě trapasů, jsem konečně našel ženu, která si nehrála na ctnostnou a byla natolik živočišná, že se nestyděla dát najevo, jak má milování ráda. Miluška byla vskutku přesně ten typ, o kterém se říká, že je to puberťákův sen.
Už jsem málem usínal, protože promrdaná noc byla znát, když tu se otevřely dveře a moje milostenka, s velkou taškou v ruce, se neslyšně protáhla do mého separé.


Navigace v seriálu<< Ptákořezy 08Ptákořezy 10 >>
0 0 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Robbertos

Ano, pamatuji: Zápisník BOZ. A píchačka, jistě, co jsem se jich naopravoval. Akorát nápis jsme měli jiný: Pichejte pouze svoji píchačku.

2
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x